V cíli

 Štědrý večer nastal...

zdravím vás všechny v cíli naší poutě. Je Štědrý večer. V jesličkách v Betlémě spí malé narozené děťátko. Ještě neví, co jej v životě čeká. Neví nic o bolesti, utrpení, smrti na kříži... Spinká a odpočívá u maminky. Bezmocné malé dítě - Bůh. Pán všeho. Země i nekonečného Vesmíru. V jeslích mezi dobytčaty, protože nikde pro rodičku nebylo místo. A toto dítě - Láska - jednou umře hrozným utrpením na kříži, aby všechny lidi vysvobodilo od věčné smrti.

I kdyby toto byla jen smyšlená pohádka, jen mýtus, i tak by byla nádherná. Plná naděje.

Přeji vám všem z celého svého srdce, duše, nitra, i rozumu veškerou tu naději k životu, ke štěstí, k lásce, ke zdraví.

Mějte se dobře, zdravě a krásně nyní i na všech svých dalších skutečných životních nebo jen virtuálních poutích, 

Vaše průvodkyně M.

Už skoro, ale ještě ne...

 Probudit se do Štědrého dne. Už za chvíli.

Moc děkuji všem těm, kdož jste se mnou putovali. Vážím si Vašeho času, Vašeho odhodlání, Vaší vytrvalosti - prostě toho, že jste se nenechali otrávit.

Ono je to totiž i v životě velice důležité - vydržet, začínat třeba pokaždé znova a znova, nenechat se otrávit. Ničím. Ani životem :))

Protože už pravděpodobně do štědrovečerní večeře nestihnu - a moc se za to omlouvám, - reagovat individuálně na Vaše odpovědi a na e-maily, které mi přicházejí, a nestihnu ani poděkovat všem jednotlivě za krásná přání k Vánocům, použiji tento  blog a možnost poděkovat vám všem najednou a popřát vám, svým poutníkům, radostné, pokojné, krásné Vánoce plné štěstí, lásky a naděje.

Krásně je na světě. 

Zastavení deváté - intermezzo

Tentokrát ne mé vlastní (najdete na netu, já děkuji za i inspiraci také jedné z vás), ale nejde mi to sem nepřidat:  

Hořely čtyři svíčky na adventním věnci. Tak tiše, že bylo slyšet, jak svíčky začaly hovořit. 

První svíčka vzdychla a řekla: „Jmenuji se POKOJ. Moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují.“ Její světélko bylo čím dál menší, až docela zhaslo. 

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA. Jsem ale zbytečná, lidstvo nechce nic o Bohu vědět. Nemá tedy cenu, abych svítila.“ Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla. 

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA. Už nemám sílu, abych hořela. Lidé mě odstavili na stranu. Vidí jen sami sebe a nikoho dalšího, koho by mohli mít rádi.“ A s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo. 

Vtom vešlo do místnosti dítě. Podívalo se na svíčky a řeklo: „Vy musíte přece svítit, a ne být zhaslé!“ A skoro začalo plakat. Konečně se ke slovu přihlásila i čtvrtá svíčka: „Neboj se! Dokud já svítím, můžeme i ostatní svíčky znovu zapálit. Jmenuji se NADĚJE.“

Skoro u cíle 4

 "…lidé přicházejí na svět a nevědí odkud, žijí v něm a nevědí proč, odcházejí z něho a nevědí kam…

Vymýšlejí si marnosti, zabývají se marnostmi, radují se z marností… stále se potácejí od jedné marnosti ke druhé, až nakonec se sami do marnosti propadnou..."

Vzkázal světu Komenský. 

Změnilo se něco od té doby, kdy psal tato slova?

Jsou Vánoce. To znamená, že žijeme a víme proč, nevymýšlíme si marnosti, nepropadáme se do marností, nepotácíme se od jedné marnosti k druhé.... protože víme. Máme smysl, máme naději. 

Narodilo se děťátko.

Ten největší dar, jaké kdy lidstvo kdy dostalo.

A chce se mi nepateticky dodat, že nejen tam kdysi v Betlémě, ale pokaždé, při každém narození dítěte. Filosoficky řečeno: při každém novém vpádu (lásky) do celku jsoucího.

I při tom našem vlastním...

I my samotní, i Vy, každý z nás, každý z vás jsme, jste dárkem :-)

Otázky téměř na konci cesty, tedy dvacáté osmé: 

Nač se zeptat téměř u cíle? Ptávám se někdy, jaká ta cesta pro Vás osobně byla, co Vám přinesla, ale i když se tentokrát nechci takto ptát, přesto se zeptám, protože mě to zajímá:

1. Které otázky Vám osobně "seděly" nejvíce a které naopak Vám daly nejvíce práce?

2. Co si z filosofie výchovy odnesete do svého vlastního života? Jinými slovy: byla Vám naše pouť prakticky k něčemu?

3. Ach jo....? chtěla bych Vás závěrem o něco moc poprosit. Znám u některých z vás pouze Vaše jména. Mohli byste mi prosím, kdo můžete a nevadí Vám to, poslat i svou fotografii? (Nemusí být v dárkovém balení:-)) Znám Vás už z hlediska odpovědí, ale ať mám i představu fyzicky živé bytosti... moc děkuji :-))

Osmé zastavení - intermezzo

 Někteří lidé - a nebylo jich letos málo - kteří v loňském roce, ať už v jakékoliv podobě, slavili Vánoce, už nikdy tyto krásné svátky lásky a naděje slavit nebudou. Jejich místa u štědrovečerního stolu zůstanou prázdná. 

