Už jen pro radost, zastavení 2

Záhady filosofie, aneb nezodpověditelné otázky.
V souvislosti s časem: podle M. Heideggera žijeme na špičce okamžiku. Jsme vpádem do celku jsoucího. Nejsme Bytím jako takovým.
Neexistuje přítomnost, je jen minulost a vlastně ani není budoucnost, ta se vždy přetavuje v minulost.
Být na špičce okamžiku znamená tam ani nebýt.
Takže jsme stále na nějaké špičce, mizející do minulosti. Ale neznamená to, že nejsme. I přesto prostě tak nějak jako jsoucno jsme. Jako spolu-bytí s ostatními v prostoru a v čase, který vlastně není.
Radost, láska, štěstí je vždy tím, co už bylo. A my se to jen marně snažíme zachytit. A proto pořád po tom tolik toužíme.
Proto láska, štěstí a vše s tím spojené mnohdy tolik bolí. Bylo, je a není. A přesto je.
I přesto, že špičku nezachytíte... Nejde zachytit čas.
Náš život je podle M. Heideggera ke své smrti předbíhající se. Vlastně jsme stále na počátku a zároveň na konci.
No rozumíte tomu?
Prý na tom nic až tak moc záhadného a nepochopitelného není :-)

Den čtyřicátý první - už jen pro radost nad záhadami filosofie, zastavení I.

Je takové smutné končit.
Mám to odmalička. Konce mi připadají smutné vždycky.
Konce čehokoliv.
Bývávalo mi dokonce smutno i z toho, když jsem dočetla nějakou knížku. Že skončila...
Kdysi na dovolené s rodinou u moře se mi najednou na pláži spustily slzy lítostí nad tím, že umřel Freud. To už tak asi u životopisných knih mami bývá, ne? Komentoval to jeden ze synů. A další dodal: Vždyť už to bylo dávno!
Slzám to bylo jedno.
Čas je vůbec podivná veličina. Filosofové tvrdí, že vlastně ani není.
Je to jedna ze záhad, kterou nepochopím. Tedy nejen nekonečnost Vesmíru :-)) Ale i čas je nepochopitelně tajemný a s Vesmírem spjatý v podobě věčnosti.
A proto se nedá zastavit.
Jak byste také chtěli zastavit to, co vlastně není?
Je jen trvání... přítomnost v nepřítomnosti...

Den čtyřicátý

Čtyřicet dní jsme na společné cestě.
Někteří z vás jsou tady se mnou denně po celou tuto dlouhou cestu. Moc vám za to děkuji a moc si toho vážím.
Ani ale sama nevím, jaká tato cesta měla být. Chtěla jsem - přála jsem si v hloubi duše - aby byla dobrou zprávou v dobách nelehkých. Nemám ale vůbec tušení, jestli se to podařilo. Přiznám se, že mi první dny, týdny a vlastně ani celý ten měsíc do smíchu vůbec nebylo. Možná jste to někteří poznali z textů - a tudíž nevím, zda ve chvílích, kdy vám osobně není zrovna nejlíp, můžete druhým předávat "dobré zprávy."
Co vím, je to, že mi budete chybět. Ale zároveň je mi zřejmé, že cesta už je dlouhá a v nejlepším se má končit a nemůžu toto putování přetáhnout, navíc, když máte spoustu jiných povinností do jiných předmětů.
Jak jsem slíbila - putujeme ke konci. Čtyřicet dní je prostě čtyřicet dní.
Děkuji za krásné obrázky čarodějnic :-))) Vnímám to jako dárek od vás, poutníků, na závěr cesty.
Slova nestačí, děkuji mooooc :-)))

