30. 12. 2011

Rekapi-tula-ce

Nechci, bráním se tomu, ale rekapituluji.
A přemýšlím o tom slově. Re-ka-pi-tula-ce. Asi to rozděluji blbě, a ono to slovo tím patrně ztrácí smysl.
No jako rekapitulace samotná.
Ale je konec roku (už zase), tak co naplat, vtírá se otázka, jaký byl.
Jako malá jsem vždy o silvestru brečívala smutkem nad uplynulým rokem. Ostatní se bůhví proč veselili. Dnes už nebrečím (nebo že by jo?), a to už mám vrásky, které jsem nemívala.
Ale to slovo rekapitulace mi také kupodivu připomíná dětství. A to tím "tula" někde uprostřed.
Budí to ve mne představu spojení slov "tuli-tani", což jsou slabiky, kterými můj stařičký strýc vyjadřoval svou náklonnost.
"Tuli - tani" říkával a jeho fajfka se nebezpečně houpala nad mou hlavou. On sám nikdy neměl děti, a tak výraz tuli-tani byl pro něj výrazem dětské něhy, příchylnosti, doteku, prostě lásky.
Takže co si do nového roku přát?
Aby to "tuli-tani" bylo vždy tak nějak po ruce, nejen rekapitulace....

27. 12. 2011

sny a snění

Občas se mi zdávají docela podivné sny. A někdy zase ne-podivné a normální.
Píšu vám to proto, protože podle starých pranostik a pověr se prý všechny sny, které se nám zdají v období od Štědrého dne do Tří králů, splní.
Nevím, jestli to víte, a pokud ne, nechci si tuto prastarou informaci nechat pro sebe :-)
Tak až dnes půjdete spát, nechte si něco krásného zdát
a ono se Vám to v tom následujícím roce třeba i splní.
Naši předkové aspoň tomu tak věřili.
Tak věřme taky...

25. 12. 2011

půlnoční :-)

Byli jsme včera na půlnoční mši svaté - Vigilii. Začínala ve 21.00 hod večer.
Některé věci se stávají asi jen některým lidem. Asi patřím mezi ty "některé." Však posuďte sami - ten kostel stojí už tuším 118 let. Je to krásná architektonická a kulturní památka. Mimo jiné také díky původním vyřezávaným lavicím a dalším původním řezbářským skvostům, jako je např. kazatelna, zpovědnice, Křížová cesta.
Nepopisovala bych to až tak, kdyby nedošlo k něčěmu, k čemu došlo.
Sedli jsme si s mými dětmi do jedné z lavic. Vše probíhalo klidně, svátečně, radostně, prostě tak, jak to na půlnoční být má.
Při obětování jsem spolu s ostatními poklekla... a do naprostého chrámového ticha, které nastalo po zpěvu i po modlitbě kněze, - tak do tohoto ticha z ničeho nic, nečekaně, najednou, s obrovským řachotem
pode mnou rupla dřevěná deska, na které jsem klečela a společně jsme se sesuly k zemi.
Mé děti zadržovaly smích, až se z toho třásly, já také tak, a lidé v okolí asi také, ale ty jsem pro ty slzy smíchu, který nemohl jít ven, ani neviděla.
Tak takový byl závěr našeho Štědrého dne.
Některé věci se prostě dějí jen některým lidem. A mne šokuje, že za těch 118 let se toto patrně nepřihodilo ještě vůbec nikomu,
a že si to počkalo zrovinka a zrovna na včerejší slavnostní okamžik a na chvíli naprostého důstojného ticha
a na mne...

24. 12. 2011

poslední zastaveníčko

Přeji všem krásnou sváteční noc.
Zastavujeme se pro tentokrát naposled.
Přiznám se, budete mi chybět.
Je tajuplná noc a my končíme naše tajuplná zastaveníčka.
Víte, v čem spočívá "tajuplnost" světa a života a člověka a lásky?
Dnešní noc nám napovídá, že pokud někoho milujeme, a pokud jsme milováni,
pak nikdy nejsme sami.
Je v tom ukryto veliké tajemství, kterému ne vždy musíme rozumět. Ale je to tak.
Přála bych si, aby se Vám splnila všechna Vaše přání a ať jste šťastni.


Otázka dvacátá čtvrtá poslední: Myslíte si, že každý si je svého štěstí strůjcem?

23. 12. 2011

předštědrovečerní

Nevím, jak u vás, ale k nám za chvíli přijde Ježíšek. Léta letoucí v tuto předštědrovečerní noc přichází pomáhat balit dárky.
Mám ty chvíle z celých svátků skoro nejradši. Noc, kdy už "odpočívá" bramborový salát, ryby jsou připraveny, hrách na polévku je namočený a těsto na vánočku kyne.
Pro mme svátky začínají dnes.
Zdravím vás tedy všechny a přeji ty nejkrásnější pohodové chvíle před tím, než zasednete spolu se svými nejbližšími ke štědrovečernímu stolu...


Otázka dvacátá třetí jednoduchá: Jak se Vám šlo naší pouti? Šlo to?
Otázka dvacátá třetí složitější: Co myslíte - podařilo se nám poodhalit "tajuplnost" filosofie výchovy?
Otázka dvacátá třetí prostá: Zastavujete se ve svých životech rádi a často? Máte svá vlastní "tajuplná zastaveníčka?"

22. 12. 2011

Krásně bílo je venku. Ale krásně bílo by nám mělo být i v srdci.
Někdy to jde hodně těžko. To není jako pozorovat volně padající sníh.
Co potřebujeme k životu, abychom mohli obdarovávat druhé?
Nic moc, jen být spokojeni a šťastni. Nebýt mrzutí, protivní, naštvaní, otráveni, jak někdy ráda říkám : Nebýt zborcené harfy tón. Chodící tragedka.
Když nám bude na světě fajn, bude dobře i těm, kteří jsou blízko nás.
Je to zvláštní dárek pro druhé - být spokojeným, vyrovnaným, klidným, pohodovým člověkem.
A plný radosti. Už z toho, že žijeme. A že sníh je bílý a tma je tmavá a že život je hořký - bohudík.
A Vánoce jsou bílé ne vnějškově, ale krásně čisté a bílé zevnitř, v našem nitru.
Protože to jsou krásné svátky. ...

Otázka dvacátá druhá rozverná: Znáte ty verše - zborcené harfy tón...atd? Jak pokračují a odkud jsou?
Otázka dvacátá druhá ještě rozvernější: Pamatujete si nějakou "zimní" nebo "vánoční" básničku z dětství, kterou jste měli rádi? Dokázali byste ji napsat a po letech si ji s chápáním dítěte zopakovat?
Otázka dvacátá druhá vážná: Je těžké být šťastným člověkem? Není štěstí jen přetvářka?

21. 12. 2011

Předvánoční intermezzo č. 3

Venku je krásně bílo.
Padá, padá sníh.
Vzduch voní Vánocemi. Takovými těmi dávnými, Vánocemi kdysi z dětství.
Maminka pekla vánočku, cukroví již bylo krásně naskládané do komínků ve veliké krabici, doma se dělal poslední úklid.
A před obchodem jsme čekávali frontu na kapry.
Je to již všechno dávno - tak dávno...
A nikdy se to nevrátí.

Venku je krásně bílo.
Padá, padá sníh...

Poklady

Tam, kde je náš poklad, tam je také naše srdce. Píše se na jednom místě v Novém zákoně.
Možná právě v této době je více než kdy jindy znát, kde vlastně "jsou" naše poklady. A kde "je" naše srdce.
Nebo u koho...
Je to zvláštní. Srdce prý nepodléhá rozumu, a vlastně si dělá, co chce, tak nějak i nezávisle na nás a na naší vůli.
Staří Egypťané říkávali (aspoň se to tak v chytrých knihách píše), že se máme řídit hlasem svého srdce, dokud žijem. Ale co když mi mé srdce říká nesmysly?
Navíc když o svém srdci nejvíce "víme" doopravdy jen tehdy, když nás hodně a skutečně bolí? Fyzicky i psychicky.
Takže, že by v bolesti byly ukryty také naše poklady?
Ale Vánoce a láska o bolesti nejsou - jsou o vzájemném obdarovávání, o štěstí, o radosti....


Otázka dvacátá první radostná: Už jste našli svůj poklad v srdci? (nemusíte odpovídat konkrétně, otáka je hodně osobní)
Otázka dvacátá první vlezlá a vtíravá: Vzpomínáte si na své nejkrásnější Vánoce?
Otázka dvacátá první normální: Ještě Vás baví naše otázky? Která se Vám zdála nejpohodovější a která nejtěžší?

20. 12. 2011

Pucek

Mít koho obejmout.
Před asi deseti lety jsem měla takový plakátek s medvídky, kteří se navzájem objímali, a s textem, že je třeba občas se láskyplně nebo jen tak obejmout. Jmenovalo se to "muckejte se ke zdraví."A končilo to jediným osamoceným medvídkem, s podtextem, že když už není s kým, obejmi se a měj se rád, už to může hodně znamenat. "Pucku, co říkáš jednomu mucku?" Stálo tam.
Nevím, co říkal jednomu mucku Pucek, ale pan profesor Heller na jedné ze svých přednášek řekl, že v objetí může být ukryto i prokletí.
Tak nevím.
Přemýšlím o Pucku a o Vánocích. Je to čas, kdy se všichni tak nějak navzájem objímáme... Tajemně, nepozorovaně, ale přesto.


Otázka dvacátá krutě vědomostní: Kdo řekl: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš? A proč?
Otázka dvacátá mírně vědomostní: Co víte o terapii pevným objetím?
Otázka dvacátá jen tak: Myslíte si, že je ve výchově dotek potřebný?

19. 12. 2011

Předvánoční intermezzo 2

Tam někde vysoko na obloze se třpytí hvězdy.
Jsou daleko. Vysoko. Nedosažitelné.
Kdysi dávno se prý jedna taková hvězda na obloze také objevila.
Zářila do světa a byla znamením, že se děje něco velikého. Že něco neobvyklého a tajemného se stane.
Naši koně ve stáji tiše přežvykují a koukají na mne, jak se snažím v několika kbelících nanosit vodu.
Každému z nich zavěšuji kbelík do boxu. A Tarunku obejmu kolem krku. Přimkne svou hlavu k té mé.
Je tichá noc. Vysoko na nebi svítí hvězdy.
Někdy se zdají být blízko.
Jsou však nedosažitelné.

smysl

Přemýšlím - protože to dnes ani nejde jinak - o životě a o smrti.
A o tom, co po nás jednou zůstane. A proč.
Jakou stopu tady na světě zanecháme, a co je vlastně důležité. Jestli mít na pohřbu hodně lidí, nebo málo, jestli je dobré být známou osobností, nebo jen někým nenápadným, kdo někde v tichém koutku dělá to, co dělá, opravdově a čestně.
Jak žít a jak jednou umírat? Nenápadně, tiše... nepozorovaně...
Nevím.
Myslím si ale, že všichni se tak nějak snažíme žít, jak nejlíp to jde.


Otázka dvacátá smutně se opakující: Jak to myslel Aristoteles s pojetím člověka jako animal rationale a co to má společného s mým dnešním zamyšlením?
Otázka dvacátá jednoduchá: Jaký je smysl života? V čem spočívá?
Otázka dvacátá humorně feministická: A co ženy, mají si kde hrát? :-)

18. 12. 2011

Předvánoční intermezzo 1

Venku je krásná noc.
Hvězdné nebe nad námi.
Ještě několik dnů zbývá do Štědrého dne.
Do tajuplné noci, kdy se narodila láska.
Ta láska, která je tajemstvím.
Procházím se noční ulicí a vidím již nazdobené, na svátky připravené domky. Asi i uvnitř to už voní čistotou a cukrovím. A ve skříních jsou ukryté dárky.
Hvězdná noc, temná, beze sněhu, ale mírně mrazivá.
Přede mnou tiše běží naše černá kočka.
Shýbám se k ní, hladím ji a ona spokojeně vrní.
Nejen jediná noc v roce, ale všechny jsou tajemné, máme-li někoho rádi.
Protože láska sama je tajemná.
Zastavme se tedy na chvíli...

Babičkovsky :-))

Jsem dnes utahaná, ale opravdu utahaná.
Dostala jsem od jednoho z mých synů úkol - pohlídat štěně boxera. Štěně, které je nejen hyperaktivní, ale taky hluché.
Bylo to, nebudu si nalhávat, náročné.
Pokoušela jsem se uvařit oběd. Tahal mi šlupky od brambor, honil při tom naši perskou kočku, blbnul svým poskakováním naše oba již celkem staré psy, skákal pod stolem i nad stolem, dal hlavu do nahřáté trouby, něco hledal v kočičím záchodku, kousal babičku a nechápal manžela.
Uff.
Před chvílí usnul v mém náručí. Když jsem ho chtěla uložit na jeho deku ke spánku, objal mě těma svýma packama a nepustil. Chvíli jsem si tedy s ním zdřímla v podivném objetí. Probudilo mě až jeho klidné oddychování a funění do obličeje.
Máme Zlatou neděli...
Místo práce, úklidu, vánočních nákupů a já nevím čeho všeho hlídám psí mimino. No vlastně už batole. Naštěstí už spinká jako andělíček...
jen já jsem utahaná jako "bábrle..."


Otázka devatenáctá veselá: Je hlídání výchova? A znáte nějaká veselá výchovná "pravidla"?
Otázka devatenáctá zvídavě hloubající: V čem podle Vás spočívá přínos filosofie výchovy? Myslím přímo do pedagogické praxe?
Otázka deveatenáctá jen tak: Proč je zlatá neděle zlatá?

17. 12. 2011

Chuť žít

Chuť žít.
Myslím si, že to je jedno z nejvíce potřebných témat ve filosofii výchovy a v pedagogice vůbec.
Vždycky mě šokuje, nutí mě přemýšlet, zaráží mne.
Jsou období, kdy nechápu, jak někdo může přemýšlet o tom, zda má či nemá chuť žít. Ale jsou i období, a snad všichni je známe (bohužel), kdy se žít ani moc nechce. Kdy opravdu padáme únavou, starostmi, bezvýchodností situace či situací, kdy nás všechno nejen štve, ale trápí a bolí. A někdy až tak, že se to ani vydržet nedá...
Ráda vzpomínám na slova, která kdysi říkávala moje moudrá babička - "ještě nebylo takové noci, aby po ní nepřišlo ráno..."
Někdy se ale zdá, že noc je pořád a do rána daleko.
I proto máme Vánoce - světýlko lásky v temné,. tajuplné noci...


