Putování, den sedmý

Každý žijeme svůj příběh.
Máme své životní příběhy, své po-hádky, mýty, ba kdyby jen to, celé romány.
Kolikrát si pak v životě řekneme, že to prostě nevymyslíš :-)) To se musí zažít.

Když se setkáváme tváří v tvář, potkávají se naše příběhy, mýty, pohádky, i ty romány.
Díváme se do tváře jiného člověka, a vnímáme jeho "nekonečnost" příběhů.
A kolikrát, vlastně vždy, vidíme jen jeho malilinkatou část.

Život je nekonečný příběh.
Druhý člověk je nekonečný příběh, plný svých tajemství.
A někdy mě napadá otázka: jak se v tom všem můžeme vyznat?
A chceme to vůbec?


Otázky sedmé:
T. Kuhn a H. Skolimowski hovořili o 4 paradigmatech. Které to byly a proč a čím jsou pro nás významné?
Jak souvisí tato paradigmata s životními příběhy každého nás?

Putování, den šestý

Svět, ve kterém žijeme.
Dnes se u nás v Ostravě rozsvěcoval vánoční strom.
Tak asi už tomu tak bude, za chvíli budou Vánoce.
Už zase...
Hmm.
Mám ráda vánoční lidi. Vždycky si představuji, jak jsme všichni tak nějak "vánoční." Sváteční.
Celý svět najednou je takovým.
Není ani svět moderní či postmoderní, či naplněný informačními technologiemi,
je svět vánoční.
A v takovém se krásně žije.
Tam dobro vítězí nad zlem i mimo pohádky.
Tam se všichni obdarováváme tím krásným, co je v nás.
A svět je plný světýlek.

Je dobře, že jsou Vánoce.
Aspoň občas.


Otázky šesté: 
Jaký je svět, ve kterém žijeme?
Jak vnímají filosofové rozdíl mezi moderním a postmoderním světem?

Putování, den pátý

Možná jsou to všechno jen pohádky.
Něco, co je po-hádce. Tedy v klidu, v míru. V pohodě.
Je dobře, že naše děti vyrůstají na po-hádkách. Když je po-hádce. Na příbězích, kde dobro vítězí nad zlem.
Snad jsou tyto prvotní příběhy podstatou světa a života.
Kdo ví.
Hakuna matata :-)))


Otázky páté: 
Vzpomínáte si ještě na pohádky z dětství a na ty, které jste měli nejraději?
Vzpomínáte si, proč? (Pokud to není pro Vás příliš osobní, prosím, vypište). 
A ve které pohádce se zpívají tato "zázračná" slova: hakuna matata? :-))
A co s tím ve filosofii výchovy?

Putování, den čtvrtý

A nejen na tlumok, ale také na boty, na boty nesmíme zapomenout.
Sbalím si na cestu své stařičké, ošoupané botky.
Vzpomínám, kdysi dávno - ach, dávno, dávno již tomu - smutně podotýkám s Boženou Němcovou,
v naší kůlně na zahradě, kde měl strejda svou dílnu, visely na zdi malé bílé dětské botičky.
To jsou tvoje, když jsi byla maličká, tvoje první botičky, - říkával někdy, když bafal z fajfky.
Takové malé bílé capajdy.
Vzal je čas, nebo nevím vlastně co, asi se už dávno rozpadly v prach.
Dnes vodívám svou vnučku do školky, a najednou, zrovna dneska, jsem tam u ní v šatní skříňce takové botičky viděla.
Co je to? zeptala jsem se.
A ta malá ani ne pětiletá střapulena mi odpověděla, no přeci moje botičky, když jsem byla maličká. Nechceš si je zkusit?
A pak rozvážně dodala: asi ne, už jsi stará, že, babičko.
Stará? Ne, nejsem stará, jen mi trošku jako tobě povyrostla nožička...


Otázky čtvrté, k zamyšlení: 
Kam se ztrácejí naše botičky?
A napadá mě: Není náš svět plný bot a botiček? 
A co na to Herakleitos a jeho pantha rhei?

Intermezzo I:

Co si beru na cestu? Tam za oblaka?
Své vzpomínky
své lásky, své srdce

Co si beru na cestu?
Maminku a dětství
děti
své sny

Co si jednou sbalím
 na cestu? Tam možná
do nebe?

