Čtvrtá adventní neděle. Na stole na adventním věnci už hoří čtyři svíčky.
Každá prý něco znamená. Za mého dětství jsme adventní věnce neznali. Jen si matně vzpomínám, že ani vánoční výzdoba předem nebyla ve zvyku.
Maminka jedno odpoledne před Štědrým dnem přišla od sousedky a celá smutná a překvapená říkala - ona už má na stole i vánoční ubrus!
A honem spěchala, aby taky... Krásný bílý ubrus se vyjímal na našem jídelním stole. A aby už Vánoce "zavoněly", nachystala maminka na talíř i vánoční cukroví. Venku mrzlo, všude sníh, a tak v té předvánoční náladě pustila na okamžik dovnitř do teploučka i našeho psa. Byl to velký černý pes, kříženec německého ovčáka se skotskou kolií, krásný, hodný, milý. Prostě náš.
Byli jsme všichni v obývacím pokoji, když se najednou ozval vyděšený výkřik. To maminka! Se strachem jsme s bratrem běželi do jídelny, cože se to stalo. A ten náš velký černý pes stál na tom bíle načančaném stole a zvesela a mávaje spokojeně ocasem pojídal to svátečně nazdobené cukroví. A na vyděšenou maminku se tlamou skrytě usmíval, spokojenost sama.
Dodnes vidím ten obrázek před sebou :-) Jedna z nejkrásnějších vánočních vzpomínek. Tu si prostě nevymyslíte, tu musíte zažít.
A tajně v skrytu své duše doufám, že tam někde na věčnosti stále stojí ten velký černý pes na našem jídelním stole a bílém ubruse, mává ocasem a šťastně pojídá cukroví...
Vždyť jsou Vánoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat