Na konci cesty

 A jsme na konci cesty. Někde na nějakém kopečku. A co nás čeká? Sešup dolů? Do normál světa?

Zdál se mi jednou, jako malé holce, zvláštní sen. Byla jsem na vrcholku hory Kilimandžáro (byla jsem v té době nadšená Afrikou), a z té hory jsem v tom snu kdo ví proč sjela na saních šupem dolů mezi samé lvy a slony. Krásný sen to byl...

A tak jsem si teď na ten sen vzpomněla. Sjedeme šupem dolů každý ze svého kopečka. Z míst, kde bylo nahoře možná i trochu mrazivo zpět na sluníčko tohoto podivně-nedivného, samozřejmě-nesamozřejmého světa. 

Uvidíme, co nás v něm ještě čeká.

Vše jen dobré přeje Vaše "cestovatelka" 😀 

Na vrcholku kopce - otázky

 Uff. 

To je někdy únava! I myslet někdy hodně unavuje a bolí... Auuu....

Nemáte taky někdy ten pocit? Vypustit občas myšlenky a na nic nemyslet, to by bylo něco. To by fakt někdy chtělo to ježibabí čarodějnické koště.

Pořád se jenom na něco ptát a hledat odpovědi... kdo to má vydržet :-)

Ale už prý Dostojevský údajně řekl, že člověk je člověkem dokud se ptá.

Tož asi jo. Možná měl pravdu.

Otázky dvacáté páté: 

1. Na co byste se rádi zeptali Vy mně?

2. Co si z naší pouti nejvíce odnesete? (O čem vlastně byla? Dokázali byste shrnout?)

3. Která otázka byla Vašemu srdci nejvíce milá a která nejvíc nemilá?

Na vrcholku kopce - naivita

Usnula jsem na vavřínech. Zaspala jsem čas. Uvěřila jsem, že lidé jsou dobří.

A prý není tomu tak. Podstata člověka nemůže spočívat v dobru, když je kolem tolik zla. 

Prý: žijete v tomto světě? Nevidíte, jací lidé jsou? Věřit, že jsou dobří, je naivní. A být naivní se v dnešní době už nenosí. 

Tak nevím. Ráda budu naivní, ráda budu věřit. 

Nakonec - proč ne?

Otázky dvacáté čtvrté: 

Co znamená být naivní?

Co znamená pojem dvojí naivita?

A co na to Albert Schweitzer?

A co na😉 to Vy samotní? :-)

Na vrcholku kopce - příčiny zla

A jsme u mého oblíbeného tématu. Proč oblíbeného? Jak může mít někdo oblíbené téma, týkající se zla a jeho příčin? Možná se zeptáte. Není to úchylné?

Doufám, že není. Ale listovala jsem jednou publikací svého oblíbeného autora Pierre Teilharda de Chardina a najednou vidím: příčiny zla a jeho zdůvodnění. A po přečtení jsem mnohé pochopila. A přiznám se, moc mi to pomohlo v chápání a v porozumění druhým lidem. A říkala jsem si:  tak toto budu předávat dál velice ráda. Pokud už nic jiného si studenti z filosofie výchovy neodnesou, tak aspoň toto ano a bude to stát za to! Možná díky tomuto také pochopí ty druhé a na světě bude o něco lépe než je...

I proto totiž někdy učíme a přednášíme..., nejen kvůli tomu, abychom hodnotili a známkovali, ale aby prostě mezi námi bylo laskavěji a příjemněji.

Otázky dvacáté třetí: 

Jaké tedy znáte P. Teilhard de Chardinovy příčiny zla a jak jim rozumíte?

Víte, kdo byl P. Teilhard de Chardin?

Na vrcholu kopce - theodicea

 A jsme na vrcholku kopce. Kopce filosofie.

Vidíme ten náš krásný - podivně nepodivný? - svět hezky z výšky.

A skoro se nám zdá, že se dotýkáme hvězd. Těch hvězd nad námi. Těch hvězd, které nás podobně jako I. Kanta naplňují údivem. Údivem nad krásou hvězdného nebe a  mravního zákona v nás samotných. 

Údivem nad tím, co je dobro a co je zlem. 

Jsme na vrcholku kopce filosofie s odvěkou otázkou dobra a zla. Na vrcholku kopce, na kterém se musíme rozhodnout, kterou cestou dále jít...

Otázky dvacáté druhé:

Co znamená výraz theodicea?

Jak se dá charakterizovat dobro a zlo?

A co na to pan Zimbardo?

Vzhůru do kopečka

Duch. 

Aniž bych si to vypočítávala - a věřte mi, že ne - vyšlo mi dnešní povídání o duchu zrovinka na svatodušní svátky. 

Jak už jsme si říkali, již ve Starém zákoně se hovoří o tělu - basar, duši - nefeš - a duchu - ru´ach jako o trojnosti člověka, tedy trojích složek lidského jedince. 

Basar je náš dopravní prostředek, kterým přemisťujeme zde na tomto světě svou duši z místa na místo, a duch je poznání, možnost poznání a krásy, a to je nám dáno tam odněkud seshora, zvnějšku. Je to dar, kterým poznáváme, chápeme, vnímáme. Naše duše tento dar už pouze jen nějak zpracovává a váže k naší lidské jedinečnosti, k našemu egu. 

Krásně to chápal také Komenský - jako světlo vnitřní (duše), světlo vnější, světélkujícím naším tělem (možno nazvat charisma osobnosti) a světlo Boží, tedy světlo poznání. 

Nad naší zahradou krouží hejno čápů... a u bývalého chléva poletují vlaštovky. V troubě se peče tvarohový koláč k odpolední nedělní kávě. A jedna z našich koček spí na venkovním okenním parapetu a asi jí je krásně. Vše je tak, jak být má.

A víte co? Jsem ráda, že můžu - že ještě smím - vnímat, chápat, rozumět a přenášet se svým tělem tímto přenádherným světem...

Otázky dvacáté první: 

Proč se slaví svatodušní svátky? Znáte nějaké tradice s tímto svátkem spojené?

Který z velkých filosofů zasvětil svou filosofii filosofii ducha? A co o tom víte?

Vzhůru do kopečka - nefeš a pan profesor

 Jela jsem na schůzku s panem profesorem Janem Hellerem. Zajímalo mě, chtěla jsem se poradit, zeptat se, zda můžu studentům přednášet o duši - nefeši dle Starého zákona. Jestli tím, co říkám, neříkám nějaké bludy. A chtěla jsem to mít stvrzeno od znalce, který mi upřímně a rád odpoví.

V té veliké matičce Praze jsem se s panem profesorem kupodivu setkala cestou za ním už v metru. Prostě naprostě neskutečná náhoda.

I ptám se ho: Pane profesore, nemůžu nikde v Žalmech najít ten verš: Ty víš, Hospodine, že jsem prach, ty víš, že člověk usychá jako tráva...

A ten starý pán s klukovsky rozesmátýma modrýma očima mi v tom metru odpověděl: Ale děvuško, to přece v Žalmech není, to je Izaiáš, a dodal k tomu číslo verše.

Nezmohla jsem se na nic jiného, než na obdivnou poznámku, jak je skvělý, že to tak z hlavy ví. A on se jen usmál, a řekl: Byla by hanba, kdybych nevěděl. Zabývám se Starým zákonem více než padesát let.

Otázky dvacáté: 

1. Víte, co je nefeš a proč o ní v souvislosti s výchovou hovoříme?

2. A otázka navíc: Mají podle Vás zvířata duši? Jak to s tou duší vlastně je?

Vzhůru do kopečka - duše

Má duše je plná slz.

Má duše je plná smíchu.

Trošku se chvěji, trošku se bojím,

létám si nad světem

plavu ve svých hlubinách

možná se těším,

možná mám strach....

Otázky devatenácté: 

Jak se má na naší pouti Vaše duše? Jak se máte Vy samotní?

Vzhůru do kopečka - jen to tak vypadá

Je to trošku jako kruh, ve kterém se teď točíme.

Nebo jako kolo, kolo mlýnský...

Myslím tím teď naše otázky. Píšu oddechnout si, vydechnout, dáme odpočinkovou, oddechovou otázku, a ono přitom to ani tak odpočinkové není. Jen to tak vypadá.

Ono hodně věcí na tomto našem světě tak nějak vypadá, ale v podstatě je to úplně jiné. Všimli jste si? A babo potom raď.

Mít tak tři zlaté vlasy děda Vševěda. Nebo více než tři...

Otázky osmnácté: 

1. Znáte nějaká pojetí dítěte? A které je Vám osobně nejbližší?

2. A co o dítěti řekl C. G. Jung?

3. A co na to "věčné dítě" v nás?

Vzhůru do kopečka - oddechnout si

Chtělo by si to trošku vydechnout.

Cesta je namáhavá, únavná.

Sednout si do trávy a pozorovat oblohu. Jako kdysi dávno... 

Že ano. To ještě nebyla klíšťata ani jiná havěť, na loukách krásně kvetly vlčí máky a kopretiny a v puse se dal žvýkat šťovík. A nad ránem bylo slyšet, jak tatínek naklepává kosu před sečením trávy. Ta se pak sušila na sluníčku, hráběmi obracela nebo shrabovala do kopek, dokud krásně neproschla na seno.

Ach, to byly časy...

Chtělo by si to v tom životním spěchu na chvíli vydechnout a vrátit se tam,..., k té vůni  trávy a sena a dětství...

