29. 12. 2008

Hlava poplantaná

Jela jsem v poslední pracovní den před Vánocemi trolejbusem do práce a potkala se tam se sousedkou z ulice, ve které bydlím. Předesílám, že té paní je 86 let.
"Kaj jeděš, děvucho? Do roboty?" zeptala se. Přikývla jsem. A taky se spíše ze slušnosti zeptala, jak se má ona a kam že tak brzy (bylo něco kolem sedmé hodiny ráno) vlastně jede.
"Tož, jedu do Kauflandu cosi nakupiť. To viš, rano jsem vstala, tak kolem pul pate, nakrmila kraliky, nasypala zrni a vodu dala kuram, zatopila v tym pecu, bo ustredni něfunguje, vyčistila kotel, narubala par kusku dřeva, zadělala na cukrovi, bo išče všecko němam, a teď honem nakupiť, bo rano tam tych ludi ešce moc něni, kolem pul devate budu doma, bo robota něpočka..."
Seděla jsem jak zařezaná. Ta paní za jedno krátké ráno udělá a stihne více práce než já za celý týden! A to mi je skoro o polovinu méně... a to jsem prý i pracovitá :-)
"No a já v Přivoze vystupuji, půjdu na tramvaj a jedu do Mariánek" - špitla jsem.
Udiveně se na mě zadívala a řekla:
"Ale dyť sediš ve stopětce!"
Chvíli jsem usilovně zapřemýšlela, proč jí to vadí, než mi došlo, že ta 105 jede jiným směrem. Jak jsem se na té zastávce zamyslela, nastoupila jsem do jiného trolejbusu, aniž jsem přemýšlela.
"To víte, to tím věkem, už jsem celá poplantaná" a zasmála jsem se.
"Ja, ja," kývla chápavě ta stará žena a soucitně na mě pohlédla.
Tak vám přeji, čtenářům těchto řádků, - a sobě vlastně taky - tolik elánu a síly a životního optimismu, jaký má ta 86letá paní...,
aby nám práce odsejpala sama sebou...sobě si
a hlava aby nikdy nebyla poplantaná,
jen stále čilá a zdravá :-)

27. 12. 2008

"Rozjímání v mezidobí"

Asi bych se neměla tak otevřeně k tomu přiznávat, ale - nemám toto období, mezičas mezi Vánocemi a oslavou příchodu Nového roku nijak moc ráda. Najednou je ticho... Ne, že by nebylo co na práci, spíše naopak, ale je to takové podivné prázdno v životě, nenaplnění, něco, co by mělo být uchopitelné, ale bůhví proč není...
Proto je dobré sednout k návštěvám, vařit, péct a smažit, a k večeru si něco číst nebo koukat na pohádky (hmm, letos jsem zatím neviděla ani jednu, nějak jsem nestíhala) nebo na nějaké romanticky zamilované filmy. A raději nepřemýšlet, nechat myšlenky téct a plynout, tak, jak si to přál Komenský - ale ten to asi myslel jinak :-), protože holt nebyl žena.
Pustím si DVD s filmem Mamma mia s českými titulky a budu vzpomínat na ABBU a učit se přitom anglicky, aspoň něco smysluplného tedy udělám.
A stejně smysluplně, ale zároveň smutně a asi i s pocitem prázdna vykročím do nového roku
a dám si hodně předsevzetí,
abych to prázdno zahnala...

23. 12. 2008

Předvánoční

Těsto na vánočku už kyne, ryby už jsou připraveny, salát už "odlehává" v chladné místnosti a já jdu balit dárky...
pustím si koledy, sednu si k dědovému stolu, a ke každému zabalenému dárku vymyslím jen tak pro radost krátkou básničku...
a Ježíšek tiše přijde a bude se mnou ponocovat a oba dva si tu sváteční předsváteční noc krásně v tichosti vychutnáme -
aby zítra mohl přijít ve vší slávě a za zpěvu andělů
ke všem lidem dobré vůle

22. 12. 2008

Po pouti

Táááák - si myslím, že jsem konečně i já doputovala k cíli a zvládla všechny vaše poutě. Zúčastnili jste se jí téměř všichni ze skupiny OBPED a 3ZPD1, tedy téměř stovka poutníků :-) Bylo to zajímavé počteníčko - moc vám všem děkuji. Děkuji také za milá slova, určená mně samotné, hodně si jich vážím a opravdu potěšila.
Ještě k odpovědím na otázky - s některými jste měli možná i problém :-) Takové zákeřné otázky, jako jsou metody výchovy a výuky jste zvládli perfektně, stejně jako cíle. Nádherně jste odpovídali také na otázku rozdílů mezi Santa Clausem, Dědou Mrázem a Mikulášem. Odpovědi, týkající se lásky a dítěte a vůbec jejího pojetí pohladily po duši. Co mne překvapilo, byly odpovědi na chudáka Immanuela Kanta a jeho výrok - mnozí jste tvrdili, že si pamatujete, jak jsem to říkala, ale nevěděli jste, při jaké příležitosti. No jo, těžký život "přednášejícího" :-)
Ale abych se vrátila ke chvále - některé zápočtové poutě mi připadly tak dobře zpracované, že by mohly nahradit dokonce i samotná skripta do pedagogiky. Snad vám tedy i tyto vaše zápisky jednou pomohou při přípravách na další zkoušky z tohoto oboru...
Moc, skutečně velice moc vám všem děkuji. Dali jste mi, aniž to asi tušíte, svými odpověďmi opravdu krásný dárek k Vánocům. Přeji tedy jednotlivě vám všem, tedy všem poutníkům a všem těm, kdo čtete tyto řádky, opravdu krásné, pohodové, milé a láskyplně tajemné Vánoce se vším, co k nim patří.... Hodně lásky, štěstí a vše jen dobré
a hlavně radost v srdci.

17. 12. 2008

Uznání zápočtů

Dobrý den, mám pro Vás dobrou zprávu - všichni, kdo jste se zápočtové poutě zúčastnili, jste byli úspěšní a zápočet si zasloužíte. Samozřejmě, že úroveň poutí je různá :-), ale vcelku jste obstáli všichni.
Zítřejší skupina 3ZPD1 se koná - když, tak si přijďte aspoň pro zapsání zápočtu do indexu. Nezúčastnění budou psát test, ale není vás hodně. Do elektronického indexu zapíšu zápočty čtvrtečním až zítra...
Už jsem všechny poutě prošla, dnes v noci budu jednotlivě odpovídat.
Moc zdravím a hlavně - všem hodně DĚKUJI nejen za pouť, ale také za spoustu milých a povzbudivých slov.
Tak - někdy zase na shledanou... na viděnou a na přečtenou :-)

14. 12. 2008

Pomoooc

dobrý večer všem - sedím u počítače a pročítám zápočtové poutě - mám jich asi padesát.... zatím :-) a další mi do pošty naskakují jak kuličky.
Prosím, omlouvám se všem, kterým jsem zatím nestačila odpovědět, ale pracuji na tom, jen abyste věděli, že o vás všech vím.
Ale, a je to úsměvné, vy všichni jste v pohodě došli, to jen já se doplazím k těm zápočtům po čtyrech, s brýlemi na očích a s rukama umdlelýma od psaní a s ostudou za překlepy, které tím rychloodpovídáním jistojistě udělám fůru.
Ale nic, moc děkuji a hlavu vzhůru :-))) nebojte, odpovím všem...

V cíli naší poutě

Tak - pokud jste došli až sem, pak dnešek a další dny jsou vhodné k odevzdání a tím také ke splnění podmínek k udělení zápočtu díky naší malé pouti.
Jen několik bodů:
1. své poutě mi můžete zasílat na adresu: miriam.prokesova@osu.cz nebo také na mia.proki@seznam.cz nebo mi je můžete odevzdat osobně v následujícím zápočtovém týdnu.
2. podmínkou udělení zápočtu je také odevzdání seminární práce. Od mnohých je už mám, od těch, kteří ještě neodevzdali, platí bod 1.
3. podmínkou je také zapsání se do elektronického indexu na počítači - neznamená to, že přijdete psát zápočtový test, je to jen proto, abych měla KAM zápočet zapsat.
4. Dobré by bylo, kdybyste mi své poutě zaslali do termínu dne, kdy jsme spolu měli semináře nebo přednášku - pondělní skupina OBPED tedy do zítřejšího rána, řekněme si dnes do půlnoci, a úterní a čtvrteční skupina (aby to bylo spravedlivé) 3ZPD1 do pondělní půlnoci nebo úterý dopoledne do 12.00 hod. Pokud byste měli problémy s dodržením termínů, napište mi, budu se vést zásadou individuálního přístupu :-))
5. Je vše jasné? Kdyby ne, pište a ptejte se. Jinak se moc těším, co mne na Vašich poutích čeká
a nemine...

Ukončení poutě

Jsme na konci naší poutě.
Moc děkuji vám všem, kteří jste se mnou a s ostatními takto den co den šli za naším cílem, poutí k zápočtu.
Znovu si probírám otázky, které jsem zde dala a texty, které jsem napsala - asi jsem na spoustu věcí zapomněla a asi jsem ne zcela využila náš čas k zastávkám a k přemýšlení, ale snad aspoň trošičku ano a snad to nebyl čas zase až tak promarněný. Snad jsem byla aspoň trošičku dobrý a ne zcela zbytečný průvodce na této pouti... Byla bych ráda, kdybyste si také díky tomuto putování z pedagogiky odnesli něco málo i do života. Hlavně povědomí, že pedagogika nejsou jen prázdné věty a fráze a něco, co se "musíme" jen naučit, ale k ničemu to není... Protože pedagogika je ze života a o životě a pro život.
Co tedy závěrem? Mějte se moc krásně a šťastně na Vaší pouti životem :-), ať se Vám vydaří a ať vždycky znáte své cíle, metody, tedy směr svých cest....
Otázka č. 24 hlavní a poslední: Co Vás samotné na pedagogice nejvíce zaujalo?
Otázka č. 24 vedlejší: Která otázka byla pro Vás nejjednodušší a která nejtěžší?
Otázka č. 24 mimo-vedlejší: Přinesla Vám naše pouť více radosti nebo jen starosti? :-)

13. 12. 2008

Takže nás čekají předposlední otázky naší pouti.
Je to takové zvláštní být na konci cesty - povzbudivé na tom je, že vlastně žádné konce nikdy nejsou, jsou jen pouhé zdání, ani žádné cesty a poutě nekončí, - jen se proměňují v jiné nebo pokračují jinak či jinými směry...
Někdy je hrozně těžké si to uvědomit. Ve chvílích, kdy něco končí obvykle nevnímáme, že také něco začíná. A někdy je docela nepředstavitelné si to třeba jen trošku připustit.
Těším se na vaše poutě - ty reálné, za které získáte zápočet. Jen teď přemýšlím, jaké otázky dát téměř na závěr... co by se tak nejvíce hodilo? Hmm.
Tak tedy:

Otázka č. 23 hlavní: Jakým dítětem jste byli? Dokázali byste popsat sami sebe jako dítě?
Otázka č. 23 vedlejší: vzpomínáte si na svou nejmilejší hračku z dětství?
Otázka č. 23 mimo-vedlejší: Dokázali byste tu nejmilejší hračku nakreslit?

12. 12. 2008

Být dobrý aneb životní zdatnost

Jaký je nebo by měl být "dobře" vychovaný člověk?
Měl by zvládat žít samostatně - což znamená mimo jiné umět být i sám sebou. Mít se rád, aby mohl mít rád i druhé. Měl by dokázat nést zodpovědnost za všechno co dělá a nejen to, měl by umět nést zodpovědnost i za druhé. Za ty, o které pečuje, pak obzvlášť. Měl by mít povědomí o smyslu všeho kolem něj i kolem sebe, tedy být si tohoto smyslu vědomý a tím pádem nepodléhat rezignaci a pocitům, že nic smysl nemá. No a pak by měl umět žít dobře, protože jedině tak to je dobře.

Otázka č. 22 hlavní: Jak, jakým způsobem, jak konkrétně vychovávat k samostatnosti, zodpovědnosti, smysluplnosti a k dobrému?
Otázka č. 22 vedlejší: jde to vůbec? Umíme to?
Otázka č. 22 mimo-vedlejší: Myslíte si, že jsou lidé ve svém jádru (ve své podstatě) dobří?

11. 12. 2008

Nečekaná nepozvaná

Dnes ráno jsem vstala a nebylo mi dobře. Trošku mě to zaskočilo - mám docela dost práce a nemám čas být nemocná. Nemůžu si dovolit onemocnět a navíc ještě před Vánocemi.
Pokud se mi občas stane, že na mě jako jde nemoc, snažím se ji ignorovat. Nechce se mi otevřít jí dveře dokořán a přizvat si ji do svého života. Fakt je, že ona je docela nevychovaná a ani se na to moc neptá. Prostě si přijde a basta. Nechci se už opakovat - ale je to s ní jako s láskou. Ta si taky přijde nečekaná a nepozvaná a ... likviduje člověka :-)) jen proto, že se jí to prostě chce tady s námi být. S nemocí to je stejné.
Otázka č. 21 hlavní: Je ten, kdo přijde nečekán a nepozván také nevychován? Když ano, proč?
Otázka č. 21 vedlejší: Je poslušné dítě dobře vychované dítě? Když ne, proč?
Otázka č. 21 mimo-vedlejší: Jste dobře vychovaní?

