Každá facka letí světem, pokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.
Odpustit facce. Nebo fackám. Nebo dokonce nastavit facce i druhou tvář.
Nevím, no. Spíše bych rozuměla větě, že svět fackuje tě a tak mu to vrať...
Největší moudrost v životě, které se prý můžeme dopustit, je odpuštění. Odpustit zlu. Zlo se netýká člověka, zlo jsou pouze nedobré činy, které člověk činí. Ale sám o sobě člověk nikdy není zlý. Zlo je pouhým nedostatkem dobra. Privatio boni.
Odpustit zlu, že bylo, že se stalo, znamená od-pustit se od toho zlého jako takového. Poslat ho od sebe pryč. Neponechávat ho ve svém srdci ani v duši, ani v mozku. Pokud se zla nepustíme, tedy ne-odpustíme, zůstává to zlo neustále s námi a dále nám ubližuje, pořád dále působí. Špiní nás.
Proto bychom měli odpouštět a na zlo raději zapomínat...
I o tom jsou Vánoce.
Otázky dvacáté šesté:
1. Znáte nějakou pohádku, která se týká odpuštění?
2. Která z otázek zde položených se Vám osobně zdála nejjednodušší k odpovědi a která vám způsobila největší zádrhel?
3. Jak rozumíte tomu, že bychom měli facce nastavit i druhou tvář?
Žádné komentáře:
Okomentovat