Putování třicáté - na konci cesty

 Tak jsme na konci naší společné cesty. Došli jsme do cíle.

Cíl je spojen s oslavou narození dítěte, s příchodem dobra a lásky na tento svět. Proto si také dáváme dárky - protože jsme byli obdarováni. Život, láska je dar. 

A navíc, každý z nás jsme kdysi dávno byli dětmi. Být dítětem je počátek. A každý den začínáme vždy znovu a znovu. Stále se vracíme do svého vlastního počátku. Do svého dětství. Nosíme v sobě ten pocit, dar dítěte - lásku. A po celý život ji pak opětovně, neustále hledáme.

Jen dítě může spasit svět, až jednou dospěje. Nejprve se však musí narodit. Tak jako každý z nás. 

Takže buďte vítáni ve svých počátcích.... a na konci této naší cesty.

Otázka třicátá:

1. Jak rozumíte výroku dítě v nás?

2. Podařilo se Vám na naší cestě setkat se s filosofií, která není jen teorií, ale každodenním životem každého z nás?

 Putování dvacáté deváté - před koncem

Před koncem čeho? Čekání?

Na co vlastně v životě čekáme? Obyčejně na to, že budeme mít z něčeho radost. Že budeme jakž takž spokojení, jakž takž šťastní, jakž takž v pohodě...

Že všechno v našich životech je a bude tak, jak být má. Přes smutek, trápení, bolesti, nemoci, protože ty nechodí po horách, ale bohužel po nás, po lidech. Setkáváme se s nimi na naší pouti, v našem putování, ne v tom psaném na blogu, ale v životě. Ale kdyby nebylo tohoto, nebyla by ani ta radost, ani ten pocit štěstí a spokojenosti a zdraví...

No jo, no. Krásný před-štědrovečerní večer vám všem...

Otázka dvacátá devátá, záludně zákeřná: 

1. Co si z této pouti odnášíte? Dokázali byste v krátkosti zrekapitulovat naše otázkové putování?

Putování dvacáté osmé - ke konci cesty?

 Tak jsme těsně pod vrcholem kopce, na který jsme pomaloučku, polehoučku stoupali.

Vždycky tak o tom zpětně přemýšlím. O čem? No, zdali tato naše cesta měla smysl. Jestli jsme si vůbec položili nějaké smysluplné otázky, jestli jsme se vůbec filosofií - v podstatě svým životem (protože o tom filosofie je) aspoň trošičku, trošilinku prošli.

A vždycky mám pocit, že ta cesta byla taková nijaká, nezáživná, rychle ubíhající, neutěšená, nezajímavá. Že nemohla splnit očekávání.

Takové jsou prý ale všechny cesty. Nejen ta naše putovní. Ten pocit je prý zcela normální. 

Takže asi tak - venku napadl sníh, v oknech už je vidět vánoční výzdoba, všude panuje vánoční nálada. Na světě je před Vánocemi krásně.

Vánoční nálada? Ptá se můj manžel. Tys asi nebyla v obchodech, že ne! Takže ani nevíš, jaký je tam šrumec...!

No nevím. Ale i tak, Vánoce jsou pomalu tady, tak co chtít víc?

Otázky dvacáté osmé:

1. Máte pocit, že jsme na nějakou důležitou otázku zapomněli? Očekávali jste nějakou, a ona nepřišla? A Vám je líto, že jste  na ni nemohli odpovědět?

2. A otázka ještě vážná, důležitá. Pokud je dítě ens amans, tedy bytost milující, naplněná důvěrou, odkud se v dětech bere zlo? Bere-li se vůbec? Pokud je dítě jen dobro a láska, proč musíme děti vychovávat?

Putování dvacáté sedmé - věnováno těm, kdo už s námi nejsou

 Dobrý večer, 

dnes vás chci, své spolu-putující na cestě, o něco poprosit. 

Pojďme všichni věnovat malou chviličku těm, kteří s námi v tomto světě už Vánoce slavit nebudou, a v minulých dvou letech ještě slavili. Věnujme jim prosím svou vzpomínku. Nejen těm, kteří nám byli osobně blízcí a srdci milí, ale všem těm, kteří v těchto posledních dvou letech z tohoto světa odešli. Možná i kvůli podivné situaci, která nastala díky epidemii. 