10. 12. 2008

Malé velké putování

Tak to tak vypadá, že "malá" zápočtová pouť se mění ve velkou. Ale nic si z toho nedělejte - taky si z toho nic nedělám.... :-))
Je to vlastně jako se vším v životě. To, co je na počátku malé a malým by mělo i zůstat, se občas mění v něco velkého. Malé události každodenního dne se časem mohou ukázat být nejen "velkými", ale také rozhodujícími i pro náš další život. Zpočátku malá a krátká setkání se mohou změnit v ta životně nejdůležitější. Tak také i prvotní sympatie - někdy i malé - se mohou časem proměnit ve spalující lásku... a co my s tím?
V závislosti na tom se často mění také naše pouť. Nejen ta zápočtová, ale i životní.

Otázka č. 20 hlavní: Jak je Vám na naší "pouti"?

9. 12. 2008

Vivaldi

Zrovna jsem se vrátila z koncertu na Slezské. Dnes bylo na programu Čtvero ročních období od Vivaldiho. Přišla jsem domů, zapla počítač a chvíli hleděla - než jsem si uvědomila, co chci udělat... napsat další zápočtovou pouť.
Jinak ten koncert byl skvělý. Jen sedíte, máte zavřené oči a necháváte na sebe působit jen hudbu. A jste v dalekých světech nebo někde hluboko ve svém nitru. Hudba je úžasná a přináší úžasné okamžiky.
Otázka č. 19 hlavní: Kdo řekl, že: "Dvě věci na světě mne naplňují neskonalým údivem - hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně"?
Otázka č. 19 vedlejší: Při jaké příležitosti jsme si tento citát "citovali"?

8. 12. 2008

Mravoučná říkadla :-)

Slíbila jsem pondělní skupině, že jim sem napíšu některá mravoučná říkadla J. V. Svobody z knihy Vyučování malých dítek z r. 1839.
Tak tedy na ukázku jen některé:

- Nebuďte holčičky mlsavé kočičky. Nebuďte kloučkové, mlsní kocourkové.
- Co neznáme, jíst nemáme.
- Kdo na jiné rád žaluje, špatné srdce prozrazuje.
- Co ti protivno samému, nikdy nečiň druhému!
- Každému se zalíbíš, učiníš-li co slíbíš.
- Lezení všetečné bývá nebezpečné.
- Z divoké radosti bývají žalosti.
- Kdo kořalku pívá, jed do sebe lívá.
a úplné skvělé je:
- Pozoruj, kde ostrá věc, nebudeš bídný slepec.
- Příznivý má přízeň, závistivý trýzeň.
- Kdo jiným kazí radosti, sám si způsobí žalosti.

No řekněte sami, není to "fajné"?

Otázka č. 18 hlavní: Jaké znáte didaktické principy?
Otázka č. 18 vedlejší: Dají se nějak propojit s výše uvednými mravoučnými říkadly?

7. 12. 2008

Světí účel prostředky?

Tak, zbývá nám poslední týden. Vím, že v některých skupinách jsme zdaleka neprobrali všechno to, co jsme měli a mohli - je mi to líto. Kdybyste hledali odpověď na některé otázky a nevěděli si rady, snad tady něco najdete i na blogu, mezi přednáškami z pedagogiky a v doplňkových textech.
A prosím, zapište se na zápočet všichni, i ti, kdo píšete zápočtovou pouť, - jde o to, abych pak také já sama měla kam zápočty zapsat.
Baví vás ještě odpovídat na otázky a číst si k tomu tyto krátké texty? Přiznám se, že jsem nakonec zvědavá, kolik vás bude a kdo vydrží jít až do cíle a nevzdá to... asi záleží i na celkové resilienci a vulnerabilitě, že jo?
Vidíte, jak účelově přecházím k otázkám? :-)

Tak tedy:
Otázka č. 17 hlavní: co je resilience a vulnerabilita a co s tím ve výchově?
Otázka č. 17 vedlejší: když je něco účelové, ke kterému směru, který ovlivnil pedagogiku se to vztahuje?
Otázka č. 17 mimo-vedlejší: Myslíte si, že je dobré jednat vždy za určitým účelem? Že účel světí prostředky?

6. 12. 2008

Slunečníma očima

Venku je krásné prosluněné ráno.
Už dlouho jsem nebyla na zahradě, nějak nebyl čas, ale před chvílí jsem vypustila psíky a šla se za nimi projít přes nezhrabané zetlelé listí, a slunci naproti.
Zahradní stůl a lavice, které ponecháváme venku i přes zimu, se skvěla v ranním slunečním oparu. Po stromech běhaly veverky a nad hlavou mi přelétlo několik ptáků -
a krtek Lumpík se opět podhrabal přes nově nasazené trvalky.
Stát v prosinci proti slunci, které i v této době hřeje a vidět svět "jeho" očima je zvláštně krásné.
Jo jo, vidět tak někdy svět očima slunce... jaké by to asi bylo?

Avšak konec rozechvění, je čas pustit se do předvánočního úklidu....

Otázka č. 16 hlavní: Jaký je rozdíl mezi cílemi výuky a cílemi výchovy?
Otázka č. 16 vedlejší: Jaký je rozdíl mezi zásadami výchovy a zásadami (principy) výuky?
Otázka č. 16 mimo-vedlejší: Jaké jsou Vaše životní cíle?

5. 12. 2008

Andělská láska

Andělská láska.
Slyšeli jste někdy tento pojem?
Já ano, zrovna dneska.
Láska je vášeň, která vychází z trojí atraktivity. Z erotické, z tělesné a z osobnostní.
Nějak tak nevím, kam bych zařadila lásku andělskou. Asi bych ji chápala jako lásku čistou, platonickou, bez dvojsmyslných doteků, prostě krásnou, průzračnou a šťastnou.
Dneska večer jsem však cestou domů z práce potkala plno andělů. Kde se vzali, tu se vzali.
Ale někteří z nich se jako andělé ani zase až tak moc nechovali.
Takže kdo ví, v čem to vlastně je...
Lidé prý andělé nejsou, tak asi nejsou schopni ani andělské lásky.
Achich jo.
Otázka č. 15 hlavní: Jak rozdělil lásku A. Maslow?
Otázka č. 15 vedlejší: Hledáte mezi lidmi anděly? Myslíte si, že jsou?

4. 12. 2008

Mužíček a spol.

Koupila jsem si, jak bych to řekla, asi vánočního mužíčka. Sice nevím, co to jako je zač, ale moooc se mi líbil. Má vysokou červenou čepičku s bílou bambulkou, bílé vousy, v ruce drží asi zlatou hvězdu (nejde to přesně rozpoznat) a je oblečený do červeného kabátu. Není to ani Děda Mráz, ani Santa Claus, je hubený a vysoký asi 25 cm a stál necelých dvacet korun.
Postavila jsem ho na poličku k počítači k reproduktoru, zrovna tam hrají Kabáti a tvrdí, že v pekle sudy válej a z kotle pára stoupá... a všichni budem na guláš, či co. Toho mužíčka nebo kdo to vlastně je to nechává naprosto klidným.
Hmm. V životě potkáváme hodně lidí. Mužů i mužíčků, žen i ženušek. Možná v tom máme jasněji než já teď s tou malou figurkou a víme kdo a co jsme všichni zač. A zač stojíme.
Pokud na tom nejsme tak, jako tento sice roztomilý, ale jinak neidentifikovatelný vánoční mužíček -
pěkná, ale podivná figurka bez obsahu...


Otázka č. 14 hlavní: Jaký je rozdíl mezi Dědou Mrázem, Santa Clausem a Mikulášem?
Otázka č. 14 vedlejší: Bojíte se čerta?

3. 12. 2008

Vánoční zápočty?

Tak nám to tak pěkně utíká... V ulicích je už všude předvánoční nálada, na náměstí už stojí stánky s medovinou a s ostatními nezbytnými věcmi, dokonce i vánoční stromy už svítí do tmy...
V myšlenkách jsou Vánoce ale ještě daleko, hlavně pro ty, které teprve čeká zápočtový týden a s tím spojené povinnosti se seminárními prácemi a s učením se na testy. Až je to takové nelidské, trápit tím zrovna před Vánocemi, nezdá se vám?
Asi to takto prožívám, protože ty nejtěžší zkoušky jsem sama dělávala zrovna před Vánocemi nebo naopak v parném létě. A v obojím čase jsem měla myšlenky bůh ví kde, jen ne tam, kde být měly.
Ale Vánoce jsou i bez tohoto "pozadí" docela náročné. Jednak vlastními vzpomínkami a pak také snahou vytvářet pěkné vzpomínky druhým lidem právě tím, jak se podaří Vánoce udělat opravdu tajemně vánočními.
A to je ten nejtěžší úkol pro ten nejdůležitější, životní zápočet...

Otázka č. 13 hlavní: Jak souvisí nebo by mohla souviset pozitivní psychologie s Vánocemi?
Otázka č. 13 vedlejší: Jak byste propojili frustrační toleranci s výchovou?
Otázka č. 13 mimo-vedlejší: A co Vy samotní, máte rádi Vánoce?

2. 12. 2008

Návrhy témat seminárních prací

Následující témata jsou pouze orientační a nápomocná, prosím, nechápejte je jako závazná, jsou pouze pro inspiraci:
1. Trest ve výchově - fackování ano či ne?
2. Šikana a její řešení
3. Kázeň a poslušnost ve výchově
4. Strach a vliv strachu na výchovu
5. Pozitivní zážitky a jejich vliv na výchovu
6. Rodiče a výchova v rodině
7. Sourozenci a vlivy výchovy
8. Dlouhodobě nemocné dítě a jeho výchova v dnešní společnosti
9. Zvládání agresivního dítěte
10. Výchova a náhradní rodinná péče
11. Problémy výchovy v současném světě
12. Zodpovědnost v pomáhajících profesích
13. Úloha učitele ve výchově hyperaktivního žáka
14. Sebevýchova a duševní zdraví
15. Motivace ve výchově
16. Jak vychovat šťastné dítě a šťastného člověka
17. Sociální práce, pedagogika a jejich vzájemná souvislost
18. Výchova romského dítěte
19. Výchova dítěte se specifickou poruchou učení
20. Společnost ve 21. století, učitel a krize výchovy?

Učitel a "láska"

Napsala jsem kdysi, že učitel je ten, který miluje. A myslela jsem to vážně.
A dokonce - ale to už není moje myšlenka - opravdu se učíme jen od těch, které milujeme (Goethe).
Hodně jsem o tom přemýšlela, už možná i proto, že se učiteli a jejich profesí a osobností tak trochu zabývám :-)
Prý nemůžeme mít rádi (milovat je příliš silné slovo), všechny lidi a už vůbec ne stejně. Ale zase kdosi moudrý řekl, že pokud milujeme třeba jen jednoho jediného člověka, pak máme rádi celý svět a všechny, protože do srdce plného lásky se nevejde nenávist... A pokud máme rádi lidi kolem sebe, nic nebrání tomu, aby také oni měli rádi nás. A pokud máme lidi rádi, snadněji uvěříme v jejich dobro, protože nedobré lidi je tak nějak a někdy potíž mít rád.
A nakonec - vychovávat jiné, odvážit se toho i přes svou vlastní nedokonalost, k tomu nás opravňuje jen to, že ty ostatní lidi máme rádi a děláme to z dobré vůle. A pro ně.
Jejda, jejda...
Aneb slova, slova, slova, slůvka Hamletova :-))
Jaká je asi skutečnost?

Otázka č. 12 hlavní: Jaké znáte typologie učitele?
Otázka č. 12 vedlejší: Jaké jsou Vaše vlastní zkušenosti s lidmi, říkající si učitel (ka)?
Otázka č. 12 mimo-vedlejší: Jaký učitel (ka) se jednou stane z Vás samotných? Přemýšlíte někdy o tom? Máte svou vlastní představu?

1. 12. 2008

Požár

Ale s láskou je to stejně potíž. Hlavně s láskou k jinému člověku. Nejen, že nikdy nevíme, odkud přijde, ale ona si nás někdy překvapí zcela náhle a nečekaně a neptá se, zda-li to tak chceme. Prostě si jednoduše a najednou je. A co s tím a jak s ní naložit vám nepoví, dokonce vás nechá samotné jen sama se sebou a vůbec ji nezajímá, že to může i bolet a že to dokonce i bolí...
Můj milovaný Komenský píše v jednom ze svých děl, že: "Lidé jsou tedy fascinováni nejvíce, když si pevným pohledem navzájem hledí z očí do očí. Tehdy se totiž duch spojuje s duchem…
Odtud ono Apuleiovo: „Tyto tvé oči pronikly mýma očima až do hloubi srdce a vzněcují v mém nitru požár…“
Láska je požár v našem nitru. Požár, který hoří a pálí. A je vzněcován očima, která pronikají až do srdce.
Jak by tedy mohla nebolet?

Otázka č. 11 hlavní i vedlejší a vlastně jakákoliv: Co je láska ve vztahu k dítěti?

30. 11. 2008

Třesu třesu bez, kde můj milý dnes

Dnes je Ondřeje. Podle pověry tak trošku tajuplný den, plný kouzel, týkající se hlavně lásky. Nebo spíše výběru partnera.
Dívky měly v tento den zatřást buď keřem černého bezu nebo plotem u stavení. A odkud se prý ozvalo štěkání psa, tedy z které světové strany v té chvíli zaštěkal pes, z té pak také měl přijít budoucí ženich. Do roka a do dne...
Ha, co když ti psi štěkali ze všech stran, co pak chuděra dívka dělala?
Možná ti naši předkové byli i tak trochu divní. K čemu to je, vědět, z které strany přijde ženich, když nevíme, co to bude zač? A jestli skutečně miluje?
Ale možná tam někde v tom tajemství a čekání něco jako láska ukryto vždycky bylo a vždycky i je. Jak jinak. A vědět, odkud přijde láska, to nakonec taky není někdy k zahození.
Až na to, že to nikdy dopředu nevíme...

