12. 8. 2016

doba bezčasí

Ptáte se mě nekteří (docela mě udivuje, že jste tady i v tom létě:-)) a mám radost), kde jsem byla v posledních dnech, že tady byla taková časová prodleva, ve které jsem nic nepsala.
Nevím proč, ale doba tak asi od 20. července do 10. srpna je pro mne dobou bezčasí. Taková doba prázdna. Čas ničeho a nikoho.
Mám to tak už několik let, a vlastně vůbec nevím, proč. Je to doba, kdy nic není.
Prostě takové bezčasí v těch pravidelných dnech, odpočítávajících roční období, den za dnem, rok za rokem.
V tuto dobu nejsem snad ani tady, na této zemi, protože tato doba je taková bílá díra, nebo černá díra (?) v životě.
Prostě bezčasí. Neumím to ani vysvětlit.

Venku už je cítit podzim, všimli jste si?

V pořádku

Je zvláštní toto léto.
Olympiáda, která snad ani olympiádou není (bez účasti té veliké země tam na východě), a všechno to další dění, které děsí.
Prý to tak ale bylo vždycky a my žijeme pod neustálým tlakem médií, před kterým nemáme kam utéct.
Číst zprávy na Novinkách znamená kolikrát propadnout strachu a beznaději, co s tím naším světem vlastně bude.
Ale naše rána - moje rána - jsou také o něčem jiném.
První, co je a co musím udělat, je kontrola stavu našeho zvířectva. Koně - v pořádku. Kočky - jsou všechny tři? Také v pořádku. Kohoutek se ozývá a kokrhá? V pořádku. Děda (můj otec) uvařil kafe, které voní celým domkem - také v pořádku. Kanárek a žebřička ve svých klecích a na bidýlku - také v pořádku.

Volá mi manžel z práce. "Co děláš?" a po mé odpovědi, že sedím u počítače a něco píšu, řekne ve stejném slova smyslu:
tak to je v pořádku.
Svět je, jak má být.

Babičkovsky

Stalo se.
poprvé, poprvé ve svém životě jsem slyšela toto oslovení: babi. Bylo to ve čtvrtek 4. srpna tohoto roku (2016).
Všímáte si? Jak přesně si to datum zapisuji a pamatuji? Jo, asi kolem 10.00 hodin bylo v tu přenádhernou chvíli.
Tolik krásných okamžiků míváme v životě :-)) a některé jsou opravdu nezapomenutelné.
Chystali jsme se se synem a s malou vnučkou na procházku. A ta malinká, která už byla venku za prosklenýma dveřma před výtahem, se najednou otočila zpět směrem ke dveřím jejich bytu, kde jsem ještě byla já, a  sklonila hlavičku a zavolala na mě tím neopakovatelně nádherným oslovením, a zcela spontánně, sama od sebe, ono: Babi!
A svět je najednou jiný.
Jsem babička. :-))
Co jsou proti tomu všechny tituly a všechna oslovení světa...

11. 8. 2016

Procházka

Vracíme se s manželem z dovolené. Z překrásné pláže u moře.
K našemu autu v centrální garáži ale musíme vystoupat tak asi 3 km do prudkého kopce.
Muž se vleče s dvěmi velkými taškami, já za sebou táhnu dva kufry.
Je letní parné dopoledne, slunce jen praží a konec stoupání je v nedohlednu.
Každou chvíli odpočívám a snažím se to vydýchat.
Ve chvíli, kdy si myslím, že už asi fakt nedolezu, a garáž i s autem
a všechno je mi fuk,
zeptá se mě najednou ten dobrý muž:
"Co říkáš, půjdeme ještě na procházku?"
Zakřičela jsem na něj něco v tom smyslu, že pokud dolezu tam kamsi nahoru
a neumřu, tak ano, možná půjdem.
"Proč na mě křičíš?" Zeptal se nevinně a překvapeně.
I přemýšlela jsem pak o smyslu těchto slov
a také o myšlenkových pochodech mého muže...

Ta procházka byla super. Se zastávkou na ledovou kávu... chutnala úžasně.