Otázka sedmnáctá závažná: Myslíte si, že teorie o chuti žít je pravdivá? Nebo jinak - mohou být vůbec nějaké teorie pravdivé?
Otázka sedmnáctá taky vážná: Máte nějaký svůj vlastní recept, který "zabírá" v situaci, kdy žít jde jen ztěžka?
Otázka sedmnáctá odlehčující: Nebo přísloví, které vyjadřuje, že na světě je moc fajn a žít přece jen stojí za to?

16. 12. 2011

vítr a přelud

Venku fučí vítr. Je zima, prší. Prostě předvánoční čas jako vymalovaný.
Kdyby aspoň nasněžilo a bylo sněhobílo, to by bylo :-)
V poslední době při setkání s druhými lidmi slyším jen jedno jediné téma - nikdo nemá čas. Každý padá pod tíhou povinností a skoro nikdo, koho znám, nestíhá. Až je mi hloupé říkat, že to tak mám taky. Že nestíhám.
Kam a proč se to všichni ženeme? Proč nestíháme? Co se děje, že času není?
Že bychom byli jako ten vítr? Nebo vánek? Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud... Copak jsme jen za větrem honící se přeludy?
Těším se, až bude sníh a mráz a svět se obleče do bílé barvy ticha a radosti.
Snad potom i ten čas mít budeme... nezávisle na počasí, vánku, větru i přeludech...

Otázka šestnáctá odpočinková: Dokázali byste vymyslet a napsat krátkou pohádku o lidské duši?
Otázka šestnáctá náročná: Jaký je rozdíl mezi duší a duchem?
Otázka šestnáctá, zdánlivě ovlivněna počasím: Víte, kdo to byla Meluzína?

15. 12. 2011

Vánoce

Zastavit se.
Jen na chvíli.
Nadechnout se a odpočívat.
Nemyslet na nic zlého.
Jen nechat plynout čas i myšlenky.
Vnímat den i noc a noc i den a nepřipadat si přitom jako na houpacím koni. Nebo jako na zběsilé horské dráze.
Být součástí všeho a přitom sami sebou.
Cítit tlukot srdce i plamínky v očích.
To jsou Vánoce.

Otázka patnáctá zvídavá: Má člověk duši? A když ano, jak to víme?
Otázka patnáctá zvídavější: Co si představujete pod pojmem trojnost člověka?
Otázka patnáctá kreativní: Dokázali byste nějak duši znázornit? Třeba obrázkem, popiskem, básničkou, pohádkou - fantazii se meze nekladou...

14. 12. 2011

tajuplný čas

Jak vnímáme čas?
Někdy utíká rychleji, než je zdrávo, někdy se pomalu vleče.
Mě osobně čas děsí. Nemám ráda tu neustálou změnu, která se děje "časem." Časem, který podle mnoha filosofů vlastně ani jako takový není. Je jen pomůckou pro naši orientaci.
A tak kolikrát o tom, jak to vlastně s časem je, přemýšlím. Ne proto, že bych chtěla a neměla co jiného na práci. Prostě mi ty myšlenky nedají pokoj.
Znáte to taky, a vzpomínáte, jak vám bylo třeba třináct a říkali jste si, jaké to asi bude, až vám bude osmnáct? A najednou je vám mnohem víc a ani nevíte, kde ta léta vlastně jsou...
Ach jo. Je čas spíše to, co spadá pod dobro nebo je spíše zlem?
Nejen tedy, že mě čas děsí, ale ani ho nemám ráda. Bere všechno, co kdy bylo, a ono to pak už není...
A všechno to bývalé, přítomné i budoucí je zahaleno tajemstvím.

Otázka čtrnáctá provokující: Myslíte, že se časem dobro může změnit ve zlo a naopak?
Otázka čtrnáctá opravdu těžká: Jak to je s dobrem a zlem? Je i podle Vás zlo pouhé privatio boni?
Otázka čtrnáctá pohádkově laděná: Kterou pohádku o dobru a zlu máte nejraději? A proč?

13. 12. 2011

Popovídáníčko

Mám někdy pocit, že zvířata mluví, a že k tomu ani nepotřebují řeč. Svými pohledy řeknou všechno.
Třeba - snažím se naší Tarušce (to je kobylka) nasadit ohlávku. A protože jsem malého vzrůstu, zpočátku jsem před ní poskakovala, abych jí dosáhla až nahoru na hlavu. A ona se tak na mne podívala a řekla: "Co blbneš, proč neřekneš, že mám sklonit hlavu?" A já odpověděla, ať ji tedy skloní. A od té doby nemáme problém.
Nebo Pusina - odložila jsem si před jeho box na zídku mandarinku. On, kůň, v domnění, že to je nějaký nový typ potravy pro něj, se do ní s chutí zakousl. A tváře se jak kakabus mi povídá: "Co mi to dáváš za hnusnou novotu? Fuj, vždyť to vůbec není dobré!" A vyplivl to. Další mandarinky se už ani nedotkl.
Nebo naši psi, ať odbočím od koní. Ráno je vypouštím ven ze dveří, a malý Pepan se na mne podívá a říká: "To jako myslíš vážně? Vždyť je tam zima"! A zacouvá zpět do předsíně. A já mu jen odpovím - a to si počkej, až bude sníh! A on s hlavou hrdě vztyčenou a s ocáskem nahoru a s ušima vznešeně stojatýma odcupitá zpět do jídelny a zaleze pod skříň, že to tedy jako ne, co si jako nemyslím...
Je to někdy skvělé popovídáníčko s těmi zvířaty.
A jak už jsem napsala - ani mi nedochází, že to jsou vlastně němé tváře.
Vždyť mluví pořád... A tlamičky (ani tlamy) nezavřou.

Otázka třináctá upovídaná: Myslíte si totéž co já, že si zvířata s námi povídají?
Otázka třináctá konkrétní (ze skript): Kdo řekl, že jsme bytosti s nedostatky a přirovnával nás tak k ostatním živočichům a jak?
Otázka třináctá divně prosvětlená: Dnes je svátek Lucie, v překladu "té, co nosí světlo". Jak vnímáme světlo ve filosofii výchovy?

12. 12. 2011

Moudro

Přišla jsem na jedno krásné moudro. Na jednom ze seminářů se mi prostě myšlenky propojily v mozku a bylo to. I to se stává :-)
Nevím už sice přesně, v jakém to bylo kontextu a ve kterém předmětu. Ale posuďte sami. Vlastně se to hodí téměž do každého předmětu, protože to je takové opravdu ze života. To moudro se totiž týká našeho vztahu k tomu, co děláme.
Všechno, co děláme, máme dělat rádi.
Ale nejen jakoby frázi, ale doopravdy rádi.
Rádi ráno vstávat, rádi se připravovat do práce, rádi pracovat, ať jsme v jakékoliv profesi, rádi nakupovat, rádi uklízet, rádi pečovat o své nejbližší, rádi padat únavou, rádi usínat...
Když se to naučíme, bude nám na světě fajn. Budeme tady rádi.
No není to mé moudro moudré?
Mám z toho radost.


Otázka dvanáctá k nastudování ze skript (předpokládám, že je rádi čtete:-): Jaké znáte stupně chuti žít podle P. Teilharda de Chardina?
Otázka dvanáctá, co tuším na přednášce zazněla: Co je to dvojí naivita? Jak jí rozumíte?
Otázka dvanáctá ze života: Kdo řekl, že bychom měli žít na světě tak, abychom si tento již pozemský život přáli mít takto věčně?

11. 12. 2011

Mezi řádky

Chtěla bych jen tak vstoupit, tentokrát bez otázek, mezi řádky.
Je mi na světě mnohem líp s Vašimi odpověďmi. Přiznám se - padám únavou, protože se "nabalilo" spoustu povinností, a vždycky váhám, jestli se pustím do dalšího tohu - cestování, protože nestíhám tak zcela odpovídat a něterým z předchozích cest ještě dokonce odpovědi dlužím a je mi z toho smutno na duši, protože se neplnění slibů hodně bojím...
Ale přijdu na e-mail, a tam se už na mne usmívají Vaše odpovědi, a já se na ně vždy hodně těším a mám z nich radost a cítím, že ta práce a námaha není nikdy zbytečná a navíc pociťuji i to, že žijeme ve světě plném hodných a dobrých lidí, i když se nám to někdy nezdá.
Děkuji vám za toto poznání. Nemám tušení, jestli vás nějak obdarovávám svými otázkami a myšlenkami já, ale vím jistě, že vámi všemi obdarovaná jsem...
A je to krásný pocit.
Děkuji.

Srdce

Někdy mám srdce proděravělé jak zvětralá skála.
A občas je jak z jemných, lehkých pavučin.
Jindy je jako jemný prášek, jen se rozsypat,
a jindy zase jako balónek, letící vzhůru.
Bývá někdy ustrašené a zalezlé v koutku duše,
ale občas se zatvrdí a jde do boje jako kámen.
Moje srdce, mnou samotnou nepoznané...


Otázka jedenáctá opravdu k zamyšlení: Často hovoříme o našem prožívání v tom smyslu, že je "máme" v srdci, v duši, v nitru. Osobně mívám problém, jak to vlastně vyjádřit. A tak se ptám - kde jej máte Vy?
Otázka jedenáctá konkrétně laděná: Jak souvisí Maslowův domeček potřeb s výchovou?
Otázka jedenáctá rozmarná: A co na to komínek na našem domečku? K čemu ho tam máme? :-)

10. 12. 2011

když je něco jinak, než být má

Takový pěkný den.
Ani to venku nevypadlo, že je prosinec.
Ono to tak někdy bývá - ne vždy věci vypadají tak, jak mají.
Ani láska, ani štěstí, ani radost nevypadají vždy tak, jak by podle našich představ vypadat měly. A přesto jsou.
Je někdy hodně těžké si to uvědomit.

Otázka desátá ještě stále se týkající lásky: Jak rozumíte pojmu logika srdce?
Otázka desátá poměrně těžká: Co je resilience, vulnerabilta, frustrační tolerance? A co s tím ve výchově?
Otázka jen zdánlivě oddechová: Proč je láska "vykoupením srdce" a kdo to údajně řekl?

9. 12. 2011

naše srdce

Dítě je "ens amans", tedy bytost milující, řekl Max Scheler.
„Naše srdce je primárně určeno k lásce," píše na jiném místě své publikace Ordo amoris.
Někdy přemýšlím o těch našich srdcích. A ne vždy mám pocit, že to je pravda.
Neříkám, že mi z toho občas není i trošku smutno.
Možná i proto jsou Vánoce tak trochu o smutku, protože to, co má být pravdou, ne vždy pravdou je. A Vánoce nám připomínají, že ano...
- že dítě je láska
- že svět je naplněný láskou, která obdarovává
- že člověk je milován a je plný lásky

achich jo

Otázka devátá předvánoční k zamyšlení: Proč říkáme, že jsou Vánoce o lásce?
Otázka devátá trošku provokující: Jak poznáme, že nás má někdo rád? Podle čeho se "pozná" láska?
Otázka devátá zklidňující: Můžete napsat nějaký svůj oblíbený citát či moudro o lásce?

8. 12. 2011

kočičí intermezzo

Máme doma perskou kočku. Rachel.
Hned první adventní neděli se prošla adventním věncem a vzplála. Ocasově. Jen tak dýmila... byl to zvláštní pohled. A hrozný smrad.
Před chvílí, když jsem vám psala otázky, jsem zaslechla podivný zvuk z naší kuchyně. Kdybych byla bývala hned věděla, co to bylo, tak bych o lásce a snění asi moc zasněně nepsala...
- ta kočka shodila pet láhev se stolním olejem, vykoupala se v tom či co
a pak skočila ke mně k počítači.
Teda skočila - něco mastného, hnusného, splihlého, divného, zoufalého na mne mňoukalo, dělajíc podivné mastné stopy. A drápalo se do mé náruče. A v pohledu očí - těch jejích - jsem viděla celý olejový "láskyplný" svět.
Teď už je okoupaná, kouká na mne, a možná i usne.
Já asi ne...
a pak že lásky na světě nět.

Sen a snění

Hm.
Trošku jsem se dnes zasnila.
Takové snění je nakonec pěkná věc.
A někdy mne napadá, jestli celý život není pouhým snem. Jestli se sami sobě jen nezdáme, jestli vůbec jsme? Možná, že se ze snu jednoho dne probudíme - a teprve začneme žít.
Ale co by pak byly sny, které se nám zdávají, kdyby život byl pouhým snem?
Možná se ptám nesprávně.
Možná je snem jen to, co prožíváme. Třeba láska. Je jen sněním, je jen iluze...
Ale kdyby láska nebyla láskou, pak by ani život nebyl životem. A nakonec ani ten sen by bez lásky nebyl opravdovým snem.
Při pohledu očí přece víme, že jsme.
Třeba i snící, bdící, ale milující...

Otázka osmá, zasněná: Dokázali byste definovat lásku?
Otázka osmá, méně zasněná: Jaké znáte pojetí lásky?
Otázka osmá, úsměvná: A co na to náš Eros, Filia, Agapé?

7. 12. 2011

Co jsme zač

Někdy opravdu přemýšlím, co my lidé, co jsme zač.
Nikdy jsem si nemyslela, že se v lidech vyznám. Ale jak stárnu (ach jo), tak poznávám, že se snad v lidech ani vyznat nejde. A proto se divím některým filosofům, kteří se na to ptají.
Kdo jsme? Co jsme? Slovy I. Kanta: V co můžeme věřit, v co můžeme doufat, co můžeme dělat?
Přiznám se - nevím to. Ne, že bych nechtěla.
A tak lidi kolem sebe nevnímám rozumem, ale pocitově. "Něco" ve mně vyvolávají - a nad tím se nezamýšlím, nepřemýšlím proč, prostě to tak je.
A protože jsem na světě ráda, tak ve mne i ti lidé, co zde jsou, vyvolávají spíše hezké a milé pocity, než opačně.
Možná to je součást životní filosofie. Možná ne...
Kdo ví....

Otázka sedmá, vědomosti zjišťující: Jaká znáte pojetí člověka ve starověké řecké filosofii?
Otázka sedmá, moje oblíbená: Kdo řekl, že strom o své ubohosti neví, a co tím myslel?
Otázka sedmá odlehčující: A co si o tom myslíte Vy?

6. 12. 2011

bez časově

Jsem v práci. Všichni jsme tady nějací rozlítaní, nikdo nemá čas, dokončujeme akreditace, nestíháme...
Celé úterní odpoledne mívám konzultace, a večer učím - říkáme tomu "noční."
Prostě práce nad hlavu.
Někteří říkají, že prý budou Vánoce.
Tam někde v dálce...

