Je prosincové ráno někdy před 55 lety.
Venku je ještě tma, ale maminka mě probouzí a oblékáme se ještě v ne zcela vytopené místnosti. Třesu se zimou, ale oblečená jsem v cuku letu. Vycházíme do mrazivého, zasněženého rána. Držím se maminky za ruku, když se brodíme v noci napadlým sněhem a jeho závějemi. Velice brzy jsme na mostě, kde zimní vzduch od řeky ještě přituhuje. Necítím prsty na nohou, i přesto, že mám teplé zimní boty, necítím prsty na rukou, i přesto, že mám rukavice, a necítím tváře. Sníh do nich nemilosrdně bodá a pálí, štípe, až mi slzí oči.
Ale vedle mne jde maminka a ještě několik dalších žen. Jdeme do nedalekého kostela. Jeho věž se tyčí ve tmě.
Vcházíme do chrámu a usedáme do předních lavic. Ještě se celá třesu, když se najednou ozve zacinkání, a ze sakristie vchází náš pan farář a z kůru se ozve ten úžasný nápěv - Ejhle, Hospodin přijde... a postupně se stupňuje ve třech tóninách. S mezizpěvem Rosu dejte nebesa...
Po této ranní mši svaté se venku již rozednilo a jdeme s maminkou opět stejným směrem domů, kde je již krásně teploučko.
Ještě jednou toto ve svém životě zažít - a byla bych v nebi, maminko...
Žádné komentáře:
Okomentovat