Jako prase :)

Hmm,
tak jsem zasadila vzadu na zahradu cibulky tulipánů, které jsem si přivezla z Amsterdamu. Celou stovku mix té nejlepší kvality.
Kluci se mi smáli - to mi prý nevadí, že vzadu mi kvítka pravidělně žerou srny, likvidují krtci, požírají slimáci a občas si tam odskočí i veverky? To ještě věřím, že tam něco vyroste?
Nenechala jsem se odradit a myslela si své.
Už si to nemyslím.
Šla jsem se projít zahradou - a zatajil se mi dech.
V zemi hluboké díry či jak to nazvat. Prostě zryto rypákem až na půdu.
Takže my tady nemáme jen veverky, krtky, srny, slimáky,
nám tady řádí taky ještě i divočák!
A já při pohledu na tu spoušť a na to místo, kde ještě včera v zemi spinkaly tulipány, a patrně už nespinkají, náhle pochopila to rčení. To prase to prostě zrylo "jako prase."
A cébulky z Amsterdamu mu nepokrytě chutnaly.
Utřu si slzy...
Chtělo by to opět vycestovat a koupit nové cibulky
a
brokovnici....

Hodina duchů

Sedím u počítače, tiše si vrní, všude je klid. Jen žebřička, které říkáme Caruso, nezavře zobák a pořád něco povídá. Nahnu se nad její klec, zvedne hlavičku a ona (vlastně on, protože samička vlastně i jeho přičiněním umřela) se rozpovídá ještě víc.
A venku je noc a oknem vidím v zahradě problikající solární svítidla,
a kočka seskočila ze stříšky na okenní parapet, a pes Pepík se probral ze svých psích snů a zoufale zavyl.
A já sedím u počítače a opravuji článek, který měl být už včera, ale zase už je dnes,
a venku je noc a spánek nikde.
Ale smutek je už také ten tam, práce je lék na všechno, i na smutky
a smích se hodí i tomu našemu pejskovi
beru ho do náruče
olízne mi tvář
a říká mi běž spát... holka, zítra je taky den.
Už dnes je den...
a hodina duchů nastává

Asistentům pedagoga

Milí moji asistenti :-)
Tak se mi podařilo získat nějaké informace o vašem studiu a o všech těch modulech a kreditech a požadavcích a tak. Prosím, napište mi, kdy a kde je možné se s vámi se všemi setkat, sedneme si nad to a pořešíme, co a jak dál.
Moc zdravím,
mp

Oči

Potkala jsem dnes tvé oči.
Byly všude.
Na chodníku, ve tvářích jiných lidí, v knihách na mém stole.
V černé kávě se šlehačkou.
V udiveném pohledu.
Spěchala jsem na přednášku
a schoulila se
do Tvého úsměvu...

Myšlenky a podzim

Tak asi už tady máme podzim. A úplně šílený týden za sebou.

Kromě toho, že jsem poprvé učila, zasadila jsem také na zahrádce tulipány, koupené a přivezené z květinového trhu přímo z Amsterdamu, kde jsem byla minulý týden (vystresovaná) na mezinárodní konferenci.

A stres pokračoval. V tomto týdnu nám v jeden den umřel z ničeho nic kanárek a zároveň po dlouhém boji nad stářím nezvítězil ani náš nejstarší pes. Jejich místa k životu zůstala prázdná. V doprovodu všech našich zvířat, co jich doma i venku máme, jsme je oba pohřbili. Ale tím to nekončilo. Stala se ještě spousta dalších a stresujících věcí, jako kdyby se všechny chtěly najednou sesypat, - bůhví odkud a proč.

A tak jsem se včera rozhodla, že si udělám radost a asi po třiceti letech jsem se vyhoupla - ehm - opravdu vyhoupla do sedla koně a spolu s kamarády mých dětí vyjela na "koňskou" vyjíždku již podzimním krajem. Byla to nádhera. Slunce se pomalu sklánělo k západu, v dálce bylo vidět hory a kobyla, na které jsem seděla a která mě chuděra nesla, byla strašně chytrá a hodná a poslouchala na sebemenší pokyn. A vydržela to se mnou téměř hodinu a půl :-)

Je někdy příjemné nechat se houpat a nést na hřbetu koně - a myšlenky přitom nechat jen tak volně plynout a splývat

nebo je rovnou doslova a do písmene nechat tomu koňovi, neb ten jak známo má větší hlavu.

Tak jsem to včera udělala

a v zapadajícím slunci

teplého podzimu

nemyslela vůbec na nic... ani na zvířata, ani na lidi, ani na problémy, ani na to, co bude

a vnímala jen to, jak je na světě přece jen krásně

a přesto všechno nakonec i fajn.