Putování, den poslední

Čtu si o holčičkách, o chlapečcích...
Zadělala jsem těsto na koblihy a namočila čočku do vody, aby byla správně odleželá.
Venku je zima, u nás bez sněhu.
Vánoce jsou za námi, rok je za námi, nový rok před námi.
Proplétám se vašimi životy, příběhy, názory... a moc se omlouvám všem, že zatím nestačím odpovídat a reagovat, pouze se "proplétám"...
A nevím, jaký dárek bych dala mimozemšťanovi :-)))
Možná ty botičky :-))

Přeji všem krásný poslední den roku 2019 a krásné, pohodové, šťastné dny roku 2020. Ať je takový, jaký si jej jen my sami přejeme. Ať prostě a jednoduše jsme a s námi všichni ti, které máme rádi a které milujeme a kteří mají rádi a milují nás.
Moc děkuji vám všem,
mp

Putování, den dvacátý osmý

Jsme na konci naší cesty.
Děkuji vám všem za vaše putování, za vaše odpovědi, za naši společnou cestu.
Za chvíli již utichne svět kolem nás.
Nevím jak u vás, ale k nám v tuto dobu, tuto noc, přichází Ježíšek. Balíme spolu dárky. Rok co rok. Tiše se snese z nebe k nám do kuchyně, usedne za stůl, sedí a kouká a pozoruje, jak balím dárky a svou přítomností mi pomáhá.
Mám ráda tato nevšední setkání. Tímto pro mě začínají Vánoce.
Mějte je i vy všichni "poutníci" krásné, radostné, pohodové a klidné.
Prostě takové, jaké si je vy sami přejete mít.
Mějte se krásně a šťastně.
A hned v prvním lednovém týdnu na shledanou :-)))

Intermezzo VIII.

Kouzlo těch tajemných dnů
už je za dveřmi.
Ještě pár chvil, pár nutností
nezbytných
a adventní putování bude za námi.
Pak otevřeme svá srdce dokořán
pro lásku, pro štěstí,
pro život...
pro nás pro všechny.

Jsme vánoční lidé;
je vánoční čas,
vánoční světýlka
jsou ve mně, v tobě,
v nás.

Putování, den dvacátý sedmý

Každý z nás někým je.
Ženou, mužem (o ostatních možných prý dalších téměř 200 forem pohlaví se mi nechce diskutovat :-)  )
Jsme něčími dětmi, pak také někdo z nás rodiči, dospělými lidmi; máme svá povolání, své životní cesty, své zkušenosti, své.... hmm, osudy, své lásky, svá trápení, bolesti, starosti, ale také radosti, své štěstí.
Své životní cíle, svá zklamání, své touhy a plány.
Své zkušenosti a vzpomínky.
Své otázky a své odpovědi.
Všichni jsme tím vším, čím jsme kdy byli.
Tedy i malými dětmi...
To dítě v nás touží, raduje se, bojí se i pláče. Pokud je.
Možná i není..., možná se ztratilo v návalu dnů, práce a starostí.
Jsme před cílem cesty, a vracíme se k návratu.

Otázky dvacáté sedmé, smělé: 
Čím je pro Vás, po našem putování, filosofie? Je něčím jiným než na začátku našeho putování? (Pokud ano, čím?)
Máte rádi tu holčičku nebo chlapečka, kterým jste kdysi byli? Jaká byla ta holčička, jaký byl ten chlapeček? Vzpomínáte; víte?
A těší se ta holčička nebo chlapeček na své další Vánoce?

Intermezzo VII.

Co Ti dát k Vánocům?
Pod stromeček?
Malinký balíček
plný štěstí.
Veliký balík
něčeho krásného.
Dám Ti kus světa.
Kousek sebe.

Jedno však vím:
pro Tebe
bylo by málo
i modré z nebe

Dám Ti tedy jen
zase po roce
své Vánoce...

