22. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 23. růžovoučce

Přišla jsem do práce. Vlastně ani nevím, co mne k tomu přimělo, že jsem šla zrovna tam.
Ach jo. A znamenalo to tudíž nečekaný konec prázdninových dnů.
Odevšad to volalo jen - práce, práce, práce!
Utekla jsem domů na zahrádku. Kopřivy v záhonu šalvějí si slastně pobrukovaly, kolem starého drátěného plotu si ostatně vyrostly také. Nůžkami byly upraveny na živý plot - a vypadají překrásně. Návštěvy koukají, co to jsou za zvláštní keře, a ono to jsou kopřivy. Teď dokonce vykvetly.
Seču trávu a odevšad slyším to šumění v mozku - práce, hele, práce! Práce, kam se podívám. Doma, venku, v práci, všude máme práci.
Opustím zahradu a půjdu si uvařit něco dobrého. A na hlavu si dám studený obklad. A na oči brýle.
A svět bude hned růžovoučký a práce slaďoučká a život jako peříčko.
Asi už hodně pálí to sluníčko tam z převysoké dáli... :-)

14. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 22. andělíček

Dostala jsem, prý pro štěstí, takového malého sádrového andělíčka. Má sepjaté ručičky a přiblble mile se usmívá, ale je roztomilý. Jako štěstíčko. Asi. Myslím si, že tak nějak vypadá.
Stojí na klavíru mezi ostatními dárky či památkami z cest - amfoře z Pompejí, ovečky z Islandu a bezdomovci na lavičce z Rakouska - a myslela jsem si, že mu tam je celkem i dobře.
Ale protože venku je zataženo a na zahrádku se mi nechce, začla jsem utírat prach. Nejen ze skříněk a z knihovničky (knihy je třeba občas oprášit), ale také z toho klavíru. Zvedla jsem andělíčka a ejhle - skutálela se mu jeho porcelánová hlavička. A to rovnou k nohám rakouského bezdomovce.
Nevím, co to způsobilo a co tam spolu ti dva na tom klavíru tajně vyvádějí, ale vzala jsem purocel a hlavičku přilepila.
Marně.
Za chvíli se opět svezla k Pompejím a k rakouskému zkrachovalci.
Hmm.
Že by obraz to současného světa?
Štěstíčku padá hlavička v podobě nasládlého andělíčka.
No nic, jdu dnes do města, projít se Ostravou. A koupím si nového. Tam za výlohou jsem viděla takového, co si zamyšleně podpírá hlavičku a hledí do dáli. Bez úsměvu, bez sladké roztomilosti. Štěstí se sice koupit nedá, ale co kdyby...
A budu doufat, že tomuto zamyšlenému andělíčkovi z toho "přemýšlování" hlavička nikdy neupadne.

12. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 21. nejde to

Nejde to jinak. Myslím na to celý den, aniž chci a nemůžu se té myšlenky zbavit.
Matka, která zabije své dítě. Dítě, které před smrtí mamince - mamince - říká, neboj se, maminko, já ti neumřu.
Taky máte ne pocit, ale - nevím, jak to popsat, hrůzu z toho, co si to dítě prožilo?
Jak věřilo, milovalo, a bylo zabito...
Ani psát o tom nejde, ale ani mlčet ne.
Co takové "létání", co je proti tomu v podstatě toto mé tlachání, proti něčemu takovému, na co chybí slova.
Proti tak kruté a nesmyslné smrti malého dítěte.
Mít tak možnost zachránit jej, potěšit jej.
Ta možnost není.
Kolik asi dětí a lidí jsou v tomto našem "skvělém" světě v podobné situaci?
Je možné něco dělat, nějak pomoci, aby nebylo?

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 20. křižovatky srdce

Už jsem na to přišla.
Možná opravdu jsou čarodějky na tomto světě.
Nevidíme je sice pořád a každý den, ale jsou tady s námi, usmívají se či mračí, veselí se nebo zlobí, ale prostě jsou.
Procházejí ranními paprky slunce a výskají si v dešti. Zacházejí s měsícem a lesknou se v noční tmě.
Stojí na křižovatkách našich cest a ukazují směr. Jednou správně, jindy zase schválně opačně - to, aby na světě nebylo vždy jen veselo, ale i smutno, nebo naopak - nejen smutno, ale i veselo.
Čert a čarodějnice aby se v tom vyznaly.
Pokud se však řídíme svým srdcem, nemůžeme zabloudit, říká moudré staroegyptské přísloví.
Proto možná bloudíme pořád..., protože nevíme, kam nás to srdce vede a proč.
Křižovatka srdce prostě někdy zaručeně správné směry neukazuje.
A v tom to všechno je.

10. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 19. ty srny musejí být šílené

Venku je krásné ráno.
Sedím na zahrádce, popíjím ranní čaj s čínským tajemstvím boje s nadváhou (aspoň něco pro své tělo a olympiádu dělám) a mám pocit, že jsem v jiném světě.
V nějakém divném a absurdním.
Vlak najíždí do padajícího mostu, někde jinde patrně syn zastřelí matku a otce a pak i sebe, v Gruzii je vyhlášen válečný stav a zůstalo tam asi dva tisíce mrtvých po bojích, indiáni umírají na kousnutí upírem,
a na zahrádce se v noci dělo taky něco divného. Ty srny musejí být šílené - vyrvou květinu i s kořeny a odhodí opodál, rozdupou kopýtky záhonek a krtek si ryje klidně mezi aksamitníky, které prý jinak nesnáší a jejichž přítomnost ho prý spolehlivě vypudí - tak u nás ne, u nás to neplatí, u nás si v nich přímo lebedí.
Mám ty srny, krtky, zvířata a lidi a vůbec život ráda. I ty kytky, nad kterými mi zbyly oči tak akorát pro pláč.
Nevím, co s tím

3. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 18. pomeranč

Portugalsko je krásná, prosluněná země. A oproti jiným jižním zemím má velikánskou výhodu- není doposud zaplavena turisty.
V jejím "středozemí" na něco takového, jako je turista, snad ani nenarazíte. A anglicky se téměř nedomluvíte. Slunce tady v létě pálí z vysoka na typické domky s modrými nebo okrově - žlutými pruhy kolem oken a v nadzemních částech domků a na chvílemi téměř stepní krajinu s velkým množstvím korkových dubů. Kraj Alentejo je navíc jedním z nejslunnějších, nejúrodnějších a nejkrásnějších v zemi, zachovávající si svou starodávnou a zároveň moderní tvář, plnou vinic a nádherných zahrad v okolí pevností. Pevnost a hrady stojí téměř u každého města, a kolikrát celkový výjev krajiny s pasoucími se ovečkami nebo krávami vypadá neskutečně jako z pohádky.
A chlapi tady o víkendech hrávají starodávnou hru, něco jako pétanque, kdy se hází kroužky ke kolíkům soupeřícího mužstva. Ve vyprahlém slunci to vydrží hrát celý den, zatímco jejich ženy sedí u kašny vesnice a povídají si.
Jedno takové odpoledne, kdy se čas nekonečně táhl, jsme se šli projít k opuštěné farmě. Bylo tropické vedro - a kde se vzal, tu se vzal, v ztichlé krajině stál na kopečku pomerančovník a nabízel své žlutavě zlaté plody.
Neváhala jsem, vyšplhala, nebo spíše vydrápala se až k němu, a poprvé v životě zažila, jak chutná rozehřátý pomeranč, šťavnatý a osvěžující, plný zlatavě krvavého slunce a blahodárné šťávy, hasící žízeň.
Ještě nikdy mi žádný pomeranč takhle nechutnal...

2. 8. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 17. ne-růžově

Ale život není jen tak růžový a růžovoučký, to jen někdy koukám růžovými brýlemi a tvářím se vesele. Protože jinak to nejde.
Dnes nad ránem mě probudil muž s tím, že se asi něco stalo jednomu z koťátek. Původně byly čtyři, před dovolenou zůstaly jen tři. Šla jsem se podívat - leželo natažené na cestě, pod hlavičkou krev. Možná kocour, možná pes, možná - kdo ví - ale v noci nebylo nic "zlého" slyšet... Tak jsem vykopala už další, bůhvíkolikátý hrobeček pro jedno z našich zvířátek.
Necháme si jen kocoury a poslední kočka půjde vykastrovat, kdo to má pořád pohřbívat... Život na svobodě je hodně nebezpečný a přežijou jen ti nejschopnější. Ale i tak, i když přežijí do dospělosti, stává se, že jednoho rána si už prostě nepřijdou a už nikdy se neobjeví - snad žijí někde jinde nebo v nějakém jiném světě, kdo ví.
Smrt asi patří k životu.
Co já vím.
Nebo si pořídím jen samé plyšové "králíčky Emy" - ty aspoň nikdy neumřou.
Jenže - smrt a bolest se netýká jen zvířat, ale i lidí...