Adventní putování 2024 - závěrečné intermezzo

 Procházím tmou, tápu, nevím kudy kam, nic před sebou nevidím.

Nikde žádná světýlka. Bojím se. 

Ale najednou, najednou tam někde v dálce zasvitla malinká jiskřička. A prozářila dechberoucí tmu. 

Jdu za tím malinkým světýlkem, které se postupně zvětšuje. Nabírám odvahu, přestávám se bát.

A najednou vidím před sebou malinké děťátko v jesličkách. Bezmocné, bezbranné, odkázané na pomoc ostatních. Říkají, že to je král. Očekávaný Mesiáš. Malé dítě v chudém chlívku. Pán světa, Vesmíru, Pán života a smrti. A leží tady jako malé miminko.

Rozumem to nejde pochopit. Srdcem ano.

A svět se stal světlem, prosvětlující tmou.

Už není třeba se ničeho bát.

Adventní putování 2024 - dvacáté čtvrté

 Štědrý večer.

Narodilo se děťátko a my lidé jsme si dnes rozdávali radost a dárky.

Za chvíli ten nejúžasnější den v roce opět skončí - a budeme opět celý další rok čekat na ten příští.

Je mi z toho vždycky tak nějak smutno. Je to zvláštní, ale pořád tento den tak nějak zvláštně prožívám. 

Vím, že už nejsem dítětem. Ale ta malá holčička ve mně mne pořád "tahá" zpět. 

A tak při pohledu na radost dětí z tohoto dne mám taky velikou radost. 

Mějte ji také. Ať již byl tento den jakýkoliv, byl krásný. 

Protože Vánoce. 

Otázky dvacáté čtvrté:

1. Je těžké odpustit, a zapomenout?

2. Pokud Vám někdy někdo nějak v životě ublížil, odpusťte a zapomeňte, i když to je (někdy) těžké. 

Děkuji Vám ze srdce za Váš čas a za Vaše putování. 

Mějte se krásně, dobře, radostně a šťastně. A to nejen v tento den, nejen o Vánocích.

Adventní putování 2024 - dvacáté třetí

 Říká se, že Vánoce jsou nejvíce spjaty s dětstvím. V dospělosti nám v paměti vyvstávají na tyto svátky vzpomínky, a podle toho tak i Vánoce jako takové prožíváme. Slyšela jsem jednou, že Vánoce jsou o pohádkách. Nesouhlasím, pokud však nevnímáme pohádky jako to, co je po-hádce, kdy všechny konflikty a spory jsou ukončeny, všude je klid a mír. Ve světě i v lidských srdcích. 

Když už jsem tak sama vzpomínala na některé události z dětství, a přivolala si je, jako kdyby to bylo nedávno, vklínila se mi do mysli ještě jedna vzpomínka, spojená s adventním věncem. Často ji i vyprávím. Jestli jsem ji tady nějak vzpomněla na blogu, to teď ale už netuším, nevím.

Seděla jsem u našeho také již svátečně nazdobeného stolu, na kterém už hořely všechny adventní svíčky. Měli jsme tenkrát černého kocoura. A jak to nikdy nedělal, najednou vyskočil na ten stůl a vida mne, šel ke mně, ale cestu si nijak nevybíral a prošel se tím rozsvíceným adventním věncem. A vzplál. Byl to hodně zvláštní pohled - hořící kočka, kterou to však nijak nevzrušilo a klidně si kráčela dále tím svým započatým směrem, na jehož konci jsem seděla já. Rychle jsem ji začala plácat a hasit. Schoulila se ke mně, strašlivě tím ohněm a spálenou srstí smrděla, ale spokojeně si vrněla.

Tak toto byl cíl také této naší cesty. Ne, abyste smrděli spáleninou!, ale abyste zahořeli, hořeli, jiskřili zájmem o filosofii a to i přesto, že jste třeba někdy cestou možná i klopýtali a možná i trpěli. Momentálně byste si v tom našem cíli měli spokojeně vrnět :-)

Pokud se mi to nepodařilo, moc se omlouvám.

Otázky dvacáté třetí: (cože, ještě otázky?)

1. Jaké znáte či máte vzpomínky na dětství?

2. Souhlasíte s větou, že život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutlými žaly, ale že není třeba říkat to dětem?

3. A co na to profesor Z. Helus? Jak charakterizoval současné dětství?

Adventní putování 2024 - dvacáté druhé

 Tak jsem zrovna dobalila dárky. 

Už léta tomu říkám "setkání s Ježíškem." Sednu si ke stolu (kam taky jinam? :-), a postupně se snažím úhledně zabalit všechny dárky. Proč si vlastně v tuto dobu, v den narození Ježíška, dáváme dárky? Někdy se bojím, že na ten pravý důvod občas zapomínáme.

