29. 5. 2011

po pouti - Fatimka

Měla jsem pejska - malou maltézskou holčičku Fatimu. Byl to první pejsek, kterého jsme si do rodiny pořídili. Nejprve holčička, pak psí slečinka, pak maminka, pak namyšlená rozmazlená lady, pak stárnoucí babička, pak umírající fenečka s velkýma hnědýma očima.
Bála jsem se o ni. Celý její 15ti letý život s ní jsem byla šťastná z její přítomnosti. Když poprvé rodila, téměř jsem sama měla bolesti břicha, tak jsem to s ní prožívala... Ten pejsek patřil 15 let k mému životu. Byla téměř mou součástí...
Pak onemocněla. Šíleně, strašně moc jsem se té nemoci bála i té představy, že to znamená konec. Je krásné se citově vázat, ale hodně moc to bolí.
Umírala po operaci nádoru. Nebyl viditelný, umírala postupně, slábla, poléhávala, pak již nechodila ven. Poslední dny ležela na jednom místě. Chtělo se mi utéct, nebýt u toho, nevidět to. Věděla jsem, že ten pejsek potřebuje mou blízkost, ale bylo to hodně těžké, vydržet a zůstat...
Její poslední den - noc života jsem psala do noci, do rána. Ztěžka dýchala, měla jsem ji střídavě v náručí, střídavě psala a čekala na poslední vydechnutí tolik milovaného tvorečka...
Bylo půl čtrvté ráno, ona už najednou zavřela očička a klidně oddychovala. Řekla jsem si, že snad je dobře, že to byl jen planý a zbytečný poplach, že už spinká - a šla jsem taky spát. Uložila jsem ji do jejího pelíšku a ode dveří se na ni ještě podívala. Koukala na mne svýma velikýma očima... dýchala a žila.
Kolem sedmé ráno jsem se vrátila - a našla jsem ji v té poloze, v jaké byla, když jsem odcházela. Už nedýchající. Nebyla jsem s ní - spala jsem, když mě asi nejvíc potřebovala. Možná koukala k těm dveřím, jestli nejpřijdu zpět... Nepřišla jsem.
Mám její obrázek nad počítačem a je se mnou, když tady doma pracuji a píšu, vlastně pořád.
A jestli je nějaké nebe (a já se tam dostanu), tak věřím, doufám, chci, aby tam ti všichni tvorové, které jsme milovali, byli také, aby tam byli se mnou.
Znovu ji držet v náruči... a neodejít

28. 5. 2011

po pouti - o pořádku

Dotkli jsme se včera na přednášce jedné hodně důležité věci, která je podstatná, ale ne vždy pochopitelná.
Chci se k ní aspoň v krátkosti a několika slovy vrátit.
Jedna z příčin zla spočívá podle Teilharda de Chardina v nepořádku. Věci nejsou v řádu, nejsou tak, jak být mají, jak by být měly. A že takové nejsou, to není pořádek, to je "nepořádek".
Také nemoc je "nepořádek". Námi milovaní lidé by měli být zdrávi. To je pořádek, to je tak, jak to má být. Když tomu tak není - nemusíme tento "nepořádek" unést. Nemusíme to zvládnout. Pokud nezvládneme nemoc toho, koho milujeme třeba tím, že ho opustíme, jsme to nakonec také i my, kdo pořádek změnil v nepořádek. Protože v pořádku je, když ten "nepořádek" nemoci nám blízkého člověka zvládneme. Ale nemoc, která není pořádkem, může být příčinou zlého ze strany toho, kdo nemocný není a na koho je kladen nárok, aby ten nepořádek pochopil a přijal.
Možná jsem se zapletla do slov, chci jen říct, že v tom je vysvětlení, proč i ten, kdo je nemocný, má odpustit tomu, kdo jej možná v první chvíli opustil. A proč nepořádek může být příčinou zlého.
Vím, je to složíté a nedá se to vyjádřit několika slovy. Ale snad vy, co jste na včerejší přednášce byli, chápete, o čem mluvím... tedy píšu (jen pro pořádek)...

27. 5. 2011

po pouti - jsme

Pročítám si vaše krásná putování. Čtu a mlčím a přemýšlím. A - je to takové to řecké thauma, údiv.
Na světě nejsme sami. Kolikrát se nám to zdá, že jsme sami se sými myšlenkami, se svými bolestmi i bolístkami, že nám nikdo nerozumí, nechápe, že narážíme jen na lhostejnost těch druhých. A že i ten celý celičký svět kolem nás je cizí. A že se mnohdy nevyznáme ani v sobě, jak pak v jiných lidech?
Přála bych vám číst si vaše putování. A vidět, vnímat, cítit při tom čtení, jak zdaleka to není pravda. Nevím, jestli to bylo "probuzeno" těmi otázkami a tou cestou, kterou jsme šli. Nevím, jestli to bylo tím "kýčem", o kterém jsme se zmiňovali včera. Takové to: sluníčko svítí, z mraků prší, u mne dobrý, a u Vás?
U mne dobrý...
Moc děkuji za to poznání, že nejsme na světě sami. Že prostě jsme. Je to hodně dobrý pocit.

26. 5. 2011

po pouti - o "krásném" světě

Venku je opravdu krásně.
Na světě je krásně.
Po dlouhé době se věnuji kytkám na naší zahradě. Pravda, nad některou houští jsem musela chvíli přemýšlet, co to jako je a proč tu plevelnatou spoušť sekačkou objíždím, ale květiny jsem tam nakonec vždycky našla. A dala jim tak prostor a vzduch.
A tak koukám na svět, na zahradu, na květiny a keře a stromy a oblohu, a mráčky a sluníčko a brr, říká mi syn, sedící teď vedle mne, nepiš takový kýč :-)
Když se ale zrovna cítím téměř "kýčovitě" šťastná.
Tak nic. Jdu dál hledat květiny v trávě a slunce na obloze a dobro v lidech..
Brr, říká můj syn
svět je o něčem jiném.
Ne, není...

nebo je?

