25. 9. 2011

Sliby

Někdy přemýšlím, co vlastně znamená někomu něco slíbit.
Slibujeme občas vše, co se dá. A bohužel i to, co se nedá.
Slibujeme, že něco uděláme, nějak se zachováme, že my sami budeme jiní, lepší, nebo kdo ví....
Minulou sobotu jsem v roztržitosti připálila maso, které jsem dusila. Přišla nečekaná návštěva, tak jsem vyběhla ven a na to maso úplně zapomněla. Zůstal z něj černý škvarek. A větrali jsme ještě i v neděli.
A včera v sobotu jsem odcházela na celé dopoledne, a proto jsem už ráno vařila oběd. Od vrátek jsem se vrátila vypnout brambory, na které jsem - opět - zapomněla, a celá šťastná tím, že nic není zanedbáno, jsem odešla.
Ale zrada - polévku jsem nevypla. Ta si zůstala na plotně bublat dál. A to tak, až dobublala.
Když přišel manžel z práce, čekal na něj dým a hrnec v plamenech. Uf.
Slib mi, že už na to nikdy nezapomeneš!
Tak slibuju. Vědomě něco nemožného, protože jsou věci tak nějak mimo nás a zappmínání se vymyká vědomé kontrole. Ale pro klid doma raději slibuji.
A tak mne napadá -
kolikrát vědomě slibujeme nemožné?
A aniž to víme?

21. 9. 2011

Oči

mám oči
otevřené dokořán
bolestí
štěstím

úžasem

prostě jen tím
že jsi
že jsem

Krásné ráno

Tak jsem se dnes probudila do bílého dne. Řekněme do krásného rána.
Probudila jsem se ze sna, ve kterém se mi zdálo, že mě vyhodili z práce, protože nejsem perspektivní. Ale nebylo to z té práce současné, ale z práce kdysi před více než třiceti lety. A ponechali si tam kolegyni, stejně starou jako tenkrát já a mnohem mnohem lepší, kterýžto fakt mi nad ránem trčel v mozku. Tak jsem byla i ráda, že ten nepříjemný sen skončil.
Cestou do koupelny jsem potkala syna, nesoucího do popelnice sáček s kočičími hovínky, a vzápětí šlápla do těch psích. Zatímco jsem to uklízela, seřvaly mě kočky, patrně chtěly říct, že mají hlad a jeden ze psů utekl přes díru v plotě k sousedům.
A když jsem se chtěla napít kávy, kterou mi vaří můj již hodně letitý tatínek, zkřivilo mi to ústa, protože ji omylem posolil (a to ji ani necukruju) a navíc do ní přidal nakyslé mléko.
Ještě že mi nevypadaly zuby, nevylouply se oči, nepolámaly se mi ruce a nohy..
A to mi horoskop na dnešek předvídá, že načerpám a získám ztracenou psychickou rovnováhu a atmosféra doma i v práci se pozitivně odrazí na mém zdraví.
Skoro se bojím do té práce jít.
Ale teď jdeme se synem pustit koně, tak snad se ve zdraví vrátím... :-)

20. 9. 2011

Podzim

Podzim.
Něco, co je pod - zimou. Taky by se to mohlo jmenovat před - zim. Ale to zní divně.
Čas před zimou je takový zvláštní. Plný jakoby umírání, které se proměňuje v krásu. Příroda je před svou "zimní smrtí" přece jen nádherná ve svých barevných odstínech i v hudbě listí.
Ano, říkám tomu hudba, protože když vám listí šustí pod nohama, to není jen tak. Je to hudba, kterou nelze nijak napodobit.
Stejně jako smutek a slzy, které si jdou z očí prostě jen tak v nenadálé bolesti z proměny času.
Podzim je totiž bolestně a přitom radostně smutný.
Smutek je totiž tím, díky čemuž víme, že jsme a že ještě žijeme. Bolest ze smutku je tím, co tak nějak sceluje naši osobnost. Pokud se nepropadne do beznaděje. A v naději je skrytá radost z toho, že nějaká naděje vůbec ještě je.
A podzim vždy v sobě naději uchovává, v podobě tušení jara.
Cítíte tu krásně hlubokou filosofii smrti a života v tomto malém zamyšlení se nad ročními obdobími?
Takže vstupujeme do krásně smutného podzimu s přídechem radostné naděje.
Užijme si to.

