30. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení třinácté
Takový krásný večer.
A nám někdo v té tmě pořád někdo chodí po zahradě. Ne po té naší, ale po sestřině, na kterou vidím z okna pokoje.
Až po chvíli mi došlo, že to je divné, že tam někdo něco dělá, když nemá proč.
A ve tmě.
A v noci.
A sám.
Vyběhla jsem ven - a to naše už téměř devadesátiletá sousedka nemohla vydržet na zemi spadaná jablka. I nějakým způsobem vytáhla plotové laťky švagrem pečlivě stavěné, protáhla se tou průrvou a ta nebohá jablíčka sesbírala.
Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí.
Ještě dobřejší i plot rozebere...
Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Byla tak vystrašená a vyjevená, že ji vidím při činu.
Chtělo se mi obejmout ji, pohladit a skrýt v náručí a konejšit, ať se uklidní a ať se nebojí. Drobná žena, provinile se třesoucí.
Vyděsilo mě to. Stáří se až tak moc podobá dítěti...
Otázka č. 13 hlavní trapně lehounká: Čí pak je ta věta o pírku, pro něž hospodyňka i přes plot skočí?
Otázka č. 13 vedlejší: Je v tom možné najít nějaké pedagogické moudro?

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení třinácté
Někdy mě napadá, v čem vůbec spočívá to "něco chtít" a za tím si jít.
Že se třeba říká, že vůle je to, co určuje náš život.
Kdo nám dává vůli? Odkud se bere a proč? Proč chceme to, co chceme a jiní zase chtějí něco jiného? Teda, bylo by asi hloupé, kdybychom všichni chtěli totéž, to by to na tom našem světě asi vypadalo. Ale -nechceme náhodou nakonec všichni totéž, ale všichni jinak?
K čemu tyto myšlenky, řekne přísný realista. Nebo jen normálně uvažující člověk :-)
Je s vůlí spjat také náš osud? A je skutečně osud osudem a je nám každému nějak dán? A každému jinak? A je nám skutečně předurčen?
Můj ty světe.
Jdu si uvařit čaj.
Chutná mi bylinkový, uklidňující, meduňkový.
Snad mi je - není - dán osudem...
Otázka č. 13 hlavní: Co to je predestinace? A myslíte si, že tomu tak je?
Otázka č. 13 vedlejší: Věříte na osud, před kterým není kam uniknout? Nebo to je jinak?

29. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení dvanácté
Cesta. Prý každý máme svou cestu. Svou "metodu", jak žít.
A výchova možná není o ničem jiném, než o té metodě. O metodách.
Svým dětem nepředáváme nejvíce tím, co jim přikazujeme nebo tím, že říkáme, co po nich chceme, ale tím, jak my sami to vlastně žijeme. Jaká je ta naše metoda.
A také tím, jak nasloucháme jim - dětem - samotným a směru jejich, ne té naší, cesty.
Výchova je totiž o naslouchání. O vnímání druhých. O jejich pochopení a touze porozumět. A také o úsilí naslouchat sobě samým.
Protože taky sobě samotným bychom měli chtít porozumět, abychom pak mohli chápat i ty jiné. A třeba i to, že jsou jiní.
Výchova je strašně složitá věc.
Kolikrát před tou složitostí padám - s prominutím - na zadek a ptám se: jak to vlastně všechno je a proč?
A odpověď, že proto, mi nestačí.
Otázka č. 12 hlavní těžká: Jak to vlastně všechno je a proč? :-) Máte na to svůj vlastní názor?
Otázka č. 12 vedlejší: Jak s tím vším souvisí interiorizace?