po pouti - vylévání z břehů

Hm, také se mne někteří ptáte na mne samotnou a jak to vše stíhám. Buďte v klidu, je to jen zdání. Nestíhám, ale nenudím se.
Ale když mám někdy pocit, že toho je opravdu moc, vzpomenu si na paní Dr. Jiřinu Prekopovou. Je jí už více než 80 let a měli byste vidět, jak vitální, plná života, elánu, neúnavná je na svých přednáškách! Klobouk dolů, říkáte si. A pak - jak to dělá?
Při posledním setkání jsem pochopila. Ona totiž ví, proč co dělá. Ví, že čas je jen relativní a že čas je dar, který nesmíme promarnit. Nemluví o tom nahlas, nerozebírá to, ale vy to z jejího konání a činění cítíte. Ještě jsme tady - a protože tady jsme, je třeba pracovat, vydat se těm druhým naplno...
F. Nietzche ve svých Nečasových úvahách na jednom místě píše, že opravdu veliký člověk je ten, který se vylévá, mnohdy nedobrovolně, nechtěně a nezadržitelně jako voda z břehů...
Takovým člověkem je paní Dr. Prekopová.
Jsem ráda, že jsem ji mohla potkat a že ji znám.

25. 5. 2011

po pouti - kudy? tudy...

Dobré ránko... průběžně odpovídám na vaše jednotlivé dotazy. Takže momentálně odpovím na jeden z posledních, ve kterém se ptáte, jak jsem se dostala k filosofii a co mne k tomu vedlo. Jóo, to kdybych věděla.
Hm - asi v pubertě. Našla jsem doma takovou šílenou bichli Dějiny filozofie. Začala jsem si ji asi jako dvanáctiletá číst. No pako. Některé holky toho věku čtou zamilované románky, a zůstanou u toho. Taky jsem si četla např. Stanislava Rudolfa, a další, třeba i nezamilovaného Foglara. Ale k tomu i ty dějiny filozofie. Docela nezáživná četba asi 600 stránkové nudné knihy, ale bavilo mě to. A to jsem nebyla zase až takový šprt a do školy jsme to nepotřebovali... Moc normální to není, že ne? Asi jsem v tom něco hledala. Že by odpovědi na některé otázky? A asi nenašla - protože kdyby ano, nevedlo by mě to dál - k onomu hledání.
A pak mě nejvíce ovlivnila paní profesorka filosofie na vysoké škole, na filozofické fakultě v Praze. Ona byla úžasná - a ovlivňovala druhé již tím, že byla. Nevím, jak to dělala. Ale od ní jsem tak nějak "věděla", že v tomto jsem i "dobrá" a motivovalo mě to...
Co mě vedlo? Jak jsem se k tomu dostala?
Vlastně ani nevím :-))
Co nás vede v našich životech k tomu, že děláme to, co děláme?

24. 5. 2011

po pouti - o cíli cesty

Píše mi někdo z vás ve svém putování, že se mi něco důležitého z filosofie výchovy vytratilo. Že píšu o kalužích, vrabčácích, bobcích, vlaštovkách, holubech a bůh ví o čem ještě, ale nepíšu - o smrti. A přitom smrt je cílem. A ta se mi prý někam ztratila. A jestli to je úmyslně.
Těžko hledám odpověď. Ale když jsme spolu už tak putovali, budu upřímná. "Paní" Smrt si kolem mne kráčí celým mým dosavadním životem. Mám ji v zádech, jako by neustále v patách. Když se pozorně začtete, její nádech je téměř v každém mém povídání, v každém příspěvku. Neustále se kolem ní točím (v tom našem circumambulantio). Proč? Jak se mi to stalo? Hlavně proto, že jsem měla těžce nemocnou maminku a od malička, co si pamatuji, jsem se bála, že umře... že ráno vstanu a ona nebude... Patří to mezi mé nejranější vzpomínky. Vzpomínky plné strachu a úzkosti. Smrt je tedy "něco", co je stále se mnou a proto jsem, kým jsem... je také tím, kdo působí, že přemýšlím, jak přemýšlím.
Nechci proplout životem jen tak. Chci té Smrti vedle mne, té zvláštní zadumané paní, dát šanci, aby viděla, že život je krásný. A také všem lidem kolem mne. Aby viděli, že stojí za to jej žít, než si tamta ona přijde.

Tak nevím, jestli má odpověď stačí...

po pouti - kosí ráno

Ráno.
Na parapetu si zpívá kos. Bylo by to krásné a super, kdyby budík neukazoval ani ne čtvrtou hodinu ranní.
Nevím proč, ale ten kos očividně zpívá rád. A nespí.
Nespím tudíž taky. Nejde to, když si prozpěvuje ani ne dva netry ode mne.
Jenže já ráno, až vstanu, patrně na rozdíl od toho kosa, musím být vyspaná, čerstvá, svěží, s myšlenkama na pochodu - tedy spíše v letu - a ne jako po celonočním, pardon, celoranním flámování s kosem na okenním parapetu.
Marně mu to vysvětluji. Ten zpěvavý pták mě má asi rád.
Ach jo.
Takže musím počítat s tím, že nad ránem teď nějakou dobu, dokud ho to nepřejde, asi nebudu spát.
Protože ptákovi nevhodnost jeho zpěvu v ranním kuropění, kdy se zdávají nejkrásnější sny, prostě nevysvětlíš...
Nebo ano?

23. 5. 2011

po pouti - u cesty

Možná je láska. Kdo ví.
Možná je štěstí. Kdo ví.
Možná je život opravdu životem.
Jsme velmi křehcí...
Možná jen všichni sedíme
na "bobku" u cesty,
hledajíc lásku, život
a štěstí.

22. 5. 2011

po pouti

Tak jsme za cílem... ale měsíc máj pořád ještě je, a pouť je májová, tak ještě občas něco v jejím rámci napíšu. Jinak - přichází mi vaše putování, tak pročítám, usmívám se, zamýšlím se, rozesmutňuji se, dojímám se, chvílemi se nadýmám i pýchou, jak jsem dobrá :-)))a rudnu při slovech chvály, a já nevím co všecko, ale celkově mám radost, že se nám naše pouť tak povedla. Otázky byly celkem "výživné", je co číst, na některé odpovědi se zvlášť těším. A moc vám tedy všem děkuji.
Takže zatím, jdu se ponořit do vašich poutí a krásných odpovědí. Snad nezabloudím...

