Putování třicáté - na konci cesty

 Tak jsme na konci naší společné cesty. Došli jsme do cíle.

Cíl je spojen s oslavou narození dítěte, s příchodem dobra a lásky na tento svět. Proto si také dáváme dárky - protože jsme byli obdarováni. Život, láska je dar. 

A navíc, každý z nás jsme kdysi dávno byli dětmi. Být dítětem je počátek. A každý den začínáme vždy znovu a znovu. Stále se vracíme do svého vlastního počátku. Do svého dětství. Nosíme v sobě ten pocit, dar dítěte - lásku. A po celý život ji pak opětovně, neustále hledáme.

Jen dítě může spasit svět, až jednou dospěje. Nejprve se však musí narodit. Tak jako každý z nás. 

Takže buďte vítáni ve svých počátcích.... a na konci této naší cesty.

Otázka třicátá:

1. Jak rozumíte výroku dítě v nás?

2. Podařilo se Vám na naší cestě setkat se s filosofií, která není jen teorií, ale každodenním životem každého z nás?

 Putování dvacáté deváté - před koncem

Před koncem čeho? Čekání?

Na co vlastně v životě čekáme? Obyčejně na to, že budeme mít z něčeho radost. Že budeme jakž takž spokojení, jakž takž šťastní, jakž takž v pohodě...

Že všechno v našich životech je a bude tak, jak být má. Přes smutek, trápení, bolesti, nemoci, protože ty nechodí po horách, ale bohužel po nás, po lidech. Setkáváme se s nimi na naší pouti, v našem putování, ne v tom psaném na blogu, ale v životě. Ale kdyby nebylo tohoto, nebyla by ani ta radost, ani ten pocit štěstí a spokojenosti a zdraví...

No jo, no. Krásný před-štědrovečerní večer vám všem...

Otázka dvacátá devátá, záludně zákeřná: 

1. Co si z této pouti odnášíte? Dokázali byste v krátkosti zrekapitulovat naše otázkové putování?

Putování dvacáté osmé - ke konci cesty?

 Tak jsme těsně pod vrcholem kopce, na který jsme pomaloučku, polehoučku stoupali.

Vždycky tak o tom zpětně přemýšlím. O čem? No, zdali tato naše cesta měla smysl. Jestli jsme si vůbec položili nějaké smysluplné otázky, jestli jsme se vůbec filosofií - v podstatě svým životem (protože o tom filosofie je) aspoň trošičku, trošilinku prošli.

A vždycky mám pocit, že ta cesta byla taková nijaká, nezáživná, rychle ubíhající, neutěšená, nezajímavá. Že nemohla splnit očekávání.

Takové jsou prý ale všechny cesty. Nejen ta naše putovní. Ten pocit je prý zcela normální. 

Takže asi tak - venku napadl sníh, v oknech už je vidět vánoční výzdoba, všude panuje vánoční nálada. Na světě je před Vánocemi krásně.

Vánoční nálada? Ptá se můj manžel. Tys asi nebyla v obchodech, že ne! Takže ani nevíš, jaký je tam šrumec...!

No nevím. Ale i tak, Vánoce jsou pomalu tady, tak co chtít víc?

Otázky dvacáté osmé:

1. Máte pocit, že jsme na nějakou důležitou otázku zapomněli? Očekávali jste nějakou, a ona nepřišla? A Vám je líto, že jste  na ni nemohli odpovědět?

2. A otázka ještě vážná, důležitá. Pokud je dítě ens amans, tedy bytost milující, naplněná důvěrou, odkud se v dětech bere zlo? Bere-li se vůbec? Pokud je dítě jen dobro a láska, proč musíme děti vychovávat?

Putování dvacáté sedmé - věnováno těm, kdo už s námi nejsou

 Dobrý večer, 

dnes vás chci, své spolu-putující na cestě, o něco poprosit. 

Pojďme všichni věnovat malou chviličku těm, kteří s námi v tomto světě už Vánoce slavit nebudou, a v minulých dvou letech ještě slavili. Věnujme jim prosím svou vzpomínku. Nejen těm, kteří nám byli osobně blízcí a srdci milí, ale všem těm, kteří v těchto posledních dvou letech z tohoto světa odešli. Možná i kvůli podivné situaci, která nastala díky epidemii. 

Balila jsem dnes večer dárky. Dělávala jsem tak vždycky až večer - v noci - před Štědrým dnem, kdy to byl pro mne vždy ten pravý čas, kdy přišel Ježíšek. Dnes jsem tradici porušila, a díky okolnostem zabalila už některé dárky dopředu, aby včas přišly tam, kam přijít mají.

Po celá léta mě při balení dárků "provázel" můj tatínek, zvaný děda. Vždycky jsem je balívala na tajňačku před dětmi u něj v kuchyni, někdy až téměř do štědrovečerního rána. Dělávala jsem to takto přes 35 let... Ale marné, i děti dospějí, a tak v posledních letech už nebylo třeba nic balit tajně, nebylo před kým se skrývat. Ale když jsem před několika lety usoudila, že dárky už nebudu balit jinde, ale u "sebe", byl z toho tatínek najednou nesvůj, dokonce smutný a ptal se, proč to nechci dělat tak, jako vždy. A já až po tolika letech pochopila, že to byla i jeho tradice, jeho radost. Nejen mé setkání s Ježíškem, ale i jeho.

Tak vidíš, dědo. Tradici jsem dodržela. I dnes jsem dárky balila v prostorách tam u Tebe. A s myšlenkou na to, zda to i tentokrát víš a zda z toho máš radost...

Tak tedy dnešní večer bez otázek... jen s výše vyslovenou prosbou. Pro radost těm, kdo již s námi nejsou.

Putování dvacáté šesté - facka, která letí světem

Každá facka letí světem, pokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.

Odpustit facce. Nebo fackám. Nebo dokonce nastavit facce i druhou tvář. 

Nevím, no. Spíše bych rozuměla větě, že svět fackuje tě a tak mu to vrať...

Největší moudrost v životě, které se prý můžeme dopustit, je odpuštění. Odpustit zlu. Zlo se netýká člověka, zlo jsou pouze nedobré činy, které člověk činí. Ale sám o sobě člověk nikdy není zlý. Zlo je pouhým nedostatkem dobra. Privatio boni.

Odpustit zlu, že bylo, že se stalo, znamená od-pustit se od toho zlého jako takového. Poslat ho od sebe pryč. Neponechávat ho ve svém srdci ani v duši, ani v mozku. Pokud se zla nepustíme, tedy ne-odpustíme, zůstává to zlo neustále s námi a dále nám ubližuje, pořád dále působí. Špiní nás.

Proto bychom měli odpouštět a na zlo raději zapomínat...

I o tom jsou Vánoce.

Otázky dvacáté šesté: 

1. Znáte nějakou pohádku, která se týká odpuštění?

2. Která z otázek zde položených se Vám osobně zdála nejjednodušší k odpovědi a která vám způsobila největší zádrhel?

3. Jak rozumíte tomu, že bychom měli facce nastavit i druhou tvář?

Intermezzo IV.

 Být malým dítětem. Být tím opuštěným, pohozeným, samotným tvorečkem ve světě.

Děti však nejsou samy. Ani samy být nemohou. Bez druhého, blízkého člověka a jeho péče by nepřežily. 

Nikdo nikdy proto nejsme sám. 

Každý buď máme, nebo jsme měli někoho blízkého, kdo se o nás postaral. Kdo o nás pečoval. Kdo nás patrně i miloval.

I kdybychom si mysleli, že jsme na světě samotní, osamělí, není to pravda. Osamělí jsme vlastně nikdy nebyli. To, že žijeme, je toho důkazem. Něčí láska, něčí péče nám dovolila, umožnila přežít. 

A my tu lásku po celý svůj další život hledáme.

Proto je náš život cestou, poutí. Je hledáním té prapůvodní lásky, kterou jsme byli. 

Putování dvacáté páté - na cestě

 Dítě jak bytost na cestě.

Taková podivná představa. Dítě na cestě. Opuštěné, a samo. 

A je to bezpečné? Parafrázoval by mou neutuchající obavu můj nejmladší syn.

Je to bezpečné, někam putovat, někam jít, mít nějaký směr a cíl? A být malé dítě, být samo?

Jsme pouzí poutníci za láskou světlicí... zpívala kdysi ve své písni zpěvačka Marie Rottrová.

Od svého narození jsme na cestě, na cestě za láskou. 

Na cestě životem.

Jen vždy najít ten správný směr a cíl...

Otázky dvacáté páté: 

1. Už jste si na své (naší) cestě prošoupali své botičky? Napadla Vás někdy otázka, kam se ztrácejí?

2. Osobo, neviděla-li jste tudy jít děti? Ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích... 

3. Znáte výše zmiňovanou pohádku? (A co na to perníková chaloupka?, souvisí s naší cestou?) 

Putování dvacáté čtvrté - mít svoje vlastní zvířátko

 Dítě jako bytost intencionální, rodící se do předem známého světa.

