30. 6. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 2. Život není peříčko

Ale velice brzy jsem se měla přesvědčit, že to "dobré" z nás z některých z nás někdy vyprchá a mnohdy ani Dobrá voda nepomůže. Nic zlého netuše a ani neočekávajíc, nasedla jsem zpět do vlaku, tentokrát do Ostravana. Dlouho jsem jím nejela a docela jsem se těšila. Do té doby, než přišla paní průvodčí. Jedním očkem zhlédla mou jízdenku a místenky (do Prahy nás jelo více, měla jsem zakoupenou jednodenní síťovou) a posléze neúprosně pronesla:
"Máte neplatnou jízdenku."
Jak to? Kupoval nám ji manžel spolu s místenkami den předem - jenže ouha, to bylo to ouha, paní pověřená ve výdejně jízdenek vydala místenky na správný, tedy další den, ale jízdenku v den jejího nákupu, tedy o den dříve, aniž to nějak zaregistrovala. Ani manžel, ani já, ani syn jsme si prostě nevšimli, že mezi pěti doklady je jeden se špatným datem...
Co teď?
Průvodčí měla jasno. "Buď mi zaplatíte 880,- Kč (tolik stála síťová jízdenka pro pět osob) nebo si v Kolíně vystoupíte."
Viděla jsem to bledě. Po dni stráveném v Praze jsem měla tak akorát na vlakové fuj fuj kafe, ale na jízdenku v této ceně již opravdu ne. Snažila jsem se tu zarputilou paní ukecat, marně. Přivolala si na mne revizora a ten byl stejně neúprosný jako ona. Už už jsem se viděla bezprizorní a na noc na dlažbě v Kolíně, patrně na nádraží, když se tu náhle mladý muž sedící přede mnou otočil a s úsměvem se zeptal: "Nevadilo by Vám, kdybych Vám to zaplatil?"
A podal revizorovi částku, odpovídající jízdence z Prahy do Ostravy, téměř o polovinu nižší, než po mně chtěla ta herdek baba alias paní průvodčí.
A tak jsem dojela domů, nevyhozena potupně za černou jízdu, vysvobozená mladým princem s dobrým srdcem...
a s pocitem, že dobří lidi ještě fakt, ale fakticky nevymřeli.

29. 6. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 1. Do cizích krajin

Tak se mi děti na léto rozletěly do cizích krajin.
Ta úvodní věta je doslovná, ale zároveň i nepřesná. Doslovná v tom, že opravdu letěly - letadlem. Do cizích krajin však není zcela přesné - cizí krajina to sice je, ale jen jedna. Takže ta věta by měla znít - děti se mi rozletěly do cizího kraje.
Ten jejich "vyvolený" cizí kraj je pro nás středoevropany skutečně cizí. Mé děti neodtáhly (brr, to je ošklivé slovo) do teplých krajin, jak bývá o prázdninách zvykem. Odletěly na sever. Odletěly na Island.
A aby to bylo zajímavější, ne najednou, ale pěkně postupně, jedno po druhém.
Tak se stalo, že jsem celkem 3x stála na pražské Ruzyni a ronila slzy za mizejícím, naposledy mávajícím potomkem, pak sedla do busu směrem Holešovice a do vlaku směr Ostrava v podivném duševním rozpoložení, že vše končí a nic už nezačíná.
Žádný ten odlet však nebyl stejný. Každý měl svůj vlastní ráz. Tak jako i každé dítě je jiné. S tím jedním, který mi pořád připravuje nečekaná překvápka, jsem i tady málem utrpěla nervový šok.
Letadlo podle něj odlétalo až kolem půl šesté večer. My dva vyjeli už ráno, protože manžel má rád vše s předstihem, tak ať tam skutečně jsme dostatečně předem. V Praze jsme se pak chtěli ještě projít po Václaváku a Karlově mostě, ale dojeli jsme "Pindolinkem" nějak utahaní, navíc bylo děsné horko a jel nám hned autobus na letiště, a tak jsme tedy už jeli. Celí znavení přijdeme do odletové haly a díváme se na odletové časy - a já náhle říkám - aha, tak jedno to letí za hodinu a půl, to druhé až večer... tak si pěkně počkáme a odpočineme.
A nastalo chvilku ticho. Po kraťoulinké chvíli hlesl syn, nutno říct, že zcela klidným hlasem, nezapomenutelnou větu: "Ty vole, mami, to první je to moje!"
Vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že jsem byla označena jako dobytek, navíc ještě opačného a impotentního pohlaví, ale i tak to ve mně hrklo.
Přijeli jsme tam akorát na čas - jít se projít tou matičkou Prahou, mohl už v ní zůstat...
Zmizel mi tedy velice brzy a jakoby náhle za pasovou kontrolou, a já tam stála jak opuštěný voják v poli a utírala slzy.
V tom se ten "ty vole" objevil znovu a s odzbrojujícím úsměvem prošel zpět kolem pasového kontrolora, který se stačil pouze nadzvednout a křiknout - ale pane! a podal mi svou láhev Dobré vody, ať mám co pít v tom parném dni.
Byl to úžasný moment. Stála jsem tam najednou dojatá, ubrečená, ale šťastná.
Naposledy tedy ještě jednou zamával a zmizel tam v tom davu jiných, také někam cestujících a někam bůhví proč odlétajících lidí.
Protože lidi pořád někde lítají a doma to neposedí a neposedí...,
ale něco "dobrého" po sobě asi vždy zanechají.

