31. 12. 2010

po vánoční pouti

Moc děkuji všem, kdo jste mi poslali své předvánoční putování. Zatím jsem nereagovala, jen pročítám - jsou nádherná. Opravdu všechny jsou dárkem, opravdu moc si vašich prací vážím. Vím, že otázky nebyly jednoduché a že byly hodně k zamyšlení a hodně zasahovaly i do soukromí. O to více jste mi udělali radost.
Přeji vám všem hodně podobné radosti a štěstí a spokojenosti v novém roce, který již za chvíli nastane. Těším se na jednotlivá setkání s vámi - ať už při komentářích vašich zastavení, tak osobně příští sobotu.
Mějte se zatím moc pěkně,
mp

30. 12. 2010

Intermezzo jen tak

Ani nevím, co mne to popadlo, možná na mne padl smutek, ale sedla jsem si dnes ke klavíru. Jen tak.
Kanárek přestal zpívat, andulka jako by zkameněla, žebřička přestala na chvíli kvikat.
Bylo to humorné, protože to celkově šoklo i naše maltézáčky.
Pepan (to je jeden z nich) chvíli bezradně pobíhal, pak přiběhl ke mně, postavil se na zadní, předními tlapkami se opřel o mé nohy a hlavičku si položil na jednu z nich a udiveně hleděl.
Když po chvíli pochopil, že s tou divnou činností neskončím (pokoušela jsem se zahrát Pro Elišku a pak Hallelujah), tak u té druhé skladby, která zněla celkem i jo, to chuděra nevydržel a začal na mne vrčet.
Strašně mě to rozesmálo, protože náš Pepan vrčí, jen když se bojí nebo když ho něco bolí, třeba při čištění nebo česání nebo prostříhávání srsti.
A tak předčasně skončila má nově nabíhající umělecká kariéra.
Protože ani zvířata by neměla trpět...
Píšu to s přáním všeho dobrého do nového roku, který nám pozítří začne. Dělejme vše jen tak, aby tou naší činností netrpěli nejen lidé, ale aby ani zvířata nemusela divně koukat nebo přestat zpívat nebo ve strachu či bolesti na nás vrčet.
Kéž se nám to zadaří... :-)

24. 12. 2010

Putování dvacáté druhé - závěrečné

Jsou Vánoce. Takže už nejsme předvánoční, ale vánoční.
Děkuji Vám všem, kteří jste se mnou touto poutí šli. Svým způsobem je to zvláštní - zodpovídáním otázek jste nejen splnili požadavky k testu před zkouškou, ale zároveň jste mne tím i obdarovali. Protože Vaše putování jsou pro mne vlastně takovým netypickým dárkem.
A asi to je také dobrá rada pro život. Nebo spíše přání. Cokoliv děláme, i kdyby se to zdálo být povinností, bychom měli dělat tak, aby to mohlo být chápáno také jako dárek pro druhé.
Na světě by pak každý den byly Vánoce.
Ale my všichni je máme dnes. Mějte je tedy krásné, pohodové, spokojené, láskyplné - prostě takové, jaké mají být.

Otázka č. 22 závěrečná: Proč je odpuštění tím největším dárkem?

Předvánoční intermezzo 3

Tak, dárky jsou sbaleny.
Jsou to ty nejkrásnější předvánoční chvíle - chvíle setkání s Ježíškem.
Balím dárky, skládám ke každému dárku krátkou básničku, venku je už vždycky noc a brzy se rozední do Štědrého dne.
Jsou to tiché chvíle, o samotě, s dárky, s básničkami, s balicím papírem. Ve špíži už "odpočívá" bramborový salát, hrách na polévku je namočen, těsto na vánočku připraveno.
A Ježíšek, ten opravdový, láskyplný, je tiše se mnou, a těší se na své narození.
Toto už nejsou chvíle stresu, jsou to chvíle sváteční.

23. 12. 2010

Putování dvacáté první

Už vím, co by mělo v životě skutečně platit, aby se nám žilo dobře. Je to taková prastará moudrá krásná rada. Ale asi musí být odžitá zkušenostmi a vyzkoušená bolestí, že ji tak často nechápeme.
Představte si, že každý by se k Vám osobně choval pouze a jen tak, jak se k ostatním chováte Vy. Je to tak jednoduché - pokud chci, aby mě lidi měli rádi, mám je ráda, pokud chci, aby ke mně byli hodní, budu hodná -
Zní to tak mile naivně, ale funguje to. Kolikrát mne napadá, když se ke mně někdo chová tak, jak zrovna nechci, co by se stalo, kdybych se zachovala stejně...
Kdybychom se všichni tady tímto řídili - chovej se k druhému tak, jak chceš, aby se on choval k tobě,
bylo by nám na světě fajn.

Otázka č.21 jen tak: Už se těšíte na Ježíška? Co to pro Vás znamená - těšit se?
Otázka č. 21 prostá: Souvisí těšení se s filosofií výchovy?

Mikulášská zastavení

Dobrý den všem, moc se omlouvám, ale nestihla jsem vás všechny ještě okomentovat, i když pročetla jsem už všechny. Protože kromě těch prvních 40 studentů na termínu 14. 12. ostatní nevíte, zda-li mi vůbec Vaše mikulášská zastavení došla a začínáte z toho mít někteří obavy o splnění zápočtu, zapíšu dnes všem (do půlnoci to snad stihnu), od koho prokazatelně zastavení mám, zápočet s tím, že okomentované pošlu v průběhu svátečního volna. Budu ale po vás pak chtít jediné - reakci na to, že jste má okomentovaná zastavení četli :-)
moc zdravím a přeji krásné Vánoce,
mp

22. 12. 2010

Putování dvacáté

Někdy bych si přála být bohatým člověkem. Ne pro sebe, ale pro jiné. Musí to být fajn pocit, mít tolik peněz, že je můžete rozdávat druhým. A bez problémů.
Druhým lidem se ale dá rozdávat i něco jiného. Třeba dobrá nálada, úsměv. Pravda, když někomu chybí finance na přežití, tak mu dobrá nálada a úsměv moc nepomůže. Ale jsou lidé, kteří mají hodně, a přesto mají málo.
Kolikrát na to myslím, proč tomu tak je. A že to je někdy asi i projev úzkosti. A strachu. Že prostě může nastat situace, kdy nebude z čeho dál žít.
Je mi takových lidí, kteří jen úzkostlivě počítají, někdy docela i líto. Nemyslím si totiž, že mají šťastný život.
Štěstí je jít si světem volní jako ptáci, s pocitem svobody, nespoutanosti. A nikomu "kolemjdoucímu" přitom neublížit.
Ach jo.
Otázka č. 20 k zamyšlení: Jak zní první tzv. nutný postulát I. Kanta? A co so i tom sami myslíte?
Otázka č. 20 k zamyšlení ještě více: Jak zní tzv. druhý nutný postulát I. Kanta? A opět - co Vy sami na to?
Otázka č. 20 nejzamyšlenější: A třetí postulát? A co s ním? Věříte, že tomu tak skutečně je?

21. 12. 2010

Putování devatenácté

.... a na zemi pokoj lidem dobré vůle...
Byli jsme dneska nakupovat a všude ve městě bylo tolik lidí, že jsem chvílemi myslela nepokorně na to, že bych možná i zrušila Vánoce. Že se to prostě nedá, být v tom téměř davovém nákupním šílenství. a že proč to vlastně všichni děláme. Ale pak mi manžel koupil na Masarykově náměstí u jednoho ze stánků vánoční punč - a hned bylo na světě veseleji. Nevím, jestli těmi lidmi kolem, nebo tím punčem :-), ale bylo líp. Ale i tak se mi v mozku zachytila ta myšlenka o pokoji lidem dobré vůle... a koho se to vlastně týká.
Jsme lidmi dobré vůle? A pokud ano, jak se to pozná?


Otázka č. 19 vtíravá: Souvisí pojem dvojí naivita s pokojem pro lidi dobré vůle? Pokud ano, jak?
Otázka č. 19 zádumčivá: Myslíte si, že každá facka skutečně letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí?
Otázka č. 19: Souvisí vánoce s pojetím postmoderní doby? pokuste se vysvětlit, pokud to jde :-)

20. 12. 2010

Putování osmnácté

"Strom o své ubohosti neví, a proto je ubohý. Člověk o své ubohosti ví, a proto je vznešený," řekl jeden slavný filosof.
Víme o své ubohosti? A co to znamená - o ní vědět? a proč je člověk tím, že o ní ví, vznešený?
Někdy si při pohledu na lidi kolem sebe nemyslím, že by zase až tak vznešení byli. A že by věděli, že jsou ubozí. Spíše se někteří tváří, že jsou pány tvorstva. Jedineční a jediní.
A nevím, co je lepší si o sobě jako o člověku myslet. Jestli to první nebo to druhé.
Ale pomalu nastává doba vánoční... a mně se o Vánocích zdají být lidé ani ne ubozí, ani ne vznešení, ale prostě a jednoduše se mi zdají být lidmi vánočními.
O vánocích jsou všude vánoční lidé.
A takové je mám ráda.

Otázka č. 18 opakovací: Kdo řekl onu úvodní slavnou větu? A jak byla myšlena? Jak jí rozumíte?
Otázka č. 18 záludná: Co si myslíte, že si představuji pod pojmem "vánoční" lidé?

Předvánoční intermezzo 2

Již jen to samotné slovo – Vánoce - je slovo kouzelné.
A voní dětstvím. Dětstvím, které už bylo.
Mám ráda Vánoce. Sníh. Cukroví. Kostel vyzdobený vánočními stromky a Betlémem.
A vánoční písně a koledy.
A dárky. Nebudu si nic namlouvat – mám tuto dobu ráda.
Ale už dávno není taková, jakou bývala kdysi. Od určité doby to není doba bezstarostná. A už vůbec ne doba odpočinku. A už vůbec ne doba pohádek.
Některé pohádky, které běží v televizi, vlastně v době jen o Vánocích, jsem nikdy neviděla celé. Jen úryvky. Tak, jak mi dozněly z obývacího pokoje směrem do kuchyně.
Každým rokem si říkám, že to bude jinak. Že nepadnu pod stromeček v ten krásný štědrovečerní večer únavou, po několika probděných nocích a po prožité úzkosti, že nebude všechno tak, jak být má. Že nebudu koukat na stromek jen jakoby z dáli a náš starý Betlém mi nebude připadat cizí a ještě cizejší. Že prostě o Vánocích budu mít skutečné Vánoce. Někdy je ale stěží vnímám i na půlnoční.
A tak mám velké přání, tajné, ukryté, smutné zároveň – chtěla bych, aby Vánoce byly opět Vánocemi.
Tichými, klidnými, spokojenými, pomalými, meditativními, zamyšlené u jesliček, s koledou někde hluboko v srdci.
Takové, jaké bývaly Vánoce kdysi dávno.
Vánoce dítěte.

19. 12. 2010

Putování sedmnácté

Zbývá už jen krátký čas. Nemyslím tím jen dnes do půlnoci, ale také do Štědrého dne.
Přiznám se, že každým rokem počítám, kolikery Vánoce to už jsou, které mám možnost prožívat. A kolik jich možná ještě bude.
Protože vždy je nám jen všechno dáno - a tak je to i s Vánocemi. Jsou nám "dány."
Je to zvláštní, jak málo si někdy vážíme a uvědomujeme tuto "danost.". Že věci nejsou samo sebou. Že to, kým jsme, není samo sebou. Že to, co a jak je kolem nás, a hlavně - že lidé, které potkáváme, nemusí být a nejsou samo sebou. Že nám jsou dáni, že je nám dáno je potkávat.
V tom předvánočním shonu, nákupech, úklidu, dohánění posledních termínů, ale také těšení se a příprav na to, že budou Vánoce, na to kolikrát zapomínáme.
Na to, že i náš čas je nám pouze dán.
I čas našeho putování...
Otázka č. 17 přemýšlivě nadčasová: Co znamená pojem circumambulantio? A jak jej můžeme chápat v souvislosti s pojetím času?
Otázka č. 17 pohádkově laděná: Znáte nějaké rčení, pověst či pohádku na téma "čas"? Pokud ano, napište jakou....
Otázka č. 17 víceméně provokující: Jak jste na tom se svým časem? :-)

18. 12. 2010

Putování šestnácté

Jaký je rozdíl mezi putováním a zastavením?
Když putujeme, tak odněkud někam jdeme. Světem, životem, vzpomínkami. Putujeme přes krajinu svého dětství, svých lásek, svého dobrého i zlého. Svých vědomostí a zamyšlení.
Když se zastavujeme, tak v tomto putování úmyslně chvíli přetrváváme. Zastavení znamená nejít chvíli dál, odpočinout si, nabrat znovu sílu, čerpat z toho, kým jsme a co jsme a čím jsme si už prošli.
Někdy se mi to plete. Před chvílí jsem opravila "nadpisy" dvou našich posledních "putování", protože jsem je z ničeho nic a bezmyšlenkovitě nazvala zastaveními.
My bychom se však měli po každém zastavení opět odhodlat putovat dál. Malá předvánoční pouť je o tomto. O tom putování s vědomím, že zastavení už byla. Že máme sílu jít dál.
No a právě také filosofie výchovy je o tomto putování. Přes pojetí světa, člověka, dítěte, lásky, duše, dobrého i zlého bychom měli dojít k tomu podstatnému - k moudrosti z lásky. Ne filo-sofia, ale sofo-filia.
Přeji nám všem v tom závěrečném putování k "sofo-filii" hodně odhodlání a trpělivosti.