Balila jsem dnes večer dárky. Dělávala jsem tak vždycky až večer - v noci - před Štědrým dnem, kdy to byl pro mne vždy ten pravý čas, kdy přišel Ježíšek. Dnes jsem tradici porušila, a díky okolnostem zabalila už některé dárky dopředu, aby včas přišly tam, kam přijít mají.

Po celá léta mě při balení dárků "provázel" můj tatínek, zvaný děda. Vždycky jsem je balívala na tajňačku před dětmi u něj v kuchyni, někdy až téměř do štědrovečerního rána. Dělávala jsem to takto přes 35 let... Ale marné, i děti dospějí, a tak v posledních letech už nebylo třeba nic balit tajně, nebylo před kým se skrývat. Ale když jsem před několika lety usoudila, že dárky už nebudu balit jinde, ale u "sebe", byl z toho tatínek najednou nesvůj, dokonce smutný a ptal se, proč to nechci dělat tak, jako vždy. A já až po tolika letech pochopila, že to byla i jeho tradice, jeho radost. Nejen mé setkání s Ježíškem, ale i jeho.

Tak vidíš, dědo. Tradici jsem dodržela. I dnes jsem dárky balila v prostorách tam u Tebe. A s myšlenkou na to, zda to i tentokrát víš a zda z toho máš radost...

Tak tedy dnešní večer bez otázek... jen s výše vyslovenou prosbou. Pro radost těm, kdo již s námi nejsou.

Putování dvacáté šesté - facka, která letí světem

Každá facka letí světem, pokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.

Odpustit facce. Nebo fackám. Nebo dokonce nastavit facce i druhou tvář. 

Nevím, no. Spíše bych rozuměla větě, že svět fackuje tě a tak mu to vrať...

Největší moudrost v životě, které se prý můžeme dopustit, je odpuštění. Odpustit zlu. Zlo se netýká člověka, zlo jsou pouze nedobré činy, které člověk činí. Ale sám o sobě člověk nikdy není zlý. Zlo je pouhým nedostatkem dobra. Privatio boni.

Odpustit zlu, že bylo, že se stalo, znamená od-pustit se od toho zlého jako takového. Poslat ho od sebe pryč. Neponechávat ho ve svém srdci ani v duši, ani v mozku. Pokud se zla nepustíme, tedy ne-odpustíme, zůstává to zlo neustále s námi a dále nám ubližuje, pořád dále působí. Špiní nás.

Proto bychom měli odpouštět a na zlo raději zapomínat...

I o tom jsou Vánoce.

Otázky dvacáté šesté: 

1. Znáte nějakou pohádku, která se týká odpuštění?

2. Která z otázek zde položených se Vám osobně zdála nejjednodušší k odpovědi a která vám způsobila největší zádrhel?

3. Jak rozumíte tomu, že bychom měli facce nastavit i druhou tvář?

Intermezzo IV.

 Být malým dítětem. Být tím opuštěným, pohozeným, samotným tvorečkem ve světě.

Děti však nejsou samy. Ani samy být nemohou. Bez druhého, blízkého člověka a jeho péče by nepřežily. 

Nikdo nikdy proto nejsme sám. 

Každý buď máme, nebo jsme měli někoho blízkého, kdo se o nás postaral. Kdo o nás pečoval. Kdo nás patrně i miloval.

I kdybychom si mysleli, že jsme na světě samotní, osamělí, není to pravda. Osamělí jsme vlastně nikdy nebyli. To, že žijeme, je toho důkazem. Něčí láska, něčí péče nám dovolila, umožnila přežít. 

A my tu lásku po celý svůj další život hledáme.

Proto je náš život cestou, poutí. Je hledáním té prapůvodní lásky, kterou jsme byli. 

Putování dvacáté páté - na cestě

 Dítě jak bytost na cestě.

Taková podivná představa. Dítě na cestě. Opuštěné, a samo. 

A je to bezpečné? Parafrázoval by mou neutuchající obavu můj nejmladší syn.

Je to bezpečné, někam putovat, někam jít, mít nějaký směr a cíl? A být malé dítě, být samo?

Jsme pouzí poutníci za láskou světlicí... zpívala kdysi ve své písni zpěvačka Marie Rottrová.