20. 5. 2011

nezbytnosti k Vaší informovanosti

Takže: na 20. 5. 2011 jsme měli dohodnuto ukončit naši pouť. Ta tedy dnes končí, jsme v cíli.
Studenti kombinovaného studia, se kterými se sejdu za týden, tudíž 27. 5., odevzdávají putování nejpozději do 25. 5. 2011 tak, abych vše stačila pročíst a hlavně zhodnotit. Ostatní studenti mají čas do 31. 5., to je poslední termín k odevzdání májové poutě (aBY ZŮSTALA MÁJOVOU:-)) Také jsem prosila o přiložení fotografie daného poutníka k vypracovaným odpovědím, ať vím, s kým jdu :-)
Budu muset vypsat termíny, snad se k tomu přes sobotu a neděli dostanu. Všichni se musíte zapsat na termín ("kombinovaní" studenti, se kterými se sejdu 27. 5., jej budou mít 27.5.). Ostatní studenti budou mít termíny až po 15. červnu, ať stíhám přečíst. Prosím, budu chtít se s každým setkat, čili na daný termín přijďte osobně. Seminární práce nejpozději 2 dny před daným termínem.
Uf. Snad jsem na nic nezapomněla.
Některé osobní výjimky je možné řešit individuálně - stačí napsat e-mail.
Moc zdravím a těším se na Vaše putování i na Vás,
mp

sen

Zdál se mi dnes sen. Ne, že by se mi nikdy žádný nezdál, ale ten dnešní byl o naší pouti. A o poslední otázce, kterou vám dám. V tom snu jsem si uvědomovala, jak je logická, moudrá, navazující, jak je krásným završením toho všeho. A jak je přitom hodně jednoduchá. I krátký textík k tomu se mi míhal mým snícím mozkem. I v tom snu jsem měla radost, že to mám tak krásně vymyšlené.
Ale ouha - ta radost trvala jen do té doby, než jsem se probudila. Najednou nic.
A tak celý den chodím a snažím se vybavit si ten sen, ten text, tu otázku. Byly tak geniální :-))
Ale asi nám to není dáno.
Jsme na konci naší poutě - a to, že jsme šli, nebyl jen sen. Byla to skutečnost.
Děkuji Vám každému jednotlivě za to, že jsme to spolu tak krásně zvládli.
Jsme tedy v cíli. V cíli poutě z filosofie, která je chápána jako láska k moudrosti, nebo moudrost z lásky. Snad jsme dostáli obojího.
Do dalšího životního putování Vám přeji hodně dobrého a hlavně hodně krásných poutí. Přeji vám všem prostě šťastnou a vydařenou pouť životem, která nebude pouhým snem, ale skutečností. Tou Vaší.

Otázka cílová, na kterou nemusíte odpovídat: Víte, že cesta ke štěstí je jen velmi krátká? Od srdce k mozku a od mozku k srdci...

19. 5. 2011

před vrcholem kopce

Aj, tak to je ten pomyslný úsek před vrcholem naší poutě...
Odpouštění.
Co se odpustit dá, co se odpustit může? Je něco, co se odpustit nesmí?
Můžeme odpustit zlému, že je zlé? Je to vůbec možné?
Nemůžeme - nebo můžeme - zavírat oči před tím, kdo ubližuje, kdo ničí, kdo zabíjí? Odpustit tomu, kdo zabíjí?
Když mi někdo dá ránu, první reakcí je ránu vrátit. Když na nás někdo křičí, chce se nám taky křičet. Když někdo zabíjí - chce se nám taky zabíjet?
Jednou skupina Romů napadla jednoho z mých synů. Líčil mi, jak jej strhli k zemi a kopali do hlavy. On byl v pohodě, ale mně se sevřel žaludek. Strachem i zlobou.. Jakým právem někdo ubližuje někomu jinému? Někomu, koho milujeme?
A jakou "silou" toto odpustit?
Láskou? Je možné odpustit zlu láskou k těm, kdo ho dělají?
Proto je odpouštění božské. Člověk ho není schopen. Nevidí do srdcí lidí, nevidí do příčin. Proto ta věta na kříži - "odpusť jim, nevědí, co činí." Nevíme, co činíme, i když zabíjíme? A zastavíme zlo zlem, zastavíme zabíjení zabitím? Válku válkou? Samotná historie nám říká, že ne.
A tak stojíme ve svých životech, ve svých poutích, před těmito obrovitými, na první pohled nezdolatelnými kopci. Kopci odpuštění...
Nedojdeme k cíli ani na vrchol, pokud se nepokusíme je zdolat. Pokud se nepokusíme odpustit... i tam, kde to na první pohled pro člověka není možné.

Tak mne toto téma pohltilo, že nevím, na co se zeptat... Napadají Vás nějaké otázky? Nepřehodíme si pro dnešek "role" - chcete se na něco zeptat Vy mne?
P.S. Jen tak na okraj - podívala jsem se teď na statistiku, je Vás teď "přítomno" 106 čtenářů (zdravím Vás), a celkem za dnešek tady bylo kolem 551 lidí. Jestli dostanu 551 otázek, umřu :-))

Tak jo, aby Vám nebylo po otázkách smutno, tak se přece jen zeptám:

Otázka č. 21 smuténkově milá:
Podařilo se nám v naší pouti vzlétnout na koštěti čarodějnic?
Otázka č. 21 rozmarná: A můžeme létat, pokud jdeme? :-)

intermezzo páté - hm

Hm, odpouštět. Když ono se to tak jednoduše a snadno řekne a říká.
Ale ti druzí nám někdy opravdu ubližují. Myslí si o nás, že jsme tím, kým nejsme, samozřejmě v tom ne zrovna dobrém slova smyslu. Podsouvají nám myšlenky i vlastnosti, které nemáme, a někdy to říkají i nahlas. A nejen nám, ale i ostatním.
A někteří nám dokonce takto ublíží i úmyslně. A nemusí to být jen slovy...
A my to máme odpouštět, odpoutávat se od toho, nemyslet na to, zapomenout. A co ti oni? Ti nemusí?
Prostě nikdo nejsme dokonalí a i v tom člověku, který je "proti" nám, je něco dobrého. I ten, kdo nám ubližuje, je v jádru dobrý člověk.
Takový nesmysl..., který se tak těžce přijímá.
A pak - i já jsem pro druhé tím druhým, tedy tím, kdo kolikrát ubližuje, ublíží.
Ach jo. Snad jsem i přesto v jádru dobrý člověk. Ale je tomu skutečně tak?
Jak se to pozná?