Den třicátý devátý - mít to za sebou

Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři.
Pracujeme na zahrádce, a tak na ty hady dnes čekám... :-))
A na čarodějnice :-)))
Hmm.
Dočkávám se však jen našich zvířátek.
Naše stará kobylka si klidně zvědavě ňufne do kávy, kterou jsem nechala na provizorním zahradním stolečku v ohradě. A protože zřejmě neseznala, že by to bylo k pití, tak mi to kafe prostě otráveně nozdrami shodí na zem.
Kočka se plete mezi nohama a asistuje mi při plení mezi květinami. Prostě mi ten plevel pacičkami chytá a diví se, co že to jako dělám.
A ptáčci k tomu vesele cvrlikají.
Na světě je krásně, no neříkejte, že ne.
A naše stará vrba odpočívá. V noci z ní určitě vystupují víly, které v ní přes den odpočívají a tančí své měsíční tance...
mezi koňmi...
a čarodějnicemi

Otázky třicáté páté: 
Uměli byste nakreslit čarodějnici? Nebo něco jiného na některé z témat našeho putování? (Pokud ano, zkuste....) 
A otázka, která mě napadla při pohledu na jednu z fotografií vás poutníků: chtěli byste být ještě dětmi? Nebo jste rádi, že "to" už máte za sebou? :-)) 

Jen tak pro zlepšení nálady (XV.)

https://www.youtube.com/watch?v=Dz49SEqSkls

Den třicátý osmý - ach jo

Na naší zahradě žije spousta ptáků. Mimo jiné také hrdličky.
A k tomu naše kočky. Moc to nejde s těmi ptáčky dohromady.
Ale zatím to jakž takž prochází a jde. Myslím ten společný život, to společné nažívání.
Až na dnešní ráno.
Přichystám denní ranní dávku snídaně pro kočky, které se už vždycky vzpínají po dveřích a jejichž prosklenou částí vidím vždycky dvě hlavy, když už netrpělivě v očekávání visí na těch dveřích...
 A co nevidím?
Na schodech jednu z těch hrdliček, s ukousnutou hlavičkou...
Asi dárek...
A dvě poskakující kočky, vrhající se na masíčko z kočičí konzervy. Ne, že by sežraly tu hrdličku, když už ji zabily. Asi by to dalo hodně práce s její přípravou... A to prý zvířata nezabíjejí zbytečně, z kratochvíle, ale jen pro potravu, z hladu.
Ach jo.
Očividně kočky to mají jinak.
C´est la vie.


Otázky třicáté čtvrté, dneska zvláštní:
Napadlo mě, že vlastně nevím, jak  vy jednotliví poutníci vypadáte. Byl by pro Vás problém poslat mi Vaše foto? Se souhlasem, s povolením GDPR :-)) Ať i z pohledu vím, s kým putuji...
Chystám se totiž k ukončení této pouti, tohoto putování, a ráda bych už i s hodnocením a s uzavřením tohoto předmětu všem těm, kteří jste se mnou pravidelně kráčeli...
Budete to mít jako dárek k nastávajícímu dni všech čarodějnic :-))

Den třicátý sedmý - hvězdy nad hlavou

Hvězdy nad hlavou.
Vesmír nad hlavou.
Vesmír v nás samotných.
Věčnost a nekonečnost.
Miroslav Horníček kdysi řekl, že se už smířil s tím, že některé věci prostě nepochopí. Jako například nekonečnost Vesmíru.
Pro mě je nepochopitelné i to, že v tom nekonečném Vesmíru jsou i nekonečné hvězdy.
Ty a já jsme jedné krve, napsal o hvězdách (hvězdě) český filosof Emanuel Rádl.
Všichni jsme součástí všeho, i hvězd, i Vesmíru, i věčnosti a nekonečnosti.
Malý tvor, tvoreček, kterého zabíjí i tak malilinkatá věc, jakou je nějaký prťavý, běžným okem neviditelný virus.
I on je naší součástí, naší jedné krve.
Virus (viry a bakterie) kolem nás (a v nás) a hvězdy nad námi (a v nás).
Jak to kdysi řekl B. Pascal: Člověk je slávou i odpadem Vesmíru... Svou myslí může obsáhnout celý svět, i Vesmír, ale zabít ho může kapka vody.
A kdyby jen ta.
I přesto, tak nějak k sobě patříme...
A neustále hledíme do nekonečnosti a do věčnosti nad námi i v nás samotných.
Dalekým dálkám vstříc.


