zastavení dvacáté čtvrté

 Štědrý večer nastal... a už pomalu odchází.

A i my se pomalu rozcházíme. Jsme na konci naší společné poutě.

Dnes vám všem poutníkům dávám dárek - už se nebudu na nic ptát.

Jen doufám, že jste spokojení, radostní a jakž takž šťastní.

A že se stejně spokojeně a šťastně sejdeme v novém roce.

Mějte se moc hezky a moc krásně. 

A nezapomeňte - když něco končí, něco nového vždy začíná.

Tak šťastnou cestu! :-)

P.S. A moc děkuji, že jste se mnou šli naší poutí a že jsme se vzájemně dennodenně doprovázeli našim adventem, našimi životy. Děkuji moc.

Třetí intermezzo - setkání

Je večer před Štědrým dnem.

Je to večer, kdy kromě jiného balím dárky. 

Býval to večer setkání se samotným Ježíškem. Předvečer Vánoc jako opravdové Vánoce. 

Dnes je tomu již jinak.

Po dlouhá léta jsem v tento večer snesla všechny dárky ke svému tatínkovi do kuchyně (bydleli jsme spolu ve stejném domě), sedla si za jeho stůl, a dlouho, někdy až do brzkého rána balila dětem a všem ostatním dárky a vymýšlela na ně různé veselé básničky. Tatínek ve vedlejší místnosti už dávno usínal a spával. Měla jsem vždycky obavy z toho, že ho zvuk balícího papíru a izolepy, kterou jsem dárky přelepovala a stříhala, budí ze snů a že ho vlastně tím obtěžuji. Děti byly ale malé, a dárky nebylo kde tajně zabalovat, tak nezbývalo nic jiného než toto místo...

Poslední společné Vánoce jsem si sedla už do naší kuchyně za stůl a začala jako obvykle balit dárky s tím, že taťku tentokrát rušit nebudu.

Otevřely se ale dveře a v nich tatínek. Už čekám, ty dneska nebalíš? A tak jsem si uvědomila, že nejen já, ale i on měl tento večer takto zažitý a nechtěl měnit více než tři desetiletí starý zvyk.

Covid nám však tuto zvyklost navždy přetrhal.

Tatínku, neboj se, jdu si opět sednout za Tvůj stůl, budu balit dárky a vím - tato noc je setkání s Ježíškem a s Tebou. 

Ty vedle v pokoji jako vždy tiše spíš a všechno je tak, jak bývávalo. 

Vím, že jsi tady v tuto noc jako po mnohá léta zase se mnou...

a děkuji Ti.

 

Zastavení dvacáté třetí

Being love a dependent love. Bytostná, tedy nepodmíněná a podmíněná láska. Neboli mateřská a otcovská láska.

Logika srdce.

Všechno se to pojí dohromady. I s Vánocemi. I s Ježíškem v jesličkách.

Už ani nevím, jestli jsem to tady na blogu vzpomínala a zda jsem se na to ptala. A přitom to považuji za až tak důležité.

Ale co je důležité, je očím neviditelné, říká ve své knize Malý princ Exupéry. Ani napsaná slova to kolikrát nejsou schopna vyjádřit. Je to všechno zahaleno tajemstvím. Taju-plností.

Tak jako Vánoce. Jsou krásné, někdy smutné, a tajemné.

Stejně jako život, stejně jako láska, stejně jako člověk. I ten nejbližší.

I naše vlastní děti jsou velikým tajemstvím.

Otázky dvacáté třetí:

1. Už jsem se ptala na logiku srdce? Co tento pojem znamená? (Pokud se ptám znovu, omlouvám se).

2. Které otázky z našeho putování se Vám osobně líbily nejvíce a které nejméně? 

3. Co si z našeho putování do budoucna nejvíce odnášíte? O čem vlastně bylo? Přiblížilo Vám trošku filosofii jako takovou,  splnilo Vaše očekávání, splnilo svůj účel?

zastavení dvacáté druhé - dětské

 Dítě je všechno opuštěné a pohozené, a zároveň božsky mocné. Bezvýznamný, pochybný počátek a triumfální konec. Toto je výrok K. G. Junga.

