30. 5. 2015

Zapomenutí se

Trošičku jsem se na tom vrcholku "zapomněla."
Někdy to tak bývá - dostaneme se někam (aniž jsme před tím tušili, kam to vlastně bude), usadíme se tam, žijeme
a čas nám plyne.
A pak se najednou z toho probereme
a máme před sebou další kopečky a kopce a další cestičky a cesty.
Musíme vždy, když dosáhneme nějakého vrcholku, sestoupat dolů nebo je možné kráčet po dalších jen vzhůru?
Až kam?
Jen tak se ptám...

23. 5. 2015

Být

Být na vrcholku
a vnímat krásu toho, co nás obepíná.
Slunce, vítr, oblaka, déšť
pod námi krajina
našeho života

bolest i  láska
blízkost i samota

být na vrcholku
a slovy básníka vědět,
že stále se něco končí
a stále něco začíná

22. 5. 2015

Na vrcholku?

Jsme před vrcholem našeho "putovního" kopečku, chcete-li "kopce."
Za chvíli budeme na pomyslném vrcholku.
Když se obracím zpět, tak se přiznám, že vlastně ani nevím, kudy jsme šli. Měla to být "procházka" filosofií výchovy a procházka sebou samými. Nikdy nevím(e), jestli byla zdařilá. Cesty vedou cestou necestou...
a mne osobně vždy překvapí.
Zastavíme se na vrcholku kopce a položíme si snad (?) pro naše putování poslední otázky:

Má to všechno kolem nás i v nás nějaký smysl? Mělo pro nás smysl i toto putování?
Co nejdůležitějšího bychom měli zvládat v životě vzhledem k druhým "dělat a udělat?"
Spočívá odpuštění v zapomenutí?
Proč je člověk křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek?

21. 5. 2015

Honzík :-))

Aha, vůbec mi nedošlo, že Komenský byl vlastně Honza.
Honzík, Honzíček, Janek.
Takové zvláštní, spojit si toto jméno s tamtím pánem :-))
s člověkem, který říkal, že bychom měli ve svém životě být vším, čím být můžeme.
Jinak celoživotní úkol.  Podstata výchovy.

Je tolik krásných pohádek s hlavním hrdinou jménem Honza.
Třeba : O hloupém Honzovi, nebo Honza málem králem, nebo mě také napadá Honzíkova cesta.

Otázky dvacáté druhé hravé:
Je život pohádka? Nebo spíše jen hra?
Dokázali byste sami vymyslet a napsat nějakou krátkou pohádku, vyplývající z našeho putování?
Nebo nakreslit obrázek?
Také máte pocit, že si málo hrajeme? Proč tomu tak je? Může za to náš Honzík?

20. 5. 2015

Světélkování

Svět.
Svět je tím, co je nám nějakým způsobem "prosvětleno."
Svět je světlina.
Každý člověk je nositelem světla.
Komenský dokonce hovořil o třech světlech, které prostupují člověkem.
Světlo vnitřní, světlo vnější a světlo Boží.
Světlo vnitřní je světlem naší duše, světlo vnější je to, co z nás na ostatní lidi z té duše vychází, čili světlo našeho těla, a světlo Boží je světlem poznání, světlem, které to poznání umožňuje.

Přiznám se, líbí se mi toto filosofické "světélkování". Vidíme to už i u Herakleita a u jeho pojetí suché a vlhké duše. Suchá duše je duše ohnivá, a dobře hoří (čili vydává světlo), vlhká duše tleje a uhnívá a světlo v ní uhasíná.

Hmm.



Otázka dvacátá první komeniologická:
Vzpomněli byste si na nějakou myšlenku Komenského, která Vám utkvěla v paměti?
A co Vy a Komenský? Máte se rádi? :-))

19. 5. 2015

Zvláštní úkol

Cílem výchovy člověka je naučit ho, jak najít své vlastní štěstí, které pak bude moci předávat jiným... tak nějak to kdysi dávno řekl J. S. Mill.
Měli bychom na té naší pouti životem nejen najít své štěstí, ale také pochopit, že šťastní v podstatě jsme. A nejen to. Měli bychom se naučit i v neštěstí být šťastní, aby byli také šťastní ti, které vychováváme a všichni, s nimiž se setkáváme a které máme rádi.
Měli, měli, měli bychom. Slova, slova, slova...
Ale i přesto:
Dávám Vám tento zvláštní domácí? a celoživotní úkol - naučte se, jak být šťastní.