Putování, den dvacátý šestý

Někdy mě napadá, co by si asi pomyslel mimozemšťan, kdyby v tuto předvánoční dobu navštívil naši zemi.
Co by mu asi šlo hlavou při pohledu na obchodní domy, davy lidí, zběsile něco nakupujících, a hlavně: co by říkal vší té vánoční výzdobě. Baňky, světýlka, hvězdičky a vůbec to všechno...
A jestli by si myslel, že to tak je běžné po celý rok a že to tak ti lidé mají pořád.
A nevím proč, při té představě se usmívám.
Vidím splašeného, vyjeveného mimozemšťana, myslícího si, že jsme patrně všichni šťastní blázni.
Hmm.
Kéž by tomu tak bylo...


Otázka dvacátá šestá, odpočinkově záludná:-)
Jaký dárek byste dali mimozemšťanovi?

Intermezzo VI.

Jdu svou cestou
stále dál
i když slunce padá,
svět se bortí,
skály lámou.
Jdu svou cestou
Kam?
Za Tebou?
A proč?

Že bych prostě
jen tak...
měla ráda?

Putování, den dvacátý pátý

Mám ráda putování (což jste asi už poznali) a cestování. Myšlenkově i reálně.
Ráda měním svá místa. Někdy to docela potřebuji. Být někde jinde než jsem.
Možná to je forma útěku ve chvílích, kdy je toho všeho moc.

V úterý v poledne zněly sirény. Na počest těch, kteří před týdnem nečekaně zemřeli; kteří byli v podstatě popraveni v jedinou chvíli, aniž mohli vůbec tušit proč. Zněly sirény, a v ulici, ve které jsem v té chvíli byla, jsme se zastavili na počest těch mrtvých jen čtyři. Ostatní lidé ani nezpomalili krok, ani neutichli v hovorech, asi ani nepřemýšleli, proč znějí sirény, nepřipadlo jim to ani zvláštní, prostě nic. Jako kdyby nic.
Bylo mi to líto.
A co jen líto. Zastyděla jsem se.
Cítila jsem - nečekaně - velikou trpkost. Chtělo se mi na ty lidi kolem zakřičet, ať se proboha zastaví, ať nejdou jen tak bezmyšlenkovitě dál, ať uctí památku těch mrtvých tímto předem domluveným způsobem.
My čtyři jsme stáli a dav lidí šel dál. Život, ne-život. Smrt, ne-smrt. Všechno jedno. Hlavně, že šli za tím svým.
Styděla jsem se za ně, za ty živé, před těmi mrtvými.

Ale možná jen nevěděli...
A asi to tak má, mělo být.
Vždyť vlastně, ať se děje co se děje,
všichni vlastně "jdeme" dál...


Otázky dvacáté páté:
Myslíte si, že naše jednotlivé životy jsou ovlivněny a řízeny osudem? Že to, co žijeme, je nám předem dáno, že náhody neexistují?
Je samozřejmé, že žijeme v této době, tady a dnes a s těmi lidmi, se kterými jsme?

Putování, den dvacátý čtvrtý

Poutníci bývají obvykle na své cestě sami.

Jdou si svými vlastními hlubinami nebo si létají ve svých oblacích, 

a možná jen tuší, že sami nejsou, že sami nejdou, že je tu někdo, kdo je z povzdálí pozoruje, kdo jen občas a někomu dá vědět, že je tady a že jde s vámi

svou i vaší cestou...

My to navzájem o sobě víme. Víme, že jsme. Víte, že jsem :-)

Ale zajímalo by mě, jestli to tak je i v životě mimo tuto naši pouť.

Jestli někdo "tam nahoře" o nás (stejně jako já o vás nebo vy o mně) ví. Jestli někdo pozoruje a vnímá naši cestu. Tu životní, každodenní, někdy až příliš reálnou.

Nebo jestli jsme sami...

Dnešní otázky: 

Co si myslíte o Vánocích? Je to jen veliká celosvětová "hra" na lásku, na štěstí, na dárky, na světýlka?Jen "hra" na narození děťátka, které spasilo svět?

