22. 3. 2008

Březnová setkání - Velikonoce

Trošku mne pohltila práce. Znáte to - kam se podíváte, tam to jakoby jen na vás čeká, až to uděláte? A tady taky. Nejdřív jsem si myslela, že něco napíšu ke každému dni v tomto týdnu (modré pondělí, žluté úterý, škaredá středa, zelený čtvrtek, velký pátek, bílá sobota), ale všimla jsem si, že to je popsáno snad v každých novinách jako sváteční příloha, tak proč se opakovat.
Máme tady tedy Velikonoce, tak si je krásně užijte.

16. 3. 2008

Šestá postní neděle KVĚTNÁ

Dobrý den, tak tuto dnešní, Květnou neděli (Palmare), jsem mívávala nejraději. Představovala jsem si, jak Kristus slavnostně vjíždí na oslíkovi do Jeruzaléma a jak jej lidé vítají palmovými listy a zelenými ratolestmi a provolávají mu slávu. Nic na mé představě nezměnilo, že snad titíž lidé v průběhu několika dalších dnů volali ukřižuj, ukřižuj... jo. Lidem není co věřit. Jednou vás nadšeně vítají, podruhé naopak...
Lidé si však tuto dávnou událost slavnostního vjezdu do Jeruzaléma připomínali po celá další staletí. O Květné neděli hrávali třeba ve Francii potulní muzikanti na dudy, jinde chodívala procesí zasvěcená Panně Marii. Nebo také děvčata chodívala „na krasnu“ s májíčkem, zpívala od domu k domu a byla obdarovávána penězi (krasnou).

Neděle byla často zvána také Palmová. Světily se tzv. palmy a kocanky. Palmy byly kytice, ve kterých byl oves, ječmen, žito a zelené větvičky, někdy také proutky s kočičkami a první jarní květy nebo léčivé byliny. „Kocanky“ pak byly proutky z olší, treskutky (snad Briza media, třeslice prostřední) a klokočí, které se připravovaly už několik dní předem, aby byly „vypukané“. Posvěcené se zastrkávaly do pole, do zahrad nebo doma za svatý obraz. Křížky z nich se zastrkávaly do trávníků a pokládaly na okolníky u vrat, aby Bůh chránil úrodu na poli a domu aby neškodily čarodějnice. Dnes kocanky nahrazují vrbové proutky s jehnědy.
Řekla bych, ať si tedy jdeme "nadělat" palmové kytice nebo kocanky - ale - v přírodě to těm květinám a proutkům sluší lépe. Přece jen. A kde byste je dneska taky hledali, že jo.
Ta dnešní neděle je spíše taková smutná. V podstatě totiž ukazuje, jací my lidé jsme a že světská sláva je skutečně jen polní tráva.
Tak jdu vařit nedělní oběd. Raději.

12. 3. 2008

Březnová setkání - Už zase

Dobrá ránko, i když nevím, jestli je dobré - venku se zase čerti žení. Nebo spíš ta Baba Jaga přestala ovládat své koště a nějak se jí zcela vymklo z rukou a lítá si jak chce. A takové pomatené a zblbnuté neovládatelné koště s babou na palubě asi nadělá spoustu neplechy... Achich jo.
Tak vám všem přeji hezký den.

9. 3. 2008

Březnová setkání - 5. neděle postní SMRTNÁ

A máme tady snad nejznámější postní neděli, neděli Smrtnou (Judica). Někde se jí říkávalo také Černá. V tento den se vynášela Smrt, která byla ztotožněna již u starých Slovanů se zimou, jejíž bohyní byla Morena. Tradicí se stalo vynášení zimy, tedy Moreny - smrti, která byla znázorněna slaměnou figurínou ženy (říkalo se jí také smrtka, smrťolka, mařena). Děvčata ji za zpěvu obřadních písní vynesla za ves, kde ji hodila do řeky či potoka. Ve Slezsku bylo zvykem mít figuríny dvě - Mařenu a Mařocha, mužskou podobu smrti. Obě pak byly děvčaty i mládenci za vesnicí spáleny. Do vsi se pak dívky vracely s lítem – zeleným máječkem (mojičkem) ozdobeným výdumky z vajec a různými pentlemi, s kterými obcházely všechna stavení a dostávaly koledy.
Muselo být veselo...
A včera bylo MDŽ. Původně jsem si myslela, že k tomu něco napíšu, ale ztratil se nám kocourek, takový čytřletý, ale drobet nedorostl, zakrslý, takový malínek mazlínek, který by asi sám v přírodě dlouho nepřežil. Hledala jsem ho a volala, ale on nikde. Úplně a zcela mi to vzalo náladu, docela hodně jsem se o něj bála. Až v noci konečně zamňoukal pod oknem, celý ušpiněný a hladový. Takže mi dal nevědomě a nechtěně ten nejkrásnější dárek - vrátil se.
Ale prý jsem se nemusela až tak bát, protože je teď ten kočičí čas, ve kterém jsou kocouři vábeni nejen dálkami, ale především plozením nových koťat a tak hledají své protějšky, - kočičí dámy, které jsou prý teď každému kocourovi k mání.
Asi to všechno spolu tak nějak souvisí - Smrtná neděle, MDŽ i ten čas kočičí...