Všichni jsme totiž dostali obrovský dar, všichni na tomto světě jsme obdarováni. A proto si na připomenutí tohoto dáváme navzájem dárky, v podstatě jako symbol toho největšího daru - daru života, daru lásky.

Při svém každoročním nočním balení dárků a setkání s Ježíškem za to vždycky moc děkuji. Že ještě můžu, že ten čas života mi byl a je ještě dán. Stejně jako dar lásky. A že to není dáno jen mi samotné, ale nám všem.

A Ježíšek se tomu jen mlčky usmívá...

Otázky dvacáté druhé: 

1. Na které z našich otázek se Vám odpovídalo nejlépe a na které méně snadno? 

2. Která otázka se Vám nejvíce líbila?

3. A o čem vlastně byla tato naše pouť? Co si z ní nejvíce do svého života odnesete (odnášíte)?

Adventní putování 2024 - intermezzo čtvrté

 Čtvrtá adventní neděle. Na stole na adventním věnci už hoří čtyři svíčky. 

Každá prý něco znamená. Za mého dětství jsme adventní věnce neznali. Jen si matně vzpomínám, že ani vánoční výzdoba předem nebyla ve zvyku. 

Maminka jedno odpoledne před Štědrým dnem přišla od sousedky a celá smutná a překvapená říkala - ona už má na stole i vánoční ubrus! 

A honem spěchala, aby taky... Krásný bílý ubrus se vyjímal na našem jídelním stole. A aby už Vánoce "zavoněly", nachystala maminka na talíř i vánoční cukroví. Venku mrzlo, všude sníh, a tak v té předvánoční náladě pustila na okamžik dovnitř do teploučka i našeho psa. Byl to velký černý pes, kříženec německého ovčáka se skotskou kolií, krásný, hodný, milý. Prostě náš.

Byli jsme všichni v obývacím pokoji, když se najednou ozval vyděšený výkřik. To maminka! Se strachem jsme s bratrem běželi do jídelny, cože se to stalo. A ten náš velký černý pes stál na tom bíle načančaném stole a zvesela a mávaje spokojeně ocasem pojídal to svátečně nazdobené cukroví. A na vyděšenou maminku se tlamou skrytě usmíval, spokojenost sama. 

Dodnes vidím ten obrázek před sebou :-) Jedna z nejkrásnějších vánočních vzpomínek. Tu si prostě nevymyslíte, tu musíte zažít. 

A tajně v skrytu své duše doufám, že tam někde na věčnosti stále stojí ten velký černý pes na našem jídelním stole a bílém ubruse, mává ocasem a šťastně pojídá cukroví...

Vždyť jsou Vánoce.

Adventní putování 2024 - dvacáté první

 Chuť žít - podle P. Teilharda de Chardina k nám tato chuť přichází z hlubin Vesmíru. Podobně jako láska. 

Koukám ze své postele oknem na hvězdy, a někdy o tom přemýšlím. O těch hvězdách, Vesmíru, nekonečnosti, věčnosti. A možné ztracenosti v tom nekonečném světě.

Ale možný je i úplně jiný pohled. Zrovna teď před Vánocemi, v těch dnech velkého úklidu, se také více než kdy jindy podivuji, odkud neustále přichází ten prach, který je všudypřítomný, a to i za několik dní poté, co je setřený. Dočetla jsem se, že mimo jiné příčiny je některý ten prach rovněž vesmírný, přilétá k nám odněkud z těch nekonečných dálek a usadí se třeba na mém kredenci v kuchyni.

Chuť žít, láska, ale i prach jsou vesmírného původu. 

Tak teď nevím, jestli mé dnešní zamyšlení je "filosofické". Nebo jen výplodem předvánoční únavy... 

Ale už kdysi dávno jsem si pro uklidnění vložila na jedno místečko do kuchyně cedulku s citátem, který zněl: Čistota hraničí s neskutečnem. 

Tak jako i ona chuť žít, 

a nakonec i ta láska.

Otázky dvacáté první:

1. Znáte ještě jiné názory P. Teilharda de Chardina? Např. jeho teorii příčin zlého? Co o ní víte?

2. A co na to Popelka?

Adventní putování 2024 - dvacáté

 Již jen několik dní, a Ježíšek začne balit dárky. A advent bude u konce.

Nemám ráda konce. Ať jsou jakékoliv. Konec mě vždycky tak nějak rozesmutní. A vždycky si musím připomínat, že každý konec je vždy spojený se začátkem. Že neustále něco končíme a zároveň začínáme. Že ono dávné Herakleitovo pantha rhei opravdu platí. Stejně jako výrok, že v životě se střetává vždy alfa i omega. Začátek a konec.

Slovy básníka: Každého dne se něco končí, něco překrásného se končí, každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná.

Ale chápete - jak můžeme být smutní z blížícího se konce adventu, když tímto koncem začínají Vánoce? Tedy to, na co jsme se celou tu adventní dobu těšili? Koncem adventu oslavujeme zrození života.

