Den dvacátý druhý

                                                    František Bílek: Poutník v bezčasí

Dobrý večer.

Tak jsme došli do cíle.

Děkuji Vám za Vaše putování, za to, že jste vydrželi, za to, že jste šli a došli.

Moc si Vaší cesty vážím,

A do toho dalšího, životního putování, pro nás (ne jako pro Bílkova Poutníka v bezčasí),                      v našem "počítatelném" čase roku 2016, přeji vše jen dobré. hodně šťastných, úspěšných, spokojených dnů, plných lásky a porozumění a jen takové smutnění (protože bez smutku by život nebyl životem), které budete schopni unést, 

Vaše MP

Den dvacátý prvý

Tak už budeme v cíli.
Nejen tohoto našeho putování, ale také celého roku 2015.
Jaký to byl rok?
Těžko je někdy se loučit, i když jen pomyslně.
Nemám ráda loučení.
Je mi vždy podivně smutno. Z toho, že něco, co je, už bylo a nikdy už ve stejné podobě nebude.
Život prý je o tomto.
Nevkročíš dvakrát do téže řeky. Protože všechno teče, vzniká, a zároveň zaniká..
Hmm, hmm. Je tomu skutečně tak?

Otázky už jen dobrovolné, smuténkově loučivě laděné:
O čem je vlastně filosofie, a filosofie výchovy jako taková? Je vůbec k životu potřebná?

Den dvacátý

Kampak asi zmizel náš Mikuláš?
Byl na počátku našeho putování. Měl by být také na jeho konci? Někde v cíli? Stát a usmívat se?
Kdo ví.
Mikuláš rozdával dárky hodným dětem.
Na konci roku jsme o Vánocích obdarováváni všichni. I ti, kteří žádný "hmatatelný" dárek nedostali.
Na konci putování by měl být dárkem cíl.
Co je cílem putování ve filosofii výchovy?
Pochopení, porozumění?
Hmm, - možná odpuštění druhým lidem, že nejsou dokonalí.
Ani naše cesta nebyla "dokonalá" a kdo ví, jestli jsme se vůbec navzájem na té cestě někde potkali nebo dokonce setkali.
Možná jsme se nechtěně míjeli...
Ale všechno to k putování patří.


Otázky zvídavé:

Jak se Vám putovalo na naší pouti plné otázek?
Která otázka nebo otázky se Vám nejvíce líbily?
A naopak, která otázka Vám připadala nejsložitější?
Byla pro Vás tato pouť přínosná nebo spíše naopak?

Den devatenáctý

Už jsme skoro před cílem naší poutě. Ale ještě musíme ušlapat nějaký kus té cesty, která nám zbývá.
Jaké to je být v cílové rovince?
Asi to je rozdílné podle toho, o "jaký" cíl se jedná.
z některých dosažených cílů je člověku někdy až smutno a vzpomíná, jaké to bylo během cesty. Některé cíle jsou dokonce zklamáním.

Boží Hod vánoční je dnes také už téměř za námi.
U nás doma se během těchto dnů sešlo téměř 17 lidí. Těch nejbližších.
Je mi na konci roku vždycky spíše smutno než veselo. Nemám ráda, když něco končí. Prostě bych chtěla, aby to, co je, bylo napořád.
Krásné chvíle aby zůstávaly.
Ale i ony odchází. Mizí v propadlišti času.

Na vánočně vyzdobeném jídelním stole nám pomalu dohořívá svíčka, která hořela po celé dva dny betlémským světlem.


Otázky komeniologicky laděné:
Komenský tvrdil, že člověk je bytostí tří světel. Víte, která světla měl na mysli a jak je vysvětloval?
Kromě tří světel, oplývá každý člověk také trojími Božími vlastnostmi, které opět každý člověk dostal jako dar k životu. Které tři vlastnosti to jsou a jak se dají vysvětlit?
Komenský radí, jak se má člověk (a tím i celé lidstvo) napravit. Znáte jeho radu? Začíná slovy: Naprav plně sebe tak... jak?

Den devatenáctý

Štědrý večer máme za sebou....teď nás ještě čeká štědrovečerní noc.
Děťátko se nám narodilo...
Přeji vám všem krásné vánoční svátky, plné radosti a dobré pohody.

Den osmnáctý

Čekám na to téma stejně jako na Ježíška, tedy na Vánoce.
Můj 89 letý otec našel ve svých "papírech" podivný dvojlist. "Dívej, co jsem našel" - a podával mi, světe zboř se, maminčin těhotenský průkaz. Kdesi kdysi z roku 1959-1960.
Zachvěla jsem se.
A pak jsem si sedla, vzala do rukou to podivné svědectví o mém brzkém narození a neudržela jsem slzy.
Maminku nemám už 30 let.
A tady najednou toto...
Všichni jsme kdysi byli dětmi, všichni jsme nějakým způsobem a někomu přišli na tento podivný svět a všichni z něj jednou odejdeme.
Narození toho zítřejšího maličkého nám říká, slibuje, že to nebude navždy. Že jen procházíme tímto světem, abychom se setkali v nějakém jiném.
Kolikrát se ptám, pokud ano, tak proč? Proč procházet tímto slzavým údolím? K čemu to?

Čekám tedy na toto téma, hádejte jaké? No přeci na téma dítěte.
Dítěte, kterým jsme byli, kterým jsme a kterým i budeme?
Svět patří dítěti - dítěti reálnému i dítěti v nás.


Otázky na dítě zaměřené:
Jak definoval dítě C. G. Jung?
Jak bychom mohli my pojmout pojetí dítěte?
Jak rozumíte výrazu "dítě v nás"? Zůstal ve Vás kousek toho malého dítěte, kterým jste kdysi byli?Když už nikdy, tak aspoň v těchto chvílích, předvánočních?

Den sedmnáctý

Logika srdce. 

Takové pěkné téma, A zároveň děsivé. Protože podle této teorie každé dítě miluje oba své rodiče, ať jsou jacíkoliv. 

Nejen ty rodiče, kteří se starají a pečují, ale také ty, kteří dělají pravý opak. Děti milují i ty rodiče, kteří je zanedbávají, trýzní, týrají, nechtějí, zabíjejí...

Až z toho jde mráz po zádech, když si domyslíte ty důsledky.

Však mnoho hrůzných případů násilí v historii bylo způsobeno vztahy dětí k rodičům, jejich nenaplněním, nesplněnými očekáváními, neláskou těch, kteří lásku dávat měli.

Píše se o tom těžce v době předvánoční, ve které slavíme narození děťátka.

Logika srdce by měla být varovným signálem nejen pro všechny rodiče, ale také pro všechny, kdo vychovávají.

Ach jo,opět takové smutné téma.

(Omlouvám se).

Otázky smutně laděné:

Jak rozumíte pojmu logika srdce? Mohli byste uvést nějaké vlastní příklady, které by tuto teorii potvrzovaly?

Znáte nějaký příklad z historie, myslím nějakého frustrovaného dítěte, které se projevilo negativně vůči celé společnosti?

Jaký je Váš názor na institucionální výchovu? Potřebujeme dětské domovy, klokánky a spol.?

Den šestnáctý

Dnešní příspěvek by měl být slavností, protože tato stránka tohu-vabohu má dnes významné výročí. Založila jsem ji před (už) osmi lety, a představte si, dnešní příspěvek je tisícátý. Napsala jsem sem už tisíc krátkých povídání... či jak to nazvat.
Málokdy, vlastně téměř nikdy, si je sama zpětně neprocházím. Jsou dílem okamžiku, ani jejich obsah nepromýšlím nijak dopředu. Prostě sednu k počítači a píšu...
Tak možná je tady zpětně zaznamenáno cca 8 let mého života. Zvláštní pocit :-))
Za těch osm posledních let se událo v mém životě hodně věcí. Dobrých, i zlých, veselých i smutných, k radosti i k pláči.
Možná to je z některých příspěvků i znatelné.
Asi to všechno k životu patří.
I ten výroční tisícátý příspěvek :-))
Hmm,..  z malého miminka tohuvaboháčka se už vylíhnul tisíci tohu-vabohák :-))
Tak hodně štěstí na jeho další pouti...

Otázka zvídavě zákeřná: 
Víte, co znamená výraz tohu-vabohu?
A líbí se Vám?
Ha, nápad, vzhledem k posledním řádkům příspěvku - uměli byste ho, toho tohu-vaboháčka, nakreslit?

P.S. To se Vám asi zrovna chce, že ano, kreslit nebo malovat nějaké "cosi" zrovna v době, kdy je nejvíce práce před Vánocemi...

Den patnáctý

Měli jsme dnes už čtvrtou adventní neděli.
Je to divné, protože jsem se pořád ještě nevzpamatovala z léta. A ono už zase je zima a Vánoce.
Adventní neděle... a adventní svíce.
Každá má své jméno. Té dnešní svíci se říká několikerými způsoby, třeba andělská, nebo je někdy nazvána přímo láskou. Značí pokoj a mír, tedy klid.
Trošku mi k tomu "nesedí" ta láska, protože láska toho klidu moc nepřináší... A podle sv. Augustina ani ta láska k Bohu ne, protože podle něj: "nepokojná jsou naše srdce", dokud v Bohu nespočinou.
Vánoce jsou ale o lásce, o jejím spočinutí, o tom klidu, míru, pokoji - v duši, v srdci, a dodala bych k tomu, že i v rozumu.
Takže vzhůru k duševnímu - duchovnímu - lidskému - božsskému - nebo jen dětskému? klidu...