Nebo jen krásná (nebo bolestná) vzpomínka na dětství, rituál, který se nám vepsal do paměti, a který znamená návraty do dětství?

Jsme i kvůli tomuto bytostmi svých smutků a vzpomínek?

A malá zpráva pro vás: v následujících dvou dnech mě zde nečekejte, ozvu se až v pátek 20.12.

Putování, den dvacátý třetí

Vždycky, když se už už blížíme na vrcholek našeho putování, mívám pocit, že jsem se vás a vlastně ani sebe (protože otázky platí i pro mě samotnou) na nic kloudného nezeptala. Mám prostě pochybnosti. Pochybnosti o tom, jestli jsme kráčeli po pevné cestě, nebo jsme spíše klopýtali nebo se chvílemi spíše až propadali do bahna, nebo dokonce, jestli jsme se cestou nepotápěli někam až příliš hluboko. Nebo naopak, jestli jsme na některých úsecích nevzlétali či přímo neletěli...
Nevím, kde je pravda. Už staří Řekové tvrdívali, že pravda je jen alétheia, postupné odkrývání, že jako taková se nám nikdy nezjeví - nemůže jevit zcela. Vidíme, odkrýváme si, prosvětlujeme vždy jen její část, jen kousíček...
Protože svět je světlina, to, co se nám ukazuje ve světle, co vidíme, chápeme, vnímáme. Ale jen to, co vnímají, vidí jen naše oči...


Otázky dvacáté třetí: 
Cesta ode mne k druhému vede mými vlastními hlubinami. Toto je výrok francouzského filosofa Gabriela Marcela. Je to můj oblíbený filosof i oblíbený výrok.
Prosím, máte i Vy nějaký oblíbený "filosofický" výrok? Mohli byste se se mnou o něj podělit?
Byla v našem putování nějaká otázka, při které jste se propadali či klopýtali nebo naopak vzlétali nebo přímo letěli? :-)) Pokud ano, o které otázky šlo?

Intermezzo V.

Možná je svět jak být má.
Možná je všechno v pořádku.
Možná je štěstí, láska,
pokoj,
život ve světle
našich dní

díky malému
pro nás narozenému
děťátku

Putování, den dvacátý druhý

Třetí adventní neděle je zvána Gaudete, radostná.
V životě toho chceme občas docela hodně, abychom měli skutečnou radost.
Radost máme, když: jsou věci tak, jak podle nás být mají. Čili v pořádku.
Když máme úspěch, třeba jen v maličkostech, ale přesto úspěch. (Bílkové pusinky se dnes povedly a neklesly zcela).
Když nejsme osamělí, máme někoho blízkého, a v noci nás nepřepadá úzkost, kvůli které nejde spát.
Když jsme smíření s tím, jací jsme; a nebojíme se budoucnosti, tedy toho, jací časem budeme.

Toto vše jsou důvody k radosti.
A na světě nám může být dobře.

Otázky dvacáté druhé:
Na co byste se rádi zeptali vy mě?
A otázka troufalá, možná příliš osobní, na kterou nemusíte odpovídat (když, tak jen k zamyšlení): Je Vám a Vašim blízkým dobře na světě?

Putování, den dvacátý první

Svítí měsíc. Je krásná noc.
Ale sníh nikde. A prý ani na Vánoce nebude.
Jaké to budou Vánoce bez sněhu?
Vždyť sníh tak nějak k Vánocům patří. Tak jako stromeček, ozdoby, dárky, kapr, bramborový salát,
zvoneček...
A kdo ví co všechno ještě.
Ale přírodě to je asi, zdá se, jedno...
A úklid. Ten také patří neodmyslitelně k Vánocům.
Úklid doma, ale nejen to. I v duši.
Přece i od toho je advent...


Otázky dvacáté prvé:
Chuť žít má podle Teilharda de Chardina celkově tři stupně. Víte, které to jsou?
A otázka náročná: jak předávat dětem chuť žít? Máte nějaký "recept?"
Protože, jaký by to byl život bez chutě žít?