Otázka šestá smutně laděná: Máte čas?
Otázka šestá pochmurná: Co ve výchově můžeme dětem v dnešním světě nabídnout?
Otázka šestá nelehká: Hrozí dětem ztráta dětství?

5. 12. 2011

Mikuláš

Dnes v noci přijde Mikuláš. Ne nějaký ledajaký, ale svatý.
Dám na okno talíře, se jmenovkami dětí, a když někdy nad ránem přijde (protože cesta kolem světa je dlouhá), dá na ně několik sladkostí, aby je potěšil.
Protože byly hodné.
Protože děti hodné bývají.
Někdy a občas. Podle toho, co to znamená: "být hodný."
Svatý Mikuláš to ví, protože je svatý. My ostatní s tím máme někdy problém. Tedy jako rozpoznat to.
Takže - dnes v noci, nebo nad ránem, nebo možná až ráno, podle toho, jak dlouhá jeho cesta světem bude, přijde Mikuláš.
Mám ho ráda.


Otázka pátá vtíravá: Je poslušnost cílem výchovy? Je to synonynum slova hodný?
Otázka pátá loudivá: Co je životní zdatnost?
Otázka pátá jen taková nijaká: A co na to čert s andělem?

4. 12. 2011

Barborky

Byla jsem nařezat pár třešňových větviček, zvané barborky, a dala je do vázy.
Venku je podivně mrazivo a na zahradě je zvláštní ticho.
Na chvíli jsem si představila, jak pod našimi třešněmi tančí víly, které prý v nich, tedy ve kmenech třešní, bydlí. No bydlí - přebývají. I když pravda, nejde mi nějak představit si, jak by asi tančily v tom dnešním mrholivém větrném večeru. Umrzly by, chuděrky.
Třešňové barborky.
Ale ve váze - víly - nevíly - do Vánoc rozkvetou v teplé místnosti, a připomenou nám jaro a květen a teplé slunečné dny. A také to, že po zimě, po spánku, po odpočinku přichází nový den a nový život.
Ve zvycích našich předků se uchovalo tolik moudrosti...

Otázka čtvrtá prostá: Patří víly do moderního nebo do postmoderního světa? Jaký je v těchto pojetích rozdíl?
Otázka čtvrtá jednoduchá: Myslíte si, že je člověk spíše bytostí transcendence nebo omylem přírody? Nebo něco mezi tím? Dokázali byste zdůvodnit, proč?
Otázka čtvrtá vlezlá: A co na to různá pojetí člověka?

dobrý nedělní podvečer

vám všem.
Moc děkuji za Vaše odpovědi, které již dostávám na e-mail a které jsou i zde v komentářích. Jen bych pro všechny chtěla zopakovat některá pravidla, ať nejste zmatení.
Píšu otázky každý den, ale vy odpovídat můžete podle svých možností. Zastaveníčka ukončíme na Štědrý den. Termín odevzdání odpovědí bude do 30.12.2011, do půlnoci. Termíny zkoušky pak budou průběžně během měsíce ledna.
Své odpovědi můžete posílat průběžně, denně, ale třeba pak i na závěr najednou, záleží na vás samotných. Nemusíte je publikovat v komentářích, otázky jsou někdy příliš osobní a nechci vás vystavovat žádnému nátlaku :-)
Moc děkuji a těším se,
mp

3. 12. 2011

Možná

Tajuplná. Tajuplný.
Co ta slova vlastně znamenají?
Že něco je plné tajů. Plné něčeho, co je tajemné, tedy "neprosvětlené", nevysvětlené, nejasné. Možná temné.
Noc je temná, ale pak přichází den, který tmu prosvětlí. Neznamená to však, že to, co je v noci, v té své tmě není. I noční svět je světem, který je patrný ve dne.
Tak i tajuplné věci prostě jsou. Nezávisle na nás, na našem vidění, na našem vnímání.
I to, co nevidíme, prostě je.
Tak to je i s tajemstvím. Náš svět je jich plný. Ne vždy to víme, ne vždy to vnímáme. A proto si někdy myslíme, že je pouze to, co vidíme, že je.

Otázka třetí zvídavě náročná: Jak chápeme filosofii? Je vědou?
Otázka třetí taju-plná: Létáte na koštěti?
Otázka třetí osobní: Bojíte se tmy?

2. 12. 2011

Tajemno

Když se blíží Vánoce, je mi tajemno.
Vím, že dnešní svět to snad ani tak nepřipouští a že se ze všeho stala spíše komerce, ale na mne to původní tajemno toho zvláštního tajemství a čekání působí i dnes.
Líbí se mi rozsvětlená a nazdobená náměstí, vánoční stromky, vánoční tretky, vánoční andělíčci.
Vánočně předvánoční lidé.
V době mého dětství se sice zdobily stromečky až těsně před Vánocemi, ne-li rovnou na Štědrý den, a vánoční výzdoba také nebyla už od první adventní neděle. Ale nevadí mi to. I tak se mi vrací dětství,
se vším tím, jaké bylo.
A krása toho dne, kdy všechno bylo zahaleno tím prazvláštním tajemstvím dítěte v jesličkách.
Dotýká se mne tak opět to dětské tajemno, údiv, čekání... láska
a tajuplnost okamžiku,
který byl celým světem.

Otázka druhá dojemná: Co myslíte, se kterým pojetím člověka jsou nejvíce spjaty Vánoce?
Otázka druhá filosofující: Jak byste charakterizovali výchovu? A jak podle Vás souvisí s filosofií?
Otázka druhá zvídavá: Čím je pro Vás filosofie výchovy? Co si o ní myslíte? Potřebujeme ji k životu? (nebo jen ke zkoušce? :-)

Předvánoční tajuplná zastaveníčka

Tak nám to tedy pěkně začíná.
Včera jsem napsala první příspěvek. A kde nic, tu nic.
Tak snad se nám to napodruhé podaří. A setkáme se.
Vítám vás tedy všechny sobotní studenty filosofie výchovy na našich společných předvánočních setkáních. Nazvala jsem je "zastaveníčka", vím, zní to trošku moc zdrobněle, ale vhodnější název mě nenapadá :-) A tajuplná proto, že Vánoce jsou pro mne stále ještě o tajemství, stejně jako filosofie.
Budeme se tedy setkávat každý den a také každý den se budeme moci na chvíli zastavit nejen v tom předvánočním spěchu a shonu, ale také v tom společném těšení se na Vánoce.
Protože nevím, jak Vy, ale já samotná se na Vánoce ještě pořád zcela a dětsky a "tajuplně" těším.

Otázka první počáteční: Těšíte se také na Vánoce? A jsou pro Vás tajuplné?
Otázka druhá, zamýšlející se: Myslíte si, že také filosofie výchovy může být tajuplná a co je tím asi myšleno?
Otázka třetí, související s předchozí: Je život pro Vás ještě stále tajemstvím?

23. 11. 2011

aby myšlenky noci

... aby myšlenky noci neovlivnily ráno...
tak nějak to řekl J. A. Komenský. Asi také znal noční bdění beze snů. Možná se také převaloval v posteli a přemýšlel, proč "myšlenky noci" nedovolí spánku zavřít víčka....
Kdo ví.
Někdy to tak bývá.

20. 11. 2011

hlavně, když víme

Byla jsem v Paříži.
V pátek večer jsem se procházela vánočními trhy po Champs Elysées. Nádhera.
Před sebou Vítězný oblouk, za zády prosvícené horské kolo, za ním někde Louvre.... vlevo svítící Eiffelovka.
Jako kdyby v jiném světě.
U jednoho stánku, vlastně bílého svítícího malého domečku, prodávali také Češi. Koupila jsem si tam (za poslední 3 EURa) svařené víno. Došla jsem na výstavu Picassa, Matisse a Cézanna a po té se téměř doplazila do metra až nahoru k tomu Vítěznému oblouku a málem se rozbrečela nad schody v metru, protože jsem už vůbec necítila nohy.
V sobotu ráno, opět chodící, jsem se svižně prošla hřbitovem Pére Lachaise. K mé radosti jsem našla hrob Appolinaira, Wilda, Piaf, Rossiniho, Musseta, Prousta a dalších... a měla jsem pocit zvláštního setkání.
A zároveň jsem nemohla nepřemýšlet o životě a o smrti a o tom, k čemu tady jsme. A jak jednou všichni skončíme.
V noci mě přivítala světla Ostravy.
Paříž je nádherná.
Ostrava taktéž.
Na světě je krásně, ať jsme kdekoli.
A hlavně, když víme, proč...

13. 11. 2011

kutálení kuliček

Dny se kutálí jako kuličky. Tráva je pokryta zamrzlou jinovatkou a pod nohama šustí listí.
Je krásně.
Za chvíli budou opět Vánoce.
Někdy máme radost z toho, jak ubíhá čas, někdy jej chceme zastavit, někdy chceme, aby vůbec nebyl.
Kulička jedna, druhá, třetí, rok sem, rok tam,
a stáří na krku,
hmm.
Začínám chápat. Stáří spojené s počtem let a mládí rovněž je jen náš subjektivní pocit.
Znám mnohem starší lidi, kteří jsou chvílemi mladší než já, a znám mnoho mladých, kteří jsou naopak proti mne stařečci.
A tak se těším - na jinovatku v trávě, na mráz a na sníh a na Vánoce a na konec roku a na další rok a roky,
na kutálení kuliček -
a vůbec na všechno.

5. 11. 2011

náš denní chléb

"Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš." Kohelet 11,1
Moudro, které již nepatří do našeho dnešního života?
Žijeme v době, poznamenané krizí. Každý z nás se snaží nějakým způsobem přežít. Nikdo nemáme nic nazbyt. Nikdo nemáme z čeho dávat druhým, a jediné, co nám možná zbývá, je náš denní chléb. Ale i ten prý máme pouštět po vodě... ať dojde k druhým lidem, kteří jej potřebují.
Bylo to tak vždy? Byli zde vždy lidé, kteří měli jen svůj chléb, a přesto jej rozdali, a lidé, kteří jej měli tolik, že se jim to zdálo málo? A proto nedávali prosícím nikdy nic? Nebo to je jen a jen pouze jev současného světa?
Asi ne, jinak by ani nevzniklo ono moudro o chlebě.
Tedy pojďme pouštět své chleby.
Jen bych k tomu tiše dodala:
nehledě na to, jestli se s ním shledáme.

4. 11. 2011

noční světýlka

Projíždíme nočním Polskem. Je krátce po půlnoci. Vyjeli jsme z dálnice a auto projíždí liduprázdnými ulicemi mezi setmělými rodinnými domky. Nikde se už nesvítí. Všude tma. Připadá mi, že jsme na světě sami.
Chvíli přemýšlím, než tu myšlenku nahlas vyslovím.
Všichni už spí. Nikdo už není vzhůru. Nikde žádné světlo. Ani v oknech, ani v ulicích.
Je tady nějak mrtvo, prohodím tedy a zatřesu se.
Zrovna v tu chvíli nečekaně projíždíme kolem hřbitova. Je dušičkový týden, takže celý hřbitov doslova světélkuje, září do dálky. V žádném obydlí se už nesvítí, jen tady ano - patrně jen tady jsou všichni ještě vzhůru.
Jediní živí.

30. 10. 2011

Jen tak

Hm, napsala jsem před několika léty sbírku básniček. Tak tady jednu přidávám, snad někoho z vás potěší:


Tělo mám staré

Tělo mám staré
snad několik
stovek let

mám tělo veterána

mám tělo
stařeny
seschlé
ze vzpomínek

a chladná již
bývají má rána

mám tělo ženy
smutné
z prošlých let

však někde uvnitř
neustále zpívá
ta malá holčička
koblovská
maminčina

neumírající
navždy živá


Dušičkově

Máme dušičkové ráno. Svátek je sice až v úterý, ale hřbitovy jsou krásnými zahrádkami už teď.
Chodím tam nerada.
Ti, co už umřeli, žijí v mé mysli, srdci, duši pořád, a tak mi je někdy zatěžko uvědomit si, že - jsou někde tam, kde nevím, kde. A jestli vůbec.
Ale - včera jsme šli s manželem po létech na hřbitov úplně sami. Žádné z dětí není doma, zůstalo to jen na nás dvou.
A tak mě napadlo, jestli někdy někdo vůbec někdy zajde na můj hrob, až ho budu mít.
Zatím bych ho mít nechtěla.
Ale třeba jednou, až ho mít budu, tam někdo přijde zapálit svíčku na znamení, že mé světýlko v něm ještě hoří. Že pro něj jsem ještě živá. Neumírající, nezemřelá.
Divný svět mezi životem
a se smrtí.

27. 10. 2011

Procházka

Dovlekla jsem se dneska z práce, celá šťastná, že si chvíli lehnu po tak náročném dni. Ale než jsem stačila cokoliv říct, a sníst, byla jsem zaúkolovaná ke zcela jiné činnosti.
Nechceš jít na procházku? Zeptal se mne syn.
Poprvé v životě.
Drobet mne to šoklo, a tak jsem jen hlesla, že ano a otočila se ve dveřích.
Chvíli po té jsem dostala do rukou ohlávku a vazák, po mém pravém boku si to vykračoval kůň, a šli jsme. Na procházku. No co by. Někdo chodí s manželem, někdo s přítelem, někdo se psem a já s koněm. Tedy s kobylou.
Byla to zajímavá zkušenost. Šly jsme bok po boku, ona pořád hlavu spíše přede mnou, a to ji má mít za mnou, takže jsme se pořád tak nějak handrkovaly, která z nás koho vlastně vede.
Chvílemi jsem vyhrávala. Ale byly to jen slabé chvilky.
Když asi po hodinové procházce zacházela ona do boxu, sesypala jsem se k večerní Ulici. Ona kobyla projitá, já dobitá.
Taky možnost.

24. 10. 2011

Mám, dám

Ach jo. Chtěla bych být bohatá. Abych mohla rozdávat.
K tomuto závěru jsem přišla po té, co asi 3 roky prosím o peníze na záchranu kulturní památky, kostela.
Ten kostel dnes stojí, dá se říci, na periferii Ostravy. V opuštěném místě, téměř sám.
Nevím, jestli to je normální, ale mám tu stavbu ráda. Jsem zamilovaná do architektonické stavby. Možná to je drobet úchylné :-), že jo. Ale mnohému mne naučila. Už jen tím, že je.
To místo a jeho okolí bylo kdysi plné života, dětí, mladých lidí. Vedle poblíž stály hned dvě základní školy. K tomu papírnictví a hračkářství, zelenina, obuv, poblíž i kino, knihovna, knihkupectví, textil. Dnes tam není nic. Jen ten kostel, postavený podle skici H. von Ferstela a M. Schwedy, významných vídeňských architektů konce 19. století.
Jeho smutná věž, svědek dávných časů, je vidět z dálnice i z ulice Bohumínské, po které denně jezdím. Denně kolem něj projíždím. A dávné časy se mi oživují ve vzpomínkách, stejně jako milovaní lidé, kteří zde byli, a už nejsou.
Kdybych měla hodně peněz a nemusela se o ně prosit, vybudovala bych tady v okolí celý živý areál pro potřebné. A ty, co by zbyly, bych dala těm, kdo by chtěl. Potřebujete peníze? Mám, dám.
Dobrá myšlenka, že jo. Otázka je, jak k nim přijít....