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení dvanácté
Přemýšlet o vášních je asi - těžké.
Prožívat nějaké vášně možná ještě těžší.
Ti staří Indové prostě nebyli hloupí, když tvrdívali, že bez vášní se zbavíme i utrpení.
A stoikové nakonec taky.
To sv. Augustin to neviděl zase až tak jednoduše. Člověk je natolik složitý a niterný a má v sobě tolik citů a touhy, že prostě nemít vášně a přitom nebýt mrtvý není ani možné.
A proto: "nepokojná jsou naše srdce", pokud žijí zde na zemi.
Nepokojná, plná toho, co mají v sobě udusit. A ono to tak nějak nejde.
Jakže to řekl? Tak nějak: "Běda štěstí tohoto světa, protože šťastný se bojí neštěstí. A běda neštěstí tohoto světa, protože nešťastný touží po štěstí... život je tak neustálým bojem.."
Někdy se ale bojovat nechce. Někdy se chce jen tak nechat věci volně plynout...
A vnímat krásu, pokoj, pohodu, štěstí, lásku - tak nějak samovolně a bez boje.
Prý to jde :-)
Otázka č. 12 hlavní: Je filosofie mimo jiné také o hledání štěstí? Pokud ano, proč?
Otázka č. 12 vedlejší záludně těžká k přemýšlení: Je možné najít pokoj v srdci a v duši? (Je rozdíl mezi pokojem srdce a pokojem duše?)
Otázka č. 12 jen tak, protože mě napadla: Znáte rčení: "Mohli jiní, mohli jiné, pročpak ty ne, Augustine?" Co s tím v rámci našeho dnešního tématu?
Otázka č. 12 zvídavě "bolavá": Ještě vás odpovídání na otázky baví nebo už toho máte dost?

28. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení jedenácté
Karel Čapek v jednom ze svých děl říká slovy ovce, jdoucí na porážku: "Ať si mne zabijou, jen když mě vedou!"
Někdy o těch slovech přemýšlím a přemítám, jak to vlastně je.
V životě je možná jednodušší mít někoho, kdo nás vede, kdo nás doprovází. Tedy mít poblíž sebe nějakého "paidagoga" - průvodce.
Má to však háček - život není zase až tak docela "naučitelný" a vlastní zkušenost toho, kdo vede, je víceméně nepřenosná.
A tak každý žijeme tak nějak načisto, z první vody
a hlavně sami za sebe.
A občas nám to nemusí jít podle našich představ.
Jde o to nepadnout, nezaseknout se na místě, a začínat pořád znova a znova, je-li třeba.
Faktem je, že to je někdy docela i námaha... jít svou cestou a nevzdávat to tak, jako ta ovce...

Otázka č. 11 hlavní a záludná: Co potřebujeme k životu, abychom přežili?
Otázka č. 11 vedlejší jen tak: Jste zfrustrovaní frustranti?:-)

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení jedenácté
Filosofové rádi a často rozlišovali různé typy vášní a citů a vší té směsi, kterou bychom měli v životě umět překonávat, abychom měli pohodový a šťastný život, klid v duši, ataraxeia...
Indové hledali cestu z utrpení, kterou nám způsobuje žízeň, čili touha. Řekové, Římané, filsofové období scholastiky - ti všichni to vidí jinak, v jiném, a zároveň stejně.
Podívám se ti do očí a cítím to všechno - lásku, bolest i radost, strach i smutek, touhu mít a touhu se jen ukrývat... ale pořád to jsou tvé oči, kvůli kterým chci v ten okamžik zastavit čas... Tak nevím, to utrpení mi za ten pocit blízkosti, třeba vyvolané jen očima, nebo právě jen jimi, tak nějak stojí... a vím, že to je nádhera, která se nedá popsat slovy.
Tak o co těm filosofům vlastně šlo? Zbavit svět této krásy?Možná, možná jen neznali tvé oči a jas tvého pohledu... :-), a proto nevěděli, co mluví...

Otázka č. 11 hlavní: Znáte nějaké ""vášně", které hýbou světem?
A otázka poněkud netaktní vlezlá: Jaké vášně hýbou vámi? Přemýšleli jste někdy o tom?

27. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Desáté zastavení
Možná, že je život přece jen nějaká veliká, velikáánská hra.
Jsme do ní vhozeni jako figurky, a někdo nám tahá za nitky.
A to tahání "nitek" je možná výchova.
Nevím.
Možná je výchova péče, projevující se mimo jiné tím, že nás někdo tahá:-) Odněkud někam.
A že na to má své metody, které nabral bůhví odkud, (nejčastěji ale asi od těch, kdo vychovávali jeho, našeho "nitkaře").
Kdo ví, jak to všechno je.
Co však vím je to, že nechci být něčí figurka, vysmátá paňáca na niti.
Chci žít svůj život, tahat si sama za sebe sama.
Už ta věta zní ale divně, že jo?
Natož ta tahací činnost, ta musí být úsměvná...
Nakonec proč ne, vždyť je to jen hra. (?)