18. 5. 2011

od - poutání se

V životě se často "poutáme". Poutají nás nejen vztahy, ale také věci, a třeba také peníze. A poutají nás také naše ne vždy pěkné myšlenky.
Jsme všichni svým způsobem spoutaní. A kdo je spoutaný, není svobodný. Někdy na mě studenti divně koukají, když na přednášce řeknu, že právě bohatí lidé jsou nejvíce nesvobodní, protože jsou spoutáni pevnými pouty svých peněz a bohatství.
A přitom k životu potřebujeme jen tak málo. Ale je tak těžké se od-poutávat...
Také slovo odpuštění - slyšíte to v něm? - je o od-poutání se. O "puštění" se, pustit se od zlého. Odpustit druhému to, co se nám zdá nebo co skutečně bylo "zlé", co nám ublížilo. Odpustit a zapomenout, i přesto, že se říká opak - že odpustit neznamená zapomenout. Není to pravda. V od-poutání se od zlého je i zapomenutí. Nejde se odpoutat jen částečně, jen napůl. Kdo se odpoutává, pak tonejde jinak, než zcela.
Proč máme lidem odpustit? Protože nikdo z nás není dokonalý. Každý máme své chyby, jinak bychom nebyli lidmi. A protože my sami nejsme dokonalí, nemůžeme ani po druhých chtít, aby dokonalí byli. A to, že někdy ublížili, pramení jen z této nedokonalosti. A tudíž - nejde neodpustit...

Otázka č. 20 vážná: Každá facka prý letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí. Jak tomu rozumíte?
Otázka č. 20 zpochybňující: Říká se, že: chybovati je lidské, odpouštění je božské? Myslíte si to taky?
Otázka č. 20 jen tak vlezlá a na okraj: Jak Vám, (tedy vám, kdo jste ji dnes dělali) dopadla zkouška z vývojové psychologie? :-)

17. 5. 2011

intermezzo 4 - májově

Májově si kráčím světem.
I když nevím, co to znamená. Možná lásku, možná štěstí, možná radost. Nevím.
Ale jsem "májová." Co to znamená?
Že do srdce člověka se vejde více, než tuší? A více, než pohltí slova?
A že láska je, i když nás přesahuje, i když je tajemná, i když je básnivá, i když je nevyslovitelná...
I když strašně bolí, pokud jí dovolíme, aby bolela.
Možná, že právě toto znamená: být májová.

před cílem

Jsme krátce před cílem.
Byla to - vlastně pořád to ještě je - taková zvláštní pouť. Nejsem si sice zcela jistá, jestli byla doopravdy májová, ale že jsme putovali, to nám nikdo vzít nemůže. Mně se vůbec líbí takový ten pohled na člověka, který jej vnímá jako poutníka. Jako Homo viator. Jako člověka na cestě, bytosti putující. Jako tuláka - nemusí to být po hvězdách, může to být po naší, tolikrát již prošlapané zemi, naším tolik známým životem, námi samotnými.
Putujeme si tedy, každý jinak, a někdy zvesela a lehce, někdy smutně a těžce. Ale jdeme. A jak říká můj oblíbený filosof G. Marcel, jednou si "sbalíme" svůj tlumok tam za hranici mraků. Všechny nás to čeká, do jednoho...
Než to uděláme, než se budeme chystat na mnohem delší pouť, měli bychom tady po sobě něco zanechat.
Svou lásku. Tolik, kolik jsme jí mohli dát. Ta by zde po nás měla zůstat a být, tou se zapisujeme do tváře tohoto světa.
A pak ještě něco, o čem se mluví již méně, ale co s láskou souvisí.
Mám na mysli odpuštění.
Ale o tom až zítra...

Otázka č. 19 patočkovská: J. Patočka mluví o třech životních pohybech. Které to jsou a týkají se i nás?
Otázka č. 19 kreativně hravá: Uměli byste nakreslit něco z naší poutě? Třeba to, s čím jste se setkali, nebo to, co se Vám asociuje při čtení těchto řádků. Pokud ano, prosím o obrázek. Pokud ne, zkuste se projevit kreativně jinak :-)) - meze Vaší fantazii se nekladou.

16. 5. 2011

intermezzo tuším třetí :-)

Vím, že většina z vás se učí na zkoušku z vývojové psychologie, kterou máte ve středu. Tak možná ten můj dotaz, jestli se často bojíte, nebyl zrovna položen v pravou chvíli. Omlouvám se.
Ale abyste v tom nebyli tak sami, tak se přiznám, že já sama se moc nebojím. Spíše to je úzkost o děti a o lidi a o "holuby" kolem sebe, ale jinak moc ne. Ale zrovna včera jsem se bála moc.
Byli jsme s mým synem zavřít naše koně, a jeden nám z ohrady utekl. Rozběhl se zahradou, zatímco jsem naší kobylku vedla do stáje. Syn na mne křičel, ať dám pozor, ale když jsem vyšla, běžel ten kůň přímo proti mne, šťastným svobodným tryskem si to na mne šinul a já neměla kam uskočit. Takže jsem stála jak zařezaná, dokud se on sám nezastavil až přímo přede mnou.
Zkoušíme teď u státnic a já kolikrát pozoruji fleky, které lidem vyskočí na krku, snad z té trémy, z napětí, ze strachu. Mně se tady toto nestává snad nikdy. Tedy to zflekatění.
Včera ano. Přišla jsem domů - a nejen, že jsem viděla po těch letech ty vlaštovky, ale byla jsem flekatá z toho nenadalého zážitku. Ještě, že ten kůň měl rozum...
Možná mi ty vlaštovky vzápětí opravdu poslala maminka - ať vím, že ještě žiju... :-)