21. 10. 2011

Někdy

Někdy nás lidi okolo nás pěkně vyvedou z míry. Vyhodí z kontextu.
Někdy se tak nějak z kontextu "vyhodíme" sami. A obviňujeme přitom druhé.
A někdy nás z kontextu "vyhodí" sám kontext.
Seděla jsem včera do noci u počítače a na stole vedle něj spala naše britská kočka Lily.
Mohlo být krátce po půlnoci, když najednou chytla balanc - vyhodila se z kontextu - a padala ze stolu za ten počítač.
Vykuleně na mne hleděla, co to jako dělám, když se ještě ze všech posledních sil držela pacičkama za okraj stolu, s pohledem upřeným na mne, než spadla docela.
Vyletěla zpoza počítače a vyčítavě, naštvaně mňoukala a dávala mi jasně najevo, že vinna za její pád jsem jen a pouze já.
Snažila jsem se ji vzít do náruče a dát zpět, ale uraženě hupsla na klavír a už si mě nevšímala.
U té kočky mi to zase až tak nevadí, že mě obviňuje za to, zač nemůžu.
Ale někdy to je tak v životě i mezi lidmi.
A tohle mě občas "vyhodí" z kontextu. Že kočce snáz vysvětlíte,
co lidem někdy ne.

k pozvání na benefiční koncert

To byste neuvěřili, co to dá práce, umístit sem níže přiloženou pozvánku. Text měl být v tom obrázku, ale nějak se mi ztratil a pak se posouval nahoru dolů a pryč a zpět...
Ach jo.
Jinak ten obraz znamená Vítězství a je od autorky art.maya - adresa webových stránek je přiložena v pozvánce.
Mám z takových akcí vždy hrůzu, protože je organizuji téměř sama a pak dny před oním dnem nespím a nevím, co bych ještě pro zdárný průběh mohla udělat a na co jsem třeba zapomněla... a bojím se, jak to dopadne.
Tak pokud budete moci, nezapomeňte přijít, koncert bude nádherný.

pozvání na benefiční koncert


























Zveme Vás
na benefiční koncert paní
Evy Dřízgové – Jirušové,


sólistky opery moravskoslezského divadla, držitelky Thálie
dne 23. 10. 2011 v 17. 00 hod
v kostele sv. Františka a Viktora v Ostravě – Hrušově
vstupné dobrovolné
Součástí koncertu bude výstava
obrazů Artmaya
(http://www.artmaya.cz/)
s možností jejich aukce ve prospěch kostela


Těšíme se na Vás

16. 10. 2011

Naplno a bezčasově

Někdy máme pocit, že žijeme naplno, a ono nic.
Byla jsem někdy v půlce dubna jako lektorka kursu někde na chatě Troják, v krásném prostředí hostýnských vrchů (?). V tomto týdnu jsem tam byla opět. Mezi dubnem a říjnem uplynula dlouhá doba, vlastně ještě kus jara a celé léto. Co vše se od té chvíle stalo a přihodilo.... Ale já měla pocit, jako kdybych tam byla včera. Jako kdyby včera byl ten duben, kdy jsme byli jako by na počátku toho, co teprve bude.
Zarazilo mě to. Protože nemám pocit, že by mi život proklouzával mezi prsty. A stačí vrátit se na jedno místo, a ano - proklouzává.
Čas prý není. že žijeme v čase je jen naše domněnka, pomocí které si pomáháme orientovat se v něm. Přiznám se, že nikdy jsem toto zase až tak nechápala.
Dnes je venku chladno a mrazivo. A prý na obzoru Vánoce.
Bezčasově....

11. 10. 2011

bezdomovci

Jdu si tak večer z práce, směrem od tramvaje na trolejbus. Na lavičce sedí dva bezdomovci, kolem nich jdou dvě mladé dívky a jedna něco nevhodného, jako fuj, to je humus, prohodí směrem k nim, a jdou dál. Jednoho z těch bezdomovců to rozčilí a křičí za ní, že jí se může kdykoliv stát něco podobného, a ani nebude vědět jak...
Mlčky projdu kolem a pak mě něco napadne, otočím se a jdu k nim. Tedy k těm dvěma bezdomovcům.
"A chtěli byste nějak pomoc? Stojíte vůbec o to?" Zeptám se a ten jeden na mě udiveně pohlédne, usměje se a odpoví: "A jak byste nám chtěla pomoct, paní Prokešová?"
V té chvíli se mnou trošku otřáslo, že mě zná jménem... a já jeho ne.
Chvíli jsme tam postáli.
Nevím, odkud mne zná, nevím, jestli se známe.
Ale byl to divný pocit...

9. 10. 2011

čekání

Jdeme Prahou. No jdeme, spíše jí prolétáváme. Neustále jsi někde přede mnou a já jen dobíhávám. Nestačím.
A tak se zastavuji a jdu loudavým krokem. Prohlížím si každý výklad a za tebou už nespěchám. Vypadám, že jsem uražená a naštvaná. Ne. Jen jsem "našla" sama sebe a zvolila své tempo, ne to tvé.
A kupodivu, to ty se najednou zastavíš a čekáš. Čekáš, a na mě! Je to krásný pocit tvého čekání. Přicházím pomalým krokem až k tobě a oba se usmíváme.
Není důstojné člověka plazit se za druhým s vyplazeným jazykem. Je důstojnější jít svou cestou a svým tempem.
Nejen procházkou Prahou či jinými městy, ale také životem.
Náš život si to totiž zaslouží.

25. 9. 2011

Sliby

Někdy přemýšlím, co vlastně znamená někomu něco slíbit.
Slibujeme občas vše, co se dá. A bohužel i to, co se nedá.
Slibujeme, že něco uděláme, nějak se zachováme, že my sami budeme jiní, lepší, nebo kdo ví....
Minulou sobotu jsem v roztržitosti připálila maso, které jsem dusila. Přišla nečekaná návštěva, tak jsem vyběhla ven a na to maso úplně zapomněla. Zůstal z něj černý škvarek. A větrali jsme ještě i v neděli.
A včera v sobotu jsem odcházela na celé dopoledne, a proto jsem už ráno vařila oběd. Od vrátek jsem se vrátila vypnout brambory, na které jsem - opět - zapomněla, a celá šťastná tím, že nic není zanedbáno, jsem odešla.
Ale zrada - polévku jsem nevypla. Ta si zůstala na plotně bublat dál. A to tak, až dobublala.
Když přišel manžel z práce, čekal na něj dým a hrnec v plamenech. Uf.
Slib mi, že už na to nikdy nezapomeneš!
Tak slibuju. Vědomě něco nemožného, protože jsou věci tak nějak mimo nás a zappmínání se vymyká vědomé kontrole. Ale pro klid doma raději slibuji.
A tak mne napadá -
kolikrát vědomě slibujeme nemožné?
A aniž to víme?

21. 9. 2011

Oči

mám oči
otevřené dokořán
bolestí
štěstím

úžasem

prostě jen tím
že jsi
že jsem

Krásné ráno

Tak jsem se dnes probudila do bílého dne. Řekněme do krásného rána.
Probudila jsem se ze sna, ve kterém se mi zdálo, že mě vyhodili z práce, protože nejsem perspektivní. Ale nebylo to z té práce současné, ale z práce kdysi před více než třiceti lety. A ponechali si tam kolegyni, stejně starou jako tenkrát já a mnohem mnohem lepší, kterýžto fakt mi nad ránem trčel v mozku. Tak jsem byla i ráda, že ten nepříjemný sen skončil.
Cestou do koupelny jsem potkala syna, nesoucího do popelnice sáček s kočičími hovínky, a vzápětí šlápla do těch psích. Zatímco jsem to uklízela, seřvaly mě kočky, patrně chtěly říct, že mají hlad a jeden ze psů utekl přes díru v plotě k sousedům.
A když jsem se chtěla napít kávy, kterou mi vaří můj již hodně letitý tatínek, zkřivilo mi to ústa, protože ji omylem posolil (a to ji ani necukruju) a navíc do ní přidal nakyslé mléko.
Ještě že mi nevypadaly zuby, nevylouply se oči, nepolámaly se mi ruce a nohy..
A to mi horoskop na dnešek předvídá, že načerpám a získám ztracenou psychickou rovnováhu a atmosféra doma i v práci se pozitivně odrazí na mém zdraví.
Skoro se bojím do té práce jít.
Ale teď jdeme se synem pustit koně, tak snad se ve zdraví vrátím... :-)

20. 9. 2011

Podzim

Podzim.
Něco, co je pod - zimou. Taky by se to mohlo jmenovat před - zim. Ale to zní divně.
Čas před zimou je takový zvláštní. Plný jakoby umírání, které se proměňuje v krásu. Příroda je před svou "zimní smrtí" přece jen nádherná ve svých barevných odstínech i v hudbě listí.
Ano, říkám tomu hudba, protože když vám listí šustí pod nohama, to není jen tak. Je to hudba, kterou nelze nijak napodobit.
Stejně jako smutek a slzy, které si jdou z očí prostě jen tak v nenadálé bolesti z proměny času.
Podzim je totiž bolestně a přitom radostně smutný.
Smutek je totiž tím, díky čemuž víme, že jsme a že ještě žijeme. Bolest ze smutku je tím, co tak nějak sceluje naši osobnost. Pokud se nepropadne do beznaděje. A v naději je skrytá radost z toho, že nějaká naděje vůbec ještě je.
A podzim vždy v sobě naději uchovává, v podobě tušení jara.
Cítíte tu krásně hlubokou filosofii smrti a života v tomto malém zamyšlení se nad ročními obdobími?
Takže vstupujeme do krásně smutného podzimu s přídechem radostné naděje.
Užijme si to.

18. 9. 2011

Vším jsem...

Mám ráda neděle.
Ta dnešní byla vůbec úžasná. Takový teplý a slunečný vstup do babího léta.
Seděla jsem odpoledne na zahradě, čistila a krájela papriky a cítila se jako - no, jak bych to řekla, jako - hospodyňka. Ta, co sklízí plodiny a umí je zavařovat. Faktem je, že jsem to nedělala léta. Letoucí.
"Zavařovací hospodyňkou " jsem tedy asi jen ztěží.
Ono je život někdy vůbec humorný. Jako dítě jsem měla sen. Takový ten dětský, nesplnitelný. Mít vlastního koně. A dnes mi tento sen splnili mé děti - koně máme rovnou tři. A když se mé děti, majitelé těch koní, po nocích někde bloumají, a já se sama tahám s kbelíky vody, aby měli co pít, tedy ne ty děti, o ty už strach nemám, lépe řečeno o jejich pití ne, ale ti koně ve stáji vodu potřebují; tak si matně vzpomínám, o čem jsem že to kdysi snila? O tom, že se prohnu v zádech? Ale do toho mne svým zaržáním ti koně, očividně šťastní, pozdraví. A v té chvíli vím, že sen je sen - který se splnil. Možná ještě hříbátko kdyby bylo, to by byla krása. Ale pšttt, ještě by se splnilo i to, a bude ze mne selka, až já budu velká
:-)))
Ale kdo že to kdysi řekl? Vším jsem byl rád?
Začínám to chápat.
Jen tak ještě vědět, čím a kým vlastně jsem...

17. 9. 2011

hmm

Hmm.
Tak jak to vypadá, jsme opět pomalu na začátku semestru.
Tak nějak jsem doma osiřela. Děti jsou porůznu po světě, tak nějak mimo
a mi tady zůstaly jen ty kočky a psi a koně a ptáci a....
podivný pocit smutku v srdci.
To nové perské nadělení v podobě kočky, vypadající jako kříženec sovy a veverky, nedá pokoj a vyžaduje pořád pozornost.
A tak ani nevím, proč smutním, když mám doma mezinárodní fórum. Perskou kočku, hašteřící se s tou britskou, a obě dohromady žárlící na dva maltézáčky a ohrožující kanárka, žebřičku i andulku. Vždyť je tady živo až milo.
Milo a živo.
A přesto ticho a prázdno.

15. 9. 2011

Po prázdninách :-))

Prázdniny - dovolená - volno? utekly jako by nic. Všechny moc zdravím.
I když, s tím volnem to je takové problematické. Ačkoliv je, není. Asi to taky znáte. Prázdniny.
To slovo je od prázdna. Prázdné dny, prázdné noci, čas bez práce.
V tom čase jsme se doma rozrostli o další zvířátko. Perskou kočičku. Přinesla jsem si ji na začátku "prázdna", aby zaplnila to prázdno svou přítomností. Celý měsíc jsme ji neviděli. Strachem někam zalezla a časem jsme pochopili, co to znamená být neviditelný. To zvíře totiž celý měsíc neviditelné bylo.
A pak se jednoho dne rozhodlo, že hra na schovávanou končí.
A od té doby sedí před mým počítačem, kdykoliv u něj jsem, sedí mi na myši, mňouká mi do obličeje a chce se pořád hladit. A vůbec jí nevadí, že přes ni nevidím. Pořád si chce povídat a asi si tím vynahrazuje měsíc toho "prázdna."
U lidí to je možná taky tak...
Píšete mi někteří, že jste během prázdnin zabrousili na tyto stránky - a nic.
Tak jsme tedy opět tady...
a prázdno končí :-)

14. 7. 2011

Tentokrát výzva :-))))

Hm, tak sedím nad elektronickým indexem a jsou tam jména, o kterých tak nějak nic nevím, a nejdou mi najít ani v e-mailech. Prosím, koho se to týká a je-li někdo, kdo zatím čeká marně, a nemá ode mne ani známku ani reakci, prostě nic, dejte mi vědět na můj mail.... ať už to máme vše v pořádku.
Přeji krásné léto,
mp

26. 6. 2011

sv. Jan .....

možná trochu opožděně, ale jen tak pro radost:

Svátek sv. Jana je již od středověku známý jako den, kdy se rozhoří svatojanské ohně. Jak prožívali tento den lidé v našem (tedy moravskoslezském) kraji?

Svátek sv. Jana Křtitele byl i v našem kraji spojen s pálením ohňů. Jak však ve svých knihách vzpomíná H. Salichová (Kyjovice) i L. Hořká (Hlučínsko), spíše než „svatojanské ohně“ se tento zvyk, spojený se svátkem sv. Jana, pojmenovával poněkud prozaičtěji – pálení škrtaček.