Otázka č. 16 z předvánočního shonu: Spěcháte? Víte kdo řekl, že: "všelikéť kvaltování toliko pro hovada dobré jest?"
Otázka č. 16 poněkud těžší (pojmová): Co znamená pojem dvojí naivita?
Otázka č. 16 moje oblíbená (a co bych opravdu chtěla, abyste věděli): Co znamená pojem životní zdatnost?

17. 12. 2010

předvánoční intermezzo 1

V pokoji voní vanilkové rohlíčky. A linecká kolečka.
Maminka stojí v kuchyni u dřezu a myje nádobí.
Venku tiše - jak jinak než tiše - padá sníh.
Je večer, a svět už je celý ztemnělý. Možná někde vysoko na nebi svítí hvězdy. Ale z okna mého pokoje to není vidět.
Ležím ve své postýlce a listuji si v nějaké obrázkové knížce. Ještě neumím číst...
Za týden budou Vánoce. Štědrý den. Přijde Ježíšek a přinese nám dárky. Vím, co bych chtěla. Velkého hnědého plyšového medvěda, jakého máme ve školce. Tak strašně moc se mi líbí. Tak strašně moc bych ho chtěla mít i doma. Ale nebudu to říkat mamince. Vždyť dárky nosí Ježíšek, a Ježíšek o mém přání ví. Určitě mi toho medvěda přinese...
Listuji si ve své obrázkové knížce, z kuchyně slyším maminku a pomalu usínám. Za týden budou Vánoce.
A také že byly. Protože ony vždycky nakonec jsou.
Ale - toho tenkrát tolik vytouženého medvěda mi Ježíšek ten večer nepřinesl.
Vlastně - nepřinesl ho nikdy.
Asi na mé přání zapomněl...
kdo ví

Putování patnácté

Zkroušené srdce.
J. A. Komenský píše v Labyrintu světa a ráji srdce o tom, že Bůh bydlí na dvou místech. Na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném.
Proč bydlí Bůh, zde na zemi, v srdci zkroušeného člověka? Copak musíme být nešťastní, smutní, zkroušení, musíme mít srdce obepnuté tesknotou a smutkem, aby v nás bydlel Bůh - chápaný jako láska?
Pokud máme srdce naplněné láskou k ostatním lidem, pak se nás bolest a neštěstí, utrpení a smutek druhých lidí dotýká. Můžeme být veselí a šťastní, ale z bolesti druhých máme srdce zkroušená a teprve z této zkroušenosti v nás vyrůstá touha jim pomoci. Jen milující lidé žijí pro druhé, ne pro sebe. Je třeba mít zkroušená srdce, abychom pochopili, o čem je tento svět. A pomohli, aby byl jiný.
A proto v těchto lidech bydlí Bůh.
Otázka č. 15 zjišťující: Jak chápete pojmy bytostná a podmíněná láska?
Otázka č. 15 znepokojující: Proč potřebujeme k životu oba tyto typy lásky?
Otázka č. 15 navazující: Souvisí tyto typy lásky s Vánocemi? Jak?

16. 12. 2010

Putování čtrnácté

Třináctka je prý šťastné číslo. No nevím, no :-)
Jestli se má a dá věřit číslům. Mnoho filosofů si myslelo, že ano.
Číslo je ale velkou abstrakcí. Už jste někdy viděli číslo? Jako číslo jako takové?
Já ne. Jen jeho symbol.
A tak mne napadá, že to tak je mnohdy s mnohými věcmi kolem nás. Jsou, a vlastně nejsou. Máme jen symboly, symbolická vyjádření, a v podstatě nic víc pod těmi symboly, jen představu toho symbolu.
Třeba - třeba jako zlo, které je chápáno často jen jako nedostatek dobrého. A jen a pouze symbolicky vyjádřitelné.
Takže možná je třináctka číslem ne šťastným, ale nešťastným. Záleží jen na úhlu pohledu.
To jsem Vám to teď všechno hezky a srozumitelně vysvětlila, že jo?
Otázka č. 14 zapeklitá: Co jsem tímto svým článečkem asi chtěla říct? :-)
Otázka č. 14 milá a pěkná: Jak to je s těmi střípky lásky podle Empedokla?
Otázka č. 14 shrnující: Ä jak to je spojetím lásky vůbec (podle M. Schelera?)
a otázka č. 14 rozmarná: Vidíte souvislost toho všeho?

15. 12. 2010

Putování třinácté

S tím putováním je ale někdy i potíž.
Třeba dnes.
Venku krásně bílo, klouzavo, a já běžela (jestli se té rychlé chůzi tak dá říct, ehm, jestli se tomu, jak jsem šla, dá říkat rychlá chůze) do výuky z ulice Fráni Šrámka na ulici Varenskou. Do nedávna jsem se "pohybovala" spíše v centru města, z Reální na Mlýnskou, ale co naplat, od chvíle, kdy se filosofické fakultě podařilo vyšoupnout nás jinam (což cítím jako křivdu, protože původní budovy patřily pedagogické fakultě a rozříštěná tak po celé Ostravě měla být ona, ne my), tedy co jsem se tak pohybovala z místa na místo, ruply mi asi měsíc staré kozačky. Podélně z obou stran a obě najednou.
Šla jsem tak nějak v tom dnešním sněhu v podstatě v ponožkách. S myšlenkou, že postupně umrznu od noh směrem k mozku.
I vzpomněla jsem si na to naše malé předvánoční putování. A že teď to mám doslova a že to mám za to.
A hned mi bylo hřejivo u srdce i na duši a vůbec kromě nohou mě to zahřálo po celém těle.
Na světě je krásně.
I kdyby boty praskaly.

Otázka č. 13 smířlivá: Myslíte si, že je člověk homo viator - člověk putující - s botama i bez nich?
Otázka č. 13 jen tak: A co na to kocour Mikeš - kocour v botách?
Otázka č. 13 konečně vážná: Co víte o trojnosti člověka?

14. 12. 2010

Putování dvanácté

Venku je ještě tma, den se terpve probouzí ze svého spánku.
Z chodby je už cítit vůně ranní kávy, kterou mi po léta, den co den, vařívá můj otec. Je to takové každodenní a první zastavení - společná snídaně, společná ranní káva, a s tím spojené povídání o tom, co nás tento den čeká.
Můj otec se ve svých 84 letech každé ráno po naší společné snídani vypraví na obchůzku za svými nákupy. Ať je jakékoliv počasí, zima, léto, jaro, podzim, déšť, mráz, sníh, vedro, prostě kdykoliv. Prostě se oblékne a jde.
Kolikrát bych to sama na jeho místě vzdala a nechodila vůbec nikam.
Ale někam chodit je prý zdravé a udržuje to člověka při životě.
Tak i my putujeme. A je to zdravé a života "dajné." I když se někdy zdá, že spíše padáme, putováním stoupáme :-)
Tož pojďme...
Otázka č. 12 jen tak: Putujete rádi?
Otázka č. 12 závažnější: Co si myslíte, je pravdivá věta, že nemusíme být jinde, ale jiní?
Otázka č. 12 filosofická: Jak je Vám na té naší pouti?

13. 12. 2010

ještě k zápočtu 14.12.2010

dobrý večer, je vás zítra zapsáno 40, stihla jsem pročíst všechny, ale zatím jsem okomentovala jen 16, ale všichni máte splněno... prosím, sedím nad tím, čtu a odpovídám, Vy, kteří jste se nedočkali, mějte prosím trpělivost. Nechci nikoho odbýt a tak to chvíli trvá...
zdravím, mp

Pro všechny z Mikulášské pouti

dobrý den, množí se dotazy, jakým způsobem zápočet proběhne. Momentálně pročítám jednotlivá zastavení, a to v pořadí podle toho, jak jste vypsáni na zápočet v Portálu. Všem průběžně odpovím, ale zítra je vás celkem 40, tak nevím, jestli všechny stihnu zrovinka do zítřejšího dne. Zápočet je napsán na místnost D 202 na Reální ulici, ale už tam nejsem, před 14 dny jsme se odstěhovali a momentálně sídlím na Fráni Šrámka, dveře č. 326, 3. patro, ale nenašla jsem tuto místnost ještě v systému, a zápočtové termíny jsem už vložit musela, tak jsem to dala na tu momentálně již neexistující. Vy osobně nemusíte nikam chodit, pokud jste psali Mikulášskou pouť, zápočet pouze zapíšu do elektronického systému. Budu u sebe dnes, ve středu kolem 15.00 přijďte vy, kdo jste nepsali, na Fráni Šrámka test. A pak budu u sebe také ve čtvrtek kolem poledne, kdybyste to chtěli zaspat i do indexu.
Moc zdravím,
mp

Putování jedenácté

Dnes máme svátek svaté Lucie.
Mám ráda to jméno. Nejen proto, co významově znamená, ale tak nějak celkově.
Venku už prosvítají světýlka. Ta souřčasná i ta budoucí. Už není jen sino, ale den a čas a život už "prosvítá." Souvisí to prý i s názvem prosinec, který jsme si v Čechcách uchovali. Nemáme desátý měsíc (december) jak mnozí naší sousedé, ale máme prosinec, který může mít údajně více významů - buď od slova prase a zabíjaček (prasata se zabíjela před Vánocemi), nebo od slova prosit - advent je čas proseb o příchod Mesiáše, nebo od staročeského slova siniti, prosinění, čili prosvětlení toho, co je siné, neboli prosvětlování tmy...
No a dnešní svátek nám už na toto poukazuje. Doba prosvětlení už je pomalu tady.
Takže všem Lucinkám všechno dobré k jejich krásnému svátku, protože prosvětlují nejen samy sebe, ale také všechno a všechny ostatní.

Otázka č. 11 zvídavá: Víte něco o zvyklostech, které v minulosti doprovázely tento svátek?
Otázka č. 11 méně světélková: Jaké znáte "typy" příčin zla? A podle koho?
Otázka č. 11 možná trochu záludná: Co je tím světlem, které má sílu protnout tmu zlého?

12. 12. 2010

putování desáté

Když vzpomínám na Vánoce svého dětství, vybaví se mi zároveň s nimi také pečení vánočního cukroví a ranní mše svaté, nazvané roráty. Dodnes cítím vůni těch dnů, ještě nerozedněných mrazivých rán, kdy jsme s maminkou vycházely z teplé místnosti do ještě ranní tmy a přecházely přes most směrem do hrušovského kostela. A na cestu zpět, kdy se již pomalu rozednívalo, a den již voněl cukrovím a očekáváním blízkých Vánoc.
Měla jsem ty dny ráda.
Někdy na ně vzpomínám se smutkem. S tím smutkem, při kterém víme, že nic z toho se už nikdy nevrátí.
Ale co, člověk prý je křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek.
Do toho tkaniva patří také Vánoce...

Otázka č. 10 smuténkově čistá: Kdo hovoří o smutcích a vzpomínkách a jak tomu rozumíte?
Otázka č. 10 nedělní odpočinková: Jaká je dnes neděle a proč?

11. 12. 2010

Putování deváté

Už se nám to blíží.
Advent je takové zvláštní období. Období čekání.
Celý život je vlastně takové velké čekání.
Nevím jak vy, ale já osobně pořád jako by na něco čekám.
A sama vlastně nevím na co.
Že by na to, až zmoudřím? Hm, někdy mám pocit, že "moudrá" jsem už byla. Teď už jen klesám.
Nebo že by na štěstí? To mám dojem, že také už jednou bylo a že se jen tak prošlo líně kolem.
Nebo že by na lásku? Té prý mám habakuk... jen vědět, co to je, to "kuk" a haba k tomu.
Na co čekám? Na co čekáme? Na co čekáte?
I v tom je doba předvánoční milá. Dává odpověď sama sebou. Proč se takto téměř přihlouple ptát?
Čekáme přece všichni na jedno jediné - na Vánoce.
A my, co tady jsme, k nim dokonce společně dnes a denně putujeme.
Tak pěknou cestu...

