prasátka

Poslední listopadový večer.
Procházela jsem naší zahradou, zcela porytou divokými prasaty. Jedním nebo povícero? Vypadá to tam, jako kdyby zešílela celá jejich smečka. Hrůza pohledět.
Asi se jim u nás líbí.
Co naděláme.
Prasata jedna divoká.
Jojojo, co vlastně v životě vůbec naděláme s tím, co neumíme, nedokážeme, nemáme jak změnit?
Jediná možnost je - naladit se na veselú notečku :-)
A co se týče zahrady, no co, tak bude krásně přírodně - jak by řekla má dcera - bio - zrytá, porytá.
A to se cení, ne?



Dnes večer bez otázek. Poděkujte za to divokým prasatům....:-)
Ale jedna mě přece jen napadá: Co na to tři malá prasátka? Nebo prasátko Pepa?

Duše

Duše je čistá jako bublina
duše je špinavá jak popel z komínů
duše je veliká otázka, zda je či není
a kde vlastně je...?
Kdo odpoví?

Zajímavě - a dodnes velice podnětně - "řešili" duši staří řečtí filosofové, např. Platon a Aristoteles. Jejich pojetí se prolíná dějinami lidstva až do dnešní doby.
A co je nejzajímavější? Že se, i přestože jejich myšlenky dobře známe, nepřestáváme neustále ptát. Proč?

Otázky třinácté: 
Jaká pojetí duše znáte?
A co na to nefeš? Ta Vaše?

Vůně

Konečně mrazivo. Po tak parném létě.
V posledních letech mě to ale vždycky překvapí. V hlavě mám ještě léto, a ono už je opět zima :-)
Sice sníh ještě (aspoň u nás) chybí, ale zimní vůně už je tady.
Vůně.
Může zima vonět?
Hmmm....


Otázky dvanácté:
Čím nejvíce voní Vaše vzpomínky, pohádky, dětství ; čím je "provoněná" Vaše duše? 
Není to tak trošku nesmyslná otázka?

Hlubiny

"Cesta, která vede ode mne k druhému, prochází mými vlastními hlubinami". Toto je výrok francouzského filosofa Gabriela Marcela.

"Nikdy nedojdeme až na hranice své duše", prohlásil pro změnu a mnoho let před ním řecký filosof Herakleitos. 

Přiznám se, drobet jsem z těch pánů mimo.

Mé vlastní hlubiny, přičemž nikdy nedojdu na jejich hranice...

A až se tou hrůzou v sobě "přebrodím", dojdu k tomu druhému člověku.

Uff. 

Možná jen rychle prolítnu nad hlubinou, možná si tam jen postavím most, možná se té hlubiny ani nedotknu, možná se naopak stanu potápěčem,
než řeknu Ty,

hele Ty tam, 

wo co go?

Otázky jedenácté: 

Brodíte se, brodíte? A jde to? :-)

A co na to Vaše duše? Máte duši?

Nebýt ztracená

Někdy mám pocit, že jsem ztracená. Ztracená mezi lidmi. Motám se mezi nimi, koukám do jejich tváří, chci se zachytit, ale nic. Těch tváří je tak nějak hodně, nějak moc.

A žádná není až tak blízko...

Možná to je jen pocit.

A pak, umořená z toho davu, si sednu ke stolu s vnoučátkem

 a svět je plný krásných dobrých lidí.

"Babičko, my jsme dvě malé holky, že?" Řekne úplně bezelstně. Netuší, neví, jak obrovská, jak velikánská pocta to je

být malou holčičkou,

být s ní znovu a opět tou malou holčičkou

a nebýt tak ztracená v davu světa

Otázky desáté:
1. Když už si tak povídáme o lásce, tak mne napadají další otázky. Hledáme ve svých životech toho druhého, tu svou platonovskou pomyslnou polovičku, nebo nám jde spíše o nás samotné?
2. Oč nám v tomto světě, v životě jde? O nalezení sebe sama, nebo těch druhých?
3. A co na to androgyn?

Žije - nežije?