Otázky třicáté třetí:
Jsme s hvězdami jedné krve? Už jste někdy zažili ten zvláštní pocit sounáležitosti všeho a všech?
Víte, kdo a kde řekl, že: hrana zvoní tobě....? A jak tomu rozumíte?

Den třicátý šestý - úkol

To bylo ráno!!!
Přišla mi zoufalá SMS od syna. Pominu-li to oslovení (ty brďo:-), pak text zněl v tom smyslu, že vnuk dělá češtinu pro 5. ročník a on vůbec neví :-)))
Jejda.
Rodiče se učí doma se svými dětmi a teď snad mnozí pochopili, k čemu jim ty jejich znalosti ze školy jsou... a jak je podivné je nemít....
To jsem si myslela, dokud mi neposlal to zadání.
Ach ouvej.
Čeština je krásný jazyk.
Ale úkoly z ní jsou mnohdy hodně, hoooodně těžké...


Otázky třicáté druhé: 
Hmm. Škola bývávala super věc. I když zrovinka já patřila mezi ty, kdo do ní chodí nerady - nechápala jsem, proč tam musím. Od malilinkata jsem to chápala spíše jako omezování osobní svobody. Z oken třídy jsem viděla na náš dům a dvorek, kde byla maminka, kočky, pejsek, slepice, králíci, ovečky ve chlívku a na pastvě a vlaštovky na drátě a vůbec.... ostatní lidé a zvířátka, jen já tam nemohla být s nimi...
Takže má dnešní otázka: Chodili jste rádi do školy? A jak na ta raná školní léta vzpomínáte Vy?

Den třicátý pátý - jako stroje?

Lidé tak nějak od starověku věřili, že zvířata duši mají.
Změnil to až názor jednoho velikého filosofa v 17. století.
Nebyl to nikdo jiný, než můj oblíbený René Descartes, který prohlásil, že zvířata žádnou duši nemají, že jsou jen jako stroje. A jejich nářek, pláč, to je jen jako kdybyste šlapali do pedálů varhan... nic více.
Další můj oblíbenec, J. A. Komenský, to viděl poněkud jinak. Poznání je světlo. A také zvířetem toto světlo prochází, ale na rozdíl od člověka se v něm nezachytí, neukotví, jen jím projde a zase zmizí.
Líbí se mi tento názor. Hodně toho vysvětluje.
A možná se to světlo v tom zvířeti někdy i zachytí...
Kdo ví.

Otázky přetrvávají z minulého dne :-)))
Jen začínám mít pocit, že po přečtení všech Vašich zážitků se zvířátky se ze mě stane faktický, zapřisáhlý vegetarián...

Den třicátý čtvrtý - definitivum?

Zvířata.
Takoví ti věrní a věční průvodci našimi životy.
Vždycky se bojím nějaké mít, protože obyčejně (a doposud tomu tak vždycky bylo) umře dříve než já.
A to znamená velikou bolest. Ztrátu.
Až mě jednou napadlo, že pokud odejde zvířátko, je to o to bolestivější, že shledání někde někdy není až tak jisté. Že kdo ví, jestli na věčnosti budou...(?)
Nebo je to až tak definitivní?
Všechno je definitivní?

Už víte, proč je lepší létat chaosem na koštěti čarodějnic? :-))

Otázky třicáté první:
Najděte ve skriptech "povídání" o zvířatech a napište, které je Vám osobně nejbližší...
Zvířata prý nemyslí a nevnímají svět tak jako my lidé a nemají duši. Máte nějaké vlastní zkušenosti s milovaným zvířátkem, které téměř svědčí o něčem jiném?

Jen tak pro zlepšení nálady (XIX.)

Být tak znovu dítětem
malou holčičkou
a hrát si s panenkami

Na našem dvorku
skákat přes švihadlo
snít o dalekých krajích

a s vlaštovkami na drátě
si nahlas povídat

vrátí se někdy
co měl člověk kdysi dávno (?)
ještě včera
tolik rád?