Všechno opuštěné, pohozené - tak jako děťátko v Betlémě, narozené bez pozornosti lidí. 

Božsky mocné - zrovna doslova a do písmene.

Bezvýznamný, pochybný počátek, - hmm, (v Betlémě na seně) a triumfální konec - na kříži.

Tak nějak se to podobá i našemu životu, našemu životnímu příběhu. 

Přiznám se, nikdy mě to až tak nenapadlo. Až najednou nyní. Že to je v podstatě docela přesné...

Otázky dvacáté druhé:

1. Říká vám něco pojem bílá a černá legenda, týkající se postavení dítěte v lidských dějinách?

2. Jaké je Vaše vlastní pojetí dítěte?

3. Může dítě spasit svět?

Zastavení dvacáté první

Čtvrtá a poslední adventní neděle je téměř u konce.

Dnes na adventním věnci hoří svíčka andělská. Představuje mír a pokoj.

Pokoj v duši i ve světě. 

Pokoj lidem dobré vůle, budou za chvíli zpívat andělé v Betlémě. Být nositelem pokoje, to by měl být mimo jiné také náš cíl.

Přemýšlím, co to vlastně znamená, přinášet druhým pokoj. Naplňovat je nadějí, že všechno to, co žijeme, smysl má. Že nic v životě není ztraceno a zbytečné. Být pokud možno pozitivní a optimistický. Někdy to jde jen velmi těžko.

Otázky dvacáté první, "pokojové":

1. Kdo řekl, že máme stát v losu svém až do skonání svého a cokoliv nám připraví, máme přijímat s radostí? Souhlasíte s tím?

2. Souvisí pokoj v duši se schopností odpouštět? Znáte nějakou "metodu", jak odpouštět zlu?

3. Je pravda, že každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí? A pokud ano, proč?

Zastavení dvacáté -

 Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy... zpíval před časem Karel Gott.

V předvánočním čase tento čas vnímáme možná ještě rychleji než normálně. S časem je vůbec potíž. I ve filosofii. Podle některých filosofů vlastně ani není, čas je pouze výmyslem lidí. No kdo ví. U mé hlavy, vlastně u počítače, visí staré kyvadlové hodiny. A ty odbíjejí čas svým kovovým hlasem zcela pravidelně, až hmatatelně. 

Na konci našeho času není nic jiného než smrt. Hmm.

Filosofie je podle některých filosofů vlastně o smrti jako takové.

Podle Karla Jasperse filosofovat vlastně není nic jiného, než učit se umírat. A podle M. Heideggera je náš život vlastně neustále ke své smrti předbíhající se.

Vánoce ale nejsou o smrti, jsou o životě, o narození, o vítězství nad smrtí. Jsou o tom největším dárku, že nikdy nezemřeme. I když umřeme. 

Achich jo.

Omlouvám se za tento podivný vstup do naší poutě. Před vrcholem našich cest, našich putování, se přece nikdy neumírá...  

Otázky dvacáté, osobní:

1. Na co byste se rádi zeptali Vy mne?

Zastavení devatenácté - pluralistická teorie hodnot

 Protože vím, že tady putují také studenti, kteří se mnou mají kromě filosofie i základy etiky, je dnešní zamyšlení určeno především jim. Ale také všem ostatním.

Strašně moc se mi líbí pluralistická teorie hodnot podle W. D. Rosse. Líbí se mi až tak, že mi je líto ji ani vám ostatním nepřiblížit. Navíc, když pro pedagogy (a vlastně nejen pro ně) by měla být tato teorie  jakýmsi krédem.

Oč tedy jde? Celkově máme 7 povinností, 6 s pozitivním znaménkem, 1 s negativním. 