Vždycky mě tady tato myšlenka fascinovala. To, že se člověk vždy rodí již předem nějak připraven do určitého prostředí, doby, stupně civilizace, podmínek...

A vybavují se mi myšlenky filosofů a pedagogů, spojené s návratem k přírodě.

Rodíme se přece do "světa" přírody, jejíž jsme součástí. Proto děti tolik milují zvířátka, nejen ta domácí. Nejkrásnější vzpomínky na dětství jsou vzpomínky na okamžiky v přírodě, v chaloupce u babičky a dědečka, s kočičkami na zápraží, s pejsky na dvoře... Taková prostě idylka. 

Možná dnešní děti ty vzpomínky jednou budou mít jiné. S mobilkem a tabletem v ruce..., protože se už tak nějak do tohoto prostředí narodily.

Ale když tak pozoruji svá vnoučátka, tak se toho "odpřírodnění" zase až tak nebojím :-)

Otázka dvacátá čtvrtá, zvířátková:

1. Co si myslíte o výchově v souvislosti s domácími zvířátky? 

2. Měli jste v dětství svoje vlastní zvířátko?

3. Kteří z velkých pedagogů-filosofů byli zastánci návratu k přírodě, především ve výchově dětí? Věděli byste, o které významné osobnosti jde?

 

Putování dvacáté třetí - páteční

 Páteční.

Pátek byl vždycky takový zvláštní den. Konec týdne. Před volnými dny a před novým začátkem týdne dalšího. A bývaly někdy dny, kdy jsem se těšila na tu sobotu a neděli, ve které se.... ehm .... schovám před dalšími pracovními povinnostmi. Sobota a neděle jsou dny, kdy jsme "chráněni.". Kdy na nás nikdo nemůže. Kdy přijde paťulinek a s ním zasloužený odpočinek. Zajímavé je, že to v mém životě takto ale nikdy nefungovalo a neplatilo. 

Letos budeme mít Štědrý den v pátek. Večeři štědropáteční. 

Narození a smrt.

Hmmm.

Otázky dvacáté třetí, dnes opravdu odpočinkové:

1. Dodržujete štědrovečerní tradice ze svého dětství?

2. Znáte nějaké pojetí dítěte? Které je Vám osobně nejbližší?

Putování dvacáté druhé - škola tenkrát

Ta panenka (v předchozích putování) je prý děsivá. Zhodnotily moje děti. Prý vypadá strašidelně. Jako z hororu. Taková prý creepy. 

Hmm. Mé, naše dětství ale takové hororové fakt nebylo :-) Fakt ne. Vysvětlovala jsem.

Vyhodnocovala jsem v minulém týdnu příspěvky žáčků do soutěže Generace prarodičů (na stránkách www.balonek.cz). A žasla jsem. Jak ty děti krásně psaly o tom dětství a o škole kdysi dávno, jak ti prarodiče, babička a dědečkové s láskou vzpomínali na to své dětství, tu svou školu, a jak tento pěkný pocit dokázali předat i svým vnoučátkům.

Hmm.

Nemám až tak pěkné vzpomínky na školu...

Vy ano?

Otázka dvacátá druhá, která se teď sama nabízí:

1) Mohli byste mi převyprávět svou nejhezčí, případně nejhorší vzpomínku na svá školní léta? 

Poznámka: moc děkuji :-))

Putování dvacáté první - říkají mi

 Říkají mi kamarádky, co všechno už k Vánocům dělají a co už mají hotové-ho. Pečou cukroví, uklízejí, čistí okna, nakupují dárky. 

A já sedím u počítače a kolem mě se vrší nedokončené, nedodělané úkoly. Prý nepropadejte panice. Žádný stres, žádný shon, klídeček.

Jako kdyby datum 15.12. a 16. 12. bylo nějak zakleté v termínech. A stihnete to? Stíháš? Zní jedna z nejprotivnějších otázek.  Ano, jistě.... Ale ještě jsem se k tomu nedostala...

Znáte to? Znáte, určitě.  

Všelikéť kvaltování toliko pro hovada dobré jest, říkal Komenský. Asi věděl, o čem mluví. 

Dnes den odpočinkový, bez otázky, jen vysvětlení: doposud jsem nereagovala- nebo jen málo, - na vaše krásné odpovědi. Moc se za to omlouvám. Nahoře vizte důvod :-((( Ale nebojte, stihnu to....

Jak říkával jeden můj známý kdysi dávno: vsjo budět, děvočky :-))

Nebo otázka přece jen vložená: 

1. Stíháte?

2. A na co byste se rádi zeptali vy mě?

Intermezzo III.: panenka chodička

 Byly Vánoce. 

Stromeček, prskavky, hořící, opravdové svíčky na stromečku, večeře, zvoneček, maminka a tatínek a bratr a sestřička.

Koledy. 

Nesem vám noviny, Tichá noc, Chtíc, aby spal...

 A pod stromečkem veliká porcelánová (? - to už nevím) mrkací panenka, tzv. chodička. V modrých průhledných šatičkách.

Ne, nebyla pro mne, byla pro moji starší sestru. Dala jí jméno Evička a celý život ji měla. Později v dětském pokoji svých dětí na vyhrazeném místě na poličce, posléze v ložnici. 

Vždy při návštěvách u ní doma jsem se na dívala. Ta panenka byla naše - mé i sestřino - dětství.

Naši rodiče, maminka ani tatínek, už tady není. Není tady už ani moje sestra.  

 Panenka zůstala. 

Nedala mi to, hledala jsem, našla jsem (na bazaru).... jen ty šatičky byly - jsou - modré. Stáří 60 let....

Putování dvacáté - jen si tak trochu

 Jen si tak trochu písknout. S radostí. Radostí.

Nebo výsknout. 

Nám dospělým prý už takové výskání nesluší :-)) Juchůch, hele jů, to prý je jen pro malé děti. 

Výskám a pískám, popískávám si. Ač od pohledu již dávno dospělá, jsem dítě. Nevidíte?

Vždyť si juchám...

Budou, ono prý přece jen budou Vánoce. 

Otázky dvacáté:

1. Vzpomínáte si ještě na svůj nejoblíbenější, nejvytouženější vánoční dárek pod stromečkem?

2. Pískáte, jucháte si? 

Putování (už) devatenácté - být holčičkou

 Čas se nám už chýlí.

Hmm. Takový divný výraz. Chýlí se čas. Čas je vůbec zvláštní. Takový unikající, pádící, nezastavitelný. Někdy se ho až bojím. 

V čase něco napíšete, pak se na to po letech podíváte, a zjistíte, že už uplynulo moře let. A že všechno ve světě, v nás i kolem nás je jinak.

Zůstávají - občas - jen vzpomínky. A někdy ani ty ne.

Být zase malou holčičkou a těšit se... nejen na vánoce, ale na všechno, co bude.

Babííí, pojď si se mnou hrát! Povídá ta malá, a vytahuje ze skříně panenky. A babíí, a jak si budeme hrát? A už plánuje...

Být zase malou holčičkou, 

být babičkou....

Otázky devatenácté:

1. Myslíte, že dnešní dětství je jiné než bejvávalo to Vaše?

2. Jsou dnešní děti jiné?

3. Chtěli byste být znovu dítětem?

Putování osmnácté - bloudění

 Příčiny zlého.

Co to v nás lidech je, že se někdy chováme nejen k druhým, ale i k sobě tak, jak se chováme?

Kolikrát mě napadají slova starých čínských filosofů o tom, že člověk je ze své podstaty dobrý. A že bychom se měli k druhým chovat tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám.

Představte si  - chováme se k sobě navzájem jen podle této míry. Co nechci, aby lidé dělali mi samotné, nebudu dělat ani já jim.

Nechceme, aby se k nám lidé chovali nedobře, nebudeme se tedy tak chovat ani my. Nebudeme na nikoho zvyšovat hlas, urážet se, zlobit se, nebudeme nikomu lhát, nikoho podvádět, o nikom nebudeme mluvit špatně, ani myslet si nebudeme nic zlého. Budeme předpokládat jen to dobré...

Na světě by bylo krásně.

Otázky osmnácté: 

1. Znáte pojem dvojí naivita? Co znamená?

2. Která pohádka o dobru a zlu se vám v dětství nejvíce líbila? A proč?

Putování sedmnácté - jak to poznáme

 Jak poznáme, co je dobré a co naopak ne?

Prý naše srdce to vždycky ví. No nevím. Naše srdce se nechá někdy obalamutit, ošálit. Je přesvědčeno o dobru, a ono to je někdy jinak. 

Nebo není? Tyto otázky mě vždycky hodně trápí. Jak to dobro poznáme? Prý daimonion, svědomí, vnitřní hlas, to v nás, co se nemýlí. Miluj, a dělej co chceš, řekl údajně sv. Augustin. Skutečná láska totiž nedovolí konat zlo..., zastaví ho. 