Otázka č. 10 hlavní: Jaké znáte metody výchovy?
Otázka č. 10 dodatkově hlavní: Umíte je blíže vysvětlit?
Otázka č. 10 všetečná: A co si vy sami myslíte o vysmátých paňácích na niti? Cítíte se tak?

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení (už) desáté
Tak, a už jsme u desátého zastavení. Už spolu jdeme dlouhých-nebo krátkých? deset dnů. Záleží jen na našem úhlu pohledu.
S některými lidmi je i dlouhý čas pouze okamžik a s některými zase i ten nejkratší se vleče jako věčnost.
Je to jako - vzpomínáte - s tou želvou, kterou nikdy nedohoníme.
Přiznám se, nikdy jsem tento starý známý "příklad" moc nechápala. Jak to, že nedoženu želvu, když zrychlím krok? Vždyť ji můžu i předběhnout, ne? Tak v čem je problém?
A proč v přítomnosti některých lidí (stačí nakonec jen jednoho člověka) chci zastavit čas a v přítomnosti nějakých jiných chci už aby utekl? A předběhnout, ale ani zastavit se to nedá?
Kdo ví?
My všichni - nebo nikdo?


Otázka č. 10 hlavní: Proč nikdy nepředběhneme želvu?
Otázka č. 10 všetečná vedlejší: A sebe sama předběhnout můžeme? Pokud ano, pak tedy jak, kdy a proč?

A otázka jen tak: Je vám tady "dlouze" nebo "krátce?"

26. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení deváté
Tak jsem se zrovna vrátila z plesu seniorů.
Nevěřili byste, ale bylo to perfektní. Senioři jsou perfektní. Umí se perfektně bavit a radovat ze života.
Jeden 86 letý stařík tancoval jako mladík. Vlastně lépe než mladík. Koukala jsem na něj a spadla mi čelist. Obrovské charisma z něj sálalo snad do všech světových stran.
Vyfotila jsem si jej. Na nic víc jsem se nezmohla.
A změnila jsem komplexně názor na tvz. seniory.
Jsou to super lidi. A umí se skvěle bavit. A na věku skutečně nezáleží.

Otázka č. 8 hlavní: Jaké znáte formy výchovy?
Otázka č. 8 vedlejší: Co je to furor paedagogicus a jak s výše řečeným souvisí?

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení deváté
Tak a vypadá to, že tady máme Vánoce. Nebo vlastně předvánoční čas.
Mám ráda tu atmosféru.
Asi to je zvláštní, ale výzdoba ulic, vánoční písničky v obchodech, adventní věnce a vůbec to všechno je příčinou dobré nálady. Aspoň u mne ano.
A Indiáni u nás na Masarykově náměstí. Jak řekl můj syn - je to sice nepochopitelné a nejasné a nelogické, ale Indiáni jsou tady, a s nimi i kouzlo Vánoc.
Je to kouzelné a úsměvné. A není třeba pátrat po příčinách a důvodech. (Proč zrovna Indiáni a proč před Vánocema). Prostě to tak je a funguje to :-)
A tak bych jen navzdory logice a rozumu chtěla říct, že mám radost. A že snad nejsem sama, kdo ji má.
Takže ji mějte (prosím) taky.....
Otázka č. 9 hlavní: Měli epikurejci radost?
Otázka č. 9 vedlejší: Má radost Vaše daimonion?
NE-otázka č. 9: Mají radost také psi, když radostně štěkotem, výskáním, poskakováním (a kdo ví čím ještě) vítají svého pána?

25. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení osmé
Chodíme si po světě.
Po ničem jiném totiž "chodit" nejde.
Vyšlapáváme si cestičku. A cestičky. Životem.
Bůh ví, kam vedou.
Možná to skutečně ví jen on. A my jen matně.
Prý se máme nechat vést srdcem. Více než rozumem. Rozum je prý pouze svítilna, která ukazuje na ztemnělou cestu.
Ale nechat se vést srdcem je také záludné. Pokud jsme zodpovědní, a samostatní, a smysluplní, dobří, tedy životně zdatní, pak také stopneme svá srdce, aby nás nevedla tam, kde mohou druhým ublížit.
Cesty a cestičky jsou prostě spletité.
Dálnice do pekel bývají jednodušší...
Otázka č. 8 hlavní: Jak s výše uvedenými slovy souvisí vývojová teorie morálky podle L. Kohlberga?
Otázka č. 8 jen tak, co mne napadla: Znáte píseň Highway to hell od AC/DC? Líbí se Vám? (A jak s námi souvisí?:-)