Podle W. D. Rosse máme především:

1. povinnost věrnosti – dodržování slibů 

2. povinnost nápravy – vzniká z dřívějšího nesprávného jednání 

3. povinnost vděčnosti – vztahuje se k předchozímu jednání druhých 

4.  povinnost spravedlnosti – záslužné rozdělení radosti a štěstí 

5. povinnost dobročinnosti – pomoci druhým lidem 

6.  povinnost sebezlepšování – zlepšování, zdokonalování vlastního stavu 

7. povinnost s  negativním znaménkem:  povinnost neubližovat druhým

Krásné, ne?

Otázky devatenácté, povinnostní:

1. I. Kant napsal krásnou větu: Spal jsem a snil jsem, že život je krása. Probudil jsem se a zjistil jsem, že to je povinnost. Souhlasíte?

2. O čem je Kantův kategorický imperativ?

3. A co s tím ve výchově a vzdělávání?

Zastavení osmnácté - dnešní

"Dlouho jsem klepal na bránu štěstí, a když se konečně otevřela, zjistil jsem, že jsem na ni klepal zevnitř..." Toto sdělil světu perský básník a myslitel z 13. století, zvaný Rúmí.

Štěstí. to je to, co je dnes. Štěstí je vždycky jen přítomné - a hned se stává minulostí.

Doopravdy prý ve svých životech podle sv. Augustina šťastní být ani nemůžeme. Když jsme šťastní, tak vlastně šťastní nejsme, protože se o to štěstí bojíme a strachujeme se, čím to štěstí jednou budeme muset "zaplatit." A když jsme nešťastní, tak šťastní nejsme, protože po štěstí jen toužíme..., protože si myslíme, že ho nemáme.

Dnes ráno jsem vstala, nakrmila jsem našeho koně, kočky, pustila slepice, nasypala ptákům venku i doma, zavolala či napsala dětem, s manželem jsme si vypili ranní kávu...

Jsme zdraví, žijeme, ještě pořád jsme tady, (i když slovy včerejšího řidiče, už dlouho :-) )

Jsme prostě šťastní.

Budou Vánoce. 

Otázky osmnácté, dnešní štěstíčkové:

1. Klepete na bránu štěstí?

2. Jak rozumíte výroku P. Teilharda de Chardina, který hovoří o štěstí růstu, štěstí lásky a štěstí adorace?

3. Ha - a budete šťastní, až skončí tato naše pouť? 

Zastavení sedmnácté - včerejší

Stává se, že některé dny už byly včera.

Tak jako dnes. Jela jsem včera večer před osmou hodinou večer z práce a zavolala si k tomu Bolta. Mladý muž se mne ptá: odkud jedete? (Nápis na budově Pedagogické fakulty asi neviděl:-) ) Tak mu říkám:  z práce. Vy ještě pracujete? Zeptal se udiveně. Uff. Otázka zněla divně, jako kdyby vezl babku před hrobem. Ale on pokračoval. A co děláte? Učím, špitla jsem. A on na to: ale už dlouho, že?

Zbytek jízdy byl už bez vzájemné konverzace. Ale na jejím konci jsem mu dala všech pět hvězdiček.

Holt, čo bolo, to bolo..., terazky som....ach jo.

Otázky sedmnácté:

1. Vzpomínáte rádi na své dětské Vánoce?

2. Vzpomínáte rádi na svá školní dětstká léta? 

3. Mohli byste se se mnou podělit o nějaký školní zážitek, vzpomínku, která Vám utkvěla v paměti?

Zastavení šestnácté

Představuji si ji jako křehkou vílu, krásnou paní v bílém, s radostnýma, ale častěji uplakanýma očima.

Často přichází nečekaně, nikým nepozvaná, a ještě více nečekaně se občas ztrácí a najednou zmizí, aby se zase někdy někde nějak objevila či vrátila.