Tak pojďme skutečně milovat a na světě bude konečně fajn...

Otázky sedmnácté: 

1. Dovedli byste vyjmenovat příčiny zlého podle P. Teilharda de Chardina?

2. A co si o těchto příčinách myslíte Vy samotní? Platí tato teorie v životě?

Putování šestnácté - dobro a zlo

 Dobro a zlo. Dva protiklady. Jako den a noc, láska a nenávist, světlo a tma, život a smrt.

Jedno nemůže být bez druhého. Nebýt dobra, nepoznali bychom, co je zlé, a naopak. Nebýt tmy, nevěděli bychom, jak blahodárné je světlo. Nebýt nenávisti, nehladila by nás láska. Nebýt smrti, netušili bychom, jak úžasné je žít.

Blížící se sváteční dny, ono očekávání dítěte, je o životě a smrti zároveň. Dítě se narodilo, aby zemřelo a spasilo tak svět. Jako obrovský veliký dar lidem, kteří žijí se zlem takřka za svými zády...

Otázky šestnácté: 

1. Znáte nějaké teorie dobra a zla? 

2. Co o zlu říkají starověcí antičtí filosofové? 

3. A co na to C. G. Jung a P. Zimbardo?

Putování patnácté - kopeček

Začínáme stoupat. Pozvolna, polehoučku, do kopečka filosofie.

Taková divná představa. Filosofie jako kopeček. Možná by to některé filosofy i urazilo. Ale my jsme poutníci. A ti se neurážejí, ti putují.

Takže jdeme do kopečka, za zády otázky, které nedají a nedají pokoj. Vztahují se k nám jako nějaká veliká chapadla. Někdy jsou až únavné. A otravné k tomu.

Unavené otázky. 

A všude kolem plno shonu. Toho předvánočního, čekacího.

Máte to také tak?

Otázky patnácté:

1. Víte, co myslel P. Teilhard de Chardin svou chutí žít?

2. A do jakých typů podle této chuti žít rozdělil člověka?

3. A jak to máte Vy samotní? Ke kterému typu člověka patříte?

Putování čtrnácté - čekáme

Čekám na elektrikáře, aby zapojil elektřinu v naší nové kuchyni. 

Čekám na podlaháře, aby dokončil a vložil prahy k naší nové podlaze.

Čekám na malíře, aby dokončili svou práci v naší nově rekonstruované předsíni.

Čekám na oknáře? , aby nasadili již tři měsíce nově koupená okna. 

Čekám, a ono pořád nic. Už mě to nebaví. A tak přemýšlím. Také jsem osoba, na kterou se čeká. Asi u mnohých lidí vyvolávám stejné pocity.

Čekáte, až vypíšu termíny zkoušek a zápočtů. Čekáte, až přepošlu slibované materiály - šablonu - k seminární práci a možná i na jiné mnou slibované materiály. Čekáte, až odpovím, nebo dám alespoň nějakou reakci na Vaše odpovědi na tohu-vabohu. Někteří čekáte, až vůbec odpovím na nějaký váš konkrétní e-mail. Možná čekáte i tady, na další otázky na tohu-vabohu. Možná. 

Mnoho dalších lidí v dnešní době čeká na výsledky PCR testů. 

Prostě jsme v době čekací. Té předvánoční. 

A tak čekáme, čekáme, čekáme.... na co vlastně?

Na to, až to všechno skončí?

Otázky čtrnácté, čekací?

1. Na co čeká Vaše duše? Vzpomínáte si ještě, jak čekávala kdysi dávno na Vánoce? Na to, jaké to bylo?

2. Jaká znáte pojetí duše? 

3. A co na to Vaše nefeš? Vzkvétá?

Putování třinácté - dušička

 Mám malou dušičku. Takovou malinkou, že ani nedutá.

A vlastně ani nevím, jestli ji mám.

Někdy se ozývá, zhluboka odněkud volá, dere se na povrch. Chce být vidět. 

A někdy je zase ukrytá, schovaná, ztracená. A nechce se jí mezi lidi a nechce se jí na tento svět.

Prochází se ztichlými, předvánočními ulicemi, a je jí smutno.

Dušička moje malinká...

Otázky třinácté, dušičkové:

1. Jak se má Vaše duše?

2. Uměli byste ji nakreslit nebo nějak jinak vyjádřit? Pokud ano, zkuste to...😇

Putování dvanácté - Mikuláš

Tak včera večer chodil Mikuláš. 

Po Barborce Mikuláš, ukaž hochu, co jsi zač :-), a pak přijde Lucie, ta ti nocí upije!

Jojo. Prosinec je plný krásných svátků s krásnými tradicemi a zvyklostmi. Dneska už téměř zapomenutými.

Na talíři na našem okně v kuchyni dnes ráno nebylo nic - děti už dostaly včera večer, my dospělí si už nenadělujeme. Možná to je škoda. Taky jsme přece byli hodní...

Otázky dvanácté: 

1. Jsou, existují nějaká "pravidla" lásky?

2. Podle čeho se ta dáma - Láska - pozná? Je Láska hodná?

3. Jakou znáte nejkrásnější pohádku či příběh o lásce?

Putování jedenácté - zimní ráno

 Zimní ráno. Zasněžená louka, ulice, stromy, sousedovic domy. Vše je pokryto jemnou sněhovou peřinkou. 

Naše rána tady, kde bydlím, bývají zvláštní. Zavolám na naše dva koníky, ukryté ve stáji v bývalé stodole, proderu se vrstvičkou sněhu až k nim a dám jim ranní snídani v podobě granulí s mrkví. Pak nasypu granulky nebo obsah konzervy našim kočkám, které na mne už koukají zpoza okna, a teprve pak nasypu zrní a dodám vody našim dvěma ptáčkům tady v kleci. Toto by až tak zvláštní nebylo. Zvláštní jsou hejna ptáků tam venku, havranů či vran (nikdy to přesně nevím), ale ať jsou čímkoliv, jsou jich tady celá křičící hejna, vzlétající nad naší, a nejen naší, zahradou.

Připadám si někdy jako v nějakém podivném snu nebo podivném strašidelném světě. Vyjdete ven, a nad vámi hejna černých, křičících ptáků...

Svět na konci světa.

Otázky už jedenácté, opět o lásce:

1. Jak rozumíte pojmům beeing love a dependent love? 

2. A jak pojmu logika srdce?

3. A co na to malá mořská víla? A hejna černých ptáků?

Intermezzo II. - reminiscence

 Je zvláštní, co vše se nám zapíše do paměti. Aniž kdy víme, že právě toto je ten nezapomenutelný okamžik.

Ne dárečky pod stromečkem, ne přímo štědrovečerní den a vše s ním spojené. Mé nejkrásnější vzpomínky na období Vánoc z dětství jsou úplně jiné. Z doby adventu. Z doby mrazivé zimy, sněhu, pošmourných tmavých rán. Není tam ani moje sestra a bratr, ale jen maminka a já. Jdeme do hrušovského kostela na ranní mši svatou, na tzv. roráty. 

Mráz a sníh je všude kolem nás, držím se jí za ruku, klopýtáme ve sněhu po hrušovském mostě, oči a tváře pálí, rudnou mrazem. Šlehá nás vítr, celá se třesu. A pak v kostele, za ranního šera zvuk varhan a do něj píseň Ejhle Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. I bude v onen den světlo velké, alleluja. A třikrát po sobě tento nápěv, než ministrant zazvoní zvonkem, ohlašujícím počátek mše svaté.

Maminka a já. Jen my dvě. A adventní, předvánoční čas. Slovy nejde, nelze vyjádřit tu chvíli. Marně ji v současném světě hledám.

Možná proto i po tolika letech mám při této vzpomínce v očích slzy. 

Děkuji ti za ten zážitek, maminko. Děkuji. 

putování desáté - Barborka

 Mám ráda tento den, den na svátek Barborek a Barbarek. Je spojený se vzpomínkami a tradicemi z dětství. Obvykle jsme si nejen řezali několik větviček třešní, ale v tento den, kolem Barborek a Mikuláše, se u nás doma také peklo vánoční cukroví. 

Po ranních rorátech v nedalekém kostele přišla jedna z tet, Femia se jmenovala, a byla to starší sestra naší babičky, zasedla za již k pečení připravený kuchyňský stůl a začala válet různá těsta. Maminka s babičkou kolem ní po celý den poskakovaly, ona sedíc, my všichni v pohotovosti... ale byla to krása. Večer byla plná krabice nejrůznějších druhů cukroví, od několika druhů lineckého přes pusinky, medvědí tlapky a vanilkové rohlíčky, a dalších... Celá velká obří krabice.

Vánoce tím začínaly. Venku ještě obvykle nebyla žádná výzdoba tak jako dnes. Ale ten vánoční čas zde i přesto byl. 

Vánoční cukroví, maminka a pozvolna nastupující kouzlo vánoc. Ještě jednou, jedinkrát zažít ten okamžik...

