Máme tady první putovní den. Venku deštivo, až bláto, sychravo, temno. Neveselo, truchlivo. Občas tak nějak jako ve filosofii.
Pro začátek dobrý.
Ale filosofie není ani temná, ani truchlivá. Hledá radost i v tom nečase. Nečase nejen v počasí, ale i v životě.
I proto mám filosofii ráda. Je to dáma, je to panička, která se tváří někdy urputně, tajemně a nepřístupně, ale je vstřícná a milá. Taková lidská. Žádná teorie, ale život sám.
Také si to myslíte nebo máte opačný názor? :-)
Otázky první, rozjezdové:
1. Co si myslíte o filosofii? Máte s touto tajemnou paní své vlastní zkušenosti?
2. Pokud se chystáte na naši pouť, co od ní očekáváte?
3. Budete si držet klobouky, i když nepojedeme z kopce, ale budeme stoupat vzhůru?
1 komentář:
1. filosofie je taková noblesní dáma – chvílu se tváří, že ji snad i rozumím, načež vzápětí mě zavede do dalšího bludiště pojmů, kde se ochotně ztrácím.
Milovat moudrost je jedna věc, ale být moudrý z lásky… to už je disciplína pro otrlé. A mezi námi: někdy se v těch všech odborných termitech tak zapletu, že si říkám, zda celá sémantika lidské percepce není jen sofistikovaný žert vesmíru.
2. Upřímně? Sladkosti, kolotoče a sladký vánek radovánek – tak jako od každé poctivé pouti. Avšak kdo ví, třeba v tom hemžení barev a ruchu zahlédnu i cosi hlubšího: kolotoč jako metaforu věčnosti, cukrovou vatu jako připomínku pomíjivosti… a v tom nejlepším i vlastní dětskou radost, která nikdy neomrzí.
3. Jak by smet! Klobouk je věrný společník dobrodruhů… a kdo si jej umí udržet při stoupání vzhůru, ten se nezalekne ani větru změn. S kloboukem dojde člověk daleko… a někdy až na samý kraj světa (někdy jen o kousek dal, než původně plánoval).
Okomentovat