Přáli jsme si navzájem koncem minulého roku a počátkem toho nového hodně štěstí, zdraví, spokojenosti... aniž jsme tušili, co nás čeká. Ať už příčiny byly a jsou jakékoliv, mnozí lidé tohoto světa se toho štěstí, zdraví, spokojenosti nedočkali. Nebo možná ano, možná tam někde jinde, v jiné, nám nepřístupné podobě...  Kdo ví. Ale že nějak něco je, v tomto zůstává naděje jako poslední...

Pokud ano, přeji tam někam, vysoko nad oblaka, nebo nepředstavitelně jinde, všem těm lidem, a i tomu mému srdci jedinému a blízkému, krásné Vánoce, možná i mnohem krásnější než ty pozemské. A snad se i my tady na zemi budeme snažit, abychom nikdy neztráceli tu naději, 

že vše, co je, bylo a bude, má svůj smysl.

Skoro u cíle 3

 Dítě. Dítě a jeho výchova.

Mé děti by možná mohly vyprávět... i o Vánocích. O dárkách pod stromečkem, které dnes pro ně nejsou až tak důležité jako to být spolu. O pečení cukroví, o stromečku, který se stavěl a zdobil vždycky dopoledne na Štědrý den, o starodávném dřevěném Betlému, jehož figurky rok od roku odpadávají buď zcela nebo jen po částech (Panně Marii už třeba chybí levá ruka), o vánočních kaprech, bramborovém salátu i o povidlové kaši s rozinkami, s rumem a s ořechy, tzv. brii (teď nevím, jestli měkké nebo tvrdé y), o zlatém prasátku z citrónu, který nesměl nikdy chybět na štědrovečerním stole, o štědro-odpolední návštěvě hřbitova a babiny, která pekla skvělý jablečný závin... o první hvězdě na obloze a o večeři s pěti chody, o penězích pod talíři, o zpívání koled, o krájení jablíček a házení papučí, a následném zvonění zvonečku, že Ježíšek přišel!!! A pak o návštěvě půlnoční mše svaté...

Bylo toho hodně... co se dalo předávat jako štědrodenní, štědroodpolední, štědrovečerní, štědronoční tradice. Nevím, co vše se podařilo předat, které tradice se propojily s tradicemi nově příchozích partnerů z jiných rodin... Nevím. Snad něco ano, snad něco zůstalo a zůstane.

Otázky ale ještě nekončí: tak tedy, otázky dvacáté sedmé, už!

1. Slyšeli jste někdy o bílé a černé legendě z hlediska přístupů k dítěti v minulosti? (Nemám na mysli španělskou legendu). 

2. V čem se dítě a dětství liší od dospělého člověka?

3. A co děti, mají si kde hrát?

Skoro u cíle 2

 ¨Svět se probouzí do pondělí vánočního týdne. Aspoň náš svět tady v tomto místě, čase, zemi, zeměpisné poloze. Naše bimbací hodiny odbíjejí zrovna sedm hodin ráno... Agapuris Kokiko na mě pokřikuje, žebřička poskakuje na bidýlku a kočky za oknem na mne koukají, kdy už jako otevřu ty dveře s nějakou tou potravou... jako kdyby myšiček venku nebylo dost...

Vše je tak, jak má být. Popíjím svou ranní kávu a za chvíli hurá, hurá.... práce? volá? Zkontroluji ještě koním vodu a ranní rituály budeme mít za sebou. Někdy si říkám, co těm zvířátkům asi jde hlavou... když mě vidí :-) Můj muž by řekl: Co by, žrádlo... Filosof R. Descartes tvrdil, že nic, že i když např. pes skučí, je to jako kdybyste šlapali do pedál varhan. No, nevím, nevím... Varhany znějí přece jenom drobet jinak. Děti to myslím také vidí jinak.

Je ráno. Pouliční lampy za chvíli zhasnou a začne nový den. Vítejte v něm:-)

Otázky dvacáté šesté, dětinské: 

1.Dítě. Znáte nějaká pojetí dítěte? (Musíte znát, sama jsem je vymyslela :-), tož nápověda vizte skripta..)

2. A nějaké současné přístupy k výchově dětí? (pro prezenční studenty vizte přednášky, pro studenty DPS bez nápovědy, opět Vaše vlastní schopnost hledat a nalézat...)

Skoro u cíle 1

 Znáte ten příběh? 

Jde muž krajem a zastaví se před rozestavěnou stavbou katedrály. Vidí tři dělníky, jak čistí a otesávají kameny, i jde k prvnímu z nich a zeptá se: Člověče, co to děláš? Copak nevidíš, otesávám kámen... podiví se a zakroutí nechápavě hlavou. Tedy jde k tomu druhému a ptá se jej: A co ty děláš? Dělník se na něj zadívá a rovněž překvapeně řekne: Copak nevidíš? Vydělávám peníze! I jde k tomu třetímu a položí mu stejnou otázku: A ty člověče, co děláš ty? A on se na něj zadívá a hrdě odpoví: Copak nevidíš, stavím katedrálu!

Co ve svých životech "děláme" my? Otesáváme jen kameny, vyděláváme jen peníze, nebo jsme hrdí stavitelé katedrál?

Dnešní poslední předvánoční neděle zůstane bez otázek. Proč?