Otázky dětinské:
Kde a v čem můžeme najít klid k životu?
A proč?

Den čtrnáctý

Vánoce se blíží.

Byla jsem dnes v Praze, prošla starou královskou cestou, a snažila se "nasát" vánoční atmosféru.

Václavák, Staroměstské náměstí, orloj, Karlův most, Pražský hrad... Jeden z předvánočních zvyků, který jsme s dětmi před Vánocemi vždy dodržovali. Společná návštěva Prahy a tato trasa.

Dnes jsme tam byli s manželem sami. Děti už mají své životy, své partnerky (partnery), své plány a svůj vlastní čas.

Vždycky jsem si myslela, že toto přijde až někdy na stáří, někdy za hodně dlouho - a ono je to tady, ani nevím jak.

Bylo mi dnes divně nostalgicky smutno z toho, co už není, a zároveň radostno, že vůbec ještě něco je. Že žijeme, dýcháme, máme se rádi

a vše je tak, jak být má.

Otázky sváteční, oddechové: 

Znáte - nebo spíše máte - nějaké své životní moudro, které Vám pomáhá ve chvílích, kdy Vám zrovna není nejlíp?

Víte, že dobře bylo, je a bude? :-)) Na čem to záleží?

P.S. Podle statistiky na tomto blogu  vidím, že je vás tady v této chvíli opravdu hodně. Moc děkuji:-))

Den třináctý

Třináctý den.
Třináctka je prý šťastné - nebo nešťastné? - číslo.
Ono vůbec, mé otázky jsou takto položeny schválně, co je štěstí a co neštěstí?
Hmm.
Někde kdesi kdysi jsem četla, že největším štěstím kolikrát v našem životě je to, že nedostáváme vše, po čem toužíme.
Tak vlastně ani nevím, jestli mám, po čem toužím, nebo naopak.

V obývacím pokoji teď hraje televize,  dávají tam nějakou pohádku, v pokoji, kde teď sedím, svítí  světýlko, a na stole hoří tři adventní svíce. Britská snad už tisíciletá kočka klinbá ve svém pelíšku, pejsek maltézáček spí pod stolem,
A v předsíni voní ještě zabalený stromeček.

No není krásně - šťastně - na tomto světě?

Otázky odvážně osobní: 
Po čem jste ve svém dětství nejvíce toužili? A splnilo se Vám to? (Otázka pro Vaše vlastní zamyšlení, nemusíte odpovídat, pokud nebudete chtít).
A po čem nejvíce toužili lidé, kteří Vám byli nejbližší? Víte to? 
Dokázali byste (a nakreslili to nebo jinak umělecky znázornili) postavičku ze své oblíbené dětské knížky? 
Byla to "šťastná" nebo "nešťastná" postavička ?

Omlouvám se, pokud jsou mé dnešní otázky příliš osobní.

Den dvanáctý

Dnešní putování bude putování v zimě, ve větru, v mrazu, v bolesti, ve strachu a v utrpení.
Chtělo se mi udělat za tou předchozí větou smajlík, ale zarazila jsem se.
To vše totiž není k smíchu, natož k smajlíku.
Patří to ke zlému. K tomu, co člověku, lidem, životu, neprospívá, ale ubližuje.

Hmm. opravdu?
Ubližuje nám zima, vítr, mráz, bolest, strach, utrpení? Je tomu skutečně tak?
Není to naopak?


Otázky mrazivě bezmocné :
Chtěla jsem napsat k těm svým "zlům" jejich protějšky, opaky, ale nešlo mi to pojmenovat. Dokázali byste to? Co je opakem zimy, větru, mrazu, bolesti, strachu a utrpení? Má to nějaké své protiklady?
Jaké jsou příčiny zlého podle P. Teilharda de Chardina?
Jak by bylo možné definovat zlo?

Nápověda:
Dítě ze 3. třídy ZŠ mi na otázku, co je zlo, odpovědělo:
Zlo je jako bílá mlha nebo černá tma.
Proč? ptám se.
Protože nevidíš světýlko,
odpovědělo dítě, a divilo se, co je na tom nepochopitelného...

den jedenáctý

Mikuláš je už dávno někde za dveřmi,
svatá Lucie taky. Ještě nás čekají nějací svatí do doby, než přijde Ježíšek?
Pokud ano, potkáváme se s nimi na naší pouti.
Chtělo by to možná
na delší chvíli usednout
a zavzpomínat.
Jaké bylo toto období v době, kdy jsme ještě byli dětmi?
Pamatujeme si na to ještě?
Na pečení cukroví
očekávání
těšení se
 znáte - měli  jste - ten krásný pocit
blížících se Vánoc...?

Někde tam nahoře v oblacích
v tiché písni vlastní duše
a v prokřehlých a zkřehlých prstech
od mrazivého sněhu


Otázky náročné:
Jaké jsou Vaše vzpomínky na předvánoční dobu Vašeho dětství?
Vzpomínáte v dobrém?
V čem spočívá zlo jako takové?
Co si myslíte o výroku, že každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí?
A co na to Rumburak?

Den desátý

Už spolu putujeme desátým dnem.
Je to neuvěřitelné, jak to utíká.
Čas je prostě... hmmm - jaký je čas?
Rychlý, pomalý, nezastavitelný, neúprosný, zběsilý, nemilosrdný
nepochopitelný
neuchopitelný
neustále proudící kdo ví odkud a kam
neskutečný
neexistující

Nikdy jsem moc dobře nepochopila, proč čas podle některých filosofů vlastně není a proč je jako jen výmyslem lidí.
Vy ano?

Dnes bez otázek:-)) kromě otázky poslední v textu :-))
ale přece jen - jak vnímáte nekonečnost a jak věčnost?
A co s tím "nadělají" léta lidského života?

Den devátý

Včera jsme trošku posmutněli s tím vánkem, který prolétá životem, jsouce přeludem. Ale naše cesta, přelud nepřelud, vede dál. A možná může být i veselejší...
Jestli máte v těchto dnech hodně práce, tak si klidně řekněte pro uklidnění Komenského slova:
"Kůň k tahu, pták k letu a člověk ku práci."
No, moc jsem tou větou asi nepobavila.
Nebo si zkusme říct jeho další moudro: "Všelikéť kvaltování toliko pro hovada dobré jest." To už zní humorněji.
A chcete "dorazit?" Pak si řekněte do třetice: "Láska nezná únavu."
Jste unaveni? Už nemůžete? Už máte práce tolik, že z toho klesáte?
Pak tedy dobrá rada: milujte
a není co řešit.


Otázky moudré méně odpočinkové:
Máte (ještě) chuť k životu?
A na jakém stupni chuti jste?
Je láska, která nezná únavu, podobná dvojí naivitě?

Den osmý

Přiznám se vám, - má nejoblíbenější odpověď na to, kdo a kým je člověk, je ze Starého zákona.
"Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud. Hluku nadělá, ten vánek pouhý..."
Provaneme se tímto světem jako přeludy, dělající kolem sebe kravál...:-))
O čem je tento náš život?
Jako vánek, jen zašumí a není...
Měli bychom si vážit každé hodiny, každé minuty, každé vteřiny
ve které jsme, žijeme, milujeme
a jsme skuteční, ne přeludem.
Protože se ani nenadějeme, a třeba už nebudem....


Otázky odpočinkové, nedělní:
Víte, že svíce na adventním věnci mají svá jména?
Jak se jmenuje ta dnešní?
A co na to Lucie, čeho si upije?
Víte, jaký starodávný zvyk se s dnešním svátkem Lucie pojil a proč?
A má to něco společného s vánkem?

Den sedmý

Když se tak pořád ptám, kdo jsme, co jsme, kým jsme, jak jsme, tak mě napadá to krásné vysvětlení, které znali již staří Hebrejové. Jsme tělo, duše, duch.
Tělo si přitom představuji něco jako "dopravní" prostředek duše.
To to máme dopravních prostředků na tom našem světě, že jo....

A někdy mi to i tak přijde. Že tu svou duši tím tělem pořád někam tahám a nedám jí pokoj.
Nebo je to naopak?
A co ten duch? Kde ten se courá? :-))
Kolikrát to tělo totiž někam táhnu (nebo je taženo) bez duše i bez ducha.
A jen tak koukám
na ten Boží svět

plný podivných dopravních prostředků


Otázky oduševnělé:
Jak rozumíte trojnosti člověka?
Znáte jiné trojnosti než tyto, týkající se člověka?
A co na to lidská nefeš?