Je tajemná, nedostupná, nepochopitelná, nejde ji zachytit, spoutat, uchopit a vlastnit. Pokud to uděláme, rozplyne se, zemře.

Potkáváme ji na všech cestách našeho života. V dětství, v dospělosti i ve stáří. Dokáže nás úplně omámit, znehybnit, zmást, vzít rozum a způsobit naprosté zmatení.

Často nás proto hodně bolí a trápí.

A i když si kolikrát myslíme, že ji jako kdyby "máme", nikdy si tím nemůžeme být jistí.

Jak se ta křehká víla, krásná paní v bílém, jmenuje? Má vůbec jméno?

Má i nemá.

A přitom ji celkem často pojmenováváme, když ji chceme oslovit.

A jaké jméno jí dáváme nejčastěji? 

Nepřekvapí vás to. Říkáme ji Láska. 

Otázky šestnácté:

1. Kdo řekl, že: Láska je vykoupením srdce ? a v jakém kontextu to bylo - je - myšleno?

2. Kdo řekl, že: Srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec nic neví? A myslíte, že měl onen pán pravdu?

3. A kdo řekl, že: láska je šílenství?

4. Znáte nějaké jiné výroky o lásce?

Zastavení patnácté

Ach, ta láska nebeská...

Téma láska. Indické, řecké, křesťanské pojetí dle M. Schelera.

Kdo všechno kdy psal o lásce a co o ní vlastně víme?

Že bolí?

Že naopak povznáší, až k létání?

Že nevíme, že víme, že co vlastně?

Miluji, tedy jsem. 

Lásko, bez Tebe život není životem.

Otázky patnácté, láskové:

1. Hodilo by se zeptat, jaká znáte pojetí lásky. Znáte je?

2. A co na to Empedokles a M. Scheler?

3. A co na to Platón?

4. A co na to vy samotní?

Druhé intermezzo

Máme v rodině téměř 94letého dědu. Podle lékařů mu už moc času nezbývá, je v terminálním stadiu nemoci.

Dědo, víte, že si můžeme objednat sanitku přání a mohli bychom ještě zajet do Vašeho rodného města, jak jste si onehdy přál? 

Rozloučit se?

Tak je tady ta možnost zajet tam tou sanitkou... rozpačitě namítnu.

A co bych tam dělal?

Jako malý jsem tam běhával s Lojzíkem, Pepíkem, Kájou. To jsme ještě nechodili ani do školy. A co bych tam teď dělal, když oni už tam nejsou?

Ani nevím jak, v očích mám slzy.

Zastavení čtrnácté, přátelské

 Čtrnácté zastavení o 4. adventní neděli. Svíčka na věnci je tentokrát ve znamení radosti. Říká se jí také pastýřská a symbolizuje mimo radost také přátelství.

O přátelství jsme ještě ve filosofii v podstatě nemluvili. Řeč byla o spoustě věcí: lásce, dobru a zlu, pojetí duše, pojetí člověka... Ale přátelství se nám prozatím tak nějak vyhýbalo.

Mám přátel pár - zpíval kdysi zpěvák Petr Novák. Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít, a nepřestanou hrát, když nemáš chuť se smát... zpívá Michal David. Nebo že přátelství je někdy víc než láska... zpívá Petr Rezek.

Přátelství. Vědět o tom druhém a mít ho rád, i když víme, že není dokonalý. Anebo spíše tu nedokonalost ani nevnímat.

Mám přátel pár...

a dokonalá opravdu nejsem.

Otázky čtrnácté, poněkud odpočinkové: 

1. Máte nějaký oblíbený citát o přátelství?

2. Který příběh (literární, filmový, prostě jakýkoliv) o přátelstí byste mi doporučili?

3. A otázka vlezlá: máte ještě nějaké své přátele z dětství? Jste s nimi v kontaktu? Nebo už je nemáte ani v baťůžcích, ani v botičkách?

Zastavení třinácté - pranostické

Svatá Lucie prý noci upije a dne nepřidá.