holub a ne-bezpečí

Ne, že bych chtěla psát jen o zvířatech, ptácích a tak. Ale dnes mi to opět nedá...
Stála jsem dnes odpoledne na zastávce trolejbusu a pozorovala holuba, jak bojuje na chodníku s kouskem odhozené koblihy. Jak do ní kloval, odlétávaly její kousíčky i směrem na cestu nebo hlouběji k nám, čekajícím na příjezd a odvoz. Byl tam sám a z koblihy měl očividně radost. Chutnala mu. Několikrát sice vběhl do vozovky, ale vždy, když nějaký trolejbus či autobus přijel, držel se hezky zpátky. Když to z výfuku autobusu zasyčelo a autobus odjel, docela srandovně se nadmul a důstojně odkráčel jako vítěz.
Pak ale přišla na zastávku nějaká paní se psem. Nebyl nijak veliký, ale byl to pes. Ne autobus, ne trolejbus, ne osobní auto, jejichž nebezpečí není tak zřejmé, ale malý pejsek, který si holuba zvědavě prohlídl, a tím už nebezpečný byl.
Holub nechal koblihu koblihou, a jal se odklidit do bezpečí. Jinak přímo do jízdní dráhy všech možných či nemožných dopravních protředků DPO.
Hrklo ve mně. Protože mnou očekávaný trolejbus přijížděl, aniž ten holub mínil změnit své stanovisko. Připadlo mi nedůstojné udělat na to zvíře kšá kšá, když si předtím tak hrdě vykračoval. Jenže ten pes tam byl taky, a trolejbus za jeho prdélkou rovněž. Ten pes by mu neudělal nic, trolejbus jistojistě ano. I zamyslela jsem se - že tak je to i s námi. Často se bojíme tam, kde nám nic nehrozí, a tam, kde máme nebezpečí s prominutím za zadkem, jsme úplně klidní a bezstarostní.
Už jsem viděla z toho holuba - víte co - ale stalo se v ten okamžik pro mne něco nečekaného. Ten holub na poslední chvíli vzlétl a zmizel v nedalekých korunách stromů. Při strachu o něj jsem totiž úplně zapomněla, že holub tak nějak umí i létat..
No jo, no.
Hlavně, že to dobře dopadlo.

Otázka č. 18 možná zcela nesouvisející: Proč je holub(ice) symbolem míru?
Otázka č. 18 zdánlivě související:
Je strach o někoho součástí výchovy a péče?
Otázka č. 18 záludná: Bojíte se často?

15. 5. 2011

vlaštovky

Dnes se stalo něco zvláštního. Něco, co mi udělalo velikou radost.
Vrátily se k nám vlaštovky.
Doprovázely mne na našem dvorku téměř po celé dětství. Bývaly svědky mých dětských her. Sedávaly na drátě nad naším dvorkem, hnízdo si stavěly ve chlívku pod stropem nad ovečkama.
Ale jednoho jara se k nám už nevrátily. Před 25 lety tady byly naposled. Bylo to v roce, kdy zemřela moje maminka. Od té doby se u nás vlaštovky neobjevily už nikdy. Natož aby hnízdily...
Vím, je to maličkost, ale mne to celou tu dlouhou dobu trápilo. U sousedů i jinde na ulici byly, u nás už ne. Nevím proč, neznám odpověď.
Až dnes. Šla jsem k večeru ze zahrady, a málem jsem zůstala na dvorku jako přibitá. Na drátě nad naším dvorkem seděly a švitořily - vlaštovky!
Jak málo - a přitom jak hodně - stačí k radosti...
Jen škoda, že mi nemohou říci, proč se tak dlouho neobjevily a kde po celou tu dlouhou dobu byly.
A vím, dnes večer před usnutím budu více než kdy jindy myslet a vzpomínat na dětství, na vlaštovky a na maminku...


Otázka č. 17 jen zdánlivě posmutnělá: Jak vnímáte práci smutku a práci vzpomínek?
Otázka č. 17 křehká: Je člověk křehkou bytostí? Myslíte si, že jaké si to udělá, takové to má?
Otázka č. 17 podstatná: Jaký je rozdíl mezi bytostnou láskou a láskou podmíněnou?

povídání jen tak mimo - Ano

Nějak se mi v životě stalo - protože se nám věci stávají - že jsem mimo jiné také paní oddávající. A včera to bylo letos poprvé. Nebudu zastírat, že jsem se bála už skoro měsíc předem, že jsem tu noc předtím hrůzou nespala, a že jsem se třásla trémou a strachem, že to prostě všechno spletu, popletu, nezvládnu. Naštěstí první dvě svatby byly komorní, jen ženich a nevěsta a svědci, takže to bylo hodně příjemné...
A teď k tomu, co mám potřebu říct. Byl tam jeden starší pár, tak kolem 70 let, a ten ženich už nedoslýchal. Snažila jsem se jej co nejhlasitěji (ale nechtěla jsem křičet) zeptat, zda si bere zde přítomnou dobrovolně.. (atd.), ale on neslyšel, jen na mne koukal, usmíval se, ale odpověď žádná. Prostě nic. Po chvíli se k němu paní nevěsta otočila, něžně se k němu přiklonila a moc krásně se jej zeptala: Chceš si mě vzít? Ano? A on na to na celou obřadní síň: Ano, ano!!!
Bylo to úžasné. Bylo v tom tolik, tolik citu, tolik lásky, tolik života, tolik štěstí...
Přála jsem jim to.
A ostatní svatby už mi "šly" tak nějak samo sebou...

14. 5. 2011

unaveně...

Tak pomaličku jdeme naší poutí směrem k cíli. Z mnohých odpovědí, které dostávám, je cítit únava. Vím, je toho moc. Povinnosti se sypou ze všech stran, na vás studenty se navíc doslova valí seminárky, zápočty, testy, zkoušky...
Nechci vás nijak přetěžovat. Moc si vážím vašich odpovědí i času, který jim věnujete. Za mnoho vašich názorl a pohledů jsem navíc vděčná. Protože člověk opravdu v tom každodenním shonu zapomíná, že skutečně žije. A z Vašich odpovědí je znát, že ano...
A máme tady navíc sobotu, volný den. Také mé otázky budou tedy volnější. Zvolníme tempo. Už i proto, ať si vydechnete před závěrečným finišem i tím, že dnes bude otázka jen jedna.