Otázka č. 10 hlavní a těžká: Jakou úlohu má láska ve výchově?
Otázka č. 10 vedlejší: Je láska důležitá? Nejdůležitější?

29. 11. 2008

Čekání

Zítra máme první adventní neděli. Přišla kamarádka, sedly jsme si ke kávě, ona navíc také k adventnímu věnci. Je šikovná - vždycky jen na ni koukám, jak jí to jde od ruky, a občas jen něco přidržím či podám, a za chvíli je věnec, pravý domácí, hotov. Říkáme tomu v množném čísle, že "děláme", ale vždycky to vlastně dělá sama, samotinká, a myslím, že je tomu i ráda... že pouze mluvím... a nechávám ji tvořit samotnou. Ale možná, že čeká, až tomu jednoho dne bude opačně, - ona bude jen podávat a něco povídat a já budu makat :-) Nevím, netuším.
Faktem ale je, že ten věnec na stole se čtyřmi svíčkami připomíná čekání. Nemám ráda čekání, většinou chci všechno a hned a najednou, nechce se mi čekat. Nikde nikdy se mi čekat nechce, ani na zastávce trolejbusu, ani v čekárně u lékaře, ani v práci na práci, ani na trpělivé dokončení nějakého díla. Chce se mi mít všechno hned a teď.
Adventní doba připomíná, že to není asi tak zcela dobře. Že trpělivost přináší růže, a taky Ježíška, a že život je vlastně neustálé čekání - na cokoliv. A že bychom se měli naučit čekat na určitý čas, protože vše na světě prostě a jednoduše svůj čas má.
I proto zapalujeme svíčky na adventním věnci pěkně postupně, ne všechny najednou. A já bych tak chtěla, aby už svítily a hořely a voněly všechny čtyři najednou. Nic mi nebrání, abych to neudělala hned teď. Stačí vzít zápalky...
Ale vím - ztratilo by se pak to kouzlo očekávaného... a nakonec i samotná radost z čekání.
Otázka č. 9 hlavní: Čekáme ve svých životech na cíle výchovy? (své i jiných?)
Otázka č. 9 vedlejší: Je vůbec možné na to čekat? Když, tak proč ano nebo proč ne?

28. 11. 2008

Ale kdeže

Seděla jsem u paní profesorky v jejím malém bytě, pomaličku pila kávu a ujídala malý koláček a poslouchala její vyprávění o životě. Dívala jsem se do krásných a veselých hnědých očí 83 leté paní a přemýšlela o tom, jaký ten její život asi byl a jaký nyní je... A bylo mi najednou a opět z toho všeho života a z toho všeho žití prostě a jednoduše smutno.
Dopila jsem a dojedla a doposlouchala a spíše jen tak, aby řeč nestála, jsem vyslovila takovou tu obligátní větu, že život je těžký. No jo....
A ona se na mne docela překvapeně a udiveně podívala, jako kdyby si myslela, jak jsem na takovou nesmyslnou věc vůbec mohla přijít a zcela bez přemýšlení a s úsměvem odpověděla:
Ale kdeže!
Byl to nádherný okamžik. Venku za okny si na dětském hřišti hrály děti, přede mnou seděla moudrá, krásná a vyrovnaná žena, která i přes svůj těžký život ví, že těžký není...
Moc jí za tato slova děkuji - a vím, že si tu chvíli budu skutečně dlouho, dlouho pamatovat.
Otázka č. 8 hlavní: Jaké známe cíle výchovy?
Otázka č. 8 vedlejší: Co je životní zdatnost?
Otázka č. 8 mimo-vedlejší (nemusíte odpovídat, jen pro zamyšlení): Máte těžký život? :-)

27. 11. 2008

Přemýšlení

Překvapil a rozesmál mě jeden můj známý. Vyprávěl, že mu přichází od jedné organizace, ve které pracuje, maily.
"Ty, a to mi přijde někdy až 6 i 8 mailů týdně!!! "
A znovu se nadechl.
"A představ si, že já na ně někdy musím i odpovídat!"
V jeho očích byl údiv. Ale to nestačilo, ten dobrák pokračoval dále:
"A já ti u toho někdy i přemýšlím!!!"
Málem jsem se zkutálela smíchy ze židle.
Takový div, taková námaha, ono se musí někdy i přemýšlet! :-) Takové neskutečné nároky na jednoho člověka, kdo by to byl býval řekl?
A tak jsem se zamyslela. Vlastně zapřemýšlela. A do háje - vyšlo mi, že přemýšlím, kudy chodím a že bych někdy chtěla, fakticky chtěla, nepřemýšlet. Protože to přemýšlení je vážně někdy tak akorát na bzum a k ničemu.
A svět je možná mnohem hezčejší bez něj.
A tak se ptám:

Otázka č. 7 hlavní: Přemýšlíte hodně u psaní seminárních prací?Myslí se tím svých vlastních.
Otázka č. 7 vedlejší: A musíte hodně přemýšlet nad otázkami z naší zápočtové pouti?
Otázka č. 7 mimo -vedlejší : a je vám to přemýšlení vůbec k něčemu? :-)
A jen tak na okraj: píše se zkutálela nebo skutálela?

26. 11. 2008

Cesta

Dnes byl takový divný den.
Takový, že jsem si ani nestačila všimnout, jaké vlastně bylo počasí. Asi taky máte a asi taky znáte takovéto dny.
Několik důležitých věcí se rozhodlo, že budou, a několik důležitých věcí zase naopak prohrálo svou šanci k tomu, aby byly i nadále.
Je mi z takovýchto dnů vždycky smutno na duši. Hlavně proto, že nevím, kudy vede cesta. A to i přesto, že bych tu cestu chtěla před sebou vidět a chtěla bych ji znát. A kolikrát nechápu, proč ji před sebou nevidím - když bych měla. A když se po mně dokonce chce nejen to, abych ji znala, ale abych ji občas ukazovala i těm druhým, kteří jdou se mnou.
Byl a je to dnes takový divný den, kdy nevíte kam jít...
a přesto jdete.

Otázka č. 6. hlavní: Jaké znáte cesty - methodos - čili metody výuky a metody výchovy?
Otázka č. 6. vedlejší: Dá se vůbec na předchozí otázku jednoznačně odpovědět? Když ano, proč?

25. 11. 2008

Být vychovaný

Někdy si o sobě myslíme, že jsme vychovaní. Někdy dokonce, že dobře.
Co to však znamená být vychovaný?
Co vlastně znamená toto slovo, pokud si jej budeme chtít sémanticky rozebrat?
Slyším v tom slově, že patrně odněkud vy - cházíme. A asi určitým směrem, tedy vy-cházíme odněkud někam. Jsme "chování" k tomu, abychom se z tohoto mohli nějakým způsobem vy - chovat?
Nebo to jsou jen unavené myšlenky před brzkým spánkem?


Otázka č. 5 hlavní: Jaké znáte složky výchovy?
Otázka č. 5 vedlejší: Dokázali byste nějakým způsobem vysvětlit slovo "vychovaný"?

24. 11. 2008

Chápání aneb co je nám dáno

Mému synovci se narodila dcerka. Vypadá skoro jako on, až na to, že má hlavu plnou tmavých vlásků. A chvílemi vypadá také poněkud vyděšeně - to asi z tohoto našeho světa. A to ještě o něm nic neví...
Ale není se čemu divit. Vždyď se jen podívejte třeba na novinky. To je počteníčko.
Nějaká anglická rodina má prý v pohovce mimozemšťana, Salma Hayek je závislá na kojení, Bursík chce vyzvat své dvě rebelky ke složení mandátu a prezident Klaus k tomu všemu prý dělá Česku ve světě ostudu a - vůbec se to dějí věci. Jeden se až diví, že se chce člověku do tohoto světa vůbec narodit.
Mám z toho těžkou hlavu.
Protože i přes ty podivnosti to přece jen není tak marné.
Jen chápat bych to někdy - tak nějak doopravdy a všecko - aspoň trošku přece jen chtěla. Protože toho o tomto světě taky ještě příliš moc nevím. Nebo jen zoufale málo.
Ale možná mi to není shůry dáno :-) a v apatyce nekoupím....
Otázka č. 4 hlavní: Jaké máme základní pojetí pedagogiky a čím se od sebe liší?
Otázka č. 4 vedlejší: Jsou tyto odlišnosti způsobeny rozdílným chápáním pojetí pedagogiky?

23. 11. 2008

Sníh, kotě a tabula rasa

Venku padá sníh a všude je bílo. Naše zahrada změnila náhle svou tvář - je svátečně oděná do bílé čisté barvy. Černé kotě, které toto bílo padající z nebe vidí poprvé, je trošku zmatené. Tlapkama se snaží zachytit padající vločky, chvilkama udiveně kouká, co to, a pak se raději upne na mne a proklouzne do domu, protože tam je teplíčko a z nebe nic divného nepadá (zatím:-)).
Někteří filosofové a myslitelé si mysleli, že tak podobně "bílo" to je i s dítětem, přicházejícím na svět. Jeho duše je tabula rasa, nedotčená, nepopsaná deska. Teprve výchova se zapisuje a vrývá rýhy do původní desky, a teprve výchovou se utváří povaha člověka. Ten, kdo vychovává, má takovou moc, že z bílé udělá šedou, černou, a možná i jinou barvu, že člověka v podstatě zformuje. Uplácne jej do nějaké základní podoby a životní osudy již pak na tu danou formu dále jen působí.
Dnes už víme, že tomu tak zcela a úplně není. Nebo ano?

Otázka č. 3 hlavní: Jak to vlastně s výchovou je? Jak je dnes chápána?
Otázka č. 3 vedlejší: Znáte nějaká jména těch lidí, kteří se tímto zabývali? A víte jak?
Otázka č. 3 trošku mimo - vedlejší: A co kočky - koťata, mají si kde hrát? :-)

22. 11. 2008

První krůčky na začátku

Říkáme - začátek.
Něco začíná, něco, co předtím ještě nebylo. Věci, setkávání, vztahy - ty někdy začínají. A začátky bývají - ale zase jen někdy, neplatí to pro všechny, - hezké a plné čekání na to, co přijde. Plné nadějí.
Ale po čase už nebýváme v počátcích. Když něco začíná, tak se něco počíná, ale postupem času se již něco děje. Někdy už jen setrvačností, někdy už jen tak nějak samo sebou, vlastně kolikrát už pak ani nevíme jak. A někdy to všechno tak nějak zevšední, zkaždodenní, stává se normálním a běžným, někdy až otravným tak, že zapomeneme na ten počáteční začátek -
tedy na tu dobu, kdy to vše bylo ještě hezké, plné očekávání a nadějné.
Je tedy třeba "nenechat se otrávit" a vracet se někdy k těm počátkům, kdy vše začínalo. Obnovovat v sobě ty počáteční pocity a sami sebe někdy vracet ve svém životě na ty začátky, kde věci budoucí byly v našem očekávání ještě tak pěkné a hezké.
Nenechme se tedy otrávit ani našimi prvními otázkami... stejně jako ani ničím jiným v životě. Buďme vždy a ve všem jakoby neustále na začátku...

Otázka 2. hlavní: Kdy a jak si myslíte, že měla či mohla mít své počátky pedagogika?
Otázka 2. vedlejší: Znáte nějaké jméno, které by mohlo stát "na počátku" pedagogiky?

Co si bereme na cestu :-)

Dobré ráno, takže pár pravidel, která potřebujeme vědět a znát:
1. malá zápočtová pouť nahradí těm, kdo se jí zúčastní, slibovaný zápočtový test. Znamená to tedy, že ten, kdo mi nejpozději do 15.12. (pouť bude uzavřena 14. 12.) odevzdá vypracované odpovědi, a budou správné (a skvělé a jedinečné), nebude muset psát zápočtový test a zápočet mu bude uznán.
2. Odpovědi na otázky můžete zpracovávat (a předpokládá se to) postupně, avšak odevzdáte mi je až celkově zpracované po ukončení poutě. Odevzdat je můžete elektronicky na mou adresu, nebo také vytištěné - záleží na Vás. Odpovědi mohou být různě dlouhé, jednoslovné však ne :-), máte tady vlastní prostor a záleží na Vašem uvážení.
3. Malá zápočtová pouť je dobrovolná, pokud se Vám nebude chtít se zapojit, skutečně nemusíte. Pro zápočet je nutné odevzdat seminární práci, tato povinnost se malou zápočtovou poutí neruší.
4. Ráda bych, aby tento způsob zápočtu byl pro Vás spíše hravou fomou a abyste se, pokud se zapojíte, pokud možno také pobavili (získávání zkušeností a vědomostí je přece také o tom) a aby Vám tento způsob "zápočtování" udělal možná i trochu radost. Budu ráda, když budeme k tomu přistupovat takto dobrovolně a s úsměvem (pro čtvrteční skupinu připomínám - zapomeňte na formaldehyd :-)
5. Poutě se může zúčastnit každý, kdo bude chtít - někteří studenti mají předmět zapsaný až na léto nebo jsou odjinud, - pokud bude záležet udělení zápočtu na mně, uznám to. Protože jak vím od studentů z minulého roku, toto "putování" může být náročnější než zápočtový test... Ne že bych Vás ale tím chtěla odradit, to ne!
6. Tak napsala jsem vše potřebné? Snad ano, kdyby ne, ptejte se.

