škaredá středa

Víte, že je dnes škaredá středa? Den, kdy Jidáš zradil a nechal si za to zaplatit třicet stříbrných?
Tomuto dni se říkalo také smetná nebo sazometná. Uklízelo se v tento den před Zeleným čtvrtkem, vymetaly se všechny kouty v domech a také se čistily komíny - proto ty saze. Vařila se čočka nebo hrách a ženy se odívaly do tmavých oděvů. Škaredou středou začínaly tři po sobě jdoucí postní dny... vlastně už od Květné neděle jsou svátky, nejen Velikonoční pondělí jsou Velikonoce....
Jidáš se mračil, a tak se i v tento den začínaly péct velikonoční pochoutky, které byly symbolické, jako třeba zatočené jidáše, polité medem. Zrada bývá medová...
A nemáme se dnes na nikoho mračit, aby nám to nezůstalo ve tváři po celý příští rok.

Tak mne napadá - už jsem se mračila. Při pohledu na počasí tam venku...
Tak snad mi to nezůstane. Ach jo.

kdo ví

Mít srdce na tom pravém místě
a nebát se
a vědět jistě
že slunce je slunce
a pláč je pláč

kdo ví, co jsme zač

Zvláštní pocity

Mám zvláštní pocity. Už delší dobou.
Jak víte, starám se mimo jiné o získávání financí na opravy hrušovského kostela.
Je zajímavé stát se "žebrákem.", a to i přesto, že můj otec se jmenuje Žebrák, tudíž i já to jméno kdysi dávno nosívala.
Ale nicméně - sháním ty finance především pomocí dotací. Musím říct, že tady v této oblasti se daří a nebýt dotací, nešlo by opravovat nic. Pak sháním finance pomocí proseb o sponzorské dary. Tady už to je a bylo horší, protože jsem opravdu v pozici prosící, žebrající, vysvětlující a v pozici, do které se dá navážet a občas mi někteří i nadávají. Je to zvláštní pocit.
A pak se snažíme získat finance různými kulturními akcemi a programy. Od roku 2010 jsme jich zorganizovali k dnešnímu dni už dvacet. Akce jsou občas ztrátové, občas naopak výdělečné, např. koncerty zpěvačky paní Marie Rottrové.
A pak jsem si vymyslela v rámci veřejné sbírky možnost zaslání daru pomocí dárcovské DMS. A to je téměř průšvih. Myslela jsem si, že s reklamou nebude potíž, ale je. Tak nějak to nejde dát do novin nebo do televize jako spot. A lidé to asi ani neumí posílat. Měsíčně tam máme tak 10-15 DMS, a to většinou posílám já sama :-), aby tam aspoň něco bylo. Napadlo mne tedy v dobré a naivní víře napsat na farnosti, jejichž kostel je také zasvěcen sv. Františkovi v domnění, že aspoň tady se nějaká účast, pochopení, možná solidarita najde. Ale nic se nestalo. Na prosbu nepřišla ani z jedné takto oslovené farnosti ani odpověď. Když jsem reagovala, a napsala jim, že jsem zklamaná, dostalo se mi (konečně) několik odpovědí s tím, že ...
hmm, raději bez komentáře.
Možná je opravdu hloupé v dnešní době chtít zachraňovat kulturní památku, která je zároveň sakrálního charakteru.
Ach jo...

Pondělní ráno

A máme tady pondělí. Celý týden před sebou.
Někdy vstanete a hurá, hurá
a někdy vstáváte a říkáte si: smůla.
Mám strach z těch rán toho druhého typu. Nepřinášejí nic dobrého.
Navíc když prší.
Ani naši psíci nechtěli vyběhnout ven. Otevřela jsem venkovní dveře s tím, že je vypustím, a oni se podívali na ten déšť, zhodnotili situaci, pak se podívali na mne s udiveným výrazem, co to jako blbnu, že prší,
a zalezli zpět do svých pelechů.
Tož tak.
Pondělní ráno a celý týden před sebou.
Snad nebude tak deštivý...

Sen a den blbec

Někdy prostě přijde, nikým nepozván, nezván, - prostě den blbec.
Já ho měla dnes.
Začalo to ránem. Vše mi padalo z rukou. Vylila jsem kafe a upadl mi kastrůlek s bramborama.
Při odchodu z domu jsem zakopla o svou vlastní sukni.
Při odchodu z pracovny na přednášku jsem si odskočila na WC a odložila si tam mobil.
Ani ne po pěti minutách, kdy jsem si uvědomila, že jsem ho tam zapomněla, už tam nebyl.
Nutno říct, že to byl čtvrtý mobil od listopadu, který mi byl ukraden.
Mám holt velkou spotřebu.
Při návratu domů jsem rychle probíhala z tramvaje, která jela na zastávku Plynárny, na další, která měla jet na jinou zastávku, ze které mi do minuty měl odjíždět autobus. Šťastná jsem naskočila do tramvaje, která mne zavezla rovněž - na Plynárny. Autobus jsem pak jen viděla mizet v dáli.
Dopsala jsem teď doma u počítače jednu práci, načež se mi počítač vypnul a už nenajel.
Jdu spát....
Ať tento podivný den raději zaspím.

P.S. Ale teď mne napadá - jestli to nebylo vše tím snem, který se mi na dnešek zdál. Jeden můj známý mi v něm postavil pomník, a ne ledajaký, ale rovnou  - Eiffelovku. U nás na kopci. Dal jí jméno Miriamka...:-)))
Takže to nezačalo ránem.... ale tímto nočním snem.

Takže - neměla bych se bát, co dalšího se mi bude zdát?

jako za sklem

Někdy mi připadá všechno jenom jakoby ne za zrcadlem, ale přímo za sklem.
Realita na dosah, která je však nedosažitelná.
Lidé, věci, domy, ulice...
zasněžená pohádka
a veverka na stromě.
Svět je plný divných věcí a divných lidí
a vysoko na nebi jsou hvězdy, které to vše vidí?
Asi těžko. Jsou příliš daleko...
Jakoby za sklem.

Vysoko nad mraky

Tak máme za sebou Vánoce, nový rok, zkouškové období a před námi celý další semestr.
Utíká to jako voda.
Někdy si v čase jako "voda" i sama připadám. Vše plyne, a ani se neví, jak, den za dnem, hodiny za hodinou...
A nejde se zastavit.
A zimní počasí, které není vždy bílé, také radosti nepřidá.
Ale jak říká jedna stará (čínská?) básnička: vysoko nad mraky jaro je, lidičky!
Tak asi ano.
Někde vysoko nad mraky
je krásně