Co to bylo páleno? Copak to byly, ty „škrtačky?“

Škrtačky byly metly, košťata, upletená z větviček z břízy. Tyto oškrtané březové metličky si podle H. Salichové děvčata uchovávala po celý rok, a když večer před sv. Janem chodili muži po dědině od chalupy k chalupě a sbírali je, říkaly jim – tu máš, aby lépe hořelo. Při zapalování svatojanského ohně, jinak připravené hranici z fůry roští, dřeva a otýpek, měly škrtačky nezastupitelnou úlohu.

Jakou?
Když se večer na sv. Jana setmělo, muži zapálili hranici, oheň se rozhořel a obyčejně se na tu podívanou dostavila celá dědina. Každý muž měl u sebe škrtačky, darované dívkami předešlého večera. Tyto škrtačky si od ohně zapalovali a chodili s nimi kolem ohně jako s hořícími pochodněmi.
Když oheň dohoříval, skákali přes něj a vyhazovali škrtačky nad hlavu, také je házeli obloukem do ohně.

A proč zrovna škrtačky? Odkud se vzal ten zvyk? Proč všechno toto, jaký to mělo význam?
Docela podstatný a zajímavý. Tzv. metla, tedy koště z březových větví, to totiž nebylo nic jiného než známý dopravní prostředek čarodějnic. Muži v tento večer pálili a vyhazovali do výše košťata čarodějnic – v podstatě šlo o jejich zahánění, odehnání, ty nebohé čarodějné ženy tak ztratily svůj dopravní prostředek a tak vlastně už ani nemohly ublížit, byly odehnány. Úroda, bohaté žně a zdraví lidí i zvířat tak bylo, aspoň po dobu léta, zajištěno.

Jsou s tímto dnem spojeny ještě jiné pověrečné rituály?
Myslíte proti čarodějnicím? Určitě. Například na Hlučínsku se v tento den věšely nad vchodové dveře domů zelené květinové věnce. Dveře chlévů také nebývaly ušetřeny – nad ně se věšel obyčejně pelyněk pravý, ten byl dokonce označován jako bylina sv. Jana, někdy jej nahradila majoránka. Tyto dvě byliny zaručeně vypudily čarodějnice ode dveří chlévů a dobytek tak měl klid od uhranutí, chorob nebo dokonce náhlého úhynu.

Rostliny měly podle lidí až takovou moc?
Ano, a svátek sv. Jana byl v tomto navíc hodně výjimečný. V tento den je totiž údajně kouzelná a čarodějná každá květina. Podle středověkých pověr mají dokonce všechny rostliny v tento den nadpřirozenou moc, jsou kouzelné.

Máte nějaký konkrétni příklad kouzelné moci nějaké rostlinky?
Třeba čekanka, rostoucí u polních cest. Pokud by se někdo chtěl stát neviditelným, stačí, když ji za naprostého ticha buďto v poledne na sv. Jana nebo o půlnoci odřízne u země zlatým nožem, a rázem se ten dotyčný skutečně neviditelným stane! Známý byl také žlutý Janův čarovný květ, který prý kvetl v horských lesích jen v noci na sv. Jana, objevoval se hodinu před půlnocí jen jako světýlko a ukazoval, kde jsou ukryty poklady. Avšak málokomu se to kdy podařilo, asi bych na to moc nespoléhala.

A co láska a kouzla? Láska není s tímto svátkem nijak spjata?

Ale to víte, že ano. Děvčata trhala před svatojanským večerem kvítí, pletla z něho věneček a ten pak přehazovala přes strom. Zůstal-li na stromě, věřilo se, že se děvče vdá v místě bydliště, přelétl-li strom, znamenalo to, že se vdá přes pole. Při pálení škrtaček někdy docházelo k házení věnečků. Mládenec házel přes skomírající oheň své dívce její věnečky, oba však museli být k sobě obráceni zády. Pokud je dívka chytila, bylo to předzvěstí, že půjdou spolu k oltáři. Vidíte. V podstatě záleželo na té dívce, jestli svůj vlastní věneček chytí, všechno to bylo vlastně „v jejích rukou“.

Také mohly dívky před svatojanskou nocí dělat do země tři dolíčky. Když pak v některém z dolíčku ráno našla brouka velkého (starého), dostala muže starého, byl-li brouk mladý, malý, mohla očekávat muže mladého.

A co nějaká pranostika nebo přísloví spojená se svátkem sv. Jana?
Mně se moc líbí pranostika přímo jako šitá z našeho kraje:

Na svaty Jan di, paskudna hospodynko, pod nove kobzole ležkum dlubať!

Nebo také jedna, předpovídající počasí:
Jaké počasí o Janu bývá, takové i Michal mívá.
A úplně na závěr – svátek sv. Jana a pálení svatojanských ohňů je ve své podstatě první letní svátek, spojený s nějakým rituálem, a to již od středověku. Tedy - Na svatého Jana otvírá se létu brána. Nezbývá, než léto přivítat a žádných čarodějnic ani ničeho jiného zlého se nebát...


Některé jiné svatojanské rituály
Před svatojanským večerem trhala děvčata kvítí (pro účinnost nejlépe nahá, ale nikdo je nesměl vidět), pletla z něho věneček a.. Také mohly dívky před svatojanskou nocí dělat do země tři dolíčky. Když pak v některém z dolíčku ráno našla brouka velkého (starého), dostala muže starého, byl-li brouk mladý, malý, mohla očekávat muže mladého.

14. 6. 2011

po pouti - jen tak :-)

Sedím si tak na bobku,
na kraji dálnice,
přijede autíčko,
nebudu zde více...

Jak si kdo ustele,
ne vždy si tak lehne,
občas nám to
nějaký trouba
přestele,
neléháme pak
do své postele

Žijeme ve světě divném
láska nás však drží
pevně za ruku
to jen v ní
vidíme záruku
divného světa
po kterém je veta

Hledala jsem sebe
potkala však tebe
zázrak zázraků
jsi mé nebe

Tneberte vážně, to je jen důsledek přetažení mozku. Tak ať z toho taky něco máte :-)

Vrabčáček v kaluži
je teď můj pán
symbol smíchu a dětství
radostí obsypán

Zkoušky, škola, zápočty
to je velký div
v srdci klid tak mít
o světě si snít
dobrém
a ne hloupém
být tak filosofem

Raději už končím
ať vás nezaskočím
myšlenečkou divnou
že mám mysl zjihlou

pěkný den,
mp

13. 6. 2011

po pouti - ¨společně

Hm, přišla jsem z práce. Plotna studená, zahrada nepokosená, okna jarně ještě neumytá, psi špinaví, kam se podívám, tam sama práce.
A to jsem z práce přišla. Zkoušela jsem. Šlo to, dalo se to. Ale byla to první "várka" asi z třista lidí a únavou jsem domů nedošla, ale téměř se doplantala. Na otázku svého muže, kde jsem jako byla, jsem radši neodpověděla. Neb odpověď by nebyla milá.
Jdu k počítači. Pustím si toho pána, teď už od jednoho studenta vím, že s tekutýma krystalkama (kde tak asi jsou?) a otevřu poštu. A tam dotaz za dotazem.
A tak jsem si uvařila kafe, sedla si před ty krystaly a koukám. Venku je krásně. Svět je krásný, a život je k žití vždy, i když se to někdy nezdá. Co je důležité? Možná jen tam to slunce na obloze, které za chvíli zapadne, aby ráno opět vyšlo. A bylo. A aby se v jeho světle žilo. Co jsou proti tomu zkoušky, starosti, naše strachy? Buďme rádi, že jsme ještě tady a teď. Že žijem.
Tak jdu na to. Na práci.
Plotna zůstane studená, okna neumytá, zahrada neposečená, psi špinaví... ale otevřu si tohu vabohu, abych vám, kdo ještě čekáte, napsala, že za zpoždění nemohu :-)
Ale že to všechno dohoním, protože jsem ráda, že jste, že se máme, že jsme.
A být a mít se a vnímat to, že nejsme sami - to je to nejdůležitější v životě.

12. 6. 2011

po pouti - postmoderně

Post - moderní svět.
Velice složité téma ve filosofii. Jedna z nejtěžších otázek - popsat, charakterizovat postmodernu.
Ptám se Vás v otázkách - tedy ptala jsem- jaký je svět, ve kterém žijeme. Odpovědi jsou různé. Ale svou podstatou vystihují ten pojem - postmoderní.
Nic není jisté. Není jen jedna pravda, je mnoho pravd. Tak také je pak i mnoho hodnot, mnoho přístupů, mnoho postojů a jakoby vše je "dovoleno" v rámci své pravdy.
Nic není jisté, nic nikomu není svaté, každý si dělá, co chce zrovna on. Žádná slova neplatí, protože jakoby ani žádná slova ve skutečnosti nejsou a nebyla.
A jsme vůbec my?
A je vůbec ještě láska, štěstí, radost z poznání, víra, naděje?
Poděly se někam pryč, daleko, do minulosti? Zapomněli jsme létat na košťatech a jezdíme jen přepychovými pohodlnými auty svých životů, kde není pozor zákruta?
Ne, nebojte se.
My všichni jsme na to "koště myšlení" nasedli a pokusili se. A není nás málo.
Takže hezky leťme čarodějným letem (lásky a pochopení) tím naším postnoderním světem.
Protože to má smysl.

3. 6. 2011

po pouti - společník

Zkoušela jsem teď dva dny u státnic, NMgr. speciální pedagogika. Docela v pohodě a myslím i v příjemné atmosféře.
Také pro mne samotnou to bylo příjemné a úsměvné, a to nejen kvůli studentům. Po celou tu dobu jsem totiž měla společnost. Sice nezvanou, nepředpokládanou, ale milou. Chvíli poslouchal, pak běhal, zkoumal okolí, byl spokojený. Vědomosti studentů se mu patrně líbily. Div mu hlavička z toho nepraskala. Pak se málem utopil v kávě - na poslední chvíli jsem ho zachraňovala - a málem nepřežil ochutnávku džusu. Ale zvládli jsme to.
Vyposlechl si něco o Komenském, pak ho zajímala edukace v ČR, také motivace a hodnocení žáků, tuším i reformní školství a metody výchovy a výuky a další. Prostě byl tam celé ty dva dny se mnou, aniž by utekl. Asi se mu to líbilo.
Vzdělanec jeden malunkatý. Dneska jsem mu řekla ahoj.
Kdo že to byl?
Mraveneček...

29. 5. 2011

po pouti - Fatimka

Měla jsem pejska - malou maltézskou holčičku Fatimu. Byl to první pejsek, kterého jsme si do rodiny pořídili. Nejprve holčička, pak psí slečinka, pak maminka, pak namyšlená rozmazlená lady, pak stárnoucí babička, pak umírající fenečka s velkýma hnědýma očima.
Bála jsem se o ni. Celý její 15ti letý život s ní jsem byla šťastná z její přítomnosti. Když poprvé rodila, téměř jsem sama měla bolesti břicha, tak jsem to s ní prožívala... Ten pejsek patřil 15 let k mému životu. Byla téměř mou součástí...
Pak onemocněla. Šíleně, strašně moc jsem se té nemoci bála i té představy, že to znamená konec. Je krásné se citově vázat, ale hodně moc to bolí.
Umírala po operaci nádoru. Nebyl viditelný, umírala postupně, slábla, poléhávala, pak již nechodila ven. Poslední dny ležela na jednom místě. Chtělo se mi utéct, nebýt u toho, nevidět to. Věděla jsem, že ten pejsek potřebuje mou blízkost, ale bylo to hodně těžké, vydržet a zůstat...
Její poslední den - noc života jsem psala do noci, do rána. Ztěžka dýchala, měla jsem ji střídavě v náručí, střídavě psala a čekala na poslední vydechnutí tolik milovaného tvorečka...
Bylo půl čtrvté ráno, ona už najednou zavřela očička a klidně oddychovala. Řekla jsem si, že snad je dobře, že to byl jen planý a zbytečný poplach, že už spinká - a šla jsem taky spát. Uložila jsem ji do jejího pelíšku a ode dveří se na ni ještě podívala. Koukala na mne svýma velikýma očima... dýchala a žila.
Kolem sedmé ráno jsem se vrátila - a našla jsem ji v té poloze, v jaké byla, když jsem odcházela. Už nedýchající. Nebyla jsem s ní - spala jsem, když mě asi nejvíc potřebovala. Možná koukala k těm dveřím, jestli nejpřijdu zpět... Nepřišla jsem.
Mám její obrázek nad počítačem a je se mnou, když tady doma pracuji a píšu, vlastně pořád.
A jestli je nějaké nebe (a já se tam dostanu), tak věřím, doufám, chci, aby tam ti všichni tvorové, které jsme milovali, byli také, aby tam byli se mnou.
Znovu ji držet v náruči... a neodejít

28. 5. 2011

po pouti - o pořádku

Dotkli jsme se včera na přednášce jedné hodně důležité věci, která je podstatná, ale ne vždy pochopitelná.
Chci se k ní aspoň v krátkosti a několika slovy vrátit.
Jedna z příčin zla spočívá podle Teilharda de Chardina v nepořádku. Věci nejsou v řádu, nejsou tak, jak být mají, jak by být měly. A že takové nejsou, to není pořádek, to je "nepořádek".
Také nemoc je "nepořádek". Námi milovaní lidé by měli být zdrávi. To je pořádek, to je tak, jak to má být. Když tomu tak není - nemusíme tento "nepořádek" unést. Nemusíme to zvládnout. Pokud nezvládneme nemoc toho, koho milujeme třeba tím, že ho opustíme, jsme to nakonec také i my, kdo pořádek změnil v nepořádek. Protože v pořádku je, když ten "nepořádek" nemoci nám blízkého člověka zvládneme. Ale nemoc, která není pořádkem, může být příčinou zlého ze strany toho, kdo nemocný není a na koho je kladen nárok, aby ten nepořádek pochopil a přijal.
Možná jsem se zapletla do slov, chci jen říct, že v tom je vysvětlení, proč i ten, kdo je nemocný, má odpustit tomu, kdo jej možná v první chvíli opustil. A proč nepořádek může být příčinou zlého.
Vím, je to složíté a nedá se to vyjádřit několika slovy. Ale snad vy, co jste na včerejší přednášce byli, chápete, o čem mluvím... tedy píšu (jen pro pořádek)...

