21. 3. 2009

Jaro v duši

No jo, no.
Jaro ne a ne přijít.
Pořád z nebe padá to něco bílého, a nedá pokoj.
Strašně se těším, až už nebude. Až začnou nejen kytky, ale také stromy kvést a vše se zazelená a
bude prostě milo a hezky.
Ne slunce, ale nový počátek, kdo ví čeho, ale nový, a nový s každým novým květem.
Příroda tak ale zatím nevypadá, nezbývá tedy než mít
jaro aspoň někde,
aspoň v duši...

14. 3. 2009

Včera byl pátek třináctého.
Den, kdy mě moje maminka přivedla - kdysi před léty - na tento svět.
Pro mne jsou a vždycky byly narozeniny především oslavou mé maminky. Člověka, který to pro mne prostě udělal.
Poděkovat jí však mohu pouze již v myšlenkách, ve vzpomínce nebo na hřbitově.
Možná i proto to byl včera takový smutný, pošmourný a studený den.
Dnes je již venku veseleji, svítí sluníčko, a chlad již nezalézá až do kostí.
Často přemýšlím, proč jsou na světě věci tak, jak jsou. Někdy veselo, někdy zase chladno - venku i v duši a v srdci.
Chtěla bych tomu všemu kolem sebe porozumět, - a léta se mi to spíše nedaří než daří.
Ale jsem ráda, že maminka - že patrně ona rozuměla,
protože jinak bych tady asi vůbec nebyla.

8. 3. 2009

Sněženky

Přestalo pršet. Naši psi vyběhli ven a vrátili se zpět se zabahněnými ťapkami.
Zahrada vypadá "přešle." Přešel jí sníh, krtince, bláto, srny a psi a kočky a ptáci všeho druhu. Na podzim zasazené cibulky jsou zpola venku, a na podzim nezhrabané listí zvesela tleje tam, kde by se již měla zazelenat čerstvá tráva.
Místo jara a pocitu znovuzrození jen pocit bídy, špíny a práce.
Z tohoto neradostného rozpoložení mě najednou probral koutek zahrady, kde jsem nesázela léta vůbec nic -
- a helemese, zpoza pařezu vyrůstá celý trs, nejen jedna, dvě, ale hnedle celý trs běloučkých sněženek.
V poledním sluníčku vypadaly překrásně.
Můj ty světe,
jaro je tady.
Konečně.

4. 3. 2009

Letící čas

Čas letí. Vždycky mě to šokovalo a udivovalo.
Koukám na nebe a na mraky, které se někam neustále pohybují. A je mi takových asi pět let. Koukám na ně pořád, i dnes. A je to divné - ty plující mraky jsou stále stejné, možná však nepozorovatelně přeci jen odměřují čas... protože ani nevím jak, ale je mi najednou (a teď se ani neptejte), kolik to vlastně let?
Koukám na lidi a je tomu podobně jako s těma mrakama.
Koukám na práci a také přemýšlím, jak ji stíhat.
A koukám na svůj blog a ani mi nedošlo, jak dlouho jsem nic nenapsala.
Tak je asi potřeba přestat koukat
- a žít
protože čas podobně jako ty mraky letí
nenávratně
do nekonečna
a jen "spící" starodávné hodiny si tiše jen tak pro sebe tikají tik tak.
Ty na mobilu, tedy to něco, co hodiny jen vzdáleně připomíná číslicemi, už netikají vůbec -a proto asi nevnímám(e), jak ten čas letí sám o sobě a samovolně...
plující prostorem a našimi životy
tik tak jen tak