Den třicátý třetí - co dospělí netuší

Pojetí dítěte.
Moje oblíbené, nejoblíbenější téma.
Je to jak s láskou, jako se životem. Jako s lidmi.
Čím více o nich vím, tím, zdá se, vím méně.
Naplňují mě údivem.
Má vlastní zkušenost jako kdyby už ani nebyla zkušeností.
Pamatuji si ale zcela jasně na to, jak jsem se těšila, až budu dospělá. To zázračné až mi bude.... tolik a tolik... a už aby to bylo...
A ještě jednu vzpomínku mám dokonale vrytou v paměti. Pamatuji si ty pocity úzkosti a strachu z prázdna a ze smrti.
A to je prý dětství naplněné jen bezstarostností a štěstím.
Uff.
Dítě prožívá ve svém dětství více, mnohem více,
než dospělí tuší a vědí...


Otázky třicáté:
Které z pojetí dítěte je Vám osobně nejbližší? (Nápověda ve skriptech)

Den třicátý druhý - rekapitulace?

Pokusím se o rekapitulaci našeho putování a otázek.
Dotkli jsme se: pojetí filosofie, pojetí světa (moderní x postmoderní), pojetí člověka, pojetí lásky, pojetí dobra a zla, pojetí duše. Od každého trošku.
Zbývá nám - zbývá nám ona "kostka", o které jsem psala v jednom zastavení.
Tou "kostkou", chcete-li "jádrem" filosofie výchovy je
no hádejte?
Pojetí dítěte.
Jestli jste si povšimli, toto jsme prozatím vynechali.
Nabírám dech pod a před vysokým kopcem... našeho putování


Otázky dvacáté deváté: 
Dokázali byste sami pro sebe (a vlastně i pro mě) shrnout nejdůležitější myšlenky, které nám - vám - prozatím z filosofie výchovy utkvěly v paměti? Jinými slovy: co si prozatím z filosofie výchovy do života odnesete? (Pokud vůbec něco....)

Den třicátý první - jak o duši

Napadlo mě - téma může být nejen "o" duši, ale také v jiném slova smyslu.
Žít život jak "o" duši.
Nevím jak Vy, ale já teď tak nějak žiju.
Vzhledem k tomu neplánovanému volnu, které volno ve své podstatě vůbec není, žiju jak "o" dušu.
Je ráno, je poledne, Bože, už je zase večer!!!
A práce jako kdyby rostla pod rukama a neubývala.
A požadavky se zvyšují. Furt někdo něco chce... :-))
Vůbec nechápu, jak jsem stíhala, když jsem ještě stíhala.
Podivný to svět.


Otázky třicáté první: aneb otázky dvacáté osmé (jsem holt popleta poplantaná :-)) 
Jak jste na tom Vy? Stíháte?
(Neberte tento dotaz prosím jako provokaci... :-))
Stíhá Vaše tělo, duše i duch? A když už jsme u toho, jaký je rozdíl mezi duší a duchem?
A kde a jak vnímáme věci a život kolem nás? Ve své duši, ve svém srdci nebo ve svém nitru? (Mám v tom někdy chaos...) 

Den třicátý - o duši

Líbí se mi ta představa duše jako oživujícího principu, vycházející z našeho těla při posledním výdechu v okamžiku smrti.
Líbí se mi ta představa duše jako osobního átmanu, který je součástí veškerého brahma, kde átman je brahma v nás.
Líbí se mi ta představa světového ducha, kdy my jako jedinci jsme pouze, ale přesto důležitou, nezbytnou součástí - toho celého světového ducha.
Kdy jsme všichni v podstatě jedno společné.¨
Sice to moc nechápu (prakticky), ale teoreticky se mi to líbí. Být součástí všeho a přitom sama sebou.
Současný svět to tak nějak i ukazuje.
Najednou jsme všichni tak nějak spolu. Globálně.
Jak málo stačilo :-(((

Otázky dvacáté sedmé: 
Které pojetí duše se Vám osobně nejvíce zamlouvá? Řecké, hebrejské, slovanské?
A co na to G. W. F. Hegel?

Jen tak pro zlepšení nálady? (XIII.)