Není to tak nakonec i obraz života a smrti?

Otázky dvacáté:

1. Dneska to s otázkou obrátíme: Na co byste se rádi zeptali Vy mne?

2. A kterého že to básníka výše v textu cituji?

3. A jak to je s tou smrtí? Kdo řekl, že filosofie znamená učit se umírat? 

4. Souhlasíte s tím výrokem z předchozí otázky č. 3?

Adventní putování 2024 - devatenácté

 Teprve dnes jsme "vánočně" zdobili, a dokonce jsme dávali hvězdičky i do oken. Vnouček nám při této činnosti vydatně pomáhal. Nebo spíše naopak, my jsme pomáhali jemu. Práce to byla urputná.

Světýlka jsme dokonce dali i na zábradlí terasy. Poprvé v životě tak také do daleka "svítíme."

Jen okno v místnosti, které říkám pracovna, a které je před nebo za? mým počítačem, jsme nenazdobili.

"Babičko, dej si taky hvězdičku!"

"Ale ne, já tady nic takového nepotřebuji, to je i tak v pohodě," odpověděla jsem.

"Ne, ne, babičko, každý přece má svou hvězdičku!"

A tak jsem uposlechla. 

Tomuto se nedalo odporovat. Každý přece máme svou hvězdičku...

A jinak to nejde.

Otázky devatenácté:

1. Taky máte svou hvězdičku?

2. Souvisí "hvězdička" s chuti žít? Co víte o této teorii a kdo je jejím autorem?

3. A souvisí "hvězdička" s dvojí naivitou? Pokud ano, pokuste se vysvětlit.

Adventní putování 2024 - osmnácté

 Když se C. G. Junga na jeho přednášce někdo zeptal, jak to je s archetypem dítěte, údajně prý odpověděl, že dítě není v centru jeho zájmu. Ale patrně mu to nedalo, a nakonec napsal celou esej, nazvanou Psychologie archetypu dítěte. Dočtete se zde také podle mne naprosto úžasnou definici dítěte, podle které je dítě vše opuštěné a pohozené, ale zároveň božsky mocné. Bezvýznamný, pochybný počátek a triumfální konec. 

Každý z nás v sobě podle tohoto autora nosí své věčné dítě, které je pro nás po celý život výzvou a prerogativem, tedy výsadou, patřící jen nám samotným. Jsme věčné děti, a kolikrát nevědomky to dítě v sobě neustále hledáme. Hledáme to dobro a lásku, se kterou jsme přišli na tento svět a která se nám možná během života někam postupně poztrácela. 

Nebo tomu tak není a je to všechno úplně jinak?

Otázky osmnácté:

1. Kam se ztrácejí naše dětské botičky? 

2. Vzpomínáte si ještě na svou oblíbenou knížku z dětství? Máte ji ještě?

Adventní putování 2024 - sedmnácté

 Někdy na člověka padne únava. Ale jak to říkával náš Komenský? Láska nezná námahu.

Dívám se někdy na mladé maminky. Péče o děti, to je láska, která nezná námahu. Nesmí ji znát.                V podstatě je to obdivuhodné a neuvěřitelné, kolik energie, času a síly si ta péče vyžaduje. A maminky to zvládají.

A co my, poutníci? My už jsme také naší cestou unavení? Dívám se na vaše každodenní odpovědi, (těch, kteří putují každým dnem) a poslední dva dny odpovědi v poště řídnou. Zůstávají jen ti nejvěrnější... Ostatní už asi padají únavou. Nebo starostmi. Nebo nedostatkem času v zápočtovém týdnu. Je toho prostě moc.

Ne, nepodléhejte však únavě. Vždyť už staří Egypťané věděli, že ten, kdo má "unavené" srdce, je mrtvý za živa. A jak jsem psala, tuším, předevčírem - chce se žít :-) 

Otázky sedmnácté: 

1. Kdo řekl, že by raději zemřel, než aby byl znovu dítětem? A co o tomto člověku víte? (Nápověda - říká se mu rovněž muž mnoha slzí).

2. Chtěli byste být znovu dítětem? Pokud ano, proč? Pokud ne, proč?

Adventní putování 2024 - šestnácté

Má dušička je maličká a tiše se krčí v koutě. 

Má duše padá pod náporem starostí a obává se dnů příštích.

Má duše je veliká a neustále roste. Nikde se nekrčí, rozpíná se. 

Má duše je obrovská, stoupá a prostupuje celým Vesmírem. Ničeho se nebojí. Je sama sebou.

Otázky šestnácté: 

1. Jaké znáte pojetí duše?

2. Co znamená pojem trojnost člověka? 

3. Dokázali byste nakreslit svou duši? Prosím, zkuste :-)

Adventní putování 2024 - třetí intermezzo

 Ztratila jsem se v čase.