Otázka č. 9 sobotní večerní osobní: Jaký byl Váš nejmilejší dárek k Vánocům?
Otázka č. 9 s celosvětovou působností: Kdybyste byli kouzelnými dědečky, babičkami, a měli obdarovat pokud možno co nejvíce lidí, co byste jim dali?
Otázka č. 9 z dnešní přednášky: Co Vás osobně dnes dopoledne z přednášky nejvíce zaujalo? Která myšlenka, teorie, pojetí (čeho)?

Některé starodávné pověry ve výchově - 2.

Výchova ke kázni bývala přísná a strohá, jak je zřejmé i z citace Jana z Lobkovic: „Událiť se míti syny, tresci je za mladu a nedávej jim vůle, mrskej metlou, bičem za času, aby dada jim příliš vůli nad nimi, potom žalosti své neuzřel a nedočkal. Udá-liť se míti dcery, opatruj jich pilně jak oka svého a mátě i s tebou buďte nad nimi jako ostřížové. Ať se vás bojí, a mrskejte, bijte, nelitujte metly, když toho zaslouží...“ Neboť prý „metla vyhání děti z pekla“. Vedle metly a prutu se však používalo také mocné slovo poesie a pověry.
Například plačtivé dítě se uklidňuje: „Mlč, děťátko, neplakej, sic by příšel rohatej, nabral by tě na rohy a bylo bys ubohy“.
Hněvivému vzteklounkovi maminka zpívala: „Nehněvaj sa, hněvušku, povezem tě na vuzku, zavezem tě pod mezu, tam tě žáby rozvezu“.
Když chtělo dítě neustále jíst a dožadovalo se jídla, maminka říkala: „Ešče máš tvrdé čelo, nemosíš jest“, nebo „Co máme k snídani? Prase píchaný! Co máme k obědu? Hrnek od medu! Co máme k svačině? Saze v komíně! Co máme k večeři? Hrnek od peří!“
Bědovalo-li dítě, že je mu zima, matka namítala:„Jdi do Říma, je tam teplá peřina“. Na všetečnou otázku „Co je to?“ zní odpověď: „Z raka klepeto“.
Ptá-li se dítě před obědem, kolik je hodin, odpověď zní: „plný komín“.
Bralo-li dítě nůž, bylo okřiknuto výstrahou: „Od noža bolí koža!“
Pravidla o slušnosti a zdvořilosti byly zdůvodňovány vyššími příčinami. „Kdo mnoho jí, hloupne, kdo jí příliš mastné, oslepne“.
Sedí-li dítě a klátí nohama, kope rodičům hrob.
Když děvče hvízdá, Panna Maria pláče.
Ušpiněnému dítěti se říkalo, že „zobalo s vranami“.
Neposlušné děti se také různě strašívaly. Nejobecnějším strašákem byl bubák, v ženském rodě bobača. Chtělo-li dítě tam, kam nemělo, strašívalo se Magou, která chodívala jen za tmy. Klekánice chodívala po klekání, ale jen večer na návsi, do stavení nechodila. V noci strašila nocula.
Nejhroznějším strašákem býval slepičí duch na telecích nohách. Byl všude, kam děti nesměly - u řeky, u studny a na jiných nebezpečných místech.

Některé starodávné pověry ve výchově - 1.

Samotné narození dítěte bývalo opředeno mnoha pověrami. Připomeňme si na základě knihy Naše děti F. Bartoše (1949) pouze ty nejzajímavější a nejpoetičtější pověry, spjaté s narozením dítěte. Tedy - jak přijde dítě na svět? Na východní Moravě je babka uloví ve vodě, např. ve studánce, v potoce, v rybníce, jinde je přinese vrána komínem. Hned po narození jej zavine bába do zástěry a položí pod stůl, lehce je přitom plácne po zadečku, aby bylo poslušné. Pod stůl je položí proto, aby si vážilo chléb, který je přitom na stole, nebo proto, aby mělo dobrou paměť, aby se netoulalo, aby nebylo plačtivé atd. Bába přitom říká: „Ze země jsme pošli, do ní se vrátíme, budiž k něčemu...“ Narodí-li se dítě v neděli, bude šťastné až do smrti. Veliké štěstí čeká na děti narozené na Velký pátek. Padá-li sníh nebo kvetou-li stromy, budou dítěti brzy vlasy prokvétati. Když kvetou v době narození růže, bude dítě zdravé a červených tváří. Když se dítě narodí na Smrtelnou neděli (5. neděle postní), do roka zemře. Narodí-li se v košuli - v bláně - bude mít nadpřirozenou sílu. Otevírá-li dítě po narození ruce, bude štědré, zavírá-li je, bude skoupé.
Plenky se nemají věšet na vítr, aby větry dítě nenadýmaly. Do roka, někde až do sedmi let, se dětem nemají stříhat vlasy, aby se nezkrátil rozum. Ani nehty nemá matka stříhat, nýbrž je jen okusovat, jinak by se prý dítě mohlo stát zlodějem. Rostou-li první zoubky shora, dítě roste do země, umře, když rostou zdola, tak vyroste. První vypadlý zoubek má matka snísti ve chlebě, dítě pak nebudou bolívat zuby.
[1] F. Bartoš. Naše děti. Praha, 1949. Volně upraveno, str. 13, 14, 16, 47-52.

10. 12. 2010

Dílna citů J.A. Komenského

Slíbila jsem na úterním (nebo pondělním?) semináři, že sem na blog dodám Dílnu citů J. A. Komenského. Tak tady to je:
V Pansofii, v oddíle Dílna citů (str. 487) hovoří J. A. Komenský o sedmi základních citech; rozděluje 3 city pozitivní, 3 city negativní a jeden je podle něj souhrnem citů minulých.
Tři první city vycházejí z „dobrého“:
pokud očekáváme dobré Þ pociťujeme naději (budoucnost)
pokud prožíváme dobro Þ pociťujeme veselí a jsme šťastní (přítomnost)
pokud dobro bylo Þ pociťujeme radost (minulost)

Tři další pak z prožívání zlého:
pokud očekáváme zlé Þ pociťujeme strach či zahanbení (budoucnost)
pokud prožíváme zlé Þ pociťujeme zármutek a zmatek (přítomnost)
pokud jsme prožili zlo Þ pociťujeme lítost, bolest, soucit (minulost)

Střetne-li se však a promísí pocit z radosti (z dobra, které bylo) a z bolesti (prožité zlo), pak se v člověku probudí hněv a touha po pomstě (např. opustí-li nás milovaná osoba, prožitá krása a radost zanechává bolest; z obojího se pak může v člověku probudit hněv a touha po pomstě).

Osobně si myslím, že to docela vystihl...

Putování osmé

Někdy je velice těžké rozpoznat, co je dobré a co je zlé. My lidé se prý v tom velmi často mýlíme. Chceme dobro - a působíme spíše zlé, aniž to víme, aniž to tušíme.
Zeptala jsem se jednou malých dětí ze 3. třídy základní školy, jak by popsali to, co není dobré, co je zlé.
Jeden malý klučina mi odpověděl, že zlo je jako černá tma a bílá mlha.
Byla jsem z toho docela zmatená a zeptala se ho, proč. Proč jako černá tma a proč jako bílá mlha?
"Protože ani v černé tmě, ani v bílé mlze nevidíš žádné světýlko," zněla jeho jednoduchá, logická, upřímná odpověď.
Kolikrát na to myslím - nevidět světýlko, světýlko naděje tam někdy a někde vepředu před námi, v životě, to je tma a mlha, to je zlé.
Proto možná Vánoce jsou svátky světýlek, svící, - svátky naděje. Zahánějí tmu. Tmu zla.
Takže co si přát? Ať na tom našem putování je prosvětleno... třeba jen malilinkatými světýlky, ale i přesto ukazujícími směr v temnotách.
Otázka č. 8 dobře míněná: Znáte nějakou (třeba i vlastní) definici dobrého a zlého?
Otázka č. 8 zjišťující: Co znamená výraz privatio boni?

9. 12. 2010

Několik technických poznámek

dobrý večer všem - zapsala jsem teď několik termínů k zápočtům z OBEC a z 3ZPD1 na 14. 12., 16. 12. a 17. 12. 2010. V poznámce je uvedeno, že se týkají studentů mikulášských zastavení. zápočtový test se bude psát podle předchozí domluvy 15.12. od 15.00 hod, ale místnost prozatím nemám, nějakou najdeme, sejdeme se na vrátnici na Fráni Šrámka. Všem zapsaným studentům do uvedeného data zápočtu odpovím na jejich zastavení a přepošlu e-mailem svůj komentář. Studentům z filosofie výchovy jsem prozatím termíny nezapsala - domluvíme se na přednášce teď v sobotu (sobotní studenti) a ve středu večer (středeční andragogika)
Moc děkuji a zdravím,
mp

Putování sedmé

Mám předvánoční náladu na té naší malé předvánoční pouti.
Není to však způsobeno vánoční výzdobou v ulicích nebo stánky na náměstích. Je to v něčem úplně jiném.
Máme u nás doma ve stodole ne už jednoho, ale dva koně. Jeden je krásnější než druhý. Ale v tom ta předvánoční nálada také není, i když pravda, koně by mohli zvonit rolničkama a Vánoce tak přivolat.
Ale ani v rolničkách to není, protože je nemají. A tak jsem ne a nemohla na to přijít, proč mi ti dva koníci probouzejí představu Vánoc. Vždyť v Betlémě byl vůl a oslík (? - nebo ne?)
Až včera večer, když jsme od nich odcházeli, a venku bylo nádherně mlhavo a tajemno a sino (mami nerozplývej se, to je smog, řekl mi syn), a vánoční atmosféra na spadnutí, tak mi to došlo.
Vánoce - to není nic jiného, než ta pravá vůně sena. Opravdového, skutečného sena, tak, jak si ho pamatuji z dětství. A najednou to je opět tady - ta vůně chléva, hnoje, sena, zvířat... a zamrzlého sněhu. A kdesi v dálce maminka...
Toto je dětství, toto jsou Vánoce,
které se po létech vrátily v té své pravé podobě.

Otázka č. 7 světélková: Člověk je podle Komenského bytostí tří světel. Víte, jakých?
Otázka č. 7 světélkově humorná: Jsme - jste -učitelé. Svítíme?
Otázka č. 7 jen tak humorně doplňková: Máme čím?

8. 12. 2010

Putování šesté

"Kdo miluje, letí...",
řekl prý Tomáš Kempenský.
Tak si tedy my, kteří milujeme, prostě a jednoduše létáme.
Ale možná to není ten nám už známý let na koštěti. Protože, když letíme na koštěti, tak myslíme. A láska prý s myšlením a rozumem nemá nic moc společného.
Takže, že by to bylo jen na nás, který let si vybereme?
Nevím jak vy, ale asi jsem náročná. Ráda bych obojí. Je smutné nemilovat a nelétat si, a nemyslet je smutné stejně tak.
Takže - co si přát?
Příjemný let. Hmm- ale co ty zarudlé oči? Oči ducha? Tady jsou možná i pochopitelnější, než při letu čarodějnic...
Nebo ne?

Otázka č. 6 úsměvná: "Létám, létáš, létáme, lásce tím pokoj nedáme?" Napadají Vás podobné rýmy na naše téma?
Otázka č. 6 odlehčující: A znáte nějaké veselé rýmovačky, spojené s láskou?
Otázka č. 6 vážnější než předešlé: Láska je vážná věc. Máte nějaký oblíbený citát o lásce (a jste ochotni se o něj se mnou podělit?)

7. 12. 2010

Putování páté

Nevím jak vy, ale já putuji ráda. Tak nějak doslova. Boty mám toulavé... a nejen zeměmi, krajinami, městy a přírodou, ale také se ráda potuluji v myšlenkách a v představách. Svých i jiných.
O tomto a podobném putování je myslím i filosofie. Krásně to vyjádřil F. Guattari a G. Deleuze, když napsali, že "myslet znamená vždy sledovat let čarodějnice."
Tak my, když myslíme, sedáme na pomyslná košťata a prolétáváme se světem poznaného i nepoznaného, a vracíme se zpět do reality se zarudlýma očima... (tak nějak končí citát dvou výše uvedených pánů).
Jen nevím, proč ty zarudlé oči. Jestli z toho letu, nebo z toho myšlení, nebo z toho náhlého poznání nepoznaného a nepoznatelného.
Nebo možná jen tak z radostného pláče...
Kdo ví...?
Otázka č. 5 aby řeč nestála: Co Vy a čarodějnice? Respektive jejich let?
Otázka č. 5 vážná: Myslíte si, že je člověk spíše bytost transcendentní nebo naopak s nedostatky nebo - křehká bytost utkaná ze svých smutků a vzpomínek? A když, tak proč?
Otázka č. 5 ještě vážnější: Může být radostný pláč?

