Ikarus nebo Ikaros?

A co na to Ikarus? Souvisí se současným dětstvím?

Tak toto byla "fajnová" otázka. A ještě fajnovější byly odpovědi. Vybírám některé z nich:

Ikarus neposlechl rady svého otce Daidalose a zaplatil za to životem. Také dnešní děti neposlouchají rady svých rodičů. Často za to zaplatí tvrdou daň. Chybami se člověk učí.

Ikarus – řecky Icaros – si také dělal podle svého, byl neposlušný svého otce, ale také můžeme říci, že se tak kochal letem a pohledem z ptačí perspektivy, že zapomněl na dobrou radu otce a doplatil na to. Možná ani nechtěl být neposlušným synem,  jen se nechal unést danou situací – nicméně i to je poučné pro naše děti.

Ikarus je album Jaromíra Nohavici, jak souvisí se současným dětstvím, opravdu netuším. Nebo je to značka autobusu. Pokud jde o Íkarose, tak to byl syn největšího řeckého stavitele a vynálezce Daidala.  Se současným dětstvím má společné to, že byl dítě, které chtělo něco vykonat pro svého otce. Chtěl se dostat přes moře do bezpečí. Souvisí to s otcovskou láskou, i když otec nedokázal svého syna zachránit. 

Ano, jistě souvisí. Alespoň v tom, že lidská zkušenost je nepřenositelná a pro děti je neuvěřitelně těžké uvěřit doporučením rodičů. Ale zase je krásné, jak do všeho jdou s přesvědčením, že oni to změní, dokáží, překonají. Nebojí se mít sny a bojovat za jejich uskutečnění. 

Minimálně ti opravdoví IKAROVÉ :-)

A budiž jim za to dík, máme se od nich co učit!

A jinak – byl Daidalos dospělý?  Skutečně zodpovědný? Skutečně zodpovědný otec?

Ještě by mne zajímala jedna věc.  Kde má Ikaros matku? Proč se v báji vůbec neobjevuje, jakou roli hrála v životě syna ona???

Možná však je to příběh jen vztahu syna a otce, o dospívání a touze, o nezralosti na tak velký úkol a touhu. O katastrofálním pádu právě když se mládí příliš rozletělo. Možná o pýše, jež předchází pád.

Děti mají křídla, neskutečnou energii a fantazii. Může být počítač ten, kdo jim spálí křídla? Nebo rodič? Nebo svět? Může to být cokoli. Chtěla bych, aby děti zůstaly dětmi, nesnažily se přeskočit dál.

Jako mimina ať nosí dupačky (nejsou oblečeni jako dospělí), jako děti, ať zůstanou dětmi. Chraňme je, pomáhejme jim, čtěme jim pohádky, ať vidí, co je na světě krásné a že dobro vyhrává

Vidíte tu barvitost vašich odpovědí?
Ani jsem netušila, jak filosoficko-pedagogicky hluboká je tato otázka. A jak nás trápí. Naše vlastní zkušenosti nejsou někdy k ničemu, když má dítě křídla....
Jedna z vás putujících píše, že Ikaros připomíná paní Trudu.
Dívka se také nakonec spálí v ohni...

Ale mne napadá jiná otázka: prošli jsme my sami naším dětstvím ve znamení pálícího ohně? Spálili jsme si křídla? Jsme všichni bývalí malí Ikarové?
Nebo jinak - byli jsme jimi  nebo ještě neustále jsme?