Otázky desáté, odpočinkové, Barborčiny: 

1. Proč Barborky? K čemu to? S čím jsou spojovány třešňové větvičky?

2. A jak to souvisí s naší filosofií? Souvisí-li?

Putování deváté - tak trochu o....

 Tak trochu o... o čem? No přeci o lásce.

Ale jen tak trochu, trošičku, trošilinku. Protože mluvit se o ní nějak vzlétně a hodně vlastně ani nedá. A přitom filosofie není o ničem jiném. Má to i v samotném názvu - filein. Milovat. Však, která jiná věda obsahuje lásku už ve svém názvu? 

A stejně vlastně ani nevíme, čím, co, odkud, proč, jak vlastně ona láska je. A vidíme to nakonec i v pojetí filosofů samotných. Jako kdyby právě tady nejvíce platilo, že tonoucí se i stébla chytá. A tak se chytáme...

Ale je krásné učit, přednášet o lásce. A vlastně nevědět, jak ji definovat. 

Láska prostě je. Pokud je. A není, když není. Nebo, i když není, v podstatě neustále je.

Zapeklitá to věc. Mnozí v ní hledají smysl všeho. 

Otázky deváté: 

1. Láska je....?

2. Která pojetí lásky znáte podle M. Schelera?

3. A které pojetí je Vám osobně nejbližší?

Putování osmé - pod kopečkem?

Tak jsem zpátky z cest.  Z předvánoční atmosféry, kterou dýchá celé město, z předvánočních trhů, které tam, kde jsem byla, ještě povoleny jsou.              A z obrovské zimy, která tam dýchá odevšad a prostupuje vším oblečením až k morkům kostí. A tma je tam už ve tři hodiny odpoledne.

Ano, ještě i taková místa na světě jsou. Taková plná skřítků a čisté zimy, jakou jsme kdysi o Vánocích znávali i tady u nás doma...

Ale zase tam chyběly adventní věnce. Ty jsem tam neviděla nikde a ani jednou. Zatímco na našich stolech už od první neděle adventní hoří první svíčka na adventním věnci, symbolizující Naději. Je to svíce proroků, svíce tisíciletého očekávání příchodu Spasitele; je to svíce naděje, že vše kolem nás má svůj smysl. I láska, život, svět, i smrt. I tuhá zima a mráz.

Otázka už osmá: 

1. Ptáte se někdy po smyslu toho všeho kolem nás i v nás?

2. Ptáte se někdy po smyslu Vánoc?

3. A otázka velice osobní - vzpomínáte si ještě na své nejkrásnější Vánoce z dětství? a pokud ano, proč?

Putování sedmé - čichám, čichám člověčinu :-)

 Kdo jsme? Kdo je člověk? Co my jsme vlastně zač?

Zeptala jsem se jednou jednoho váženého pána, co on je vlastně zač, a on se na mě obořil, že ho nemám urážet. A já to přitom myslela tak upřímně :-))! V tu chvíli mě opravdu zajímalo, co jako on je zač...

Ale někdy mě to napadá docela s depresivním podtextem. Co my lidé vlastně jsme. Co se nám to mnohdy děje, honí v hlavách. A proč jsme někdy takoví, jací jsme. Odpověď ale nenalézám.

Ale ať si nevymýšlím, přece jen jsem tu odpověď už dávno našla. Tady je: "Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud. Hluku nadělá, ten vánek pouhý..."  píše se ve Starém zákoně.

Jen vánek, jen přelud, nic víc... ale hluku tím svým vanutím občas naděláme! Až se celý vesmír zachvívá. 

Ach jo. 

Otázky sedmé, člověčinou vonící, obsáhlé:

1. Jaká znáte pojetí člověka? Vypište dle paradigmat... a vysvětlete (nápověda - skripta nebo přednáška na toto téma)

2. Které pojetí se Vám osobně nejvíce zamlouvá a proč?

3. Jste jen vánek pouhý? Pouze přeludem? Jak to vnímáte?

Důležitý vzkaz všem vám putujícím: Nebudu tady od pondělí do středy, sejdeme se zde opět až ve čtvrtek  2. 12. 2021. I proto je dnešní otázka tak rozsáhlá...

Zůstáváme stát na své pouti prozatím pod kopcem, takže si odpočiňte, ať nabereme dech a sílu :-))

Putování šesté - tak nějak

Tak nejen mrazivo, ale už i bílo.

Nevím, jak u vás, ale u nás na okraji Ostravy od rána sněží. No sněží - z nebe padají takové obrovské bílé vločky. Všechno je takové naruby a ne v normálu. Jako kdyby už ani to počasí sněžit neumělo tak, jak se obvykle má, jak se sluší a patří :-)

Tak nám (zabili Ferdinanda...) , ne to ne, ale zakázali vánoční trhy. Je mi to líto. Patří to k tomuto předvánočnímu období. Je v nich krása, nostalgie, poezie, závan tajemna... a ani ten vánoční punč nakonec nebyl k zahození. Ale zdraví je přednější. Takže vlastně není důvod ke smutku. I když líto nám to být může... O to více si však toto předvánoční období můžeme vytvořit ve svých vlastních srdcích. 

I v nás totiž může být krása, nostalgie, poezie, závan tajemna, a nakonec, i ten zvláštní smutek. Je to jen na nás samotných.

Takže si pevněji nasadíme botičky, přehodíme baťůžek a jdeme dál...

Otázka zjišťující: 

1) Kým jste Vy samotní? Co si nesete ve svém baťůžku?

Putování páté - mrazivo

 Mrazivé ráno. 

A to ještě nedávno bylo léto. A krásný, barevný podzim. A teď už mrazivé ráno. A zprávy v novinách i na Seznamu v počítači. Raději ani nečíst. Protože i z toho je člověku tak nějak mrazivo. 

V takovém divném světě to žijeme. I naše některá předchozí putování, zmrazená tou novou dobou s novými fakty o tomto světě a nemocech, nesla tento název. Třeba Putování v době ne-dobré, nebo Putování v podivné době. Kdy prostě toto zasáhlo. Naštěstí jsme se vrátili do Předvánočního putování, což už tak trochu voní normálem... možná. Kdo ví. Uvidíme.

Naše kočky na okenním parapetu už na mne koukají a volají po ranním chodu, po ranní snídani. Beru tedy konzervu a jdu jim naložit do mističek. Opodál pod schodištěm leží jen tak mrtvá myš, zakousnutá. Té si nevšímají. 

Tak nevím, s tím normálem jestli už opravdu nejsme tak trochu mimo mísu (kočičí mističky). 

Otázky teprve dnes páté (včera jsem se spletla a posléze opravila, přesto některé z vás zmátla):

1) Jaký je svět, ve kterém žijeme? Jak byste ho nazvali?

2) Žijeme v moderním nebo postmoderním světě? Čím se od sebe liší?

Putování čtvrté - čekání

Čekat na setkání...

Na co vlastně v životě čekáme? A na co vůbec čekáme v této prapodivné covidové době? Na první, druhé, třetí, čtvrté očkování? Nebo na to, až nebudeme k očkování neustále vyzýváni?

Na co čekáme? Na lásku, na štěstí, na to, až budeme mít vystudovanou vysokou školu, až budeme někým, až...

Až naprší a uschne (?)

Až přijdou Vánoce, ale nejen takové ledajaké, ale krásné, milé, plné sněhu a bílé romantiky, naplněné nostalgií.

Na co čekáme?

Otázky už čtvrté, čekající:

1. Co očekáváte od tohoto putování?

2. Co očekáváte od studia, které momentálně studujete? 

Intermezzo I.

Kdo miluje, ten prý letí. A tak si létám tímto světem. Někdy ale prudce padám přímým volným pádem k zemi. Na nos i na ústa.

I to prý k tomu všemu (k čemu jako?) patří.

Venku se stmívá, ve vzduchu je už cítit zimu a mráz. V ulicích a na náměstích se již svou výzdobou připomínají Vánoce. Vánoční to čas, i když ještě ani nepřišel čas adventu. Ale i tak už je tady s námi.

Dala jsem našemu papouškovi - agapuriskovi - do klece na hraní malou rolničku z loňských Vánoc. Malý zvoneček se mu už totiž rozbil. A on už celé odpoledne cinká a cinká, úplně zaujatý a unešený tím zvukem. Nelétá. Cinká si. 

A tak si létám místo něj, pády ne-pády, ústa ne-ústa, 

a v srdci mi cinká předzvěst Vánoc. 

Putování třetí - létání

Divit se a klást otázky, zároveň být zodpovědný za sebe i za ostatní, a k tomu ještě létat.

Poletovat si, zpívat si, vznášet se... Slovy G. Deleuze a F. Guattariho usednout na koště čarodějnice a proletět se chaosem.

Toto vše je filosofie, jejímž základem je myšlení. Přemýšlení o tomto světě. O sobě. O lidech.