Intermezzo IV.

Má duše
bloumá krajinou
svých snů
tímto světem

ptá se
co bude
se životem
jejich
mým
i Tvým

má duše bloumá
a neví,
kde je cíl

Putování, den dvacátý

Taková krásná rána. Mrazivě prosluněná. A krásné dny posléze.
Celý tento týden byl tak nějak prosvětlený sluncem. Z hlediska přírody.
Ne však z hlediska životů lidí...
Zapomněla jsem naší kočce dát ráno obvyklou dávku granulí. A odcházela honem do práce (já, ne ta kočka). Hodně se jí to nelíbilo i jala se mne doprovázet. A tak, jak jsem honem honem spěchala, spěchala se mnou a pomňaukávala. Až k zastávce trolejbusu.
Musela jsem se, časový pres, ne časový pres, s tou kočičkou vrátit. Nasypat jí granule a teprve pak odejít do práce. Už jsem nespěchala, už to bylo jedno.
Když jsem odpoledne přišla domů, na schodech u dveří ležela prokousnutá myš. Taková myšička maličká.
Vděčný dárek to od naší kočičky. (?)
Zhnuseně jsem jí smetla ze schodů a vhodila do popelnice.

Takový je život (a vděčnost) lidí.


Otázka dvacátá:
Jde odpustit zlu? A co to vlastně znamená - odpustit?

Putování, den devatenáctý

Dobro a zlo je "něco", co se nás neustále dotýká. Patří to k těm největším otázkám nejen ve filosofii, ale také ve výchově. Jak dobře vychovávat...?
Jak vychovat člověka, který bude milovat život za všech okolností, svůj i druhých, a nikdy nespáchá např. sebevraždu?
Jak vychovat člověka, který bude mít úctu k životu druhého člověka? Který nebude schopen vědomě ublížit?
Ne, ne, ne, raději si neklást takovéto otázky.
Ale kam spěje tento svět a kam spěje výchova některých současných matek?
Co vůbec od života očekávat, co chtít?


Otázky devatenácté:
Jak charakterizoval W. Brezinka pojem životní zdatnost? a můžeme jeho vysvětlení chápat jako cíl výchovy? Prosím, vysvětlete...

Putování, den osmnáctý

Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo...
zpívá se v jedné písničce.
Není nutno,
když je na světě tak, jak je.
Jsme možná smutní, osamělí, opuštění. Možná nám občas chybí někdo, kdo by se dotýkal přímo srdce a ukazoval nám, že tomu tak není.
Možná to je jen chvilkový pocit.
A kolikrát ani nevíme, že ač se nám to někdy zdá, nikdy nejsme sami.

Proč? Protože..., protože...
protože prostě sami nejsme. Všichni se navzájem tak nějak "máme."
Ale málokdy to víme.


Otázky osmnácté:
Jak rozdělil příčiny zlého P. Teilhard de Chardin? 
Měl pravdu? Jak vnímáte příčiny zla Vy samotní?

Putování, den sedmnáctý

Co vlastně dnes psát?
Tento dnešní den je... smutný, zvláštní, divný.
Kdysi před léty mi v tomto dni odešla tam někam na věčnost bytost pro mě nejdražší.

Ale i krásné vzpomínky jsou s tímto obdobím spojené. Bývaly to ranní roráty.
Chodívaly jsme na ně s maminkou, venku sníh, bílo, čepici na hlavě, na rukách rukavice; a přesto mrzlo, sníh křupal pod nohama, a chůzí přes most přes řeku Odru se zdálo, že hlava, tělo komplet umrzne.
Vlastně ani nevím, proč mám tyto okamžiky tak hluboko v srdci a v paměti.
Dodnes vidím tu ranní tmu a třpytící se sníh a cítím mráz na rukou
a maminku vedle sebe.
A varhany, které hrály tu úžasnou melodii: Ejhle, Hospodin přijde...