6. 12. 2010

mikulášská zastavení

Pročítám si Vaše Mikulášská zastavení. Moc, moc děkuji. Ale musím se přiznat, že některé odpovědi mě naprosto šokují. Hádejte které? Vaše říkánky z dětství. Pane jo, to je někdy síla :-))) A říkám si, že to snad ani není možné, co nám v hlavách z dětství uvízlo. A jestli z toho dodnes nemíváme trauma :-)))
Každopádně moc děkuji, je to super počteníčko.
A taky děkuji za obrázky Mikulášů, u některých "novodobých" mi téměř vylezly oči z důlků. Tolik Mikulášů jsem ještě v životě neměla....
Přeji všem krásný den,
mp
A ještě - pověry ve výchově dodám, skoro nikdo z vás žádnou nezná, a přitom je jich tolik...

Putování čtvrté

Toužíme po lásce. Vlastně ani nevím - obyčejně se to tak říká. Možná je to skutečně tak.
Nebo toužíme po štěstí. Nebo po čem vlastně? Přiznám, se, ne vždy na to mám odpověď.
Nebo že bychom toužili pouze a jen po uznání?
Včera mi jeden moudrý pán napsal, že "neokolonalizmus, Haiti a miliarda lidí o hladu" o tom, že hledáme lásku a štěstí, nesvědčí.
Tak se vám tady všem přiznávám - nevím. Nevím, o čem my lidé v současné době dohromady jsme a jestli jsme někdy byli o něčem jiném.
Ale chci věřit, že ano. Že ten Mikuláš, jehož svátek dnes slavíme, v podobě lásky v lidech, - tak jak jsem psala včera, - skutečně přišel a že ta láska je v nás.
Ale vůbec nevím, co to vlastně je...

Otázka č. 4 smuténkově prosebná: Dokázali byste na mé otázky - po lásce a o lásce a o lidech - odpovědět? Po čem toužíme? Co vlastně od života a od ostatních lidí chceme?
Pokud jsou tyto otázky příliš osobní, nemusíte odpovídat.
Otázka č. 4 doufám, že normální: Co znamenalo paradigma, v němž byl člověk chápán jako imago Dei?

5. 12. 2010

Mikulášovo intermezzo - poslední

Mikuláš přichází.
Venku mrzne a všude je krásně bílo. Tak, jak na Mikuláše být má.
Nebe je poseté hvězdami.
Na zemi se potuluje spousta čertů a andělů, a převlečených Mikulášů.
Jen jedna jediná podoba Mikuláše je však ta pravá.
Nemá vousy, berli, ani biskupskou mitru na hlavě.
Nerozdává dárky do punčošek ani na talíře na okenních parapetech, ani nijak jinak.
Ten skutečný "Mikuláš" je totiž ukrytý v každém z nás.
Je to naše vlastní láska, kterou rozdáváme ostatním lidem.
Svítí v nás jako hvězda, je to celý vesmír v nás samotných.
Mikuláš tedy přichází - a doufejme, že v podobě lásky od nás,
ani od ostatních lidí
již nikdy neodejde.

Putování třetí

Všichni žijeme ve světě, který je nám nějakým způsobem předem daný. Ať se nám to prý líbí nebo ne, jsme vždy ovlivněni dobou, prostředím, místem, společností, ve které žijeme.
Jen někteří z lidí zvládnou tuto danost nějakým způsobem překročit. Ostatní lidé je mají obyčejně za tiché, někdy i hlasité blázny a podivíny. Ale jsou to paradoxně oni, kdo posouvají svět tak nějak kupředu. Lidé, kteří překročí nejen svůj stín, ale stín doby, ve které žijí. Slávy a uznání se dočkají obyčejně až po smrti. A možná někdy ani to ne.
Je to prostě takový zvláštní svět, ve kterém žijeme.
Ani se o tom někdy nechce moc přemýšlet.
Otázka č. 3 teoretická: Jaká znáte paradigmata?
Otázka č. 3 osobní: Máte nějakého takového oblíbeného "podivína", který překročil stín své doby? Co Vás na něm nejvíce udivuje?

4. 12. 2010

Putování druhé

Venku je krásně bílo.
Tak nějak pohádkově, až se tají dech. Tak nějak vánočně. A přitom dnes bylo "teprve" Barborky. A Vánoce jsou už i tak jakoby přímo za dveřmi.
Hmm.
Co všechno je asi - kromě Vánoc - za dveřmi?
Je na co se těšit? Nebo je třeba se spíše bát?
Když jdu naši sněhobílou zahradou, když se bořím do sněhu, když vidím všude kolem tu nádheru, tak se nebojím. Ničeho.
Protože na světě je krásně.
A i v té zimě je v té mrazivé kráse milo a teploučko.
Otázka č. 2 mírně mrazivá: Co znamená, že jsou dnešní děti oběťmi boha Molocha?
Otázka č. 2 rozmrzající: Pokud ano, jde tomu ještě nějak zabránit?
Otázka č. 2 zamrzlá: A co my sami? My těmi oběťmi nejsme?

3. 12. 2010

Putování první

Vítám vás všechny na naší malé předvánoční pouti.
Doba před Vánocemi je taková zvláštně tajemná a kouzelná. Svět je jakoby jiný, takový pohádkovější, laskavější, svátečnější. Pokud napadne sníh, tak také pohádkově bílý a romanticky mrazivý.
A někdy taky hodně smutný.
Možná naše pouť bude tímto tak trochu podbarvena. Možná bude trochu smutná, protože také krása Vánoc je také tak trochu smutná.
Tak jako život i svět kolem nás.
První putování bude tedy ve znamení tohoto vědomě nevědomého smutku, ve kterém je zároveň spousta krásy.
Takže buďte všichni vítáni..
Otázka č. 1 zjišťující: Jaký je podle Vás náš současný svět?
Otázka č. 1 zvídavá: Ve kterém pojetí člověka je podmínkou rozumného živočicha umění "naslouchat"?
Otázka č. 1 nostalgická: Připadají Vám Vánoce také částečně hodně smutné?

Zastavení dvacáté šesté

Tak jsme došli do cíle. Včerejší otázky byly poslední, teď už jen zbývá stihnout odeslat odpovědi do daného termínu, tedy do půlnoci 6. 12. 2010.
Moc vám všem děkuji za společně strávený čas. A za vaše odpovědi - od některých už mám všechny, včetně obrázků Mikuláše, a jsem hodně spokojená.
Dnes večer začneme Malou předvánoční pouť - je určena sobotním studentům filosofie výchovy. Tak se prosím vy, kteří jste z jiných skupin a na otázky jste už odpovídali, nevyděste. Dneska také konečně vypíšu termíny zápočtů a zkoušek. Jak už jsem psala a říkala, seminární práce platí, že nejpozději dva dny před termínem a na termín se musíte zapsat všichni, ať mám KAM zapsat splnění zápočtu a u některých (filosofie výchovy) posléze i zkoušky.
Všechny vás moc zdravím, všem se postupně individuálně ozvu, mějte se krásně, předvánočně, odpočinkově i v tom shonu,
mp

2. 12. 2010

Zastavení dvacáté páté

Ne všechno se dá výchovou předat. Ne vždy to umíme, zvládáme, ne vždy k tomu máme třeba sílu. Ale o jedné velmi důležité věci skutečně přesvědčena jsem, že ji ovlivňujeme z pozice těch, kteří vychovávají.
Je to chuť k životu.
To, jakým způsobem my sami "zvládáme" život, to je možné přenést i na ty, kteří jsou v naší blízkosti. Můj pozitivní pohled na svět může působit na probuzení pozitivního pohledu toho, kdo je v mé blízkosti. Můj vlastní styl humoru může ovlivnit ty, které vychovávám, k podobnému stylu humoru. Podobně mé úzkostlivé vnímání světa může vyvolávat obdobné úzkostné vnímání světa mých blízkých. Můj pesimismus a skepse taktéž...
Nejhorší na tom je, že si to často vůbec, ale ani trošku neuvědomujeme.
Otázka č. 25 zvídavá: Byla pro Vás osobně naše zastavení aspoň v něčem přínosem?
Otázka č. 25 zvídavá ještě víc: Myslím především v rámci pedagogiky jako takové?
Otázka č. 25 doplňková: Která otázka se Vám líbila nejvíce a která naopak nejméně?
A úkol na závěr: Prosím, nakreslili byste mi "svého" Mikuláše?

1. 12. 2010

zastavení dvacáté čtvrté - výchova a víra v dobro

Tak jsem se dočetla, že bez víry není ani výchova. Pak tedy vychovávat druhého člověka i sebe není nejen o tom, snít si, jaký by ten náš svět kolem nás a lidi v něm měli být, ale je to také o víře v to, že to lepší bude.
Hmm. Možná bych to vyjádřila dvojí naivitou - tou první, které se nesmíme dopustit, protože je z hlouposti a tou druhou naivitou, které se i přesto, že víme, o čem a jací lidé jsou, odvážíme. Odvážíme se věřit, že lidé jsou v jádru a v podstatě dobří, protože by jinak ani lidmi nebyli. A možná právě toto je ta víra, o které píšu v té první větě. Víra v dobro. Bez ní pak není ani výchova...
Otázka č. 24 záludná: Věříte, že svět a lidi kolem nás jsou ve své podstatě dobří?
Otázka č. 24 přemýšlivá: Souhlasíte s tím, že bez víry není ani výchova? A jak to je v současném světě? Co dnešní rodiče, matky, otcové? Věří ve "výchovu"?
Otázka č. 24 jen tak: Co Vy a svatý Mikuláš? Vzpomínáte na to, kdy jste v něj věřili?

30. 11. 2010

hádanka jen tak (č. 2)

Padá padá bílý sníh
z temného nebe
tam někde v oblacích
vidím jen tebe

Choulím se do sněhu
který jen studí
bez tebe na zemi
zůstanem chudí

choulím se do svých snů
které mne hřejou
chtěla bych vždy už být
jen a jen s tebou

zastavení dvacáté třetí

Nemůžu si pomoci, ale pořád mám pocit, že se ptám málo, a že dávám strašně jednoduché otázky, na které můžete odpovědět jen jednou větou. A tak přemýšlím, jak bych ten konec poutě nějak ztížila, ať máte pocit, že jsme před vrcholkem kopce a že zastavení k vydechnutí je nutné....
Tak co třeba něco z alternativního školství? Ano, vím, téměř jsme se k němu nedostali (jen v dnešní skupině), ale je to tak krásné téma... A mnozí z vás hojně využívají tetičku wiki (jak jsem zjistila z odpovědí na to, co jsou roráty:-), tak snad vám to nebude vadit, když se dnes zeptám zrovna na toto...
Jen tak vtipně dodám, že u Winnetské soustavy jsem si pro vysvětlení vymyslela hravé motýlky, pilné včeličky a pomalé medvídky. Tak hádejte, co to je a v jakém smyslu to bylo myšleno...
Otázka č. 23 zábavná: Jak byste vysvětlili "aha efekt"? A zažili jste ho někdy?
Otázka č. 23 vtipně záludná: Tak jak to je s těmi motýlky, včeličkami a medvídky? Přišli jste na to?
Otázka č. 23 potřebná: Jaké znáte typy alternativních škol? Vyberte si jednu a blíže charakterizujte...

29. 11. 2010

zastavení dvacáté druhé - methodos

Methodos znamená v překladu cesta. Pak metody výuky a výchovy jsou cestou, po níž jdeme k nějakému cíli.
Metody jsou v pedagogice takové hezké téma. Pro pedagogickou teorii hodně vděčné, pro životní praxi už méně.
Můžeme perfektně znát různé metody výuky i výchovy dopředu i pozpátku, ale nezaručí nám to, že je umíme použít.
Kolikrát přemýšlím, v čem to vlastně je. Když jsem šla studovat pedagogiku, bylo to mimo jiné také proto, abych věděla, jak vychovávat své děti. Ale vlastně ani tak moc nevím, jestli mi to pomohlo....
Stejně si myslím, že nejzákladnější a prvotní "metodou" výuky je především umění zaujmout. A ve výchově pak vše záleží na emocích. Zaujetí a emoce - když toto ve svých metodách nezvládáme a nemáme, pak nic nezmůžeme.
Otázka č. 22 konkretizující: Která metoda výchovy a výuky je podle Vás ta nej?
Otázka č. 22 sladká: Je lepší dostat bonbónek nebo přes zadeček?
Otázka č. 22 zděšená: Neptala jsem se již jednou na totéž?