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení osmé
A zase láska. Téma lásky prostě nedá pokoj. Ani v životě, ani v pedagogice, ani ve filosofii ne.
Když někdy myslím na lásku (hm), myslím na Platóna.
Na tu jeho krásnou myšlenku, ze které jsme "udělali" platonickou lásku. Protože "platonická" láska vůbec není platonická, ale právě naopak - je to láska opravdická.
Vzpomínáte na přednášce? (Nebo to byl seminář?)
Jenže - co to je ta "opravdická" láska? - to kdybych věděla.
(Kecám. Vím to.)
Vy to taky víte? :-)

Otázka č. 8 hlavní: Jak to měl Platón s láskou?
Otázka č. 8 vedlejší: A Sokrates?
Otázka č. 8 všetečně záludná: A jak je to s ní vůbec?

24. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení sedmé
"Chodil jsme po světě a měl jsem ruce v kapse. Také můj svrchníček byl pouhou vidinou. Múzo, ty spojila ses s pěkným hrdinou. A přitom snil jsem jen o samé velké lásce..." Arthur Rimbaud.
Ty verše jsem se naučila kdysi na střední škole. A myslím, že mě provázejí celým životem. Kolikrát jdu, s rukama mimo kapsy :-), a sním si o samé velké lásce kdesi v dálce...
Možná někde je. Možná ji mám. A sním o ní, protože jsem to doposud nepochopila. Ale možná je to jinak, a láska je jen pouhopouhý sen. Iluze.
Krásná. Jak jinak. A stojí za to o ní snít.
Má to však háček. My dospělí možná o ní jen snít můžeme. Ale co děti? Ne - mají si kde hrát, ale má je kdo mít rád?

Otázka č. 7 hlavní: V jaké pozici je "láska" v Maslowově domečku a proč?
Otázka č. 7 vedlejší těžká: Proč je potřebný obojí typ lásky - tedy B love i D love?

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení sedmé
Někdy si říkám, co mě vlastně na té filosofii baví. Kladení otázek nebo marné hledání odpovědí?
Nevím. Možná obojí.
Možná mě "baví" ta společnost těch lidí, kteří se ptali podobně. A kteří odpovídali - hmm, jak říká Komenský: "jako sedláci v krčmě, každý vyje a každý jináč."
Nevím. Možná.
A možná právě pro toto mé (upřímné) "nevím" mě to baví, protože prostě chci vědět. A to, že nevím, mě jednoduše štve. Protože bych vědět chtěla. Chtěla bych rozumět, chápat, mít ve věcech jasno.
A divím se, že ostatní to někdy až tak "nebere." Asi mají důležitější věci na práci, než hledat odpovědi na ve své podstatě nezodpověditelné otázky.
No jo, no.
Otázka sedmá hlavní: Na co se ptali filosofové v době před Sokratem?
Otázka sedmá vedlejší všetečná: A našli, moji - vaši - naši - rádcové, našli?
Otázka jen tak: A jak jste na tom Vy samotní?

23. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení šesté
V životě je asi hodně důležité mít nějaký cíl.
Já nevím jak vy, ale občas se sama sebe ptám, co vlastně v životě chci a kam vlastně jdu.
Komenský by mi za to asi dal co proto - v jednom svém spise přímo říká, že je smutné někam jít, a nedojít, o něco usilovat a nevědět o co...
No jo, ale on to byl moc chytrý pán a věděl tedy jistě i to, co chce.
To já si doposud nevyřešila otázku, čím vlastně v životě chci být.
A že by bylo na čase to vědět a vyřešit, že? :-)
Tak nějak vždycky v životě jen nějakou divnou náhodou někde jsem, prostě si mě tam život někam zavane či hodí, a někdy se až nestačím divit, co se to zase kolem děje a proč.
A to mám být paidagogos, tedy ten, kdo doprovází druhé - a přitom sama nevím, kudy jít...
Hmm.
Vy to o sobě a o své "cestě", - kudy jdete a kudy vede, - víte?
Otázka č. 5 hlavní: Jaké znáte výukové cíle?
Otázka č. 5 vedlejší: Quo vadis, studente - studentko? :-) Víte to?

