23. 11. 2011

aby myšlenky noci

... aby myšlenky noci neovlivnily ráno...
tak nějak to řekl J. A. Komenský. Asi také znal noční bdění beze snů. Možná se také převaloval v posteli a přemýšlel, proč "myšlenky noci" nedovolí spánku zavřít víčka....
Kdo ví.
Někdy to tak bývá.

20. 11. 2011

hlavně, když víme

Byla jsem v Paříži.
V pátek večer jsem se procházela vánočními trhy po Champs Elysées. Nádhera.
Před sebou Vítězný oblouk, za zády prosvícené horské kolo, za ním někde Louvre.... vlevo svítící Eiffelovka.
Jako kdyby v jiném světě.
U jednoho stánku, vlastně bílého svítícího malého domečku, prodávali také Češi. Koupila jsem si tam (za poslední 3 EURa) svařené víno. Došla jsem na výstavu Picassa, Matisse a Cézanna a po té se téměř doplazila do metra až nahoru k tomu Vítěznému oblouku a málem se rozbrečela nad schody v metru, protože jsem už vůbec necítila nohy.
V sobotu ráno, opět chodící, jsem se svižně prošla hřbitovem Pére Lachaise. K mé radosti jsem našla hrob Appolinaira, Wilda, Piaf, Rossiniho, Musseta, Prousta a dalších... a měla jsem pocit zvláštního setkání.
A zároveň jsem nemohla nepřemýšlet o životě a o smrti a o tom, k čemu tady jsme. A jak jednou všichni skončíme.
V noci mě přivítala světla Ostravy.
Paříž je nádherná.
Ostrava taktéž.
Na světě je krásně, ať jsme kdekoli.
A hlavně, když víme, proč...

13. 11. 2011

kutálení kuliček

Dny se kutálí jako kuličky. Tráva je pokryta zamrzlou jinovatkou a pod nohama šustí listí.
Je krásně.
Za chvíli budou opět Vánoce.
Někdy máme radost z toho, jak ubíhá čas, někdy jej chceme zastavit, někdy chceme, aby vůbec nebyl.
Kulička jedna, druhá, třetí, rok sem, rok tam,
a stáří na krku,
hmm.
Začínám chápat. Stáří spojené s počtem let a mládí rovněž je jen náš subjektivní pocit.
Znám mnohem starší lidi, kteří jsou chvílemi mladší než já, a znám mnoho mladých, kteří jsou naopak proti mne stařečci.
A tak se těším - na jinovatku v trávě, na mráz a na sníh a na Vánoce a na konec roku a na další rok a roky,
na kutálení kuliček -
a vůbec na všechno.

5. 11. 2011

náš denní chléb

"Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš." Kohelet 11,1
Moudro, které již nepatří do našeho dnešního života?
Žijeme v době, poznamenané krizí. Každý z nás se snaží nějakým způsobem přežít. Nikdo nemáme nic nazbyt. Nikdo nemáme z čeho dávat druhým, a jediné, co nám možná zbývá, je náš denní chléb. Ale i ten prý máme pouštět po vodě... ať dojde k druhým lidem, kteří jej potřebují.
Bylo to tak vždy? Byli zde vždy lidé, kteří měli jen svůj chléb, a přesto jej rozdali, a lidé, kteří jej měli tolik, že se jim to zdálo málo? A proto nedávali prosícím nikdy nic? Nebo to je jen a jen pouze jev současného světa?
Asi ne, jinak by ani nevzniklo ono moudro o chlebě.
Tedy pojďme pouštět své chleby.
Jen bych k tomu tiše dodala:
nehledě na to, jestli se s ním shledáme.

4. 11. 2011

noční světýlka

Projíždíme nočním Polskem. Je krátce po půlnoci. Vyjeli jsme z dálnice a auto projíždí liduprázdnými ulicemi mezi setmělými rodinnými domky. Nikde se už nesvítí. Všude tma. Připadá mi, že jsme na světě sami.
Chvíli přemýšlím, než tu myšlenku nahlas vyslovím.
Všichni už spí. Nikdo už není vzhůru. Nikde žádné světlo. Ani v oknech, ani v ulicích.
Je tady nějak mrtvo, prohodím tedy a zatřesu se.
Zrovna v tu chvíli nečekaně projíždíme kolem hřbitova. Je dušičkový týden, takže celý hřbitov doslova světélkuje, září do dálky. V žádném obydlí se už nesvítí, jen tady ano - patrně jen tady jsou všichni ještě vzhůru.
Jediní živí.