Výchova ke kázni bývala přísná a strohá, jak je zřejmé i z citace Jana z Lobkovic: „Událiť se míti syny, tresci je za mladu a nedávej jim vůle, mrskej metlou, bičem za času, aby dada jim příliš vůli nad nimi, potom žalosti své neuzřel a nedočkal. Udá-liť se míti dcery, opatruj jich pilně jak oka svého a mátě i s tebou buďte nad nimi jako ostřížové. Ať se vás bojí, a mrskejte, bijte, nelitujte metly, když toho zaslouží...“ Neboť prý „metla vyhání děti z pekla“. Vedle metly a prutu se však používalo také mocné slovo poesie a pověry.
Například plačtivé dítě se uklidňuje: „Mlč, děťátko, neplakej, sic by příšel rohatej, nabral by tě na rohy a bylo bys ubohy“.
Hněvivému vzteklounkovi maminka zpívala: „Nehněvaj sa, hněvušku, povezem tě na vuzku, zavezem tě pod mezu, tam tě žáby rozvezu“.
Když chtělo dítě neustále jíst a dožadovalo se jídla, maminka říkala: „Ešče máš tvrdé čelo, nemosíš jest“, nebo „Co máme k snídani? Prase píchaný! Co máme k obědu? Hrnek od medu! Co máme k svačině? Saze v komíně! Co máme k večeři? Hrnek od peří!“
Bědovalo-li dítě, že je mu zima, matka namítala:„Jdi do Říma, je tam teplá peřina“. Na všetečnou otázku „Co je to?“ zní odpověď: „Z raka klepeto“.
Ptá-li se dítě před obědem, kolik je hodin, odpověď zní: „plný komín“.
Bralo-li dítě nůž, bylo okřiknuto výstrahou: „Od noža bolí koža!“
Pravidla o slušnosti a zdvořilosti byly zdůvodňovány vyššími příčinami. „Kdo mnoho jí, hloupne, kdo jí příliš mastné, oslepne“.
Sedí-li dítě a klátí nohama, kope rodičům hrob.
Když děvče hvízdá, Panna Maria pláče.
Ušpiněnému dítěti se říkalo, že „zobalo s vranami“.
Neposlušné děti se také různě strašívaly. Nejobecnějším strašákem byl bubák, v ženském rodě bobača. Chtělo-li dítě tam, kam nemělo, strašívalo se Magou, která chodívala jen za tmy. Klekánice chodívala po klekání, ale jen večer na návsi, do stavení nechodila. V noci strašila nocula.
Nejhroznějším strašákem býval slepičí duch na telecích nohách. Byl všude, kam děti nesměly - u řeky, u studny a na jiných nebezpečných místech.