Jsem zase malá holčička a hraji si s panenkami. Na našem dvorku skáču přes švihadlo a představuji si, že už jsem veliká a dospělá. A představuji si, čím jednou budu.

Z kuchyňského okna mě volá maminka. Dělám se, že neslyším. Domů se mi ještě totiž vůbec nechce.

Vlaštovky na drátě si něco štěbetají a já pozoruji kdesi tam vysoko na nebi plynoucí oblaka a ptáky, kteří se prolétávají pod tou oblohou.

Jsem zase malá holčička a nechce se mi domů. Na světě je přece tak krásně.

"Tak kde jsi? Pojď už domů!" slyším opět maminčin hlas.

"Už běžím!"

To bylo dávno, dávno tak.

Maminko, už ani nevím, jak dlouho čekám - čekám?, že mě opět zavoláš. Že uslyším zase jednou Tvůj hlas, který mě bude volat domů. Domů. Ale kam vlastně?

Ještě mě prosím nevolej..., tak jako tenkrát, ještě se mi nechce...

Ještě stále skáču přes švihadlo a hra ještě není u konce.

Na světě je přece ještě pořád tak krásně!

Adventní putování 2024 - patnácté

Ještě nedávno jsem se procházela náměstím, na kterém již byly otevřeny vánoční trhy a hrály tam koledy a já si říkala, co že blbnou, vždyť ještě není ani advent. A helemese, už jsme dnes měli třetí adventní neděli. A Vánoce už na dosah.

Je to někdy úplně až děsivé, jak to všechno utíká a letí. Ten čas. Který vlastně jako takový ani není. Však to mnozí filosofové neustále připomínají, že to, tedy čas, je jen lidský výmysl.

Tak ale potom, proč, když ten čas není, tak proč v tom ne-čase stárneme? Vždyť v podstatě není důvod... (?)

Ale možná právě proto?

Mají to ti filosofové ale těžký život. V čase i v bezčasí. V časnosti i ve věčnosti. 

Někdy z toho až mrazí.

Otázky patnácté: 

1. Duše bývá chápána různě. Jako smrtelná i nesmrtelná. Jaká je ta Vaše?

2. Míváte někdy "malou" dušičku? A máte ji vůbec?

3. Hoříte? 

4. A co na to Herakleitos?

Adventní putování 2024 - čtrnácté

 Rozpoznat dobré od zlého. Jedna z nejtěžších otázek ve filosofii a jedna vůbec z nejtěžších otázek v životě.

Ale možná si s tím není třeba až tak lámat hlavu a trápit se tím. Vždyť to říkal už samotný náš Jan Amos Komenský. Nechte věci volně plynout, nečiňte věcem násilí.

Někdy to je ale velice těžké. Nechat věci plynout... a čekat, bez násilného zásahu, že se tak nějak (samy) vyřeší. Když se tolikrát chce do všech problémů i konfliktů okamžitě vstupovat, okamžitě reagovat, okamžitě "vypustit" emoce. 

I když i v těchto případech měl Komenský moudrou radu tzv. po ruce. Jakou?

"Vše na tomto světě se dá napravit jen jemným teplem lásky, poněvadž jinak je to nemožno."

Krásné a pravdivé. A patrně vycházející z hluboké životní zkušenosti a moudrosti. 

Otázky čtrnácté: 

1. Slyšeli jste někdy o Luciferově efektu? Co si o tomto experimentu myslíte?

2. A myslíte si, že věta: Každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí, že je pravdivá? A pokud ano/ne, proč?

3. A otázka velice těžká: čím je podle Vás podmíněno Komenského "jemné teplo lásky?"

Adventní putování 2024 - třinácté

 A máme pátek třináctého. Prý nešťastný to den. Na vině je samotné číslo třináct, a důvody, proč tomu tak je, se různí. Možná proto, že třinácté písmeno v hebrejské abecedě je M, kterým začíná slovo smrt - mavet. Jiná vysvětlení ale vycházejí z toho, že v pátek zemřel Kristus, a u poslední večeře den předtím sedělo 13 lidí, z nichž třináctý byl Jidáš, tedy ten, který zradil. Ale důvodů a vysvětlení je více. Anebo jen proto, že samotná třináctka je chápána v mnohých kulturách jako číslo, nosící neštěstí.

Pro mne samotnou je třináctka spíše číslo šťastné. A možná i ten pátek není tak smolný, jak se zdá. U mne se všechny důležité věci, ty šťastné i ty nešťastné či méně šťastné odehrály vždycky ve čtvrtek. Kdepak pátek, toť šťastný je den!

Otázky páteční třinácté:

1. Asi tušíte, na co se dnes večer budu ptát. Máte také nějaký takový den, ve kterém se Vám osobně nejčastěji odehrávají šťastné nebo i nešťastné věci?