27. 5. 2011

po pouti - jsme

Pročítám si vaše krásná putování. Čtu a mlčím a přemýšlím. A - je to takové to řecké thauma, údiv.
Na světě nejsme sami. Kolikrát se nám to zdá, že jsme sami se sými myšlenkami, se svými bolestmi i bolístkami, že nám nikdo nerozumí, nechápe, že narážíme jen na lhostejnost těch druhých. A že i ten celý celičký svět kolem nás je cizí. A že se mnohdy nevyznáme ani v sobě, jak pak v jiných lidech?
Přála bych vám číst si vaše putování. A vidět, vnímat, cítit při tom čtení, jak zdaleka to není pravda. Nevím, jestli to bylo "probuzeno" těmi otázkami a tou cestou, kterou jsme šli. Nevím, jestli to bylo tím "kýčem", o kterém jsme se zmiňovali včera. Takové to: sluníčko svítí, z mraků prší, u mne dobrý, a u Vás?
U mne dobrý...
Moc děkuji za to poznání, že nejsme na světě sami. Že prostě jsme. Je to hodně dobrý pocit.

26. 5. 2011

po pouti - o "krásném" světě

Venku je opravdu krásně.
Na světě je krásně.
Po dlouhé době se věnuji kytkám na naší zahradě. Pravda, nad některou houští jsem musela chvíli přemýšlet, co to jako je a proč tu plevelnatou spoušť sekačkou objíždím, ale květiny jsem tam nakonec vždycky našla. A dala jim tak prostor a vzduch.
A tak koukám na svět, na zahradu, na květiny a keře a stromy a oblohu, a mráčky a sluníčko a brr, říká mi syn, sedící teď vedle mne, nepiš takový kýč :-)
Když se ale zrovna cítím téměř "kýčovitě" šťastná.
Tak nic. Jdu dál hledat květiny v trávě a slunce na obloze a dobro v lidech..
Brr, říká můj syn
svět je o něčem jiném.
Ne, není...

nebo je?

po pouti - vylévání z břehů

Hm, také se mne někteří ptáte na mne samotnou a jak to vše stíhám. Buďte v klidu, je to jen zdání. Nestíhám, ale nenudím se.
Ale když mám někdy pocit, že toho je opravdu moc, vzpomenu si na paní Dr. Jiřinu Prekopovou. Je jí už více než 80 let a měli byste vidět, jak vitální, plná života, elánu, neúnavná je na svých přednáškách! Klobouk dolů, říkáte si. A pak - jak to dělá?
Při posledním setkání jsem pochopila. Ona totiž ví, proč co dělá. Ví, že čas je jen relativní a že čas je dar, který nesmíme promarnit. Nemluví o tom nahlas, nerozebírá to, ale vy to z jejího konání a činění cítíte. Ještě jsme tady - a protože tady jsme, je třeba pracovat, vydat se těm druhým naplno...
F. Nietzche ve svých Nečasových úvahách na jednom místě píše, že opravdu veliký člověk je ten, který se vylévá, mnohdy nedobrovolně, nechtěně a nezadržitelně jako voda z břehů...
Takovým člověkem je paní Dr. Prekopová.
Jsem ráda, že jsem ji mohla potkat a že ji znám.

25. 5. 2011

po pouti - kudy? tudy...

Dobré ránko... průběžně odpovídám na vaše jednotlivé dotazy. Takže momentálně odpovím na jeden z posledních, ve kterém se ptáte, jak jsem se dostala k filosofii a co mne k tomu vedlo. Jóo, to kdybych věděla.
Hm - asi v pubertě. Našla jsem doma takovou šílenou bichli Dějiny filozofie. Začala jsem si ji asi jako dvanáctiletá číst. No pako. Některé holky toho věku čtou zamilované románky, a zůstanou u toho. Taky jsem si četla např. Stanislava Rudolfa, a další, třeba i nezamilovaného Foglara. Ale k tomu i ty dějiny filozofie. Docela nezáživná četba asi 600 stránkové nudné knihy, ale bavilo mě to. A to jsem nebyla zase až takový šprt a do školy jsme to nepotřebovali... Moc normální to není, že ne? Asi jsem v tom něco hledala. Že by odpovědi na některé otázky? A asi nenašla - protože kdyby ano, nevedlo by mě to dál - k onomu hledání.
A pak mě nejvíce ovlivnila paní profesorka filosofie na vysoké škole, na filozofické fakultě v Praze. Ona byla úžasná - a ovlivňovala druhé již tím, že byla. Nevím, jak to dělala. Ale od ní jsem tak nějak "věděla", že v tomto jsem i "dobrá" a motivovalo mě to...
Co mě vedlo? Jak jsem se k tomu dostala?
Vlastně ani nevím :-))
Co nás vede v našich životech k tomu, že děláme to, co děláme?

24. 5. 2011

po pouti - o cíli cesty

Píše mi někdo z vás ve svém putování, že se mi něco důležitého z filosofie výchovy vytratilo. Že píšu o kalužích, vrabčácích, bobcích, vlaštovkách, holubech a bůh ví o čem ještě, ale nepíšu - o smrti. A přitom smrt je cílem. A ta se mi prý někam ztratila. A jestli to je úmyslně.
Těžko hledám odpověď. Ale když jsme spolu už tak putovali, budu upřímná. "Paní" Smrt si kolem mne kráčí celým mým dosavadním životem. Mám ji v zádech, jako by neustále v patách. Když se pozorně začtete, její nádech je téměř v každém mém povídání, v každém příspěvku. Neustále se kolem ní točím (v tom našem circumambulantio). Proč? Jak se mi to stalo? Hlavně proto, že jsem měla těžce nemocnou maminku a od malička, co si pamatuji, jsem se bála, že umře... že ráno vstanu a ona nebude... Patří to mezi mé nejranější vzpomínky. Vzpomínky plné strachu a úzkosti. Smrt je tedy "něco", co je stále se mnou a proto jsem, kým jsem... je také tím, kdo působí, že přemýšlím, jak přemýšlím.
Nechci proplout životem jen tak. Chci té Smrti vedle mne, té zvláštní zadumané paní, dát šanci, aby viděla, že život je krásný. A také všem lidem kolem mne. Aby viděli, že stojí za to jej žít, než si tamta ona přijde.

Tak nevím, jestli má odpověď stačí...

po pouti - kosí ráno

Ráno.
Na parapetu si zpívá kos. Bylo by to krásné a super, kdyby budík neukazoval ani ne čtvrtou hodinu ranní.
Nevím proč, ale ten kos očividně zpívá rád. A nespí.
Nespím tudíž taky. Nejde to, když si prozpěvuje ani ne dva netry ode mne.
Jenže já ráno, až vstanu, patrně na rozdíl od toho kosa, musím být vyspaná, čerstvá, svěží, s myšlenkama na pochodu - tedy spíše v letu - a ne jako po celonočním, pardon, celoranním flámování s kosem na okenním parapetu.
Marně mu to vysvětluji. Ten zpěvavý pták mě má asi rád.
Ach jo.
Takže musím počítat s tím, že nad ránem teď nějakou dobu, dokud ho to nepřejde, asi nebudu spát.
Protože ptákovi nevhodnost jeho zpěvu v ranním kuropění, kdy se zdávají nejkrásnější sny, prostě nevysvětlíš...
Nebo ano?

23. 5. 2011

po pouti - u cesty

Možná je láska. Kdo ví.
Možná je štěstí. Kdo ví.
Možná je život opravdu životem.
Jsme velmi křehcí...
Možná jen všichni sedíme
na "bobku" u cesty,
hledajíc lásku, život
a štěstí.

22. 5. 2011

po pouti

Tak jsme za cílem... ale měsíc máj pořád ještě je, a pouť je májová, tak ještě občas něco v jejím rámci napíšu. Jinak - přichází mi vaše putování, tak pročítám, usmívám se, zamýšlím se, rozesmutňuji se, dojímám se, chvílemi se nadýmám i pýchou, jak jsem dobrá :-)))a rudnu při slovech chvály, a já nevím co všecko, ale celkově mám radost, že se nám naše pouť tak povedla. Otázky byly celkem "výživné", je co číst, na některé odpovědi se zvlášť těším. A moc vám tedy všem děkuji.
Takže zatím, jdu se ponořit do vašich poutí a krásných odpovědí. Snad nezabloudím...

20. 5. 2011

nezbytnosti k Vaší informovanosti

Takže: na 20. 5. 2011 jsme měli dohodnuto ukončit naši pouť. Ta tedy dnes končí, jsme v cíli.
Studenti kombinovaného studia, se kterými se sejdu za týden, tudíž 27. 5., odevzdávají putování nejpozději do 25. 5. 2011 tak, abych vše stačila pročíst a hlavně zhodnotit. Ostatní studenti mají čas do 31. 5., to je poslední termín k odevzdání májové poutě (aBY ZŮSTALA MÁJOVOU:-)) Také jsem prosila o přiložení fotografie daného poutníka k vypracovaným odpovědím, ať vím, s kým jdu :-)
Budu muset vypsat termíny, snad se k tomu přes sobotu a neděli dostanu. Všichni se musíte zapsat na termín ("kombinovaní" studenti, se kterými se sejdu 27. 5., jej budou mít 27.5.). Ostatní studenti budou mít termíny až po 15. červnu, ať stíhám přečíst. Prosím, budu chtít se s každým setkat, čili na daný termín přijďte osobně. Seminární práce nejpozději 2 dny před daným termínem.
Uf. Snad jsem na nic nezapomněla.
Některé osobní výjimky je možné řešit individuálně - stačí napsat e-mail.
Moc zdravím a těším se na Vaše putování i na Vás,
mp

sen

Zdál se mi dnes sen. Ne, že by se mi nikdy žádný nezdál, ale ten dnešní byl o naší pouti. A o poslední otázce, kterou vám dám. V tom snu jsem si uvědomovala, jak je logická, moudrá, navazující, jak je krásným završením toho všeho. A jak je přitom hodně jednoduchá. I krátký textík k tomu se mi míhal mým snícím mozkem. I v tom snu jsem měla radost, že to mám tak krásně vymyšlené.
Ale ouha - ta radost trvala jen do té doby, než jsem se probudila. Najednou nic.
A tak celý den chodím a snažím se vybavit si ten sen, ten text, tu otázku. Byly tak geniální :-))
Ale asi nám to není dáno.
Jsme na konci naší poutě - a to, že jsme šli, nebyl jen sen. Byla to skutečnost.
Děkuji Vám každému jednotlivě za to, že jsme to spolu tak krásně zvládli.
Jsme tedy v cíli. V cíli poutě z filosofie, která je chápána jako láska k moudrosti, nebo moudrost z lásky. Snad jsme dostáli obojího.
Do dalšího životního putování Vám přeji hodně dobrého a hlavně hodně krásných poutí. Přeji vám všem prostě šťastnou a vydařenou pouť životem, která nebude pouhým snem, ale skutečností. Tou Vaší.

Otázka cílová, na kterou nemusíte odpovídat: Víte, že cesta ke štěstí je jen velmi krátká? Od srdce k mozku a od mozku k srdci...

19. 5. 2011

před vrcholem kopce

Aj, tak to je ten pomyslný úsek před vrcholem naší poutě...
Odpouštění.
Co se odpustit dá, co se odpustit může? Je něco, co se odpustit nesmí?
Můžeme odpustit zlému, že je zlé? Je to vůbec možné?
Nemůžeme - nebo můžeme - zavírat oči před tím, kdo ubližuje, kdo ničí, kdo zabíjí? Odpustit tomu, kdo zabíjí?
Když mi někdo dá ránu, první reakcí je ránu vrátit. Když na nás někdo křičí, chce se nám taky křičet. Když někdo zabíjí - chce se nám taky zabíjet?
Jednou skupina Romů napadla jednoho z mých synů. Líčil mi, jak jej strhli k zemi a kopali do hlavy. On byl v pohodě, ale mně se sevřel žaludek. Strachem i zlobou.. Jakým právem někdo ubližuje někomu jinému? Někomu, koho milujeme?
A jakou "silou" toto odpustit?
Láskou? Je možné odpustit zlu láskou k těm, kdo ho dělají?
Proto je odpouštění božské. Člověk ho není schopen. Nevidí do srdcí lidí, nevidí do příčin. Proto ta věta na kříži - "odpusť jim, nevědí, co činí." Nevíme, co činíme, i když zabíjíme? A zastavíme zlo zlem, zastavíme zabíjení zabitím? Válku válkou? Samotná historie nám říká, že ne.
A tak stojíme ve svých životech, ve svých poutích, před těmito obrovitými, na první pohled nezdolatelnými kopci. Kopci odpuštění...
Nedojdeme k cíli ani na vrchol, pokud se nepokusíme je zdolat. Pokud se nepokusíme odpustit... i tam, kde to na první pohled pro člověka není možné.

Tak mne toto téma pohltilo, že nevím, na co se zeptat... Napadají Vás nějaké otázky? Nepřehodíme si pro dnešek "role" - chcete se na něco zeptat Vy mne?
P.S. Jen tak na okraj - podívala jsem se teď na statistiku, je Vás teď "přítomno" 106 čtenářů (zdravím Vás), a celkem za dnešek tady bylo kolem 551 lidí. Jestli dostanu 551 otázek, umřu :-))

Tak jo, aby Vám nebylo po otázkách smutno, tak se přece jen zeptám:

Otázka č. 21 smuténkově milá:
Podařilo se nám v naší pouti vzlétnout na koštěti čarodějnic?
Otázka č. 21 rozmarná: A můžeme létat, pokud jdeme? :-)

intermezzo páté - hm

Hm, odpouštět. Když ono se to tak jednoduše a snadno řekne a říká.
Ale ti druzí nám někdy opravdu ubližují. Myslí si o nás, že jsme tím, kým nejsme, samozřejmě v tom ne zrovna dobrém slova smyslu. Podsouvají nám myšlenky i vlastnosti, které nemáme, a někdy to říkají i nahlas. A nejen nám, ale i ostatním.
A někteří nám dokonce takto ublíží i úmyslně. A nemusí to být jen slovy...
A my to máme odpouštět, odpoutávat se od toho, nemyslet na to, zapomenout. A co ti oni? Ti nemusí?
Prostě nikdo nejsme dokonalí a i v tom člověku, který je "proti" nám, je něco dobrého. I ten, kdo nám ubližuje, je v jádru dobrý člověk.
Takový nesmysl..., který se tak těžce přijímá.
A pak - i já jsem pro druhé tím druhým, tedy tím, kdo kolikrát ubližuje, ublíží.
Ach jo. Snad jsem i přesto v jádru dobrý člověk. Ale je tomu skutečně tak?
Jak se to pozná?