Chaos je vše to, co je nepoznané, nepoznatelné, co nás přesahuje, na co nemůžeme svým rozumem dosáhnout a co nemůžeme obsáhnout, protože je to mnohem více, než můžeme vnímat a chápat. A tak se z toho letu vracíváme se zarudlýma očima. 

A tak si létáme...

A je nám dobře na světě. 

Otázky třetí, létavé: 

1.Létáte si? Nebo spíše naopak?

2. Co asi znamená vracet se po tom průletu chaosem se zarudlýma očima?

3. A otázka méně létavá: Co Vy samotní a filosofie? Máte se rádi? Už jste se potkali? Nebo na to setkání teprve čekáte?

Putování druhé - o filosofii a zodpovědnosti

Přemýšlet a divit se. Ale nejen o tomto je filosofie.

Navždy jsi zodpovědný za to, cos k sobě připoutal. Vzkázal světu Malý princ A. de S. Exupéryho. Láska je moje zodpovědnost za Tebe. Toto je citát vypůjčený od M. Bubera.

Filosofie, život, láska jako zodpovědnost. Zodpovídat. Filosofie je zodpovědné odpovídání na bytí jsoucna. Takto to pro změnu vyjádřil M. Heidegger.

A máme to. Žít, být, milovat, to není jenom tak. 

Otázky druhé, zodpovědné:

1. Co znamená výraz filein-sofia či sofein-filia?

2. Můžeme za tento svět? Zodpovídáme za něj?

š. Co si myslíte o nápěvu: Sám s nohami na stole, život ma prebolel... ?

Putování první: na startu

Tak už máte přichystaný tlumok, neboli baťůžek a máte sbaleny pevné boty i botičky?

Jste připraveni na otázky? 

Ono totiž celá filosofie je v podstatě o otázkách. A o hledání odpovědí. Podle starých řeckých filosofů celá ta filosofia spočívá v údivu.

Koukáme na tento svět a divíme se. A pokud se ještě umíme  něčemu divit, tak to v nás vyvolává - možná vyvolává - i otázky. Co je to, když je to, proč je to... Proč jsou lidé takoví, proč je svět takový, proč se děje to ono, proč vůbec to všechno. A co já v tom všem vlastně dělám? Co vlastně, čím vlastně jsem? Čím, kým jsme?

Zastavíme se v tom všeobecném spěchu a shonu - a koukáme, a přemýšlíme. Nebo to jen tak pouštíme kolem sebe. Nebo raději nepřemýšlíme, protože na to nemáme čas, a pracujeme, protože nemáme čas. A život nám plyne mezi prsty. Nebo ne?

Celý ten náš současný svět je vlastně velikou otázkou... Ale i přesto nebo právě proto - je ještě čas na filosofy?

Otázky první, již od počátku znepokojující:

1. Kladete si ještě nějaké otázky? Máte na to čas?

2. Pokud ano, čeho se Vaše otázky nejvíce týkají?

3. O čem je podle Vás filosofie? Potřebuje tento svět filosofy? 

P.S.  Otázky jsou určeny pro studenty filosofie výchovy. Odpovědi můžete posílat každodenně, nebo dle svého uvážení souhrnně týdenně, nebo až pak najednou v závěru putování; prostě, tak, jak sami budete chtít a jak vám to bude vyhovovat. Prosím, použijte adresu: tohu-vabohu@seznam.cz

Předvánoční putování 2021

Buďte vítáni.

Kde? Můžete se zeptat. 

Na naší, téměř již tradiční, předvánoční pouti. Tato pouť je věnována především studentům oboru filosofie výchovy. Budu tady klást každým dnem otázky, na které mohou studenti odpovídat dle svého vlastního uvážení a na základě svého vlastního rozhodnutí. Pouť je tedy pro studenty filosofie výchovy zcela dobrovolná. Ale nejen to. Tato pouť je otevřena každému, kdo má chuť s námi putovat nejen filosofií, ale také svým vlastním životem, svým vlastním příběhem. Bez nutností odpovídat na otázky, když jen tak pro sebe samotné.  

Chci v tomto putování každého poutníka "provést" nejen již zmiňovanou filosofií výchovy, ale v podstatě životem jako takovým. Chci ukázat, že filosofie není jen nějaké více či méně složité teoretizování, odtržené od života, ale je naší každodenní zkušeností; je tím, s čím se ve svých životech neustále setkáváme, aniž to mnohdy víme či tušíme.

Buďte tedy vítáni na naší cestě. Předvánoční cestě se vším, co s sebou přináší, se vším, s čím se setkáme. Mohu prozradit, že to bude pojetí filosofie, současného světa, člověka, lásky, dítěte, dobra a zla a mnoho dalšího.

Co si vzít na naši společnou cestu? Tlumok dobré nálady, ve kterém budete mít botky samochodky i botičky z dětství, své vzpomínky i své smutky. 

Tož tedy vítejte! A zítra vykročíme...

Na konci cesty

 A jsme na konci cesty. Někde na nějakém kopečku. A co nás čeká? Sešup dolů? Do normál světa?

Zdál se mi jednou, jako malé holce, zvláštní sen. Byla jsem na vrcholku hory Kilimandžáro (byla jsem v té době nadšená Afrikou), a z té hory jsem v tom snu kdo ví proč sjela na saních šupem dolů mezi samé lvy a slony. Krásný sen to byl...

A tak jsem si teď na ten sen vzpomněla. Sjedeme šupem dolů každý ze svého kopečka. Z míst, kde bylo nahoře možná i trochu mrazivo zpět na sluníčko tohoto podivně-nedivného, samozřejmě-nesamozřejmého světa. 

Uvidíme, co nás v něm ještě čeká.

Vše jen dobré přeje Vaše "cestovatelka" 😀 

Na vrcholku kopce - otázky

 Uff. 

To je někdy únava! I myslet někdy hodně unavuje a bolí... Auuu....

Nemáte taky někdy ten pocit? Vypustit občas myšlenky a na nic nemyslet, to by bylo něco. To by fakt někdy chtělo to ježibabí čarodějnické koště.

Pořád se jenom na něco ptát a hledat odpovědi... kdo to má vydržet :-)

Ale už prý Dostojevský údajně řekl, že člověk je člověkem dokud se ptá.

Tož asi jo. Možná měl pravdu.

Otázky dvacáté páté: 

1. Na co byste se rádi zeptali Vy mně?

2. Co si z naší pouti nejvíce odnesete? (O čem vlastně byla? Dokázali byste shrnout?)

3. Která otázka byla Vašemu srdci nejvíce milá a která nejvíc nemilá?

Na vrcholku kopce - naivita

Usnula jsem na vavřínech. Zaspala jsem čas. Uvěřila jsem, že lidé jsou dobří.

A prý není tomu tak. Podstata člověka nemůže spočívat v dobru, když je kolem tolik zla. 

Prý: žijete v tomto světě? Nevidíte, jací lidé jsou? Věřit, že jsou dobří, je naivní. A být naivní se v dnešní době už nenosí. 

Tak nevím. Ráda budu naivní, ráda budu věřit. 

Nakonec - proč ne?

Otázky dvacáté čtvrté: 

Co znamená být naivní?

Co znamená pojem dvojí naivita?

A co na to Albert Schweitzer?

A co na😉 to Vy samotní? :-)

Na vrcholku kopce - příčiny zla

A jsme u mého oblíbeného tématu. Proč oblíbeného? Jak může mít někdo oblíbené téma, týkající se zla a jeho příčin? Možná se zeptáte. Není to úchylné?

Doufám, že není. Ale listovala jsem jednou publikací svého oblíbeného autora Pierre Teilharda de Chardina a najednou vidím: příčiny zla a jeho zdůvodnění. A po přečtení jsem mnohé pochopila. A přiznám se, moc mi to pomohlo v chápání a v porozumění druhým lidem. A říkala jsem si:  tak toto budu předávat dál velice ráda. Pokud už nic jiného si studenti z filosofie výchovy neodnesou, tak aspoň toto ano a bude to stát za to! Možná díky tomuto také pochopí ty druhé a na světě bude o něco lépe než je...

I proto totiž někdy učíme a přednášíme..., nejen kvůli tomu, abychom hodnotili a známkovali, ale aby prostě mezi námi bylo laskavěji a příjemněji.

Otázky dvacáté třetí: 

Jaké tedy znáte P. Teilhard de Chardinovy příčiny zla a jak jim rozumíte?

Víte, kdo byl P. Teilhard de Chardin?

Na vrcholu kopce - theodicea

 A jsme na vrcholku kopce. Kopce filosofie.

Vidíme ten náš krásný - podivně nepodivný? - svět hezky z výšky.

A skoro se nám zdá, že se dotýkáme hvězd. Těch hvězd nad námi. Těch hvězd, které nás podobně jako I. Kanta naplňují údivem. Údivem nad krásou hvězdného nebe a  mravního zákona v nás samotných. 

Údivem nad tím, co je dobro a co je zlem. 