2. A co na to svatá Lucie? Znáte nějaké pověry s tímto svátkem spojené?

3. Bojíte se pověr? Dodržujete nějaké rituály "proti" pověrám? Jsou pověry nositelky zlého?

Adventní putování 2024 - dvanácté

 Dnes je hezké datum. 12. 12. 2024. 

A my už jsme v polovině našeho putování. Zatím jdeme postupným a pozvolným stoupáním, ale myslím, že žádná velká námaha to prozatím není. (?) Ale slibuji, že začneme stoupat. Ono vlastně celý život je takové stoupání. Den za dnem, rok za rokem, desetiletí za desetiletím. co si budeme říkat, nic naplat, utíká to...

Utíká to, aniž někdy chápeme, či pochopíme, o čem to všechno vlastně je. A co je dobré, a co je naopak zlé. Někdy je opravdu těžké se v tom orientovat.

Nevím, jak pro vás, milí mí poutníci, ale já sama občas tápu. A hledám. A někdy jen tak koukám, kudy vede cesta toho dobrého ke zlému. Nebo opačně - toho zlého k dobrému.  

A tak se neustále divím. Takže mám ty nejlepší předpoklady stát se filosofem :-)?

Otázky dvanácté:

1. Myslíte si, že je zlo jen privatio boni nebo že je si s dobrem spíše rovnocenné?

2. Jak poznáváte a rozeznáváte dobré od zlého?

3. A co by Vám poradil Sokrates? A co K. G. Jung?

Adventní putování 2024 - druhé intermezzo

 Napadá mě to každým rokem v tomto čase. A myslím, že také každým rokem o tom tady na tohu-vabohu píšu, protože se to hluboko vepsalo do mého srdce. O čem že je "řeč?"

Je studené, mrazivé, zasněžené ráno. Venku je ještě tma, když se s maminkou oblékáme do toho neskutečného mrazu. Mrznou uši, nos, mrznou nohy. Držím se s maminkou za ruku a jdeme směrem na náš most, kde je zima od řeky ještě mnohem větší, a jdeme směrem k našemu starému krásnému kostelu. Za chvíli tam z kůru zazní pro mne dodnes dojemný nápěv ve třech tóninách - Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním, i bude v onen den světlo velké, alleluja.

V kostele je temno, hoří jen svíce, ale během rorátní mše svaté pomaloučku svítá. Ruce i nohy jsou ale pořád zcela ledové. Jen v srdci vše roztává...

A pak jdeme domů. Nejdeme samy, s námi jdou také ostatní lidé, kteří byli účastni na ranních rorátech. Studená zima je všude kolem nás.

Přicházíme domů a já se skoro lepím k topení, abych rozmrzla.

Chápete, že toto - ta zima, ten mráz, to temné ráno ve studeném kostele je dodnes pro mne nejkrásnější zážitek z Vánoc mého dětství?

A hlavně maminka. Maminka, která tady už téměř 40 let není.

Možná, možná, že tam někde, na tom jiném břehu, mne jednoho rána tichým hlasem opět probudí, a zase půjdeme spolu zimní krajinou, promrzlé až na kost, a budeme spolu doufat a těšit se, a hlavně zpívat, že Ejhle, Hospodin přijde...

A s ním i ta maminka, a všichni ti z mého dětství, kteří již odešli, opět přijdou... Chci tomu věřit. 

A nejen o Vánocích.

Adventní putování 2024 - jedenácté

 Zůstaneme ještě u lásky. 

Kdysi na přednáškách marxismu-leninismu jsme se s mými spolužáky snažili pochopit Hegelovu dialektiku. Zákon jednoty a boje protikladů, zákon přeměny kvantity v kvalitu, zákon negace negace. Jinými slovy teze, antiteze a synteze.

Pochopila jsem to až ve spojitosti s láskou. V tezi si uvědomuji, kdo jsem, a to především proto, že pokud se zamiluji, tak až moc dobře vím, že jsem to já, kdo miluje. Uvědomuji si sebe sama. Tak, jak nám to říkala kdysi dávno také naše profesorka francouzštiny na gymnáziu - když se zamiluji, vím, že jsem. Ale ono se to kolikrát "přesouvá dál - kvantita se přeměňuje v kvalitu. Je to situace, kdy ze samé lásky zapomenu na sebe sama (na svou kvantitu) a uvědomuji si existenci toho druhého. Občas se v tom druhém dokonce ztratím, myslím jen na něj a na sebe zapomenu. Toto však nemůže trvat věčně, nejde se ztratit sama sobě, člověk se musí vrátit pevnýma nohama zpět na zem. Proto najednou ta negace, kdy neguji předchozí antitezi a dochází k negaci negace. To je ta chvíle, kdy se vracíme opět sami k sobě a jsme navždy bohatší o  tento svůj zážitek. Vše, co prožijeme, co prožijeme v lásce a s láskou, nás vždycky obohatí. Žádná láska není zbytečná, marná, nešťastná. Dokonce ani ta, která není opětována.

