Ztratila jsem se v čase.
Jsem zase malá holčička a hraji si s panenkami. Na našem dvorku skáču přes švihadlo a představuji si, že už jsem veliká a dospělá. A představuji si, čím jednou budu.
Z kuchyňského okna mě volá maminka. Dělám se, že neslyším. Domů se mi ještě totiž vůbec nechce.
Vlaštovky na drátě si něco štěbetají a já pozoruji kdesi tam vysoko na nebi plynoucí oblaka a ptáky, kteří se prolétávají pod tou oblohou.
Jsem zase malá holčička a nechce se mi domů. Na světě je přece tak krásně.
"Tak kde jsi? Pojď už domů!" slyším opět maminčin hlas.
"Už běžím!"
To bylo dávno, dávno tak.
Maminko, už ani nevím, jak dlouho čekám - čekám?, že mě opět zavoláš. Že uslyším zase jednou Tvůj hlas, který mě bude volat domů. Domů. Ale kam vlastně?
Ještě mě prosím nevolej..., tak jako tenkrát, ještě se mi nechce...
Ještě stále skáču přes švihadlo a hra ještě není u konce.
Na světě je přece ještě pořád tak krásně!
Žádné komentáře:
Okomentovat