A jen tak na okraj otázka bezduchá:  už se zase těšíte na Ježíška?
A otázka vtíravě drzá:  proč mi sem nepíšete žádné komentáře? Nechce se vám? :-))

Den šestý

Dívám se na tebe
a vidím tvou duši
úsměv jí sluší

Dívám se na tebe
a vidím tvou tvář
tuším, co jsi zač

dívám se na tebe
a vidím tvé srdce
tvou bolest
i tvůj jas

dívám se na tebe
znovu
zas a zas


Otázky rozmile smutné:
Jak rozumíte výroku, že člověk je křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek?
Kdo je autorem tohoto výroku?
A co na to Vaše duše?

Den pátý

Láska.
To slovo krásné skloňované ve všech pádech.
Znovu se k němu vracím, vracíme, "vracíváme."
Putujeme k ní? Nebo ji jen pouze - marně - hledáme?
Kdo ví...


Otázky páté bloumavé:
Myslíte si, že se láska skutečně dá rozdělit do několika pojetí, např. indického, řeckého, křesťanského? Které se Vám osobně nejvíce zamlouvá?
Je bezpodmínečná láska jednoznačně jen láska mateřská?
A co na to Malá mořská víla?

Intermezzo první

Točíme se v kruhu.
V kruhu života a smrti...
a někdy marně hledáme ruku, nebo jen pohled
který nás zachrání
od bloudění

někdy jsou marné cesty,
marná volání

a ani už nestačí
tiše zašeptat
mami


P.S. Věnováno mé mamince, která před 30 lety v této době prožívala poslední dvě hodiny svého života

Den čtvrtý

Ano, často se na to ptám. Na tu včerejší otázku, co my lidé jsme vlastně zač.
A nepřestávám se kolikrát divit. Ne, nebojte, není to jen tím negativním způsobem :-))
I když...
Hmm.
Je hezké mít hezkou představu o lidech.
Ale někdy si z toho sedám "na bobek" a jen tak koukám.
Na mraky, na slunce, na hvězdy, na stromy...
A ptám se: co my lidé jsme vlastně zač?


Otázky čtvrté, člověčí:
Jaká znáte pojetí člověka z hlediska antropologie?
a Které se Vám osobně nejvíce zamlouvá?
Jste mýtické, rozumné, Boží nebo myslící bytosti?
Jsme vůbec?

Den třetí - co jsme zač

Tento svět.
Momentálně začíná být takový "předvánoční." Pozoruji lidi kolem sebe, a vidím v jejich tvářích "předvánoční" čas...
Nebo se mi to jen zdá?
Co jsme my lidé vůbec zač?


Otázky třetí zvídavé: 
Moji milí putovníci, 
mohli byste mi napsat, kým jste, čím jste, co jste? :-)))
Moc děkuji.
Co jste si s sebou vzali na naši cestu?

Den druhý

Filein - milovat.
Napadá vás někdy, jak je to zvláštní, jak často to slovo používáme, jak všude kolem nás je láska,
a jak vlastně ani nevíme, co to je?
Na přednáškách jsme se k "lásce" nedostali. Však víte :-))
Hmm.
A ani k té lásce ve filosofii, tedy k moudrosti, nám nezbyl prostor.
Ono to tak je asi i v životě.
Prostoru na to nejkrásnější nám totiž moc nezbývá.
Protože ani nejde uchopit. Ani v čase, ani v prostoru, ani v rukou, ani v rozumu, ani v srdci, v duši.
Nebo kde vlastně?

Otázky druhé láskově -filosofické:
Jaký je podle vás tento svět? Jak byste ho charakterizovali z hlediska lásky?
Víte, kdo řekl, že:  "V množství moudrých je spása světa?"
Může hlupák milovat moudrost?

upozornění :-)))

Dobrý večer,
malé upozornění pro vnímavé poutníky:-))
Jste-li studenti DPS - a filosofie výchovy k tomu, pak jste zde správně na Mikulášském putování 2015 a putujete se mnou na tohu-vabohu.
Pozor, jste -li studenti speciální pedagogiky, předmět KOBPE, tedy Obecná a srovnávací pedagogika, pak si překlikněte na adresu homoadoremus.blogspot.com, kde Vás čeká homo viator :-) a otázky pod názvem Předvánoční putování 2015.

Na počátku - den první

Vždycky jsme tak nějak na počátku - a zároveň na konci.
Den poslední - a den první.
Vyprávějte to ale někdy lidskému srdci. Srdci, které nechce ani počátek, ani konec.
Chce věčnost, pokud je šťastné.
Je šťastné? Kdo ví, protože nikdy o tom svém štěstí neví, a těší se na to štěstí, které teprve přijde, které bude. A ono kolikrát už prostě jen tak nepozorovaně "je."
Ale to, co bude, co je, vždycky už tak nějak zároveň i "bylo."
O co nám v životě jde?
Hledáme svá srdce,
která stojí na počátku, nebo na konci, nebo v přítomné věčnosti?

Možná to jsou jen slova, slova, slova.
A my vlastně nehledáme nic...

Otázky první "počátkové":
1. Filein znamená milovat. Sofia znamená moudrost. 
2. Je, - může být, - filosofie poutí napříč láskou a moudrostí?Nebo je to jen takové to povídání (bez počátku a konce?)
3. A zeptám se přímo: máte Vy samotní rádi filosofii?Nebo jinak - máte se s ní rádi? :-)
A otázka dnešní odvážná:
4. Co hledáte, pokud něco hledáte? (A co "pohledáváte" u nás na Ostravské univerzitě?:-)

Mikulášské putování 2015 - úvod

Dobrý večer, takže buďte vítáni na počátku naší poutě :-)))
Co si vzít na cestu? Hlavně dobrou náladu, čas a motivaci k putování, které bude lemováno otázkami.
Jaká jsou "pravidla"?
Tak za prvé - odpovídat a posílat odpovědi můžete denně, průběžně, nebo až na samém konci poutě. Nejpozději však tři dny před termínem zkoušky, na který se musíte zapsat, abych měla kam vložit známky.
Odpovědi posílejte na adresu: tohu-vabohu@seznam.cz
Odpovídáme na všechny denní otázky.
Putující pak doputují ke zkoušce, jejíž hlavní náplň bude rozprava nad odpověďmi.
Rozsah odpovědí je libovolný. Nechci však, abyste mi kopírovali skripta, budu se snažit otázky pokládat tak, aby vás přiměly k vlastnímu přemýšlení a k pochopení.
Dnes tedy "zůstaneme" u toho přivítání, jsme na začátku, naberte sílu a dech a zítra už půjdeme :-)

Nebo přece jen si neodpustím nulté otázky: 

Vzpomínáte si, jestli jste v dětství "věřili" na Mikuláše?A pokud ano, do kdy?
Máte v paměti nějakou hezkou vzpomínku na tento den? Mohli byste "povyprávět"?
Je - může být - Mikuláš nějakým způsobem spojen s výchovou?

Pozvánka

S podzimem jsme opět tady :-))), všechny zdravím.

A hned s pozvánkou na několik akcí, nazvaných 

Podzimní duchovní slavnosti

Tak tedy, srdečně zveme na akce, které proběhnou v kostele sv. Františka a Viktora v Ostravě-Hrušově.

První akcí bude:

Benefiční koncert Ostravského smíšeného sboru - ve středu 14. října od 18.00 hod

prosím, přijďte nás podpořit

Druhou akcí bude:

Přednáška pana prof. Ctirada Václava Pospíšila na téma Katolická teologie a objevy přírodních věd, od 18.00 hod - ve čtvrtek 15. října 

prosím, přijďte si poslechnout

Třetí akcí bude:

Setkání s paní Dr. Jiřinou Prekopovou, 19. listopadu od 14.00 hod v budově Ostravské univerzity na Fráni Šrámka 3, SD 202 a pak od 17.30 hod v kostele v Ostravě-Hrušově

Těšíme se na Vás :-))

Zapomenutí se

Trošičku jsem se na tom vrcholku "zapomněla."
Někdy to tak bývá - dostaneme se někam (aniž jsme před tím tušili, kam to vlastně bude), usadíme se tam, žijeme
a čas nám plyne.
A pak se najednou z toho probereme
a máme před sebou další kopečky a kopce a další cestičky a cesty.
Musíme vždy, když dosáhneme nějakého vrcholku, sestoupat dolů nebo je možné kráčet po dalších jen vzhůru?
Až kam?
Jen tak se ptám...

Být

Být na vrcholku
a vnímat krásu toho, co nás obepíná.
Slunce, vítr, oblaka, déšť
pod námi krajina
našeho života

bolest i  láska
blízkost i samota

být na vrcholku
a slovy básníka vědět,
že stále se něco končí
a stále něco začíná

Na vrcholku?

Jsme před vrcholem našeho "putovního" kopečku, chcete-li "kopce."
Za chvíli budeme na pomyslném vrcholku.
Když se obracím zpět, tak se přiznám, že vlastně ani nevím, kudy jsme šli. Měla to být "procházka" filosofií výchovy a procházka sebou samými. Nikdy nevím(e), jestli byla zdařilá. Cesty vedou cestou necestou...
a mne osobně vždy překvapí.
Zastavíme se na vrcholku kopce a položíme si snad (?) pro naše putování poslední otázky:

Má to všechno kolem nás i v nás nějaký smysl? Mělo pro nás smysl i toto putování?
Co nejdůležitějšího bychom měli zvládat v životě vzhledem k druhým "dělat a udělat?"
Spočívá odpuštění v zapomenutí?
Proč je člověk křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek?