Napadají mne k tomuto slova F. Hrubína z jeho Romance pro křídlovku: Navždy mne bude víc o člověka, z něhož břímě lásky, smrti a života vyrazí zpěv.

Navždy jsme bohatší. A k tomu si zpíváme. (?)

Otázky jedenácté:

1. Tak najednou po těch slovech od Hrubína ani nevím, nač se vlastně ptát... ale přeci jen: zpíváte si?

2. Znáte nějakou krásnou pohádku nebo film, či román o lásce, která obohatila Vaše srdce? 

3. A co na to rozzářená vánoční světýlka?

Adventní putování 2024 - desáté

Lásko, Bože lásko, kde ťa ludia berú...

Na polích nerosteš, v polích Ťa něsejú. 

Naše srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec nic neví. A láska tak nějak přichází, odchází. 

A je jí úpně jedno, co si o ní myslíme a jestli ji chápeme.

Prostě buďto je, anebo není. Nic mezi tím.

Otázky desáté:

1. Jak rozumíte pojmu being love a dependent love?

2. Jak rozumíte pojmu logika srdce?

3. Máte nějaký vlastní oblíbený citát o lásce? Pokud ano, prosím napište.

Adventní putování 2024 - deváté

Čím jsem starší, tím se mi zdá, že více přemýšlím o tom, co to vlastně je, ta láska?

Máme jí pořád plnou pusu, plnou hlavu, plné srdce, plnou duši, nebo já nevím co vlastně.

Mít lásku, hledat lásku, najít lásku, ztratit lásku...

Hej hola, holka jedna tajemná, kde vlastně jsi? V čem jsi? Jak tě poznám?

Malá bílá holčička se jen divně usměje a zmizí. 

Tos byla Ty?

A všude je ticho a tma.

Otázky deváté: 

1. Jak vnímali lásku staří Indové? (podle M. Schelera)

2. A jak Empedokles?

3. A co na to stařičký Platón?

4. A co na to Rusalka?

5. A co na to Vy samotní?

Adventní putování 2024 - osmé

 Člověk je v současné době údajně označován buď jako člověk počítačový nebo jako člověk velice křehký, utkaný ze svých smutků a vzpomínek. Takto nás inspiroval Sigmund Freud, na něhož navazoval francouzský filosof Paul Ricouer. Podle S. Freuda vykonáváme ve svém životě, převážně však ve svém podvědomí, celkově dvě práce, jimiž jsou práce smutku a práce vzpomínek.

Práce smutku však nezpracovává pouze vzpomínky negativní, ale také ty pozitivní. Vzpomínka na krásné dětství v nás může vyvolávat neskutečný smutek z toho, že to již není a že se nikdy nevrátí. Freud to také pojmenovává jako domnělou ztrátu lásky. A ta ztráta, i když jen domnělá, docela hodně bolí. Nebo bolet může.

P. Ricouer k tomu dodává, že si na základě zpracovaných vzpomínek na dětství vytváříme svou vlastní identitu v dospělosti. A ta je mnohdy velice křehká. Řekla bych jako domeček z karet. Nebo jako domeček našich základních psychologických potřeb - a toto můžeme potvrdit opět na základě pyramidy potřeb dle A. Maslowa.

Jinými slovy, to, co každodenně prožíváme, je vlastně nesamozřejmé v samořejmosti....

Otázky osmé:

1. Vzpomínáte si ještě na Vánoce svého dětství? Jaké bývaly? Vzpomínáte rádi?

2. Vzpomínáte si ještě na dárek, který Vám osobně udělal největší radost? Co to bylo?

3. Nosíte si v srdci ještě nějaké nesplněné přání z dob dětství?

P.s. Pokud jsou tyto otázky pro Vás moc osobní, nemusíte odpovídat.

Adventní putování 2024 - první intermezzo

 Byla noc a nemohla jsem usnout. S mým spánkem to je totiž vždycky tak nějak složité...

A najednou jsem zdola z naší kuchyně uslyšela hlasy. Seběhla jsem tedy a zvědavě - a s podivným pocitem v duši - nahlédla do tolik známé kuchyně mého dětství.

Seděla tam za stolem teta Femia. Kolem ní se otáčela babina Olga a maminka Luci zrovna vytahovala z trouby plech právě s upečeným lineckým cukrovím. Stála jsem ve dveřích a zírala. Byla jsem zase malá holčička. Femia, sedící za stolem a válející další těsto se na mě podívala a řekla: To je dost, že jdeš. Vezmi marmeládu a mazej.

Maminka byla usměvavá a babina pomáhala s dalším těstem. 