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení šesté
Ve starém Řecku žil byl podivný muž. Dodnes je záhadou, co to vlastně bylo zač. Ale myšlenky tohoto podivína jsou nejen platné, ale nádherné a nepřekonané dodnes.
S některými lidmi bych se fakticky chtěla někdy setkat. A tady tomuto bych řekla - hej ty, Herakleite, jak jsi přišel na to, že pantha rhei?
A nebylo ti u toho smutno? Nebo to byl smutek, který ti vnukl tuto myšlenku? Nebo jak?
Nechci, aby vše bylo jen jednou, jen dnes, jen teď a abych nikdy nevstoupila znovu do téže řeky. Chci v ní být neustále a pořád - a pokud miluji, chci ať láska trvá, ne ať pořád vzniká a zaniká, ale ať prostě JE.
Jaký byl tvůj život a lásky a vůbec, žes přišel až k tomuto děsivému poznání?
Jaký je náš život, že někdy chceme zastavit čas - a někdy ho pouštíme rychle mezi prsty, aby už už bylo jinak než je?
Achich jo... Je těžké být člověkem a přemýšlet o životě.
A je těžké být člověkem a nepřemýšlet...
Otázka č. 6 hlavní: Co víte o Herakleitovi?
Otázka č. 6 všetečně "zákeřná": Máte suchou nebo vlhkou duši?
Otázka č. 6 jen tak: Zdají se vám být otázky v pohodě nebo jsou snad - můj ty světe - hodně těžké? Zvládáte?
Poznámka: pomocný text už je tvořen, do konce týdne se objeví na blogu, tak nebojte
(a jste tu vůbec někdo? pedagogové o sobě dávají vědět, ale od vás je tichounko po pěšince - setkávám se tady vůbec s někým? nebo jsem tady sama samotinká? :-))

22. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení páté
Někteří odborníci tvrdí, že pedagogika není jen o dítěti. Že je také o dospívání, dospělosti a stáří.
A pokud řeknete, že výchova se týká dítěte, jen dítěte, a tudíž i pedagogika je zaměřena na výchovu dětí, není to správně.
Asi ano. Asi to nebude tak zcela správná odpověď.
Ale - pro mne to zase až tak jednoznačné není.
Každý z nás, v jakémkoliv věku, je zároveň také tím dítětem, kterým kdysi býval.
Každý máme "své" dítě ukryto tam někde v hlubinách sebe sama.
A ať budu v jakémkoliv věku, a třeba i starší, či stará, a snad i stařičká, pořád budu tím "svým" dítětem.
Věřím tomu....
Otázka č. 5 hlavní: Asi to zní k výše napsanému "dítěti v nás" zcela nepatřičně, ale jaké znáte formy a složky výchovy? A myslíte si, že s výše napsaným nějak souvisí?
Otázka č. 5 vedlejší a velmi vážná: Jak se má to vaše dítě ve Vás samotných?
Otázka č. 5 k zamyšlení: Má výchova něco společného s vírou? (ať už ji chápeme jakkoliv a v cokoliv?)

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení páté

Všechno je prý Tao. To, co nejde pojmenovat, co nejde uchopit, je tao. Pokud dám Tao jméno, není už Tao.
Hmm.
Možná to je jako s láskou.
Je neuchopitelná. Nejde pojmenovat.
Pokud vyslovím slova lásky, není to už láska. Pro vyjádření lásky není slov. Slova na ni nestačí, nevejde se do nich, přesahuje je.
Proto nás tak "chytá" za srdce a proto u ní, v její blízkosti, přestáváme možná i dýchat.
Je tak silná a mocná,
že raději mlčíme
a klopíme zrak.
Protože ani pohledy neunesou její sílu.
A tíhu.
Takto si představuji Tao...


Otázka č. 5 hlavní: Víme, co je Tao. Jak je to však s jin a jang? Jak těmto pojmům rozumíte?
Otázka č. 5 vedlejší a těžká: Uměli byste svými slovy vysvětlit, jak chápete pojem Tao?

21. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení čtvrté
Ráda pozoruji naše kočky. Občas sedí všechny čtyři na zídce, koukají směrem ke dveřím a čekají, až se otevřou a někdo z nás vyjde.
A za večerů sedávají na okenním parapetu a koukají na nás ze tmy do světla místnosti.
Někdy až děsí svým pohledem a někdy se cítím zaskočena tím, že jsem prostě "pozorována."
A hosté, kteří jsou u nás poprvé, kolikrát naskočí úlekem při jejich seskoku ze stříšky nad vstupním schodištěm dolů, na okenní parapet, doprovázený vždy podivným nakřáplým bouchnutím a docela až hrozivým hlukem, který je tím způsoben.
Ale my "domácí" jsme si již zvykli a přijímáme to s bohorovným klidem, téměř bez povšimnutí.
Možná je zde možné najít paralelu s výchovou.
Je pohledem ze tmy do světla. Je pozorováním, kdy jsme viděni, a je pozorováním, kdy vidíme.
Je prvním zaskočením a úlekem, je danou zvyklostí a přizpůsobením se, je adaptací na dané podmínky.
Někdy je hlasitá jako nenadálé bouchnutí a někdy je tato hlasitost již jen bohorovným klidem.
A někdy se děje bez povšimnutí.... vychovávaného i vychovávajícího.
A k tomuto příměru nám stačí naše čtyři kočky, koukající na mne oknem ze tmy...
do světla....
Otázka č. 4 hlavní a jediná: Dokázali byste najít (vymyslet) nějaký svůj vlastní příměr k tomu, co je výchova?

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení čtvrté
Listuji v dějinách filosofie - jak krásná činnost na sobotní večer - a přemýšlím, jak připravit krátké texty, které by mohly těmito dějinami svižně, lehce a vtipně provázet. A čekám na inspiraci :-)) a ono nic.
Ale u filosofie staré Číny mě napadá kacířská myšlenka - možná v těch několika mnou zeleným fixem označených větách ve Storigově knize je zakotvena veškerá moudrost filosofie, nepřekonaná a platící až dodnes.
Začněme Konfuciem a jeho větou: "Co sám nechceš, nečiň jiným!" Pokračujme Lao-c´: "Vědět, že nevím, to je nade vše." A další věta: "Kdo druhé přemáhá, je silný, kdo sebe přemůže, je mocný." A listuji až k představiteli mohismu, k Muo Ti, který proslul principem všeobecné lásky k lidem těmito slovy: "Zacházej s cizími zeměmi jako se svou vlastní, s cizími rodinami jako se svou rodinou a s druhými jako sám se sebou... Kdo milují druhé, budou sami milováni!"
A své dnešní "citování" zakončím slovy Mencia: "Člověk je dobrý... Lidská přirozenost tíhne k dobru, stejně jako voda teče stále dolů..."
No řekněte sami, není v těchto větách ukryta veškerá moudrost lidského života?
Otázka č. 4 hlavní a jediná: Máte nějakou svou vlastní životní moudrost, kterou považujete za stěžejní ve svém životě? Jakou?

20. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení třetí
Když se nám narodilo první dítě, řekla mi sousedka takovou "divnou" větu. Prý - přeji ti, ať se ti z něho podaří vychovat dobrého člověka. Nebudete mi asi věřit - ale ta věta mě ovlivnila skoro na celý dosavadní život a přiznám se, ne občas, ale hodně často na ni myslím.
Možná je to dáno i mou profesí, to určitě. Ale profese, ne profese (odbornost, neodbornost), otázka zí stále stejně:
Co to je - dobrý člověk?
Jaké jsou vlastnosti dobrého člověka? Čím se vyznačuje?
A jak dobrého člověka vychovat?
Přiznám se - hmm, - přiznám se, že opravdovou opravdicky pravdivou odpověď doposud neznám.
Vy ano?

Otázka č. 3 hlavní: Co je to životní zdatnost? Jak ji můžeme charakterizovat?
Otázka č. 3 všetečná: Jste životně zdatní? :-))
a otázka nejvšetečnější - jak jste k tomu přišli?