Honzík :-))

Aha, vůbec mi nedošlo, že Komenský byl vlastně Honza.
Honzík, Honzíček, Janek.
Takové zvláštní, spojit si toto jméno s tamtím pánem :-))
s člověkem, který říkal, že bychom měli ve svém životě být vším, čím být můžeme.
Jinak celoživotní úkol.  Podstata výchovy.

Je tolik krásných pohádek s hlavním hrdinou jménem Honza.
Třeba : O hloupém Honzovi, nebo Honza málem králem, nebo mě také napadá Honzíkova cesta.

Otázky dvacáté druhé hravé:
Je život pohádka? Nebo spíše jen hra?
Dokázali byste sami vymyslet a napsat nějakou krátkou pohádku, vyplývající z našeho putování?
Nebo nakreslit obrázek?
Také máte pocit, že si málo hrajeme? Proč tomu tak je? Může za to náš Honzík?

Světélkování

Svět.
Svět je tím, co je nám nějakým způsobem "prosvětleno."
Svět je světlina.
Každý člověk je nositelem světla.
Komenský dokonce hovořil o třech světlech, které prostupují člověkem.
Světlo vnitřní, světlo vnější a světlo Boží.
Světlo vnitřní je světlem naší duše, světlo vnější je to, co z nás na ostatní lidi z té duše vychází, čili světlo našeho těla, a světlo Boží je světlem poznání, světlem, které to poznání umožňuje.

Přiznám se, líbí se mi toto filosofické "světélkování". Vidíme to už i u Herakleita a u jeho pojetí suché a vlhké duše. Suchá duše je duše ohnivá, a dobře hoří (čili vydává světlo), vlhká duše tleje a uhnívá a světlo v ní uhasíná.

Hmm.



Otázka dvacátá první komeniologická:
Vzpomněli byste si na nějakou myšlenku Komenského, která Vám utkvěla v paměti?
A co Vy a Komenský? Máte se rádi? :-))

Zvláštní úkol

Cílem výchovy člověka je naučit ho, jak najít své vlastní štěstí, které pak bude moci předávat jiným... tak nějak to kdysi dávno řekl J. S. Mill.

Měli bychom na té naší pouti životem nejen najít své štěstí, ale také pochopit, že šťastní v podstatě jsme. A nejen to. Měli bychom se naučit i v neštěstí být šťastní, aby byli také šťastní ti, které vychováváme a všichni, s nimiž se setkáváme a které máme rádi.

Měli, měli, měli bychom. Slova, slova, slova...

Ale i přesto:

Dávám Vám tento zvláštní domácí? a celoživotní úkol - naučte se, jak být šťastní.

Otázka dvacátá odvážná:
Na co byste se rádi zeptali vy mne?

Jen tak posedmé

Bloudí, bloudí štěstí světem,
neví kam má jít

vyprávím o něm svým dětem
chtěla bych ho mít

Hledám, hledám štěstí
v slunci i v dešti

před usnutím oči zavírám
a vím, že toho
"bloudícího" mám :-)

Až se zastaví,
dám ho i vám

Štěstí?

No jo. Přes dobro a zlo jsme vystoupali ke štěstí.
Štěstí. Všimněte si, už jen to slovo "štěstí" zní tak libě, šťastně, úplně v tom slově to štěstí cítíte.
Tedy nevím jak vy, já ano.
Ptala jsem se vás včera na příčiny zla podle P. Teilharda de Chardina.
Když už tento pán píše o chuti žít, o příčinách zlého, píše také o štěstí?
Našla jsem. ano, píše.
Máme trojí štěstí podle něj.
Ocituji:

"Nestačí rozvíjet jen sebe sama, nestačí ani dávat se druhému, který je mi roven, tedy vycházet ze sebe sama směrem k druhému, (tedy decentrace), ale je třeba „podřídit a přivést svůj život tomu, který je větší než já. Jinak řečeno, především být, pak milovat, a konečně adorovat... Štěstí růstu – štěstí lásky – štěstí adorace.“

Otázka devatenáctá štístková: :-)

A co na to muška jenom zlatá?

Zlo?

Každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.
Zlo - odpuštění - zapomenutí.
Téměř vždy studenty "rozčílím", když tvrdím, že odpustit znamená zároveň i zapomenout. Pokud nezapomene, neodpustili jsme.
A jak je to těžké.
Člověk sám od sebe nedokáže, neumí odpouštět. Učí se to.
Učí se to?


Otázky kolikeré? o zlu:
V čem spatřoval příčiny zlého P. Teilhard de Chardin?
Uměli byste tyto jeho příčiny vysvětlit?
V čem vidíte příčiny zla Vy samotní?

Dobro?

S čím vším se ve světě setkáváme?
Někdy se bojím zla.
Kdysi dávno, jako malá, jsem se bála tmy a zlých duchů. Vzpomínám si, že jsem se vždy přikryla peřinou až po bradu a bála se vytáhnout nohu zpoza peřiny, aby mi ji zlý duch neodnesl. (Dodnes  mě to občas napadne).
Až mi jednou maminka řekla tu památnou větu: neboj se duchů, ti ti neublíží, boj se zlých lidí... těch živých, hmatatelných.
Bát se zlých lidí?
Zlí lidé nejsou. Podstata člověka je v dobru.
Nebo ne?


Otázka v podstatě "nulová":
Co si o dobru v lidech myslíte Vy samotní?

V půli kopce

Došlapkala jsem do půlky kopce a zakopla o pařez.
Málem jsem upadla.
Tak jsem si na chvíli sedla a rozhlédla se kolem sebe.
Všude krásný les, stromy a výhled do krajiny, rozprostírající se pode mnou.
Do nastálého ticha jen zpěv ptáků ve stromech.
A jejich tichý vznešený let vysoko nad hlavou.
Zavřít oči, vdechovat vůni lesa a odpočívat...


Otázky šestnácté ne-obyčejné:
Znáte teorii chutě žít?
A co s ní ve výchově jako takové?
A jak s tím vším může souviset "dvojí naivita"?
A co myslíte, jsou nebo mohou být pohádky naivní?

Nečekaný dárek

Také Vás ještě Vaši nejbližší dokážou něčím překvapit?

Hmm :-)))

Můj muž je na toto expert. Expert na překvápka.

Občas totiž koupí nečekaně prostě "něco" naprosto nečekaného.

Dnes, když přišel domů, tak chtěl, ať mu s tím "něčím" pomůžu.

A tak jsem dostala svůj první dárek tohoto typu ve svém životě.
Že neuhodnete co to bylo?

Kolo.

Opravdu. Nikdy jsem ještě neměla své vlastní kolo.

A teď ho mám, a přemýšlím, co s ním jako budu dělat.

Že by jezdit?

Od toho prý kola jsou...

A navíc mají duši :-))

Otázky patnácté, nečekané:

Jak se má Vaše duše?

A do kterého pojetí duše Vaše duše podle Vás nejpravděpodobněji patří? :-)

A otázka překvapivě záludná:

Může duše letět na koštěti čarodějnic (ve filosofickém slova smyslu?)

jen tak - pošesté

Sedím si na obláčku
štěstí
štěstíčka
proti tvé radosti
jsem malá maličká

Sedím si na obláčku
štěstí
a z očí mi kanou
slzy? Slzičky.

Proti tvé bolesti jsem malý,
maličký...

Bez názvu

Na rozdíl od včerejšího "podivného" dne byl ten dnešní docela ne-podivný :-))
Vše bylo tak, jak má být. Kupodivu.
Po takovém dni se nakonec chce paradoxně i odpočívat. Takže přemýšlím, jak ten odpočinek poskytnout i vám, poutníkům.

Včera jsem dala poměrně náročné otázky, omlouvám se. Snad vás příliš neodradily. (Došlo mi od Vás každodenních stálic nějak podezřele málo odpovědí - poutníci se odmlčeli? :-)) Že by únava? Z této cesty?

Otázky čtrnácté, nenáročné:
Jaký je podle Vás rozdíl mezi štěstím a radostí?
A mohou být chápány jako cíl výchovy?

Podivný den

Mám za sebou podivný den. Téměř strašidelný.

Začalo to včera večer. Seděla jsem u počítače a říkám si, že nějak divně vrčí a co to s ním je. Ale ouha, to nebyl počítač, kdo vydával takový zvuk. Byl to sršeň. Veliký s prominutím jak kráva, létal mi nad hlavou a hledal cestu ven z místnosti. Nebo se chtěl uhnízdit? U nás v obýváku? Ať to "myslel" jakkoliv, já měla dojem, že se strachy snad zblázním.

Nad ránem mi telefonovala sousedka, taky celá vyděšená. Svého housera, kterého měla celých pět let (dárek ode mne - dostala jsem ho od jednoho studenta), našla na dvorku bez hlavy. Byla z toho úplně mimo, já nakonec taky. (Prý to mohla udělat liška, kuna nebo člověk nebo kdo ví co).