Protože dnešní, čtvrtá adventní svíčka je někdy zvaná andělská, a znamená pokoj a mír. Pokoj v našich duších a mír v srdci i s našimi nejbližšími... i v celém světě. Mír začíná v chrámu našich srdcí. Takže skoro před cílem si dovolíme načerpat pokoj, mír, jinými slovy Lásku. A ta je bez otázek :-) Láska je. 

Sedmé zastavení - intermezzo

 Aj, omlouvám se předem za úvod k tomuto zastavení, ale nejde to jinak... ale prý v okamžiku umírání se nám vrátí některé důležité okamžiky našich životů. Bude to úžasné - pokud tomu tak skutečně je. A bude to úžasné i v tom, že:

Opět bude prosincové ráno, a já budu opět malá holčička. Venku budou závěje sněhu a mrznout bude, až do morku kostí. A maminka - ach Bože, moje maminka! mi navleče rukavice a šálu a čepici a půjdeme spolu tou zasněženou a ještě neprobuzenou, spící krajinou naší ulicí, budeme se brodit sněhem, tváře budou pálet od mrazu, ruce zebnout, prsty nohou nebudou cítit, ale na světě bude krásně, překrásně.

Ruku v ruce půjdu s maminkou přes náš most směrem do našeho kostela, a tam pan varhaník zanotuje to svoje Ejhle Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním i bude v onen den světlo velké....

A babky v lavicích, celé zkřehlé, budou zpívat... Allelujah

To bývaly roráty. Nezapomenutelné, nádherné okamžiky v životě. V tom dětském.

Snad se jednou vrátí...

Do kopce 7

 Naděje. Ta prý umírá poslední.

A nebo: A přesto říct životu ano. Viktor E. Frankl. Přežít koncentrační tábor, vidět umírání - nesmyslné umírání z nějaké podivné nadřazenosti a nenávisti člověka k člověku, a přesto říct životu ano. Je to na zimomravky. 

Hledat životní smysl. Nějaký smysl to už asi mít bude, když už tady jsme. I ty Vánoce určitě nějaký smysl mají. Smysl, ukrytý v dítěti. V Osvětimi tisícero dětských botiček...

A přesto říct životu ano... A nejen to. Milovat. Věřit, že člověk je dobrý. Že zlo je pouze nedostatek dobra. Nejsme tak trochu šílení, když tomu věříme?

I ti největší nositelé zla v dějinách byli kdysi dítětem...  

Otázky dvacáté páté: 

1. Komenský ve svém Informatoriu školy mateřské řekl, že děti jsou perličky Boží... Myslíte si, že dnešní děti jsou jiné než ty v předchozích staletích?

2. Moudrost nás vrací zpátky do dětství.... propána, proč? 

3. Jak se máte v tomto předvánočním čase? Vánočně-dětsky-svátečně?

Do kopce 6

 Dnes mám na vás na všechny takovou malou prosbu. Kdo ví, možná někdo budete vědět 😍. Dokončuji takovou malou práci o Komenském, a nemůžu najít zdroj jedné z citací o manželkách. Údajně ve své Vševědě píše, že: Manželka budiž vybírána s třemi P. To je pobožná, počestná, prozíravá, a je-li možno, též pěkná a peněžitá. 

I prošla jsem celou tu Vševědu, tedy Pansofii, a nic. Možná to je v Pampaedii, ale tu k dispozici nemám :-( Tak hledám na netu, a nic. Jen to, že toto je citace z Komenského Vševědy. Že by se někdo namáhal doložit zdroj citace, to nikoliv. Všichni to po sobě asi jen opisují... No a já nechci vypustit něco do světa bez odkazu na zdroj citací... achich ouvej.

Takže: kdybyste náhodou někdo věděli... možná jenom špatně hledám, možná nemám bystré očko...

Ale byl to fiškus, ten Komenský, že jo?

A otázka dvacátá čtvrtá:

Na co byste se rádi zeptali Vy mne?

Všimla jsem si, že v tomto týdnu vaše odpovědi prořídly - úměrně tomu, jak jsem nezvládala průběžně odpovídat? Zrovinka nad vašimi odpověďmi sedím, snad do večera všechny za celý týden zvládnu...., a moc se omlouvám za to zpoždění...

Šesté zastavení - intermezzo

Pohádka. Pohádky. Vždy po-hádkách, po hádce. Znáte nějakou pohádku o čase? O tom, jak si plyne, bezohledně na nás, bere nám všechno, co nám kdy bylo milé a drahé, a nezastaví se, nesedne si, nezapláče...

Ach jo, čas. Jeden z velkých filosofů řekl, že člověk je nejen vpádem do celku jsoucího, ale také ke své smrti předbíhající se. A další z jeho blízkých přátel říkával, že filosofovat znamená učit se umírat. Takže jdeme touto cestou, cestou za nadějí, a učíme se... naději ztratit?

Umírat prý znamená zalykat se vzlykotem dítěte. Je to návrat k původnímu vzlykotu, povýšený životem. Kruh počínající nezodpovědností, posléze pokračující životní zodpovědností a končící dobrovolným odevzdáním se do opětovné nezodpovědnosti.

Zvláštní. Není lepší gruntovat byt před Vánocemi, shánět dárky, péct cukroví, poslouchat vánoční písničky, zdobit své okolí světýlky, než takto přemýšlet? Nejsou samotné Vánoce nakonec jen velikááánskou pohádkou pro nás pro lidstvo, pro nás pro všechny?

