Mám svůj svět. Svět, který vnímám, chápu, a kterému občas - nebo téměř pořád? - vůbec nerozumím.
Ani někteří filosofové si s tím "světem" nevěděli moc rady. Je to prý o tom, co je prosvětleno našemu vnímání. Nebo tak nějak.
A tak si v tom svém světě létám na koštěti čarodějnic, stále znovu a znovu se odvažuji vlétnout do chaosu, a z pozice mravenečka věřím svému poznání. A porozumění tomu všemu.
A s údivem Platóna pozoruji svá vnoučátka, která nasávají tento svět jako houbu.
A tiše jim možná i závidím, protože ha - já už se asi jen jako ta pomyslná houba jen vymačkávám :-))
Otázky páté:
1. Kdo řekl, že děti opičátka jsou?
2. Tentýž autor na jiném místě svého díla prohlásil, že sedmileté pachole vám odpoví na všechny položené otázky, ptáte-li se správně.
3. Znáte nějaké dětské moudro, které Vám samotným vyrazilo dech?
4. A otázka věru dotěrná: Ještě nasáváte, nebo už jste vymačkaní?😊
5. A tak mě napadá: Znáte SpongeBoba?
Žádné komentáře:
Okomentovat