Otázka dvacátá odvážná:
Na co byste se rádi zeptali vy mne?

18. 5. 2015

Jen tak posedmé

Bloudí, bloudí štěstí světem,
neví kam má jít

vyprávím o něm svým dětem
chtěla bych ho mít

Hledám, hledám štěstí
v slunci i v dešti

před usnutím oči zavírám
a vím, že toho
"bloudícího" mám :-)

Až se zastaví,
dám ho i vám


Štěstí?

No jo. Přes dobro a zlo jsme vystoupali ke štěstí.
Štěstí. Všimněte si, už jen to slovo "štěstí" zní tak libě, šťastně, úplně v tom slově to štěstí cítíte.
Tedy nevím jak vy, já ano.
Ptala jsem se vás včera na příčiny zla podle P. Teilharda de Chardina.
Když už tento pán píše o chuti žít, o příčinách zlého, píše také o štěstí?
Našla jsem. ano, píše.
Máme trojí štěstí podle něj.
Ocituji:

"Nestačí rozvíjet jen sebe sama, nestačí ani dávat se druhému, který je mi roven, tedy vycházet ze sebe sama směrem k druhému, (tedy decentrace), ale je třeba „podřídit a přivést svůj život tomu, který je větší než já. Jinak řečeno, především být, pak milovat, a konečně adorovat... Štěstí růstu – štěstí lásky – štěstí adorace.“



Otázka devatenáctá štístková: :-)
A co na to muška jenom zlatá?

17. 5. 2015

Zlo?

Každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.
Zlo - odpuštění - zapomenutí.
Téměř vždy studenty "rozčílím", když tvrdím, že odpustit znamená zároveň i zapomenout. Pokud nezapomene, neodpustili jsme.
A jak je to těžké.
Člověk sám od sebe nedokáže, neumí odpouštět. Učí se to.
Učí se to?


Otázky kolikeré? o zlu:
V čem spatřoval příčiny zlého P. Teilhard de Chardin?
Uměli byste tyto jeho příčiny vysvětlit?
V čem vidíte příčiny zla Vy samotní?

16. 5. 2015

Dobro?

S čím vším se ve světě setkáváme?
Někdy se bojím zla.
Kdysi dávno, jako malá, jsem se bála tmy a zlých duchů. Vzpomínám si, že jsem se vždy přikryla peřinou až po bradu a bála se vytáhnout nohu zpoza peřiny, aby mi ji zlý duch neodnesl. (Dodnes  mě to občas napadne).
Až mi jednou maminka řekla tu památnou větu: neboj se duchů, ti ti neublíží, boj se zlých lidí... těch živých, hmatatelných.
Bát se zlých lidí?
Zlí lidé nejsou. Podstata člověka je v dobru.
Nebo ne?


Otázka v podstatě "nulová":
Co si o dobru v lidech myslíte Vy samotní?

15. 5. 2015

V půli kopce

Došlapkala jsem do půlky kopce a zakopla o pařez.
Málem jsem upadla.
Tak jsem si na chvíli sedla a rozhlédla se kolem sebe.
Všude krásný les, stromy a výhled do krajiny, rozprostírající se pode mnou.
Do nastálého ticha jen zpěv ptáků ve stromech.
A jejich tichý vznešený let vysoko nad hlavou.
Zavřít oči, vdechovat vůni lesa a odpočívat...


Otázky šestnácté ne-obyčejné:
Znáte teorii chutě žít?
A co s ní ve výchově jako takové?
A jak s tím vším může souviset "dvojí naivita"?
A co myslíte, jsou nebo mohou být pohádky naivní?

14. 5. 2015

Nečekaný dárek

Také Vás ještě Vaši nejbližší dokážou něčím překvapit?
Hmm :-)))
Můj muž je na toto expert. Expert na překvápka.
Občas totiž koupí nečekaně prostě "něco" naprosto nečekaného.
Dnes, když přišel domů, tak chtěl, ať mu s tím "něčím" pomůžu.
A tak jsem dostala svůj první dárek tohoto typu ve svém životě.
Že neuhodnete co to bylo?
Kolo.
Opravdu. Nikdy jsem ještě neměla své vlastní kolo.
A teď ho mám, a přemýšlím, co s ním jako budu dělat.
Že by jezdit?
Od toho prý kola jsou...
A navíc mají duši :-))

Otázky patnácté, nečekané:
Jak se má Vaše duše?
A do kterého pojetí duše Vaše duše podle Vás nejpravděpodobněji patří? :-)

A otázka překvapivě záludná:
Může duše letět na koštěti čarodějnic (ve filosofickém slova smyslu?)

