26. 6. 2011

sv. Jan .....

možná trochu opožděně, ale jen tak pro radost:

Svátek sv. Jana je již od středověku známý jako den, kdy se rozhoří svatojanské ohně. Jak prožívali tento den lidé v našem (tedy moravskoslezském) kraji?

Svátek sv. Jana Křtitele byl i v našem kraji spojen s pálením ohňů. Jak však ve svých knihách vzpomíná H. Salichová (Kyjovice) i L. Hořká (Hlučínsko), spíše než „svatojanské ohně“ se tento zvyk, spojený se svátkem sv. Jana, pojmenovával poněkud prozaičtěji – pálení škrtaček.

Co to bylo páleno? Copak to byly, ty „škrtačky?“

Škrtačky byly metly, košťata, upletená z větviček z břízy. Tyto oškrtané březové metličky si podle H. Salichové děvčata uchovávala po celý rok, a když večer před sv. Janem chodili muži po dědině od chalupy k chalupě a sbírali je, říkaly jim – tu máš, aby lépe hořelo. Při zapalování svatojanského ohně, jinak připravené hranici z fůry roští, dřeva a otýpek, měly škrtačky nezastupitelnou úlohu.

Jakou?
Když se večer na sv. Jana setmělo, muži zapálili hranici, oheň se rozhořel a obyčejně se na tu podívanou dostavila celá dědina. Každý muž měl u sebe škrtačky, darované dívkami předešlého večera. Tyto škrtačky si od ohně zapalovali a chodili s nimi kolem ohně jako s hořícími pochodněmi.
Když oheň dohoříval, skákali přes něj a vyhazovali škrtačky nad hlavu, také je házeli obloukem do ohně.

A proč zrovna škrtačky? Odkud se vzal ten zvyk? Proč všechno toto, jaký to mělo význam?
Docela podstatný a zajímavý. Tzv. metla, tedy koště z březových větví, to totiž nebylo nic jiného než známý dopravní prostředek čarodějnic. Muži v tento večer pálili a vyhazovali do výše košťata čarodějnic – v podstatě šlo o jejich zahánění, odehnání, ty nebohé čarodějné ženy tak ztratily svůj dopravní prostředek a tak vlastně už ani nemohly ublížit, byly odehnány. Úroda, bohaté žně a zdraví lidí i zvířat tak bylo, aspoň po dobu léta, zajištěno.

Jsou s tímto dnem spojeny ještě jiné pověrečné rituály?
Myslíte proti čarodějnicím? Určitě. Například na Hlučínsku se v tento den věšely nad vchodové dveře domů zelené květinové věnce. Dveře chlévů také nebývaly ušetřeny – nad ně se věšel obyčejně pelyněk pravý, ten byl dokonce označován jako bylina sv. Jana, někdy jej nahradila majoránka. Tyto dvě byliny zaručeně vypudily čarodějnice ode dveří chlévů a dobytek tak měl klid od uhranutí, chorob nebo dokonce náhlého úhynu.

Rostliny měly podle lidí až takovou moc?
Ano, a svátek sv. Jana byl v tomto navíc hodně výjimečný. V tento den je totiž údajně kouzelná a čarodějná každá květina. Podle středověkých pověr mají dokonce všechny rostliny v tento den nadpřirozenou moc, jsou kouzelné.

Máte nějaký konkrétni příklad kouzelné moci nějaké rostlinky?
Třeba čekanka, rostoucí u polních cest. Pokud by se někdo chtěl stát neviditelným, stačí, když ji za naprostého ticha buďto v poledne na sv. Jana nebo o půlnoci odřízne u země zlatým nožem, a rázem se ten dotyčný skutečně neviditelným stane! Známý byl také žlutý Janův čarovný květ, který prý kvetl v horských lesích jen v noci na sv. Jana, objevoval se hodinu před půlnocí jen jako světýlko a ukazoval, kde jsou ukryty poklady. Avšak málokomu se to kdy podařilo, asi bych na to moc nespoléhala.

A co láska a kouzla? Láska není s tímto svátkem nijak spjata?

Ale to víte, že ano. Děvčata trhala před svatojanským večerem kvítí, pletla z něho věneček a ten pak přehazovala přes strom. Zůstal-li na stromě, věřilo se, že se děvče vdá v místě bydliště, přelétl-li strom, znamenalo to, že se vdá přes pole. Při pálení škrtaček někdy docházelo k házení věnečků. Mládenec házel přes skomírající oheň své dívce její věnečky, oba však museli být k sobě obráceni zády. Pokud je dívka chytila, bylo to předzvěstí, že půjdou spolu k oltáři. Vidíte. V podstatě záleželo na té dívce, jestli svůj vlastní věneček chytí, všechno to bylo vlastně „v jejích rukou“.

Také mohly dívky před svatojanskou nocí dělat do země tři dolíčky. Když pak v některém z dolíčku ráno našla brouka velkého (starého), dostala muže starého, byl-li brouk mladý, malý, mohla očekávat muže mladého.

A co nějaká pranostika nebo přísloví spojená se svátkem sv. Jana?
Mně se moc líbí pranostika přímo jako šitá z našeho kraje:

Na svaty Jan di, paskudna hospodynko, pod nove kobzole ležkum dlubať!

Nebo také jedna, předpovídající počasí:
Jaké počasí o Janu bývá, takové i Michal mívá.
A úplně na závěr – svátek sv. Jana a pálení svatojanských ohňů je ve své podstatě první letní svátek, spojený s nějakým rituálem, a to již od středověku. Tedy - Na svatého Jana otvírá se létu brána. Nezbývá, než léto přivítat a žádných čarodějnic ani ničeho jiného zlého se nebát...