Běžím vyndat z trouby vanilkové rohlíčky...

Do kopce 5

Sedím a přemýšlím. Vlastně ne, cestou do kopce vydýchávám. Prošli jsme spolu už kus cesty. Je na čase zase si na chvíli odpočinout, vydechnout, nabrat novou sílu a energii. Ale nezastavovat se, znáte to, zastavit se někdy znamená ztratit rychlost a směr...

Přitom čas neúprosně utíká. No utíká, line se. Prostě tak nějak je. Nezachytitelný, jen tak proklouzávající mezi prsty, nezastavitelný. Vždycky mě tento spád času hodně udivoval a zneklidňoval. To tolik známé v životě: až mi bude tolik, až mi bude o tolik více, až mi bude vůbec více... A najednou to je. Zajímavé, vždycky něco, co očekáváme s nadějí - i bez naděje - nakonec tak nějak je, aniž víme, jak...

Otázky dvacáté třetí, pohádkově-smutně laděné:

1. Vzpomínáte si ještě na svůj nejkrásnější dárek, který jste kdy našli pod stromečkem?

2. A vzpomínáte ještě na svou nejoblíbenější pohádku z dětství? Která to byla? A proč?

Do kopce 4

 Chuť žít.

Štěstí, růstu, štěstí lásky, štěstí adorace. (Teilhard de Chardin).

Vše prý je jen na naší svobodné vůli. Naše štěstí, naše životní spokojenost, náš pohled na svět, náš pohled na lásku, na druhé, na život. Prý záleží jen na nás samotných. Protože jsme svobodní. A když jsme svobodní, jsme si za všechno i sami zodpovědní.

A bylas u toho? Řekla mi jednou maminka, když jsem k ní běžela - pokolikáté už? - s rozbitými koleny, uplakaná, pro útěchu a pohlazení. A místo toho téměř až krutá slova z úst nejmilovanějšího člověka: bylas u toho?

Byla. Jak jinak. Takže jinými slovy: pokud ano, pak si za to můžeš. Dlouho, dlouhá léta mi trvalo, než jsem ta maminčina slova skutečně úplně pochopila. A když se mi někdy chce spouštět slzy skutečné i domnělé, když se mi chce zoufat nad nespravedlností všeho, slovy Komenského omnes, omnia, omnino (ten by asi koukal, při jaké příležitosti jsem toto jeho všechno, všem a veskrze použila😃), pak slyším odněkud z dálky, z dalekého dětství, ten nejmilejší hlas maminky a svou odpověď: Ano, mami, byla jsem.

Jenže, jenže... kolikrát to vůbec nefunguje. Jsem si u všeho, a ono jako kdybych "u toho" kolikrát jako ani nebyla... 

Otázky dvacáté prvé (vlastně už dvacáté druhé, holt neumím počítat :-) provokující:

1. Do jakých typů můžeme rozdělit člověka podle chuti žít? (Nápověda: skripta filosofie výchovy)

2. A co na to Vaše vzpomínky na dětství?

Do kopce 3

 Jen si tak trochu písknout, nebo si zazpívat, jen si tak trochu hvízdnout, a z ničeho si nic nedělat... chtělo by se říct. Děláme si kolikrát starosti i tam, kde se věci (možná) vyřeší samy sebou. Ale jsme prý svobodné bytosti, které rozhodují o svých vlastních životech. Jaké si to prý uděláme, takové to máme.

Nad naší zahradou dnes opět létala spousta vran - havranů - i se svým děsivým krákáním. Vypadalo to jako scéna z nějakého děsivého filmu. Ale jsou tady pravidelně takto každým rokem... už není ani proč a čemu se divit, patří sem, stejně jako sýček, který tam někde ve stromech zrovna teď úpěnlivě (a docela strašidelně) houká. Do krásného období adventu patří i tito zvláštní poslové smrti. Tak zvláštně je všechno propojeno, den a noc, život a smrt, světlo a tma, láska a její protipól...

Je noc, ale zase přijde den. Jak říkávala moje babička - ešče něbylo takej noci, aby po ni něpřišlo ráno. Jednou však k tomuto rčení v zamyšlení dodala: pokud něumřeš...

Tož tak... 😃

Otázky dvacáté první, zadumané:

1. Souhlasíte s tím, že jaký si to uděláme, takový to máme? 

2. Jak vnímáte svobodu Vy samotní?

3. Kteří z filosofů kladli důraz na to, že člověk je především svobodná bytost? (Vyberte si jednoho z nich). 

Do kopce 2

 Má duše spí. Čas ji zastavil. Jen si tak tiše bloumá životem a světem. Ztratila se v dálce. Vztahuji k ní ruce, ale nikde není. Není k nalezení...

Otázky dvacáté:

1. Podle starých Hebrejů je duše květinkou, zvaná nefeš. Jak toto pojetí chápete?

2. A co na to Rudolf Steiner? 

Páté zastavení - intermezzo

 Ráda a často, jak jste si patrně už asi všimli, pokládám otázky. Ptám se s oblibou sebe i druhých... a hledám odpovědi. Když už jsem vzpomněla toho Komenského, tak zrovinka on ve své Pansofii píše, že kdybychom se uměli dobře zeptat sedmiletého pacholete, odpovědělo by nám na všechny otázky filosofů.... I zkusila jsem to jednou a zeptala se pacholat ze třetí třídy, jak by odpověděly na dotaz, co je dobro a co je zlo.