13. 5. 2015

jen tak - pošesté

Sedím si na obláčku
štěstí
štěstíčka
proti tvé radosti
jsem malá maličká

Sedím si na obláčku
štěstí
a z očí mi kanou
slzy? Slzičky.

Proti tvé bolesti jsem malý,
maličký...

Bez názvu

Na rozdíl od včerejšího "podivného" dne byl ten dnešní docela ne-podivný :-))
Vše bylo tak, jak má být. Kupodivu.
Po takovém dni se nakonec chce paradoxně i odpočívat. Takže přemýšlím, jak ten odpočinek poskytnout i vám, poutníkům.

Včera jsem dala poměrně náročné otázky, omlouvám se. Snad vás příliš neodradily. (Došlo mi od Vás každodenních stálic nějak podezřele málo odpovědí - poutníci se odmlčeli? :-)) Že by únava? Z této cesty?

Otázky čtrnácté, nenáročné:
Jaký je podle Vás rozdíl mezi štěstím a radostí?
A mohou být chápány jako cíl výchovy?

12. 5. 2015

Podivný den

Mám za sebou podivný den. Téměř strašidelný.
Začalo to včera večer. Seděla jsem u počítače a říkám si, že nějak divně vrčí a co to s ním je. Ale ouha, to nebyl počítač, kdo vydával takový zvuk. Byl to sršeň. Veliký s prominutím jak kráva, létal mi nad hlavou a hledal cestu ven z místnosti. Nebo se chtěl uhnízdit? U nás v obýváku? Ať to "myslel" jakkoliv, já měla dojem, že se strachy snad zblázním.
Nad ránem mi telefonovala sousedka, taky celá vyděšená. Svého housera, kterého měla celých pět let (dárek ode mne - dostala jsem ho od jednoho studenta), našla na dvorku bez hlavy. Byla z toho úplně mimo, já nakonec taky. (Prý to mohla udělat liška, kuna nebo člověk nebo kdo ví co).
O něco později dopoledne jsme s kolegou zkoušeli u státnic. Měla jsem pocit, že jsem v nějakém absurdním snu. Dvě studentky v podstatě neuměly vůbec nic a nakonec zkoušku vzdaly.
Odpoledne mi řekl můj otec, že už dva dny neviděl našeho starého, opelichaného kocoura.
Mám takový divnou pachuť ze života...
A přepadá mě myšlenka, že zvířata jsou na světě možná i proto, abychom si díky nim uvědomili, že život je někdy hodně krutý a k tomu i tragický. A jak nám dělají radost, postarají se občas někdy i o to, aby zase až tak nebylo vždycky na tom našem světě veselo.


Otázky třinácté, unaveně absurdní:
Co člověk potřebuje k životu? (Např. podle A. Maslowa, J. Prekopové, a jiných?)
V čem spočívá životní zdatnost? (Podle W. Brezinky?)
Je svět a život kolem nás vždy reálný a racionální?
A co na to Prométheus?

11. 5. 2015

jen tak - popáté

jít si
životem jen tak
milovat, nemilovat
ptát se
zapomínat
toužit a hledat

držet tě v dlaních
mít a nemít

smát se i plakat

jen tak

filein

Láska. Milovat.
Máme to již v názvu filosofie. Filein - milovat. Milovat moudrost a být moudrými, protože milujeme.
Kolik toho bylo už o lásce napsáno, a přesto pořád tápeme.
A nejen napsáno. A nejen tápeme.
Měří se štěstím nebo slzami?
Nebo obojím?
Kdo ví?
Ano, správná otázka. Kdo z nás to ví?


Otázky dvanácté, stoupající:
Jaká znáte pojetí lásky? Mohli byste blíže vysvětlit, v čem spočívají a čím jsou ta pojetí rozdílná?
Jak chápal lásku ve své pyramidě potřeb A. Maslow? A proč?
A jaké je Vaše vlastní pojetí lásky? (Můžete si pomoci třeba oblíbeným citátem).
A co na to G. W. F. Hegel?