Otázka č. 16 volně zvídavá: Která otázka byla pro Vás prozatím ne nejlehčí, ale nejvíce příjemná a opačně - na kterou se Vám odpovídalo nejhůře? A proč?

13. 5. 2011

hledání ztraceného ze dne 12.5. - moc děkuji

Jsme tak nějak v polovině našeho putování. Prý. Sama ani dost dobře nevím :-), kdy jsem vlastně řekla termín, ve kterém dojdeme k závěru. A zase to "ach jo."
Dnes jsem přišla z práce, sedla si k počítači, pak s čajem na zahrádku, chvíli seděla a jen tak koukala. A všimla si, jak ta zahrádka volá o pomoc, že toho plevele je už na ní trošku moc. Tak jsem se pustila do té práce, kterou mám naplánovanou někdy hlavně až na důchod (pokud dožiju a zdráva budu). A teď tu sedím, rozlámaná, zničená, hotová. Jako kdybych vylezla na Nanga Parbat bez jediného oddechu. A bolí mě teď z toho celá sama sobě já.
A tak mě napadá - jak to dělávaly ty naše babičky, že pracovaly od Božího rána do Božího večera, a vždy zvesela? Asi byly cvičené či co...
Ale zahrádka prokoukla. Sice jen malinko. Ale některá kvítečka se tuším i "našla." Snad budou i růst...

Otázka č. 14 provokující: Je filosofie o hledání sebe sama nebo těch druhých?
Otázka č. 14 hegelovská: V čem spočívá dialektika lásky? Tedy podle Hegela?
Otázka č. 14 láskyplně filosofující: Proč na základě Hegelovy dialektiky není žádná láska marná a zbytečná?

zmizelý včerejšek

Tak nevím. Zmizel mi včerejšek.
Může to na první pohled vypadat a znít jako velice hluboká filosofická úvaha. Až na to, že on mi opravdu zmizel. A Vy, kdo jste tady každý den se mnou, víte, o čem mluvím. Jste svědky, že můj včerejšek tady skutečně včera byl - a dnes není :-)
Achich ouvej - a já ho nikde nemám. Zbyly mi po něm jen otázky. Tak. A teď to vypadá ještě hlubokomyslněji - a přitom je to tak prosté.
Nějak se stalo, že můj včerejší zápis na tohu - vabohu prostě tady najednou jen tak z ničeho nic si není. A otázky, které mi z toho "zbyly", mám jen díky vašim odpovědím.
Ale filosoficky vzato - včerejšek zmizel, protože také v každodenním životě včerejšky prostě mizí. A zbývají nám po něm občas opravdu jen ty otázky, které se často vůči nám projevují v odpovědích druhých lidí. To ti druzí nám odpovídají na to, jací jsme, kým jsme, kdo jsme.... a jací že to dnes přicházíme ze svých zmizelých včerejšků....


Otázka č. 15 ztracená a odpočinková: Už jsem se ptala na příčiny zla?
Otázka č. 15 rozverná: Jak se Vám jde naší poutí? Svěže, zvesela, nebo už po půlce klopýtáte?
Otázka č. 15 povzbuzující:
Také se Vám někdy něco ztratilo? Třeba 13. v pátek?

11. 5. 2011

ach jo

Ráda říkám ach jo, protože svět je takové velikánské "ach jo." Taky máte ten pocit?
Ale někdy ne. Někdy je achich ouvej a někdy je naopak juchů.
A někdy je juchů i achich dohromady.
A teď to asi vypadá, že jsem psychicky na dně a že mi možná už i trošku "hrabe", ale nebojte, jsem v pohodě.
Ach jo...

Otázka č. 13 pohodově náročná: Co znamená, že dobro a zlo jsou jako jednovaječná dvojčata?
Otázka č. 13 na první pohled možná nesmyslná: A co na to Ahura Mazda a Ahriman?
Otázka č. 13 vtíravá: Také si myslíte, že je zlo pouhým privatio boni?

intermezzo č. 2 : a zase ten bobek :-))

Moc vám všem děkuji za Vaše odpovědi, které prozatím dostávám. A za ten "bobek" u cesty, který vnímáte každý jinak a který mnohé z vás inspiroval k opravdu zajímavým odpovědím :-) Asi to je úžasně filosofická otázka, více, než jsem vůbec tušila.
Nevím jak a jestli vůbec vám, kdo jste se mnou na této cestě, jsem nějak potřebná a "užitečná", či jak bych to nazvala. Ale opačně to funguje na sto procent. Svými odpověďmi mi dodáváte hodně síly do práce i do života. Moc děkuji za každou Vaší odpověď a za každý den naší poutě...

10. 5. 2011

u cesty

Chtěla bych si jen tak někdy sednout na bobek u cesty a koukat na svět kolem.
Sednout si do trávy a nic neřešit.
Jen si tak prostě být.
Nechat plynout. Volně jen tak.
Vnímat krásu kolem a nepřemýšlet, proč krása je krásou, výhra výhrou, věda vědou, život životem, prohra prohrou.
Hm - mám to napsat? Láska láskou.
Jen si tak prostě sedět u cesty, sedět, nechávat plynout - a být si.

Otázka č. 12 k mírnému zamyšlení: Jak to je s chutí žít?
Otázka č. 12 naivní: A je opravdu dvojí naivita naivní?
Otázka č. 12 poněkud transcendentní: Jak rozumíte tomu, že my sami přesahujeme sami sebe? a můžu takto sama sebe "přesáhnout", sedíc si jen tak (na bobku) u cesty?
Otázka č. 12 legračně zvídavá: Co je asi myšleno tím "bobkem"?