Některé jiné svatojanské rituály
Před svatojanským večerem trhala děvčata kvítí (pro účinnost nejlépe nahá, ale nikdo je nesměl vidět), pletla z něho věneček a.. Také mohly dívky před svatojanskou nocí dělat do země tři dolíčky. Když pak v některém z dolíčku ráno našla brouka velkého (starého), dostala muže starého, byl-li brouk mladý, malý, mohla očekávat muže mladého.

14. 6. 2011

po pouti - jen tak :-)

Sedím si tak na bobku,
na kraji dálnice,
přijede autíčko,
nebudu zde více...

Jak si kdo ustele,
ne vždy si tak lehne,
občas nám to
nějaký trouba
přestele,
neléháme pak
do své postele

Žijeme ve světě divném
láska nás však drží
pevně za ruku
to jen v ní
vidíme záruku
divného světa
po kterém je veta

Hledala jsem sebe
potkala však tebe
zázrak zázraků
jsi mé nebe

Tneberte vážně, to je jen důsledek přetažení mozku. Tak ať z toho taky něco máte :-)

Vrabčáček v kaluži
je teď můj pán
symbol smíchu a dětství
radostí obsypán

Zkoušky, škola, zápočty
to je velký div
v srdci klid tak mít
o světě si snít
dobrém
a ne hloupém
být tak filosofem

Raději už končím
ať vás nezaskočím
myšlenečkou divnou
že mám mysl zjihlou

pěkný den,
mp

13. 6. 2011

po pouti - ¨společně

Hm, přišla jsem z práce. Plotna studená, zahrada nepokosená, okna jarně ještě neumytá, psi špinaví, kam se podívám, tam sama práce.
A to jsem z práce přišla. Zkoušela jsem. Šlo to, dalo se to. Ale byla to první "várka" asi z třista lidí a únavou jsem domů nedošla, ale téměř se doplantala. Na otázku svého muže, kde jsem jako byla, jsem radši neodpověděla. Neb odpověď by nebyla milá.
Jdu k počítači. Pustím si toho pána, teď už od jednoho studenta vím, že s tekutýma krystalkama (kde tak asi jsou?) a otevřu poštu. A tam dotaz za dotazem.
A tak jsem si uvařila kafe, sedla si před ty krystaly a koukám. Venku je krásně. Svět je krásný, a život je k žití vždy, i když se to někdy nezdá. Co je důležité? Možná jen tam to slunce na obloze, které za chvíli zapadne, aby ráno opět vyšlo. A bylo. A aby se v jeho světle žilo. Co jsou proti tomu zkoušky, starosti, naše strachy? Buďme rádi, že jsme ještě tady a teď. Že žijem.
Tak jdu na to. Na práci.
Plotna zůstane studená, okna neumytá, zahrada neposečená, psi špinaví... ale otevřu si tohu vabohu, abych vám, kdo ještě čekáte, napsala, že za zpoždění nemohu :-)
Ale že to všechno dohoním, protože jsem ráda, že jste, že se máme, že jsme.
A být a mít se a vnímat to, že nejsme sami - to je to nejdůležitější v životě.

12. 6. 2011

po pouti - postmoderně

Post - moderní svět.
Velice složité téma ve filosofii. Jedna z nejtěžších otázek - popsat, charakterizovat postmodernu.
Ptám se Vás v otázkách - tedy ptala jsem- jaký je svět, ve kterém žijeme. Odpovědi jsou různé. Ale svou podstatou vystihují ten pojem - postmoderní.
Nic není jisté. Není jen jedna pravda, je mnoho pravd. Tak také je pak i mnoho hodnot, mnoho přístupů, mnoho postojů a jakoby vše je "dovoleno" v rámci své pravdy.
Nic není jisté, nic nikomu není svaté, každý si dělá, co chce zrovna on. Žádná slova neplatí, protože jakoby ani žádná slova ve skutečnosti nejsou a nebyla.
A jsme vůbec my?
A je vůbec ještě láska, štěstí, radost z poznání, víra, naděje?
Poděly se někam pryč, daleko, do minulosti? Zapomněli jsme létat na košťatech a jezdíme jen přepychovými pohodlnými auty svých životů, kde není pozor zákruta?
Ne, nebojte se.
My všichni jsme na to "koště myšlení" nasedli a pokusili se. A není nás málo.
Takže hezky leťme čarodějným letem (lásky a pochopení) tím naším postnoderním světem.
Protože to má smysl.

3. 6. 2011

po pouti - společník

Zkoušela jsem teď dva dny u státnic, NMgr. speciální pedagogika. Docela v pohodě a myslím i v příjemné atmosféře.
Také pro mne samotnou to bylo příjemné a úsměvné, a to nejen kvůli studentům. Po celou tu dobu jsem totiž měla společnost. Sice nezvanou, nepředpokládanou, ale milou. Chvíli poslouchal, pak běhal, zkoumal okolí, byl spokojený. Vědomosti studentů se mu patrně líbily. Div mu hlavička z toho nepraskala. Pak se málem utopil v kávě - na poslední chvíli jsem ho zachraňovala - a málem nepřežil ochutnávku džusu. Ale zvládli jsme to.
Vyposlechl si něco o Komenském, pak ho zajímala edukace v ČR, také motivace a hodnocení žáků, tuším i reformní školství a metody výchovy a výuky a další. Prostě byl tam celé ty dva dny se mnou, aniž by utekl. Asi se mu to líbilo.
Vzdělanec jeden malunkatý. Dneska jsem mu řekla ahoj.
Kdo že to byl?
Mraveneček...