Jsme na vrcholku kopce filosofie s odvěkou otázkou dobra a zla. Na vrcholku kopce, na kterém se musíme rozhodnout, kterou cestou dále jít...

Otázky dvacáté druhé:

Co znamená výraz theodicea?

Jak se dá charakterizovat dobro a zlo?

A co na to pan Zimbardo?

Vzhůru do kopečka

Duch. 

Aniž bych si to vypočítávala - a věřte mi, že ne - vyšlo mi dnešní povídání o duchu zrovinka na svatodušní svátky. 

Jak už jsme si říkali, již ve Starém zákoně se hovoří o tělu - basar, duši - nefeš - a duchu - ru´ach jako o trojnosti člověka, tedy trojích složek lidského jedince. 

Basar je náš dopravní prostředek, kterým přemisťujeme zde na tomto světě svou duši z místa na místo, a duch je poznání, možnost poznání a krásy, a to je nám dáno tam odněkud seshora, zvnějšku. Je to dar, kterým poznáváme, chápeme, vnímáme. Naše duše tento dar už pouze jen nějak zpracovává a váže k naší lidské jedinečnosti, k našemu egu. 

Krásně to chápal také Komenský - jako světlo vnitřní (duše), světlo vnější, světélkujícím naším tělem (možno nazvat charisma osobnosti) a světlo Boží, tedy světlo poznání. 

Nad naší zahradou krouží hejno čápů... a u bývalého chléva poletují vlaštovky. V troubě se peče tvarohový koláč k odpolední nedělní kávě. A jedna z našich koček spí na venkovním okenním parapetu a asi jí je krásně. Vše je tak, jak být má.

A víte co? Jsem ráda, že můžu - že ještě smím - vnímat, chápat, rozumět a přenášet se svým tělem tímto přenádherným světem...

Otázky dvacáté první: 

Proč se slaví svatodušní svátky? Znáte nějaké tradice s tímto svátkem spojené?

Který z velkých filosofů zasvětil svou filosofii filosofii ducha? A co o tom víte?

Vzhůru do kopečka - nefeš a pan profesor

 Jela jsem na schůzku s panem profesorem Janem Hellerem. Zajímalo mě, chtěla jsem se poradit, zeptat se, zda můžu studentům přednášet o duši - nefeši dle Starého zákona. Jestli tím, co říkám, neříkám nějaké bludy. A chtěla jsem to mít stvrzeno od znalce, který mi upřímně a rád odpoví.

V té veliké matičce Praze jsem se s panem profesorem kupodivu setkala cestou za ním už v metru. Prostě naprostě neskutečná náhoda.

I ptám se ho: Pane profesore, nemůžu nikde v Žalmech najít ten verš: Ty víš, Hospodine, že jsem prach, ty víš, že člověk usychá jako tráva...

A ten starý pán s klukovsky rozesmátýma modrýma očima mi v tom metru odpověděl: Ale děvuško, to přece v Žalmech není, to je Izaiáš, a dodal k tomu číslo verše.

Nezmohla jsem se na nic jiného, než na obdivnou poznámku, jak je skvělý, že to tak z hlavy ví. A on se jen usmál, a řekl: Byla by hanba, kdybych nevěděl. Zabývám se Starým zákonem více než padesát let.

Otázky dvacáté: 

1. Víte, co je nefeš a proč o ní v souvislosti s výchovou hovoříme?

2. A otázka navíc: Mají podle Vás zvířata duši? Jak to s tou duší vlastně je?

Vzhůru do kopečka - duše

Má duše je plná slz.

Má duše je plná smíchu.

Trošku se chvěji, trošku se bojím,

létám si nad světem

plavu ve svých hlubinách

možná se těším,

možná mám strach....

Otázky devatenácté: 

Jak se má na naší pouti Vaše duše? Jak se máte Vy samotní?

Vzhůru do kopečka - jen to tak vypadá

Je to trošku jako kruh, ve kterém se teď točíme.

Nebo jako kolo, kolo mlýnský...

Myslím tím teď naše otázky. Píšu oddechnout si, vydechnout, dáme odpočinkovou, oddechovou otázku, a ono přitom to ani tak odpočinkové není. Jen to tak vypadá.

Ono hodně věcí na tomto našem světě tak nějak vypadá, ale v podstatě je to úplně jiné. Všimli jste si? A babo potom raď.

Mít tak tři zlaté vlasy děda Vševěda. Nebo více než tři...

Otázky osmnácté: 

1. Znáte nějaká pojetí dítěte? A které je Vám osobně nejbližší?

2. A co o dítěti řekl C. G. Jung?

3. A co na to "věčné dítě" v nás?

Vzhůru do kopečka - oddechnout si

Chtělo by si to trošku vydechnout.

Cesta je namáhavá, únavná.

Sednout si do trávy a pozorovat oblohu. Jako kdysi dávno... 

Že ano. To ještě nebyla klíšťata ani jiná havěť, na loukách krásně kvetly vlčí máky a kopretiny a v puse se dal žvýkat šťovík. A nad ránem bylo slyšet, jak tatínek naklepává kosu před sečením trávy. Ta se pak sušila na sluníčku, hráběmi obracela nebo shrabovala do kopek, dokud krásně neproschla na seno.

Ach, to byly časy...

Chtělo by si to v tom životním spěchu na chvíli vydechnout a vrátit se tam,..., k té vůni  trávy a sena a dětství...

Otázky sedmnácté (už?), oddechové:

Mohli byste napsat nějakou svou vlastní vzpomínku na dětství? Prostě jen tak, bez dlouhého rozmýšlení? První, která Vás napadne?

Vzhůru do kopečka - dvojí iluze

 Dětství prý - jak si troufám tvrdit - je z našeho dospělého pohledu poznamenáno dvojí iluzí.

První iluze se týká toho, že my sami jej většinou považujeme za šťastné a krásné, za bezstarostné. Ale je to jen ten náš "dospělácký" úhel pohledu, naše potřeba to takto vidět a vnímat.

A druhá iluze se týká přesvědčení, že čím krásnější, pohodovější, láskyplnější dětství, tím bude krásnější, pohodovější, láskyplnější i naše dospělost. 

Nazvala jsem to obojí iluzí, protože se ukazuje, že tomu tak vždy není. Že je tomu někdy dokonce i naopak. Krásné, šťastné dětství pod křídly našich rodičů nemusí být zdrojem příštího šťastného života.

Je to prostě složitější než se zdá. Ale jednodušší a příjemnější a snesitelnější je žít si v této naší osobní po-hádce krásného dětství.

I kdyby bylo - nebylo...

Otázky šestnácté: 

1. Jaký je význam slova resilience a jak by mohla souviset s naším pojetím iluze dětství?

2. A jaký je význam slova frustrační tolerance a co ona má společného s výchovou? (nápověda: ve skriptech tuším nenajdete, v jiných mých publikacích snad ano...) 

 

Vzhůru do kopečka

Začínáme stoupat. 

Oč nám v životě vlastně jde? O stoupání někam vzhůru? Čeho - a proč - chceme ve svých životech dosáhnout?

Co je v životě vlastně nejdůležitější? Abychom byli oslovováni pan, paní Bc, pan, paní Mgr., pan paní dr, pan, paní doc... ? Nebo jen maminko, tatínku, dědečku,

babičko...

Oč nám v životě vlastně jde?

Někdy je hodně těžké se sami v sobě takto vyznat a zorientovat. 

A někdy je na nějaké to zorientování bohužel i pozdě...

Otázky patnácté: 

1. Kdo a kde řekl (napsal), že život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutelnými žaly, však není třeba říkat to dětem?

2. A proč s tím nesouhlasím(e)?

Už na cestě - dětství

Už jsme se - i na této naší pouti - zaplétli do dětství. Píšu úmyslně zaplétli - protože ve svém dětství jsme vždycky tak nějak zapleteni. Zaplétá nás, ať chceme nebo nechceme. A možná nejen zaplétá, ale také kolikrát i nevědomky spoutává...

Neseme si z dětství každý své břímě. Někdo těžší, někdo lehčí, někdo o něm ani netuší. Ale máme ho na svých bedrech jako zátěž. Někdy ho shodíme jako baťůžek či botičky, někdy je naopak na sebe navlékáme či nasadíme. Dětství. Daleké i blízké. Stejně jako to dítě v nás. Tajemné, nepochopené, ale velice konkrétní.

Být tak znovu dítětem. Opět tou malou holčičkou, tím malým chlapečkem. Vnímat svět a chápat jej dětskýma očima. Aspoň na chvíli... co bychom asi viděli?

            Otázky čtrnácté: 

            1. Myslíte si, že je dnešní dětství jiné než bývalo v minulých letech?

            2. Chtěli byste být znovu dítětem? Pokud ano, i v dnešní době?

Intermezzo III

 Hračky a přání z dětství. Jak křehké téma...