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení třetí
Dnes je venku opravdu nádherně. Prostě barevný a teplý podzim, asi takový, jaký má být.
Kdo ví, kdy byl takový slunně podzimkově teplý podzim u nás naposled.
Prostě - na světě je krásně.
Jen se nesmíte podívat na Novinky na Seznamu. Nějaká matka omylem vyprala v pračce své dítě. Přežilo, naštěstí. Nějakého bezdomovce rozdrtil v popelnici lis - nepřežil. Nějaký padesátišestiletý muž umřel na prasečí chřipku, tedy také nepřežil.
Samé jobovky.
Byl za mnou "můj" cigan - a je z něj bezdomovec a měl smutně hnědé oči a o pomoc (ničí, ani moji) prostě nestojí.
Svět je nádherný. Nádherně smutný a hrozný. Zahalený závojem bájné indické tanečnice Máji. Závojem iluzí, závojem mámení -
- závojem slunce, ve kterém všechno vypadá tak nějak jinak... světleji a veseleji. Jen někdy se obloha zatáhne a zachmuří a smutno je všude kolem. Dnes ne.
A až napadne bílý sníh, pokryje i to ošklivé, co je vidět - a co mámení uniká.
Zatím svítí sluníčko - a je překrásně. Také to tak cítíte?
Otázka č. 3 hlavní: Jak vnímali svět staří Indové? Proč?
Otázka č. 3 vedlejší: Vyberte si jeden z pojmů a blíže vysvětlete: brahma, átman, pitaka, nirvána
Otázka č. 3 všetečná: Co Vaše Mája? Jak se jí daří?

19. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení druhé
Možná to je úplně jednoduché. Tak jako všechno, co na první pohled vypadá složitě.
Možná není žádným problémem žít tak, jak žít se má. Možná stačí naslouchat jen svému srdci.
Nevím.
Možná jen, že čím více o tom přemýšlíme, tím složitější se nám to pak zdá.
Možná je lépe nepřemýšlet - a konat.
Nevím.
Možná to tak není, protože kdyby tomu tak bylo, už dávno by lidé na to nějakým způsobem přišli a řešili své problémy právě takto.
Bez přemýšlení, pouze srdcem.
Nevím, možná, snad. Možná je řešení toho všeho života i jeho smyslu strašně, možná až strašidelně jednoduché.
Zbývá jen ho najít - a to je možná to, co asi vůbec, ale vůbec není snadné a lehké...
Otázka hlavní č. 2: Co je vlastně výchova? Víte, jak dobře vychovávat? Hmm - jak?
Otázka vedlejší č. 2: Jaké znáte hlavní přístupy k pojetí pedagogiky?

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení druhé
Upanišady.
Sedět "u někoho". U něčí víry, názoru, pohledu na svět.
Obdivovat druhého člověka - mistra, který pochopil, v čem spočívá životní cesta.
Obdivovat jej, naslouchat mu, následovat jej.
Jak jednoduše krásné - a jak jednoduše nebezpečné.
Mistr, který nás "přitáhne" k sobě a zaujme svými názory, takový mistr je náš učitel. Učitel života.
Avšak - koho vlastně obdivovat, komu naslouchat, komu věřit, koho následovat?
Jak žít?
Odpoví nám na tuto otázku vůbec někdo v tomto světě?
A víme to my samotní?
U koho že to vlastně "sedíme" dnes my? Dnešní lidé, dnešní společnost?
Když se zamyslíme, - smutná představa.... dnešní doby nám možná vytane na mysli.
Nebo ne?
A bývalo to někdy jinak?
Otázka č. 2 hlavní: Co to jsou upanišady a do kterého období a kam spadají? Souvisí nějak s dnešní dobou? Jak?
Otázka č. 2 vedlejší: Dá se filosofie rozdělit do nějakých určitých období - pokud ano, jak? Dokázali byste to vysvětlit?
Otázka č. 3 nepovinná všetečná: U koho "sedíte" Vy samotní?

18. 11. 2009

Předvánoční pedagogická zastavení

Zastavení první
Předvánoční pedagogická zastavení. Ten název vypadá tak jednoduše, ale dlouho jsem nad ním přemýšlela.
Jsme v předvánočním čase. A pedagogika - výchova - se k Vánocům docela i hodí. Vánoce jsou takovým něžným svátkem, do kterého výchova a rodina a vše pro výchovu typické docela zapadá.
Otázkou však je, co je vlastně pro výchovu typické...
A naším společným úkolem je nejen pomocí otázek, ale také vlastním přemýšlením, k odpovědím nějak dojít. Jinými slovy porozumět a pochopit.
Protože téměř každý člověk si myslí, že výchově rozumí. A málokdy si připustíme, jak velikým tajemstvím je a jak často se mýlíme.
A jak to je smutné v běhu života, který se již nedá změnit.
Takže pojďme a pokusme se najít odpovědi na některé otázky, které nám možná někdy pomohou mýlit se méně...
Otázka č. 1. hlavní:
Co je pedagogika? Jak byste ji mohli definovat?
Otázka č. 1. vedlejší:
Myslíte si, že jste vychovaní?
Otázka navíc dobrovolná všetečná: Čím se to projevuje? :-)