10. 5. 2015

Definice

"Dítě je všechno pohozené a opuštěné, a zároveň božsky mocné; bezvýznamný, pochybný počátek a triumfální konec."
Takto zní "definice" dítěte C. G. Junga.
Zvláštní "definice." Ve své podstatě definice mezi podobnými definicemi velice ojedinělá.

Pořád ještě "stojíme" pod kopečkem, chystáme se k stoupání.
Jste připraveni?


Otázka dnes jediná, jedenáctá:
Kdybyste měli definovat dítě Vy, jak by Vaše definice zněla?

9. 5. 2015

Doba her

To byla doba her...
a malin nezralých :-))
Ptala jsem se v minulém putování studentů, jestli by chtěli být znovu dětmi. S tím, že jsem očekávala kladnou odpověď. Odpovědi však v konečném součtu dopadly jinak - studenti odpovídali, až na malé výjimky, že by dětmi už být nechtěli. A pokud ano, tak možná na jeden den...
No jo. Vlastně to mám také tak.
A asi je tomu tak dobře. Měli bychom být spokojeni s tím, kdy, kde a jak na tomto světě jsme...
A že všechno má svůj čas.


Otázky desáté:
Uměli byste svými slovy charakterizovat dobu dětství?Prosím, zkuste to.
Znáte "definici" dětství C. G. Junga? A jak jí rozumíte?
Můžu se zítra zeptat na to, jak rozumíte pojetí dítěte? :-))

8. 5. 2015

Dům srdce tvého

Díval jsem se... kdyžs bloudil: ale již jsem se dívati nechtěl, přivedl jsem tě k sobě, tebe do tebe uveda...  

takto promlouvá Bůh ke Komenského poutníkovi v Labyrintu světa a v ráji srdce, po té, co mu doporučí:

Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře… 

Máme dnes krásný, prosluněný a hlavně sváteční den. A já si vzpomněla na tato slova. Spočíváme ještě "pod kopečkem", a tudíž bychom se možná i mohli řídit Komenského slovy. Co říkají? Že bychom se měli vrátit do domu srdce svého...

Co je v tom "domě" našich srdcí?

Dětství, láska, krásné chvíle, pohádky.... 
nebo to je jen iluze?

Co je v našich srdcích? Co si přinášíme z dětství a co v těch srdcích zůstalo?


Otázky deváté, zdánlivě odpočinkové:
Když se vrátíte do domu srdce svého, co tam najdete?
A vracíte se tam někdy? Nebo není čas?
Proč v dnešní době "nemáme" čas?

A co na to Komenský? Měl pravdu?

7. 5. 2015

Pod kopečkem

Možná je čas na chvíli se zastavit.
Před kopečkem, před stoupáním vzhůru je přece třeba trošku nabrat dech a sílu.
Protože cesta je někdy náročná, a to nemusí ani stoupat. A nás stoupání čeká. A nejen to. Dokonce i poletíme.
Takže se teď na chvíli posadíme, třeba do trávy, a nastavíme svou tvář slunci nebo hvězdné obloze, (podle toho, co nám samotným lépe vyhovuje)
 a v duchu se přeneseme do doby svého dětství.
Jaké bylo?
Jakým jsme byli dítětem?
Vzpomeneme si?


Otázky osmé vzpomínkové:
Vzpomínáte si na svou nejoblíbenější říkánku z dětství? O čem byla? Znáte ještě její slova tak, že byste mi ji mohli napsat?
A nejmilejší hračka? Ještě ji máte?
A co na to Tamagoči? Nebo Inčučuna?:-)

6. 5. 2015

jen tak - počtvrté

Krásně je na světě.
Ve tmě i ve světle,
vidím Tvé oči

básnivé, hřející
nádherné.
Ve světě,
který se točí, točí, točí...

Je krásně na světě?

Básnivě

Dnešní svět. A člověk v něm.
Nevím jak vy, ale někdy bych chtěla vědět a znát odpovědi na některé otázky. 
Jak se zpívá v jedné písni:  nemusí všetko, stačí niečo. 
Stačí nám v životě jen něco, nebo chceme všechno?
Chtěla bych vědět, rozumět, znát, umět si odpovědět na vše, co trápí mne i ostatní.
Hezky to vyjádřil F. Hölderlin, když ve své básni řekl, že: pln zásluh, přesto básnivě, tajemně a nepoznán žije člověk na této zemi. 
Básnivě, tajemně, nepoznán....