18. 5. 2011

od - poutání se

V životě se často "poutáme". Poutají nás nejen vztahy, ale také věci, a třeba také peníze. A poutají nás také naše ne vždy pěkné myšlenky.
Jsme všichni svým způsobem spoutaní. A kdo je spoutaný, není svobodný. Někdy na mě studenti divně koukají, když na přednášce řeknu, že právě bohatí lidé jsou nejvíce nesvobodní, protože jsou spoutáni pevnými pouty svých peněz a bohatství.
A přitom k životu potřebujeme jen tak málo. Ale je tak těžké se od-poutávat...
Také slovo odpuštění - slyšíte to v něm? - je o od-poutání se. O "puštění" se, pustit se od zlého. Odpustit druhému to, co se nám zdá nebo co skutečně bylo "zlé", co nám ublížilo. Odpustit a zapomenout, i přesto, že se říká opak - že odpustit neznamená zapomenout. Není to pravda. V od-poutání se od zlého je i zapomenutí. Nejde se odpoutat jen částečně, jen napůl. Kdo se odpoutává, pak tonejde jinak, než zcela.
Proč máme lidem odpustit? Protože nikdo z nás není dokonalý. Každý máme své chyby, jinak bychom nebyli lidmi. A protože my sami nejsme dokonalí, nemůžeme ani po druhých chtít, aby dokonalí byli. A to, že někdy ublížili, pramení jen z této nedokonalosti. A tudíž - nejde neodpustit...

Otázka č. 20 vážná: Každá facka prý letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí. Jak tomu rozumíte?
Otázka č. 20 zpochybňující: Říká se, že: chybovati je lidské, odpouštění je božské? Myslíte si to taky?
Otázka č. 20 jen tak vlezlá a na okraj: Jak Vám, (tedy vám, kdo jste ji dnes dělali) dopadla zkouška z vývojové psychologie? :-)

17. 5. 2011

intermezzo 4 - májově

Májově si kráčím světem.
I když nevím, co to znamená. Možná lásku, možná štěstí, možná radost. Nevím.
Ale jsem "májová." Co to znamená?
Že do srdce člověka se vejde více, než tuší? A více, než pohltí slova?
A že láska je, i když nás přesahuje, i když je tajemná, i když je básnivá, i když je nevyslovitelná...
I když strašně bolí, pokud jí dovolíme, aby bolela.
Možná, že právě toto znamená: být májová.

před cílem

Jsme krátce před cílem.
Byla to - vlastně pořád to ještě je - taková zvláštní pouť. Nejsem si sice zcela jistá, jestli byla doopravdy májová, ale že jsme putovali, to nám nikdo vzít nemůže. Mně se vůbec líbí takový ten pohled na člověka, který jej vnímá jako poutníka. Jako Homo viator. Jako člověka na cestě, bytosti putující. Jako tuláka - nemusí to být po hvězdách, může to být po naší, tolikrát již prošlapané zemi, naším tolik známým životem, námi samotnými.
Putujeme si tedy, každý jinak, a někdy zvesela a lehce, někdy smutně a těžce. Ale jdeme. A jak říká můj oblíbený filosof G. Marcel, jednou si "sbalíme" svůj tlumok tam za hranici mraků. Všechny nás to čeká, do jednoho...
Než to uděláme, než se budeme chystat na mnohem delší pouť, měli bychom tady po sobě něco zanechat.
Svou lásku. Tolik, kolik jsme jí mohli dát. Ta by zde po nás měla zůstat a být, tou se zapisujeme do tváře tohoto světa.
A pak ještě něco, o čem se mluví již méně, ale co s láskou souvisí.
Mám na mysli odpuštění.
Ale o tom až zítra...

Otázka č. 19 patočkovská: J. Patočka mluví o třech životních pohybech. Které to jsou a týkají se i nás?
Otázka č. 19 kreativně hravá: Uměli byste nakreslit něco z naší poutě? Třeba to, s čím jste se setkali, nebo to, co se Vám asociuje při čtení těchto řádků. Pokud ano, prosím o obrázek. Pokud ne, zkuste se projevit kreativně jinak :-)) - meze Vaší fantazii se nekladou.

16. 5. 2011

intermezzo tuším třetí :-)

Vím, že většina z vás se učí na zkoušku z vývojové psychologie, kterou máte ve středu. Tak možná ten můj dotaz, jestli se často bojíte, nebyl zrovna položen v pravou chvíli. Omlouvám se.
Ale abyste v tom nebyli tak sami, tak se přiznám, že já sama se moc nebojím. Spíše to je úzkost o děti a o lidi a o "holuby" kolem sebe, ale jinak moc ne. Ale zrovna včera jsem se bála moc.
Byli jsme s mým synem zavřít naše koně, a jeden nám z ohrady utekl. Rozběhl se zahradou, zatímco jsem naší kobylku vedla do stáje. Syn na mne křičel, ať dám pozor, ale když jsem vyšla, běžel ten kůň přímo proti mne, šťastným svobodným tryskem si to na mne šinul a já neměla kam uskočit. Takže jsem stála jak zařezaná, dokud se on sám nezastavil až přímo přede mnou.
Zkoušíme teď u státnic a já kolikrát pozoruji fleky, které lidem vyskočí na krku, snad z té trémy, z napětí, ze strachu. Mně se tady toto nestává snad nikdy. Tedy to zflekatění.
Včera ano. Přišla jsem domů - a nejen, že jsem viděla po těch letech ty vlaštovky, ale byla jsem flekatá z toho nenadalého zážitku. Ještě, že ten kůň měl rozum...
Možná mi ty vlaštovky vzápětí opravdu poslala maminka - ať vím, že ještě žiju... :-)

holub a ne-bezpečí

Ne, že bych chtěla psát jen o zvířatech, ptácích a tak. Ale dnes mi to opět nedá...
Stála jsem dnes odpoledne na zastávce trolejbusu a pozorovala holuba, jak bojuje na chodníku s kouskem odhozené koblihy. Jak do ní kloval, odlétávaly její kousíčky i směrem na cestu nebo hlouběji k nám, čekajícím na příjezd a odvoz. Byl tam sám a z koblihy měl očividně radost. Chutnala mu. Několikrát sice vběhl do vozovky, ale vždy, když nějaký trolejbus či autobus přijel, držel se hezky zpátky. Když to z výfuku autobusu zasyčelo a autobus odjel, docela srandovně se nadmul a důstojně odkráčel jako vítěz.
Pak ale přišla na zastávku nějaká paní se psem. Nebyl nijak veliký, ale byl to pes. Ne autobus, ne trolejbus, ne osobní auto, jejichž nebezpečí není tak zřejmé, ale malý pejsek, který si holuba zvědavě prohlídl, a tím už nebezpečný byl.
Holub nechal koblihu koblihou, a jal se odklidit do bezpečí. Jinak přímo do jízdní dráhy všech možných či nemožných dopravních protředků DPO.
Hrklo ve mně. Protože mnou očekávaný trolejbus přijížděl, aniž ten holub mínil změnit své stanovisko. Připadlo mi nedůstojné udělat na to zvíře kšá kšá, když si předtím tak hrdě vykračoval. Jenže ten pes tam byl taky, a trolejbus za jeho prdélkou rovněž. Ten pes by mu neudělal nic, trolejbus jistojistě ano. I zamyslela jsem se - že tak je to i s námi. Často se bojíme tam, kde nám nic nehrozí, a tam, kde máme nebezpečí s prominutím za zadkem, jsme úplně klidní a bezstarostní.
Už jsem viděla z toho holuba - víte co - ale stalo se v ten okamžik pro mne něco nečekaného. Ten holub na poslední chvíli vzlétl a zmizel v nedalekých korunách stromů. Při strachu o něj jsem totiž úplně zapomněla, že holub tak nějak umí i létat..
No jo, no.
Hlavně, že to dobře dopadlo.

Otázka č. 18 možná zcela nesouvisející: Proč je holub(ice) symbolem míru?
Otázka č. 18 zdánlivě související:
Je strach o někoho součástí výchovy a péče?
Otázka č. 18 záludná: Bojíte se často?

15. 5. 2011

vlaštovky

Dnes se stalo něco zvláštního. Něco, co mi udělalo velikou radost.
Vrátily se k nám vlaštovky.
Doprovázely mne na našem dvorku téměř po celé dětství. Bývaly svědky mých dětských her. Sedávaly na drátě nad naším dvorkem, hnízdo si stavěly ve chlívku pod stropem nad ovečkama.
Ale jednoho jara se k nám už nevrátily. Před 25 lety tady byly naposled. Bylo to v roce, kdy zemřela moje maminka. Od té doby se u nás vlaštovky neobjevily už nikdy. Natož aby hnízdily...
Vím, je to maličkost, ale mne to celou tu dlouhou dobu trápilo. U sousedů i jinde na ulici byly, u nás už ne. Nevím proč, neznám odpověď.
Až dnes. Šla jsem k večeru ze zahrady, a málem jsem zůstala na dvorku jako přibitá. Na drátě nad naším dvorkem seděly a švitořily - vlaštovky!
Jak málo - a přitom jak hodně - stačí k radosti...
Jen škoda, že mi nemohou říci, proč se tak dlouho neobjevily a kde po celou tu dlouhou dobu byly.
A vím, dnes večer před usnutím budu více než kdy jindy myslet a vzpomínat na dětství, na vlaštovky a na maminku...


Otázka č. 17 jen zdánlivě posmutnělá: Jak vnímáte práci smutku a práci vzpomínek?
Otázka č. 17 křehká: Je člověk křehkou bytostí? Myslíte si, že jaké si to udělá, takové to má?
Otázka č. 17 podstatná: Jaký je rozdíl mezi bytostnou láskou a láskou podmíněnou?

povídání jen tak mimo - Ano

Nějak se mi v životě stalo - protože se nám věci stávají - že jsem mimo jiné také paní oddávající. A včera to bylo letos poprvé. Nebudu zastírat, že jsem se bála už skoro měsíc předem, že jsem tu noc předtím hrůzou nespala, a že jsem se třásla trémou a strachem, že to prostě všechno spletu, popletu, nezvládnu. Naštěstí první dvě svatby byly komorní, jen ženich a nevěsta a svědci, takže to bylo hodně příjemné...
A teď k tomu, co mám potřebu říct. Byl tam jeden starší pár, tak kolem 70 let, a ten ženich už nedoslýchal. Snažila jsem se jej co nejhlasitěji (ale nechtěla jsem křičet) zeptat, zda si bere zde přítomnou dobrovolně.. (atd.), ale on neslyšel, jen na mne koukal, usmíval se, ale odpověď žádná. Prostě nic. Po chvíli se k němu paní nevěsta otočila, něžně se k němu přiklonila a moc krásně se jej zeptala: Chceš si mě vzít? Ano? A on na to na celou obřadní síň: Ano, ano!!!
Bylo to úžasné. Bylo v tom tolik, tolik citu, tolik lásky, tolik života, tolik štěstí...
Přála jsem jim to.
A ostatní svatby už mi "šly" tak nějak samo sebou...

14. 5. 2011

unaveně...

Tak pomaličku jdeme naší poutí směrem k cíli. Z mnohých odpovědí, které dostávám, je cítit únava. Vím, je toho moc. Povinnosti se sypou ze všech stran, na vás studenty se navíc doslova valí seminárky, zápočty, testy, zkoušky...
Nechci vás nijak přetěžovat. Moc si vážím vašich odpovědí i času, který jim věnujete. Za mnoho vašich názorl a pohledů jsem navíc vděčná. Protože člověk opravdu v tom každodenním shonu zapomíná, že skutečně žije. A z Vašich odpovědí je znát, že ano...
A máme tady navíc sobotu, volný den. Také mé otázky budou tedy volnější. Zvolníme tempo. Už i proto, ať si vydechnete před závěrečným finišem i tím, že dnes bude otázka jen jedna.

Otázka č. 16 volně zvídavá: Která otázka byla pro Vás prozatím ne nejlehčí, ale nejvíce příjemná a opačně - na kterou se Vám odpovídalo nejhůře? A proč?

13. 5. 2011

hledání ztraceného ze dne 12.5. - moc děkuji

Jsme tak nějak v polovině našeho putování. Prý. Sama ani dost dobře nevím :-), kdy jsem vlastně řekla termín, ve kterém dojdeme k závěru. A zase to "ach jo."
Dnes jsem přišla z práce, sedla si k počítači, pak s čajem na zahrádku, chvíli seděla a jen tak koukala. A všimla si, jak ta zahrádka volá o pomoc, že toho plevele je už na ní trošku moc. Tak jsem se pustila do té práce, kterou mám naplánovanou někdy hlavně až na důchod (pokud dožiju a zdráva budu). A teď tu sedím, rozlámaná, zničená, hotová. Jako kdybych vylezla na Nanga Parbat bez jediného oddechu. A bolí mě teď z toho celá sama sobě já.
A tak mě napadá - jak to dělávaly ty naše babičky, že pracovaly od Božího rána do Božího večera, a vždy zvesela? Asi byly cvičené či co...
Ale zahrádka prokoukla. Sice jen malinko. Ale některá kvítečka se tuším i "našla." Snad budou i růst...

Otázka č. 14 provokující: Je filosofie o hledání sebe sama nebo těch druhých?
Otázka č. 14 hegelovská: V čem spočívá dialektika lásky? Tedy podle Hegela?
Otázka č. 14 láskyplně filosofující: Proč na základě Hegelovy dialektiky není žádná láska marná a zbytečná?

zmizelý včerejšek

Tak nevím. Zmizel mi včerejšek.
Může to na první pohled vypadat a znít jako velice hluboká filosofická úvaha. Až na to, že on mi opravdu zmizel. A Vy, kdo jste tady každý den se mnou, víte, o čem mluvím. Jste svědky, že můj včerejšek tady skutečně včera byl - a dnes není :-)
Achich ouvej - a já ho nikde nemám. Zbyly mi po něm jen otázky. Tak. A teď to vypadá ještě hlubokomyslněji - a přitom je to tak prosté.
Nějak se stalo, že můj včerejší zápis na tohu - vabohu prostě tady najednou jen tak z ničeho nic si není. A otázky, které mi z toho "zbyly", mám jen díky vašim odpovědím.
Ale filosoficky vzato - včerejšek zmizel, protože také v každodenním životě včerejšky prostě mizí. A zbývají nám po něm občas opravdu jen ty otázky, které se často vůči nám projevují v odpovědích druhých lidí. To ti druzí nám odpovídají na to, jací jsme, kým jsme, kdo jsme.... a jací že to dnes přicházíme ze svých zmizelých včerejšků....


Otázka č. 15 ztracená a odpočinková: Už jsem se ptala na příčiny zla?
Otázka č. 15 rozverná: Jak se Vám jde naší poutí? Svěže, zvesela, nebo už po půlce klopýtáte?
Otázka č. 15 povzbuzující:
Také se Vám někdy něco ztratilo? Třeba 13. v pátek?