Od svého narození jsme na cestě, na cestě za láskou. 

Na cestě životem.

Jen vždy najít ten správný směr a cíl...

Otázky dvacáté páté: 

1. Už jste si na své (naší) cestě prošoupali své botičky? Napadla Vás někdy otázka, kam se ztrácejí?

2. Osobo, neviděla-li jste tudy jít děti? Ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích... 

3. Znáte výše zmiňovanou pohádku? (A co na to perníková chaloupka?, souvisí s naší cestou?) 

Putování dvacáté čtvrté - mít svoje vlastní zvířátko

 Dítě jako bytost intencionální, rodící se do předem známého světa.

Vždycky mě tady tato myšlenka fascinovala. To, že se člověk vždy rodí již předem nějak připraven do určitého prostředí, doby, stupně civilizace, podmínek...

A vybavují se mi myšlenky filosofů a pedagogů, spojené s návratem k přírodě.

Rodíme se přece do "světa" přírody, jejíž jsme součástí. Proto děti tolik milují zvířátka, nejen ta domácí. Nejkrásnější vzpomínky na dětství jsou vzpomínky na okamžiky v přírodě, v chaloupce u babičky a dědečka, s kočičkami na zápraží, s pejsky na dvoře... Taková prostě idylka. 

Možná dnešní děti ty vzpomínky jednou budou mít jiné. S mobilkem a tabletem v ruce..., protože se už tak nějak do tohoto prostředí narodily.

Ale když tak pozoruji svá vnoučátka, tak se toho "odpřírodnění" zase až tak nebojím :-)

Otázka dvacátá čtvrtá, zvířátková:

1. Co si myslíte o výchově v souvislosti s domácími zvířátky? 

2. Měli jste v dětství svoje vlastní zvířátko?

3. Kteří z velkých pedagogů-filosofů byli zastánci návratu k přírodě, především ve výchově dětí? Věděli byste, o které významné osobnosti jde?

 

Putování dvacáté třetí - páteční

 Páteční.

Pátek byl vždycky takový zvláštní den. Konec týdne. Před volnými dny a před novým začátkem týdne dalšího. A bývaly někdy dny, kdy jsem se těšila na tu sobotu a neděli, ve které se.... ehm .... schovám před dalšími pracovními povinnostmi. Sobota a neděle jsou dny, kdy jsme "chráněni.". Kdy na nás nikdo nemůže. Kdy přijde paťulinek a s ním zasloužený odpočinek. Zajímavé je, že to v mém životě takto ale nikdy nefungovalo a neplatilo. 

Letos budeme mít Štědrý den v pátek. Večeři štědropáteční. 

Narození a smrt.

Hmmm.

Otázky dvacáté třetí, dnes opravdu odpočinkové:

1. Dodržujete štědrovečerní tradice ze svého dětství?

2. Znáte nějaké pojetí dítěte? Které je Vám osobně nejbližší?

Putování dvacáté druhé - škola tenkrát

Ta panenka (v předchozích putování) je prý děsivá. Zhodnotily moje děti. Prý vypadá strašidelně. Jako z hororu. Taková prý creepy. 

Hmm. Mé, naše dětství ale takové hororové fakt nebylo :-) Fakt ne. Vysvětlovala jsem.

Vyhodnocovala jsem v minulém týdnu příspěvky žáčků do soutěže Generace prarodičů (na stránkách www.balonek.cz). A žasla jsem. Jak ty děti krásně psaly o tom dětství a o škole kdysi dávno, jak ti prarodiče, babička a dědečkové s láskou vzpomínali na to své dětství, tu svou školu, a jak tento pěkný pocit dokázali předat i svým vnoučátkům.

Hmm.

Nemám až tak pěkné vzpomínky na školu...

Vy ano?

Otázka dvacátá druhá, která se teď sama nabízí:

1) Mohli byste mi převyprávět svou nejhezčí, případně nejhorší vzpomínku na svá školní léta? 

Poznámka: moc děkuji :-))

Putování dvacáté první - říkají mi

 Říkají mi kamarádky, co všechno už k Vánocům dělají a co už mají hotové-ho. Pečou cukroví, uklízejí, čistí okna, nakupují dárky. 

A já sedím u počítače a kolem mě se vrší nedokončené, nedodělané úkoly. Prý nepropadejte panice. Žádný stres, žádný shon, klídeček.