Bylo brzy ráno, svítalo, venku bylo bílo, mráz sedal na okna a u nás v kuchyni bylo krásně teploučko a milo. Za hovoru těch tří žen práce rychle utíkala a veliká  krabice na cukroví se pomalu ale jistě naplňovala. 

Budou Vánoce, řekla maminka a pohladila mě po vlasech.

V tu chvíli jsem se probudila. 

A v očích jsem měla slzy. 

Adventní putování 2024: sedmé

 Pojetí člověka podle paradigmat je takové hezké antropologické téma. 

Filosofie nám však nabízí témat mnohem více. Ale přiznám se, takové to "rozdělování" filosofie nemám moc ráda. Filosofie prostě je, ať už jako teoreticky vnímána v podobě  ontologie, gnoseologie, filosofické antropologie, atd., či vnímána prakticky jako etika a poetika. Pro mne je celá filosofie každodenně živě přítomna v podstatě v každém okamžiku. Ani teorie, ani praxe, ale život sám.

No jo.  

Ale teď jsem zcela nefilosoficky koukla v televizi na StarDance a málem jsem zapomněla na naše tohu-vabohu. Tak to s tou filosofií asi zase až tak nepřeháním 😃

I to koště někdy odložím...

Otázky sedmé: 

1. Jak trávíte svůj čas? Umíte i v tomto čase - před Vánocemi, před zápočty a zkouškami - odpočívat?

2. Jaká je ta Vaše cesta? Už jste si ošoupali botičky?

3. A co na to homo viator?

Adventní putování 2024 - šesté

 Tak jsme už na cestě. Možná víme, kdo jsme. Možná ale také nevíme vůbec nic.

A přitom po tom poznání sebe sama volali už staří filosofové. Herakleitos nabádal, ať hledáme sami sebe, Sokrates tu výzvu doplnil s přáním, ať poznáme sami sebe, Aristoteles zase upozorňoval, že abychom byli rozumnými živočichy, musíme se naučit naslouchat - tedy porozumět sami sobě a pak i druhým, a přírodě a světu a kosmu jako takovému.

Nechte věci volně plynout, nečiňte jim násilí, radil téměř o dva tisíce let později Komenský. Ale jen tak zlehounka k tomu dodává, že kdo neví, kým je, ten vlastně neví nic, 

A francouzský filosof Michel Foucault k tomu lidem ve 20. století vzkazuje, ať sami sebe opustí.

Tož si z toho vyberte. Není to jednoduché s těmi filosofy. 

A natož s námi :-)

Otázky šesté:

1. Jak rozumíte "rozdělení" dějin na dobu premoderní, moderní a postmoderní?

2. A jak na to navazuje pojetí člověka podle nám již známých paradigmat?

3. A ještě konkrétněji: která pojetí člověka znáte a do kterého pojetí byste zařadili sami sebe?

4. Létáte rádi na koštěti?

Adventní putování 2024 - páté

 A máme tady Mikuláše. 

Po starodávném zvyku jsem dala na okenní parapet prázdný bílý talíř. Proč? 

Protože v noci přijde Mikuláš. A protože jsem byla opravdu hodná, určitě mi tam v noci něco dá. Snese se z tajemného, tmavého Vesmíru a vloží na bílý talíř pár sladkostí..., možná jednu bramboru a možná i kousek uhlí - ale to už asi nesežene, to je asi úzkoprofilové zboží.

Ale to by mělo být Mikulášovi v podstatě jedno. Tiše nakoukne do našich oken, něco si pro sebe zabrouká pod vousy a zmizí zase v dalekém Vesmíru kdo ví kam.

A těch "falešných" Mikulášů, čertů a andělů, chodících po ulicích, k hodným i zlobivým dětem, si vůbec nevšimne. 

A až se ráno probudím, bude mne na talíři čekat pozdrav z mého dětství. Víra v to, že nějaký takový Mikuláš, nosící dárky, opravdu je a navštěvuje hodné děti. 

A tím já přece pořád ještě jsem.

Nebo ne?

Otázky páté, mikulášské: 

1. Víte, kdy vlastně sv. Mikuláš žil a kým byl? 

2. A víte, odkud sv. Mikuláš byl? Odkud pocházel?

3. A ještě další doplňující otázka: od kdy vlastně nosí dárky, od kterého století?

4. A otázka dnes úplně poslední: A víte, jak to je u našich sousedů? Kde všude chodí Mikuláš? Je to jen naše národní tradice?

Adventní putování 2024 - čtvrté

 Jaké to je být tady na světě, přemýšlet o něm, a nevědět, kým a kdo jsem já samotný/á?

Krásně na to odpovídá verš ze Starého zákona, kde se píše, že: Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Křiku nadělá, ten vánek pouhý.  Každý žitím putuje jak přelud. 

Jsme všichni jen vánkem, který "profičí" tímto životem? Putující přeludy?