Myslím, že tam někde na věčnosti i v tyto dny vychází moje maminka za ranního kuropění do mrazivého rána
a čeká, až se ta malá holčička opět přidá k ní
a budou spolu kráčet hlubokým sněhem
tam, k tomu kostelu
prozářeného, zalitého světlem


Otázky sedmnácté:
Ještě si vzpomínáte na nejkrásnější dárek, který jste od Ježíška pod stromeček dostali?
Znáte trojí pojetí světla podle Komenského? A jak souvisí pojetí světla s pojetím duše? Znáte nějaká pojetí duše z hlediska minulosti?

Intermezzo III.

Kouzlo nechtěného. Nebo vůbec ne kouzlo. Spíše z toho mrazí...
Chci po Vás trochu humoru a vzpomínku na něco veselého. A to zrovna den předtím, kdy se u nás v Ostravě stalo to, co se stalo.
Jdete na vyšetření k lékaři a v čekárně vám někdo cizí, neznámý, prostě vpálí kulku do hlavy. Jen tak prostě... Jen tak.
A vy už se nikdy nedovíte, proč vlastně.

Jenže nás všechny může něco takového potkat kdykoliv a kdekoliv. Kdo ví, kdy nastane den, kdy zrovinka my budeme na blbém místě v blbém čase.
Ale teď nejde  o nás, ale o ty, kteří si dnes ráno přišli nic netušící sednout do čekárny. A o jejich rodiny a přátele a známé.
Ale vlastně přece jen jde o nás o všechny.
Protože náš svět je plný nečekané bolesti nás všech.

Putování, den šestnáctý

Chtělo by to trochu humoru :-))
Však víte, jak to řekl Erasmus Rotterdamský: Žena, i kdyby moudrou být chtěla, bude to stejné jako když opice oblečená v purpur zůstane vždy opicí, tak i žena zůstane vždy ženou, to jest blázínkem...
 A dodal k tomu: který rozveseluje zasmušilou tvář muže.
A přiznejme si, zasmušilou tvář muže rozjasní jen ten, kdo je moudrý. V případě ženy to tedy znamená, že je moudrá.
Veliká to pocta od Erasma nám ženám.
No jo.
A k Maslowově pyramidě potřeb jsme si také přidali komínek humoru.
Protože bez humoru to prostě nejde.
A smát se je moudré, třebaže - i přes slzy...


Otázky šestnácté: 
Vzpomínáte si na nějaký krásný humorný zážitek ze svého dětství? Takový, který Vám třeba dodnes rozjasní tvář, když Vám problýskne pamětí?
Jde o takový zážitek, se kterým byste se mohli svěřit, podělit?
A co více, uměli byste něco z něj třeba i nakreslit?
Pokud ano, zkuste... prosím :-)

Putování, den patnáctý

Dnešní, druhá adventní neděle, podle některých (ne všech) výkladů je ve znamení lásky ve smyslu druhé adventní svíčky, zvané betlémská.
Za chvíli, k nedělnímu obědu, si ji tady doma i s tou první, tzv. pastýřskou, zapálíme.

Svíčka a její symbolika světla je něco velice překrásného a tajemného.
Kdysi dávno mi jedno dítě odpovědělo na dotaz, jak chápe zlo, že zlo je jako bílá mlha nebo černá tma. Proč? Zeptala jsem se. A to sotva devítileté dítě mi tenkrát odpovědělo, že zlo je přece tam, kde nevidíš světýlko.
Mít světýlka v duši, v srdci, v nitru. Hořet, a předávat to světýlko dál.
Nejen na adventním věnci.
Zahánět tmu.
Komenský v jednom ze svých děl píše, že světlo se tmy nebojí.
Tak se nebojme...


Otázky patnácté, nedělně odpočinkové:
Jak se Vám prozatím jde naší poutí? Volně, lehce, nebo udýchaně? Znaveně? Baví Vás mé otázky? Nebo jste zklamaní a očekávali jste něco jiného?
Nebojte, i kdyby, na konci nás čeká světýlko...