Otázky sedmé, hezké a jednoduše:
Jaké jsou celkově 4 znaky postmoderního člověka podle mých skript z filosofie výchovy? :-)))
A co na to poutník?
A nabízí se: uměli byste a mohli byste nakreslit nebo jinak (třeba básnivě) vyjádřit sebe jako poutníka na této naší cestě? 

P.S. Těším se na obrázky:-)) a jiné básnivé věci

5. 5. 2015

jen tak potřetí

ticho a tma
jen lampička svítí
a monitor

kde jsi
kde jsem já

všude je jen ticho
a tma

Vánek


Člověk je jen vánek pouhý...
Vánek, který jen tak proletí tímto světem.
Říká se to někde ve Starém zákoně.
Je tomu tak?
Nebo ne, vánek nemiluje. Člověk - někdy - vždycky? Ano. Člověk je bytost milující.
Nebo ne?

Život je příležitost k lásce. Jen kdybychom také věděli,
co to vlastně znamená.
Možná ten vánek pouhý je lepší "definicí..."


Otázky šesté, nahodilé:
Jak se paradigmata propojují s životem člověka a jeho časem?
Ve kterém období je člověk chápán jako vznešená transcendence?
A může vznešenost být pouhým vánkem?














4. 5. 2015

Lidé a my, lidé a já

Proč?
Ta otázka mě už tak ani nenapadá v souvislosti se světem a s věcmi. Ne.
Ta otázka mě nejčastěji napadá v souvislosti s lidmi, v souvislosti s člověkem.

Proč jsou lidé takoví, jací jsou?
A když jsou "nějací", tak proč?
A jaká jsem vlastně já?
A když jsem "nějaká", tak proč?

Ach jo.
A na to navazují další otázky: láska, ne-láska, radost, bolest, život, smrt... a to věčné proč k tomu.

Je pondělní ráno. Hurá do práce. Den se probouzí.

(Putovní otázky budou až večer, až s dnem, který bude usínat. Ale neptejte se, prosím, proč :-)).



Otázky páté, jednoduché a prosté:
Kdo je člověk?
Jaká znáte pojetí člověka podle paradigmat? (Mythos, Logos, Theos, Mechanos)

3. 5. 2015

jen tak - podruhé

A mamí, mamí, proč?
Tázalo se dítě.
"Pro slepičí kvoč!", odpověděla jednou maminka.
"A mamí, proč pro slepičí kvoč? Co je to kvoč?"
"Protože proč", zazněla téměř zoufalá odpověď.

Být tak ještě jednou malým dítětem, hlavu plnou otázek a možných - i vlastních - odpovědí.
Mít tak ještě jednou možnost se zeptat... maminky: Mamí, mamí, proč?
A slyšet její odpověď...

Jedinou, malou odpověď, která by odpověděla na všechny otázky světa.
Již jen tím, že by byla.

Proč

Jsou věci nezvyklé a "zvyklé."
Pohybujeme se většinou v těch zvyklých, navyklých, samozřejmých.
Na pouti si však všímáme také věcí nezvyklých.

Pro děti je vše ještě nezvyklé a proto se tak často ptají tou krásnou otázkou proč.
Pro nás dospělé je svět již zvykový. Někdy na otázku proč? ke své škodě zapomínáme.
Ale jsou lidé, kteří se takto ptají pořád. Tito tazatelé se pak postupně stávají filosofy. Ne těmi teoretiky se spoustou slov, kterým je někdy jen stěží rozumět, ale filosofy každodenního života.
Tedy, ano, pokud se ptají opravdu, a ne již jen ze zvyku.

"Ptám se na všechno, kudy chodím.", řekl údajně Dostojevský.
Půjdeme v jeho stopách...


Otázky čtvrté, těžké a neočekávané:
Proč si  ještě pořád musíme klást otázky? Lidstvo "je" přece na světě už hezkou řádku let. Není divné, že ještě všechno nevíme? :-)
Ve které době si lidé mysleli, že svět je poznatelný, ale doposud jen nepoznaný?
A jak jsme na tom dnes?

A otázka těžce neočekávaně troufalá: potřebujeme vůbec k životu vědět?