Trošku mě z toho
přiznám se
na duši chladí,
děsí a zebe

do tlumoku si totiž sbalím
(především)
především

Tebe

Putování, den třetí

Být poutníkem.
Vzít si na ramena svůj tlumok... jak říká ve svém díle Homo viator Gabriel Marcel.
Být "homo viator", být se svým tlumokem putujícím na cestě.
Co si v tom tlumoku asi tak neseme?
Věci pro nás vzácné, potřebné; to, co chceme mít stále s sebou.
I na cestě tam za oblaka.

Také filosofie je cestou za oblaka toho, co máme na dosah.
Jako kdyby oblaka na dosah byla.
Ono vůbec všechno na světě je na dosah a zároveň není.
Proto je někdy tak smutno na světě...


Otázky třetí, možná trošku absurdní:
Představte si, že si balíte své tlumoky na naše putování filosofií. 
Co jste si vzali na cestu?
Myslíte si, že je někdy smutno na světě? (A mělo by být?)

Putování, den druhý

Ano, o co nám vlastně v životě jde?
V tomto světě, mezi lidmi, v práci, s dětmi?
Být moudrými z lásky - která nás tolikrát právě dělá nemoudrými, chce se říct až pošetilými;
nebo hledat moudrost, a milovat ji?
A co vlastně je "ta" moudrost? V čem spočívá?
Ve Starém zákoně se píše, že moudří znají svou cestu.
Cestu kam?
Do toho velikého neznáma, kde každá životní pouť končí?
Nebo začíná?
Kdo ví?

ajajaj, příliš mnoho otázek se mi tady náhle vyrojilo.
A to jsme teprve na počátku
naší cesty...


Otázka druhá, omlouvám se, že možná až příliš osobní: 
 Znáte svou cestu?
Odkud vede a kam?

Putování, den prvý

A vykročíme rovnou.
Co tedy dalšího potřebujeme vědět k počátku našeho putování?
Budeme se tady setkávat, aspoň z mé strany, každý den.
Vy můžete odpovídat průběžně, jak budete vy sami chtít, nebo posléze najednou. Nejpozději však do 31. 12. 2019 do půlnoci. V tento moment, s nástupem nového roku, putování skončí.
Své odpovědi mi můžete posílat (můžete, protože toto putování je dobrovolné) na adresu tohu-vabohu@seznam.cz
Poutníci splní svým putováním podmínky zkoušky. Budeme si pak nad vašimi odpověďmi jen povídat. Ne-putující čeká klasické zkoušení.
Ale co je důležité vědět - u putování je důležitá cesta, ne samotný výsledek :-)) Jde o vás samotné, o vaše zamyšlení se, putování je především VAŠE. Není to úkol s jasným cílem, je to cesta k tomuto cíli, kterým je filosofia jako láska k moudrosti nebo moudrost z lásky. A já budu pouze ten paidagogos, průvodcem, ten, kdo doprovází na cestě.
A pak zmizí :-)))

Takže otázky první, na začátku cesty:
1. Co Vy a filosofie? Jste filosofové z hlediska lásky k moudrosti nebo z hlediska moudrosti z lásky?
2. A myslíte si, že je na tomto našem světě ještě filosofů potřeba?
3. Pokud ano i pokud ne, co dnešní svět vlastně podle Vás nejvíce potřebuje?

Přivítání

Dobrý podvečer...
vítám vás všechny na počátku našeho putování.
Pro mne to je už součástí tohoto předvánočního období. Předvánočního, adventního času.
Pořád na něco čekáme... A tento adventní čas - který začíná až příští neděli, ne tuto, je takovým živým důkazem a příkladem celého našeho života.
Čekání...
Na co vlastně v životě čekáme?
Na co čekáte?
Na co čekám?
Čekám na opětovné setkání s vámi se všemi hned v prvním týdnu nového roku, už roku 2020.
A do té doby se budu hodně těšit na vaše odpovědi.

Co tedy k putování budete potřebovat?
Za prvé chuť, trpělivost a čas.
Je to vlastně taková zkouška - v tomto "čase" máme nejméně času. A v tom shonu vás budu vyzývat k tomu, abyste si, abychom si, protože mě se to také týká, ten čas udělali.
V tom spěchu se zastavíme, spočineme, zamyslíme.
Přeji nám všem šťastnou a pohodovou cestu :-))