I jedno pachole na dotaz po podstatě zla odpovědělo takto: Zlo je jako bílá mlha nebo černá tma. A proč to? Zeptala jsem se. I podívalo se na mne udiveně, to pachole, a odpovědělo: protože ani v bílé mlze ani ve tmě nevidíš světýlko... a očividně nechápalo, co na tom nechápu...

Tož tak nějak. Možná měl Komenský pravdu. Ale dost možná, že přírodovědec, fyzik, by to viděl jinak... (?)

Do kopce 1

 Třetí adventní neděle. Neděle radostná. Svátek všech Lucií, světlonošek :-) Dlužno říct, že jméno Lucie je v naší rodině tak nějak oblíbené. S mojí maminkou jeu nás těch Lucinek více než pět. Včetně mé dcery a snach.

Být nositelem světla a nositelem radosti. To už znamená stoupání do kopce. Toho životního. Jenže před takovou cestou je nutné si chvíli odpočinout. Dle Komenského však láska nevnímá námahu. tudíž ji nevnímá ani filosofie, založená na lásce. 

A když už jsme u Komenského, napadá mě jeden jeho krásný citát: "Pro koho světlo není světlem, pro toho ani rozum není rozumem, a ani Bůh nemluví, když mluví."

Otázky devatenácté, oduševnělé:

1. Znáte trojí pojetí světla podle Komenského? Pokud ano, vysvětlete.

2. A otázka, která mě občas trápí: co duše? Čím je, kde je, proč je? Je?

Čtvrté zastavení - intermezzo

 Léta mě trápí podivná otázka. A s těmi léty stoupá její naléhavost, ne že by klesala. Je to pořád dokola, dokolečka. Přichází to kdo ví odkud, usedá, chce být asi tady s námi, ten nezvaný host. Nemilý host. Nechtěný host. O koho jde?

Jde o prach. 

Setřu jej, někdy i namokro. Tam, kde padne, vyleštím. Denně pak beru do rukou tu úžasnou věc jménem koště, metla, smeták - jak chcete, a vymetám všechny kouty, nejen plochy. Ale je to jako perpetuum mobile. Nevím, proč lidé pořád nevěří v jeho možnost existence. Zkuste máchat koštětem, pořád je do čeho. Jen co jej vezmete do rukou, odněkud vždycky spadne něco, co lze zametat.

I zvědavý to člověk, pátrala jsem. Co je příčinou. A zjistila jsem. Nejen prach padající z nás samotných, nejen ze zvířátek, která máme, nejen z možného přítomného v domácnosti... s údivem sobě vlastním jsem zjistila, že nejvíce prachu a nečistot k nám prý padá z Vesmíru. Jde o vesmírný prach. Naplňuje mě to úctou, že něco z dalekých dálek, něco z nekonečna a z věčnosti, se takto prozaicky usadí na naší podlaze. Je to slastný, všeobjímající pocit. Dokazuje to, že jsme všichni jeden převeliký celek, propojený s Vesmírem. I naše podlaha má co do činění s dalekým nekonečným nedozírným prostorem.

Naplňuje mě to pocitem sounáležitosti všeho a všech. Slovy Komenského: omnes, omnia, omnino. Ale proč tomu tak, ta otázka mě trápit nepřestává...

Otázky osmnácté, čaro-dějnické: 

1. Co to znamená v naší filosofii prolétávat se na koštěti čarodějnic? (nápověda vizte přednášky, ve skriptech není)

A co na to F. Guattari a G. Deleuze? (nápověda: rovněž přednášky...)

A co na to Popelka? (nápověda: vizte vlastní úsudek :-)

Pozvolné putování 7

 Když tak stoupáme cestou vzhůru k těm Vánocům, pak nesmíme zapomenout také na jedno důležité - na úklid. 

Úklid? Ptá se mé zdivočelé srdce. Úklid? Ptají se mé znavené ruce. Úklid, k čemu to? - ptá se můj zmátožený rozum.

Jojo, je třeba uklidit.

V domě, na zahradě, ve své duši. Připravit se na velikááánský dárek. Dárek Lásky.

Uff, taková nabubřelá slova.

Ale tak či onak, nabubřele nenabubřele, ten dárek by měl přijít do svátečně čistého, uklizeného, voňavého. Bytu, zahrady, i srdce.

 V opačném případě možná ani nepřijde...

Pozvolné stoupání 6

Stoupáme, stoupáme. Je třeba si na chvíli odpočinout, nabrat dech. Třeba nějakým krátkým příběhem. Líbí se mi ten o starém indiánovi, který vyprávěl svému vnoučkovi příběh o veliké bitvě, která probíhá v nitru každého z nás. 

Je to bitva mezi dvěma vlky. Ten jeden vlk je zlý. Co to je být zlý, ptá se dítě. 

A odpověď? Hochu, být zlý, to znamená nosit v sobě vztek, žárlivost, závist, sobectví, namyšlenost, hrubost, nenávist, sebestřednost a falešnost. 

A ten druhý vlk? Ten druhý vlk je dobrý. Nosí v sobě lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, naději, empatii, štědrost, věrnost, soucit, důvěru a víru." 

Vnuk o tom chvílí přemýšlí a posléze se zeptá: „A který vlk vyhraje?"

A starý indián odpoví: „No přeci ten vyhraje, kterého pravidelně dennodenně krmíš..." 