9. 5. 2011

Věčnost a nekonečnost

Hm.
Dnes jsme si na přednášce s ubohým zbytkem vytrvalých studentů (moc si vážím, že jste přišli) povídali o Vesmiru, věčnosti a nekonečnosti. A také o lásce. A o filosofii jako takové.
Padl také názor, že není ze života, tedy ta filosofie, a že si v ní může říkat každý, co chce.
Není to pravda. Pokud něco chcete "říkat" ve filosofii, musíte jo vědět, co už řekli jiní, a proč to řekli a jak.
A ze života je více než jakákoliv jiná věda. A už vůbec není nepraktická, není to jen suchá teorie. Filosofie je totiž život sám. Neni "o" životě, jen povídání "o" něčem, ona tím životem je.
Tak jako věčnost, nekonečnost, láska...

Otázka č. 11 mírně zjišťující: Co víte o pojetí trojnosti?
Otázka č. 11 zneklidňující: Co Vy a Vaše duše?
Otázka č. 11 poměrně složitá: Co je nefeš? A co s tím ve filosofii výchovy?

8. 5. 2011

co jsme zač

Tak si jen tak přemýšlím, co jsme my lidé zač. Jestli jsme obrazem svých mýtů, své logiky, své víry nebo svých stereotypů. Nebo své bolesti, smutku a vzpomínek. Nebo jen ten vánek, který vane, nebo jen ta láska, která vane stejně tak.
Nebo tím vším zároveň.
Nebo se už měníme v počítačové bytosti, vztahujíce sama sebe k nějakým programům. A blogům :-)
Ale proč takové myšlenky. Venku je krásný májový podvečer, vyhráli jsme zápas v hokeji (tím, že to vím, chci potěšit své tělocvikáře, oni už ví proč),
neděle se chýlí ke konci
a na světě je krásně.
Co si přát - ať je krásně v nás samotných také tak...

Otázka č. 10 světélková: Podle Komenského je člověk bytostí tří světel. Která světla to jsou?

Otázka č. 10 ledově informační: Prý jsme počítačoví lidé. Podle koho tak tomu je a jak to myslel?

Otázka č. 10 dotěrná: Jsme v dnešní době spíše světélkující nebo spíše počítačové bytosti? A co myslíte, jde to propojit?

7. 5. 2011

Lásko, odpusť

Lásko, odpusť
mou touhu
mít tě a vlastnit.
Odpusť mé hledání,
mou potřebu poznat tě,
spoutat tě,
uvěznit tě.
Odpusť, že tě nevidám,
i když jsi vedle mne,
odpusť, že tě pořád
marně hledám.
Lásko, odpusť
i ten pocit marnosti z bezradnosti,
z toho, že tě nemám.
Ty přitom jsi, stálá a přítomná,
jsi stále se mnou,
ztrácím se v tobě,
plynoucí, věčná
a nesmrtelná.

Otázka č. 9 plna lásky májové :-) Kdo řekl, že dítě je ens amans a jak tomu rozumíte?
Otázka č. 9 podstatná: Víte, co je logika srdce?
Otázka č. 9 jen tak k zamyšlení: Srdce to lidské, ach bože, prebože, za zlobu može snad, za lásku nemože - co myslíte, je tomu tak?

6. 5. 2011

Intermezzo 1 - jen tak

Jdeme si jen tak májovou poutí.
Každý večer usedám k počítači. A těším se na vaše odpovědi. A při jejich čtení přemýšlím, kdo koho vlastně "vede" a s kým to vlastně jdu?
A napadá mne - možná je štěstí, možná je láska, možná jsou lidé skutečně dobří. Možná naprosto lidský a přemýšlivý je tento náš svět.
Jsem ráda, že se mnou jdete. Protože podle Vašich odpovědí jste prostě úžasní.
Moc vám všem za to poznání děkuji :-))
mp

vrabčák v kaluži

Na světě je i tak prostě moc hezky. Sice mluvíme o divném světě a nepochopitelných lidech, o relativitě obojího, ale co to je proti nečekaným situacím.
Třeba - v úterý pršelo, pak sněžilo. V květnu, ale co by ne. Prošla jsem se nad ránem posekanou trávou na naší zahradě a pak, v těch stejných botech, jela do práce.
I všimla jsem si před vchodem na univerzitu (u nás v Mariánkách), že s sebou nesu naši trávu. A protože tam je vždy při dešti poměrně dosti kaluží, nenapadlo mne nic jiného, než si ty boty v jedné z těch kaluží prostě vycákat a tím i vyčistit.
Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlela (spěchala jsem), takže se myšlenka poměrně rychle proměnila v čin.
I šel kolem vědec kolega, který si do mne rád rýpe kvůli zálibě v "nevědecké" filosofii. Řekl: "Je, Miriam, filosof! Ta nejen, že se vznáší v oblacích, ale dokonce se cáká v kaluži jak malá holka. Jako vrabčáček!" A smál se tomu všemu nahlas a na celé kolo.
A já v tu chvíli nevěděla - mám to chápat jako poctu nebo jako urážku?
Přiklonila jsem se k tomu prvnímu. Už i proto, že botky trávochodky jsem i tak a přesto zdárně od té zeleně očistila...

Otázka č. 8 ledabylá, ale nesmírně vážná: Čím se vyznačuje dětství?
Otázka č. 8 milá: Vzpomínáte na své dětství rádi a s láskou k dítěti, kterým jste byli?
Otázka č. 8, vonící dětstvím: A co na to vrabčáček v kaluži?

5. 5. 2011

pouhý vánek

Někdy to ale všechno bolí - protože člověk je stvořený? předurčený? prostě vnímavý k poznání.
"Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud." Píše se na jednom místě ve Starém zákoně.
Nechci být jen vánkem, nechci být přeludem.
A i kdybych byla tím přeludem zrovna já sama, nechci být přeludem pro jiné.
Jak jím nebýt?
Jak žít, jak milovat, jak pracovat, jak nebýt vnitřně sám? Jak nebýt iluzí?
Znamená to vědět, že jsme "pouhými vánky", vanoucími si tímto světem? A že možná jen jednou jedenkrát, že vícekrát příležitost k vanutí už možná nebude?
A tudíž "neprovanout" si jen tak, ale pochopit, poznat, že v tom "vanutí" je tak nějak ukryt i smysl?
Ale jak říkám - píšu - někdy to všechno docela i bolí...