Má duše je jak balónek
poletujíce ve vánku
sem a tam
jéé, já se mám

Má duše je jak kámen
hraniční
mezi mnou a tebou
jako vítr

nechytím ji
i tak
ruce mě z ní zebou

Den dvacátý devátý

Duše.
To něco, co patrně je.
Dušička maličká, veliká, otevřená, zavřená, stísněná, ustrašená, statečná, odvážná, upřímná, milující...
Prostě duše.
Cosi tam ve mně, co asi mám (e) a co prý přetrvá.
Duši láska sluší...


Otázky dvacáté šesté v den dvacátý devátý: 
Co Vy a Vaše duše?
Jaká pojetí duše znáte? 

Den dvacátý osmý - povzdech?

To bývávala rána!
U vchodu do domku se od rána téměř nezavřely dveře.
Koledníků bylo více, než byste na prstech obou rukou spočítali.
Doslova "táhli" naší ulicí... a my s kamarádkou jsme počítaly, kdo jich měl za to dopoledne více, protože to byla otázka prestiže a oblíbenosti. U koho? No přece u kluků.
To byly časy...
Jak psala Božena Němcová v úvodu své Babičky: Dávno, dávno již tomu ....

Den dvacátý sedmý - svátečně nedělní

Nedělní ráno, nedělní dopoledne. To po Veliké noci.
Zdravím vás všechny poutníky.
Homo viator i homo adoremus :-))

Velikonoční beránek už odpočívá nazdobený na stole.
Ale v oknech jídelny máme ještě vánoční záclonku :-)
Však baňky jako vajíčka, ne?
Vždyť přece hodně záleží na výzdobě. Vajíčka, zajíčci, beránci, mazance, plecovníky...
Nazdobený keř, zvaný zlatý déšť.
Nazdobené srdce.
Nazdobená duše.
Nazdobený velikonoční svět.
Nad naší zahradou proletěl čáp.

K obědu bude moravské uzené s knedlíkem a se zelím.
Nechci se opakovat, ale na světě je krásně.

Den dvacátý šestý - bílo

Bílá sobota.
Vejděte na zahradu, některé stromy již naplno kvetou.
Je "bílo."
Zima - ticho, chlad a smrt je pryč. Život zvítězil.
A děje se tak od věků do věků. Po klidu, zdánlivé smrti, přichází život.
A tyto svátky poukazují na totéž - smrt je jen zdánlivá...

V korunách stromů zpívají ptáci, je jaro, a některé stromy jsou již obsypány bílými květy. 
I v našich srdcích by mohlo být obdobně: krásně, zpěvavě, radostně bílo...

Jen tak pro zlepšení nálady (XII.)

Den dvacátý pátý - velkopáteční

Velký pátek. A už dvacáté páté zastavení.
Obyčejně končívám naše putování s dosažením tohoto dne.
Tentokrát se mi však zdá, že jsme jakoby na začátku. Na začátku skutečně filosofických otázek :-))
Však samotná filosofie ve své podstatě je neustálým návratem k počátkům.
To umění divit se a klást otázky tyto počátky a návrat k nim předpokládá.

Také dnešní velkopáteční den je počátkem. Končí sice smrtí, ale vyústí v nesmrtelnost, v popření smrti jako takové.
Počátek nového života, ale je nutné projít "údolím smrti."

Ach jo.

Dvacáté páté otázky: 
Nechcete si přes velikonoční svátky od otázek trošku odpočinout? Užívejte si krásných dnů....
Jen: které otázky byly prozatím pro vás nejsložitější a na které se vám odpovídalo nejlépe?

Den dvacátý čtvrtý - zelený čtvrtek

Zelený čtvrtek.
Nastávají dny Velikonoc.
Poprvé v našich životech asi jiné, než kdykoliv předtím.
Ono všechno může být jednou - všechno je jednou - prostě a jednoduše jiné.
Aspoň pro nás, pro lidi.
Jinakost. Jiné až na kost.
Stromy kvetou, květinky taky. Prozatím. Některé věci jsou pořád stejné. Aspoň zdánlivě. I když ani příroda není neměnná. Jen se tak možná (prozatím) tváří.