Dnes nám tedy všechny Lucinky upíjejí noc. Tedy asi bude kratší.

Pamatuji si jednu pranostiku, že od svátku Lucie do Vánoc - Štědrého dne si můžeme vypozorovat, jaké bude po celý další rok počasí. Prostě dnešek 13. je leden, zítřek bude únor, pozítří březen... atd., a podle toho, jaký bude ten den počasí, takový pak bude v příštím roce i celý měsíc. Pokud bude zítra pršet, únor bude deštivý, pokud bude pozítří krásné prosluněné pondělí, březen bude taky takový... a tak to bude platit po celý příští rok.

Však vyzkoušet si to nakonec můžete sami a zároveň i prozkoumat pravdivost této pranostiky každý sám za sebe.

Otázky už třinácté:

1. Kdo řekl, že svět je to, co si sami "prosvětlíme", tedy světlina?

2. Kterou pohádku ze svého dětství máte nejraději? Která Vás osobně "prosvětlila?"

3. Je dvojí naivita prosvětlením Vašeho světa?

Zastavení dvanácté - na pouti

Šlapu si ani nevím jak, vždyť nemám boty, nemám vak, mám jen hlavu plnou ideálů...

Tak už jsme dnes v půlce naší cesty. Utíká to, že ano?

Vždycky mám pocit, že se vás vlastně ani na nic podstaného neptám. Že cesta ubíhá, a nic, že si jen tak samovolně plyne. A nic.

Jsme homo viator a homo adoremus, jsme na své životní pouti, žijeme své příběhy, každý z nás má ten svůj, a každý z nás má ten náš.

My way... our way. 

Co všechno na té cestě bylo, je a bude?

Otázky dvanácté, dotěrné:

1. Prosím, mohli byste mi napsat, kým jste profesně? Co jako "děláte" ve své profesi? (Samozřejmě, pokud už nějakou máte)

A dvě otázky, které mám ráda:

2. Co si nesete ve svém "vaku" - baťůžku?

3. Kam se ztrácejí dětstké botičky? I ty Vaše? Ztratily se? Pokud ano, proč?

Zastavení jedenácté

Někdy se svět jako kdyby zastaví. To když nám sám život ukáže, náhle a neočekávaně, že to, co je každodenně samozřejmé, skutečně samozřejmé být nemusí. Ale to je moc smutné téma. Když najednou tam, kde bylo světlo, nastane tma, kterou už nejde prosvítit.

Prosvětlení temnoty, víra v to, že to je vždy možné, tomu se říká naděje. A ta prý umírá poslední.

A tak máme naději, že se nám naděje překonat tmu.

Čím? 

Porozuměním, pochopením. Láskou.

Možná ano, možná ne.

Otázky jedenácté, hledající příčinu: 

1. Jaké znáte příčiny zlého podle P. Teilharda de Chardina?

2. A co si o této teorii myslíte Vy samotní? Máte nějakou svou vlastní zkušenost, že by tato teorie mohla platit?

3. A kdo byl P. Teilhard de Chardin?

4. Jste už unavení naší poutí, nebo ještě se Vám šlape dobře?

Zastavení desáté - Vesmír zlobí

 Často si kladu vysoce náročnou filosofickou otázku, hlavně teď v době před Vánocemi, kdy se více zaměřuji na to, aby domácnost byla opravdu čistě připravená na příchod Ježíška.

Prosím vás všechny, nevíte náhodou, odkud se pořád bere prach? Jednoho dne setřete, druhý den tam opět bůhví proč je. I pátrala jsem. Protože si často a ráda kladu otázky a o to usilovněji hledám i odpovědi.

A našla jsem. Může za to, kromě prášení lidského, i prach vesmírný. Vesmír tam vysoko nad námi si prostě dýchá, žije a práší, a jeho prach dopadá i na naši matičku zem. O to by nešlo, ať si dopadá, ať si práší, ale proč zrovna i do našeho obýváku, na náš nábytek, na můj počítač a já nevím na co všechno, co je jako "moje"? Lépe řečeno naše?