18. 9. 2011

Vším jsem...

Mám ráda neděle.
Ta dnešní byla vůbec úžasná. Takový teplý a slunečný vstup do babího léta.
Seděla jsem odpoledne na zahradě, čistila a krájela papriky a cítila se jako - no, jak bych to řekla, jako - hospodyňka. Ta, co sklízí plodiny a umí je zavařovat. Faktem je, že jsem to nedělala léta. Letoucí.
"Zavařovací hospodyňkou " jsem tedy asi jen ztěží.
Ono je život někdy vůbec humorný. Jako dítě jsem měla sen. Takový ten dětský, nesplnitelný. Mít vlastního koně. A dnes mi tento sen splnili mé děti - koně máme rovnou tři. A když se mé děti, majitelé těch koní, po nocích někde bloumají, a já se sama tahám s kbelíky vody, aby měli co pít, tedy ne ty děti, o ty už strach nemám, lépe řečeno o jejich pití ne, ale ti koně ve stáji vodu potřebují; tak si matně vzpomínám, o čem jsem že to kdysi snila? O tom, že se prohnu v zádech? Ale do toho mne svým zaržáním ti koně, očividně šťastní, pozdraví. A v té chvíli vím, že sen je sen - který se splnil. Možná ještě hříbátko kdyby bylo, to by byla krása. Ale pšttt, ještě by se splnilo i to, a bude ze mne selka, až já budu velká
:-)))
Ale kdo že to kdysi řekl? Vším jsem byl rád?
Začínám to chápat.
Jen tak ještě vědět, čím a kým vlastně jsem...

17. 9. 2011

hmm

Hmm.
Tak jak to vypadá, jsme opět pomalu na začátku semestru.
Tak nějak jsem doma osiřela. Děti jsou porůznu po světě, tak nějak mimo
a mi tady zůstaly jen ty kočky a psi a koně a ptáci a....
podivný pocit smutku v srdci.
To nové perské nadělení v podobě kočky, vypadající jako kříženec sovy a veverky, nedá pokoj a vyžaduje pořád pozornost.
A tak ani nevím, proč smutním, když mám doma mezinárodní fórum. Perskou kočku, hašteřící se s tou britskou, a obě dohromady žárlící na dva maltézáčky a ohrožující kanárka, žebřičku i andulku. Vždyť je tady živo až milo.
Milo a živo.
A přesto ticho a prázdno.

15. 9. 2011

Po prázdninách :-))

Prázdniny - dovolená - volno? utekly jako by nic. Všechny moc zdravím.
I když, s tím volnem to je takové problematické. Ačkoliv je, není. Asi to taky znáte. Prázdniny.
To slovo je od prázdna. Prázdné dny, prázdné noci, čas bez práce.
V tom čase jsme se doma rozrostli o další zvířátko. Perskou kočičku. Přinesla jsem si ji na začátku "prázdna", aby zaplnila to prázdno svou přítomností. Celý měsíc jsme ji neviděli. Strachem někam zalezla a časem jsme pochopili, co to znamená být neviditelný. To zvíře totiž celý měsíc neviditelné bylo.
A pak se jednoho dne rozhodlo, že hra na schovávanou končí.
A od té doby sedí před mým počítačem, kdykoliv u něj jsem, sedí mi na myši, mňouká mi do obličeje a chce se pořád hladit. A vůbec jí nevadí, že přes ni nevidím. Pořád si chce povídat a asi si tím vynahrazuje měsíc toho "prázdna."
U lidí to je možná taky tak...
Píšete mi někteří, že jste během prázdnin zabrousili na tyto stránky - a nic.
Tak jsme tedy opět tady...
a prázdno končí :-)