Jako kdyby datum 15.12. a 16. 12. bylo nějak zakleté v termínech. A stihnete to? Stíháš? Zní jedna z nejprotivnějších otázek.  Ano, jistě.... Ale ještě jsem se k tomu nedostala...

Znáte to? Znáte, určitě.  

Všelikéť kvaltování toliko pro hovada dobré jest, říkal Komenský. Asi věděl, o čem mluví. 

Dnes den odpočinkový, bez otázky, jen vysvětlení: doposud jsem nereagovala- nebo jen málo, - na vaše krásné odpovědi. Moc se za to omlouvám. Nahoře vizte důvod :-((( Ale nebojte, stihnu to....

Jak říkával jeden můj známý kdysi dávno: vsjo budět, děvočky :-))

Nebo otázka přece jen vložená: 

1. Stíháte?

2. A na co byste se rádi zeptali vy mě?

Intermezzo III.: panenka chodička

 Byly Vánoce. 

Stromeček, prskavky, hořící, opravdové svíčky na stromečku, večeře, zvoneček, maminka a tatínek a bratr a sestřička.

Koledy. 

Nesem vám noviny, Tichá noc, Chtíc, aby spal...

 A pod stromečkem veliká porcelánová (? - to už nevím) mrkací panenka, tzv. chodička. V modrých průhledných šatičkách.

Ne, nebyla pro mne, byla pro moji starší sestru. Dala jí jméno Evička a celý život ji měla. Později v dětském pokoji svých dětí na vyhrazeném místě na poličce, posléze v ložnici. 

Vždy při návštěvách u ní doma jsem se na dívala. Ta panenka byla naše - mé i sestřino - dětství.

Naši rodiče, maminka ani tatínek, už tady není. Není tady už ani moje sestra.  

 Panenka zůstala. 

Nedala mi to, hledala jsem, našla jsem (na bazaru).... jen ty šatičky byly - jsou - modré. Stáří 60 let....

Putování dvacáté - jen si tak trochu

 Jen si tak trochu písknout. S radostí. Radostí.

Nebo výsknout. 

Nám dospělým prý už takové výskání nesluší :-)) Juchůch, hele jů, to prý je jen pro malé děti. 

Výskám a pískám, popískávám si. Ač od pohledu již dávno dospělá, jsem dítě. Nevidíte?

Vždyť si juchám...

Budou, ono prý přece jen budou Vánoce. 

Otázky dvacáté:

1. Vzpomínáte si ještě na svůj nejoblíbenější, nejvytouženější vánoční dárek pod stromečkem?

2. Pískáte, jucháte si? 

Putování (už) devatenácté - být holčičkou

 Čas se nám už chýlí.

Hmm. Takový divný výraz. Chýlí se čas. Čas je vůbec zvláštní. Takový unikající, pádící, nezastavitelný. Někdy se ho až bojím. 

V čase něco napíšete, pak se na to po letech podíváte, a zjistíte, že už uplynulo moře let. A že všechno ve světě, v nás i kolem nás je jinak.

Zůstávají - občas - jen vzpomínky. A někdy ani ty ne.

Být zase malou holčičkou a těšit se... nejen na vánoce, ale na všechno, co bude.

Babííí, pojď si se mnou hrát! Povídá ta malá, a vytahuje ze skříně panenky. A babíí, a jak si budeme hrát? A už plánuje...

Být zase malou holčičkou, 

být babičkou....

Otázky devatenácté:

1. Myslíte, že dnešní dětství je jiné než bejvávalo to Vaše?

2. Jsou dnešní děti jiné?

3. Chtěli byste být znovu dítětem?

Putování osmnácté - bloudění

 Příčiny zlého.

Co to v nás lidech je, že se někdy chováme nejen k druhým, ale i k sobě tak, jak se chováme?

Kolikrát mě napadají slova starých čínských filosofů o tom, že člověk je ze své podstaty dobrý. A že bychom se měli k druhým chovat tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám.

Představte si  - chováme se k sobě navzájem jen podle této míry. Co nechci, aby lidé dělali mi samotné, nebudu dělat ani já jim.