Uff. Když udělá nepořádek dítě, učíme ho, ať si to po sobě hezky uklidí. Když ne zcela, aspoň částečně.

Ale když nám dělá nepořádek samotný Vesmír?

Ty hele, ukliď si to po sobě sám, kamaráde.

Myslím, že se mi směje. A navíc pěkně z vysoka...

Otázky desáté, vesmírně pozemské:

1. Věříte v dobro lidí? 

2. Jak byste charakterizovali dobro a zlo? Jsou k tomu nějaké filosofické teorie? Nebo máte i vlastní?

3 A co prach? Patří do sféry dobrého či zlého? (Utírá si prach i příroda, nebo kam se v té přírodě ztrácí, ztrácí-li se?)

Intermezzo první

Náš malý kocourek zlobí.

Kočka je prý noční zvíře - a když tu sedím u počítače, chce najednou taky. Počítačově počítat.

Můj duch je z toho celý unesený. Chce se odpoutat, chce někam ke hvězdám, chce vzlétnout - ale kočička mě drápky drží na zemi. 

Ještě že tak.

Jinak bych se možná ztratila v mezihvězdném prostoru, v chaosu naší nemožnosti poznání.

A koště čarodějnice by se propadlo do nenávratna...

Zastavení deváté - o trojnosti

 Ale člověk není jen tělo a duše. Navíc má ještě ducha.

Krásně to vnímali staří Hebrejové jako basar - tělo, nefeš - duše a ru´ach - duch.

Krásně to vnímal J. A. Komenský jako světlo vnitřní, vnější a Boží. Tedy jako světlo duše, těla a poznání.

Krásně to vnímal R. Steiner, duchovní otec waldorfské školy, jako trojnost člověka, tedy tělo, podléhající zákonům dědičnosti, pak jako duši, podléhající zákonům osudu a nakonec jako ducha, podléhajícího zákonům reinkarnace.

Krásně to vnímáme i my samotní, když sebe vnímáme jako ... jak vlastně sebe vnímáme?

Já osobně to někdy vnímán ve smyslu staroindického chápání jako duše - atman, která je součástí světového brahma. Neboli - všichni jsme součástí jednoho velikého celku. 

Otázky deváté, tentokrát opravdu těžké: 

1. Prolétáváte se někdy chaosem na koštěti čarodějnic? (tak, jak jsme si dle G. Deleuze a F. Guattariho povídali na jedné z prvních přednášek?)

2. Jak vnímáte onen chaos? Proč vzhledem k jeho pojetí nemůže být náš svět zcela poznatelný?

3. A co na to sv. Tomáš Akvinský a jeho teorie dvojí pravdy?

4. Komu zvoní hrana? A jak souvisí s pojetím brahma - atman?

Zastavení osmé

 Čas letí...

Už máme osmé zastavení a v podstatě ani nevíme jak.

Naše duše to ví? Pokud ji máme...

Občas mám malou dušičku. Létá si po předvánočních trzích, kouká všude na tu krásu, a těší se ze světýlek všude kolem nás.

Nebývalo to tak v době mého dětství a zpočátku jsem z té předvánoční atmosféry byla poněkud vyděšená. Teď už jsem si zvykla. A dokonce se mi to i líbí.

Vždyť nakonec si zvykneme na všechno. I na svou dušičku.

Otázky osmé, dušičkové:

1. Co Vy a Vaše duše? Jste kamarádi?

2. Kterému pojetí duše, o kterém jsme si říkali, je Vám osobně nejbližší? (pro studenty ze Základů filosofie a etiky nepovinná otázka). 

3. Který film o duších nebo duchovně zaměřených se Vám nejvíce líbí?

Zastavení sedmé - nedělní

 Dnes už je druhá adventní neděle. Na adventním věnci by již tedy měla hořet druhá svíčka - svíčka betlémská, přinášející lásku. 