Otázky sedmnácté, údivné :-) :

1. Kdo řekl, že dvě věci jej naplňují neskonalým údivem? A které dvě věci to byly?

2. Co Vás na tomto světě naplňuje neskonalým údivem? Které otázky Vám osobně tzv. nedávají spát (máte-li takové?)

Pozvolné stoupání 5

 Už se to opět vrátilo. 

Vždycky v předvánoční době mám pocit, že lidé jsou jiní. Takoví nějací svátečnější. Prostě vánoční.

Přiznám se, pro mne jsou Vánoce především svátky "vánočních" lidí. Když slyším o nějakém neštěstí, nějakém zpřetrhání pout, napadá mě, jak šťastní spolu možná byli o Vánocích, a že to najednou není. Je to pro mne symbol pospolitosti, symbol blízkosti, symbol vzájemného vztahu, symbol lásky mezi lidmi. Cítím to tak, a pak to i vidím v tvářích lidí a hledám - hledám ty lidi vánoční... Představuji si je u štědrovečerního stolu, spokojené, šťastné... protože jsou spolu.

Hmm. A možná tomu tak u mnoha lidí ani není. Nevím ale ani proč, ale věřím, věřím, že ano...

Už jsem se bála, že to letos ani nepřijde. Ten pocit. To zvláštní vidění světa. Vzhledem k těm všem okolnostem, že to bude letos po mnoha letech jiné. Ale ano. Po roce, i přesto, jaký tento rok byl, i přesto, co všechno nejen dobrého přinesl, se "to" vrátilo...

Děkuji.

P.S. Byli jsme dnes s manželem nakupovat dárky. V jednom momentě při nákupu pro vnoučata jsem si uvědomila, jaký dárek bych vlastně chtěla i já a v duchu si řekla, že to řeknu svým dětem, kteří se mě na to pořád ptají... Než jsme ale došli s dárky do auta, tak jsem na to zapomněla a ne a ne si vzpomenout, co že to asi bylo...

Otázky už šestnácté, to to letí.... dnes dějinně filosoficky zaměřené:

1. S pojetím dobra (a lásky) souvisí pojem dvojí naivita. V čem spočívá? (Neptala jsem se na to už náhodou?)

2. Jak vnímáte dobro? Podle čeho poznáte, že "něco" je dobré a naopak ne-dobré?

3. A jak rozpoznávání dobra a zla chápal Sokrates?

4. A co na to Aristoteles?

Pozvolné stoupání 4

Nelogická logika srdce.

Toho dětského. 

Toto téma je hodně choulostivé. Svým způsobem velice smutné. Dítě zcela kolikrát nelogicky pro nás dospělé miluje nebo potřebuje milovat oba své rodiče. I ty, kdož jej týrají, zanedbávají, chcete-li nemilují. Dítě zcela přirozeně i v těchto případech miluje, aniž by mělo důvod...

Vzhledem k minulému tématu mě napadá - je nenávist opakem lásky? Není, je pouze jejím nedostatkem, je to jiná forma lásky, jinými slovy: tam, kde nebyla "láska", proměnila se v tento stav mysli (duše, srdce)? R. Descartes hovořil o tom, že nelze nenávidět, protože s nenávistí zavrhujeme i to dobré, co je v člověku. A každý člověk je svým způsobem dobrý.... jinak by nebyl člověkem. Nic není pouze bílé ani pouze černé. Jsme takové pepito :-)

Stoupáme do kopečka a přitom jsme vstoupili na velice tenký led. I přesto, že to vím, vedu vás touto ne zcela bezpečnou cestou nad možnou propastí. Omlouvám se. 

Ne, není snadné putování. Ani svou myslí, ani v každodenním životě...

Otázky patnácté, láskyplně bolestné:

1. Jak vnímáte onu "logiku srdce" Vy samotní?

2. Souvisí logika srdce s prací smutku a vzpomínek?

3. A opatrně si dovolím velice osobní otázku, na kterou nemusíte odpovídat: A Vaše dětství? Souvisí s logikou srdce?

Pozvolné stoupání 3 - dodatek

Chtěla bych k tomuto tématu ještě připojit mou oblíbenou báseň Vladimíra Holana z básnické sbírky Bolest (1965)

Jde o báseň Miluj: 

Nerovnost země, a tedy i nerovnost lidí
jen na kolenou ucítíš.
Miluj však obě a věru jen tím spíš,
že není lásek, že je jen jedna láska,
tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž.

Pozvolné stoupání 3

Musím se tohoto dotknout. Ať chci nebo ne... Jde o pojetí B-love a D-love, hlavně tedy té lásky, která je chápána jako něčím podmíněná. Není dobré milovat podmíněně - jestliže budeš takový, taková, teprve pak tě budu mít rád, ráda. A my chceme lásku bez těchto podmínek. Opravdu tomu tak je?

Zvolila bych tady dvojí přístup, podmíněnou lásku zavrhující a podmíněnou lásku motivující, podporující. Ta první je podmínkou k lásce jako takové - a pokud podmínky nesplňuješ, nebudu tě mít ráda, nebudu milovat. Tato je zavrženíhodná, aplikovaná směrem k dítěti bych řekla, že dokonce trestná. Ale pak je tady ten "druhý" podmíněný přístup - mám tě ráda za všech okolností, ale budu ráda, pokud toto nebo tamto příště třeba neuděláš, pokud.... se budeš snažit být ještě lepší, než jsi teď... protože vždy je "co" vylepšovat.

