Život je jako splašený kůň. A pořád plný událostí. A bolesti, nespravedlivosti, nepochopení. Možná je lepší nevnímat to, nepřemýšlet, nechat to plynout. Neřešit neřešitelné.

Ale je to vůbec možné?

Už zase, zase, máme konec prázdnin. Slovy mého vnuka – o škole už teď je opět dovoleno mluvit i nahlas.

Všechno v životě končí, nově začíná, řekl básník. A nejen on.

Vidím holčičku kdesi tam ve svém dětství, v modrých šatičkách s barevným lemem u sukýnky, a první školní den.

Velkou černou tabuli s nějakým nápisem, děti před ní, jak zpívají, já někde vepředu ve školní lavici, a vzadu ve třídě maminky.

Paní učitelka se na nás usmívá.

Z okna třídy je vidět na náš bílý domek blízko u řeky. Zahrada, náš pes, kočky, slepice na dvorku. Kolikrát budu zbíhat ten kopeček od školy, pohodím aktovku někde v předsíni a přivítám se s maminkou, stojící v kuchyni u sporáku.

Máma má maso, my máme mísu – nezapomenutelná slova ze Slabikáře.

V dalších letech podivné smutky vždy, když končí měsíc srpen. Nejkrásnější den prázdnin byl spojen s datem 30. června. Pak už to šlo vše jen z kopce.

Ono život jde tak nějak pořád odněkud někam, seshora dolů.

Nebo jde jen o úhel pohledu?

Babí, babíí… volá má malá dvouapůlletá vnučka. Kde si? Poď sem!

Je třeba být opět dítětem. A i přes ty splašené koně nabrat nový směr.

Jako ta holčička tenkrát v první školní den v těch modrých šatičkách s barevným lemem u sukýnky. ..