2. 2. 2017

Hromnice

Hromnice. Pradávný svátek, oslavující návrat. Po dlouhé těžké zimě je tam někde na obzoru už příchod jara. Po chladu a temných dnech přichází opět světlo. Naděje.
My jsme na své pouti vykročili na svátek Dušiček. Tedy těch, kteří již zemřeli. Překlenuli jsme se spolu zvláštním obdobím, ve kterém však přes všechen "smutek" byla i veliká radost. V té největší tmě se narodil ten, kdo jednou nad tou tmou navždycky zvítězí.
Naši předkové žili krásnými zvyky, které dnes přetrvávají jen ve vědomí tradic. Z našeho života se už tak nějak vytratily. Škoda, přeškoda.
Hromnice jsou svátkem světla, ohně, navrácejícího se života. Svátkem radosti.
Moc děkuji všem, kdo jste putovali touto naší zvláštní poutí, a to buď jako poutníci, odpovídající na mé otázky, nebo také těm, kteří jste se pouti zúčastnili jako čtenáři.
Do té skutečné pouti životem vám všem přeji vše jen dobré :-)

31. 1. 2017

Máme 31. ledna.
První rok měsíce je za námi. A co více - za dva dny jsou Hromnice.
Putování skončí.
Děkuji všem poutníkům za to, že vydrželi tuto naši dlouhou pouť a že došli až do cíle.

Dnes již tedy bez otázek :-))
Nebo že bych neporušila daný zvyk a přesto Vám ještě jednu otázku položila?
Chcete tedy poslední? Můžu?

Otázka lednová, poslední, dobrovolná: Na co byste se rádi zeptali Vy mě?

28. 1. 2017

Minuta, rok, dva
měsíc
desetiletí

čas skáče jako přes švihadlo
a pak náhle stojí
nikam neletí

vteřina tvého času
pohled tvých očí

okamžik tisíciletí

Čas

Blížíme se k cíli našeho putování.
Teda, bylo dlouhé...
Na co se zeptat v posledních otázkách?
Skoro mám pocit, že jsem se vás na nic až tak složitého a důležitého vlastně ani nezeptala :-)

Jen ten čas nám tak nějak proplouvá, proplouval mezi prsty...


Otázky dvanácté:
Může za všechno v životě čas?
Jinak položená otázka - zhojí čas rány? 
A měl by?

27. 1. 2017

Být na konci, to vždy znamená být i na začátku.
I když z toho mrazí.
Všechno krásné - ale i ošklivé - končí
a všechno krásné - ale i ošklivé - vždy začíná.

Nikdo nikdy nás nenaučí,
jak
žít, jak přežít, jak přežívat...

Klopýtám od cíle k cíli
s jedinou (ne)-jistotou?

že miluji

26. 1. 2017

Tíha

Jak jdem tím zdejším světem, uniká nám v čem se pletem...
a pak tu nejsme, a přesto svítá
zpíval kdysi Karel Zich.
Uniká nám, v čem se pletem. Naši pravdu kolikrát považujeme za tu jednu jedinou. Tato domněnka je ve své podstatě příčinou všech sporů a konfliktů, nepohody, hádek.
Uniká nám, v čem se pletem. Kdybychom se však "uměli" poučit z myšlenek Konfucia nebo I. Kanta, bylo by nám, i v tom, co nám uniká, všem lépe na světě.
Chovejme se k druhým tak, jak bychom si přáli, aby se i oni chovali k nám. Chovejme se tak, aby naše chování mohlo být vždy mravním zákonem.
Jak jednoduché.
Jak těžké.
Celé dějiny lidstva jsou této tíhy svědkem.

Otázky lednové, jedenácté:
Znáte Kantův kategorický imperativ?
Myslíte si, že každý si je svého štěstí strůjcem? Aneb, že jaký si to uděláš, takový to máš?
A co na to král Oidipus?

25. 1. 2017

Zdál se mi dnes krásný sen.
Naše zahrada byla plná rozkvetlých květin. A nejen to, byla plná rozličných zvířátek. Želvy, žáby, ještěrky a ostatní podobní živočichové.
Byla to radost pohledět. Oáza klidu, míru, štěstí. Ne lidí, ale těch zvířat.
Z té nádhery mě probudil neodkladný zvuk budíku.

Marné. Konec snění.
Musím do práce....
(mezi lidi) :-))
ale i tam je krásně