25. 10. 2008

Dnes něco úžasného

Drobný souhrn etické moudrosti.

1. Nežádej si všeho, co vidíš.
2. Nevěř všemu, co slyšíš.
3. Neříkej všechno, co víš.
4. Nedělej všechno, co můžeš.
5. Nebuď důvěrný se všemi, s nimiž se náhodou seznámíš.
6. Věř, ale viz, komu.
7. Co tam, to tam, s tím si hlavy nelam.
8. Co bylo, tím se nevyrušuj a nemuč.
9. Oči měj vpředu, ne na patách.
10. Nedělej, co je uděláno, nýbrž co se má udělat.

A budeš moudrý.

J. A. Komenský, Pampaedia, str. 98..... doporučení pro děti 3. tříd. - Dětská mravouka.

No comment :-)))

16. 10. 2008

Strojově

Někdy je to s člověkem jako se strojem. Aspoň co se týká práce.
Nějak se toho v poslední době nakulilo trošku moc - a všecko přitom být uděláno musí. Nebo teď už lépe řečeno - uděláno být muselo. Protože něco už, hurá, uděláno je.
Občas člověk přemítá, kdy kde a jak se do nějaké práce pustí. A pak už ani neví, jak ji vlastně udělal.
Jako třeba včera. Hmm. Stála jsem na zastávce u Elektry a potřebovala rozměnit stovku na drobné, na bílou pastelku pro lepší žití ve tmě. A protože tam je informační centrum, zašla jsem tam. Nepřemýšlela jsem, co si koupím - viděla jsem tam svoji vlastní brožurku o lidových tradicích, kterou jsem napsala před několika léty, pomyslela si, že "to by mohlo být dobré" a koupila si to. A v tramvaji se pak začetla.
A marně jsem vzpomínala, kdyže a jak jsem to vlastně napsala...
možná jsem jenom stroj
(i když doufám, že ne)

11. 10. 2008

Tarbík

Já vím, dějí se věci. Samé politické kauzy, krachující banky, a kdo ví co všechno. Jde to přese mne a vlastně i mimo mne, vlastně ani nevím. Něco člověka znepokojí, vystraší a vyděsí, něco jen nazlobí a pozvedne adrenalin. Ale nevžene slzy do očí.
Dnes ráno nepřišel na snídani. Asi pětiletý kocourek. Malého vzrůstu, se zvláštním tvarem hlavy a chytrým výrazem, skoro až nekočičím. Měli jsme se rádi. Když býval doma, ležíval na topení pod oknem nebo se rozvalil v křesle. Vítal se se psy a nejraději měl tu bílou velkou skříň, před kterou sedával, natahoval tlapky a když jsem ji otevřela, bezostyšně se do ní drápal. Lednička byla jeho velká kamarádka, a vždycky z ní něco dostal. Uměl se přitulit, pracičkou mi ohmatával obličej, když něco chtěl, nebo jen tak se čumáčkem přimazlívával v návalu své kočičí něhy.
Už to neudělá. Ráno na snídani už nikdy nepřiběhne a před ledničkou už nikdy sedávat nebude. Babí léto, podzim, zima a Vánoce a vůbec všecko bude již bez něj. Našli jsme ho - asi sraženého autem... a pohřbili u nás na zahrádce.
Škoda, že nevíš, Tarbíku, jak budeš chybět. Jak chybíš....

4. 10. 2008

A máme říjen

A máme tady říjen.
Venku pěkně poprchává. Babí léto zatím nikde.
Jako malá jsem si představovala, že babí léto je spojeno s babkami. Takovými starými, v šátcích, vrásčitých kolem úst i očí, shrbených a s upracovanýma rukama. A že ten podivný a dešťově uplakaný čas a občas zároveň ještě plný teplého slunce s červenalým a zažloutlým a zahnědlým a vlastně všemi pastelovými barvami hýřícím listím je prostě bůhví proč jejich.
A mé dětstké myšlení v tom hledalo nějaký hlubší smysl.
Babi, kdy bude tvé léto?
Tak doufejme, že přijde.
Už i proto, že je prostě krásné a byla by prostě škoda, kdyby nebylo.