Na stromech naší zahrady se usídlili černí ptáci - havrani. S příchodem zimních měsíců jsou jich zde najednou celá hejna.
Už to začíná být samozřejmostí.
Naši noví sousedé na protější zahradě za plotem rozsvítili obrovského sněhuláka. Což samozřejmé není. Sněhulák, to ano, ale aby svítil?
Ať tak, či tak, předvánoce jsou tady. Sněhuláci, světýlka a havrani (či vrány? - nikdy to přesně nevím, co jsou vlastně zač). Prý přilétají odněkud z východu, a po zimě někdy v únoru odlétají zase někam jinam. Do Pobaltí či do Francie...
Takový normální život, normální svět.
Nebo spíše ne -.normální?
Otázky druhé:
1. Jaký je Váš svět?
2. Ve které době byste chtěli žít - v premoderní, moderní či postmoderní? A proč?
3. Je pro Vás náš svět samozřejmostí, nebo někdy koukáte, vo co vlastně jde?
1 komentář:
1. Můj svět? Ten je utkán z nevyřčených slov – a podotýkám, převážně těch, která mi nepatří. Je to taková koláž radosti a smutku, smíchu i pláče (takový malý kaleidoskop lidských nálad), ale hlavně je to svět nenahraditelných zážitků, které se na člověka lepí jako na hvězdný prach a připomínají, že žít je vlastně docela vzácný luxus.
2. Vybral bych si dobu, v níž altruismus není jen zbožným přáním ve filosofických traktátech, ale samozřejmým dechem společnosti. Prostě svět, kde by Rousseau konečně mohl říci: „Vidíte, já vám to říkal – člověk je dobrý od přírody.“… ať už to se jedná o pre-, post nebo mezi-
3. Nic na světě není samozřejmé – ani naše narození (které si nikdo neobjednal) a ani naše poslední tečka (která přijde, jak by smet). Vlastně tu tak pobýváme a žijeme si své životy… i když někdy mám dojem, že naše životy žijí nás. Občas se totiž rozhlížím a říkám si: „Proč to celé vlastně funguje?“
Okomentovat