2. 5. 2015

jen tak - poprvé

Jdu si jen tak světem
bloudící
ne-bloudící,
přesto ztracená
hledám náruč lásky
aniž vím,
že ji mám

ta náruč lásky
jste vy

i já

Poutníci

Pořád mi "leží"  v hlavě to "nur transfer."
Jsme pouhými procházejícími tímto světem. Jen na krátký čas. A také "procházejícími" mezi ostatními lidmi.
Na zádech máme svůj vlastní batůžek životního příběhu a kráčíme...
Komenský říkal, že je smutné někam jít a nedojít, o něco se snažit a nedosáhnout toho, někam směřovat a nevědět kam.
Protože pokud jsme na světě jen těmi "procházejícími", tedy pouze poutníci, jak říkají filosofové homo viator, tak to pak znamená, že cesta má hlubší a významnější cíl než ve smrti, že někam pokračuje. Že procházíme odněkud někam jen takovým tím naším "slzavým údolím."
Je to zvláštní - taková normální věta v běžném životě. Only transfer, nur transfer... a jak hluboký filosofický význam to může mít :-) Nejen otázku života a smrti, ale také přesahující až někam za. A před. Dotýkající se věčnosti. Před životem a po něm.
Hm..

Zastavení třetí, poněkud transferová: 
1. Myslíte si i Vy, že jsme skutečně jen  pouhými poutníky na této zemi?
2. Má filosofie něco společného také s Vaším osobním příběhem?
3. A co Komenský? Byl by Vámi uklidněn, že víte, odkud a kam jdete a proč? :-)

1. 5. 2015

Nur transfer :-))

Proč putování? Proč pouť?
Život je poutí. Jsme na tomto světě a "putujeme" svými životy.
Jsme jenom poutníci... kdo ví, za čím vlastně? Co chceme, kam jdeme?

Mám z posledních dnů úsměvný zážitek. "Putovali" jsme s manželem pomocí letadla do jiných zemí. A na té naší "letecké" pouti jsme měli přestup z letadla do letadla, a tak, jak bývá zvykem, už bez nutnosti opakovaně procházet bezpečnostní kontrolou. Jenže my na tom letišti, kde jsme jen měli přejít z gatu do gatu, nějakým divným způsobem zabloudili a byli najednou z toho bezcelního a gate prostoru venku. A stáli jsme opět před bezpečnostní kontrolou.
Můj muž, milující pořádek, nechtěl toto znovu absolvovat, když už to jednou bylo šťastně za námi. Drže v ruce letenku, několikrát tam těm lidem opakoval: nur transfer!!! Nur transfer!!!
Ale nikdo ho neslyšel, nikoho to nezajímalo,  nikdo z těch lidí tam u těch pásů nereagoval. Práskli mu beze slova před oči bedýnku na odkládání věcí.
A tak jsme, nur transfer sem, nur transfer tam, museli kontrolou projít znovu.

A tak je to i v životech. Putujeme, jsme jen "nur transfer" - pouze přecházíme - ale dohromady to nikoho nezajímá.
Nebo ano?


Zastavení druhé, prvomájové:
Noc ze včerejška na dnešek je chápána jako noc ohňů, magie, kouzel. Co má s touto nocí společného dnešní nastávající noc a proč? :-)
A hlavně - co má společného s filosofií a s filosofií výchovy obzvlášť?

Noc

Je noc z 30. dubna na 1. května.
Tajemná noc s mnoha různými názvy a opředena pověstmi.
Valpuržina noc, keltský Beltain, noc ohňů, kouzel, magické moci květin, noc čarodějná.
Ohnivá, plná života i tajemství smrti a znovuzrození.
Povětřím létají čarodějnice na svých košťatech a lidé pálí ohně, aby je zahnali od svých obydlí a od svých domácích zvířat.
Kolem obydlí rozkvétají šeříky, jejichž květy mají také tajemnou moc odhánět od místa, kde rostou, veškeré zlo.

Noc sv. Filipa a Jakuba, čili filipojakubská. I tak bývá nazvaná tato noc.

My máme krátce po půlnoci. Vítám vás všechny na začátku naší pouti. Bude ve znamení těchto nočních čar a kouzel - protože i filosofie je taková. Dokonce se o ní říká, že je podobná "letu čarodějnic."
Takže vyletíme...



Zastavení první: 
Mohla by mít i pro Vás filosofie tajemnou, čarovnou moc? Co si o ní myslíte?
Čím je pro Vás filosofie?