Otázky dvacáté čtvrté:
Dnes otázky s filosofií zdánlivě nesouvisející:
Jaké tradice spojené se zeleným čtvrtkem znáte? a které se Vám nejvíce líbí?
A jak jste toto někdy (pokud vůbec) prožívali v době svého dětství? Jaké bejvávaly Vaše Velikonoce?

Den dvacátý třetí - nemračit se

Škaredá středa.
Nemáme se v tento den, ve kterém Jidáš zradil za 30 stříbrných, na nikoho mračit. Protože pak se budeme mračit na všechny kolem sebe po celý další rok.
Jidáš zradil do nejvyšších možných lidských a Božích sfér.
Hmm.
Každá, i ta nejmenší naše zrada druhého člověka, jde v jeho stopách....

A přitom by stačilo tak málo. Nedělej druhému, co nechceš, aby on dělal tobě. Jak by bylo krásně v našich vztazích, kdybychom se tímto řídili.
A nemračili se :-)


Otázky dvacáté třetí: 
Nečiň druhému... znáte autora, autory těchto myšlenek?
Čí hvězdné nebe nutilo k neskonalému údivu?

Nápověda: hvězdné nebe nad hlavou z místa, kde dotyčný filosof žil (schválně jsme tam, když to ještě šlo, jeli, abychom toto viděli):

Kam jsme to jeli? Ve kterém městě nad hlavou byly vidět tyto hvězdy?

Den dvacátý druhý - vlk

Dnes použiji pohádku - příběh, který jsem dostala jako odpověď na mou otázku v minulém putování v předvánočním čase roku 2019 (jako kdyby to bylo před mnoha lety...) a včera od jedné z vás. Je to tak krásný příběh, že se o něj musím podělit.
Tak tady:

"Jednou vyprávěl indián svému vnukovi o velké bitvě, která probíhá v nitru každého člověka.

Řekl mu: „Chlapče, ta bitva v každém z nás je bitvou mezi dvěma vlky. Jeden je zlý. Je to vztek, žárlivost, závist, smutek, sobectví, namyšlenost, hrubost, nenávist, sebestřednost a falešnost. Ten druhý je dobrý. Je to láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, naděje, empatie, štědrost, věrnost, soucit, důvěra a víra.“ Vnuk o tom chvíli přemýšlel a potom se zeptal: „A který vlk vyhraje?“

Starý indián odpověděl: „Ten, kterého pravidelně dennodenně krmíš...“ 

Otázky dvacáté druhé: Setkali jste se někdy s pojmem Luciferův efekt? A co na to pan P. Zimbardo? (ve skriptech nápověda není, omlouvám se...)

Jen tak pro zlepšení nálady (XI).

Hala, halalí
usmějem se potají
hala halala
jako za mlada

Hajá hajinká
nemoc malinká
halilinkatá
zavřem jí vrata

Hala halalila
zase bude krásně,
prima

kluci i holčičky
držme si pěstičky

Den dvacátý první - příčiny

Už dvacet jedna dní!? To jsou celkově tři týdny. Už tři týdny jsme tady spolu.
Utíká to, že ano?
Co to ale znamená, to "být spolu"?
Navíc, když prý není dobře člověku samotnému...
A co znamená to "není dobře"?
Achich, achich jo.

A máme tzv. velikonoční týden. Pondělí po Květné neděli. Dav lidí, který provolával slávu, už za několik dní volal ukřižuj.
Odkud se v těch lidech náhle vzalo tolik zlého?
Člověk nepochopí...
Člověk prý nepochopí zlo,
ani to zlo, které je v něm samotném....


Otázky dvacáté první: 
Pierre Teilhard de Chardin sepsal svou teorii o příčinách zlého. Znáte? Které příčiny to podle něj jsou?
A co s tím my v našich životech?

