Je večer před Štědrým dnem.
Je to večer, kdy kromě jiného balím dárky.
Býval to večer setkání se samotným Ježíškem. Předvečer Vánoc jako opravdové Vánoce.
Dnes je tomu již jinak.
Po dlouhá léta jsem v tento večer snesla všechny dárky ke svému tatínkovi do kuchyně (bydleli jsme spolu ve stejném domě), sedla si za jeho stůl, a dlouho, někdy až do brzkého rána balila dětem a všem ostatním dárky a vymýšlela na ně různé veselé básničky. Tatínek ve vedlejší místnosti už dávno usínal a spával. Měla jsem vždycky obavy z toho, že ho zvuk balícího papíru a izolepy, kterou jsem dárky přelepovala a stříhala, budí ze snů a že ho vlastně tím obtěžuji. Děti byly ale malé, a dárky nebylo kde tajně zabalovat, tak nezbývalo nic jiného než toto místo...
Poslední společné Vánoce jsem si sedla už do naší kuchyně za stůl a začala jako obvykle balit dárky s tím, že taťku tentokrát rušit nebudu.
Otevřely se ale dveře a v nich tatínek. Už čekám, ty dneska nebalíš? A tak jsem si uvědomila, že nejen já, ale i on měl tento večer takto zažitý a nechtěl měnit více než tři desetiletí starý zvyk.
Covid nám však tuto zvyklost navždy přetrhal.
Tatínku, neboj se, jdu si opět sednout za Tvůj stůl, budu balit dárky a vím - tato noc je setkání s Ježíškem a s Tebou.
Ty vedle v pokoji jako vždy tiše spíš a všechno je tak, jak bývávalo.
Vím, že jsi tady v tuto noc jako po mnohá léta zase se mnou...
a děkuji Ti.
Žádné komentáře:
Okomentovat