Zprávy "technického rázu"

Dobrý večer všem. Slíbila jsem v sobotu studentům Filozofie výchovy z oboru PS-UVVP, že pro ně rovněž připravím něco podobného jako jsou mikulášská zastavení. Aby se to příliš nepletlo, Mikulášská zastavení pro dosavadní studenty budou ukončena (ve formě otázek) tento pátek 3.12., odevzdání je do půlnoci 6.12. V pátek 3.12. začne Malá předvánoční pouť pro studenty sobotního studia, ukončena bude přesně 24.12,, tedy na Štědrý večer.
Prosím, neztraťte se v tom :-)
Seminární práce platí, stejně jako termín odevzdání - nejpozději dva dny před termínem zápočtu nebo zkoušky. Na všechny vypsané termíny se musíte zapsat, ať mám pak kam zápočet či zkoušku vložit.
Ještě mám na všechny velkou prosbu - mohli byste prosím v rámci odpovědí zaslat také Vaši fotografii, ať vím, kdo se pod Vaším jménem skrývá? Znám Vás podle vzhledu, ne podle jména...
Moc děkuji a všechny zdravím a přeji hodně pohodové předvánoční dny,
mp

28. 11. 2010

Mikulášovo intermezzo č. III

Tak Mikuláš už nezáří kdesi daleko ve Vesmíru jako zář, jen ztěží viditelná lidskému oku.
Již se přiblížil k Zemi na dosah.
Už vidí rozzářená světla měst vesniček a dědinek a chaloupek. A také světla obchodů a supermarketů a velkých nákupních center. Již vidí vyzdobené ulice a domy, už vidí stát na náměstích rozsvícené vánoční stromy.
A nediví se tomu.
Těší se. Těší se na děti, na ty malé i velké. Těší se na to, až bude rozdávat dárky. Těší se na to, že bude sám, bez doprovodu andělů a čertů, tak jak se do těchto podob maskují lidé. Protože on není a nikdy nebude ten Mikuláš s bílými vousy a s berlí a s biskupskou mitrou na hlavě. Ne, to ne, protože tento Mikuláš je opravdový. Ne převlečený za někoho, ne chodící ulicemi s partou čertů, řinčícími řetězy a s partou zlatovlasých okřídlených andělů.
Náš Mikuláš je totiž skutečný. Ale tady tito jeho lidští "dvojníci" mu nijak nevadí. Pokud dělají dětem radost, pak je to chvályhodné. A dobré.
A nic na tom nevadí, že ten skutečný svatý Mikuláš přichází tiše, nikým nepoznán a nepozorován, podobně jako jeho dárky nejsou zase až tak hmatatelné jako ty dárky pozemské.
Tak raději ani nedutejme - protože za několik dnů skutečně přijde...

zastavení dvacáté první - o neděli

Dnes je neděle. Ta první adventní.
Někdy - ale opravdu jen někdy, hlavně před Vánocemi - o tom přemýšlím. V době, kdy "čekáme" a kdy podle tohoto "čekání" je nazváno celé období, a dokonce i neděle.
Na co vlastně čekáme? Na Ježíška?
Na lásku, na štěstí, na pochopení, na porozumění, na to, až uděláme to a ono, až zvládneme tamto, až budeme někým nebo něčím, nebo....? Na co vlastně čekáme?
První adventní neděle je vstupem do období, kdy čekáme na narození miminka, dítěte, které spasí svět.
V čem spočívá spása světa? Tedy nás, lidí?
Občas o tom přemýšlím.
A někdy se bojím své vlastní myšlenky, že vlastně všichni tak nějak čekáme na smrt. Tedy na něco jako neděli ve smyslu nicnedělání, tedy na odpočinek, ale ne pouze na nedělní okamžik, ale na ten odpočinek, který bude (?) věčný.
Ale to je na delší povídání...
A dnes je přece jen první adventní neděle, a tak bychom měli na to, co nás čeká, čekat s radostí a vesele.
Otázka č. 21 zjišťující: Víte, co to jsou (byly) roráty? (Kdo neví, prosím, najděte si odpověď)
Otázka č. 21 odlehčující: Na co čekáte?
Otázka č. 21 nedělní provokující: Je pro Vás neděle odpočinkovým dnem? Odpočíváte rádi?

27. 11. 2010

zastavení dvacáté - o dítěti

Tak jsme se k tomuto přece jen dostali, tedy doputovali jsme až sem. K tématu dítěte.
Dítě je láska, štěstí, naděje, životní smysl - a bla bla bla.
Dítě je věčná otázka, zodpovědnost, úsilí, hledání.
Dítě jsou bezesné noci, a trápení, a výčitky, a starost.
Dítě je úzkost a strach. Pocit, že to nezvládnu nebo naopak pocit, že zvládám všechno.
Dítě je výchova. Ten, kdo vychováván být má i ten , kdo vychovává.
Dítě je celý vesmír v nás i nepatrné lidské stvoření, z kterého kdo ví co bude.
Dítě je ten tvor, který věří na Ježíška a jeho dárečky.
A na Mikuláše.
Děti jsme pořád my všichni - a to dávné dítě v sobě neustále a mnohdy nevědomě hledáme.
Kvůli tomu všemu, co jsem napsala v předešlých řádcích.
Tedy kvůli lásce, štěstí, naději, životnímu smyslu - a tomu bla, bla, bla, protože jsou to jen prázdná slova.
Nebo ne?
Otázka č. 20 nesmírně vážná: Zůstal ve Vás ještě kousek dítěte?
Otázka č. 20 problematická: Jaké jsou dnešní děti?
Otázka č. 20 jen tak: Jakým dítětem jste byli? Uměli byste to charakterizovat?

26. 11. 2010

Zastavení devatenácté - o štěstí

Štěstí - to je mu..ž...ka jenom zlatá :-)
No jo, kdyby tak člověk věděl, co to vlastně je. Ale prý to všichni do jednoho chceme. Prý není člověka, který by si nepřál být šťastný, nebo který by si nepřál prostě nějaké to štěstíčko mít.
A že prý ke štěstí vede nepříliš dlouhá cesta - od srdce k mozku a od mozku k srdci.
A že prý záleží na úhlu pohledu.
A že prý, když ráno vstaneme, máme si říct, že budeme mít šťastný den, protože ho takový mít chceme, a on prostě šťastný bude.
A že prý i v neštěstí můžeme být šťastní, pokud si umíme tento pocit sami v sobě vyvolat. Nebo pokud v srdci šťastní jsme, tak nás nic nezlomí, protože jsme prostě šťastní - a basta.
Tak nevím - hmm - často chci opravdu šťastná být a říkám si všecko to výše napsané. A nejde to. Když je mi prostě nešťastno, nejde být naopak. Dá se na druhé lidi usmívat a třeba i být zjevně veselý, ale uvnitř je ticho, smutno, ztemnění.
Říká se, že štěstí někdy i sedne na vola. Mám někdy pocit, že na mne ještě nesedlo. Asi holt nejsem vůl.
Ale to je slabá útěcha, že jo...
Otázka č. 19 vtíravě se do srdce deroucí: Je možné vychovat šťastného člověka? Pokud ano, jak?
Otázka č. 19 možná hodně těžká: Co je resilience? A jak jí ve výchově rozumíme?
Otázka č. 19 pedagogicko normativní: Máte recept na štěstí, kterým by bylo možné pomoci těm, kdo ho nemají?

25. 11. 2010

zastavení osmnácté - o lásce

Jej, až se toho nadpisu bojím. Napsala jsem to vážně odvážně, ale - co vlastně o lásce víme?
Láska je.
Byla v životě období, kdy jsem o tom pochybovala a kdy jsem si myslela, že není. Dnes už tak nějak nejasně vím, že je.
Ale to je asi také tak všechno, co o ní vím.
A jen nerada bych plýtvala slovy tam, kde se plýtvat nemá.
A ještě jedno vím - na světě je díky tomu, že to "něco", pro co nám chybí slova, skutečně je, opravdu krásně.

Otázka č. 18 prostá: Co Vy a láska? Věříte, že je nebo víte, čím je?
Otázka č. 18 odvážná: Co znamená láska ve výchově?
Otázka č. 18 hravě milá: Dokázali byste jen tak vymyslet nějakou krátkou říkanku pro děti o lásce? (nepište, že ne, ale s chutí do toho, bude hotovo, láska se zasměje, štěstím se zachvěje)

24. 11. 2010

zastaveníčko - co znamená někoho vychovávat

Pojďme se na chvíli zastavit v zamyšlení, co to vlastně znamená někoho vychovávat.
Vychovávat druhého člověka znamená snít o něm. Snít o tom, jaký by měl být. Je to vždy spojeno s láskou. Miluji tě - sním o tobě, působím na tebe svou láskou a tím tě doprovázím na cestě tvého, ale zároveň také svého života.
Pokud někoho miluji, snažím se o něj pečovat, pomáhat mu, - starám se o něj.
Výchova je starost o druhého. A tam, kde se starám, tam jsem i zodpovědná.
Vždyť vlastně i láska je zodpovědnost.
Takže výchova je zodpovědné snění o tom, jak dobrý by měl ten druhý, námi milovaný člověk být, abych jej nejen já, ale také druzí lidé mohli milovat.
A je to snění zároveň a také o sobě samém. Jak dobrá (dobrý) bych měla být, abych lásky druhých lidí byla hodna a nemusela se za sebe a za to, co ve svém životě dělám, stydět.
Je to snění o tom, že nejen vědomě, ale také nevědomě nikdy nikomu neublížíme.
Tak to je výchova. Krásný sen.
A sny jsou od toho, aby se plnily...

zastavení sedmnácté - o kázni

Kázeň. Brr. Takové už i nepěkné slovo.
Kázeň není totéž co poslušnost. Být ukázněný znamená.... co to vlastně znamená? Čím se tento pojem od poslušnosti vlastně liší?
V tom, že dobrovolně dodržujeme určitá pravidla a normy? (nejde pak jen o slušné chování?)
V tom, že posloucháme, co nám řeknou naši nadřízení (nejde pak jen o slepou poslušnost?)
V tom, že zvládáme svá vnitřní "nutkání", své ID? (nejde pak jen o výsledek dobré výchovy v sebeovládání?)
A je kázeň na sebeovládání založena?
To tu máme najednou otázek... a na odpovědi čekám :-))))

Otázky č. 17 - vizte výše

23. 11. 2010

zastavení šestnácté - o poslušnosti

Kolikrát o tom přemýšlím. Být poslušná. Hodná. Neodmlouvat. Dělat to, co po mně chtějí jiní. A někdy u toho ani nepřemýšlet, proč.
To nejde tak jednoznačně říct, že nemáme být poslušní. Ono poslouchat se má. A malé dítě je k tomu, aby poslouchalo, vedeno. Jenže -nemůže to být a není to pouze jediné měřítko dobrého vychování (jak jsme si už říkali).
Ani poslušnost - tak jako láska - nemůže být slepá. Výchova by měla vést mimo jiné k samostatnosti, tedy i k vlastnímu úsudku. Nejde někoho nebo něco jen poslouchat a nenést tak zároveň zodpovědnost za to, co děláme.
Poslušný člověk je člověk, který uznává autoritu, kterou zároveň jako autoritu i vnitřně přijímá, tedy autoritu, která je přirozená. Ale zároveň za své činy nese vlastní zodpovědnost.
Tam, kde vlatní zodpovědnost není možná, tam by neměla být ani poslušnost.
Kolikrát o tom přemýšlím, jak to vyjádřit, aby to bylo pochopeno. Nejen ostatními, ale také mnou samotnou. Protože někdy uděláme z poslušnosti spoustu chyb i tam, kde je neočekáváme..., kde o nich netušíme.
Poslušnost je věc někdy hodně, hodně složitá.
Otázka č. 16 složitá: Je poslušnost znakem dobré výchovy? Co si o tom myslíte Vy sami?
Otázka č. 16 dotěrná: Přemýšleli jste někdy o "problému" poslušnosti? pokud ano, v jaké souvislosti?
Otázka č. 16 divně zjišťující a asi protivná: Souvisí poslušnost s Napoleonským komplexem?