Dnes trošku složitější otázky, ale slibuji, že je "vyrovnám" a budou následovat méně zavánějící :-)Ale už teď se moc těším na odpovědi...
Otázka č. 7 zavádějící: Souvisí nebo může souviset zde zmiňovaný "vánek" s prométheovským spádem?
Otázka č. 7 přemýšlivá: Děti jsou často vychovávány v dnešním světě jako oběti boha Molocha. Je to tím, že chceme, aby si jen tak provanuli tímto světem nebo je nám to už všechno jedno?
Otázka č. 7 nadčasová: Má vánek čas?

4. 5. 2011

circumambulantio a muž - ka zlatá

Co mě vždycky nejvíce překvapí?
Nevyznám se v lidech. A čím dál tím víc. Udivují mě.
A když ve filosofii výchovy hovoříme o tzv. circumambulantio, které se snažím vysvětlit, napadá mě, jak to je na nás samotných jednoduché. Tedy to vysvětlení.
Nikdy totiž nevidíme do druhého člověka, i když si myslíme, že do něj vidíme. Nikdy se netrefíme tak říkajíc do "pravdivého" poznání. Protože nejde poznat a dobrat se podstaty člověka. O to spíše, že neznáme vlastně ani sebe - jak pak znát ty druhé?
A tak někdy lidi kolem sebe jen pozoruji, ale nepřemýšlím, nerozebírám, neposuzuji, nesoudím. Jsou jací jsou a mají na to právo takoví být.
Ale někdy bych přece jen, aspoň na chvíli, chtěla porozumět...

Otázka č. 6 taková smutná: Je život a lidé kolem nás skutečně jen překvapující circumambulantio?
Otázka č. 6 taková veselejší: A není to nakonec dobře? Jak by asi bylo, kdyby tomu tak nebylo?
Otázka č. 6 taková rozverná: A víte, co to vlastně je, to circumambulantio? Nemůže to být třeba muž-ka jenom zlatá?

3. 5. 2011

Dostaveníčko

Dostaveníčko.
Takto jste někteří studenti nazvali tato naše zastavení, putování, nejsprávněji řečeno způsob zkoušky.
Dostavujeme se - vy na tyto stránky, já na tyto stránky. Jsme prostě dostavení.
A tak mne napadá, co všechno do dostaveníček patří.
A jestli je slovo dostavení původně ze slovesa dostávat, tedy něco přijímat, nebo ze slovesa stavit se - přijít někam, být tam, do-stavit se tedy.
Možná obojí.
Možná dostáváme tím, že se dostavíme.

Hm. Vypadá to asi jako změť slov, ale i o tomto je filosofie. O této kráse, kterou je možné vyčíst či nevyčíst ze slov. A o porozumění.
Porozumění slovům, světu, sobě a druhým.

Otázka č. 5 smutně deštivá: Je svět kolem nás skutečně jen relativní? Žijeme básnivě na této zemi?
Otázka č. 5 jemňounce dotěrná: Čí je to výrok? Ten o "básnivém žití"? A co podle Vás znamená?
Otázka č. 5 nejen pro milovníky sportu: Je sport (může být?)součástí básnivého života?

2. 5. 2011

Pojetí člověka - v ranní rose

Filosofie - lépe řečeno, filosofická antropologie, podává celkem vyčerpávající přehled různých pojetí člověka. Také ve filosofii výchovy se tímto "vyčerpáváme", řekla bych celkem do sytosti.
Jdu naší zahradou prosluněným, trošku chladivým ránem. Tulipány i narcisy už odkvetly, stejně jako rozložitá třešeň a višeň již shodila svou bílou krásu.
Někde ve větvích nad hlavou zpívají ptáci a naše kočky se mi pletou pod nohama, které mám zcela mokré od ranní rosy.
Je nádherně - tak, že se to ani do jednoho srdce nevejde.
Někde odněkud kokrhá kohout a sousedovic houser ohlašuje, že už je ráno.
Z naší stodoly zařehtali koně, kteří mne slyší a také z dálky zdraví.
A doma za dveřmi vyjí dva maltézáčci, které jsem nevzala s sebou a oni teď z toho smutní.
Zastavuji se nad celým políčkem pomněnek, které si tady vyrostly na zahrádce samy od sebe jen tak, a jsou snad ze všech květin nejkrásnější.
O čem, že jsem to chtěla psát? O pojetí člověka?
Tak tady ho máte:
Člověk je tvor naplněný krásou, která ho přesahuje...

Otázka č. 4, založená na vědomostech: Jaká znáte paradigmata a s tím související pojetí člověka?
Otázka č. 4 hravá
: Jaké paradigma převládá ve Vás?
Otázka č. 4 okrajová:
A co na to pomněnky v trávě? V ranní rose? Měly by se vyhnout kose (ach jo, doba postoupila - sekačce?)?

1. 5. 2011

prvomájové zastavení

Máme 1. máj.
Jen tak letmo si vzpomínám na první máje kdysi dávno. S mávátkem v ruce, v průvodu.
A na maminku. Ta nikdy s námí do průvodu nešla. Jen ji vidím v tom ránu, jak u plotny v naší kuchyni vaří oběd a z venku ze dvora nám do oken nahlíží kvetoucí třešeň. A z televize zní jásavá prvomájová "veselice."
Bývala to krásná rána.
Nevrátí se. Už nikdy. Tak jako ani maminka už nikdy nebude stát u plotny v naší kuchyni.
Nic z té doby se už nevrátí. Ani první polibek mé první lásky v podvečer tohoto dne.
Takže - máme tady opět 1. máj... jen je takový tišší, smutnější, vnitřně uplakanější.
Ale asi bych neměla zapomínat - jak pro koho...

Otázka č. 3 zjišťující: Jaký je svět, ve kterém žijeme?
Otázka č. 3 paradigmatizující:
Žijeme v zajetí paradigmat? A jak to souvisí s 1. májem?
Otázka č. 3 opatrná:
A co na to oheň a láska?