Přiznám se, dnes se mi ani nechce psát.
Myslím na to, jak pozorujeme příběh ženy, která ve své podstatě neví, co se svým životem.
A je mi z toho úzko, jak si my, lidé, navzájem vlastně neumíme pomoci.
A jaké to asi muselo být, jít proti jedoucímu vlaku a sednout si před něj...
Omlouvám se.
Jaká asi musela být, jak až hluboká může být beznaděj spojená se zoufalstvím?
Otázka dvacátá čtvrtá, kterou jsem na tohu-vabohu ještě nikdy nepoložila:
Co si myslíte o smrti?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Byla to statečná žena. Nechme ji být. Nechť odpočívá v pokoji. Amen. Smrt je krásná a osvobozující.
Vnímám to tak:
jaký život, taková smrt.Pak stojíme před otázkou, jestli můžeme posuzovat něčí život. Bych si skoro nedovolila posuzovat ani svůj, zdá se totiž, že je spousta stále skryta-v genech a v nevědomí.
V úvahu se bere všechno-dispozice,touhy, sklony, úmysly, zdraví, zranění, nemoci, interakce, láska,.......
Pro mě, je smrt nadějí.r.
Těším se, až se vrátím. Moc se mi po Vás stýská.
Okomentovat