Nechceme, aby se k nám lidé chovali nedobře, nebudeme se tedy tak chovat ani my. Nebudeme na nikoho zvyšovat hlas, urážet se, zlobit se, nebudeme nikomu lhát, nikoho podvádět, o nikom nebudeme mluvit špatně, ani myslet si nebudeme nic zlého. Budeme předpokládat jen to dobré...

Na světě by bylo krásně.

Otázky osmnácté: 

1. Znáte pojem dvojí naivita? Co znamená?

2. Která pohádka o dobru a zlu se vám v dětství nejvíce líbila? A proč?

Putování sedmnácté - jak to poznáme

 Jak poznáme, co je dobré a co naopak ne?

Prý naše srdce to vždycky ví. No nevím. Naše srdce se nechá někdy obalamutit, ošálit. Je přesvědčeno o dobru, a ono to je někdy jinak. 

Nebo není? Tyto otázky mě vždycky hodně trápí. Jak to dobro poznáme? Prý daimonion, svědomí, vnitřní hlas, to v nás, co se nemýlí. Miluj, a dělej co chceš, řekl údajně sv. Augustin. Skutečná láska totiž nedovolí konat zlo..., zastaví ho. 

Tak pojďme skutečně milovat a na světě bude konečně fajn...

Otázky sedmnácté: 

1. Dovedli byste vyjmenovat příčiny zlého podle P. Teilharda de Chardina?

2. A co si o těchto příčinách myslíte Vy samotní? Platí tato teorie v životě?

Putování šestnácté - dobro a zlo

 Dobro a zlo. Dva protiklady. Jako den a noc, láska a nenávist, světlo a tma, život a smrt.

Jedno nemůže být bez druhého. Nebýt dobra, nepoznali bychom, co je zlé, a naopak. Nebýt tmy, nevěděli bychom, jak blahodárné je světlo. Nebýt nenávisti, nehladila by nás láska. Nebýt smrti, netušili bychom, jak úžasné je žít.

Blížící se sváteční dny, ono očekávání dítěte, je o životě a smrti zároveň. Dítě se narodilo, aby zemřelo a spasilo tak svět. Jako obrovský veliký dar lidem, kteří žijí se zlem takřka za svými zády...

Otázky šestnácté: 

1. Znáte nějaké teorie dobra a zla? 

2. Co o zlu říkají starověcí antičtí filosofové? 

3. A co na to C. G. Jung a P. Zimbardo?

Putování patnácté - kopeček

Začínáme stoupat. Pozvolna, polehoučku, do kopečka filosofie.

Taková divná představa. Filosofie jako kopeček. Možná by to některé filosofy i urazilo. Ale my jsme poutníci. A ti se neurážejí, ti putují.

Takže jdeme do kopečka, za zády otázky, které nedají a nedají pokoj. Vztahují se k nám jako nějaká veliká chapadla. Někdy jsou až únavné. A otravné k tomu.

Unavené otázky. 

A všude kolem plno shonu. Toho předvánočního, čekacího.

Máte to také tak?

Otázky patnácté:

1. Víte, co myslel P. Teilhard de Chardin svou chutí žít?

2. A do jakých typů podle této chuti žít rozdělil člověka?

3. A jak to máte Vy samotní? Ke kterému typu člověka patříte?

Putování čtrnácté - čekáme

Čekám na elektrikáře, aby zapojil elektřinu v naší nové kuchyni. 

Čekám na podlaháře, aby dokončil a vložil prahy k naší nové podlaze.

Čekám na malíře, aby dokončili svou práci v naší nově rekonstruované předsíni.

Čekám na oknáře? , aby nasadili již tři měsíce nově koupená okna. 

Čekám, a ono pořád nic. Už mě to nebaví. A tak přemýšlím. Také jsem osoba, na kterou se čeká. Asi u mnohých lidí vyvolávám stejné pocity.

Čekáte, až vypíšu termíny zkoušek a zápočtů. Čekáte, až přepošlu slibované materiály - šablonu - k seminární práci a možná i na jiné mnou slibované materiály. Čekáte, až odpovím, nebo dám alespoň nějakou reakci na Vaše odpovědi na tohu-vabohu. Někteří čekáte, až vůbec odpovím na nějaký váš konkrétní e-mail. Možná čekáte i tady, na další otázky na tohu-vabohu. Možná. 