21. 11. 2008

Začátek putování

Tak jsme na začátku naší poutě.
Venku padá první mokrý sníh, za chvíli začne noc a my vyjdeme na cestu.
Cesty jsou různé. Mohou být cesty krátké a dlouhé, široké nebo úzké, hladké nebo trnité a plné kamení, upravené a uklizené nebo zatím neprobádané a neprůchozí. Cesty známé a cesty do neznáma. Cesty přímé a rovné a cesty klikaté, nerovné a plné překážek. Cesty vzhůru a cesty dolů. Někdy plným pádem.
Po takto různých cestách putujeme. Také naše poutě mohou být různé, podobně jako cesty. Můžeme putovat do jiných krajů, zemí a měst, můžeme tedy putovat někam, tedy určitým směrem. Anebo také za něčím. Můžeme putovat za lepším životem, za štěstím, za bohatstvím, za slávou, za úspěchem, za láskou, za vzděláním, za sluncem, za bůhví čím možným i nemožným.
Třeba jako my - my budeme putovat za zápočtem.
Tak tedy - vítejte na naší společné pouti.
Snad pro nás bude aspoň trošku příjemná.

Otázka č. 1 hlavní: Odkud se vzalo slovo paidagogos a co vlastně znamená?
Otázka č. 2 vedlejší: Jak souvisí nebo může souviset význam slova paidagogos s putováním?

20. 11. 2008

Studentům - Malá zápočtová pouť začíná

Slíbila jsem na některých seminářích a přednáškách opět malá zastavení s otázkami, na které je možné odpovídat... a pak vypracované odevzdat s možností získat tak zápočet.
Stejně jako v loňském roce půjdeme tedy spolu každý den, krok co krok. Tedy já půjdu :-), vy si své odpovědi můžete postupně vypracovat ve vašem libovolném čase.
Začneme zítra, tj. 21. 11. 2008, a půjdeme až do neděle 14. 12. 2008 tak, abychom stihli zápočtový týden a aby bylo možné uznat odpovědi a tím i zápočet těm, kteří se rozhodnou "putovat za zápočtem" touto netradiční cestou.
Takže zítra, vyjdeme... na naší malou zápočtovou pouť.
Buďte vítáni.

17. 11. 2008

Zamyšleníčko :-)

Co člověk potřebuje k životu?
Trochu jídla, trochu pití, trochu lásky, trochu bezpečí, trochu uznání, atd.... však to víme.
Svět tak, jak má být. Slunce na obloze, zelenou trávu, bílá oblaka, mokrý déšť, jiskřící sníh - teplo ohně.
Blízkou osobu a milé pohlazení. Když ne pořád, tak aspoň občas.
Pochopení. Pohledy beze slov a slova někdy jen tak.
Vítr i chlad.
To všechno potřebujeme, abychom věděli, že žijeme.
Všimněte si - je hodně věcí, které k životu zase až tak mít nemusíme.
Někdy přemýšlím, co vlastně hledám(e) - a proč nestačí jen to slunce, prosvítající nad mraky tam na obloze.
Nevím. Asi to je v nás, ta věčná touha jít tam až někam za obzor.
A hledat sebe sama tam, kde nejsme...

1. 11. 2008

Dušičkové never more

Mám ráda svátek dušiček. Působí tajemně a bolestně, a mlhavě s rozžatými svíčkami na hrobech. Pro mě je tento den předzvěstí Vánoc - v této době položené věnce o Vánocích nahradí ty vánoční, a je to vlastně už jen za chvíli.
Jenže je z toho zároveň smutno na duši. Mám na ten hřbitov už i za kým chodit... a ráda bych, aby tomu bylo jinak. Ale věci jsou tak jak jsou a změnit se nedají. Tak jak to říká Poeův havran - nikdy více - never more.
A blbé je, že nikdy nevíme, kdy to never more vlastně je.
A vlastně, vždyť ani není třeba to vědět.
Je pořád. Každý den.
Raději nemyslet. A neměla bych to sem takto psát, abych vás také nerozesmutněla. Protože to by byl pak smutný svět.
A on smutný není a nebude. Never more :-)

25. 10. 2008

Dnes něco úžasného

Drobný souhrn etické moudrosti.

1. Nežádej si všeho, co vidíš.
2. Nevěř všemu, co slyšíš.
3. Neříkej všechno, co víš.
4. Nedělej všechno, co můžeš.
5. Nebuď důvěrný se všemi, s nimiž se náhodou seznámíš.
6. Věř, ale viz, komu.
7. Co tam, to tam, s tím si hlavy nelam.
8. Co bylo, tím se nevyrušuj a nemuč.
9. Oči měj vpředu, ne na patách.
10. Nedělej, co je uděláno, nýbrž co se má udělat.

A budeš moudrý.

J. A. Komenský, Pampaedia, str. 98..... doporučení pro děti 3. tříd. - Dětská mravouka.

No comment :-)))

16. 10. 2008

Strojově

Někdy je to s člověkem jako se strojem. Aspoň co se týká práce.
Nějak se toho v poslední době nakulilo trošku moc - a všecko přitom být uděláno musí. Nebo teď už lépe řečeno - uděláno být muselo. Protože něco už, hurá, uděláno je.
Občas člověk přemítá, kdy kde a jak se do nějaké práce pustí. A pak už ani neví, jak ji vlastně udělal.
Jako třeba včera. Hmm. Stála jsem na zastávce u Elektry a potřebovala rozměnit stovku na drobné, na bílou pastelku pro lepší žití ve tmě. A protože tam je informační centrum, zašla jsem tam. Nepřemýšlela jsem, co si koupím - viděla jsem tam svoji vlastní brožurku o lidových tradicích, kterou jsem napsala před několika léty, pomyslela si, že "to by mohlo být dobré" a koupila si to. A v tramvaji se pak začetla.
A marně jsem vzpomínala, kdyže a jak jsem to vlastně napsala...
možná jsem jenom stroj
(i když doufám, že ne)

11. 10. 2008

Tarbík

Já vím, dějí se věci. Samé politické kauzy, krachující banky, a kdo ví co všechno. Jde to přese mne a vlastně i mimo mne, vlastně ani nevím. Něco člověka znepokojí, vystraší a vyděsí, něco jen nazlobí a pozvedne adrenalin. Ale nevžene slzy do očí.
Dnes ráno nepřišel na snídani. Asi pětiletý kocourek. Malého vzrůstu, se zvláštním tvarem hlavy a chytrým výrazem, skoro až nekočičím. Měli jsme se rádi. Když býval doma, ležíval na topení pod oknem nebo se rozvalil v křesle. Vítal se se psy a nejraději měl tu bílou velkou skříň, před kterou sedával, natahoval tlapky a když jsem ji otevřela, bezostyšně se do ní drápal. Lednička byla jeho velká kamarádka, a vždycky z ní něco dostal. Uměl se přitulit, pracičkou mi ohmatával obličej, když něco chtěl, nebo jen tak se čumáčkem přimazlívával v návalu své kočičí něhy.
Už to neudělá. Ráno na snídani už nikdy nepřiběhne a před ledničkou už nikdy sedávat nebude. Babí léto, podzim, zima a Vánoce a vůbec všecko bude již bez něj. Našli jsme ho - asi sraženého autem... a pohřbili u nás na zahrádce.
Škoda, že nevíš, Tarbíku, jak budeš chybět. Jak chybíš....

4. 10. 2008

A máme říjen

A máme tady říjen.
Venku pěkně poprchává. Babí léto zatím nikde.
Jako malá jsem si představovala, že babí léto je spojeno s babkami. Takovými starými, v šátcích, vrásčitých kolem úst i očí, shrbených a s upracovanýma rukama. A že ten podivný a dešťově uplakaný čas a občas zároveň ještě plný teplého slunce s červenalým a zažloutlým a zahnědlým a vlastně všemi pastelovými barvami hýřícím listím je prostě bůhví proč jejich.
A mé dětstké myšlení v tom hledalo nějaký hlubší smysl.
Babi, kdy bude tvé léto?
Tak doufejme, že přijde.
Už i proto, že je prostě krásné a byla by prostě škoda, kdyby nebylo.

22. 9. 2008

Zářijová záře: 22 září - Myš

Dlouho jsem tady nic nenapsala, nějak nebyla ta správná nálada nebo nevím... Ale dneska v noci se mi stala zvláštní věc, tak zvláštní a legrační, a hrozná zároveň, že si ji prostě nemůžu nechat pro sebe.
Jak se tak nějak prudce ochladilo, tak najednou se v našem domě - v tom prastarém, vzpomínáte? - ve stropech objevily myši. Začlo to tím, že kočka britka nějak podivně ťapala packama a podivně tančila po koberci, jako kdyby něco neviditelného chytala. Pak se zdálo, že to skončilo tím, jak nejmladší syn hodinu chatoval na posteli vedle hrající si kočky. Kočky si nevšímal, naštěstí, neboť by asi předčasně zešedivěl, mající z myší a podobné havěti docela trauma. Starší syn přišel a koukal - jeho vzácná kočka si pohrává se živou myšičkou hned vedle člověka, který by to nevydýchal, kdyby jen byl býval o tom věděl... Docela jsme se tím pobavili. Docela jsem se tomu i smála. To jsem ale netušila, co mne čeká.
Protože dnes v noci mne smích přešel. Ze spánku mne probralo podivné štípnutí do levého prostředníčku, téměř náhlá prudká bolest. Vyjekla jsem a probudila se, nebo spíše naopak - probudila se a vyjekla a rozsvítila lampičku. A to nic, to jen myšička maličká šedičká se proběhla po polštáři, jen tak si prostě běžela kolem, a aby se neřeklo, kousla si do mého prstíku, no co by ne, když už si tam tak ležel...
Hmm. Dějí se to na světě ale věci. A dokonce u nás doma.
Jenže, je to docela dilema. Pasti a jed použít odmítám, a kočky taky, protože jejich krutost taky nezná mezí a ty myšky si to nezaslouží.
Co tedy dělat? Okousávat bych se přece taky nechat neměla... A tak náhle nemám kam hlavu složit a kam prstíky schovat...

6. 9. 2008

Zářijová záře: 6. září

Možná, že ty horoskopy nakonec přece jen ani tak moc nelžou. Napadlo mě včera při úklidu. Horoskop na ten den mi jasně říkal, ať nic moc nedělám, že budu v nebezpečí úrazu. A taky že jo...
Pustila jsem se do čištění oken. Počasí na to bylo tak akorát, tak proč ne. A mému synovi se taky nechtělo zahálet, takže začal natírat staré oprýskané vchodové dveře do dvora na krásně hnědou barvu. A hudba nám k tomu hrála, když jsme tak pěkně pracovali.
První úraz jsem málem utrpěla, když jsem v podivném hnutí mysli začala mokrým hadříkem čistit elektrický vypínač. Moc jsem asi nepřemýšlela - no, ale přežila jsem to.
Druhý úraz jsem málem utrpěla hned několik minut poté, když jsem si nějaký ten zaručeně skvělý přípravek na vyleštění oken stříkla omylem do vlastního obličeje. Syn mi pak doporučil nejméně pět minut si proplachovat to oko, které jsem takto chtěla vyleštit, pod tekoucí vlažnou vodou. Přežila jsem, a ještě i vidím.
No a třetí úraz jsem si chtěla pak už způsobit sama sobě si a úmyslně, protože v tom pracovním zápalu jsem vytřela i veškerou podlahu. Co čert nechtěl, když jsem šla vylít vodu, šlápla jsem při cestě zpět na čerstvě natřený práh těch vchodových dveří - a po celém uklizeném bytě jsem si nadělala krásně hnědé ťapky prostě jen tak, aby řeč nestála.
Tak jsem si celý ten vytírací proces zopakovala a pro jistotu jsem si pak šla vydechnout a zklidnit na nedávno natřenou dřevěnou lavičku pod stromem. Avšak - sedla jsem si nečekaně do něčeho, co se snad ani slovy nedá popsat, snad tam v noci ptáci nebo kočky nebo já nevím kdo měli mejdan či co...
Příště budu ty horoskopy brát mnohem vážněji.
A pracovat budu, jen když mi to hvězdy dovolí :-)

1. 9. 2008

Zářijová záře: 1. září

Tak nám odešly prázdniny a je zase prvního září.
Nemám to datum už od dětství ráda - do školy jsem chodila nerada.
Je to asi zvláštní, když celý život mám tak nějak pořád spojený se školou a prvního září je pro mne ještě pořád to první září z dětství.
Dnes ráno však z našich pěti dětí odešlo do "školy" už jen to poslední. A tak jsem pocítila (opět a zase) závan smutku a nostalgie. A školní potřeby a sešity a tužky a pravítka a kružítka a kdo ví co všecko už taky nenakupujeme. A je mi to líto :-) A hrozné na tom je, jak jsem se kdysi na tu chvíli těšívala, kdy už nebudeme muset mít tyto starosti. V mých představách byla ta chvíle jako nereálný krásný sen.
Docela ráda bych teď ty starosti a ty chvíle s nimi spojené zase měla.
A dnes už vím (a snad ještě není tak příliš pozdě), že život má kouzlo ve všech svých podobách. A platí to i pro to první, tolik nemilované září.
Takže si tento den pohodově užívejte - vždyť na světě je i dnes moc hezky.

22. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 23. růžovoučce

Přišla jsem do práce. Vlastně ani nevím, co mne k tomu přimělo, že jsem šla zrovna tam.
Ach jo. A znamenalo to tudíž nečekaný konec prázdninových dnů.
Odevšad to volalo jen - práce, práce, práce!
Utekla jsem domů na zahrádku. Kopřivy v záhonu šalvějí si slastně pobrukovaly, kolem starého drátěného plotu si ostatně vyrostly také. Nůžkami byly upraveny na živý plot - a vypadají překrásně. Návštěvy koukají, co to jsou za zvláštní keře, a ono to jsou kopřivy. Teď dokonce vykvetly.
Seču trávu a odevšad slyším to šumění v mozku - práce, hele, práce! Práce, kam se podívám. Doma, venku, v práci, všude máme práci.
Opustím zahradu a půjdu si uvařit něco dobrého. A na hlavu si dám studený obklad. A na oči brýle.
A svět bude hned růžovoučký a práce slaďoučká a život jako peříčko.
Asi už hodně pálí to sluníčko tam z převysoké dáli... :-)

14. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 22. andělíček

Dostala jsem, prý pro štěstí, takového malého sádrového andělíčka. Má sepjaté ručičky a přiblble mile se usmívá, ale je roztomilý. Jako štěstíčko. Asi. Myslím si, že tak nějak vypadá.
Stojí na klavíru mezi ostatními dárky či památkami z cest - amfoře z Pompejí, ovečky z Islandu a bezdomovci na lavičce z Rakouska - a myslela jsem si, že mu tam je celkem i dobře.
Ale protože venku je zataženo a na zahrádku se mi nechce, začla jsem utírat prach. Nejen ze skříněk a z knihovničky (knihy je třeba občas oprášit), ale také z toho klavíru. Zvedla jsem andělíčka a ejhle - skutálela se mu jeho porcelánová hlavička. A to rovnou k nohám rakouského bezdomovce.
Nevím, co to způsobilo a co tam spolu ti dva na tom klavíru tajně vyvádějí, ale vzala jsem purocel a hlavičku přilepila.
Marně.
Za chvíli se opět svezla k Pompejím a k rakouskému zkrachovalci.
Hmm.
Že by obraz to současného světa?
Štěstíčku padá hlavička v podobě nasládlého andělíčka.
No nic, jdu dnes do města, projít se Ostravou. A koupím si nového. Tam za výlohou jsem viděla takového, co si zamyšleně podpírá hlavičku a hledí do dáli. Bez úsměvu, bez sladké roztomilosti. Štěstí se sice koupit nedá, ale co kdyby...
A budu doufat, že tomuto zamyšlenému andělíčkovi z toho "přemýšlování" hlavička nikdy neupadne.

12. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 21. nejde to

Nejde to jinak. Myslím na to celý den, aniž chci a nemůžu se té myšlenky zbavit.
Matka, která zabije své dítě. Dítě, které před smrtí mamince - mamince - říká, neboj se, maminko, já ti neumřu.
Taky máte ne pocit, ale - nevím, jak to popsat, hrůzu z toho, co si to dítě prožilo?
Jak věřilo, milovalo, a bylo zabito...
Ani psát o tom nejde, ale ani mlčet ne.
Co takové "létání", co je proti tomu v podstatě toto mé tlachání, proti něčemu takovému, na co chybí slova.
Proti tak kruté a nesmyslné smrti malého dítěte.
Mít tak možnost zachránit jej, potěšit jej.
Ta možnost není.
Kolik asi dětí a lidí jsou v tomto našem "skvělém" světě v podobné situaci?
Je možné něco dělat, nějak pomoci, aby nebylo?

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 20. křižovatky srdce

Už jsem na to přišla.
Možná opravdu jsou čarodějky na tomto světě.
Nevidíme je sice pořád a každý den, ale jsou tady s námi, usmívají se či mračí, veselí se nebo zlobí, ale prostě jsou.
Procházejí ranními paprky slunce a výskají si v dešti. Zacházejí s měsícem a lesknou se v noční tmě.
Stojí na křižovatkách našich cest a ukazují směr. Jednou správně, jindy zase schválně opačně - to, aby na světě nebylo vždy jen veselo, ale i smutno, nebo naopak - nejen smutno, ale i veselo.
Čert a čarodějnice aby se v tom vyznaly.
Pokud se však řídíme svým srdcem, nemůžeme zabloudit, říká moudré staroegyptské přísloví.
Proto možná bloudíme pořád..., protože nevíme, kam nás to srdce vede a proč.
Křižovatka srdce prostě někdy zaručeně správné směry neukazuje.
A v tom to všechno je.

10. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 19. ty srny musejí být šílené

Venku je krásné ráno.
Sedím na zahrádce, popíjím ranní čaj s čínským tajemstvím boje s nadváhou (aspoň něco pro své tělo a olympiádu dělám) a mám pocit, že jsem v jiném světě.
V nějakém divném a absurdním.
Vlak najíždí do padajícího mostu, někde jinde patrně syn zastřelí matku a otce a pak i sebe, v Gruzii je vyhlášen válečný stav a zůstalo tam asi dva tisíce mrtvých po bojích, indiáni umírají na kousnutí upírem,
a na zahrádce se v noci dělo taky něco divného. Ty srny musejí být šílené - vyrvou květinu i s kořeny a odhodí opodál, rozdupou kopýtky záhonek a krtek si ryje klidně mezi aksamitníky, které prý jinak nesnáší a jejichž přítomnost ho prý spolehlivě vypudí - tak u nás ne, u nás to neplatí, u nás si v nich přímo lebedí.
Mám ty srny, krtky, zvířata a lidi a vůbec život ráda. I ty kytky, nad kterými mi zbyly oči tak akorát pro pláč.
Nevím, co s tím

3. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 18. pomeranč

Portugalsko je krásná, prosluněná země. A oproti jiným jižním zemím má velikánskou výhodu- není doposud zaplavena turisty.
V jejím "středozemí" na něco takového, jako je turista, snad ani nenarazíte. A anglicky se téměř nedomluvíte. Slunce tady v létě pálí z vysoka na typické domky s modrými nebo okrově - žlutými pruhy kolem oken a v nadzemních částech domků a na chvílemi téměř stepní krajinu s velkým množstvím korkových dubů. Kraj Alentejo je navíc jedním z nejslunnějších, nejúrodnějších a nejkrásnějších v zemi, zachovávající si svou starodávnou a zároveň moderní tvář, plnou vinic a nádherných zahrad v okolí pevností. Pevnost a hrady stojí téměř u každého města, a kolikrát celkový výjev krajiny s pasoucími se ovečkami nebo krávami vypadá neskutečně jako z pohádky.
A chlapi tady o víkendech hrávají starodávnou hru, něco jako pétanque, kdy se hází kroužky ke kolíkům soupeřícího mužstva. Ve vyprahlém slunci to vydrží hrát celý den, zatímco jejich ženy sedí u kašny vesnice a povídají si.
Jedno takové odpoledne, kdy se čas nekonečně táhl, jsme se šli projít k opuštěné farmě. Bylo tropické vedro - a kde se vzal, tu se vzal, v ztichlé krajině stál na kopečku pomerančovník a nabízel své žlutavě zlaté plody.
Neváhala jsem, vyšplhala, nebo spíše vydrápala se až k němu, a poprvé v životě zažila, jak chutná rozehřátý pomeranč, šťavnatý a osvěžující, plný zlatavě krvavého slunce a blahodárné šťávy, hasící žízeň.
Ještě nikdy mi žádný pomeranč takhle nechutnal...

2. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 17. ne-růžově

Ale život není jen tak růžový a růžovoučký, to jen někdy koukám růžovými brýlemi a tvářím se vesele. Protože jinak to nejde.
Dnes nad ránem mě probudil muž s tím, že se asi něco stalo jednomu z koťátek. Původně byly čtyři, před dovolenou zůstaly jen tři. Šla jsem se podívat - leželo natažené na cestě, pod hlavičkou krev. Možná kocour, možná pes, možná - kdo ví - ale v noci nebylo nic "zlého" slyšet... Tak jsem vykopala už další, bůhvíkolikátý hrobeček pro jedno z našich zvířátek.
Necháme si jen kocoury a poslední kočka půjde vykastrovat, kdo to má pořád pohřbívat... Život na svobodě je hodně nebezpečný a přežijou jen ti nejschopnější. Ale i tak, i když přežijí do dospělosti, stává se, že jednoho rána si už prostě nepřijdou a už nikdy se neobjeví - snad žijí někde jinde nebo v nějakém jiném světě, kdo ví.
Smrt asi patří k životu.
Co já vím.
Nebo si pořídím jen samé plyšové "králíčky Emy" - ty aspoň nikdy neumřou.
Jenže - smrt a bolest se netýká jen zvířat, ale i lidí...

31. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 16. králíček Ema

Na naší letošní dovolené nás doprovázel králíček Ema. Takový hnědý, měkoučký, s pobaveně udiveným výrazem ve tváři - jinak maskot dětí z jedné islandské školky, ve které pracuje moje dcera. Dostala toho školkovního maskota na prázdniny - aby jej fotila při svých zážitcích a cestách. Jinak je plyšový králíček Ema na Islandu každý týden u jiného dítěte přes víkend doma - a to si jej fotí, kreslí, vypráví mu pohádky a společné zážitky pak sděluje ostatním dětem.
Emička mi přirostla k srdci. Nosila jsem ji s sebou v jejím pytlíku, vytahovala jí hlavičku, ať jí není smutno, fotila ji v Elvaši, v Marvau, v Portalegre, v Setúbalu nebo v Evoře, - prostě tam, kde se dalo. Povídala jsem si s ní a bylo to hodně fajn. Jen muž a dcera to chvílemi brali hodně osobně, tak nějak jsme si někdy s Emičkou povídaly asi až příliš.
Největší zážitky máme z focení. Ema u oceánu nebo na hradbách pevnosti Marvaa, nebo Ema v oleandrech nebo v autě nebo - ne, ve Fatimě jsme ji nefotili, a ani v kapli z lidských kostí v Evoře ne. Tam to tak nějak nešlo.
Ale při jídle u stolu na jednom náměstí, tam jsem ji nafotila nad plným i prázdným talířem. Nějaké dva dědulky sedící u svého pivečka u vedlejšího stolu to drobet vyvedlo z míry a patrně silně nechápali, co to dělám :-) a portugalsky se snažili o vysvětlení... Neuměla jsem však jejich řečí říct, že nejsem poblázněná ženská v akci. Horší to však asi bylo v přírodním parku Arrábida nad Setúbalem - zastavili jsme autem nad jednou vyhlídkou nad oceánem a zpočátku jsme si nevšimli, že v dalším zaparkovaném autě se dva mladí lidé oddávají milostným hrátkám. Emu jsem posadila na patník jen kousek od nich - a všichni (tedy manžel, dcera i já) jsme si ji různě fotili. Až pak nám došlo, při čem jsme osádku auta pravděpodobě vyrušili. Zchvátila jsem se z toho smíchy při představě, jak ti dva v autě najednou uviděli tři šílence, fotící plyšového králíka a jak nenormálně to asi muselo vypadat - a ještě při jejich chvíli..
Ještě, že jsme měli auto s portugalskou poznávací značkou a naše zemička tak neutrpěla mezinárodní ostudu.
Ale, když mohou v Portugalsku chodit mrtvé myši, a být to přitom seschlý netopýr, pak si portugalská rodina klidně může fotografovat plyšového králíka z Islandu...
co na tom

30. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 15. Kameňák a chodící mrtvá myš

Tak jsme opět doma.
Vždycky to "doma" vypadá po cestách trošku jinak, člověk se musí aklimatizovat. Mít chvíli čas na to "vstřebat" návrat.
Více než 15 dnů jsem neměla přístup ani k internetu, ani k televizi, k novinám, k českým zprávám, prostě jsem byla naprosto odtržená od běžného života.
Zato brzy zrána a k večeru kolem našeho domku proběhlo stádo oveček s bečením a s cinkajícími zvonečky, které se rozeznívaly po kopcích a dlouho pak ještě zněly nejen z dálky, ale i v uších jako lahodná hudba odněkud z jiného světa. Dva pastevští psi se líně loudali za nimi a kdesi za kopečky vycházelo nebo zapadalo slunce nebo prostě jen tak si bylo.
A kohouti kokrhali.
A slunce pálilo.
"Dívej, přišla tady nějaká mrtvá myš!" zavolal očividně vyděšeně v jedno poledne můj muž, sedící u stolu a koukající do svého mobilu na některý z dílů Kameňáků. On se totiž civilizací opustit nenechal.
Jeho věta mne probudila z malátného bdění a okamžitě jsem běžela zjistit, idylka neidylka, cože to vlastně jako přišlo. A jestli se ten člověk náhodou z toho slunka nebo spíše z toho filmu nezbláznil. To by bolo myslím i na Trošku trošku moc. Mrtvé myši nechodí, pokud je mi známo...
Na zemi u manželových nohou ležel - no hádejte kdo? - no netopýr. Chuděra spadl odněkud z trámů. Slítl na zem, a protože byl mrtvý, "přišel" tedy zhora, jak bylo řečeno. Tak nějak ta věta aspoň částečně a vzdáleně pravdivá přece jen při trošce dobré vůle byla. To nebohé zvíře nevydrželo spát svůj věčný sen v dřevěných stropních trámech a Kameňák jej asi donutil přijít se podívat, cože se to tam dole pod ním v té místnosti děje.
Drobet mě to zklamalo. Do té doby jsem si myslela, že jsem v zemi, kde se zastavil čas a kde se možná ani neumírá.
No jo, no, uklidnila jsem se nakonec, nesoucí to zvířátko na lopatce do nedaleké popelnice. Možná nakonec i ano. Tam, kde i mrtvé myši chodí, je možná totiž opravdu možné všecko...

13. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 14. šnicle

Tak je nabaleno, zabaleno, připraveno, uchystáno, řízky (šnicle) nasmaženy. Možná to je nějaká úchylka, ale kdykoliv kam někdo někam z naší rodiny odjíždí či letí, připravujeme na cestu řízky. Kuřecí, vepřové, jedno jaké, dokonce i zeleninové jsem už vytvářela. Prostě z čehokoliv - jen ať je to "řízek."
A vlastně ani nevím proč. Možná ty řízky končí někde na letišti v Londýně či v Kodani či v Amsterdamu nebo v Lyonu či Lisabonu nebo v Reykjavíku (vyjmenovávám nejčastější směry našich cest, to abyste záviděli :-)) nebo kdo ví kde... protože sníst takové množství řízků snad ani není možné. Možná.
Ale - jednou byl můj otec na zájezdu v Londýně. A když už unavený sedl na nějaký patník u nějaké tam cesty vedle Hyde parku a vybalil svačinku - řízky, co jiného - procházel tudy kudy najednou soused ze sousední vesnice, se kterým se neviděl drahno tak deset let (a účastníkem zájezdu nebyl). I říká mu ten udivený muž: "Franto, co ty tu robiš?" A můj otec František vzhlédl svým pohledem od řízků směrem k onomu sousedovi a zcela logicky odpověděl: "No svačím tu. A nechtěl bys též jeden šnicel?"
Co jiného by tam taky mohl v tom Londýně na patníku u cesty dělat, než podělit se o řízky se svým dlouho neviděným přítelem?
Jak logické.
Tak jedeme na cesty, sbaleno máme, pokud se potkáme, dělit se můžem...

Pohádka o stranách

Byla jedna zem, kde vládla ODS, tedy Opravdu Divná Strana. A ta neměla ráda svou rodnou sestřičku, Čertíkovu stranu skromných dárků.
I byl mezi nimi pořád lítý boj o moc v zemi. ODS všechno vyhrávala, strana skromných dárků pana Čertíka naopak prohrávala, dokonce i své věrné členy ztrácela. V boji o královskou moc v té zemi zvítězila nakonec ta strana Divná právě tím, že k sobě přivábila dva členy skromných dárků. Opravdu divné to bylo - možná opravdu jen proto, že ona strana sama tak skromná nebyla... A ještě divnější je, že vždy v důležité chvíli najde se někdo z té Čertíkovy strany, kdo vykašle se na ni a nepřímo přeběhne k té straně druhé s tím, že jí teď sloužit bude.
A co na to samotný pan velký Santa na hradě?
Ten před lítým předvolebním bojem prohlásil, že vládnout nebude ten, kdo díky přeběhlíkům získá více sil. Protože sám však v Opravdu divné straně kdysi šéfem byl, této vládě moc v zemi zpečetil a nikdo se ničemu už ani nedivil.
A tak ta zem strádá neustálými boji a šarvátkami. Čertíkova strana chatrně se brání a Opravdu divná strana nelení a doufá, že vše se zelená, a nikdo jí nebude bránit v tom, jak jen ona vládnout chce a jako jediná jen má.
Co člověku však prostému jen zbývá?
Čekat, kdy snad hloupý Honza přijde odněkud a k životu v té "divné" zemi lidem dodá chuť?

12. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNI o LÉTÁNÍ: 13. strašidelný dům

Chystáme se na cestu do teplých krajin. I když - tady u nás je momentálně tak teplo, že snad už tepleji nikde být ani nemůže.
Ale je rozhodnuto. Opustíme na čas tento starý dům se všemi jeho zvířaty, s velkou zahradou a starými stromy a odjedeme na jih, do Portugalska. Tam prý budeme bydlet v jednom strašidelném domě...
Jako kdyby nestačil ten náš.
U nás totiž straší. Fakticky.
Žijeme ve 114 let starém domě. A ten dům již zažil hodně lidských osudů, a bolesti. Narodili se zde dva lidé - umřelo jich tu šest. Jeden zrovna na místě, kde teď smažím rybí filé...
A občas je tady vnímám a cítím a slyším. Hlavně v noci a v kuchyni. Něčí kroky se tam procházejí. Hmm.
"Blbě slyšíš," komentuje to manžel, "a pak, tady je tolik zvířat, a pořád někdo a něco chodí sem a tam, ale strašidla a duchové to určitě nejsou."
Jenže, nechci ho vyděsit, náš naprosto na první pohled hloupoučký pes, který trpí psím ADHD, kolikrát štěká jen tak do vzduchu a kouká někam do prázdna, kde nic není, a onehda byl zděšený, celý se třásl, chlupy naježené a ocas mezi nohama, kňučel a zalezl pod skříň.
"To nic, straší mu ve věži", dí ten chytřejší z nás.
No právě že, no právě - že straší....
Tak nic. Těším se na další strašidelný dům. Snad bude podobný tomu našemu. Ale ta zvířata a zahrada a vůbec všecko mi bude strašně chybět...

11. 7. 2008

Bajka: O knížeti a gumovém rajčeti

Byl jednou jeden knížepán. Černohorský se jmenoval. A ten pán se tvářil, že je úctyhodný a solidní, tak jako knížata bývají. Žádná z dávných rytířských ctností mu nesměla být cizí.
Jednoho dne se však tento původem šlechetný muž setkal s člověkem, který byl z jiného rodu, ne už tolik šlechetného. A tak se začal naší bajky děj:
Ten jiný muž však k poctivosti delší cestu měl a co více, různé nekalé kejkle kul a hodně lidem jejich žlučí hnul. I kníže prohlásil, že nesedne s ním za vladařský stůl, pokud se prokáže, že ctnostné jednání chybí tomuto člověku téměř jako sůl.
Však - ačkoliv již kníže v rukou ony lejstra pro či proti jeho vině měl, na nic nehleděl. Zapomněl na svůj slib, že pokud tamten vinen bude, on odejde, a tak očistí svůj i vlády štít. Lejstra odložil kam chtěl a dál se své moci věnoval a důležité dokumenty s jiným vladařem v té době ještě podepsal. Lid poddaný však jeho slova v mysli měl a hned po podepsání odměnil se mu na hlavu hozeným tvrdým rajčetem.
To rajče jako guma však odrazilo se od hlavy knížepána, čímž možná jeho mysl nebyla i pro doby příští jasná zachována. I komentoval to sám kníže pán, že rozprsklé rajče na čele by mu mnohem více bylo milo a více by vyjádřilo. Uniklo totiž muži tomu dobrému, že nedostál slovu svému a že svou čest a šlechetnost svým činem zaprodal. A co více - oním rajčetem - vzkazem poddaných - tím pádem pohrdal.
Udělejte si však každý závěr sám. Je lepší na svých nohou pevně stát a čest svou zachovat, nebo se nechat vladaři zaprodat?
A co nebohé to rajče s tím vším společného má? Všechno a nic. Aneb - raději být gumově tvrdým rajčetem než gumovým, na sliby zapomínajícím a tvárným, všehoschopným knížetem...

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 12. zpropadené velikosti

To byl zase den. Tedy ten včerejší. Chystáme se totiž na dovolenou. Poprvé sami po 25 letech nebo kolika to vůbec, už to ani nepočítám. A tak jsme šli nakoupit. Nejen tak, ale "něco" na sebe.
"Paní, na vás?" Prohlídla si mě hubená prodavačka zpoza brýlí a ušklíbla se. "To nemáme. Na vás tu nic nejni. "
Přiznám se, k zubaři bych šla radši.
"Bodejť by bylo, když nešijete na normální velikosti", špitla jsem, zatímco mě manžel tahal za rukáv z toho vietnamského obchůdku ven, na vzduch.
Ale ty indické šaty, co prodávají na náměstí, do těch se prostě vejít musím! Chodím kolem nich každý den do práce a sbírám odvahu zeptat se.
"Na vás? Takovou velkou velikost jsme včera prodali!" Ale nedám se. Očividně chci koupit stůj co stůj, ne včera, ale dnes.
Skoro půlhodiny vybalujeme velikosti, poměřujeme, zkoušíme, smějeme se. Nakonec - jo! Jsou sice trošilinku užší a takových nejméně pět kilo by to chtělo do nich zhodit, ale jdou! Kupuji, mám je! Myslím, že i prodavačky si oddechly, že mají ode mne konečně klid a že by mi prodaly už i cokoliv, jen abych už šla.
Vždyť co - mám už doma skoro plnou skříň takových věcí, zcela nových, do kterých již několik let zaručeně a šťastně hubnu, tak co. Však jejich čas jednou přijde.
Fujtajflík. Budu muset se sebou něco udělat. Budu muset chodit nakupovat častěji... bo je to dobrá motivace! A jednou do takového obchůdku přijdu, a bude mi sedět všechno to, co je nyní jen pro hubeňoury.
A žádná vychrtlá prodavačka se mi nebude zpoza brýlí posmívat, že nic pro mě nemá!
Howgh! :-)

10. 7. 2008

Nepohádka

Byl jednou jeden americký radar. Tak si tam tak tiše stál, v lesích, za devatero horami a řekami od své rodné země, sám a sám, kdesi v Čechách. Měl hlídat bezpečnost té země tam za oceánem. A měl hlídat tu cizí zem, ve které stál, proti případným útokům jiných nepřátel.
Ta země ale moc nepřátel neměla. Byla malinká, milounká, naše.
Ale protože si lidé v té zemi nejen přáli být chráněni před nebezpečím, ale hlavně zavděčit se a zalíbit se té velké a silné zemi, usmysleli si někteří její představitelé, pánové a kníže, vystavět ten ochranný americký radar na jejím území. Když je ochrana, musí být i nebezpečno. Tak bylo.
Protože i počet nepřátel té malé země tak narostl.
A protože radar měl chránit svou velkou zem, chránil ji, když se proroctví o zlobě z jiného světa naplnilo.
A tak si stojí radar v pusté zemi, sám a sám.
A netuší, co způsobil.
A všude je ticho a klid, jen vítr si fouká ve větvích stromů, rostoucích v zemi, která již není...

8. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 11. Doba sečení

Je doba sečení. Kdysi dávno můj otec v tuto dobu sekával naši louku. Kosou. My děti jsme za ním chodily s hráběmi. Tráva se sušila, pak opět hráběmi převracela, k večeru nebo před deštěm se nadělaly kopky sena a pokrylo se to nepromokavou plachtou. A všecko to krásně vonělo a sušilo se a sklízelo se, a za svítání mne budilo taťkovo naklepávání kosy (ten zvuk si už myslím zřetelně ani nepamatuji, je někde zasunutý ve vzpomínkách).
Dnes už nekosíme kosou, ale vyjíždíme na tutéž zahradu benzínovou sekačkou. Mám tu práci ráda. Zvuk sekačky příliš nevnímám, ale ráda pozoruji trávu, jak se vlní ve větru a jak se třpytí ve slunci. A přistihla jsem se při myšlence, že sekání trávy je podobné jako - a asi si budete myslet, že jsem zešílela - jako když se koupete a plavete v moři. Taky jste hlavou proti slunci, tráva se vlní stejně jako vlny v moři, mírný vítr stejným způsobem hladí po tváři - prostě celkově to ve mně vyvolává velice podobné pocity.
Jen ty vůně se liší.
A vzpomínky na dětství, ve kterém nejen ta zahrada a vůně usychající trávy, ale skoro vše bylo jiné a jinak než dnes.
Nevím, jestli lepší. Ale jiné určitě.

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 10. Fatimka

Jejda.
Je mi smutno.
Před rokem umřela moje Fatimka, fenka maltézského psíka. 14 let s ní uteklo jako voda, skutečně jako voda. Chybí mi. Mám tady v pokoji její fotografii a denně se s ní zdravím, a vím, že mám ještě čtyři její příbuzné... leží mi u nohou i teď, ale ta, která tu není a nikdy už nebude, hrozně moc chybí. A chce se mi věřit, že je snad nějaké zvířecí nebe, ve kterém ji znovu pohladím, obejmu a ona ke mně přimkne své tělíčko a přilísá se opět k mému obličeji, nebo jen zaštěkne nebo zamává ocáskem, to je jedno, prostě nějak ještě se mnou bude.... Ti ostatní si mé smutnění nezaslouží, protože taky jsou tak jedineční a skvělí, a vím, že jednou budu smutnit také po každém z nich, ale co teď nadělám, když právě její ztráta tak pořád bolí.
Nevím ale, jestli ten pocit znáte, ale občas mám dojem, že všechna zvířata jsou prostě Fatimka. Vidím ji nejen v jiných psech, ale i v kočkách nebo v úplně jiných zvířatech, které potkávám. Všichni jsou prostě Fatimka moje malá, milovaná, jedinečná, jediná a neopakovatelná.
A najednou, představte si, chápu i to, jak jsou myšlena slova filosofů o lásce a o tom, že kdo jednou miluje, nemůže nenávidět. Že tam, kde je skutečná láska k někomu jinému, třeba i k jedinému člověku, tam se již do srdce nevejde nenávist či neláska k jiným lidem.
Tak i všechna zvířata jsou součástí mé Fatimy, a.... součástí úplně všeho, prostě jednoho jediného celku, ke kterému všichni patříme.
A ani nevím proč, ale napadají mě ted zcela bezděčně slova J. Nerudy:
Srdce to lidské - ach bože, prebože - za zlobu móže snad, za lásku nemóže!
Tak docela dost dobře nevím, co s tím...

7. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 9. sok v lásce

Včera jsem tu krutou pravdu definitivně pochopila. Mám, představte si, mám zcela vážného a urputného soka v lásce.
Je takový malý, černý, drobný a asi i rychlý, není ho vidět a je vytrvalý a, a musím si to přiznat, štve mě.
A navíc si myslí, že to, co je moje, je i jeho. Aspoň se tak majetnicky chová. A na mé zájmy a záměry nehledí. Mé cítění, touhy a přání jsou mu úplně a zcela fuk.
Zasadím tymián, a on mi jej podryje. A nejen to. Podrývá všecko, co ho napadne a všude dělá své hromádky, aniž se zeptá.
Krteček. Co naplat, asi má naši - mou - zahradu rád. Asi se mu líbí a říká si, že je jeho jediná, nejmilovanější, nejkrásnější k životu a k sousedům se mu jít (tedy podrýt) nechce.
A nevnímá, že není sám. Jsme na tuto lásku dva - a naše představy, jak lásku projevovat, se patrně diametrálně liší.
Nevíte někdo náhodou, jak vysvětlit krtkovi, že jeho láska, jinými slovy moje, jedině moje zahrada, ne jeho, je už zadaná? :-)

6. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 8. kočičí noc

Jo jo, člověk jeden kdyby věděl, co ho čeká. Psala jsem včera o zasmušilém odpoledni. A to jsem ještě netušila, co nás čeká v noci.
Moje milé děti mají rády zvířata. Tady asi platí, že to nejspíš podědily. Jenže jsme vždycky byli spíše na psy, ne na kočky, ty byly uznávány jen jako členky zvířecké tlupy v okolí domu. Uznávali jsme jejich nezávislost a svobodu. Taková kočka, když se rozhodne, že na celý půlrok odejde někam jinam, třeba do přírody, tak si odejde, aniž by co řekla a na zimu se vrátí. Máme (možná už jsme měli, člověk nikdy neví), takového kocoura. Přijde vždy to ráno nebo v ten den, než začne sněžit. Celé jaro a léto i podzim se ani neukáže, ale úderem zimy sedí na zápraží a lísá se, jako kdyby vůbec nikdy nebyl někde jinde.
Mé děti si ale přivedly domů dvě "značkové" kočky britky. Jsou nádherné. Mají krásnou do šedo fialova zbarvenou srst a nádherné veliké oči a chytře se dívají. Co ale naplat, jsou to kočky pokojové, kočky domácí, zvyklé na společnost lidí. Protože dole v domku máme psy, kočky jsou v patře, kde mají děti velký podkrovní pokoj a my s manželem ložnici. V tom pokoji tedy ty kočky žijí. A aby v noci nebyly samy, otevíráme jim dveře a necháváme jim volný průchod do celého patra.
Dnes v noci ty kočky neusly. Protože včerejší "zasmušilé sobotní odpoledne" nikým nerušené prospaly, v noci si to vynahradily. Běhaly z pokoje do pokoje, po schodišti pak nahoru a dolů, skákaly z oken na postele a zase zpět, prostě celou noc něco kutily, a až nad ránem usnuly.
Také jsem s nimi tím pádem nedobrovolně "kutila", protože spát se nedalo. Mobilem jsem si na ně svítila, ať je přepočítám, že jsou fakticky jen dvě, protože to vypadalo, že jich je tam takových nejmíň dvacet. Ten mobil ale vždy probudil i manžela, který jinak v pohodě spal, a tak jsem za narušitele spánkového klidu byla označena nemilosrdně jen já. "Proč tady furt blikáš tím mobilem? Hraješ si na svatojanskou mušku? Dej s tím pokoj, chci spát... ses zbláznila, či co..."
To tedy byla noc.
Doufám, že tam nahoře někde na severu mé děti klidně a pokojně spinkaly a o jejich kočičkách se jim pouze krásné sny zdály -
a ani na svatojanské mušky si v té světlé noci nijakým způsobem nehrály.
No nic, jdu těm kočkám dát něco k snědku. Aby byly silné a zdravé a kočičí a hravé.
A pak se taky najím, ať jsem na tom přibližně také tak.

5. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 7. zasmušilé sobotní odpoledne

Je sobota, takové odpoledne nic moc. Poslouchám Radiožurnál, rozhovory i písničky a nutím se do práce.
Mám jí hodně a nevím, kterou začít.
Doumývala jsem nádobí - hmm. Včera přišel manžel z odpolední a na sporáku zůstaly hrnce a tři pánve. Hmm. Vždycky jsem si myslela, že nádobí roste úměrně počtu lidí v domácnosti a chlácholila se tím. A vymlouvala se na to. Hodně dětí, hodně nádobí. Včera on tak mrkl očkem na tu haldu a já už už chtěla říct tuto všeomluvnou větu, když ono ejhle - děti myjí a dělají nádobí jinde, my jsme tady sami... a přesto je ho plno. Tak teď už není a tak to i zůstane. Protože není nic krásnějšího než čistotou vonící kuchyň... no ni?
A teď se pustím do těch posudků, co musí být hotové do úterka a do čtení těch diplomek, které vedu a které mají být odevzdány za týden.
Nebo bych mohla dopsat ten článek, na který se už měsíc chystám.
Nebo, nebo - že bych vzala ten špagátek a šla konečně svázat ty trsy květin, které se rozložily do všech stran?
Hmm.
Ale ne. Půjdu si přečíst noviny. Viděla jsem na jedněch fotku Květy Fialové, tak si uvařím kafe a půjdu si počíst...
A co Vy? Mějte se taky tak pěkně a ať se Vám dobře pracuje...
v takové zasmušilé sobotní odpoledne, jakým to dnešní je.

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ 6.: talárování

Několikrát do roka přichází ta chvíle, na kterou tolik studentů během svého studia čeká. My tomu říkáváme "talárování", protože se oblékáme do taláru. A je to velká pocta. Jinými slovy jde o promoce.
Absolvuji tento jev a slavnostní akt spolu s ostatními kolegy z práce už několik let. Obyčejně jsou na začátku prázdnin velká vedra, a pokud ne, na tyto dny počasí vždy ví, že vedra prostě být musí. V ten den si na sebe navléknete neprodyšný černý talár, jinak sutanu na knoflíčky od krku až dolů a na hlavu si nasadíte nějaký to čepeček, co má asi nějaký název, asi vznešenější, ale já mu soukromě říkám debilníček. Totiž - nikdy nic na hlavě nenosím, ani v tuhých zimách ne, protože mi prostě žádný kryt hlavy nesluší a nesedí. Mám ji velkou, tož potřebuji velkého debilníčka, z pod kterého mi čouhají vlasy. Vypadám v tom taláru s tam tím na hlavě jako strašák do zelí. Ale to není v ten moment to nejúžasnější.
Úžasné je, když začne znít hudba a vy vykročíte spolu s ostatními kolegy, kteří vypadají kupodivu zcela inteligentně a normálně, do slavnostního sálu a hosté promočního obřadu, ale především profesionální fotografové nedělají nic jiného, než že si nás neustále fotí. A já vím, že tak, jak momentálně vypadám, bych nevyšla ani na zahradu mezi svá zvířata a ptáky, abych je nepoděsila. A myslím, že nejsem ani schopna úsměvu, že se jenom z té situace zoufale šklebím. Na mnoha fotkách, které naštěstí nikdy neuvidím, vypadám asi jako šílené šklebící se pako.
- A přitom mám tenhle rituál ráda a naplňuje mne úctou z této události, myslím si, že to je skutečně slavnostní chvíle. Takže se ve mně perou smíšené pocity hrdosti a studu.
A někdy mi připadá, že prostě takový a o tomto je i samotný život. A že dobře nám tak. Jsou chvíle, kdy jsme "talárováni" a život pro mnohé kolem nás nabývá jiných směrů a rozměrů. Ale my v těch chvílích kolikrát vypadáme hůř než obvykle a svým zjevem a vůbec sebou samými jsme druhým a především sobě tak akorát pro smích. Vědomě i nevědomky.
Asi to tak má být.
A i pro "toto" je to rituál, který má své kouzlo.

4. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 5. na pranýři :-)

Ale také prací v práci živ je člověk.
Dostali jsme úkol. Stojí a padá na něm celý pedagogický svět. Ach běda přeběda tomu, kdo jej nesplní.
Seznamy naší publikační činnosti, kterou jsme všichni povinováni, jinak Publ 1 přechází na systém Publ 2.
Na Portálu naší univerzity k tomu máme podrobný návod, jak postupovat.
Moc chytrý program to je.
Strávila jsem u něj téměř deset hodin života, než to konečně udělalo to, co jsem chtěla. A co jsem hlavně udělat měla a musela. Můj ty světe kazí, to byl ale porod!
Ale prý to není programem ani počítačem, ten je prý na tom dobře, blbý je jen ten, kdo u toho sedí. Tak moudrá a povzbudivá byla slova manželova, který se mi tímto snažil pomoci překonat můj soukromý Nanga Parbat.
Hotovo. Podařilo se, co se dařit má. Odkliknuto, úkol splněn. Paráda. Až do určitého dne - odněkud, skoro jako z čistého nebe mi přišla zpráva, že v systému byla nalezena chyba, ať ji tedy opravím.
I ujala jsem se znovu tohoto úkolu. Najela na Publ 2, dala rozšířené hledání, zadala své jméno, dle příkazu odeslala, našla inkriminovanou publikaci, editovala, opravila, validovala formulář, dala náhled a pokračovala, uložila, oddechla si a vyšla ze systému.
Za několik dní mi přišla zpráva, že chyba nalezena, neopravena. Tak teď znovu - najela do Portálu, zadala jméno a heslo, najela na Publ 2 ... a tak dále, dál to znáte, já už nedobrovolně i popaměti a ze spaní. Opravila, uložila.
Několik dalších hodin poté došel mail od pana vedoucího katedry se zajímavým textem. Pokud nebude chyba opravena a jde o tak zásadní a podstatnou věc, bude muset, ač nerad, odebrat na tři měsíce osobní ohodnocení a příplatky a vůbec... protože nereagovat na výzvy a neopravit to, co se opravit má, to se prostě nedělá.
Má reakce byla, přiznám se, neúměrná jeho výtce, ale úměrná mému stavu a rozpoložení - odepsala jsem tomu nic netušícímu (o mých úkonech) a dobrému muži, že lepší by možná bylo, kdyby mne vedení OU rovnou postavilo na Masarykově náměstí na pranýř, nebo že by možná úplně, ale úplně nejlepší bylo rovnou mne tam pro výstrahu všem pověsit. Autor toho programu by však mohl být zároveň aspoň zlynčován....
Otvírám svou mailovou poštu a bojím se, bojím, co mne tam čeká :-)
A v duchu vidím Masarykovo náměstí a popraviště a dav řvoucích lidí - pověsit, pověsit, neopravila publ!
A nikdo přitom nebude vědět, co jsem to vlastně provedla a čím se provinila.
Hloupé bude, že ani já ne.

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 4. co doma?

Ale zpět k nám domů, - duhová země je přece jen daleko.
Můžete si snít a plnit si své sny a jít tam někam, tam za tou duhou (a někdy, jak je vidět, i doslova). Ale ten svůj život si žijeme každý sám, tady a za sebe.
Co doma?
Ráno vstanu a tzv. "poklízím". Maminka tomu říkávála - idu pokludit - a znamenalo to jít nakrmit všechna domácí zvířata. Myslela tím slepice, králíky, ovečky, kozu, krůty, prase, až pak psa a kočky. Dneska je vše jinak - slepice tu už nekdákají, ovce nebečí a králíci neskáčou v kotcích a krocan nikoho nenahání a nehudruje, ani kohouta není třeba se už bát. Vůbec je tady nějaké ticho. Ale - kanárek prozpěvuje už od rána, andulky do toho něco vřískají, ptáci venku zpívají už od rozednění, psi štěkají a piští a vyjí a kočky mňoukají a ječí, když mrouskají a vydávají skřeky, když se perou. A ve strouze kuňkají žáby, a je to celý každovečerní a noční žabí koncert, a mezi keři a stromy létají svatojanské mušky, a do toho vydávají podivné další zvuky bůhvíjaká zvířata, a hrdličky létají nad hlavou a divoký holub si staví hnízdo, a netopýři tady taky někde bydlí a srny mi zase sežraly květy hořící lásky a pokoušely se i o boubelku. Nejvíce jim chutná růže, trny netrny. A veverky skáčou v korunách stromů - onehdy ale jednu přinesla naše trojnohá kočka až do předsíně, asi pochlubit se úlovkem. Byla to nádherná veverčička, jednu chybu ale měla - umírala, protože nevydržela kočičí péči.
A koťata si hrají v krabici od televize. A dnes v noci konečně sprchlo a vzduch se pročistil.
A vodníka Charlieho chudáka pokakal nějaký pták.
A dozrávají třešně a josta a rybíz.
A - mamí, říká moje dcera do telefonu, nech nám je na zimu.
Tož jo.
Nechám. Ani se jich nedotknu a a ony si ty plody tiše a trpělivě na ně počkají...

2. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 3. ledová země?

Tam někde vysoko na severu, několik tisíc kilometrů odtud, celkově asi 5 až 6 hodin letadlem, je ledová země.
Po asi tříhodinovém letu nad oceánem uvidíte někde pod sebou podivnou zemi, plnou hor a skal a gejzírů a lávy. Na první pohled neobydlenou a bez lidí. Přivítá vás střídmá letištní hala. Cesta z letiště do Reykjavíku je naprosto depresivní - nikde žádné stromy ani domy, jen cesta odnikud nikam. Pokud k tomu prší, jako že tady často, je celkový pocit ztracenosti potvrzen.
Island není možné popsat slovy. Je tak jiný a je tak zvláštní, že se to prostě musí vidět a zažít. Stačí ale několik hodin a počáteční pocit - bože, kde to jsem? - zmizí.
Pak již vidíte jen samé vodopády ("votrfóly"), které jsou tady v přírodě (ne ve městě) téměř na každém kroku k vidění. A je to nádhera. Pro milovníky zahrad a skalniček je pak téměř utrpení projít se po kopcích, všude prorostlých různorodými skalničkami, a jen tak si po nich šlapat... Na jednom takovém místě ztratil můj manžel kryt na mobil - snad je mu tam v té nedotčené přírodě dobře (tomu krytu, ne manželovi :-)
A všude cítíte přítomnost trollů a různých jiných tvorů a skřítků a pochopíte, proč v jejich existenci Islanďané věří - oni tu prostě v těch podivných a různě zbarvených horách prostě někde být musí; úplně se to tam jimi hemží :-)
Možná ledová země, řeknete si. Fouká tady vítr, vzduch je studený, ale podzemní prameny jsou teplé a gejzíry úžasné. A po několika dnech, kdy se i tělo aklimatizuje, nemyslíte na tuto zemi už jako na zemi věčného ledu.
V tom dešti a sluníčku zároveň se totiž neustále znovu a znovu tvoří duha, a jedna je krásnější než druhá.
Rainbow- land, duhová země. To je to místo, kde jsou nyní čtyři z mých pěti dětí.
A někdy je v myšlenkách podezírám, že to je ten hlavní důvod, proč tam jsou.
Protože vidět duhu na obloze i několikrát denně, to přece není jenom tak běžná věc...