Betlémská svíčka, která říká, jednoduše vyjádřeno, že zase bude dobře. Po shonu, chaosu, neklidu přijde opět klid a pokoj, završený láskou. Někdy se jí proto také říká svíčka lásky, a tudíž svíčka pokoje.

V životě to tak bývá. Jsou dny plné napětí, starostí a práce, povinností. Dnes bychom si měli uvědomit, 

že tomu může být i jinak. Že jsou dny klidu a pohody. A pokud tomu tak není samovolně, měli bychom si je umět udělat. Prostě vypnout... odpočívat a milovat.

Někdy to je velice těžký úkol, co úkol, je to umění...

Otázky již sedmé, zdánlivě nesouvisející:

1. Máte ještě pořád "chuť žít"?

2. A do které kategorie lidí patříte? Jste unavení pesimisté, poživační světáci nebo naivní nadšenci?

3. A kdy se Vám to, do které kategorie patříte, vlastně stalo? Nesete si tyto "modely" ze svého dětství?

4. A otázka navíc, dotěrná: předáváte svou chuť žít také dětem a ostatním lidem?

Zastavení šesté - vzácně odpočinkově

V našem putování už stojíme před kopečkem. Což znamená, že budeme, začneme pomaloučku stoupat. 

Odpočívám. Následující dny budou náročnější než obvykle, je třeba proto nabrat sílu.

Což znamená mimo jiné spokojit se s tím, kdo a proč jsem a na chvíli se ničemu ani nikomu nedivit. Protože divit se je lidské, ale odpočívat také. Že ano.

To říkal již Komenský, že všelikéť kvaltování toliko pro hovádka dobré jest.

I když, myslíte si, že zvířátka spěchají? Že kvaltují?

Kdo ví. 

Někdy mám dojem, že to jen děti běhají, jak, kdy a kde můžou... Všimli jste si? Děti jsou pořád tak nějak nevysvětlitelně v neustálém pohybu a poklusu. Jako kdyby je něco pořád honilo.

Hmm. Kdo ví. Ale hovádka to nejsou...

Otázky už šesté:

1. Odpočíváte rádi?

2. Jsou Vánoce dobou odpočinku? Na jaký vánoční dáreček z dětství nejraději vzpomínáte?

3.  A otázka zvídavá: Ve které knize hovoří J. A. Komenský o všelikémť kvaltování?

Zastavení páté - čertovské

Dnes je 5. prosince. Svátek mají všechny Jitky.

Je to den očekávání. Čekání na tajuplného Mikuláše, který přichází v noci a za okna bytů a domků na připravené talíře či punčochy pokládá své dárečky dětem a někdy i dospělým.

Mám tento svátek už od dětství moc ráda. Je spojený se vzpomínkou na místní mateřskou školku, do které jsem tenkrát chodila. Mikuláš, anděl a čert, kteří tam tenkrát přišli a nadělovali nám dětem dárečky. Toho Mikuláše a anděla vidím před očima dodnes, - na čerta jsem už tak nějak zapomněla. Divné, zapomenout na čerta, že? Na toho si děti obvykle přece nejvíce pamatují :-)

Otázky páté, čertovské:

1. Pamatujete si na čerty ve svých životech?

2. Ha - dokázali byste je nakreslit nebo nějak jinak umělecky ztvárnit?

3. Bojíte se čertů?

4. A co si myslíte - potřebují děti čerty, nebo jen anděly a Mikuláše?

Zastavení čtvrté - pouhý vánek

Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud... hluku nadělá, ten vánek pouhý...

Slova o člověku ze Starého zákona. Jsme pouhým vánkem, provaneme se tímto světem, a zůstaneme jen přeludem v myslích jiných. A nebo rovnou jsme přeludem sami o sobě. 

Nebo to je jinak?

