Každá emoce je charakterizována čtyřmi doprovodnými součástmi:
Podnětovou situací, vyvolávající emocionální reakci
Vědomým prožitkem, který může být pozitivní či negativní
Fyziologickou aktivací, kterou navozuje autonomní nervový systém a žlázy s vnitřní sekrecí
Chováním, které je samotnou emocí vyvoláno
S. S. Tomkins považuje emoce za primární motivační systém lidského chování, vysvětlování motivace prostřednictvím pudů (Freud) či potřeb (Maslow) považuje za omyl. Primárním „zesilovačem“ emocí u člověka je podle něj jeho tvář a výraz. Rozlišuje šest základních emocí, které jsou z tváře čitelné (v obličeji je 44 svalů, z nichž 40 je určeno pro emocionální výraz, zbývající 4 slouží k otevírání úst, k mluvení a ke žvýkání).
Druhy emocí
Tradiční rozdělení je na: nižší – jednoduché emoce, afekty a nálady, společné jsou i se zvířaty a vyšší, které jsou vázány na sociální potřeby, hodnoty a normy.
Nižší emoce
Výčet jednoduchých emocí pochází již od Ch. Darwina, ale zásadní význam pro výzkum má Tomkinsovo stanovení šesti základních emocí (z r. 1962), které mají zřetelně rozlišitelný výraz tváře:
Jsou to: hněv, znechucení (opovržení), strach, štěstí (projevy radosti), smutek, překvapení.
Vyšší emoce (sociální) můžeme rozdělit na: vášeň (lásku), hrdost, závist, stud, vinu, rozpaky, žárlivost, aj.
J. A. Russell kritizuje model základních emocí a jejich obličejového výrazu, zdůrazňuje roli kontextu. Výraz tváře nevyjadřuje specifickou emoci, ale pouze informuje pozorovatele o jeho stupni aktivace, soustředěnosti. Pozorovatel získává dva druhy informací, přičemž první je neemocionální povahy, tzv. kvazifyzikální, která vypovídá např. o upřenosti pohledu, naslouchání, atp. a druhá je úsudkem libosti (libost x nelibost) a aktivace (vzrušenost x utlumenost).
Vzrušenost
obávají se překvapený
rozhněvaný radostně
naladěný
frustrovaný Stres Vzrušení šťastný
nelibost libost
smutný Deprese Klid spokojený
unavený uvolněný
znuděný ospalý
Utlumenost
Prostor psychologického usuzování o emocích z výrazu tváře (podle J. A. Russella, 1997).
Tyto dvě dimenze (libost – nelibost, vzrušenost – utlumenost) popisují jednoduché a univerzální vnímání výrazu tváře ve všech kulturách. Pozorovatel však neodkrývá přímo emoce, ale emoce mají vždy svůj podstatný znak, jehož platnost je však odkrývána až v daném kontextu.
Z uvedené tabulky je patrné, co přináší libá vzrušenost, ta, která je nám příjemná a utlumenost a naopak, jak na nás působí nelibá vzrušenost – stres, a nelibá utlumenost – deprese. Všimněme si stresu a jejich atributů – frustrovaný, rozhněvaný, obávající se. Ten, kdo je nelibě vzrušený, má obavy, bojí se, má strach. A již bylo řečeno – na stres reagujeme buďto únikem nebo útěkem. Agrese může být (a často bývá) reakcí na nezvládnutý stres a strach.
Sociální emoce
trojí atraktivitaVášeň je silný pozitivní vztah k druhému člověku, při jehož vzniku má podstatnou roli atraktivita. Atraktivita může být trojí – fyzická, sexuální, osobnostní. Sexuální atraktivita je předmětem vášně jen u sexuálního partnera, sexuální touha nemusí být součástí vášně. Můžeme milovat bez sexu, tak jako sex může být bez lásky. Vášeň je však považována za emocionální základ lásky, která může mít mnoho podob – romantická, rodičovská, milenecká, přátelská, pečující, aj.
Stud je charakteristický negativním prožíváním sebe sama a svého charakteru jako důsledek rozporu mezi tím, kdo jsem a mezi normami a hodnotami společnosti. Stud vede k vyhýbání se jiným lidem, k samotě, k přerušení vztahů, k úniku od ostatních. Lidé, kteří požívají stud, jsou orientováni spíše na sebe, mají méně empatie k jiným lidem, člověk se uzavírá do sebe sama, do své ulity. Stud může vyvolat lhaní, neposkytnutí pomoci, neuposlechnutí příkazu – a tyto příčiny studu mohou paradoxně obnovovat příčinu (ze studu lžu, ze studu neuposlechnu, atp.)
Vina je prožívána jako zklamání, lítost, smutek, především však je při pocitech viny negativně prožíváno selhání vlastního výkonu. Mnohé studie ukazují, že lidé, kteří mají sklon k prožívání viny, jsou více empatičtí vůči jiným, nejsou orientováni na sebe, ale na druhé a na osudy jiných. Vina člověka neseparuje jako stud, jeho chování má opačné tendence – chce se druhým lidem přiblížit, omluvit, napravit chování, které mohlo ublížit.
Rozpaky – při prožívání rozpaků cítíme ohrožení své vlastní osobnosti, jsou doprovázeny nejistotou a ztrátou sebedůvěry a vznikají jako důsledek srovnání s osobními morálními hodnotami.
Žárlivost vzniká z pocitu ohrožení pro člověka důležitého vztahu, přičemž srovnání jedince se skutečným či pomyslným rivalem vyznívá nepříznivě. Vede ke snížení vlastního sebehodnocení, vyvolává strach, bolest, hněv. Může však vést ke zvýšení péče o druhého člověka, na kterého žárlíme, nebo motivovat k odstranění vlastních slabých stránek.
Závist je touha mít totéž co druhý a vzniká při zjištění podstatného rozdílu v něčem pro člověka důležitém. Závist je prožitkem nesouladu mezi tím, co člověk má a mezi tím, co by chtěl mít. Často je doprovázena pocitem nespravedlnosti. Její důsledky však mohou být i pozitivní – mohou motivovat k sebezdokonalení, zvýšit aspiraci v podobě nových cílů, apod.
Hrdost – vzniká jako důsledek srovnání s jinými lidmi. Každý člověk v sobě nosí své vědomí lidské důstojnosti.
Emoci nevyvolává samotná aktivizující stresová situace, ale spíše to, jak ji přijímáme a zpracováváme, v nás vyvolává citovou odezvu – frustraci. Lidi neznepokojují události, ale to, jak se na ně dívají (Epiktétos). Každý člověk má svou určitou míru frustrační tolerance, tedy odolnosti vůči zátěži. Frustrační tolerance závisí na rozsahu aktuálních životních stresů, jimž je jedinec vystaven a na způsobilosti stresy zvládat, což je důsledkem adaptivního učení. (R. Beeche, 1984).
1. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada, 2001.