Putování, den čtrnáctý

Máme za sebou už kus cesty.
A pořád jsme jako kdyby na začátku.
Ptáme se, hledáme odpovědi, a smysl někdy zcela uniká.
Ono je vůbec někdy velice složité najít smysl.
V našem světě vůbec.
Napadá mě však jedna odpověď, svědčící o smyslu - a tou je láska.
Láska smysl má.
Ach, ta láska .... nebeská...


Otázky čtrnácté, láskyplné:
Pro mne je láska pořád ještě a stále záhadou. A všechny citáty o ní takové někdy výstižně nevýstižné.
Čím je, proč je, jak je, a hlavně, jak se pozná?
A teď už slibovaná otázka: znáte nějaké typologie, rozdělení typů lásky? (Nápověda: třeba z mých  skript). Pokud ano, napište svými slovy, jak je vnímáte.

Putování, den třináctý

Mikuláš.
Hmm.
Být hodný, poslušný rovná se vychovaný?
Čím je vlastně výchova? Co znamenají ta kouzelná slůvka "být vychován?"
Kdysi dávno, po narození mého prvního syna, mi kamarádka popřála, ať se mi z něj podaří vychovat dobrého člověka.
Zrovinka dnes má ten můj syn už xxx let.
Je dobrým člověkem? Podařilo se mi to?
Co to vlastně znamená?

Otázky třinácté jsou dnes ukryty výše v textu:
Čím je vlastně výchova? Co znamenají ta kouzelná slůvka "být vychován?"

Intermezzo III.

Čekám na toho pána.
Už od dětství.
Sjede po zlatém laně z nebeských výšin
 tam někam zpoza hvězd,
a zastaví se na své cestě u oken našeho domku.
A na talíř vsype pár sladkostí, a banány a pomeranče
a opět zmizí.
Jak to jen dělá onen pán,
 že přichází ke všem dětem a taky k nám?
Sedím v tu noc u okna, odmítám spát,
koukám k nebi a těším se,
že ho uvidím, jak padá z nebe.
Bez čertů a andělů,
jen on, opravdový, sám...

Dodnes sedávám
tu noc u okna

a čekám

Putování, den dvanáctý

Barborka a Barbarky včera zatřásly třešňovými větvičkami stromů.
A my je pak odlomily a daly do vázy.
Prý aby rozkvetly.
Trošku mě u toho mrazilo, a nejen proto, že byla fakt zima.
Lámat větvičky...
Ale těm stromům prý takové "lámání" pomáhá k dalšímu růstu.

Máme na zahradě dva takové pyšné třešňové stromy. Původně jen zakrslé stromečky. Nějak se jim však zalíbilo a rostou do šířky, do výšky, do krásy. Původně od sebe stály na dost velikou dálku, dnes se jejich větve proplétají a splétají, že chvílemi už nejde poznat, který strom je který.
No příroda.

A v noci se pod těmi stromy v tanci proplétají a prolínají třešňové víly, které v těch stromech žijí. Tančí při svitu měsíce a je jim fajn.
No mýty...
Celá naše zahrada je jich plná.
Celý svět je plný mýtů a záhad.
Nejen třešničkových víl.


Otázky dvanácté, zamyšlené:
Je pojetí člověka zároveň pojetím dítěte?
Jak byste "pojali" pojetí dítěte Vy samotní?
A odvážná otázka: co dítě a lámání větviček? Souvisí to spolu?