22. 11. 2010

zastavení patnácté - o spravedlnosti

Téměř základní vlastností, kterou by měl každý učitel mít, a to v hojné míře, je smysl pro spravedlnost. Hlavně aby byl spravedlivý - to je takřka nejvyšší požadavek dětí, žáků, studentů na osobnost učitele.
Avšak, jak už říkával pan profesor Matějček - "ve škole spravedlivý být nelze." Proč?
Protože každému z nás není dáno totéž. Někdo je nadaný na tamto, jiný na ono, někomu je dáno příliš, někomu méně... a tak ani nejde každého a všechny posuzovat podle stejného metru. Někdo něco zvládá bez námahy a nemusí se ani snažit, někdo s námahou a s velkou snahou nezvládá ani z desetiny to, co ten první.
Možná spravedlnost jako taková ani není. Nebo je nějaká jiná, která tady toto všechno umí brát v úvahu.
Ráda to vysvětluji spravedlností, která je založena na předpokladu dobrého. Pokud budeme vnímat druhé lidi z toho dobrého úhlu pohledu, pak i náš úsudek a soud o něm se bude spravedlnosti aspoň trochu přibližovat. Ale není řečeno, že mé vysvětlení je to jediné a správné...
Otázka č. 15 závažná: Co si myslíte o učitelově spravedlivosti Vy samotní? Vysvětlili byste to stejně nebo máte jiný názor?
Otázka č. 15 poněkud zlehčující: Myslíte si, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě? A že vůbec jsou?
Otázka č. 15 trpce doplňková: Je život jako takový spravedlivý a fér?

21. 11. 2010

zastavení čtrnácté - o učitelích

Existuje - si myslím - poměrně hodně typologií a různých rozdělení učitelů. A také si myslím, že každý máme ze svých vlastních zkušeností svá vlastní rozdělení různých typů a druhů, pozitivních i negativních.
Osobně jsem měla štěstí. Potkala jsem ve svém životě hodně dobrých učitelů - i mučitelů. Ti někteří (některé) mne jen učili, ti ostatní mne svým učením zároveň i "mučili", ale tím mne také hodně naučili.
Ale někdy se ptám - máme žít své životy, žijeme své životy, každý asi tak jak umíme. Samotná však někdy nevím, jestli vlastně víme jak... co je dobré a co je špatné a jak to vlastně poznat. Někdy chceme jen to nejlepší pro druhé i pro sebe, a nakonec to dopadne špatně (pro nás i pro druhé), jindy máme zase dojem, že se nám smůla a neštěstí téměř lepí na paty, a po čase zjistíme, že to bylo vlastně hodně dobré - pro nás i pro druhé. Jak to tedy vlastně rozhodnout? Co, kdy, kde a jak? A kdo nám řekne, toto ano, toto ne?
No přece učitel. Takový ten opravdový, pravý, ne ten ve školách, ale v životě.
Kdo to je?
Život sám.
Otázka č. 14 rozjímavá: Jaké znáte typologie učitele? Z pozitivního i negativního hlediska?
Otázka č. 14 k přemýšlení: Jakou typologii učitelů byste navrhli Vy samotní?
Otázka č. 14 myslím si, že hezká: Není věta, že život je opravdovým učitelem, pouhou frází? N2co, co se jen tak říká, aby řeč nestála, ale smyslu to nemá?

20. 11. 2010

Mikulášovo intermezzo č. II.

Tak Mikuláš si už sbalil svůj ranec.
Tichou nocí nekonečného Vesmíru a září hvězd se pomaloučku polehoučku blíží k Zemi.
A on to ví - blíží se k smutné zemi, avšak plné zářivých očí dětí.
A také ví - blíží se ke kruté zemi, avšak plné milujících a milovaných lidí.
On to ví - blíží se k Zemi, kde je pořád ještě očekáván. I přes světla počítačů, internetů, facebooků a kdo ví čeho všeho.
I přes města plné lidí a lhostejných tváří a i přes touhu po štěstí v bohatství a v přepychu.
I přes místa na světě, kde to na bohatství a přepych ani trošku, ale ani trošičku nevypadá a kde je hlad a nemoce, a umírání a smrt.
Blíží se k zemi, kde umírají lidé, ale zároveň noví se rodí, kde kvetou květiny a tečou řeky a hučí vodopády a kde ráno padají kapičky rosy a k večeru se stmívá, teď na podzim v podivné mlze, sahající až k zemi jako závoj.
To všechno Mikuláš ví.
A chce přinést této zemi ten největší dárek - radost.
Blíží se Vesmírem
a je už očekáván...

zastavení třinácté - šťastná třináctka?

Tak už tady máme třinácté zastavení. A třináctka je prý šťastné číslo. Sice teď docela přesně nevím proč vlastně, a jakou má šťastná třináctka svou historii, ale někdy prostě věřím, že je tomu tak.
Protože - mimochodem, třináctka je i můj šťastný den.
A to skutečně nejsem pověrčivá.
Tak by asi i třinácté zastavení mělo být šťastným i pro nás pro všechny.
A je to zvláštní, protože zrovinka dneska k večeru na mne padlo zvláštní smutno.
Na zahradní cestičce jsem našla mrtvého ptáka (vlastně jen jeho peří) a na chodníku kolem domu několik mrtvých myší bez hlavičky (práce našich koček). A vůbec. Holé stromy bez listí a celkově takový pošmourný smutek všude kolem. Prostě bezútěšno.
Prý to patří k životu. A prý také ke štěstí.
Tak snad ano...
Otázka č. 13 asi nečekaná:-): Znáte nějaké pověry spojené s výchovou? (Pokud ano, můžete se i více rozepsat).
Otázka č. 13 filosoficky zabarvená: Myslíte si, že také smutek může být součástí štěstí?
Otázka č. 13 přituhující: J. A. Komenský v Labyrintu světa píše, že Bůh bydlí na dvou místech. Na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném. Jak to podle Vás myslel?

19. 11. 2010

Zastavení dvanácté - pohlavek a autíčko

Kdysi dávno, když jsem se učila na zkoušku z pedagogiky a měla k tomu malé děti (zrovinka takový dobrý model k vychovávání), dostala jsem se až k tématu odměn a trestů. A k názoru, že trest je vždycky prohrou vychovatele a že stejně nic neřeší a dohromady ničemu nepomůže. Zcela nadšená nad tím objevem jsem to volala na svého zrovinka spícího muže, takže mne neslyšel. A i kdyby nespal, neslyšel by, protože jeden z mých synů si hrál s autíčkem a hlasitě napodoboval jeho zvuk (vrrrrrrrrrrrrrrrnnnnnnnnnn, vvvvvvvvvrrrrrrrrrrrrrmmmmm) tak, až z toho drnčela hlava a nakonec i můj unavený mozek.
Poté, co se mi ten zvuk do toho mozku doslova zaryl, zopakovala jsem několikrát větu rozkazovací, znamenající, ať toho nechá, ať je zticha. Nech toho, řekla jsem tedy snad stokrát, ale nic. Syn očividně a uchoslyšně nejevil zájem mne poslechnout, a na to, že se učím zrovna pedagogiku, vůbec nedbal.
Když už to jeho vvvvrrrrrmmmmm bylo k nesnesení a mozek praskal, vylítla jsem a vyrvala mu autíčko z ručiček, plácla jsem ho po hlavičce.
"Ty nevíš, že to nic nevyřeší a ani nepomůže?" Řeklo mi to dítě nevinným hláskem a ještě s nevinnějším pohledem na mne upřelo svá očka. Modrá. Bylo jasné, že na rozdíl od mého spícího muže a svého otce má slova slyšel a zaznamenal.
V první chvíli jsem ho chtěla plácnout i z druhé strany, ale pak jsem se zastyděla a nakonec jsem se rozesmála.
Byl to první a zároveň poslední pohlavek, jaký jsem kdy vůbec dítěti ve svém životě dala.
Otázka č. 12 výzvědná: Co si myslíte (ale opravdu) o trestech ve výchově?
Otázka č. 12 doufám, že snadná: Kdo řekl: Dítě i kdyby andělem bylo, metly potřebuje? A jak to bylo asi myšleno?
Otázka č. 12 doplňující: Znáte nějaká jiná pořekadla, týkající se trestů? Napište prosím aspoň dvě...

18. 11. 2010

hádanka jen tak

tiše se vznáší
klidnou nocí
v odlesku hvězd

jen matně září
někde nad oblaky

daleko od lidí...

možná že vůbec není

přesto však zůstává
nejen
v dětském snění

v tiché touze
každého z nás

když se naplní čas

zastavení jedenácté - těšení podruhé

Přiznám se - čtu si některé vaše odpovědi a musím říct, že jsou také důvodem k těšení. A každý večer se těším, co mi pošlete a s radostí si čtu vaše odpovědi a myšlenky. Je to takové pěkné zpestření dne - a moc vám za to děkuji a omlouvám se, že nestíhám každému odpovídat. Ale mám radost, že tak hezky spolu putujeme a zastavujeme se... a v duchu doufám, že vy samotní máte radost taky. A že se možná i těšíte.
Asi bych to "těšení se" povýšila na nový druh terapie, skutečně ve smyslu léčebného postupu. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pokud se naučíme těšit se, pak už s tímto pocitem těšení je všechno na světě krásnější. A zajímavější. A hezčí, a lepší, a příjemnější a radostnější a .... a vůbec. A nejde jen o ty pozitivní věci. Ale třeba, když se budete těšit na zkoušku, bude se Vám na ni připravovat líp. Když se budete těšit na nějakou práci, bude se Vám dělat líp. Hm, a když se budete těšit na druhé lidi, bude se Vám mezi nimi lépe žít. A tak je to se vším.
Těšení se prostě není jen tak. Jako návod k životu je perfektní. No, že jo?
Otázka č. 11 zvídavá: Jaké téma z pedagogiky Vás samotné prozatím nejvíce zaujalo. pobavilo, nebo dokonce překvapilo?
Otázka č. 11 prostá: Která ze složek výchovy se Vám zdá být nejzajímavější a zároveň nejpodstatnější? A proč?
Otázka č. 11 rozporuplná: Zdají se Vám otázky příliš snadné a jednoduché? Mám - respektive - můžu přitvrdit? :-)

17. 11. 2010

zastavení desáté - takový zvláštní podzim

Takový zvláštní podzim tam venku máme. Nebe je už cítit sněhem, večery jsou zahaleny ve strašidelné mlze, listí již ze stromů opadalo, větve stromů jsou holé - ale celkově je teplo, až teploučko.
Prošla jsem se dnes po Karlově mostě a po Staroměstském náměstí a snažila se vyloženě "nasát" tu atmosféru a krásu okamžiku.
Na některých nístech se už chystá vánoční výzdoba.
V Praze bylo nádherně, ale cestou domů tady v Ostravě drobně pršelo. Ale celý dnešní den - a doufám, že i příští dny, budou ve znamení těšení se. Aspoň pro mne. Ráda se totiž na něco těším.
Myslím si někdy, že o tom možná je i život. O těšení se a o schopnosti, - nebo spíše umění? - si to těšení během života uchovat. Prostě umět se těšit se. Pak může být život možná i pěkný a pohodový, když to dokážeme.
Tak se tedy učme těšit se - na cokoliv...

Otázka č. 10 nostalgická: Vzpomínáte si ještě, na co jste se ve svém dětství nejvíce těšívali? Je to těšení se stále ještě tak nějak ve Vás? Nebo už to je pryč... ?
Otázka č. 10 k zamyšlení: Ke které složce výchovy byste "umění těšit se" přiřadili?
Otázka č. 10 metodická: Myslíte, že existuje způsob (metoda), jak naučit ostatní těšit se? Pokud ano, jaká?

16. 11. 2010

zastavení deváté - Dárek


Dostala jsem dárek. Od studenta.

Zavolal mi tuhle ráno a sdělil mi jen tak z ničeho nic, že má pro mne dárek.
Potěšilo mne to. Nakonec, koho by nečekaný dárek a navíc od srdce nepotěšil :-)
Prý mi ho přiveze autem až před domek.
Tak jsem byla zvědavá a čekala, co to jako bude, když je to až s takovým servisem.
A - on přijel, otevřel kufr auta a tam ten dáreček skutečně byl - koukalo to na mne zpoza dlouhého krku a syčelo to do všech stran.
Ne nebojte, nebyl to had, ale bílá krásná husa. Přesně ta, kterou vidíte na obrázku.
Myslela jsem si, že upadnu. Smíchy a překvapením.
A co jako s ní mám dělat? Zeptala jsem se.
No trošku dokrmíte, pak zabijete, oškubete, vykucháte, upečete a sníte.
A očividně mu nevadilo a ani trochu ho netrápilo, že kromě těch posledních dvou věcí nic z toho neumím.
Ale dárek to je pěkný. Dělá radost sousedce, když každé ráno vítá ranní slunce. Ta husa. A dost možná, že i ta sousedka. Dělají si prostě obě radost navzájem.

V duchu si přeju, aby ta husa neměla moc hlad a žila ještě hodně dlouho. Sami vidíte, jak moudře kouká.
Husa jedna dárková...


Otázka č. 9 nevážně vážná: Může být také učitel "dárkem"? Za jakých podmínek? (mám na mysli jeho osobnost a kompetence)
Otážka č. 9 rozmarná: Je pro vás samotné možnost studovat vysokou školu životním "dárkem"?
Otázka č. 9 nadčasová: Myslíte, že Mikuláš už peče?