Den dvacátý - naivita

Člověk je dobrý. Prostě všichni jsme takzvaně dobráci od kosti.
A zlo je pouhý nedostatek toho dobrého.
Učím - přednáším to takto - už poměrně dlouho.
A nejsem sama. Tento předpoklad toho dobrého v člověku jako jeho nejpodstatnější vlastnosti se v podstatě line od starých čínských filosofů až po současnost.
Hmm.
Jste až tak naivní nebo tomu opravdu věříte? Zeptal se mě jednou jeden student, který toto tvrzení tak nějak nevydržel. Nežijete tady? V této době? A mezi těmito lidmi? Vy si fakt myslíte, že věřit v dobro lidí není naivní?
Asi ano. Možná.
Už ani nevím, co jsem tenkrát odpověděla.
Ale na příští přednášku jsem přišla vítězoslavně. Znala jsem totiž odpověď :-))

Otázka dvacátá:
Co znamená pojem dvojí naivita a kdo je jeho autorem?
A znáte nějaké argumenty - kdo např. tvrdil, že člověk je dobrý - i z hlediska dějin filosofie? (Když už se to jako line celou historií filosofie...?)

Den devatenáctý - na čem záleží

Na čem v životě záleží? Teda, pokud bychom chtěli být ve svých rodinách spokojení a šťastní?
Vzpomínám na pana profesora Zdeňka Matějčka. Na tuto otázku, která zazněla při jedné z jeho přednášek, odpověděl bez rozmýšlení: Dobře se zamilovat.
A hned k tomu dodal: Což až tak rozumem neovlivníme.
Jak už víme i z výroku B. Pascala, a nakonec nejen jeho.
Pokud chceme mít šťastné a pohodové manželství a rodinu, je třeba, aby ten, koho milujeme, stál za to. Nejen pro nás, ale především i pro naše děti. Aby měli proč ho milovat, uctívat...
Když si tedy "vybíráme" budoucího rodiče našich dětí, měli bychom myslet na toto. Jaký to je - bude - člověk pro naše budoucí dítě, děti.
I o tomto je logika srdce.
Naprosto nelogická.
Protože srdce má své důvody...

Otázky devatenácté:
Na co byste se rádi zeptali vy mne?

Den devatenáctý - vláček

Jede vláček motoráček,
kolik vozů asi má?
Čína, Itálie, svět,
USA,
zatáčky už nevybírá.

Jede vláček motoráček,
jede, jede do zatáček.
Hú a hú a hú
vláček svět je tu.

Bortí se a padá,
zatáčky nezvládá,
hú a hú a hú,
i tak jede dál
tradá, tradá
dá

K putování malé intermezzo

Nejste už, milí poutníci, drobet unavení a znavení? Tím vším, tou podivnou dobou, i těmi neustálými otázkami, které v podstatě neberou konce?
Je to náročné, ano. Chápu a vím.
Těžko se jde v této podivné, nejisté, ne zrovna dobré době. Prosím, netrapte se tím, když nestačíte odpovídat. Nemějte pocit, že něco zanedbáváte. Nebojte se, že to bude mít vliv na ukončení tohoto předmětu. Jsou důležitější věci. Toto putování je maximálně dobrovolné.
Ach jo.
A ani mi se nejde přetvařovat, že by bylo nějak vesele či veseleji. Omlouvám se za to.
A ani se mi nechce nijak moc přemýšlet o tom, co dobrého jiného může toto období přinést. Tak nějak se mi to příčí, pokud umírají lidé. Nějak to nejde.
I když ano, bude zase líp, to určitě bude. (Možná. Ale asi ne až tak pro všechny).
Ale i přesto prosím hlavy vzhůru.

Uff. Tak nějak se i některá slova velikých filosofů začínají vnímat jinak.
Třeba opět Komenský a jeho závěr z Labyrintu světa a z ráje srdce: Stůj v losu svém až do skonání svého a cokoliv ti připravil, přijímej s radostí.
Docela hrůza.
Ale zrovinka on patrně věděl, o čem mluví...

Jen tak pro zlepšení nálady (X.)