O něco později dopoledne jsme s kolegou zkoušeli u státnic. Měla jsem pocit, že jsem v nějakém absurdním snu. Dvě studentky v podstatě neuměly vůbec nic a nakonec zkoušku vzdaly.

Odpoledne mi řekl můj otec, že už dva dny neviděl našeho starého, opelichaného kocoura.

Mám takový divnou pachuť ze života...

A přepadá mě myšlenka, že zvířata jsou na světě možná i proto, abychom si díky nim uvědomili, že život je někdy hodně krutý a k tomu i tragický. A jak nám dělají radost, postarají se občas někdy i o to, aby zase až tak nebylo vždycky na tom našem světě veselo.

Otázky třinácté, unaveně absurdní:

Co člověk potřebuje k životu? (Např. podle A. Maslowa, J. Prekopové, a jiných?)

V čem spočívá životní zdatnost? (Podle W. Brezinky?)

Je svět a život kolem nás vždy reálný a racionální?

A co na to Prométheus?

jen tak - popáté

jít si
životem jen tak
milovat, nemilovat
ptát se
zapomínat
toužit a hledat

držet tě v dlaních
mít a nemít

smát se i plakat

jen tak

filein

Láska. Milovat.
Máme to již v názvu filosofie. Filein - milovat. Milovat moudrost a být moudrými, protože milujeme.
Kolik toho bylo už o lásce napsáno, a přesto pořád tápeme.
A nejen napsáno. A nejen tápeme.
Měří se štěstím nebo slzami?
Nebo obojím?
Kdo ví?
Ano, správná otázka. Kdo z nás to ví?


Otázky dvanácté, stoupající:
Jaká znáte pojetí lásky? Mohli byste blíže vysvětlit, v čem spočívají a čím jsou ta pojetí rozdílná?
Jak chápal lásku ve své pyramidě potřeb A. Maslow? A proč?
A jaké je Vaše vlastní pojetí lásky? (Můžete si pomoci třeba oblíbeným citátem).
A co na to G. W. F. Hegel?

Definice

"Dítě je všechno pohozené a opuštěné, a zároveň božsky mocné; bezvýznamný, pochybný počátek a triumfální konec."
Takto zní "definice" dítěte C. G. Junga.
Zvláštní "definice." Ve své podstatě definice mezi podobnými definicemi velice ojedinělá.

Pořád ještě "stojíme" pod kopečkem, chystáme se k stoupání.
Jste připraveni?


Otázka dnes jediná, jedenáctá:
Kdybyste měli definovat dítě Vy, jak by Vaše definice zněla?

Doba her

To byla doba her...
a malin nezralých :-))
Ptala jsem se v minulém putování studentů, jestli by chtěli být znovu dětmi. S tím, že jsem očekávala kladnou odpověď. Odpovědi však v konečném součtu dopadly jinak - studenti odpovídali, až na malé výjimky, že by dětmi už být nechtěli. A pokud ano, tak možná na jeden den...
No jo. Vlastně to mám také tak.
A asi je tomu tak dobře. Měli bychom být spokojeni s tím, kdy, kde a jak na tomto světě jsme...
A že všechno má svůj čas.


Otázky desáté:
Uměli byste svými slovy charakterizovat dobu dětství?Prosím, zkuste to.
Znáte "definici" dětství C. G. Junga? A jak jí rozumíte?
Můžu se zítra zeptat na to, jak rozumíte pojetí dítěte? :-))

Dům srdce tvého

Díval jsem se... kdyžs bloudil: ale již jsem se dívati nechtěl, přivedl jsem tě k sobě, tebe do tebe uveda...  

takto promlouvá Bůh ke Komenského poutníkovi v Labyrintu světa a v ráji srdce, po té, co mu doporučí:

Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře… 

Máme dnes krásný, prosluněný a hlavně sváteční den. A já si vzpomněla na tato slova. Spočíváme ještě "pod kopečkem", a tudíž bychom se možná i mohli řídit Komenského slovy. Co říkají? Že bychom se měli vrátit do domu srdce svého...

Co je v tom "domě" našich srdcí?

Dětství, láska, krásné chvíle, pohádky.... 

nebo to je jen iluze?

Co je v našich srdcích? Co si přinášíme z dětství a co v těch srdcích zůstalo?

Otázky deváté, zdánlivě odpočinkové:

Když se vrátíte do domu srdce svého, co tam najdete?

A vracíte se tam někdy? Nebo není čas?

Proč v dnešní době "nemáme" čas?

A co na to Komenský? Měl pravdu?

Pod kopečkem

Možná je čas na chvíli se zastavit.
Před kopečkem, před stoupáním vzhůru je přece třeba trošku nabrat dech a sílu.
Protože cesta je někdy náročná, a to nemusí ani stoupat. A nás stoupání čeká. A nejen to. Dokonce i poletíme.
Takže se teď na chvíli posadíme, třeba do trávy, a nastavíme svou tvář slunci nebo hvězdné obloze, (podle toho, co nám samotným lépe vyhovuje)
 a v duchu se přeneseme do doby svého dětství.
Jaké bylo?
Jakým jsme byli dítětem?
Vzpomeneme si?


Otázky osmé vzpomínkové:
Vzpomínáte si na svou nejoblíbenější říkánku z dětství? O čem byla? Znáte ještě její slova tak, že byste mi ji mohli napsat?
A nejmilejší hračka? Ještě ji máte?
A co na to Tamagoči? Nebo Inčučuna?:-)

jen tak - počtvrté

Krásně je na světě.
Ve tmě i ve světle,
vidím Tvé oči

básnivé, hřející
nádherné.
Ve světě,
který se točí, točí, točí...

Je krásně na světě?

Básnivě

Dnešní svět. A člověk v něm.

Nevím jak vy, ale někdy bych chtěla vědět a znát odpovědi na některé otázky. 

Jak se zpívá v jedné písni:  nemusí všetko, stačí niečo. 

Stačí nám v životě jen něco, nebo chceme všechno?

Chtěla bych vědět, rozumět, znát, umět si odpovědět na vše, co trápí mne i ostatní.

Hezky to vyjádřil F. Hölderlin, když ve své básni řekl, že: pln zásluh, přesto básnivě, tajemně a nepoznán žije člověk na této zemi. 

Básnivě, tajemně, nepoznán....

Otázky sedmé, hezké a jednoduše:
Jaké jsou celkově 4 znaky postmoderního člověka podle mých skript z filosofie výchovy? :-)))
A co na to poutník?
A nabízí se: uměli byste a mohli byste nakreslit nebo jinak (třeba básnivě) vyjádřit sebe jako poutníka na této naší cestě? 

P.S. Těším se na obrázky:-)) a jiné básnivé věci

jen tak potřetí

ticho a tma
jen lampička svítí
a monitor

kde jsi
kde jsem já

všude je jen ticho
a tma

Vánek

Člověk je jen vánek pouhý...
Vánek, který jen tak proletí tímto světem.
Říká se to někde ve Starém zákoně.
Je tomu tak?
Nebo ne, vánek nemiluje. Člověk - někdy - vždycky? Ano. Člověk je bytost milující.
Nebo ne?

Život je příležitost k lásce. Jen kdybychom také věděli,
co to vlastně znamená.
Možná ten vánek pouhý je lepší "definicí..."


Otázky šesté, nahodilé:
Jak se paradigmata propojují s životem člověka a jeho časem?
Ve kterém období je člověk chápán jako vznešená transcendence?
A může vznešenost být pouhým vánkem?

Lidé a my, lidé a já

Proč?

Ta otázka mě už tak ani nenapadá v souvislosti se světem a s věcmi. Ne.

Ta otázka mě nejčastěji napadá v souvislosti s lidmi, v souvislosti s člověkem.

Proč jsou lidé takoví, jací jsou?

A když jsou "nějací", tak proč?

A jaká jsem vlastně já?

A když jsem "nějaká", tak proč?

Ach jo.

A na to navazují další otázky: láska, ne-láska, radost, bolest, život, smrt... a to věčné proč k tomu.

Je pondělní ráno. Hurá do práce. Den se probouzí.

(Putovní otázky budou až večer, až s dnem, který bude usínat. Ale neptejte se, prosím, proč :-)).



Otázky páté, jednoduché a prosté:
Kdo je člověk?
Jaká znáte pojetí člověka podle paradigmat? (Mythos, Logos, Theos, Mechanos)

jen tak - podruhé

A mamí, mamí, proč?
Tázalo se dítě.
"Pro slepičí kvoč!", odpověděla jednou maminka.
"A mamí, proč pro slepičí kvoč? Co je to kvoč?"
"Protože proč", zazněla téměř zoufalá odpověď.

Být tak ještě jednou malým dítětem, hlavu plnou otázek a možných - i vlastních - odpovědí.
Mít tak ještě jednou možnost se zeptat... maminky: Mamí, mamí, proč?
A slyšet její odpověď...

Jedinou, malou odpověď, která by odpověděla na všechny otázky světa.
Již jen tím, že by byla.