Předvánoční filosofická zastavení

Zastavení první
Vítejte. Takže se tedy pokusíme "zastavit se."
Zastavit se v předvánočním shonu a zastavit se "filosoficky".
Jak už jsem říkala dnes na semináři, trošku se toho bojím. Protože nevím, co nás čeká.
Ale to asi neví nikdy nikdo, co nás vlastně v našich životech čeká a co nás nemine.
Nevěděli to ani velcí filosofové... (co čeká na ně samotné a co čeká na jejich myšlenky).
Tak jak bychom to mohli vědět my?
Ale možná to je špatně položená otázka. Protože každý z nás je vlastně velký filosof, jen o tom možná nevíme. Ale jen někteří své myšlenky vložili do tvaru pojmů a zapsali se tak do dějin navždycky.
My se také zapíšeme :-)) (třeba jen k zápočtu či ke zkoušce), nebojte.
Tak šťastnou cestu... nebo vlastně ne, šťastné stání v pohybu, kterým je svět.
A v lásce, která je podstatou filosofie. A nejen jí.
Otázka č. 1. hlavní:
Jak můžeme vysvětlit slovo filosofie?
Otázka č. 1. vedlejší:
Čím je filosofie pro vás samotné?

17. 11. 2009

Zítra začínáme :-)

Dobrý večer všem.
Slíbila jsem "dílčí" úkoly pro studenty základů pedagogiky a obecné pedagogiky. A slíbila jsem totéž pro studenty z dějin filosofie.
A teď si lámu hlavu tím, jak obojí propojit a jestli to vůbec půjde.
A protože předmět dějiny filosofie vyžaduje trošku odlišné pojetí než pedagogika, pravděpodobně to propojit nepůjde a budu tedy "tvořit" každý den povídání a otázky pro každý předmět zvlášť.
Tak tedy, co vás čeká:
Zítra se zde objeví text pro pedagogiku i dějiny s prvními otázkami. Obojí bude pod jiným názvem, takže se nebojte, určitě to rozeznáte :-) Vy, co se zúčastníte, můžete odpovídat na otázky průběžně ve svém volnu a klidu, souhrnné odpovědi budete moci posílat až v zápočtovém týdnu, který začíná od 14. 12. Naše společné putování tedy ukončíme 13. 12. 2009. Projdeme tedy spolu celkově 25 dní...
Takže zítra... na shledanou

7. 11. 2009

K někomu patřit

Tak a je to.
Konečně jsem se dozvěděla, že jsem součástí většího celku.
Už nepatřím jen do určité rodiny nebo do určité skupiny lidí nebo do určitého kolektivu, tedy do nějaké společnosti.
Povýšila jsem.
Ve snaze najít řešení pro divočáka na naší zahradě i vzhledem k naší bezpečnosti, telefonovala jsem na odbor životního prostředí či kam to vlastně. S dotazem, co dělat.
Prý zavolat myslivce. A co by dělali? No zastřelili ho, proč se ptáte?
Aha, tak to ne. A je nebezpečný? Zněl můj další dotaz.
Pokud je u nás už delší dobu, tak ne. Už se zabydlel, a my jsme prostě jeho lidi. A těm on - divočák - neublíží. Protože nás zná a my k němu patříme.
Nemůžu si pomoct, ale naplňuje mě to nepochopitelným klidem a radostí zároveň.
Poprvé v životě vím, že patřím (i se svou rodinou) do nějakého vyššího živočišného celku.
"K divočákovi", který si nás sám vybral. Je to zvláštní pocit, - patřit k divokému praseti a k jeho rodině.
Sice nevím dost dobře proč, ale těší mě to.
A mám z toho sice smíšený, ale i tak docela fajn pocit.