A umíme si odpovědět na otázku, kdo vlastně jsme? Vždyť to nevěděl ani velký S. Freud, když údajně napsal, že největší otázkou pro Freuda je Freud sám.

Ach jo. 

Otázky čtvrté: (dnes trošku osobnější) 

1. Kdo jste? Jste si sami pro sebe otázkou, nebo jste si už dokázali odpovědět? Pokud můžete (a chcete), rozepište se o sobě :-)

2. Otázka doplňující k otázce první: kým jste ve svém životě z hlediska své minulé, současné či budoucí profese?

3. Co si nesete v baťůžku na tuto naši pouť? Jinými slovy:  Co jste si sbalili na cestu?

Adventní putování 2024 - třetí

 Přemýšlet o filosofii v podstatě znamená přemýšlet o životě.

Ale má se vůbec o životě přemýšlet? Nemá se "raději" přímo žít?

Někteří filosofové to ale vidí jinak. Filosofovat znamená učit se umírat. Ke své smrti se předbíhávat.

Ale my momentálně čekáme na Vánoce - a ty se smrtí přece nemají nic společného! Právě naopak. Vánoce jsou o štěstí, o životě, o lásce, o darech v nás samotných.

Vánoce jsou o dětství. 

Vánoce prostě jsou. A moc krásně, moc krásně se na ně čeká. Třeba pečením cukroví, pečením perníčků, pečením čehokoliv, návštěvami vánočních trhů, poslechem hudby...

Nebo ne?

Otázky třetí:

1. V jaké době dnes žijeme? Dokázali byste popsat, vysvětlit?

2. Ve které době byste chtěli podle známých paradigmat nejraději žít? Pokud by Vám nevyhoval dnešní svět? 

3. Jaká jsou vlastně ta paradigmata? A jak souvisí s životem každého z nás?

4. Je krásně na světě?

Adventní putování 2024 - druhé

 Je to takový zvláštní svět. Jaký, který, čí? Zeptalo by se dítě školou povinné. A odpověď? Jaký svět? Náš svět, svět filosofie. Který svět? Ten současný. Čí svět - no přece ten NÁŠ.

Trošku mne z toho mrazí, když slyším tyto otázky. Filosofie je přece o odpovědích. O odpovědích, které v životě tolikrát marně hledáme. A které nenácházíme. Přiznám se, závidím těm, kteří ty své odpovědi již dávno našli. Já osobně ne. A proto možná neustále hledám odpovědi ve filosofii, tedy v moudrosti druhých.

Je to správná, dobrá cesta? 

Možná ano, možná ne....

Otázky druhé, filosoficky (ne)hloubavé:

1. Hloubáte o životě? Pomáhá Vám k tomu filosofie?

2. Kdy a kde jste se s filosofií setkali? A bylo to milé setkání?

3. A myslíte si, že je filosofie v našem světě ještě potřebná?

adventní putování 2024 - první

 První adventní neděle je téměř u konce. 

Začala snad ta nejkrásnější doba v roce - čekání na Vánoce. V posledních letech vidím, jak je toto období už už nedočkavé. Jak hodně brzy začínáme hlavně v obchodech a na náměstích zpívat koledy, jak v podstatě spěcháme k Vánocům, jak předjímáme tento čas.

Možná je to tak v pořádku. Možná je dobře, že už máme to, na co se teprve těšíme. 

Vždyť my doma také. Byli jsme na rozsvěcování vánočního stromečku a dali jsme si vánoční punč. A tak jako všichni ostatní (opravdu všichni?) jsme podlehli těm světýlkám, blýskavým pozlátkám, těšení se.

Jen jestli je tomu opravdu tak...

Otázky první: 

1. Je pro Vás filosofie láskou k moudrosti nebo moudrostí z lásky?

2. Který z přístupů k filosofii se Vám osobně nejvíce zamlouvá? (Antika, M. Heidegger nebo Deleuze a Quattari nebo nějaký jiný?) 

3. Pokud jste se rozhodli putovat, co od tohoto putování filosofií očekáváte? Těšíte se? 😃

První adventní : buďte vítáni

 Tak máme tady první adventní neděli. A s touto nedělí začíná také naše adventní putování. Budeme spolu procházet den po dni filosofií a filosofií výchovy, jejími otázkami, různými pojetími. 

A tak jako obvykle - ti, kdo se zúčastní putování, nebudou muset vykonávat vědomostní test před zkouškou (zápočtem). Na otázky v putování můžete odpovídat buď každým dnem, nebo průběžně podle Vašich možností, nebo až souhrnně - termín odevzdání je 31. prosince.  

Své vypracované odpovědi zasílejte na email: tohu-vabohu@seznam.cz

Podmínkou je, že odpovídáte na všechny otázky, i ty zdánlivě nesouvisející. 

Dnes večer očekávejte první zastavení a první otázky.