Proč

Jsou věci nezvyklé a "zvyklé."
Pohybujeme se většinou v těch zvyklých, navyklých, samozřejmých.
Na pouti si však všímáme také věcí nezvyklých.

Pro děti je vše ještě nezvyklé a proto se tak často ptají tou krásnou otázkou proč.
Pro nás dospělé je svět již zvykový. Někdy na otázku proč? ke své škodě zapomínáme.
Ale jsou lidé, kteří se takto ptají pořád. Tito tazatelé se pak postupně stávají filosofy. Ne těmi teoretiky se spoustou slov, kterým je někdy jen stěží rozumět, ale filosofy každodenního života.
Tedy, ano, pokud se ptají opravdu, a ne již jen ze zvyku.

"Ptám se na všechno, kudy chodím.", řekl údajně Dostojevský.
Půjdeme v jeho stopách...


Otázky čtvrté, těžké a neočekávané:
Proč si  ještě pořád musíme klást otázky? Lidstvo "je" přece na světě už hezkou řádku let. Není divné, že ještě všechno nevíme? :-)
Ve které době si lidé mysleli, že svět je poznatelný, ale doposud jen nepoznaný?
A jak jsme na tom dnes?

A otázka těžce neočekávaně troufalá: potřebujeme vůbec k životu vědět?

jen tak - poprvé

Jdu si jen tak světem
bloudící
ne-bloudící,
přesto ztracená
hledám náruč lásky
aniž vím,
že ji mám

ta náruč lásky
jste vy

i já

Poutníci

Pořád mi "leží"  v hlavě to "nur transfer."
Jsme pouhými procházejícími tímto světem. Jen na krátký čas. A také "procházejícími" mezi ostatními lidmi.
Na zádech máme svůj vlastní batůžek životního příběhu a kráčíme...
Komenský říkal, že je smutné někam jít a nedojít, o něco se snažit a nedosáhnout toho, někam směřovat a nevědět kam.
Protože pokud jsme na světě jen těmi "procházejícími", tedy pouze poutníci, jak říkají filosofové homo viator, tak to pak znamená, že cesta má hlubší a významnější cíl než ve smrti, že někam pokračuje. Že procházíme odněkud někam jen takovým tím naším "slzavým údolím."
Je to zvláštní - taková normální věta v běžném životě. Only transfer, nur transfer... a jak hluboký filosofický význam to může mít :-) Nejen otázku života a smrti, ale také přesahující až někam za. A před. Dotýkající se věčnosti. Před životem a po něm.
Hm..

Zastavení třetí, poněkud transferová: 
1. Myslíte si i Vy, že jsme skutečně jen  pouhými poutníky na této zemi?
2. Má filosofie něco společného také s Vaším osobním příběhem?
3. A co Komenský? Byl by Vámi uklidněn, že víte, odkud a kam jdete a proč? :-)

Nur transfer :-))

Proč putování? Proč pouť?
Život je poutí. Jsme na tomto světě a "putujeme" svými životy.
Jsme jenom poutníci... kdo ví, za čím vlastně? Co chceme, kam jdeme?

Mám z posledních dnů úsměvný zážitek. "Putovali" jsme s manželem pomocí letadla do jiných zemí. A na té naší "letecké" pouti jsme měli přestup z letadla do letadla, a tak, jak bývá zvykem, už bez nutnosti opakovaně procházet bezpečnostní kontrolou. Jenže my na tom letišti, kde jsme jen měli přejít z gatu do gatu, nějakým divným způsobem zabloudili a byli najednou z toho bezcelního a gate prostoru venku. A stáli jsme opět před bezpečnostní kontrolou.
Můj muž, milující pořádek, nechtěl toto znovu absolvovat, když už to jednou bylo šťastně za námi. Drže v ruce letenku, několikrát tam těm lidem opakoval: nur transfer!!! Nur transfer!!!
Ale nikdo ho neslyšel, nikoho to nezajímalo,  nikdo z těch lidí tam u těch pásů nereagoval. Práskli mu beze slova před oči bedýnku na odkládání věcí.
A tak jsme, nur transfer sem, nur transfer tam, museli kontrolou projít znovu.

A tak je to i v životech. Putujeme, jsme jen "nur transfer" - pouze přecházíme - ale dohromady to nikoho nezajímá.
Nebo ano?


Zastavení druhé, prvomájové:
Noc ze včerejška na dnešek je chápána jako noc ohňů, magie, kouzel. Co má s touto nocí společného dnešní nastávající noc a proč? :-)
A hlavně - co má společného s filosofií a s filosofií výchovy obzvlášť?

Noc

Je noc z 30. dubna na 1. května.
Tajemná noc s mnoha různými názvy a opředena pověstmi.
Valpuržina noc, keltský Beltain, noc ohňů, kouzel, magické moci květin, noc čarodějná.
Ohnivá, plná života i tajemství smrti a znovuzrození.
Povětřím létají čarodějnice na svých košťatech a lidé pálí ohně, aby je zahnali od svých obydlí a od svých domácích zvířat.
Kolem obydlí rozkvétají šeříky, jejichž květy mají také tajemnou moc odhánět od místa, kde rostou, veškeré zlo.

Noc sv. Filipa a Jakuba, čili filipojakubská. I tak bývá nazvaná tato noc.

My máme krátce po půlnoci. Vítám vás všechny na začátku naší pouti. Bude ve znamení těchto nočních čar a kouzel - protože i filosofie je taková. Dokonce se o ní říká, že je podobná "letu čarodějnic."
Takže vyletíme...



Zastavení první: 
Mohla by mít i pro Vás filosofie tajemnou, čarovnou moc? Co si o ní myslíte?
Čím je pro Vás filosofie? 

Májové putování 2015

Dobrý večer,
zvu vás všechny na naše májové putování.
Budu vás tady každý večer provázet krátkým povídáním a především otázkami, zaměřenými na filosofii výchovy. Půjdeme spolu cestou-necestou, otázkami-neotázkami, příběhy-nepříběhy. Těm z vás, komu se bude chtít, mohou odpovídat na mnou položené otázky podle svých vlastních představ a možností. Některé otázky budou stěžejní; požadavek je však takový, abyste zodpovídali na všechny.
Odpovědi můžete posílat buď denně, nebo průběžně, nebo až pak na konec putování.
Jak dlouho půjdeme? Podle toho, kolik budeme mít sil.
Své odpovědi, připomínky, případně otázky či vzkazy posílejte na e-mail: tohu-vabohu@seznam.cz.
Další instrukce budou postupně sdělovány během naší cesty.
Těším se na vás, a přeji krásnou pouť
mp

Den žen :-))

Máme dnes, máme, však víte co... Den žen.
Pchh, s takovým nadšením jsem začala psát, a hned se zasekla.
Žena.
Má být milá, něžná, pracovitá, ctnostná, milující...
poslušná?
Včera jsem někde četla, že se chce vyrovnat mužům. Nebo tak nějak ta věta zněla. Zrovnoprávnit se.
Necítím se být nerovnoprávná :-))
Cítím se být vyrovnaná až tak, že se k mužům už vůbec, ale ani trochu "vyrovnávat" nemusím, nebyla bych už potom žena,
ale cosi jako babobchlap.
A jen v nějakých penězích (že dostáváme méně za stejnou práci) to přece není. O to jsme svobodnější.
Jsem ráda na tomto světě jako žena.
A ten pocit přeji všem (ženám, samozřejmě).
Takže hezký den!

A toto jsou "vaše " ovečky a Vaše odpovědi

"Pásla ovečky... houfem, ovečky, seberte se všecky, houfem, ovečky, seberte se." Abyste se nepoztrácely v tom nebezpečném šírém světě.

Ovečky pásla pastýřka a jedno chtělo z houfu ven to může být bráno i tak, že ne vždy je v houfu každému dobře a potřebuje jít jiným směrem, ale někdy houf znamená jistotu. Je tam víc možností. A taky je to prostě jen dětská píseň.

Pásla ovečky v zeleném háječku.... co mají ovečky udělat? Proč asi?

Mají se "sehnat". Tedy patrně být pohromadě, aby je měla pastýřka dobře pod dohledem a mohla je třeba hnát domů...

Ovečky mají jít pryč ze zeleného háječku a z černého lesa.

Nejprve jde na ně pastýřka "zhurta", kdy ovečky neposlechnou, když na ně jde pak pomaloučku, tak ovečky poslechnou a půjdou domů ze zeleného háječku a černého lesa.

Když ukážu dobro, tak i ta druhá strana porozumí, že nechci být zlá a vyjde vstříc.

Ovečky jí asi měli poslechnout a dělat jí takovou malou ochranu??Jít z lesa ven...

.....houfem ovečky, seberte se všecky, houfem ovečky seberte se. Ovečky se pasou na louce, kde mají zelenou trávu, v lese trávy moc není.

Pásla ovečky v zeleném háječku.... co mají ovečky udělat? Proč asi? Mají se všechny sebrat.Aby byly všechny spolu a neztratily se.A když chce jedna pryč,pořád je nabádá,aby se nechala vést s ostatními. Protože jedině tak budou spokojené a šťastné a jako my,když jsme s někým,jsme mnohem šťastnější a spokojenější a jde nám vše lépe.Měli bychom si navzájem pomáhat.