Utíká, to, utíká.
Už jsme spolu ušli nemalý kus cesty, ale ta opravdová nás teprve čeká. Cesta očekávání. Ad veniro - adventní.
Připravili jsme se na cestu - ale jsme skutečně připraveni stoupat na vysokou, blízkou horu, která se tyčí před námi? Vysoká je až do nebe.
Jaká hora? Hora poznání.
Koho? Čeho?
Sebe samotných?
A tak mne napadá: O čem je vlastně filosofie?


Otázky deváté: 
Pojetí lásky podle starých Indů a Řeků - v čem se navzájem liší? 
A co si myslíte Vy - roste láska s poznáním nebo naopak, čím více poznáváme, tím více milujeme?
Těžké otázky :-))) ?


Ps.S.
Sedím na své hoře,
dobře v srdci je,
jen mě stále trápí
že láska, láska
žije - nežije?

Láska. Tiše si šeptám tvé jméno.
Nezachytitelná, jako obláček, silná jako smrt.
Nepochopitelná. Neuchopitelná.
Zvláštní a podivná.
Tajemná.
Láska.
Ta naše...


Otázky osmé: 
Láska? 

Pondělní ráno

Krásné podzimní pondělní ráno.
Jdu se svým otcem, kterému na konci tohoto měsíce bude 92 let, na každodenní ranní procházku.
Naše kočka (kočky zbyly) nás doprovází.
Na to, že je 12. listopadu, je skutečně krásný den. Sníh se na Martina nekonal. Nepřijel na svém bílém koni.
Sestra už louská ořechy na vánoční cukroví.
A nad naší zahradou létají vrány (nebo havrani? - nepoznám ten rozdíl) a krákorají v jednom kuse.
U nás totiž po celý podzim a zimu nad zahradou krákorají ti černí ptáci.

Takový je svět.
Jaký?
Podivně, zadumaně, zádumčivě, ukrákoraně
Krá
Krásný...


Otázky již sedmé:
Jak rozumíte pojetí člověka, podle kterého je "křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek"?
A co na to S. Freud?

Sedím a jen tak
si bloumám
koukám

bez myšlenek

vzdálená sobě,
světu,
vzdálená Tobě

v mém srdci je ticho
jak
v hrobě

Pravda.

Pravda.
Co je pravda?
A pokud jsme přesvědčeni o své pravdě, je dobré za ní jít a dokonce bojovat?
Jak to vůbec je?
V posledních dnech se mi toto zcela konkrétně honí hlavou. Jestli jít za svou pravdou a rozbít si tím třeba i hlavu o zeď, nebo jestli být raději zticha, mlčet, přejít to, nešlapat do vosího hnízda... a mít tak svůj klid.
Je to odvěká otázka, hlavně filosofů - co je vlastně pravda? Je má pravda opravdu pravdou? Co když ne?


Otázky šesté, není-liž pravda?
Měli pravdu filosofové tzv. moderního období v dějinách nebo spíše až v postmoderní době? Co si myslíte Vy samotní?
A otázka zdánlivě vzdálená - jsou Vaše vzpomínky na dětství pravdivé?
A pokud to je pro vás možné - mohli byste mi zaručeně nějakou vzpomínku ze svého dětství povyprávět jako příběh? (dobrovolná prosba, záleží jen na Vás, zda ano)

Nečekaná koleda

Přišly včera.
Zvonily na zvonek u dveří jak na lesy.
Takové dvě podivné holčiny.
K mému údivu to byla - halloweenská koleda.
Poslala jsem je o dům dál....

Opravdu, opravdu nechci slavit halloween, když máme tak nádherné svátky všech svatých a všech zemřelých. Když máme své dušičky.
Štve mě to, že na toto se možná zapomíná a pro naši nejmladší generaci už možná bude toto období svátkem něčeho zcela jiného. Dýní  a strašidel a nějakých prapodivných koled.
Asi už jsem stará.
A nevrlá.
A vůbec...

Otázky páté, dušičkové: 
Žijeme v postmoderním či moderním světě?
Padáme s Prométheem někam - kam? 
A co na to vaše dušičky? Také posílají jiné nečekanosti o dům dál?