25. 9. 2016

Babí léto


Babí léto. Když slyším ta slova, představuji si závoje z pavučinek prosvětlené sluncem, létající světem. 
A šustící listí pod nohama.
A stromy plné barev a stínů. Stříbřitý déšť a lehounký větřík. A.... dost té poezie...

Avšak - i člověk je prý, podle Bible, jen: „…vánek pouhý, i kdyby stál pevně - každý žitím putuje jako přelud.“ Jsme jen takové létající pavučinky. 


16. 9. 2016

takový je život

Jako kdyby léto bylo skutečně ve znamení zvířátek :-)))
Sedím si tak opět u počítače, když mi najednou pod nohama, kde se vzala, tu se vzala, proběhla malá myšička.
Vůbec jsem jí nevadila, vůbec se přede mnou neošívala, vypadalo to, jako kdyby ona tady byla doma a já ten vetřelec.
Zmizela někam pod knihovnu.
I šla jsem pro kočku, pro tu, která nám tak nějak "zbyla", tedy pro kočku matku. Pro to nebohé zvíře, které vždy od dveří vyhazuji, byla ta náhlá čest být se mnou doma opravdovým šokem. Velice však brzy zavětřila přítomnost běhající potravy i jala se číhat a lovit.
Za malou chvílí mi na tomtéž místě u počítače proběhl pod nohama pavouk veliký snad jako moje dlaň. Takový ten chlupatý masitý, fuj...
Zakřičela jsem, čímž jsem vzbudila manžela, který spal před noční a vyděsila dceru, se kterou jsem si zrovninka telefonovala. "Co se stalo?" Zeptala se. "Ale, pavouk..." "Tak hlavně, že to nebyla myš..", zněla odpověď.
No jo.
Kočka matka tu myšičku za chvíli lapila.
Byl to pro ni ale asi hrozivý den a patrně nic nechápala, protože jakmile ji měla, ukradla jsem jí ten úlovek a vyhodila je obě ven.
Takový je život.

14. 9. 2016

Podivně

Polovina září.
Za chvíli nám léto skončí.
Na naší ulici (pod našimi stromy) je už napadané listí.
Z letních koťátek nepřežilo ani jedno.
Děti už znovu chodí do školy, prázdniny jsou minulostí.

A v noci houkal sýček...
Tak nějak podivně je na světě.

4. 9. 2016

Mít se dobře

Musím se usmívat.
Povídala jsem si s kamarádem, byl to takový ten telefonní hovor po dlouhé době, ve kterém jsem mu vyprávěla všechny "útrapy" svých posledních dnů.
"Útrapy" píšu v uvozovkách, protože si sama uvědomuji, že mé útrapy vlastně až takovým děsivým utrpením nejsou...
jsem relativně zdravá, mé nejbližší okolí taky, mám kolem sebe lidi, které mám ráda a oni možná i mne, mám práci, která mě baví
a vůbec spoustu věcí "mám." A vím, že jsem.
Není třeba smutnit. I když si nás ten smutek často najde sám. Potvůrka jedna.
A tak chci větu svého dobrého přítele předat i vám všem, kdo přicházíte na tento blog. Samotné mi hodně pomohla a pomáhá. Moc mu za to děkuji.
O jakou větu jde?
Hmm, o tuto:
"Mám se dobře, ale těžko to snáším!"

Takže pojďme, a snášejme :-))

3. 9. 2016

Ještě pořád

Máme léto. Ještě pořád.
Vždycky na začátku školního roku, tu prvotní dobu po prázdninách, na mne padá smutek.
Taková ta nostalgie z toho, že něco končí, něco začíná.
Ano vím, básníci a filosofové a vůbec i tak všeobecně lidé to někdy berou s nadhledem a  s veselou myslí. Tak jako všechno a všechny změny v životě.
Být otevřený všem změnám - i těm pravidelným - a zároveň zakotven v tradici a přijímat vše nové, co přichází.
Ten můj milovaný Komenský, představte si, našla jsem teď u něj větu, které jsem si nikdy nevšimla (a to jsem ji dokonce už i citovala).
Víte, jak nazval tento pán, který všechny strasti a útrapy a nástrahy svého života podle nás s takovou lehkostí a patrně optimismem snášel?
Tak podle něj byl svět: pochmurným chaosem temnot.
Představte si. Jak tato slova k němu téměř nesedí.
O škole však mimo jiné také říkával, že by to měla být "líbeznička."
Škola jako líbeznička v pochmurném chaosu temnot.

Ještě že máme pořád to léto...

2. 9. 2016

Vzpomínky

Vzpomínky. Taková zvláštní věc.
Vlastně všechno v našem životě je vzpomínka. To, co je teď, je už zároveň minulostí... žijeme ve vzpomínkách, přítomnost neumíme zachytit.
Ta odvěká touha zastavit čas - je vlastně nemožná.
Ale na druhou stranu je to potěšující - proč? - protože pokud je vše ve vzpomínkách, tak to zároveň neustále je.
Jsem pořád ta malá holčička, která jde poprvé do školy?
Pokud si pamatuji i ty šatičky, které jsem měla v ten den na sobě, a tu ranní atmosféru, pak ano...
zvláštní, že?

Bylo by to pěkné...
jenže zrcadlo je někdy hodně kruté :-), tam tu malou holčičku nevidím a nevidím

První školní den

První školní den.
Vzpomínám před léty - jejdanenky, už ani nechci počítat, před kolika léty vlastně... byl ten můj den D, první školní.
Měla jsem na sobě takové zvláštní šatičky, jejich okraj byl lemovaný obrázky, takové s mořskými motivy nebo tak nějak. Prostě zvláštní šatičky samy o sobě.
Vešly jsme s maminkou do třídy, v jejíž zadní části byla i tělocvična, která teď byla otevřena, ať se tam rodiče vejdou. Na tabuli byl velikánský ručně psaný (jak také jinak) nápis. Nějaké dvě - tři paní nás vítaly poprvé ve škole.
Bylo to na naší vesnické malotřídce.
Na zádech jsem měla červenou aktovku.
Z oken třídy jsem viděla dole v údolí náš domek.

Často jsem pak z tohoto okna v průběhu dalších dnů tím směrem hledívala, nejprve učící se A, E, I, O, U...
nebo-li Alenko stůj, auto houká

Kde ty časy jsou?
Jen ve vzpomínkách