15. 11. 2010

Zastavení osmé

Když se prý učíme, tak si při tom hrajeme a také pracujeme. Ta myšlenka se mi líbí a opravdu často to zkouším. Učit jiné i sebe, pracovat a zároveň si hrát.
Ne vždy to jde.
Někdy to vše však zůstává jen na úrovni práce. A to je smutné.
Někdy to zůstává jen na úrovni učení. A to je nebezpečné. Pro mne i pro druhé.
A někdy to vše vypadá jen jako hra, a to může být příjemné, a také veselé, a celkově poučné.



Otázka č. 8 taková úsměvná: Vzpomínáte si na nějakou krátkou humornou básničku z dětství? Třeba: Ovečky pasou se samy, jehňátko drží se mámy.. ? Pamatujete si ji tak, že ji bez přemýšlení napíšete slovo od slova? Bez pomoci jakékoliv nápovědy?
Otázka č. 8 humorně zjišťující: A měla nějaké pedagogické poselství? Pokud ano, jaké?
Otázka č. 8 hravá: Na co si nejraději hrajete?

14. 11. 2010

Zastavení sedmé - o formách výchovy

Někdy mě napadá, když hovoříme o "formách" výchovy, a to ve smyslu rodinné, školní, mimoškolní, sebevýchovné, že to je vlastně logicky špatně, protože forma souvisí s pojmem f0rmovat, a my, jak už víme, nejsme tak zcela schopni "formovat" člověka k obrazu svému. To bychom byli opravdu asi moc namyšlení. A pyšní. A tím také hloupí.
My si vůbec ve výchově často myslíme, že je to jednoduchá věc, a že o ní nic moc vědět nemusíme, protože to jde - ta výchova - to vychovávání - tak nějak nejen samo, ale také samo sebou.
Nejde to.
Jinak by to na světě asi vypadalo poněkud jinak. A asi o hodně líp.
Ledaže bychom to slovo forma chápali v tom starořeckém pojetí - jako něco, co "je" oživujícím principem.
Pak bychom mohli formy výchovy chápat jako princip rodinné, školní, mimoškolní, sebevýchovný...
Teď jen uvědomit si, co tím principem může být...?
Otázka č. 7 vzpomínková: Setkali jste se ve svém životě s takovými zásadními výchovnými principy, které vás ovlivňují do dnešní doby a vy o tom víte?
Otázka č. 7 jen tak: Na co budete (nebo si to aspoň myslíte, že budete) ve výchově dětí (svých i ne svých) nejvíce dbát?

13. 11. 2010

Zastavení šesté - Freud a jeho ID

Před několika léty na pláži ve Španělsku, tedy o dovolené, jsem se při opalování a čtení knížky najednou rozbrečela. Jedno z mých dětí se bezelstně zeptalo, proč brečím a já stejně bezelstně odpověděla, že proto, protože umřel Freud.
Tedy v té knížce. Životopisné. A tam obyčejně ti, o kterých se píše, umírají. Protože životopisná knížka bez smrti "hrdiny" není dokonaným dílem. Ta smrt tam tak nějak chybí.
Mé chytré dítě se chvíli zamyslelo, než podotklo: "Ale to už bylo dávno, ne?"
Ne, pro mne v té chvíli zrovinka umřel a ten smutek a slzy nad tím, že už není na světě, byly nefalšované.
Tak nějak jsem si při čtení té knihy zvykla na to, že je.
I když už dávno není.
Ach jo.
Jen málokomu z nás se to podaří, že "zůstáváme"....
Otázka č. 6 zjišťující: Kdy zemřel S. Freud? A kde a kdy se narodil? A kým vlastně byl?
Otázka č. 6 zábavná: Proč říkáme Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde?
Otázka č. 6 možná příliš zvídavá :-): Máte nějakou humornou historku, kdy jste se pokoušeli zvládnout své ID? A kdo nakonec zvítězil?

12. 11. 2010

Mikulášovo intermezzo č. 1

Všude je ještě tma, světla ani světýlka nesvítí, a Sv. Mikuláš se již pomaloučku polehoučku chystá na svou každoroční pouť.
Vidí na Zemi spoustu malých dětí, čekajících na jeho svátek. Dychtivě čekajících na obdarování.
Vidí na světě spoustu dětí, které nikdy žádný dárek nedostanou. Snad jen v myšlenkách je on sám, Mikuláš, obdarovává. Rád.
Vidí na světě spoustu dospělých lidí, kteří již jen vzpomínají na dny, kdy se na jeho svátek těšívaly.
V punčoše, na talíři, na okně, za oknem, nebo v různých místnostech nacházeli nejen ořechy, pomeranče, perníky, jablíčka, čokoládové bonbony nebo figurky, ale také uhlí, pokud zlobily, anebo syrovou bramboru, pokud zlobily ještě víc.
Venku je ještě tma, světla ani světýlka ještě nesvítí. Ale sv. Mikuláš se již chystá na cestu. Již je připraven, již se těší.
Stačí jen pohlédnout k nebi - vidíte jej ta mezi hvězdami?
Ta záře někde tam daleko, nad našimi hlavami, nepatrná a malinká, to je On...

Zastavení páté

Na světě je někdy zvláštně.
A mezi lidmi také tak.
Někdy se cítím, jako kdybych ke všem patřila, a někdy mi je naopak zcela cize.
Nejen "s cizím mužem v cizím pokoji", ale s cizími lidmi v cizím světě.
A přece jen, - svět cizí není, protože všichni tak nějak momentálně do tohoto světa patříme. Jsme jeho součástí. Takže cizí být ani nemůže.
Ale přesto kolikrát - hodněkrát - cize působí.
A není to tím, že by se o tom příliš moc přemýšlelo, prostě to tak je.
No jo...


Otázka č. 5 opakovací: Co znamená komínek na Maslowově domečku?
Otážka č. 5 pěkná: Jak můžeme charakterizovat "domov" z hlediska Maslowova domečku?
Otázka č. 5 zdrcující: Je normální cítit se na světě a mezi lidmi zvláštně?

11. 11. 2010

Zastavení čtvrté - Sv. Martin

Tak svatý Martin dnes na bílém koni nepřijel.
A ani se moc nekouřilo z komína, což se prý má (na sv. Martina).
A vůbec to byl takový divný den.
Ono je vůbec někdy plno takových těch zvláštně divných dnů. Ale prý to máme snášet pozitivně.
Tak se o to snažím.


Otázka č. 4 podstatná: Jak souvisí pojem "životní zdatnost" s cílem výchovy?
Otázka č. 4 znepokojující: Jak souvisí pozitivní psychologie s výchovou?
Otázka č. 4 doplňková: A co na to sv. Martin? A jeho bílý kůň?

Velikánská omluva

Dobrý večer, strašně moc, ale skutečně hodně moc se omlouvám za dnešní ne-výuku od 15.50 hod na Fráni Šrámka. Nechápu, jak se mi to mohlo stát, ale tak nějak jsem ze svého mozku tento seminář úplně vypustila a úplně klidně jsem si přišla až na 17.30 v domnění, že to je má dnešní jediná výuka. Moc, ale opravdu moc se za sebe omlouvám, o to víc, že jsme se ještě vůbec neměli možnost setkat.
Požadavek k zápočtu pro OBEC byl: vlastní vzpomínka na učitele a pak vědomostní test.
Když se pořádně podíváte na tento blog, najdete zde materiály, ve kterých je námi probírán obsah seminářů, ze kterého vycházejí také otázky k zápočtovému testu. A pokud se zúčastníte Mikulášské pouti, a odevzdáte ji do 6.12. 2010 do půlnoci, přijde Mikuláš a zápočet je Váš :-)) a žádný test psát nebudete muset.
Ani nevím, jak říct - napsat - jako moc a opravdu hodně mne ten dnešní výpadek mrzí, o to více, že jste tam skutečně čekali, že vás to stálo váš čas a já nedorazila...
Prosím, nezlobte se.
Snad se tedy ještě setkáme...

10. 11. 2010

Zastavení třetí

V noci pršelo, dokonce i nad ránem to vypadalo, že nebude hezký den. Aspoň co se počasí týká.
Najednou vysvitlo sluníčko. Takové to podzimní, zbarvené do jemně zlatova. Zahrada je tím sluncem celá provoněná, mokré listí se lepí na boty a klouže pod nohama, a stromy, už téměř holé a bez listí, se lesknou v jeho záři.
Hmm.
Nejde se ale zasnívat a nechat se unášet krásou okamžiku.
Je třeba jít do práce.
Hmm.
Koukat na tváře studentů a přemýšlet, co se jim honí hlavou, - pokud se jim hlavou něco "honí".
Ale i přesto, nebo právě přesto, bude krásný den...
Přeji ho takový i vám všem.

Otázka č. 3 jen tak: Co se vám "honí" hlavou v těchto podzimních dnech?
Otázka č. všetečně vtíravá: Je to někdy i pedagogika?:-)
Otázka č. 3 vážná: Jaké přístupy (kromě toho Vašeho) k pedagogice znáte?

9. 11. 2010

Zastavení druhé

Kolikrát se v životě ptám, kým nebo čím se nechat vést. Ne vždy mám pocit, že znám odpověď.
A kolikrát bych byla vděčná za ruku, která by uchopila tu mou a vedla mne. Neomylně a přesně.
Jenže ono asi nejsou neomylné a přesné cesty.
Klikatí se, a ne vždy vedou tam, kam mají. A ne vždy vůbec nějaké cesty jsou. Místo cest a cestiček jsou třeba jen pěšinky v trávě.
Někdy opravdu nevím, kudyma jít. A nejen v přítomnosti.
A udivuje mne, jak lehce se někdy cítíme být oním "paidagogos".
A jak druhým kolikrát a nevědomě nabízíme místo cest pouhé bloudění...

Otázka č. 2 hlavní: Kdo to byl paidagogos?
Otázka č. 2: smutně zamyšlená: Znáte svou cestu?
Otázka č. 2 jen tak podivná: Proč studenti nikdy nesedí v prvních řadách? :-)

8. 11. 2010

Zastavení první

Vítejte na "startu".
Venku nám prší, do Mikuláše i do Vánoc ještě času dost.
Ono, když se tak nad tím zamyslíte, někdy je "do něčeho" času vždycky dost.
A pak najednou ten čas není.
A jaký je náš čas "výchovy"?
Je na výchovu vždycky hodně, nebo téměř vždycky spíše málo času?
A co to vůbec znamená - někoho vychovávat?
Vést jej, doprovázet jej, po té nejdůležitější cestě.
Po cestě životem.

Otázka č. 1 hlavní : Co je to výchova? Uměli byste to vyjádřit vlastními slovy?
Otázka č. 1 vedlejší: Co znamená "být vychovaný?"
Otázka č. 1 jen tak: A co Vy? Jste vychovaní? A jak se to pozná?

7. 11. 2010

Mikulášská zastavení 2010 - úvod

Chce se mi napsat spíše zastaveníčka, protože to spíše zastaveníčka budou. Tak vás tedy vítám, studenti OBEC :-) S úterní skupinou se vídáme často, se čtvrteční jsme se vlivem okolností viděli jen jednou. Buďte tedy vítání všichni.
Projdeme se spolu pedagogikou. Každý den tady najdete krátká zastavení - moje povídání, někdy související, někdy méně (za což se už teď omlouvám) a samozřejmě otázky. Ty mne baví :-) Snad vás všechny budou taky.
Otázky a zastavení tady budou každodenní, vy však můžete odpovídat tak, jak se vám bude chtít. Ale do Mikuláše je termín odevzdání všech odpovědí, do půlnoci, ani o minutu déle... Protože Mikuláš taky chodí vždycky včas.
Můžete odpovídat i průběžně a posílat své odpovědi na můj osobní e-mail (mia.proki@seznam.cz). To abych měla aspoň částečnou zpětnou vazbu a neměla pocit, že jsem sama.
Protože být sama někdy bolí.
Takže od zítřka už nebudeme sami - moc se na vás těším.
Doufám, že Mikuláš taky.

6. 11. 2010

Tajemství srdce

V těle mi buší srdce.
Kdysi dávno začalo a jednoho dne skončí.
Nevím, pro koho bije. Asi pro děti, pro manžela, pro rodinu, pro studenty, pro lidi kolem, pro všechny známé i neznámé. Pro svět a pro zvířata, pro všechnu krásu kolem nás. I pro bolest.
Neznám své srdce zase až tak moc dobře. Nevidím do něj a netuším, co vše se v něm skrývá.
Ne vždy se v něm vyznám a někdy je hodně, hodně zmatené. Ale přiznám se - chtěla bych, kromě tajemství života, jednou pochopit také to tajemné tajemství svého srdce.
A jen doufám, že někdo, když ne já sama, to tajemství přece jen zná...

