Byla noc a nemohla jsem usnout. S mým spánkem to je totiž vždycky tak nějak složité...
A najednou jsem zdola z naší kuchyně uslyšela hlasy. Seběhla jsem tedy a zvědavě - a s podivným pocitem v duši - nahlédla do tolik známé kuchyně mého dětství.
Seděla tam za stolem teta Femia. Kolem ní se otáčela babina Olga a maminka Luci zrovna vytahovala z trouby plech právě s upečeným lineckým cukrovím. Stála jsem ve dveřích a zírala. Byla jsem zase malá holčička. Femia, sedící za stolem a válející další těsto se na mě podívala a řekla: To je dost, že jdeš. Vezmi marmeládu a mazej.
Maminka byla usměvavá a babina pomáhala s dalším těstem.
Bylo brzy ráno, svítalo, venku bylo bílo, mráz sedal na okna a u nás v kuchyni bylo krásně teploučko a milo. Za hovoru těch tří žen práce rychle utíkala a veliká krabice na cukroví se pomalu ale jistě naplňovala.
Budou Vánoce, řekla maminka a pohladila mě po vlasech.
V tu chvíli jsem se probudila.
A v očích jsem měla slzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat