Mezihra třetí: pohádka bratří Grimmů o paní Trůdě

O paní Trůdě

Byla jednou jedna dědinka uprostřed hlubokých lesů. V tom lese stál kamenný hrad, ve kterém žila paní Trůda. Kdokoliv kdy v tento směr zabloudil, ten se nikdy domů nevrátil. A tak všichni rodiče neustále říkávali svým dětem – nechoďte do toho hlubokého lesa, tam stojí děsivý hrad a v něm žije zlá paní Trůda. Ještě nikdo nikdy se odtamtud nevrátil…

Po dlouhá léta žili obyvatelé dědinky spokojeně a šťastně, protože nikdo v tu stranu, kde měl stát hrad, nechodil a ani se do lesa tím směrem neodvážil vstoupit.

Jednoho dne však jedna zvědavá holčička, která si hrála venku s ostatními dětmi, neovládla svou zvídavost, která s neustálými zákazy jen rostla, a řekla si, že když se jen malinký kousíček do lesa podívá, nic se jí nemůže stát. "Vždyť budu opatrná a cestu si uhlídám, abych nezabloudila“, řekla si a beze strachu do zakázaného lesa vstoupila.

Krása lesa ji naprosto okouzlila. Aniž si to uvědomovala, šla stále hlouběji a hlouběji a ani nezpozorovala, že večerní soumrak se proměňuje ve večerní stíny… Náhle se setmělo a holčička si uvědomila, že je čas vrátit se domů. Ale ouha – cesta zpět se zahalila do večerní tmy a holčička cestu zpět nenašla, začala bloudit. Dala se do běhu a do pláče, ale cestu zpět nenašla. Noční les se změnil ve strašidelné bludiště, odevšad se k ní vztahovaly větve stromů a oči nočních zvířat a ptáků ji pozorovaly odevšad. I přesto se uklidnila a utěšila tím, že ráno bude moudřejší, a že v noci cestu nenajde; najde si tedy místečko k odpočinku a pak se vrátí domů.

Když již jakž takž uklidněná hledala místečko, na kterém by si na chvíli odpočinula, přišla najednou na mýtinku a spatřila před sebou stát veliký a temný kamenný hrad.  

„Že by hrad paní Trůdy?“ Pomyslela si. Ale únava ji přemáhala natolik, a už si tak hodně chtěla odpočinout, a nebylo kde, že si řekla, že přece někde v tom hradě nějaké vhodné místečko k odpočinku být musí. Opřela se tedy o těžkou bránu, která se jí po určitém úsilí přece jen otevřela, a vešla do krásné zahrady, kde svítila spousta světýlek a zurčela tam spousta malinkých vodopádů a vodotrysků a všude kvetly a voněly různé druhy květin a keřů… Na tak krásném místě přece nemůže být nic zlého, pomyslela si holčička, tady paní Trůda přece žít nemůže. Možná tady najdu i nějaké místečko k odpočinku. A beze strachu vešla do prostor zahrady, až přišla k samotnému vstupu na hradní schodiště, vedoucí někam vzhůru.

Vystoupala několik schodů, když se najednou před ní objevila obrovská temná postava. Z očí jí šlehaly plameny. Holčička se velice vyděsila a v hrůze zůstala stát. Postava však kolem ní prošla téměř bez povšimnutí a nijak holčičce neublížila. Ta se po chvíli úděsu vzpamatovala. „Nevím, co jsem viděla, ale neublížilo mi to.“ A rozhodla se jít dále. Došla až na podestu mezi schody, kde byla veliká okna, vedoucí do hradního nádvoří. Holčička se podívala ven a uviděla spoustu podivných draků a hadů a dalších nestvůr, které ječely a létaly a z očí a z tlam jim šlehaly plameny, podobně jako temné postavě na schodech. Spatřily holčičku a na chvíli ustaly ve své podivné činnosti. Posléze si jí však přestaly všímat. Holčička odvrátila od nádvoří tvář a řekla si – nevím, co jsem viděla, ale neublížilo mi to. A šla dále, až vystoupala zcela nahoru k místu, kde schody končily. Před ní se objevila veliká místnost. V jednom rohu stál velikánský krb, ve kterém plápolal oheň, v druhém rohu místnosti seděla na houpacím křesle babička a něco pletla. Holčička, která byla slušně vychovaná, přišla až k babičce a pozdravila: „Dobrý večer, babičko!“

„Dobrý večer, holčičko!“ Odpověděla babička. „Copak tady děláš?“

„Ale, šla jsem jen náhodou kolem…“

„A nikoho jsi cestou nepotkala?“

„Ano, nějaké divného pána, z očí mu šlehaly plameny.“

„Ohó, tak to jsi potkala samotného vládce pekel!“

„Ale nic mi neudělal!“

„A nikoho dalšího jsi nepotkala?“

„Nepotkala, jen jsem se dívala z okna na nádvoří, a tam byla spousta podivných draků a hadů…“

„Tak to jsi viděla samotné peklo!“ Řekla babička.

„Ale nic mi neudělalo… A Ty nejsi paní Trůda, že ne? Ty babičko, ty mi taky neublížíš, že ne?“

„Když myslíš?“ Ušklíbla se babička – paní Trůda, a zvedla se ze svého křesla, uchopila holčičku za ruku a společně prošly místností až ke krbu.

Chvíli stály, 
když najednou paní Trůda uchopila dívku do náruče, ta se změnila v poleno, hodila ji do ohně, zamnula si ruce a řekla:

„Ale jak ta holka hezky pálí a svítí!“