Ovečky se mají především napást, ať jsou dobře vykrmené a můžou je zabít a sníst.

Pásla ovečky v zeleném háječku.... co mají ovečky udělat? Proč asi?
Ovečky by se měly sebrat. Stejně tak by se měl sebrat člověk, vyjít z lesa
na světlo, podívat se na své bytí.

No v písničce je: Pásla ovečky v zeleném háječku. Pásla ovečky v černém lese.

Zelený háječek a černý les? Možná za tím lze vidět mládí s rozjařenými nadějnými myšlenkami a zároveň strachy a obavy.

Já na ní dupy dupy dup. Ona zas cupi cupi cup.
Já na ní pomaloučku jen. Ona že z háje musí ven.

Tak tady cítím nějaké to laškování mezi mužským a ženským a to jsou energie vskutku tvořivé a přitažlivé, zároveň však rozporupolné 

  Houfem ovečky seberte se všecky. Houfem ovečky seberte se. 

Co se má sebrat a proč? Myšlenky, rozum do hrsti? Sebevědomí? Sebejistota? 

pásla ovečky v zeleném háječku.... co mají ovečky udělat? Proč asi?
Odpověď: Ovečky se mají sběhnout dohromady (houfem, ovečky, sežeňte se
všechny). Člověk nemůže žít sám, aby žil plnohodnotně. O tom mluví i víra-
sdílená radost je plná radost, sdílená starost je poloviční starost.
Nejbližšími lidmi by pro nás měla být rodina (i prarodiče), protože nám
předává moudra, tradice, zkušenosti. Neměli bychom se ale stranit ani
ostatních, duchovní hodnoty bychom měli sdílet s podobně naladěnými lidmi.
Měli bychom tyto hodnoty předávat i těm, kdo o ně stojí, kdo si rádi
vyslechnou i jiný názor. Neměli bychom je ale druhým vnucovat, spíš
vysvětlovat, pokud se nás na tyto věci zeptají.

Houfem ovečky sežeňte se všecky...  Mají se semknout aby byli lépe před vlkem a nebezpečím chráněny. Vyplývá z toho , že v houfu stejně smýšlejícím je bezpečněji - tedy i u lidí.

Ovečky se měli sebrat a jít z černého lesa ven, ať je nesežere vlk 

 ovečky mají být poslušné. Jinak ovečky bývají na louce, pasou zelenou trávu a v lese jí opravdu moc není. Chtít pro ty své "ovečky" jen to dobré.

Pásla ovečky

Pásla ovečky v zeleném hájičku, pásla ovečky v černém lese.
A to byste nevěřili, co z toho vzešlo.
Já na ni dupy dupy dup,
ona zas cupy cupy cup


Lidová písnička s hlubokým sexuálním podtextem.
Ze zeleného hájíčku do černého lesa, pást ovečky, sexuální touhy s sebou nesa.
Dupy dupy dup a cupy cupy cup a lidí na světě je hnedle jako much.

Ale mají se všichni sebrat a být pospolu, protože jen společně jsou, jsme, kde? V bezpečí.
Nikdo neumí být sám.
Ani v černém lese ne...

Houfem ovečky seberte se všechny - sebrat se, usebrat se, to je ve staré řečtině legein, logos.
Tedy slovo, význam, podstata, smysl, věda.

V lidové písni o ovečkách a jejich pastvě, dupy cupy, zeleném háječku a černém lese, sebrání se
v houfu je toto všechno.
Lidský příběh, život, zrození...

Věřili byste tomu?

Teorie jablek II.

Na dílčí otázky a cíle navazují předpoklady, případně hypotézy. Protože něco zjišťujeme v rámci informace, použijeme předpoklady. 

P1: Babka prodávala jabka za děravý groš, protože byla chudá a nic jiného k prodeji neměla a potřebovala prodat za jakoukoliv cenu.

P2: Babka prodávala koš jablek jen za děravý groš, protože jí nic nechybělo a nic nepotřebovala a prodávat za děravý groš jí nedělalo problém.

P3: Babka prodávala jen za děravý groš proto, protože byla hodná a chtěla druhým lidem udělat radost.

P4: Babka prodávala za děravý groš celý koš, protože tím chtěla ukázat, že prodej hodnotné věci nemusí být za neúměrnou cenu; ale že to, co je skutečně hodnotné, je penězi nevyčíslitelné.

Jaký výchovný efekt může říkánka mít?

Hluboce filosofický - pokud máme dobré srdce, a jablek plný koš, jejichž vypěstování nám mohlo dát i hodně práce, můžeme si dovolit prodat je třeba jen za děravý groš, protože to, co je skutečně hodnotné, penězi koupit nelze.

Bohatý není ten, kdo hodně má a kdo prodává draze svou práci, ale ten, kdo chce lidem dělat radost.

Neboli slovy  F. Nietzsche - opravdu velký člověk je ten, kdo se rozlévá jako řeka z břehů, nezadržitelně, nedobrovolně...

Hezky česky pěkná říkánka toto vyjadřuje slovy: za děravý groš dala celý koš...

ale možná nemám pravdu a my máme po groších i po jabkách

Teorie jablek

"Byla jedna babka, prodávala jabka, za děravý groš, prodala jich koš."

Výchovný efekt této říkánky?
Odpovědi mne doslova a do písmene "dostaly." Netušila jsem, z čeho všeho se dá udělat hluboce myšlenkový ponor.
Sami uznejte, které teorie z toho vzešly.

1. Babka byla lakomá, protože za děravý groš prodala jablek koš, a ty patrně za ten groš ani nestály.
2. Babka byla hloupá, protože nebyla dobrý obchodník, a svá skvělá jabka prodala jen za děravý groš.
3. Babka byla vychytralá, protože jabka prodala za groš a zbavila se jich tak (nenechala je shnít a i přes jejich nekvalitu je prodala).
4. Babka byla hodná a nechtěla nikoho okrást, tak jí stačil děravý groš.
5. Babka chtěla udělat radost, a když někomu chcete udělat radost, na sumě (ani na děravém groši) nezáleží.
6. Babka chtěla naučit "kupující", že nic není zadarmo, za vše se musí platit, třebaže děravým grošem.
7. Babka si necenila své vlastní práce, a prodávala svou práci pod cenou.
8. Babka tím ukázala, že vydělávat se dá postupně, dlouhodobě (groš ke groši a poklad máš v koši).
9. Za tu dobu, co tam ta babka sedí, je z děravých grošů dnes již miliardář..ka.
10. Babka má dobré srdce a dělá za děravý groš radost druhým, protože sama už nic nepotřebuje.
11. Babka tím ukazuje, že nezáleží na výši finanční odměny, důležité je mít dobré srdce.
12. Babka byla šikovná a uměla jednat a mluvit, a proto u ní bylo možné vše.
13. Babka ukázala, že by lidé neměli přehlížet slabší a měli by jim pomáhat.
14. Babka je příkladem toho,že nikdy nevíme, co se nám přihodí a měli bychom pomáhat druhým.
15. Babka byla lenivá - nechtělo se jí tahat s jabkama zpět domů, a tož je prodala i za děravý groš, aby se jich zbavila.
16. Babka byla zoufalá a nešťastná a prodávala jabka třeba i za groš, jen aby něco z toho měla.
17. Když je člověk v nouzi, prodá i cennou věc pod cenu, třeba i za děravý groš. Doba byla zlá, nedostávala žádný důchod ani sociální dávky.
18. Chuděra babička, nikdo jí nepomohl a za skvělá jabka dostala jen groš.
19. V této říkance chtěl soudruh Lenin říci, že zemědělská dělnice po mnoha hodinové, usilovné práci obdrží pouze děravý groš. Aplikace do dnešní doby znamená, buďme všichni finanční poradci, realitní makléři, manažeři všeho druhu..., hlavně nedělejme nic, co má hodnotu, neboť naše mzda by byla děravá.

A nyní jak by asi vypadal výzkum:
Výzkumný problém: je zaměřen na otázku, zda
má nějaký výchovný efekt ten fakt, že babka za děravý groš prodala jablek celý koš.
Výzkumný cíl: zjistit, proč babka prodávala jablek celý koš jen za groš.
Dílčí cíle:
- zjistit, jestli babka byla hloupá a neuměla obchodovat
- zjistit, jestli babka byla v tak svízelné životní situaci, že prodávala pod cenou, jen aby něco měla
- zjistit, zda babka naopak chtěla jen dělat radost
- zjistit, zda babčino konání nebylo jen výchovným poučením

Výzkumná otázka:
Jaká byla babka, co prodávala jabka a co tím sledovala?

a ještě, dvě pozvání :-))) málem bych zapomněla

Krůčky k dětství

Srdečně zveme 

 na netradiční pojednání o dětství a dítěti

Slovem i hudbou

9. 3. 2015 od 17.00 hod

v Hudebním odd. Knihovny města Ostravy

(u Sýkorova mostu)
Slovo: Miriam Prokešová
Klavír: Jiří Kameník

            

A druhé pozvání je na přednášku o týden později, 16.3.  v pondělí od 16.30hod. na téma 

Radost i pláč kostela sv. Františka a Viktora v Ostravě-Hrušově. 