Putování, den jedenáctý

Víš, kdo jsem?
Jsem holčička, plná mýtů a pohádek. Naplněna svými sny. Žijící svůj příběh.
Víte, kdo jsem?
Jsem logos, rozumný živočich, který se učí naslouchat sobě, druhým, přírodě i vesmíru.
Víme, kdo jsme?
Jsme obrazy Boží v našich srdcích, v duších, v nitru. Nosíme v sobě obraz nedostižného, nekonečného, nesmírně nás přesahujícího, vzdáleně blízkého, neuchopitelného, neznámého, tajemného. Máme tímto vším naplněnou duši poutníka, kráčejícího svými životními cestami.
Víte, kdo jsme?
Jsme mechanos, bytosti vznešené a tápající zároveň ve svých omylech a nedokonalosti. Počítačoví experti dnešní doby, odborníci na své životy, vědci v oborech lidskosti a zároveň ztraceni ve svých vzpomínkách a smutku.

Koukám do zrcadla a vím: toto všechno jsem, jsme, jste.
Hmm.
A vidím jen svou tvář.
Možná by to chtělo umýt se, učesat a namalovat...,

ale nazí jsme přišli na svět, a nazí se tam (prý) vrátíme.


Otázky jedenácté:
Kdo jste?
A čí výrok je ten o nahotě návratu? A jak mu rozumíte?

Putování, den desátý

Kdo jsme, když jsme?

Povídali jsme si o paradigmatech. V podstatě, ač to bude znít nehezky, se neustále škatulkujeme.

Pořád se snažíme v poznání světa vše kolem nás někam roztřídit, seřadit, zaškatulkovat, dát tomu hranice, pojmy, rozpoznávat to od sebe navzájem, tedy kategorizovat...

I člověka.

I pojetí člověka v běhu času - jak dějinného či osobního, se dá roztřídit, charakterizovat, rozebrat, definovat.

Uff.

Chci-li se orientovat ve světě, pak se nějak orientovat musím.

Ale není nad plynutí...

A přiznejme si, svět a věci kolem nás v podstatě jen plynou.

I my plyneme.

V prostoru, v čase...?

Otázky desáté, člověčí:

Znáte různá pojetí člověka dle daných, námi již vzpomínaných paradigmat?

Vyberte si jedno, které je Vám osobně nejbližší, a napište proč...

Čucháte, čucháte člověčinu?

Intermezzo II. jen tak

Jen si tak zlehka jdu,
s pocitem štěstí
někdy se ztrácím
někdy jen bloudím
někdy usedám
na bobek u cesty

těším se na vás
na všechny

Putování, den devátý

Jen si tak trochu písknout...
nebo výsknout?
Je pondělí nového měsíce, toho posledního v roce.
A za chvíli jen papá roku 2019...
jak to všechno letí...
papá živote...
Tak si ho užívejme, vnímejme, dokud jsme.
Nenechávejme si ho protékat jen tak mezi prsty.

No jo, ale jak se to dělá?
Takže - jen si tak trochu výskejme a pískejme,
holá, nový měsíc, nový týden, nový den

Otázka devátá, náročně nenáročná, odpočinkově těžká: 
Výskáte si? Pískáte si?

Putování, den osmý

První adventní neděle.
Ejhle, Hospodin přijde.... zpívalo se už dnes snad ve všech kostelích světa.
Radostná to zpráva.
On přijde.
Zatím jako malé děťátko.
A celý svět "hraje" tuto krásnou podivnou hru na příchod něčeho, někoho; na něco překrásného, dětstvím obestřeného, tajemného, magického, neuchopitelného...
Zachytáváme se a zaplétáme se ve svých vlastních vzpomínkách, zpět do svého dětství,
a někdy to působí příliš nostalgicky, smutně, bolestivě, nebo naopak jen krásně.
Prostě Vánoce.
Ale předtím ještě advent. Ranní roráty v zasněženém kraji a v kruté zimě.
A o to větší pak teplo kuchyně, v níž byla maminka.

Být ještě chvíli dítětem... Ne ve svých vzpomínkách, ale být znovu tam... kdesi, dávno,
s ní a u ní


Otázky osmé, s vánočním přídechem:
Od kdy se vlastně slaví Vánoce?
Co jsou roráty, víte?
A co filosofie? Je obměnou adventu? Co myslíte?