Přála jsem si kdysi dávno jako dítě předškolního věku velikého plyšového medvěda, takového, jakého jsme měli ve školce. Nikdy jsem ho nedostala. Ani v dětství, ani v dospělosti. Místo něj jsem tenkrát kdysi dávno dostala malou rezavou chlupatou opičku. Plyšovou, samozřejmě. Měla jsem ji ráda skoro stejně jako toho medvěda, kdybych ho byla bývala dostala...

Moje sestra v ten štědrovečerní večer našla pod stromečkem velikou mrkací chodící panenku s dlouhými blonďatými vlásky. Evičku. Vidím to jako dnes. Byla z ní nadšená. Do poslední chvíle jejího života seděla ta panenka na čestném místě na poličce v její ložnici... Nemám odvahu se ptát, kam se nyní poděje. Chodička, mrkací panenka Evička. Je to divné, ale nikdy jsem jí tu panenku, ani tenkrát pod tím vánočním stromečkem, nezáviděla. Přijala a brala jsem to jako fakt, že je prostě její. A také nikdy jsem si s ní nehrála. Nebylo ani proč. Ale čas od té chvíle uplynul jako voda. Změnily jsme se, zestárly, jedna z nás už není, už nejsou ani ti, kdo ji darovali, ale panenka zůstává. Mou opičku, kterou jsem si vlastně ani nepřála, vzal čas. 

Občas dostáváme nejen od lidí, tedy od těch nejbližších, ale také od života to, co jsme si nepřáli. A ti druzí ano. Ale zvykneme si na to. A provází nás to pak po celý další život. Někdy až do smrti. Ale možná namítnete, že ne vždy je tomu tak.

Zvláštní to svět... plný panenek, medvídků, opiček, autíček a dalších hraček, které udělají nesmírnou radost (než skončí na smetišti). 

Už na cestě - čas

Šťastná třináctka. Třinácté budou naše dnešní sobotní otázky.

Už třinácté. Všímáte si, jak to letí? Myslím čas. Letí-li vůbec. Je-li vůbec. Prý jsme si ho vymysleli jen my lidé, ale jinak je vše jen trvání. No jo, je to tak.

Vše neustále je, vše neustále trvá. Štěstí, láska, ale také bolest, smutek. Radost. Žijeme v ne-čase, ale naplnili jsme si ho časem, ve kterém se vše střídá. Noc a den, jaro, léto, podzim, zima...

Mám ráda tyto filosofické úvahy. Ale občas v nich "časově" tápu. Ale když myslím na ty, kteří mi byli blízcí, které jsem milovala, a kteří už nejsou, pak cítím, že neustále jsou tak nějak přítomni. A pak najednou chápu i to trvání...

Otázky třinácté: 

1.  A. de Saint Exupéry řekl: Jsem se svého dětství. Máte někdy také tento pocit?

2. Kterou hračku z dětství jste měli - máte - nejraději? Vzpomínáte?

Intermezzo II

Ledoví mužíci. Zatím bych řekla - v této podivné době - že jsou tak trochu deštiví. Uplakaní. Ufňukaní.

Jako tento svět. Ale prý máme vše, co nám přináší, přijímat s radostí. Někdy si myslím, že ten Komenský byl ale divný podivín. Možná ledového srdce, když tohle takto dokázal hlásat. Žádný ufňukanec. 

Možná ale jen nečetl noviny, nekoukal do seznamu na netu, nevěděl o všech hrůzách a neštěstích, dějících se na tomto světě. Tak se klidně mohl i radovat. Holomek.

Nebo právě naopak. Věděl až moc dobře. Až příliš mnoho, příliš moc toho věděl. Vždyť sám říkal - kdo nic nezakusil, málo ví.

Proč ale máme vědět? Nestačí jen být, žít, radovat se, milovat? Tak jako ti ledoví mužíci? Vždyť asi právě oni měli otevřená, milující srdce, když byli svatí. A být svatý znamená být milující a dobrý.

A třeba i ledový. Nebo i uplakaný, ufňukaný, deštivý.

Vždyť krásně je na světě. A možná i mimo něj. A proto je možné se možná i radovat...

Už na cestě - ens amans

Takový zvláštní pojem - logika srdce. Nebo lépe řečeno: nelogická logika dětského srdce.

Někdy se nad touto nelogickou logikou srdce nejen zachvěje, ale i sevře. Když vidí, jak je dětské srdce neúprosné v tom, jak potřebuje milovat. Nejen být milováno. A jak málo my už dospělí o tom víme.

Je nádherné prožívat dětství v milující se rodině. A jak opět řekl - napsal - Komenský: je obtížné, co je krásné. A přitom k tomu někdy stačí tak málo. Prostě "jen" milovat.

Málo? Vlastně je to to nejvíc, co v životě můžeme udělat. Být ens amans - milující bytosti. Jak by bylo na světě krásně, kdyby tomu tak bylo, kdybychom oněmi milujícími se bytostmi skutečně byli.

Nebo tomu tak je? Jsme?

Otázky dvanácté: 

1. Jak rozumíte pojmu logika srdce?

2. Která pohádka o lásce je Vám osobně nejbližší? (Znáte, máte vůbec nějakou takovou?)

Už na cestě - zmrzlíci

A už je máme opět tady. Koho? No přece zmrzlíky! 

První zmrzlík Servác je zde. Přišel s včerejší u nás aspoň první jarní bouřkou. Tráva na zahradě je ještě mokrá, napitá deštěm. I našim koníkům docela chutná. Ale ptáčci v keřích zrána poněkud umlkli. Možná údivem... Popíjím svou ranní kávu a pročítám si vaše včerejší odpovědi. A přiznám se, ani nevím, co mě včera napadlo ptát se, jestli láska je tou, která někdy ublíží. Tuto otázku jsem tady na tohu-vabohu ještě nikdy nepoložila. Jste první :-)

Ale co na to všichni ti, kteří o lásce krásně filosofují? Co na to třeba sv. Augustin se svou větou: Miluj, a dělej, co chceš?

A co na to "unavená" srdce? Zmrzlá srdce? Nejsme někdy ve vztahů k jiným lidem právě my samotní oni zmrzlíci? Ne Servác, Pankrác, Bonifác, ale já, ty, on, ona....?

Mít unavené, mít zmrzlé srdce. Někdy se to stává. 

Otázky jedenácté, nesouvisející, ale o to zvídavější: 

1. Kdo to vlastně byli, ten Servác, Pankrác, Bonifác a proč jsou "zmrzlíky?"

2. Dokázali byste zmrzlíky nakreslit? (třeba dětem?)

3. A vymyslet k tomu krátkou pohádku? (Pokud už neexistují...)

Už na cestě - láska prý

Láska prý podle nejnovějších psychologických výzkumů vlastně ani není emoce. Spíše to je "jen" nějaký program v mozku. 

Vidím ji: tajemnou, zasněnou, smutnou. Takovou postavu, v průsvitném hávu, zničenou lidmi, kteří jí neustále ubližují a klamou. Prostě láska.

Tak prý už není ani emocí, jen nějakým podivným programem v mozku.

Achich jo... 

Otázky desáté:

1. "Milovati dítky přirozené jest; ale nezjevovati jim celé lásky opatrnost jest",

napsal Komenský ve svém Informatoriu školy mateřské. Co tím asi myslel? Může zjevování lásky nějakým způsobem ublížit? Pokud ne, co myslí tou opatrností? Proč tato slova?

2. Může láska ublížit?

3. A co na to opičky?

Už na cestě - hmm, s láskou?

 Ano, hmm, s láskou...

ono se to někdy jen tak pěkně říká. Putovat, jít dál, být naplněni láskou, radovat se, usmívat... A to i tehdy, kdy i přes teploučké sluníčko a světlo všude kolem je v srdci spíše tma. Nebo v duši. Nebo v nitru. Nebo někde prostě tam - kdekoli někde uvnitř nás. 

Nad naší zahradou létají čápi - ti čápi, které měl můj tatínek tolik rád (a už je nikdy neuvidí). Na zahrádce kvetou tulipány a rododendrony, jejichž fotky jsem vždycky s hrdostí posílala své sestře (a už není kam je poslat). Tož tak. S láskou, která smrtí nekončí, ale přesto tak nějak přetrhává společnou nit. Nit života.

Možná, možná nebýt této podivné doby, podivné nemoci, všechno mohlo být jinak. Vloni o této době byl jen strach - ale bylo dobře. Byli jsme živí.

A tak jdeme s láskou...

Otázky deváté:

1. Znáte nějaká pojetí lásky? Prosím, vypište...

Už na cestě - s láskou

Tak už jsme na cestě. Jdeme s láskou. Nebo za láskou? Ale, když toto řekneme, co to vlastně znamená? Láska je všude kolem nás, ale pochopit, zachytit se nedá. Píše se o ní, zpívá se o ní, je hlavním tématem našich životů, ale...

Čím je, kým je a jak ji vlastně poznáme? Jak poznáme, že jsme se s ní setkali? Taková ta naše lidská láska. Mezilidská. Nebo jak to vlastně je.