23. 6. 2008

Po přistání 5. - zpívající modrý žralok

Nemůžu než se nesvěřit s dnešním zvláštním zážitkem.
Přecházela jsem na Prokešově náměstí přes ulici, a míjela mladou rodinku zrovna ve chvíli, kdy se asi dvouletému chlapečkovi vysmýkl provázek s balónkem ve tvaru žraloka. Ten žralok byl krásně zbarvený, do modra a do stříbřita, a nádherně cenil zuby a protože se zvedl vítr, zhoupl se na jeho vlnách a vychutnával si právě nabytou svobodu. Byl to krásný okamžik, až na to, že to malé dítě nekřičelo, ale zoufale řvalo nad tou ztrátou a jeho rodiče jen mlčky hleděli za odlétajícím štěstím jejich syna a my ostatní lidé jsme se asi také na okamžik zasekli v okamžiku (já tedy určitě) a patrně i v zamyšlení, jak pomoci, když pomoci není.
A to dítě vzlykalo, a nic mu to nebylo platné, a já se dívala, jak krásně se ten žralok nad tím náměstím vznáší, jak klesá a zase nabírá výšku a spokojeně si pluje ve větříku a v poledním sluníčku - dokud se nezastavil o větve stromu. Ale i v nich se houpal a vznášel a snad i prozpěvoval...
A to dítě i se svými rodiči zmizelo za rohem a jeho pláč a srdceryvný křik už nebylo slyšet.
Takový krásný den - a tolik náhlé a prudké bolesti nad něčím, co my dospělí už asi nepochopíme.
Ale přiznám se, že jsem se v tom zaseklém okamžiku najednou přistihla při myšlence vylézt za tím žralokem na ten strom a chvíli se tím i vážně v mozku zabývala. Naštěstí ale při zvážení celkové situace
a při představě mne samotné lezoucí na strom,
v mém věku a váze,
jsem si řekla, že ne všechny bolesti jde pofoukat a spasit.
A s příjemným pocitem a s pohledem na houpajícího se žraloka jsem nastoupila do trolejbusu.

17. 6. 2008

Po přistání 4. - pršení

Tak nám tak od rána smutně prší...
Přistáli jsme již nadobro, let skončil. A je to jako v životě. Občas je hodně smutno.
Krásně se píše o dětech, o výchově, o myšlení a jeho letu. Ale někdy jsou to jen slova, která zaplňují prázdná místa a podivné ticho v duši nebo v srdci nebo kdo ví, kde to vlastně je, kde cítíme, doufáme, zoufáme si či pociťujeme radost. Asi v mozkových závitech, ale i tak, srdce a duše zní líp.
Nemám ráda konce a loučení. A mám smůlu, protože každým dnem dochází k nějakým koncům a loučením, takže je to setrvalý stav.
Abyste chápali o čem vlastně "mluvím" - rozjíždějí se mi děti do světa a na prázdniny a vůbec bůhví kam, a dům kdysi plný lidí na čas osiří. A bude tady podivné ticho. A nikdy už nebude takový, jako býval. Protože všechno v životě je o tom - že bejvávalo.
Syn mi teď kouká přes rameno, a opravuje mě. Mami, tohle nepiš, protože to tak není. Všechno je v životě o tom, co teprve bude, a to, co bude, bude fajn, protože jinak to ani nejde.
Sbírám odvahu věřit jeho slovům.
Protože vím, že tak nějak to asi bylo, je a bude...

7. 6. 2008

Po přistání 3. - v dobré společnosti

Takže jsme doletěli a je asi čas jít už dál po svých. Nebo se připravovat na další let?
Zpracovávám obrázky zelinky Přiďkumě a připravuji slibovanou "galerii". Docela se těším, až trošku oživí náš blog...
Hodně z vás mě svým zpracováním letu a myšlením mnohdy se zarudlýma, ale občas i jasnýma odpočatýma očima chytilo za srdce. Podařilo se nám společnými silami (nebojím se to říct) "oživit" filosofii, vnímat její podstatu - vrátili jsme jí dech a význam. Bylo úžasné pozorovat váš zájem, číst vaše myšlenky (myslím všech zúčastěnných) a vidět hloubku vašeho myšlení a uvažování o světě a životě.
Pro krátkou rekapitulaci - nejzáludnější otázky byly tři: za prvé ta, kterou jsem se ptala na triumfální konec. Pak otázka, ptající se na rozdíl mezi dítětem a dospělým. No a rady si mnozí z vás nevěděli ani s tím, jak tajemně a nepoznán, básnicky žije člověk na této zemi :-), tam jste někteří skutečně "básnivě" tápali. A nejrůznoroději jste odpovídali na otázku, zda šťastní lidé mají šťastné děti.
A také bylo znát, že malé děti v nás žijí svůj život celkem i naplno a jsou docela v pohodě a mají se fajn. A co více, podle vašich slov máte to malé dítě v sobě docela i rádi... Vlastně - já mám taky ráda tu holčičku, kterou jsem kdysi byla (a pořád vlastně ještě jsem, i když vidět to asi moc není).
Takže jsme všichni sami se sebou v docela dobré společnosti :-)
Což je myslím hodně pozitivní náhled.