30. 6. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 2. Život není peříčko

Ale velice brzy jsem se měla přesvědčit, že to "dobré" z nás z některých z nás někdy vyprchá a mnohdy ani Dobrá voda nepomůže. Nic zlého netuše a ani neočekávajíc, nasedla jsem zpět do vlaku, tentokrát do Ostravana. Dlouho jsem jím nejela a docela jsem se těšila. Do té doby, než přišla paní průvodčí. Jedním očkem zhlédla mou jízdenku a místenky (do Prahy nás jelo více, měla jsem zakoupenou jednodenní síťovou) a posléze neúprosně pronesla:
"Máte neplatnou jízdenku."
Jak to? Kupoval nám ji manžel spolu s místenkami den předem - jenže ouha, to bylo to ouha, paní pověřená ve výdejně jízdenek vydala místenky na správný, tedy další den, ale jízdenku v den jejího nákupu, tedy o den dříve, aniž to nějak zaregistrovala. Ani manžel, ani já, ani syn jsme si prostě nevšimli, že mezi pěti doklady je jeden se špatným datem...
Co teď?
Průvodčí měla jasno. "Buď mi zaplatíte 880,- Kč (tolik stála síťová jízdenka pro pět osob) nebo si v Kolíně vystoupíte."
Viděla jsem to bledě. Po dni stráveném v Praze jsem měla tak akorát na vlakové fuj fuj kafe, ale na jízdenku v této ceně již opravdu ne. Snažila jsem se tu zarputilou paní ukecat, marně. Přivolala si na mne revizora a ten byl stejně neúprosný jako ona. Už už jsem se viděla bezprizorní a na noc na dlažbě v Kolíně, patrně na nádraží, když se tu náhle mladý muž sedící přede mnou otočil a s úsměvem se zeptal: "Nevadilo by Vám, kdybych Vám to zaplatil?"
A podal revizorovi částku, odpovídající jízdence z Prahy do Ostravy, téměř o polovinu nižší, než po mně chtěla ta herdek baba alias paní průvodčí.
A tak jsem dojela domů, nevyhozena potupně za černou jízdu, vysvobozená mladým princem s dobrým srdcem...
a s pocitem, že dobří lidi ještě fakt, ale fakticky nevymřeli.

29. 6. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 1. Do cizích krajin

Tak se mi děti na léto rozletěly do cizích krajin.
Ta úvodní věta je doslovná, ale zároveň i nepřesná. Doslovná v tom, že opravdu letěly - letadlem. Do cizích krajin však není zcela přesné - cizí krajina to sice je, ale jen jedna. Takže ta věta by měla znít - děti se mi rozletěly do cizího kraje.
Ten jejich "vyvolený" cizí kraj je pro nás středoevropany skutečně cizí. Mé děti neodtáhly (brr, to je ošklivé slovo) do teplých krajin, jak bývá o prázdninách zvykem. Odletěly na sever. Odletěly na Island.
A aby to bylo zajímavější, ne najednou, ale pěkně postupně, jedno po druhém.
Tak se stalo, že jsem celkem 3x stála na pražské Ruzyni a ronila slzy za mizejícím, naposledy mávajícím potomkem, pak sedla do busu směrem Holešovice a do vlaku směr Ostrava v podivném duševním rozpoložení, že vše končí a nic už nezačíná.
Žádný ten odlet však nebyl stejný. Každý měl svůj vlastní ráz. Tak jako i každé dítě je jiné. S tím jedním, který mi pořád připravuje nečekaná překvápka, jsem i tady málem utrpěla nervový šok.
Letadlo podle něj odlétalo až kolem půl šesté večer. My dva vyjeli už ráno, protože manžel má rád vše s předstihem, tak ať tam skutečně jsme dostatečně předem. V Praze jsme se pak chtěli ještě projít po Václaváku a Karlově mostě, ale dojeli jsme "Pindolinkem" nějak utahaní, navíc bylo děsné horko a jel nám hned autobus na letiště, a tak jsme tedy už jeli. Celí znavení přijdeme do odletové haly a díváme se na odletové časy - a já náhle říkám - aha, tak jedno to letí za hodinu a půl, to druhé až večer... tak si pěkně počkáme a odpočineme.
A nastalo chvilku ticho. Po kraťoulinké chvíli hlesl syn, nutno říct, že zcela klidným hlasem, nezapomenutelnou větu: "Ty vole, mami, to první je to moje!"
Vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že jsem byla označena jako dobytek, navíc ještě opačného a impotentního pohlaví, ale i tak to ve mně hrklo.
Přijeli jsme tam akorát na čas - jít se projít tou matičkou Prahou, mohl už v ní zůstat...
Zmizel mi tedy velice brzy a jakoby náhle za pasovou kontrolou, a já tam stála jak opuštěný voják v poli a utírala slzy.
V tom se ten "ty vole" objevil znovu a s odzbrojujícím úsměvem prošel zpět kolem pasového kontrolora, který se stačil pouze nadzvednout a křiknout - ale pane! a podal mi svou láhev Dobré vody, ať mám co pít v tom parném dni.
Byl to úžasný moment. Stála jsem tam najednou dojatá, ubrečená, ale šťastná.
Naposledy tedy ještě jednou zamával a zmizel tam v tom davu jiných, také někam cestujících a někam bůhví proč odlétajících lidí.
Protože lidi pořád někde lítají a doma to neposedí a neposedí...,
ale něco "dobrého" po sobě asi vždy zanechají.

23. 6. 2008

Po přistání 5. - zpívající modrý žralok

Nemůžu než se nesvěřit s dnešním zvláštním zážitkem.
Přecházela jsem na Prokešově náměstí přes ulici, a míjela mladou rodinku zrovna ve chvíli, kdy se asi dvouletému chlapečkovi vysmýkl provázek s balónkem ve tvaru žraloka. Ten žralok byl krásně zbarvený, do modra a do stříbřita, a nádherně cenil zuby a protože se zvedl vítr, zhoupl se na jeho vlnách a vychutnával si právě nabytou svobodu. Byl to krásný okamžik, až na to, že to malé dítě nekřičelo, ale zoufale řvalo nad tou ztrátou a jeho rodiče jen mlčky hleděli za odlétajícím štěstím jejich syna a my ostatní lidé jsme se asi také na okamžik zasekli v okamžiku (já tedy určitě) a patrně i v zamyšlení, jak pomoci, když pomoci není.
A to dítě vzlykalo, a nic mu to nebylo platné, a já se dívala, jak krásně se ten žralok nad tím náměstím vznáší, jak klesá a zase nabírá výšku a spokojeně si pluje ve větříku a v poledním sluníčku - dokud se nezastavil o větve stromu. Ale i v nich se houpal a vznášel a snad i prozpěvoval...
A to dítě i se svými rodiči zmizelo za rohem a jeho pláč a srdceryvný křik už nebylo slyšet.
Takový krásný den - a tolik náhlé a prudké bolesti nad něčím, co my dospělí už asi nepochopíme.
Ale přiznám se, že jsem se v tom zaseklém okamžiku najednou přistihla při myšlence vylézt za tím žralokem na ten strom a chvíli se tím i vážně v mozku zabývala. Naštěstí ale při zvážení celkové situace
a při představě mne samotné lezoucí na strom,
v mém věku a váze,
jsem si řekla, že ne všechny bolesti jde pofoukat a spasit.
A s příjemným pocitem a s pohledem na houpajícího se žraloka jsem nastoupila do trolejbusu.

17. 6. 2008

Po přistání 4. - pršení

Tak nám tak od rána smutně prší...
Přistáli jsme již nadobro, let skončil. A je to jako v životě. Občas je hodně smutno.
Krásně se píše o dětech, o výchově, o myšlení a jeho letu. Ale někdy jsou to jen slova, která zaplňují prázdná místa a podivné ticho v duši nebo v srdci nebo kdo ví, kde to vlastně je, kde cítíme, doufáme, zoufáme si či pociťujeme radost. Asi v mozkových závitech, ale i tak, srdce a duše zní líp.
Nemám ráda konce a loučení. A mám smůlu, protože každým dnem dochází k nějakým koncům a loučením, takže je to setrvalý stav.
Abyste chápali o čem vlastně "mluvím" - rozjíždějí se mi děti do světa a na prázdniny a vůbec bůhví kam, a dům kdysi plný lidí na čas osiří. A bude tady podivné ticho. A nikdy už nebude takový, jako býval. Protože všechno v životě je o tom - že bejvávalo.
Syn mi teď kouká přes rameno, a opravuje mě. Mami, tohle nepiš, protože to tak není. Všechno je v životě o tom, co teprve bude, a to, co bude, bude fajn, protože jinak to ani nejde.
Sbírám odvahu věřit jeho slovům.
Protože vím, že tak nějak to asi bylo, je a bude...

7. 6. 2008

Po přistání 3. - v dobré společnosti

Takže jsme doletěli a je asi čas jít už dál po svých. Nebo se připravovat na další let?
Zpracovávám obrázky zelinky Přiďkumě a připravuji slibovanou "galerii". Docela se těším, až trošku oživí náš blog...
Hodně z vás mě svým zpracováním letu a myšlením mnohdy se zarudlýma, ale občas i jasnýma odpočatýma očima chytilo za srdce. Podařilo se nám společnými silami (nebojím se to říct) "oživit" filosofii, vnímat její podstatu - vrátili jsme jí dech a význam. Bylo úžasné pozorovat váš zájem, číst vaše myšlenky (myslím všech zúčastěnných) a vidět hloubku vašeho myšlení a uvažování o světě a životě.
Pro krátkou rekapitulaci - nejzáludnější otázky byly tři: za prvé ta, kterou jsem se ptala na triumfální konec. Pak otázka, ptající se na rozdíl mezi dítětem a dospělým. No a rady si mnozí z vás nevěděli ani s tím, jak tajemně a nepoznán, básnicky žije člověk na této zemi :-), tam jste někteří skutečně "básnivě" tápali. A nejrůznoroději jste odpovídali na otázku, zda šťastní lidé mají šťastné děti.
A také bylo znát, že malé děti v nás žijí svůj život celkem i naplno a jsou docela v pohodě a mají se fajn. A co více, podle vašich slov máte to malé dítě v sobě docela i rádi... Vlastně - já mám taky ráda tu holčičku, kterou jsem kdysi byla (a pořád vlastně ještě jsem, i když vidět to asi moc není).
Takže jsme všichni sami se sebou v docela dobré společnosti :-)
Což je myslím hodně pozitivní náhled.

29. 5. 2008

Po přistání 2. - volným pádem

Aha, tak už je to tady.
Moje milé letkyně a letci na koštětech, drobet jsem upadla přímo na zem. Nestíhám momentálně Vaše krásné lety... Sednu, otevřu, pročtu, proletím se, a - na reakci už není tolik sil. Kdybyste to viděli, pak byste spatřili, že nás létá celé hejno... tak prosím o strpení, snad to, slovy mých adolescentních synů, nějak "vykutím".
A ještě další problém se mi zarýsoval. Uznávám lety jako splněnou zkoušku a vzlétnuvším píšu, že jim známku zapíšu do elektronického indexu, že nemusí ani chodit osobně - a včera mi zabylo hooooodně líto, že se tím pádem ochuzuji o znalost tváře (takto znám jen jména), a že bych některé autorky a autory chtěla vidět na vlastní oči a že mi to je líto... že vlastně nevím, a nejspíš už ani nebudu vědět, slovy ne už mých synů, ale babičky - "čija ty je su, dževucho?"
Tak přemýšlím, jak to udělat. Hmmm.
Možností je více - buď to nějak přežiju, nebo časem osobně přijdete nebo já nevím...
třeba si možná uděláme čarodějnické tablo.
No, nějak to vymyslíme. Snad.
To jen abyste věděli, že přemýšlím, a že když přemýšlím, tak se něco chystá :-)

24. 5. 2008

Po přistání - pevnýma nohama na zemi

Čtu si vaše čarodějné lety a občas se musím nejen tiše usmívat, ale dokonce i zasmát. A to většinou tehdy, když někdy popisujete reakce svých rodinných příslušníků na některé pasáže a otázky čaro-dějnického letu. A někdy se až leknu, že si asi myslí, že jsem divná, praštěná nebo rovnou blázen... a aby Vám jednotlivě nakonec tu školu nezakázali v obavě o Vaše duševní zdraví.
No jo, a tak pěkně to bylo myšleno.
Ale z toho aspoň vidíte, že u myšlení se přece jen musí občas letět. Protože kdo stojí na zemi, ne vždy pochopí... jak pěkné je to lítání na koštěti. A jak důležité.
Ale zrovinka teď se můj muž chystá do práce a rád by kafíčko a čisté ponožtičky, tož abych honem honem přistála, a s láskou posloužila. To nějaká myšlenka v oblacích jen tak nevytrhne.
Však dělám to ráda. A taky aby ne.
Vždyť v těch nejobyčejnějších každodenních úkonech se skrývá ta nejhlubší hloubka celé filosofie.
V páru čistých ponožek a ve vřelé kávě ve sklínce od hořčice se právě teď ukryla i má láska.
Můj ty světe,
možná je to tak.