Myslím na něj v době předvánoční tak nějak intenzivněji než obvykle.
Mám tak nějak zažité - asi od dětství - že pokud nebude zcela dočista uklizeno a vyblýskáno, tak Ježíšek nakonec nepřijde. Sice se narodil do chléva, ale jinak čisto a útulno, to on rád.
Ale je to někdy nad lidské síly. Prach se pořád odněkud zjevuje, dnes jej setřete, vytřete, zítra tam znovu je...
Pátrala jsem - protože jsem dušička zvídavá, jak jsem sem už psala - odkud že se to něco, co se dá setřít, neustále bere, a našla jsem vysvětlení zcela vědecké, hodné akademika. Něco je z nás samotných, něco je z našich domácností, ale - podržte se - ten hlavní prach přilétá odněkud z hlubin vesmíru.
Takže, nejen láska je vesmírná (vizte Empedokles), nejen chuť žít (vizte P. Teilhard de Chardin), ale také prachsprostý, všudypřítomný prach je odtamtud.
Až s ním tedy budete podobně jako já marně bojovat (protože stejně budete poraženi), tak si vzpomeňte, že je vlastně velikým darem. A že přichází zdaleka, z nekonečna, z věčnosti.
Což je vlastně úžasně tajemné a krásné.
Otázky dvacáté třetí:
1. Je něco, na co byste se rádi zeptali Vy mne?
2. Pokud ano, ptejte se...
Žádné komentáře:
Okomentovat