Drobný souhrn etické moudrosti.
1. Nežádej si všeho, co vidíš.
2. Nevěř všemu, co slyšíš.
3. Neříkej všechno, co víš.
4. Nedělej všechno, co můžeš.
5. Nebuď důvěrný se všemi, s nimiž se náhodou seznámíš.
6. Věř, ale viz, komu.
7. Co tam, to tam, s tím si hlavy nelam.
8. Co bylo, tím se nevyrušuj a nemuč.
9. Oči měj vpředu, ne na patách.
10. Nedělej, co je uděláno, nýbrž co se má udělat.
A budeš moudrý.
J. A. Komenský, Pampaedia, str. 98..... doporučení pro děti 3. tříd. - Dětská mravouka.
No comment :-)))
25. 10. 2008
16. 10. 2008
Strojově
Někdy je to s člověkem jako se strojem. Aspoň co se týká práce.
Nějak se toho v poslední době nakulilo trošku moc - a všecko přitom být uděláno musí. Nebo teď už lépe řečeno - uděláno být muselo. Protože něco už, hurá, uděláno je.
Občas člověk přemítá, kdy kde a jak se do nějaké práce pustí. A pak už ani neví, jak ji vlastně udělal.
Jako třeba včera. Hmm. Stála jsem na zastávce u Elektry a potřebovala rozměnit stovku na drobné, na bílou pastelku pro lepší žití ve tmě. A protože tam je informační centrum, zašla jsem tam. Nepřemýšlela jsem, co si koupím - viděla jsem tam svoji vlastní brožurku o lidových tradicích, kterou jsem napsala před několika léty, pomyslela si, že "to by mohlo být dobré" a koupila si to. A v tramvaji se pak začetla.
A marně jsem vzpomínala, kdyže a jak jsem to vlastně napsala...
možná jsem jenom stroj
(i když doufám, že ne)
11. 10. 2008
Tarbík
Já vím, dějí se věci. Samé politické kauzy, krachující banky, a kdo ví co všechno. Jde to přese mne a vlastně i mimo mne, vlastně ani nevím. Něco člověka znepokojí, vystraší a vyděsí, něco jen nazlobí a pozvedne adrenalin. Ale nevžene slzy do očí.
Dnes ráno nepřišel na snídani. Asi pětiletý kocourek. Malého vzrůstu, se zvláštním tvarem hlavy a chytrým výrazem, skoro až nekočičím. Měli jsme se rádi. Když býval doma, ležíval na topení pod oknem nebo se rozvalil v křesle. Vítal se se psy a nejraději měl tu bílou velkou skříň, před kterou sedával, natahoval tlapky a když jsem ji otevřela, bezostyšně se do ní drápal. Lednička byla jeho velká kamarádka, a vždycky z ní něco dostal. Uměl se přitulit, pracičkou mi ohmatával obličej, když něco chtěl, nebo jen tak se čumáčkem přimazlívával v návalu své kočičí něhy.
Už to neudělá. Ráno na snídani už nikdy nepřiběhne a před ledničkou už nikdy sedávat nebude. Babí léto, podzim, zima a Vánoce a vůbec všecko bude již bez něj. Našli jsme ho - asi sraženého autem... a pohřbili u nás na zahrádce.
Škoda, že nevíš, Tarbíku, jak budeš chybět. Jak chybíš....
4. 10. 2008
A máme říjen
A máme tady říjen.
Venku pěkně poprchává. Babí léto zatím nikde.
Jako malá jsem si představovala, že babí léto je spojeno s babkami. Takovými starými, v šátcích, vrásčitých kolem úst i očí, shrbených a s upracovanýma rukama. A že ten podivný a dešťově uplakaný čas a občas zároveň ještě plný teplého slunce s červenalým a zažloutlým a zahnědlým a vlastně všemi pastelovými barvami hýřícím listím je prostě bůhví proč jejich.
A mé dětstké myšlení v tom hledalo nějaký hlubší smysl.
Babi, kdy bude tvé léto?
Tak doufejme, že přijde.
Už i proto, že je prostě krásné a byla by prostě škoda, kdyby nebylo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)