Padá, padá únava,
z otázek
vyřčených i nevyřčených
z obav i z čekání
na vyčerpání
před stoupáním

I tak - dobře je ještě na světě,
mami

Den osmnáctý - nelogická logika

Těším se vždycky na toto téma.
Na nelogickou logiku srdce.
Už Blaise Pascal prohlásil, že: srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec nic neví. A že to poznáváme z tisícerých věcí.
Ale dětské srdce to má úplně jinak. Nepotřebuje k tomu těch "tisícero věcí." Zcela nelogickou logikou svého srdce miluje oba své rodiče. Potřebuje je milovat.
Tato logika je pro dítě nezpochybnitelá. Miluje touto ne-logikou i ty, které byste logicky nemilovali. Miluje i ty, kteří mu ubližují, likvidují, ničí, kteří se k němu chovají nehezky, nedobře, zle.
Neptá se proč ano a proč ne, prostě miluje.
A ááno, vím, je to hodně kontroverzní a diskutabilní.
Jde milovat domácího násilníka? Agresora?
Pro dospělého logicky ne. Ne tak pro dítě.
A co nenávisit? Možná namítnete.
Ta je jen jinou podobou lásky.... Kdyby dítě - člověk - my - kdybychom nemilovali, nemuseli bychom ani nenávidět.
Ale tam, kde nepřijde láska, která být má, může přijít tento její "protiklad", ale pouze jako jiná obměna lásky...
Ale někdy se dostaví i  osvobozující lhostejnost.
Je to prostě složité....


Otázky osmnácté: 
Odi et amo... ano?
Pěkně o tomto hovoří  (o odi et amo) také J. A. Komenský ve své Dílně citů... víte jak? (nápověda na tomto blogu...)

Den sedmnáctý - žal a radost

Takže něco pozitivnějšího?

Marcel Pagnol tvrdí ve svém krásném románu, vzpomínce na dětství v Provence, česky vyšlo pod názvem Jak voní tymián, že život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutelnými žaly. Že však není třeba říkat to dětem.

Tak se mi to líbilo, - ten román i ten výrok, že jsem si to přepsala na kus papíru a pověsila na ledničku, ať to pořád vidím...

A v mých úvahách jsem najednou - najednou!!! pochopila, že ač krásně řečeno, pravda to není.

Život je několik radostí, které žádné, žádné žaly, smutky, trápení, z tohoto našeho života nikdy, nikdy nevymažou! Protože nemají tu sílu!

Každá prožitá radost se stává dokonce tím, co nás před přemožitelnými žaly chrání: radost je štítem proti úzkosti. I té budoucí...

Otázky sedmnácté: 

Můj výrok potvrzuje např. dílo B. Němcové Babička. Proč a čím?

Co je resilience a jak působí (a to nejen v dětství?)?

A co na to F. M. Dostojevský? (doufám, že je ve skriptech nápověda...) 

Den šestnáctý - nesamozřejmost

Omlouvám se. Vždycky se snažím putování protknout tak trochu i humorem, i humornými otázkami, ale humor mi tentokrát tak nějak nejde. Nejde mi zpod ruky směrem do klávesnic, či jak bych to řekla...
A humor je prý tolik zapotřebí....
Stejně jako práce. Která v těchto dnech jde doslova jak psovi pastva.
Takže vůbec nevím, jestli toto putování plní vůbec nějak svou funkci.
Ale nezlomím to přes koleno. Navíc, když se ukazuje, že celá ta filosofie je tak strašlivě pravdivá.
Nesamozřejmost samozřejmého.

A k tomu všemu nám dnes ráno umřel kanárek. Prostě jen tak, z ničeho nic. Každé ráno mě při příchodu vítal, dnes jen ležel na dně klece, bezhybně schoulený v koutečku.
Nevím, proč kanárci umírají.
A nejen oni.

Otázky šestnácté:
Kdo řekl, že je člověk ens amans a co tím bylo myšleno?

Jen tak pro zlepšení nálady (IX.)

Půlnoc.
Hodina duchů...
Procházejí se pokojem jako stíny.
Šeptají, neboj se, neboj,
náš svět duchů
nebude jiný.

Raději se schoulím do peřiny.
Nebojím se. I bez duchů
možná bude svět
zase normální, krásný,
i když možná jiný....