Mnoho dalších lidí v dnešní době čeká na výsledky PCR testů. 

Prostě jsme v době čekací. Té předvánoční. 

A tak čekáme, čekáme, čekáme.... na co vlastně?

Na to, až to všechno skončí?

Otázky čtrnácté, čekací?

1. Na co čeká Vaše duše? Vzpomínáte si ještě, jak čekávala kdysi dávno na Vánoce? Na to, jaké to bylo?

2. Jaká znáte pojetí duše? 

3. A co na to Vaše nefeš? Vzkvétá?

Putování třinácté - dušička

 Mám malou dušičku. Takovou malinkou, že ani nedutá.

A vlastně ani nevím, jestli ji mám.

Někdy se ozývá, zhluboka odněkud volá, dere se na povrch. Chce být vidět. 

A někdy je zase ukrytá, schovaná, ztracená. A nechce se jí mezi lidi a nechce se jí na tento svět.

Prochází se ztichlými, předvánočními ulicemi, a je jí smutno.

Dušička moje malinká...

Otázky třinácté, dušičkové:

1. Jak se má Vaše duše?

2. Uměli byste ji nakreslit nebo nějak jinak vyjádřit? Pokud ano, zkuste to...😇

Putování dvanácté - Mikuláš

Tak včera večer chodil Mikuláš. 

Po Barborce Mikuláš, ukaž hochu, co jsi zač :-), a pak přijde Lucie, ta ti nocí upije!

Jojo. Prosinec je plný krásných svátků s krásnými tradicemi a zvyklostmi. Dneska už téměř zapomenutými.

Na talíři na našem okně v kuchyni dnes ráno nebylo nic - děti už dostaly včera večer, my dospělí si už nenadělujeme. Možná to je škoda. Taky jsme přece byli hodní...

Otázky dvanácté: 

1. Jsou, existují nějaká "pravidla" lásky?

2. Podle čeho se ta dáma - Láska - pozná? Je Láska hodná?

3. Jakou znáte nejkrásnější pohádku či příběh o lásce?

Putování jedenácté - zimní ráno

 Zimní ráno. Zasněžená louka, ulice, stromy, sousedovic domy. Vše je pokryto jemnou sněhovou peřinkou. 

Naše rána tady, kde bydlím, bývají zvláštní. Zavolám na naše dva koníky, ukryté ve stáji v bývalé stodole, proderu se vrstvičkou sněhu až k nim a dám jim ranní snídani v podobě granulí s mrkví. Pak nasypu granulky nebo obsah konzervy našim kočkám, které na mne už koukají zpoza okna, a teprve pak nasypu zrní a dodám vody našim dvěma ptáčkům tady v kleci. Toto by až tak zvláštní nebylo. Zvláštní jsou hejna ptáků tam venku, havranů či vran (nikdy to přesně nevím), ale ať jsou čímkoliv, jsou jich tady celá křičící hejna, vzlétající nad naší, a nejen naší, zahradou.

Připadám si někdy jako v nějakém podivném snu nebo podivném strašidelném světě. Vyjdete ven, a nad vámi hejna černých, křičících ptáků...

Svět na konci světa.

Otázky už jedenácté, opět o lásce:

1. Jak rozumíte pojmům beeing love a dependent love? 

2. A jak pojmu logika srdce?

3. A co na to malá mořská víla? A hejna černých ptáků?

Intermezzo II. - reminiscence

 Je zvláštní, co vše se nám zapíše do paměti. Aniž kdy víme, že právě toto je ten nezapomenutelný okamžik.

Ne dárečky pod stromečkem, ne přímo štědrovečerní den a vše s ním spojené. Mé nejkrásnější vzpomínky na období Vánoc z dětství jsou úplně jiné. Z doby adventu. Z doby mrazivé zimy, sněhu, pošmourných tmavých rán. Není tam ani moje sestra a bratr, ale jen maminka a já. Jdeme do hrušovského kostela na ranní mši svatou, na tzv. roráty. 

Mráz a sníh je všude kolem nás, držím se jí za ruku, klopýtáme ve sněhu po hrušovském mostě, oči a tváře pálí, rudnou mrazem. Šlehá nás vítr, celá se třesu. A pak v kostele, za ranního šera zvuk varhan a do něj píseň Ejhle Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. I bude v onen den světlo velké, alleluja. A třikrát po sobě tento nápěv, než ministrant zazvoní zvonkem, ohlašujícím počátek mše svaté.