Láska being, bez podmínek, ta nás k práci na sobě nevede. Jsem jaká jsem a takovou mě prostě miluješ. Není třeba na sobě nic měnit, není třeba růst, není třeba být motivován... Je to skvělé, krásné, šťastné, tak jako ta láska, která prostě je. 

Obojí lásky je v našem životě více než potřeba. Jsou si navzájem plnohodnotné, doplňující.

Howgh !

Souhlasíte se mnou?

Aha, aha, a teď jsem vám takřka prozradila odpověď na jednu ze svých otázek.. co teď?

Pozvolné stoupání 2

Uléhám do své postele u okna, odkud krásně vidím hvězdné nebe nad našimi stromy za zahradou. Vesmír, hvězdy, bezlisté větve stromů, vztahující se k noční obloze. Ticho a tma všude kolem. Ale ne tak zcela. V těch dalekých dálkách i v nás samotných prý přebývá a je...

Láska.

To pouhé slovo, které nijak nezachytíme, neuchopíme, nepochopíme. Neuvěřitelná síla, která hory přenáší. A nejen hory. Nebo - kdyby jen hory... Celý nekonečně nepochopitelný Vesmír.

Schoulím se do deky a ukryji se v bezpečí...

Otázky čtrnácté:

Nechci "lásku" nijak zprofanovat, je na to příliš posvátná, proto se příliš nezdržíme všetečnými otázkami...

1. Láska se dá podle E. Fromma vnímat jak mateřská nebo otcovská. On sám ji přirovnává k lásce B - being a D - dependent love, tedy k lásce nepodmíněné a podmíněné. Jak je to chápáno?

2. A otázka všetečná: je nutné se před láskou ukrývat?

Pozvolné stoupání 1

 Už stoupáme.

Neřekla jsem vám na začátku cesty, že půjdeme do kopce? Že naše putování není cestou po rovince?

Tak to se  moc omlouvám. Stoupáme, protože se dotýkáme tématu, naznačeném už v předminulých otázkách. Týkaly se dvou mytických, pohádkových postav - Rusalky a Malé mořské víly. Jejich příběhy jsou oba smutné, nekončící zcela šťastně... Jejich příběhy jsou o lásce. 

My nyní začínáme naším putováním stoupat vzhůru.... kde láska je příčinou...

Otázky třinácté, láskyplné:

1. Znáte rozdělení "typů" lásky podle M. Schelera? Prosím, rozepište.

2. Jaký je Váš nejoblíbenější citát o lásce? Pokud žádný takový nemáte, vymyslete prosím vlastní :-))

Třetí zastavení - intermezzo

 Tajemná noc. Ta mikulášská.

Jsem opět malou holčičkou a dávám před spaním spolu s mými sourozenci prázdný talíř se svým jménem na okenní parapet, vedoucí do zahrady. Je to zvláštní večer, kdy se ani nechce jít spát. 

Ráno pak na talířích nacházíme jablka, ořechy, pomeranče, arašídy, perníčky a další sladkosti. Mezi tím také pár kousků černého uhlí a bramboru. Proč to uhlí a brambora, mami? No zlobilas taky, ne?

Dnes sedím u počítače a už dávno vím, že Mikuláš není. A že ani Ježíšek, který teprve přijde a na kterého čekáme, že ani ten dárky nenosí. Je to jen jako dětská hra, iluze, krásná pohádka na dobro, štěstí, na lásku...

Sedím v tichu pokoje, jen počítač trošičku vrní, vše kolem a všichni doma už spí. I ptáčci na bidýlku... 

Najednou jsem vstala a dala na okenní parapet, na ten stejný okenní parapet mého dětství, prázdný talíř se svou jmenovkou.

Už není maminka, není tatínek, nic z toho, co bylo, už není... Ale tam z oblak se zrovna v této chvíli tiše snáší pan Mikuláš, a za chvíli přistane u našeho okénka, kouzelnou rukou vloží ty dávné sladkosti na můj talíř, před chvílí tam vložený...

A maminka s tatínkem tomu přihlížejí a těší se, až to ráno všechno najdu

zase najdu jako kdysi, tenkrát, dávno, kdy jsem byla holčičkou, jejich holčičkou

a možná i to uhlí s bramborou tam bude...

Již na cestě 7: Mikulášovo

 Mikuláš. 

Od dětství mám tento svátek velice ráda. 

Mám doposud v očích Mikuláše tenkrát z mého dětství v naší školce. Ještě dnes cítím atmosféru toho večera, té tzv. mikulášské besídky. Mikulášem byla naše paní ředitelka... Dostaly jsme všechny děti balíčky a pak se společně na památku všichni vyfotili. Vůni toho posvátného večera, vůni sněhu v naší ulici a maminčinu přítomnost si vybavuji i dnes. 

Jinak ale - k nám domů Mikuláš s čertem a s andělem nikdy nechodil. Zavinil to můj starší bratr, který se této trojice natolik vyděsil, že už to pak naši rodiče nikdy nezopakovali a nikdy už je k nám nepozvali. Jako děti jsme dávaly na okenní parapet talíře, a ráno 6. prosince se těšily, co nám v noci Mikuláš přinesl. Aplikovala jsem totéž také u našich dětí...

Dnes večer se nad Ostravou na obloze objevila červenalá záře. Viděli jste ji? Když už nemůže Mikuláš a spol. chodit kvůli covidu po domech jako obvykle, pak aspoň ten skutečný nebeský to vzal do svých rukou a pekl o sto šest, až celá obloha zčervenala.