11. 5. 2011

ach jo

Ráda říkám ach jo, protože svět je takové velikánské "ach jo." Taky máte ten pocit?
Ale někdy ne. Někdy je achich ouvej a někdy je naopak juchů.
A někdy je juchů i achich dohromady.
A teď to asi vypadá, že jsem psychicky na dně a že mi možná už i trošku "hrabe", ale nebojte, jsem v pohodě.
Ach jo...

Otázka č. 13 pohodově náročná: Co znamená, že dobro a zlo jsou jako jednovaječná dvojčata?
Otázka č. 13 na první pohled možná nesmyslná: A co na to Ahura Mazda a Ahriman?
Otázka č. 13 vtíravá: Také si myslíte, že je zlo pouhým privatio boni?

intermezzo č. 2 : a zase ten bobek :-))

Moc vám všem děkuji za Vaše odpovědi, které prozatím dostávám. A za ten "bobek" u cesty, který vnímáte každý jinak a který mnohé z vás inspiroval k opravdu zajímavým odpovědím :-) Asi to je úžasně filosofická otázka, více, než jsem vůbec tušila.
Nevím jak a jestli vůbec vám, kdo jste se mnou na této cestě, jsem nějak potřebná a "užitečná", či jak bych to nazvala. Ale opačně to funguje na sto procent. Svými odpověďmi mi dodáváte hodně síly do práce i do života. Moc děkuji za každou Vaší odpověď a za každý den naší poutě...

10. 5. 2011

u cesty

Chtěla bych si jen tak někdy sednout na bobek u cesty a koukat na svět kolem.
Sednout si do trávy a nic neřešit.
Jen si tak prostě být.
Nechat plynout. Volně jen tak.
Vnímat krásu kolem a nepřemýšlet, proč krása je krásou, výhra výhrou, věda vědou, život životem, prohra prohrou.
Hm - mám to napsat? Láska láskou.
Jen si tak prostě sedět u cesty, sedět, nechávat plynout - a být si.

Otázka č. 12 k mírnému zamyšlení: Jak to je s chutí žít?
Otázka č. 12 naivní: A je opravdu dvojí naivita naivní?
Otázka č. 12 poněkud transcendentní: Jak rozumíte tomu, že my sami přesahujeme sami sebe? a můžu takto sama sebe "přesáhnout", sedíc si jen tak (na bobku) u cesty?
Otázka č. 12 legračně zvídavá: Co je asi myšleno tím "bobkem"?

9. 5. 2011

Věčnost a nekonečnost

Hm.
Dnes jsme si na přednášce s ubohým zbytkem vytrvalých studentů (moc si vážím, že jste přišli) povídali o Vesmiru, věčnosti a nekonečnosti. A také o lásce. A o filosofii jako takové.
Padl také názor, že není ze života, tedy ta filosofie, a že si v ní může říkat každý, co chce.
Není to pravda. Pokud něco chcete "říkat" ve filosofii, musíte jo vědět, co už řekli jiní, a proč to řekli a jak.
A ze života je více než jakákoliv jiná věda. A už vůbec není nepraktická, není to jen suchá teorie. Filosofie je totiž život sám. Neni "o" životě, jen povídání "o" něčem, ona tím životem je.
Tak jako věčnost, nekonečnost, láska...

Otázka č. 11 mírně zjišťující: Co víte o pojetí trojnosti?
Otázka č. 11 zneklidňující: Co Vy a Vaše duše?
Otázka č. 11 poměrně složitá: Co je nefeš? A co s tím ve filosofii výchovy?

8. 5. 2011

co jsme zač

Tak si jen tak přemýšlím, co jsme my lidé zač. Jestli jsme obrazem svých mýtů, své logiky, své víry nebo svých stereotypů. Nebo své bolesti, smutku a vzpomínek. Nebo jen ten vánek, který vane, nebo jen ta láska, která vane stejně tak.
Nebo tím vším zároveň.
Nebo se už měníme v počítačové bytosti, vztahujíce sama sebe k nějakým programům. A blogům :-)
Ale proč takové myšlenky. Venku je krásný májový podvečer, vyhráli jsme zápas v hokeji (tím, že to vím, chci potěšit své tělocvikáře, oni už ví proč),
neděle se chýlí ke konci
a na světě je krásně.
Co si přát - ať je krásně v nás samotných také tak...

Otázka č. 10 světélková: Podle Komenského je člověk bytostí tří světel. Která světla to jsou?

Otázka č. 10 ledově informační: Prý jsme počítačoví lidé. Podle koho tak tomu je a jak to myslel?

Otázka č. 10 dotěrná: Jsme v dnešní době spíše světélkující nebo spíše počítačové bytosti? A co myslíte, jde to propojit?

7. 5. 2011

Lásko, odpusť

Lásko, odpusť
mou touhu
mít tě a vlastnit.
Odpusť mé hledání,
mou potřebu poznat tě,
spoutat tě,
uvěznit tě.
Odpusť, že tě nevidám,
i když jsi vedle mne,
odpusť, že tě pořád
marně hledám.
Lásko, odpusť
i ten pocit marnosti z bezradnosti,
z toho, že tě nemám.
Ty přitom jsi, stálá a přítomná,
jsi stále se mnou,
ztrácím se v tobě,
plynoucí, věčná
a nesmrtelná.

Otázka č. 9 plna lásky májové :-) Kdo řekl, že dítě je ens amans a jak tomu rozumíte?
Otázka č. 9 podstatná: Víte, co je logika srdce?
Otázka č. 9 jen tak k zamyšlení: Srdce to lidské, ach bože, prebože, za zlobu može snad, za lásku nemože - co myslíte, je tomu tak?

6. 5. 2011

Intermezzo 1 - jen tak

Jdeme si jen tak májovou poutí.
Každý večer usedám k počítači. A těším se na vaše odpovědi. A při jejich čtení přemýšlím, kdo koho vlastně "vede" a s kým to vlastně jdu?
A napadá mne - možná je štěstí, možná je láska, možná jsou lidé skutečně dobří. Možná naprosto lidský a přemýšlivý je tento náš svět.
Jsem ráda, že se mnou jdete. Protože podle Vašich odpovědí jste prostě úžasní.
Moc vám všem za to poznání děkuji :-))
mp

vrabčák v kaluži

Na světě je i tak prostě moc hezky. Sice mluvíme o divném světě a nepochopitelných lidech, o relativitě obojího, ale co to je proti nečekaným situacím.
Třeba - v úterý pršelo, pak sněžilo. V květnu, ale co by ne. Prošla jsem se nad ránem posekanou trávou na naší zahradě a pak, v těch stejných botech, jela do práce.
I všimla jsem si před vchodem na univerzitu (u nás v Mariánkách), že s sebou nesu naši trávu. A protože tam je vždy při dešti poměrně dosti kaluží, nenapadlo mne nic jiného, než si ty boty v jedné z těch kaluží prostě vycákat a tím i vyčistit.
Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlela (spěchala jsem), takže se myšlenka poměrně rychle proměnila v čin.
I šel kolem vědec kolega, který si do mne rád rýpe kvůli zálibě v "nevědecké" filosofii. Řekl: "Je, Miriam, filosof! Ta nejen, že se vznáší v oblacích, ale dokonce se cáká v kaluži jak malá holka. Jako vrabčáček!" A smál se tomu všemu nahlas a na celé kolo.
A já v tu chvíli nevěděla - mám to chápat jako poctu nebo jako urážku?
Přiklonila jsem se k tomu prvnímu. Už i proto, že botky trávochodky jsem i tak a přesto zdárně od té zeleně očistila...

Otázka č. 8 ledabylá, ale nesmírně vážná: Čím se vyznačuje dětství?
Otázka č. 8 milá: Vzpomínáte na své dětství rádi a s láskou k dítěti, kterým jste byli?
Otázka č. 8, vonící dětstvím: A co na to vrabčáček v kaluži?

5. 5. 2011

pouhý vánek

Někdy to ale všechno bolí - protože člověk je stvořený? předurčený? prostě vnímavý k poznání.
"Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud." Píše se na jednom místě ve Starém zákoně.
Nechci být jen vánkem, nechci být přeludem.
A i kdybych byla tím přeludem zrovna já sama, nechci být přeludem pro jiné.
Jak jím nebýt?
Jak žít, jak milovat, jak pracovat, jak nebýt vnitřně sám? Jak nebýt iluzí?
Znamená to vědět, že jsme "pouhými vánky", vanoucími si tímto světem? A že možná jen jednou jedenkrát, že vícekrát příležitost k vanutí už možná nebude?
A tudíž "neprovanout" si jen tak, ale pochopit, poznat, že v tom "vanutí" je tak nějak ukryt i smysl?
Ale jak říkám - píšu - někdy to všechno docela i bolí...

Dnes trošku složitější otázky, ale slibuji, že je "vyrovnám" a budou následovat méně zavánějící :-)Ale už teď se moc těším na odpovědi...
Otázka č. 7 zavádějící: Souvisí nebo může souviset zde zmiňovaný "vánek" s prométheovským spádem?
Otázka č. 7 přemýšlivá: Děti jsou často vychovávány v dnešním světě jako oběti boha Molocha. Je to tím, že chceme, aby si jen tak provanuli tímto světem nebo je nám to už všechno jedno?
Otázka č. 7 nadčasová: Má vánek čas?

4. 5. 2011

circumambulantio a muž - ka zlatá

Co mě vždycky nejvíce překvapí?
Nevyznám se v lidech. A čím dál tím víc. Udivují mě.
A když ve filosofii výchovy hovoříme o tzv. circumambulantio, které se snažím vysvětlit, napadá mě, jak to je na nás samotných jednoduché. Tedy to vysvětlení.
Nikdy totiž nevidíme do druhého člověka, i když si myslíme, že do něj vidíme. Nikdy se netrefíme tak říkajíc do "pravdivého" poznání. Protože nejde poznat a dobrat se podstaty člověka. O to spíše, že neznáme vlastně ani sebe - jak pak znát ty druhé?
A tak někdy lidi kolem sebe jen pozoruji, ale nepřemýšlím, nerozebírám, neposuzuji, nesoudím. Jsou jací jsou a mají na to právo takoví být.
Ale někdy bych přece jen, aspoň na chvíli, chtěla porozumět...

Otázka č. 6 taková smutná: Je život a lidé kolem nás skutečně jen překvapující circumambulantio?
Otázka č. 6 taková veselejší: A není to nakonec dobře? Jak by asi bylo, kdyby tomu tak nebylo?
Otázka č. 6 taková rozverná: A víte, co to vlastně je, to circumambulantio? Nemůže to být třeba muž-ka jenom zlatá?

3. 5. 2011

Dostaveníčko

Dostaveníčko.
Takto jste někteří studenti nazvali tato naše zastavení, putování, nejsprávněji řečeno způsob zkoušky.
Dostavujeme se - vy na tyto stránky, já na tyto stránky. Jsme prostě dostavení.
A tak mne napadá, co všechno do dostaveníček patří.
A jestli je slovo dostavení původně ze slovesa dostávat, tedy něco přijímat, nebo ze slovesa stavit se - přijít někam, být tam, do-stavit se tedy.
Možná obojí.
Možná dostáváme tím, že se dostavíme.

Hm. Vypadá to asi jako změť slov, ale i o tomto je filosofie. O této kráse, kterou je možné vyčíst či nevyčíst ze slov. A o porozumění.
Porozumění slovům, světu, sobě a druhým.

Otázka č. 5 smutně deštivá: Je svět kolem nás skutečně jen relativní? Žijeme básnivě na této zemi?
Otázka č. 5 jemňounce dotěrná: Čí je to výrok? Ten o "básnivém žití"? A co podle Vás znamená?
Otázka č. 5 nejen pro milovníky sportu: Je sport (může být?)součástí básnivého života?

2. 5. 2011

Pojetí člověka - v ranní rose

Filosofie - lépe řečeno, filosofická antropologie, podává celkem vyčerpávající přehled různých pojetí člověka. Také ve filosofii výchovy se tímto "vyčerpáváme", řekla bych celkem do sytosti.
Jdu naší zahradou prosluněným, trošku chladivým ránem. Tulipány i narcisy už odkvetly, stejně jako rozložitá třešeň a višeň již shodila svou bílou krásu.
Někde ve větvích nad hlavou zpívají ptáci a naše kočky se mi pletou pod nohama, které mám zcela mokré od ranní rosy.
Je nádherně - tak, že se to ani do jednoho srdce nevejde.
Někde odněkud kokrhá kohout a sousedovic houser ohlašuje, že už je ráno.
Z naší stodoly zařehtali koně, kteří mne slyší a také z dálky zdraví.
A doma za dveřmi vyjí dva maltézáčci, které jsem nevzala s sebou a oni teď z toho smutní.
Zastavuji se nad celým políčkem pomněnek, které si tady vyrostly na zahrádce samy od sebe jen tak, a jsou snad ze všech květin nejkrásnější.
O čem, že jsem to chtěla psát? O pojetí člověka?
Tak tady ho máte:
Člověk je tvor naplněný krásou, která ho přesahuje...

Otázka č. 4, založená na vědomostech: Jaká znáte paradigmata a s tím související pojetí člověka?
Otázka č. 4 hravá
: Jaké paradigma převládá ve Vás?
Otázka č. 4 okrajová:
A co na to pomněnky v trávě? V ranní rose? Měly by se vyhnout kose (ach jo, doba postoupila - sekačce?)?

1. 5. 2011

prvomájové zastavení

Máme 1. máj.
Jen tak letmo si vzpomínám na první máje kdysi dávno. S mávátkem v ruce, v průvodu.
A na maminku. Ta nikdy s námí do průvodu nešla. Jen ji vidím v tom ránu, jak u plotny v naší kuchyni vaří oběd a z venku ze dvora nám do oken nahlíží kvetoucí třešeň. A z televize zní jásavá prvomájová "veselice."
Bývala to krásná rána.
Nevrátí se. Už nikdy. Tak jako ani maminka už nikdy nebude stát u plotny v naší kuchyni.
Nic z té doby se už nevrátí. Ani první polibek mé první lásky v podvečer tohoto dne.
Takže - máme tady opět 1. máj... jen je takový tišší, smutnější, vnitřně uplakanější.
Ale asi bych neměla zapomínat - jak pro koho...

Otázka č. 3 zjišťující: Jaký je svět, ve kterém žijeme?
Otázka č. 3 paradigmatizující:
Žijeme v zajetí paradigmat? A jak to souvisí s 1. májem?
Otázka č. 3 opatrná:
A co na to oheň a láska?