Maminka a já. Jen my dvě. A adventní, předvánoční čas. Slovy nejde, nelze vyjádřit tu chvíli. Marně ji v současném světě hledám.

Možná proto i po tolika letech mám při této vzpomínce v očích slzy. 

Děkuji ti za ten zážitek, maminko. Děkuji. 

putování desáté - Barborka

 Mám ráda tento den, den na svátek Barborek a Barbarek. Je spojený se vzpomínkami a tradicemi z dětství. Obvykle jsme si nejen řezali několik větviček třešní, ale v tento den, kolem Barborek a Mikuláše, se u nás doma také peklo vánoční cukroví. 

Po ranních rorátech v nedalekém kostele přišla jedna z tet, Femia se jmenovala, a byla to starší sestra naší babičky, zasedla za již k pečení připravený kuchyňský stůl a začala válet různá těsta. Maminka s babičkou kolem ní po celý den poskakovaly, ona sedíc, my všichni v pohotovosti... ale byla to krása. Večer byla plná krabice nejrůznějších druhů cukroví, od několika druhů lineckého přes pusinky, medvědí tlapky a vanilkové rohlíčky, a dalších... Celá velká obří krabice.

Vánoce tím začínaly. Venku ještě obvykle nebyla žádná výzdoba tak jako dnes. Ale ten vánoční čas zde i přesto byl. 

Vánoční cukroví, maminka a pozvolna nastupující kouzlo vánoc. Ještě jednou, jedinkrát zažít ten okamžik...

Otázky desáté, odpočinkové, Barborčiny: 

1. Proč Barborky? K čemu to? S čím jsou spojovány třešňové větvičky?

2. A jak to souvisí s naší filosofií? Souvisí-li?

Putování deváté - tak trochu o....

 Tak trochu o... o čem? No přeci o lásce.

Ale jen tak trochu, trošičku, trošilinku. Protože mluvit se o ní nějak vzlétně a hodně vlastně ani nedá. A přitom filosofie není o ničem jiném. Má to i v samotném názvu - filein. Milovat. Však, která jiná věda obsahuje lásku už ve svém názvu? 

A stejně vlastně ani nevíme, čím, co, odkud, proč, jak vlastně ona láska je. A vidíme to nakonec i v pojetí filosofů samotných. Jako kdyby právě tady nejvíce platilo, že tonoucí se i stébla chytá. A tak se chytáme...

Ale je krásné učit, přednášet o lásce. A vlastně nevědět, jak ji definovat. 

Láska prostě je. Pokud je. A není, když není. Nebo, i když není, v podstatě neustále je.

Zapeklitá to věc. Mnozí v ní hledají smysl všeho. 

Otázky deváté: 

1. Láska je....?

2. Která pojetí lásky znáte podle M. Schelera?

3. A které pojetí je Vám osobně nejbližší?

Putování osmé - pod kopečkem?

Tak jsem zpátky z cest.  Z předvánoční atmosféry, kterou dýchá celé město, z předvánočních trhů, které tam, kde jsem byla, ještě povoleny jsou.              A z obrovské zimy, která tam dýchá odevšad a prostupuje vším oblečením až k morkům kostí. A tma je tam už ve tři hodiny odpoledne.

Ano, ještě i taková místa na světě jsou. Taková plná skřítků a čisté zimy, jakou jsme kdysi o Vánocích znávali i tady u nás doma...

Ale zase tam chyběly adventní věnce. Ty jsem tam neviděla nikde a ani jednou. Zatímco na našich stolech už od první neděle adventní hoří první svíčka na adventním věnci, symbolizující Naději. Je to svíce proroků, svíce tisíciletého očekávání příchodu Spasitele; je to svíce naděje, že vše kolem nás má svůj smysl. I láska, život, svět, i smrt. I tuhá zima a mráz.

Otázka už osmá: 

1. Ptáte se někdy po smyslu toho všeho kolem nás i v nás?

2. Ptáte se někdy po smyslu Vánoc?

3. A otázka velice osobní - vzpomínáte si ještě na své nejkrásnější Vánoce z dětství? a pokud ano, proč?