Bylo to nádherné.

Otázka už dvanáctá, mikulášská: 

Jaký býval (je) ten Váš z dětství Mikuláš?

Již na cestě 6

Mít takový ten normální den. Takový ten den, kdy jsme, jak zpívá Václav Neckář v jedné ze svých písní: Mezi svými.

Ale - kdy jsme mezi svými?

Cesta ode mne k druhému vede mými vlastními hlubinami, řekl jednou jeden francouzský filosof. Jmenoval se Gabriel Marcel. Takže nejprve se ponořit do svých vlastních hlubin, a teprve pak až potkat toho druhého člověka. Ty naše své. Nebo jak to vlastně asi myslel?

Nikdy nedojdeme až k hranicím své duše, tak široké má určení, tvrdil již dávno před ním temný filosof Herakleitos. A k hranicím těch druhých dojít lze? Jde vůbec být "mezi svými"?

Tož pojďme... dalekouť tou cestou, marným voláním :-))

Otázky desátá,  jedenácté (chybička se vloudila) jednoduché, normálním dnem laděné:

1. Co nám nejvíce umožnuje být "mezi svými?"

2. Nápovědná otázka: Rusalka nebo malá mořská víla mezi svými byla?

Jsem moc zvědavá na vaše odpovědi :-)) Snad vás od dalšího putování příliš neodradí...

Již na cestě 5

Musím se hluboce zamyslet. Patrně dávám příliš lehounké otázky - vaše odpovědi jsou tak svěží, jasné, bezproblémové... Asi bych měla přitvrdit :-)

Protože věřte nebo ne, filosofie není procházka růžovým sadem. I růžový sad je plný trnů, které působí bolest. Někdy i krveprolití :-)) A my si tady jdeme zlehounka jako vánky naplněné vědomostmi, jen si vzlétáme a vesele se nadnášíme... jako by nic.

Ale nebojte, na naší cestě, v našem putování, začneme pomalu i stoupat. Snad se i zadýcháme (jak už vás znám, tak asi jen nepatrně...)

Otázky desáté, dotazníkově, opět osobně laděné:

1. Kým jste profesně? A kým byste být chtěli? Jaké byly Vaše dětské sny? Naplnily se?

2. A má s tím něco společného výchova? A pyramida potřeb A. Maslowa? 

3. A otázka taková divná: Může být vánek naplněn? :-)) a vědomostmi k tomu? Nadnášíte se i přesto, nebo právě proto, zvesela?

Za některé příliš osobně laděné otázky se moc omlouvám; pokud by měly způsobit bolest, nemusíte na ně odpovídat...

Druhé zastavení - intermezzo

 Jsem mýtus, utápím se ve snění svých krásných příběhů. Jsem rozumný živočich, naplněný logem; naslouchám a nabízím své porozumění světu. Jsem obraz Boha; neskutečně a s obrovskou důvěrou věřím v dobro a v lásku; ještě pořád, ještě stále neztrácím naději. A jsem myslící já, mechanicky se opakující, vznešená transcendence i hluboký pád, počítačový člověk i bytost křehká svými vzpomínkami....

Babičko, nejdeš spinkat? Zavolá náš malý vnouček. Už pojď!

A najednou vím: nejsem nic víc, nic míň, než tím, jak mě oslovil...

Již na cestě 4

 A vzhůru k výškám...

Opustíme vítr, baťůžky, botičky... a projděme k filosofické antropologii. Ta má s filosofií jako vědou mnohem více společného. Řekl by pozitivisticky zaměřený filosof. 

S filosofií jako vědou... (?) Uff. S filosofií jako matkou všech věd, jako zrození myšlenky, jako umění, jako mýtus, jako... vánek a botičky a baťůžky. Marná sláva.

Venku dneska krásně mrzlo. Možná opravdu přijdou Vánoce. Trošku mě sice mate ta předčasná výzdoba, která tak nějak smývá ono čekání, ale budiž. 

Ježíšku, go :-)

Otázky deváté, antropologicko-filosoficky zaměřené:

1. Jaká znáte pojetí člověka podle paradigmat?

2. O kterých paradigmatech hovoříme a podle koho je takto dělíme?

3. Které období, které pojetí člověka "si sedlo" na Vás samotné?

Již na cestě 3

 "Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud. Hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne. A tak jakou mám naději, Panovníku?... (Starý zákon, Žalm 39, 4-7))

Moje oblíbená charakteristika člověka. Pouhý vánek, větříček... a co hluku (a odpadu) nadělá, ten pouhý vánek. A že stojí pevně, to je jen zdání... Jsme jen přeludy. A přelud nezachytíte, neobejmete, nevlastníte, nemáte, neustále uniká... Je a není, není a je. Jen kolem provane.

Provaneme kolem sebe a pak zmizíme druhým i sobě. 

Otázky osmé, pohádkově přírodovědně větrné: 

1. Být jen pouhým vánkem. Znáte nějaké pohádky nebo říkánky, ve kterých vystupuje vítr? Jakou úlohu vítr v pohádkách většinou má?

2. Země, vzduch, oheň a voda. Proč v tomto výčtu vítr chybí?

3. A abych se zeptala na něco fakt filosofizujícího - proč je člověk chápán jen jako pouhý vánek? Souhlasíte s tímto výrokem?