2. 3. 2008

O vichřici a jiných vzdušných bytostech

Když už máme venku ten vítr, pojďme si něco popovídat o dávných představách našich předků. Lidé si pod větrem představovali živé bytosti, mezi nejčastější patřila zosobněná představa větru v podobě starce (např. v Rusku byl vítr stařec se zakovanými ústy, v Bulharsku byl vítr podle představ lidí chápán jako bílý kůň, na Slovensku jezdíval Král větrů na oblačném voze).
Když vidíme tu spoušť, co po sobě vítr zanechává, je nutno si připomenout, že větrní démoni nebyli podle dávných představ vysloveně zlí. Někdy svou škodu i nahradili, ale nesmělo se jim nadávat, proklínat je nebo jim jinak ubližovat. Až teprve pak se začnou krutě mstít.
Vítr však není sám, jeho matkou, případně ženou je Větrnice, častěji Meluzína. Meluzína je paní v bílém rouše, s dlouhými rozpuštěnými vlasy, naříkající v komíně, venku pak v křovinách a v korunách stromů nebo na čerstvých hrobech. Její nářek oznamuje neštěstí, úmrtí, živelnou pohromu. Podle představ lidí svým kvílením také naříká nad hříchy „padlých“ a nemravných dívek. Mohly se jí přinášet oběti v podobě mouky nebo soli na okně nebo u plotu, také jablíčka a ořechy, uložené u komínů, mohly zastavit její pláč a kvílení a zažehnat tak neštěstí.

Mezi vzdušné bytosti však patří také vyloženě zlá Baba Jaga – zosobněná bouře v podobě ošklivé stařeny s velkým nosem a s rozcuchanými vlasy, s dlouhou bradou a železnými zuby. Baba Jaga létá na ohnivé železné stoupě, poháněné paličkou, přičemž stopu za sebou zametá pometlem.
Někdy má sedmimílové boty, koberec samolet nebo hbitého koně.
Když letí, celá země vzdychá, psi žalostně vyjí a stromy se ohýbají. Často ji provázejí její synové – ohniví draci, tedy blesky. Pod dotykem jejího kouzelného prutu vše zkamení, proto je dobré se jí vyhýbat.
Navíc se živí lidským masem, především masem dětí a dušemi zemřelých. Žije hluboko v lese, v chalupě na muřích nohách, ohrazenou plotem z lidských kostí a lebek.
Střeží živou a mrtvou vodu. Má moc nad dalšími kouzly, které však vesměs používá ke zlému, téměř nikdy k dobrému. Člověku přináší jednoznačně jen zkázu.

Myslím, že vichřice, orkán Emma, je jen odbornější název pro Babu Jagu...

Březnová setkání - 4. neděle postní DRUŽEBNÁ

Družebná neděle (Laetere) stojí uprostřed postního období. Aktuálně pro dnešní den bychom ji mohli nazvat spíše Větrná neděle. Ten vítr venku opravdu fučí až moc. A přitom ta dnešní neděle byla jediná v postním období, kdy se mohlo tančit a navíc byla dnem, kdy se předjednávaly námluvy. Budoucího ženicha doprovázel jeho pomocník, tzv. "družba", který vše potřebné dojednával. Slavnostním koláčům, upečeným zvlášť pro tento den, se říkalo družbance. Známý je i popěvek, určený matce budoucí nevěsty: „Jaký je to družbanec, bez koření, bez vajec, dejte panimamo pár vajec!“ Této nedělní slavnosti se také někdy říkalo o něco romantičtěji „paní růžová“, asi jako symbolu námluv.
Nevím, jak tam někde u vás, ale u nás to nevypadá vůbec a ani trošku růžově a venku to spíše než na romantické námluvy vypadá, že se tam snad samotní čerti žení. A ani psa by tam jeden nevyhnal. Dva možná ano :-)
A taková pěkná neděle, družebná a růžová, to přitom mohla být.
No co naděláme. Možná bude i tak pěkná, větrová, fičící, a k tomu i dešťová...