31. 10. 2010

Dušičková

Vrátila jsem se z konference z krásného prostředí smolenického zámku na Slovensku.
Cestou zpět do Ostravy jsem navštívila své příbuzné, a s nimi také, jak jinak v těchto dnech, hřbitov pod Kriváněm a domek, ve kterém kdysi žila stará mama a tata. A ve kterém dnes nikdo nebydlí.
Otevřeli jsme zrezivělá vrátka do zahrady. Do zahrady, kde již spadlé listí ze stromů odhalilo krásná jablka na stromech.
Do zahrady, kde život byl, ale nyní působila cize, smutně, osamoceně.
Taktéž to bylo s domkem.
Skříně, kredence, postele, ostatní nábytek - opuštěný, prázdný, sám.
Sedli jsme si do kuchyně, uvařili kafe, otevřeli stará alba s fotografiemi
a ti mrtví tam pořád byli s námi.
Prošla jsem se pak zahradou, plnou krásně zbarveného listí, a cítila tu lásku, která tady byla, ten život, který tady byl, dávno zaniklé hovory, smích, pláč, milování, starost, radost, bolest...
zavřeli jsme opatrně vrátka a odjeli.
Ten domek tam zůstal, i se svými sny a vzpomínkami. Sám.
Co po nás jednou zbude?
Každá láska, každá bolest, každý život jednou končí.
Co tedy zůstane?
Hroby a hořící svíčky? Květiny a věnce?
Věřím, že toho bude víc...

27. 10. 2010

Někdy

Někdy se ráno probudíte, a světe div se, ani nevíte proč, a máte radost.
Třeba včera ráno se v kaluži před domem koupal kos. Byla to pěkná podívaná, jak si čechral pírka...
Někdy stačí k životu i takové maličkosti.
Třeba i spadané listí na chodníku, patrně nechtěně tančící ve větru. Jejich tanec také stojí za - no za pocit, že je na světě krásně.
A pak přijdete do práce, a tam samí lidi (ještě aby nebyli), a samá práce (ještě aby nebyla), a samý shon (protože nuda by byla k ničemu) a vy zjistíte, že i proto je na světě fajn.
Ale někdy se těším na sobotu a neděli, protože to jsou dny, kdy mám pocit, že nikdo na mne nemůže. A i ten pocit, že může či nemůže, že tedy někomu jste potřební a pak ve chvílích volna k nepotřebě - i tento pocit není až tak zahození.
Takže někdy můžeme mít i radost, třeba jen tak, jen proto, že ta radost je. A že jsme.
Taky vám ten pocit přeji zažívat, pokud možno co nejčastěji. Už jen proto, ať v tom nejsem sama :-)

23. 10. 2010

Tonoucí se i stébla chytá?

Hm, dala jsem svému dnešnímu příspěvku takový nadpis, protože se i stebélka chci uchytit.
Mám pocit, že se topím. Kdyby to mé topení bylo v penězích, bylo by to fajn. Jenže to je naopak...
A tak se spíše s nádechem humoru ptám - neznáte náhodou někdo nějakého bohatého sponzora?
Jak jste si asi z předešlých záznamů všimli, tak nějak jsem se zaplétla do záchrany jedné kulturní památky, novogotického kostela, a píšu dopisy na všechny možné strany a zkouším všecky možné dotace, a kde nic, tu nic, vždycky se jen něco zadaří a další štěstí se druhou stranou vypaří.
Takže kdybyste náhodou o někom věděli a někoho znali, koho by se dalo oslovit, byla bych vděčná.
Ale já vím, že vědět nebudete. Holt žijeme v takové době, že vlastně nikdo nic moc nemá a ti, co by mít mohli, nedají :-)
A tak v této své době proseb a starostí mám jediný svůj sen. Být bohatá. Ne pro sebe, ale pro druhé. Chtěla bych být v roli té, která je oslovována, a která má a která dá... a nejen peníze, ale třeba jen obyčejnou radost ze života. A peníze bych nechtěla mít pro osobní účely a cíle, ale rozdávat je tam, kde je to opravdu potřebné, tedy tak nějak pro všechny.
Bylo by to super.
Být takovým stebélkem pro tonoucí...

4. 10. 2010

starosti

Možná jsou místa na světě, kde nejsou žádné starosti, ale asi není dobré je až tak moc hledat.
Je to divné, ale asi mám starosti ráda. Když se "odstarají", tak je to fajn pocit.
A ono se vždycky všechno tak nějak "odstará". S námi i bez nás.
Jenže starosti bývají různého typu. Malé, velké, střední, krátkodobé, dlouhodobé, všední i nevšední, náhlé i očekávané, snesitelné i nesnesitelé, milé i nemilé, bolavé i ty nakonec hladící.
A tak ani nevím, jaké jsou momentálně ty moje.
Tak nějak propletené všechny dohromady.
ach jo

2. 10. 2010

Zveme srdečně na benefiční koncert paní Marie Rottrové, kterou doporovodí skupina Neřež. Koncert se koná v pátek dne 8. října 2010 od 19.00 hod v prostorách bývalé kompresorovny Hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích. Předprodej vstupenek je možný ve všech pobočkách Ostravského informačního centra nebo u mne (domluva je možná na adrese mia.proki@seznam.cz) nebo půl hodiny před koncertem. Vstupné je jednotné:
400,-Kč. Výtěžek koncertu bude věnován na další obnovu kulturní památky - hrušovského kostela sv. Františka a Viktora.

29. 9. 2010

pozvání na koncert

Když si tak čtu novinky na seznamu, tak mi klesá dobrá nálada. Dějí se to věci ve světě, a pořád samé jobovky.
Takže vás všechny zdravím a přeji jen samé pěkné dny, bez nějakých hrozivých a méně šťastných událostí. Prostě klidek a pohodičku tak, jak to jen jde.
A abyste ji měli skutečně, tu náladu poněkud lepší, chtěla bych vás, se kterými se známe, ale i všechny ostatní pozvat na koncert paní Marie Rottrové. Zazpívá příští pátek, to je 8. 10. od 19.00 hod v prostorách kompresorovny Hornického muzea v Ostravě - Petřkovicích. Vstupenka je k dostání ve všech pobočkách informačního centra a stojí 400,-Kč. Koncert je benefiční, jeho výtěžek bude věnován na opravu hrušovského kostela, jinak kulturní památky, kterou se snažíme zachránit.
Pokusím se sem přiložit i plakátek, ale nevím, jestli se mi to podaří.
Tak tedy hezké dny všem :-)

7. 9. 2010

Vítejte po prázdninách

Tak špatně se to píše. Prázdniny jsou pryč. A je tu zase školní rok.
U nás to ještě tak ale nevypadá.
Sedím na zahradě, popíjím polední kávu, a pomaloučku polehoučku vnímám vůni nastávajícího podzimu.
Ve stromech skákají veverky, do betonového korýtka skočila žabka, u nohou mi leží naši pejsci, do kávy mi nevychovaně ňuchá náš bílý kocourek Vincent, ostatní kočky leží opodál a všichni jsme otočeni jedním směrem -
směrek k nové ohradě a k novému obyvateli našeho chlívku a zahrady -
k Minnelotovi.
Minnelot je kůň. Protože malá zvířata už nám nestačila. Začli jsme ani ne od tříkilového maltézského psíka Fatimky, a skončili u 4 metrákového koně.
Je to super relax na pocuchané nervy. Oznamuji manželovi tuto nečekanou novinu.
"To sis mohla koupit rybičky v akváriu", zní jeho lakonická odpověď.
"Nemohla. Rybičky nemají koňovu hlavu. Teď už své starosti mám kam složit..."

A náš Minnie to potvrdil zaržáním a divokým zařehtáním, až se dech zatajil...

24. 6. 2010

poslušně hlásím :-)

že jsem dokončila komentování a pročítání a opravování a pročítání a klasifikování vašich jarních putování. Však bylo na čase, když už je léto....
Do neděle rozešlu všem své komentáře a co je hlavní - zapíšu vše do el. indexu.
Píšu to všem (zatím sem) pro klid vaší, ale hlavně své vlastní duše, protože už jsem z toho byla značně nervózní.
Ještě jednou všem moc, moc děkuji za společnou jarní cestu :-)
Vaše mp

13. 6. 2010

a ještě jednou "poslední chvíle"

Hmm, a ještě se chci pochlubit. Vydala jsem sbírku básniček, jmenuje se to Jen tak, a napsala jsem to jen tak.... na poslední chvíli.
Tak tady pro potěšení napíšu dvě z nich:

Mít vlastní zahradu
Mít vlastní zahradu
není zcela marné
v záplavě květin
stromů
a vlastních snů

na tebe smrt
jen tak nedosáhne


a další pro Vás pro všechny:

Prosebná modlitba k strážnému anděli
















Anděli,
andělíčku můj,
při mně vždy stůj

pro mé slzy i naději
dopřej mi žít

abych už na zemi
pro druhé mohla
podobně jako ty

andělem být







Na poslední chvíli :-)

Tak jsem to pořádně chytla. Protože nic nestíhám včas, a vy sami všichni, co čekáte na mé reakce na Jarní putování i na zápisy zkoušek, o tom víte své :-), tak vy všichni víte, že asi nestíhám, a že jsem "posledníchvílečka" v tom pravém slova smyslu.
A tak jsem si napsala grant na EU. Seděla jsem dvě noci a dva dny, ráno v pondělí oběhala úřady, v 11. 00 si uvědomila, že termín je ten den do 15.00 a že to asi pošta nezvládne, tož jsem poprosila děti, ať mě do té Opavy svezou.
I vešla jsem ve 12.00 do dveří a řekla hezky "dobrý den". A paní úřednice mě shlídla svým přísným pohledem, řka: Á, to jste vy? A zase na poslední chvíli? A zase bez konzultací?"
A bylo to. Protože mně se už dál s ní nechtělo bavit.
I když měla pravdu.
Tak mi to "dala" za Vás za všechny :-))))
A grant nedostanu.... :-(((

16. 5. 2010

voda

Voda nám stoupá.
Nevím, jak vy ostatní, kdo čtete tyto řádky, ale já vodu mïluji. A naši nedalekou řeku Odru obzvlášť.
Někdy mě ale děsí. To, když si usmyslí, že se tak trošku protáhne a že se drobet rozvodní a že jí její vlastní koryto už nestačí.
Tak jako dnes. A možná i zítra.
A protože jsem zažila povodeň roku 1997, tak se bojím.
A nejen trochu, ale moc.
Takže deštíčku ustaň, a ty řeko přestaň....
ukazovat, kdo je pánem a vládcem přírody.
Že člověk to není, to už víme...

8. 5. 2010

pročištění...

Dopoledne bylo dneska nádherné.
Mám ráda taková ta rána, kdy je zahrada jakoby v mlžném oparu. Kdy je ponořena do svého vlastního snění, doprovázeného zpěvem ptáků.
Trošku jsem uvolnila místo skalničkám, protrhala kolem trvalek, posekala trávu.
Naše kočka Marlenka mezitím chytila veverku. Taková krásná čerňoučká byla, s bílým bříškem. No už není....
A pak se najednou spustil déšť
a teď také i bouřka.
"Nebe se zlobí", říkávala naše tetička.
Ale i přesto je na světě krásně. Tak nějak pročištěněji...
Jdu si tedy číst vaše jarní putování a pročistit si tak i své vlastní srdce....

5. 5. 2010

přepracováno :-)

Koho potkám, ten má moc práce. Nevím, co se to děje. Všichni toho máme tak nějak moc a nestíháme. Sype se to na nás bez rozdílů ze všech stran.
A jak se to tak sype i na mě (protože nejsem výjimka, bohužel), a mám nastavený budík už celý týden na 4 hodiny ráno, a tudíž v tuto dobu i vstávám a pracuji (či co to dělám), tak se to na mně asi i trochu podepisuje. Asi ne trochu, ale hodně. Neb co je moc, je asi příliš.
A tak si tak jdu dneska naší ulicí zamyšlená a bezmyšlenková a unavená z práce - a ejhle, psíci našich sousedů začali na mne hafat zpoza svých plotů a branek. A jak si tak nepřemýšlím, kouknu na ně, sjedu očima toho bígla i zkříženého špice a řeknu jim: "Dobrý den"
a jdu si dál.
A až po chvíli mozku došlo, že jako komu směřoval ten pozdrav... ne že bych se nikdy nebavila se psy, ale bezmyšlenkovitě a automaticky jsem je ještě nepozdravila nikdy. To opravdu ne.
tak jen doufám, že vy jste na tom líp :-)))