Jak to vlastně je?

Možná by nám na to odpověděl včerejší svátek maminek. I když, kdo ví...

Omlouvám se dnes za toto téma. A zároveň děkuji za to, že něco takového jako láska prostě tak nějak je... tajemné, neuchopitelné, přesto všudypřítomné všechno

Otázky osmé - vizte v textu

Na začátku cesty - maminkám

Krása, krása, krása.

Čtu si vaše odpovědi, a toto jsou slova, která mne při čtení napadají. 

A doba se mi s takovými skvělými poutníky, jakými jste, už nezdá být až tak podivná. Moc za to děkuji:-))

Ale jinak, dnes je první květnová neděle. Svátek matek. Přiznám se, neznám historii tohoto svátku (však za chvíli to bude v otázkách pro vás 😉, ale, ale, trošku to koresponduje s předchozí otázkou o andělích, nemyslíte?

Maminko moje tam někde, která jsi už dávno mimo tento svět, ještě stále cítím Tvou blízkost. I když přiznám se, bolest z Tvého odchodu překlenuly bolesti další, čerstvější..., smutek po tobě stále zůstává. Kolikrát přemýšlím, co bys řekla tomu a tamtomu, jakou radost nebo naopak smutek bys v očích měla. Jak by ses zachovala Ty, co bys řekla tomuto dnešnímu světu. Jak by se Ti tady teď líbilo...

Děkujeme dnes maminkám... Může být krásnější svátek?

Přeji všem pokojnou, klidnou, neděli. Všem maminkám. Těm minulým, současným i budoucím...

Otázka sedmá, maminkovská: 

1. Odkud se vzal svátek matek?

2. Pamatujete si z dětství nějakou básničku, věnovanou maminkám? Pokud ano, která to byla?

Na začátku cesty - andělíčci

Ne, nemyslím tím nějaká nebeská stvoření. I když, možná i ano.

Spatřila jsem před chvílí všechny andělíčky i se zástupem všech svatých k tomu. Ne, nebyl to žádný posvátný zážitek, žádná mystická extáze. To jsem si jen tady doma v zamyšlení před chviličkou ukopla o štokrle kousek prstu u nohy. Andělíčci snad i krátce zapěli. Taková bolest to byla.

Prý - řekl někdo moudrý - v životě je nutné, aby občas něco zabolelo. Pozvedá nás to. Učí nás to žít. A nakonec, bez bolesti by nebylo ani té radosti... (?)

Uff. Ať si pánové klidně filosofujou, ale ať se z toho pozvedání vynechá můj nebohý prstíček. A nakonec i ti andělíčci...

Otázky šesté, odpočinkově relaxační:

1. Patří andělíčci do postmoderního světa? 

2. A co na to Anděl Páně? Měl by radost?

3. A do třetice: Znáte nějaká výchovná rčení o andělích? (Nápověda - že by např. Komenský?)

Na začátku cesty - kdo jsme

Pojetí člověka.

Taková všetečná otázka: co jsme, kdo jsme, jací jsme, proč jsme?

Máme vůbec čas si v této době klást podobné otázky? A není to zbytečné se takto ptát? Proč vlastně?

Člověk se ve filosofii stal tou "zásadní" otázkou teprve přičiněním R. Descarta. Do jeho doby to lidi, ani ty filosofy, prý zase až tak nepálilo a netrápilo. A najednou - kdo vlastně je, ten ego cogitans?

Krásně to vyjádřil S. Freud, když řekl, že největší otázkou pro Freuda je Freud sám.

No jo, no. 

Jsme si tou největší otázkou. 

Otázky páté: 

1. Které pojetí člověka je Vám osobně nejbližší? Iratio, animal rationale, imago Dei nebo ego cogitans?

2. Můžete zdůvodnit proč?

intermezzo první

Nasadit si botky, které nejsou samochodky, a vydat se na cestu.

Není to vždy jednoduché. Navíc, když nevíme, co nás cestou čeká. A přesto jdeme. Každý tou svou poutí. 

Někdy je obdivuhodná ta odvaha, se kterou jdeme cestou necestou. 

Přes hory, přes doly, přes řeky a údolí. 

S ranečkem svých zkušeností na zádech a v botkách, které nás prozatím nikde netlačí. 

A se smutkem, který ještě nebolí. 

Nebo s radostí?

Možné je věřit v obojí.  

Na začátku cesty - ranní káva

Krásné ráno. 

Ranní káva voní pokojem, venku zpívají ptáci, kočky čekají na zápraží na ranní příděl stravy, jako kdyby myší venku nebylo dost, slunce už nakukuje okny a rozprostírá své paprsky po zahradě, prostě svět se probouzí do nového rána.

Svět? Čí svět? Hmm. Vzpomínáte na tu básničku ze školy, kterou napsal stejný autor jako o koucourkovi, který se ztratil, jak končí dotazem k dítěti: copak je Tvůj ten svět? A dítě odpovídá: A není?

Tož tak. Žijeme všichni - každý - ve svých světech. Mezi spoustou lidí, a v podstatě sami. 

Ta ranní káva opravdu krásně voní...

Otázky čtvrté: 

1. Na začátku jakékoliv cesty se obvykle "legitimujeme". Mohla bych poprosit o Vaše představení se? Kdo jste, kde pracujete, proč studujete...? Co očekáváte?

2. O kom z velkých filosofů tvrdíme, že nás uvrhl do samoty našeho vlastního nitra, tedy do našeho ego cogitans?

3. A co na to včelka Maya?

4. A další vtěrklá otázka: o kterých básních a o kterém autorovi je v textu řeč?

Na začátku cesty - před poutí

 Žijeme prý v postmoderní, v postfaktické době. 

Někdy přemýšlím o tom termínu post-fakt. Že jako už nás nezajímají fakta? A když, tak jaká? Ta skutečná? A co jsou ta skutečná fakta? Když v postmoderně je vše relativní?

Stačí si k ranní kávě otevřít noviny. A napadá nás otázka Pilátova: Co je pravda? Post-faktické na tom je možná i to, že se jednomu už ani nechce o tom přemýšlet 😙😙

Hmm. Otevřela jsem si před chvílí svou e-mailovou adresu tohu-vabohu@seznam.cz s tím, že se podívám, jestli "už" putujeme a zda-li o této adrese víte, když jsem vám ji tady zapomněla napsat -

a ejhle! Už zvesela kráčíme!!!!

Tak tedy moc děkuji, že jsme spolu, že už vcházíme do světa podivné-nepodivné filosofie. 

Otázky třetí: 

1. Který ze tří "našich" přístupů k filosofii se Vám osobně nejvíce zamlouvá? (Nápověda z přednášky, ve skriptech nenajdete: údiv, zodpovědnost, let)

2. Které symptomy postmoderního světa se Vám zdají být nejzáludnější? (Nápověda přednáška a skripta)

3. A co na to mraveneček pod Eiffelovkou?

Na začátku cesty

 Prý podivná doba.

Podivná doba v podivném světě.

Jinými slovy, doba nesamozřejmosti samozřejmého. Co je vlastně samozřejmé?

Já, Ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona a zvratné se, které nemá tvar pro první pád. Pamatuji ze školy :-)

Co je ještě samozřejmé? No přece svět kolem nás. Příroda. Život. A co není samozřejmé? No přece to všechno výše jmenované. Divná to doba, divný to svět, kdy vše je jeden velký propletenec.

Hmm. Procházím se naší zahradou, krásně kvetou narcisky i tulipány. Nejkrásněji si však poradila sama příroda. Vyrostl zde nádherný koberec pomněnek, protkaný pampeliškami. Jen tak sobě si. Že chtěl. Nádherná samozřejmost v nesamozřejmosti. Však posuďte sami. 

Otázky druhé: 

1. Kladete si ještě otázky? Nebo jsem Vás kladením otázek tak trochu "zaskočila?"

2. A myslíte si také, že žijeme v divné době divného světa?

Májové putování v podivné době

Dobrý den, 

vítám vás všechny na našem májovém putování. Nazvala jsem jej Májové putování v podivné době. Takto totiž na mne tato doba působí...

Půjdeme společně dne za dnem nejen tímto životem v podivné době, ale hlavně filosofií výchovy. 

Čím je filosofie? Potřebujeme ji ještě v této době? A pokud ano, proč?

Má to všechno kolem nás vůbec nějaký smysl?

A pokud ano, jaký? A k čemu si vůbec klást nějaké tyto i jiné podivné otázky?

Všimli jste si? Venku jsou již v plné kráse rozkvetlé stromy, hlavně třešinky.... Tráva se zelená a jarní květiny už některé dokonce odkvétají. Krásně je na světě. Na naší zahradě rozkvetly temně červené tulipány, a mezi nimi se skví jeden úplně bílý. A pak že svět není podivný...?

První otázky našeho putování vizte přímo v textu :-)))