Studovala jsem kdysi dávno, už opravdu dávno, klínopis a uviděla jsem na netu nabídku té dávné učebnice. Protože už ji, jak jinak, dávno nemám, přišla mi poštou do zásilkovny. Otevřela jsem ji a byla jsem opět v těch dávných dobách svého mládí, - a nechápala jsem. Jak jsem toto mohla umět? Číst a překládat? A dýchl na mne ten vánek tehdejší doby... A nejen vánek, ale i vůně té doby minulé.

Prostě  - profičíme tímto světem ani nevíme jak. Však není třeba říkat to studentům a dětem :-)

Otázky čtvrté, člověčí:

1. Které paradigma a v něm ukryté pojetí člověka Vás osobně nejvíce zaujalo a proč?

2. Jak a čím ovlivnil Aristoteles našeho Komenského v pojetí nápravy člověka? (Na tuto Vaši odpověď jsem opravdu zvědavá :-) )

3. A co na to sv. Barbora? Souvisí nějak s oním vánkem?

Zastavení třetí - postmodernita

 Náš svět.

Náš svět je světem, ve kterém žiji, ve kterém jsem.

Kdo vlastně jsem? 

Žijeme údajně v post-moderní, v post-faktické době. Jsem člověk postmoderní doby. Možná trpím prométheovským spádem, nebo jsem obětí boha Molocha, točím se v circumambulantiu a ráda si hraju na chléb a hry, čili panem et circences je moje hobby.

Kdo ví?

Momentálně jsem smutná, protože mi někam zalezla naše malá kočička, vlastně kocourek, volám ho, ale on nikde, a tak se o něj bojím. Možná si jen někam zalezl a netuší, že mám o něj starost. 

Slovy básníka - kocourku, kde jsi? Čerte škaredá...

Otázky třetí: 

1. Kdo jste? Kým jste? Proč jste?

2. Také na Vás doléhá postmoderní doba? Točíte se v circumambulantiu v zajetí boha Molocha?

3. Bojíte se někdy o svá živá i neživá zvířátka?

Zastavení druhé - náš svět

Na stromech naší zahrady se usídlili černí ptáci - havrani. S příchodem zimních měsíců jsou jich zde najednou celá hejna.

Už to začíná být samozřejmostí. 

Naši noví sousedé na protější zahradě za plotem rozsvítili obrovského sněhuláka. Což samozřejmé není. Sněhulák, to ano, ale aby svítil?

Ať tak, či tak, předvánoce jsou tady. Sněhuláci, světýlka a havrani (či vrány? - nikdy to přesně nevím, co jsou vlastně zač). Prý přilétají odněkud z východu, a po zimě někdy v únoru odlétají zase někam jinam. Do Pobaltí či do Francie... 

Takový normální život, normální svět. 

Nebo spíše ne -.normální?

Otázky druhé:

1. Jaký je Váš svět? 

2. Ve které době byste chtěli žít - v premoderní, moderní či postmoderní? A proč?

3. Je pro Vás náš svět samozřejmostí, nebo někdy koukáte, vo co vlastně jde? 

Zastavení první - filosofie

Máme tady první putovní den. Venku deštivo, až bláto, sychravo, temno. Neveselo, truchlivo. Občas tak nějak jako ve filosofii.

Pro začátek dobrý. 

Ale filosofie není ani temná, ani truchlivá. Hledá radost i v tom nečase. Nečase nejen v počasí, ale i v životě.

I proto mám filosofii ráda. Je to dáma, je to panička, která se tváří někdy urputně, tajemně a nepřístupně, ale je vstřícná a milá. Taková lidská. Žádná teorie, ale život sám.

Také si to myslíte nebo máte opačný názor? :-)

Otázky první, rozjezdové:

1. Co si myslíte o filosofii? Máte s touto tajemnou paní své vlastní zkušenosti?

2. Pokud se chystáte na naši pouť, co od ní očekáváte? 

3. Budete si držet klobouky, i když nepojedeme z kopce, ale budeme stoupat vzhůru?