Jak asi víte, zajímám se o historii i současnost této téměř zapomenuté stavby a ráda se o své nyní již "vědomosti" podělím.

P.s. Nevíte někdo, proč to tady mám tak veliké? Nejde mi to zmenšit...

a co na to Josef Lada?

babka a jabka

Omlouvám se, že jsem tady několik dnů nebyla.
Připravuji si pro vás jabka té babky, co je prodávala.
A tak si pročítám pečlivě i vaše ostatní odpovědi, a je mi líto, že už vás mám všechny odzkoušené :-)))
tolik otázek bych najednou na vás všechny  měla. Sobota by nestačila :-)))
Buďte rádi...
Zítra tedy přijdu s babkou a s těma jejíma jabkama.

láska - páska - sedmikráska

láska páska sedmikráska
přichází a
nelaská
jako láska

jen ticho a smutek
tma

láska jediná

Okna lásky

Hmm. Okna lásky.
Tato otázka byla přímo namířena na odpověď podle M. Schelera.
Každý člověk má své jádro lásky a tím jádrem vidí svět.
Bylo mi divné koukat na svět jádrem, tož jsem tam dala "okna". Protože okna mohou mít okenice, a ty okenice můžeme otevřít dokořán, zavřít, přivřít, pootevřít, dovřít, přibouchnout, zabouchnout...
a láska nebude mít kudyma ven
ale to neznamená, že nebude.

Kdo okny své lásky vidí svět?
Všichni my, lidé.
Dítě, dospělý, starci a stařeny
všichni "koukáme" na svět okny své lásky.
Tak toto byla pro mne správná odpověď, toto jsem chtěla slyšet (tedy spíše číst).

Některé z vašich odpovědí: Kdo okny své lásky vidí svět?

A vidíme svět láskou? Není to jen iluze? Taková ta "vánoční?" Věřím, že někteří ano. Někteří se o to snaží, ale nejde jim to. No a někteří to neřeší, neb byli obětování bohu Molochovi...a stačí jim materiál. Okno lásky nejen že je zavřené, ještě je zablácené, takže přes něj není vidět už vůbec nic (ale mělo by se dát umýt).

·         Snad každá máma vidí okny své lásky svět, první krůčky, první pády, první lásky, první vrásky...svých dětí :) 

·         Já osobně mám pocit, že vidím svět  láskou, pomáhá nám žít, být šťastný, naplňuje některé naše potřeby. Když je nám těžko může nám láska pomáhat, ale jindy se může zdát že láska snad není, nebo nepomůže.

být tak znovu dítětem

Znovu bych být dítětem rozhodně nechtěl.

I když jsem měl, myslím, pěkné, naplněné a bohaté dětství, nechtěl.

 Jsem ráda, že jsem dospělá, to jsem si vždy přála, být velká. Ale nějak to utíká.......

Ano, chtěla bych být znovu dítětem, ale jen na chvíli, abych si mohla užít znovu ten pocit bezpečí v péči mých rodičů a nepociťovat a nevnímat alespoň na chvíli nejistotu dnešního světa…

Jestli bych chtěla být znovu dítětem? A víte, že asi ani ne? Je mi teď, když už mám trochu odžito a ledacos o životě vím (i když mnohé ještě nevím a možná se ani nedozvím), v mém těle dobře. Dítětem se stávám občas při hře se svými dětmi. Užívám si jejich dětství a je to krásné vidět ho z jiné strany, zvenku.

V jistém smyslu ano, chtěla bych zažít opět tu /ne/zodpovědnost malého dítěte nespoutanost a hravost, která je sice i v nás dospělých, ale pod tíhou starostí na ní zapomínáme. Prostě se uvolnit a jen tak být a vnímat vše kolem sebe i v sobě.

Chtěla bych být svojí desetiletou dcerou. Ve škole se učí úžasně, navštěvuje různé kroužky, má spoustu kamarádek a celkově si ten život užívá. Nemusí přemýšlet nad smyslem života, nepořádek za ni uklidím já. Jídlo jí taky nachystám. Do práce chodit nemusí. Navíc i moje dětství bylo fajn, takže bych se klidně vrátila zpátky. 

Tolik tedy několik vybraných, převážně pozitivních odpovědí na otázku, zda byste chtěli být znovu dítětem.

I přes můj výběr, který napovídá že ano, z celkového počtu odpovědí vyplývá něco úplně jiného.

Ne, dítětem byste znovu převážně už být nechtěli, a pokud ano, tak na malý okamžik, ale hnedka se vrátit zpět. Nebo být dítětem s tím rozumem, co máte teď. 

A co já? Ptali jste se mne někteří.

Já bych dítětem být chtěla. Kvůli mamince...., kterou už léta nemám.

Znovu se ukrýt v její náruči

a cítit to bezpečí, a lásku, a vše s tím spojené

i teď mám v očích skoro slzy, když na to myslím

a klidně bych si celý ten život dala znovu, se vším, čím kdy byl

Večerní intermezzo: klopýtám

Přiznám se, klopýtám, hledaje cestu.
Vaše odpovědi na otázky jsou úžasné. Ale? Nevím, jestli některé mohu anonymně použít a citovat. Nevím, pokud Vás budu citovat, zda mám uvést jméno, třeba Hana, Dáša,. Jana, Pavel...
Kudyma jít, kudy se prodírat, aby to i pro Vás bylo záživné a bavilo vás to.
Tak prosím o trpělivost, toto psot putování je pro mne "nové", snad si tímto letem ke slunci vašich odpovědí nespálím křídla jako Ikaros. Ale věřím, že hledající vždycky najde...
kudy kam
ale zatím klopýtám a tápu, tápu tmou, čekajíc na světýlko :-)

Ikarus nebo Ikaros?

A co na to Ikarus? Souvisí se současným dětstvím?

Tak toto byla "fajnová" otázka. A ještě fajnovější byly odpovědi. Vybírám některé z nich:

Ikarus neposlechl rady svého otce Daidalose a zaplatil za to životem. Také dnešní děti neposlouchají rady svých rodičů. Často za to zaplatí tvrdou daň. Chybami se člověk učí.

Ikarus – řecky Icaros – si také dělal podle svého, byl neposlušný svého otce, ale také můžeme říci, že se tak kochal letem a pohledem z ptačí perspektivy, že zapomněl na dobrou radu otce a doplatil na to. Možná ani nechtěl být neposlušným synem,  jen se nechal unést danou situací – nicméně i to je poučné pro naše děti.

Ikarus je album Jaromíra Nohavici, jak souvisí se současným dětstvím, opravdu netuším. Nebo je to značka autobusu. Pokud jde o Íkarose, tak to byl syn největšího řeckého stavitele a vynálezce Daidala.  Se současným dětstvím má společné to, že byl dítě, které chtělo něco vykonat pro svého otce. Chtěl se dostat přes moře do bezpečí. Souvisí to s otcovskou láskou, i když otec nedokázal svého syna zachránit. 

Ano, jistě souvisí. Alespoň v tom, že lidská zkušenost je nepřenositelná a pro děti je neuvěřitelně těžké uvěřit doporučením rodičů. Ale zase je krásné, jak do všeho jdou s přesvědčením, že oni to změní, dokáží, překonají. Nebojí se mít sny a bojovat za jejich uskutečnění. 

Minimálně ti opravdoví IKAROVÉ :-)

A budiž jim za to dík, máme se od nich co učit!

A jinak – byl Daidalos dospělý?  Skutečně zodpovědný? Skutečně zodpovědný otec?

Ještě by mne zajímala jedna věc.  Kde má Ikaros matku? Proč se v báji vůbec neobjevuje, jakou roli hrála v životě syna ona???

Možná však je to příběh jen vztahu syna a otce, o dospívání a touze, o nezralosti na tak velký úkol a touhu. O katastrofálním pádu právě když se mládí příliš rozletělo. Možná o pýše, jež předchází pád.

Děti mají křídla, neskutečnou energii a fantazii. Může být počítač ten, kdo jim spálí křídla? Nebo rodič? Nebo svět? Může to být cokoli. Chtěla bych, aby děti zůstaly dětmi, nesnažily se přeskočit dál.

Jako mimina ať nosí dupačky (nejsou oblečeni jako dospělí), jako děti, ať zůstanou dětmi. Chraňme je, pomáhejme jim, čtěme jim pohádky, ať vidí, co je na světě krásné a že dobro vyhrává

Vidíte tu barvitost vašich odpovědí?
Ani jsem netušila, jak filosoficko-pedagogicky hluboká je tato otázka. A jak nás trápí. Naše vlastní zkušenosti nejsou někdy k ničemu, když má dítě křídla....
Jedna z vás putujících píše, že Ikaros připomíná paní Trudu.
Dívka se také nakonec spálí v ohni...

Ale mne napadá jiná otázka: prošli jsme my sami naším dětstvím ve znamení pálícího ohně? Spálili jsme si křídla? Jsme všichni bývalí malí Ikarové?
Nebo jinak - byli jsme jimi  nebo ještě neustále jsme?