Kůň

Na naší zahradě se pasou koně.
Mívali jsme doma v době dětství mých dětí spoustu různých zvířátek. Od křečků, ptáčků, psů a koček a další havěti, nyní až po koně.
Někdy tak přemýšlím, kudy by to mohlo pokračovat dál.
Sedíme s manželem na zahradě, pozorujeme ty pasoucí se koně, když on najednou povídá:
“A k čemu je vlastně máme?”
Ti koňové tady jsou na dožití. Prostě vysloužilí staroušci, kteří by asi jinak šli na jatka. Už jsou k ničemu, k nepotřebě. Prožívají si tady u nás na zahradě svůj důchodový věk.
“Jen tak”, odpovím, a dodám: “Copak nevidíš tu krásu? Ten super relax?” Pohled na koně je totiž úžasný.
“Nestačily by rybičky v akváriu?” Odpoví on, můj muž, zamyšleně.
Možná, bléskne mi hlavou. Ale asi by to nebyla taková prdel…
Jednoho dne, když jsou oba vysloužilí koňové, on a ona, vypuštěni do našeho ostatního zahradního prostoru, slyším, jak ona divoce řve, řehtá, běhá po dvorku vyděšeně sem a tam, jako v nějakém šoku.
Vyběhnu ven a hledám patrně toho, koho hledá i ona. Jsme na ten děs najednou dvě.
On, kůň, totiž nikde.
Kam se ztratil?
Kdyby to šlo, řvala bych strachem o něj stejně jako ta kobyla.
Běhám s ní tedy po celé zahradě, když najednou mě napadne, že aha! Tam by mohl být.
A opravdu.
Ten kůň je zalezlý vzadu na zahradě mezi jabloněmi, hlavu skloněnou, a spokojeně si žere. Na její volání a ržání a řehtání a v podstatě zoufalý pláč nehne ani brvou. Je si sám svým vlastním pánem a teď má svá jablíčka a nechce být nikým rušen.
Přijdu k němu, docela ostře ho chytnu za tu jeho hřívu a řeknu mu pojď!
A on jde. Poslušně jako ovce.
Kobyla je očividně spokojená. Po zběsilém “lítání” a křiku je veta.

No, není i toto pravdivý obraz života?

22. 7. 2016

Zdravení

Krásné, prosluněné, letní ráno.
Jdu přes náš most směrem domů. Snažím se vstřebat tu krásu. Kopec Landek, vzadu soutok řeky Ostravice s Odrou, domky naší dědinky, stoupající v mírné kopcovité krajině, ulice utopena v údolí u řeky.
Po řece plují kachny, nad řekou a nedalekou velkou skládkou létají racci.
Krása pohledět.
Zastavím se na mostě a chvíli pozoruji řeku a kachničky (je jich 13), které se potápějí pod vodou, kde vidím jen jejich siluety, a zakrátko se opět vynoří nad hladinu. Celá taková krásná rodinka.
Přicházím domů a jdu pozdravit naše koně.
Dvě srnky se spokojeně krmí jejich ranní dávkou sena. Oba koňové stojí opodál a pozorují ty srny skoro stejně nehnutě jako já.
Pod nohama se mi pletou naše kočky.
Kohoutek kokrhá. Také on zdraví nový den.

Přes staré a vysoké stromy naší strouhy prosvítá slunce.

20. 7. 2016

Koloběh...

„Aji, aji“! volá má malá vnučka na pozdrav.
Je krásné mít vnoučátka. Mnohé na světě tím už i jinak chápu. Být prarodičem prý znamená mít druhou šanci. Ne, ne, takto to správně zní: Prarodiče jsou rodiče, kteří dostali druhou šanci.
Je to krásný pocit být prarodičem.
Malá natahuje ručku, a vede mě někam tam, kam chce jít jen ona.
V tichém údivu pozoruji to malé dítě, jak si umí prosazovat a prosazuje to své.
Jak se v něm rodí myšlení. Nebo jen rozvíjí?
Když ji vezmu do náruče, trochu se vzpouzí. Nechce být nošena, chce sama. Ale v nestřežené chvíli mi začně prstíky zkoumat a ohmatávat obličej.
Něco si k tomu povídá. Asi v pozitivním slova smyslu.
Nerozumím miminštině. Batolenštině. Či jak se tomuto dá říkat.
Do té krásné chvíle náhle zakokrhá kohout.
Ta malá se lekne až tak, že spustí nezdolatelný křik.
To zase vyděsí toho kohoutka. Stáhne zbytek (či již nově rostlá?) ocasní pérka a peláší, co mu jeho nožky dovolí, zpátky do stodoly, kde má svůj úkryt.
„Koki, koki“, říká malá a udiveně hledí.
„Koki, koki“, volá můj stařičký otec
 a hledí neméně udiveně.  

Koloběh života.