Otázky sedmnácté (už?), oddechové:

Mohli byste napsat nějakou svou vlastní vzpomínku na dětství? Prostě jen tak, bez dlouhého rozmýšlení? První, která Vás napadne?

Vzhůru do kopečka - dvojí iluze

 Dětství prý - jak si troufám tvrdit - je z našeho dospělého pohledu poznamenáno dvojí iluzí.

První iluze se týká toho, že my sami jej většinou považujeme za šťastné a krásné, za bezstarostné. Ale je to jen ten náš "dospělácký" úhel pohledu, naše potřeba to takto vidět a vnímat.

A druhá iluze se týká přesvědčení, že čím krásnější, pohodovější, láskyplnější dětství, tím bude krásnější, pohodovější, láskyplnější i naše dospělost. 

Nazvala jsem to obojí iluzí, protože se ukazuje, že tomu tak vždy není. Že je tomu někdy dokonce i naopak. Krásné, šťastné dětství pod křídly našich rodičů nemusí být zdrojem příštího šťastného života.

Je to prostě složitější než se zdá. Ale jednodušší a příjemnější a snesitelnější je žít si v této naší osobní po-hádce krásného dětství.

I kdyby bylo - nebylo...

Otázky šestnácté: 

1. Jaký je význam slova resilience a jak by mohla souviset s naším pojetím iluze dětství?

2. A jaký je význam slova frustrační tolerance a co ona má společného s výchovou? (nápověda: ve skriptech tuším nenajdete, v jiných mých publikacích snad ano...) 

 

Vzhůru do kopečka

Začínáme stoupat. 

Oč nám v životě vlastně jde? O stoupání někam vzhůru? Čeho - a proč - chceme ve svých životech dosáhnout?

Co je v životě vlastně nejdůležitější? Abychom byli oslovováni pan, paní Bc, pan, paní Mgr., pan paní dr, pan, paní doc... ? Nebo jen maminko, tatínku, dědečku,

babičko...

Oč nám v životě vlastně jde?

Někdy je hodně těžké se sami v sobě takto vyznat a zorientovat. 

A někdy je na nějaké to zorientování bohužel i pozdě...

Otázky patnácté: 

1. Kdo a kde řekl (napsal), že život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutelnými žaly, však není třeba říkat to dětem?

2. A proč s tím nesouhlasím(e)?

Už na cestě - dětství

Už jsme se - i na této naší pouti - zaplétli do dětství. Píšu úmyslně zaplétli - protože ve svém dětství jsme vždycky tak nějak zapleteni. Zaplétá nás, ať chceme nebo nechceme. A možná nejen zaplétá, ale také kolikrát i nevědomky spoutává...

Neseme si z dětství každý své břímě. Někdo těžší, někdo lehčí, někdo o něm ani netuší. Ale máme ho na svých bedrech jako zátěž. Někdy ho shodíme jako baťůžek či botičky, někdy je naopak na sebe navlékáme či nasadíme. Dětství. Daleké i blízké. Stejně jako to dítě v nás. Tajemné, nepochopené, ale velice konkrétní.

Být tak znovu dítětem. Opět tou malou holčičkou, tím malým chlapečkem. Vnímat svět a chápat jej dětskýma očima. Aspoň na chvíli... co bychom asi viděli?

            Otázky čtrnácté: 

            1. Myslíte si, že je dnešní dětství jiné než bývalo v minulých letech?

            2. Chtěli byste být znovu dítětem? Pokud ano, i v dnešní době?

Intermezzo III

 Hračky a přání z dětství. Jak křehké téma...

Přála jsem si kdysi dávno jako dítě předškolního věku velikého plyšového medvěda, takového, jakého jsme měli ve školce. Nikdy jsem ho nedostala. Ani v dětství, ani v dospělosti. Místo něj jsem tenkrát kdysi dávno dostala malou rezavou chlupatou opičku. Plyšovou, samozřejmě. Měla jsem ji ráda skoro stejně jako toho medvěda, kdybych ho byla bývala dostala...

Moje sestra v ten štědrovečerní večer našla pod stromečkem velikou mrkací chodící panenku s dlouhými blonďatými vlásky. Evičku. Vidím to jako dnes. Byla z ní nadšená. Do poslední chvíle jejího života seděla ta panenka na čestném místě na poličce v její ložnici... Nemám odvahu se ptát, kam se nyní poděje. Chodička, mrkací panenka Evička. Je to divné, ale nikdy jsem jí tu panenku, ani tenkrát pod tím vánočním stromečkem, nezáviděla. Přijala a brala jsem to jako fakt, že je prostě její. A také nikdy jsem si s ní nehrála. Nebylo ani proč. Ale čas od té chvíle uplynul jako voda. Změnily jsme se, zestárly, jedna z nás už není, už nejsou ani ti, kdo ji darovali, ale panenka zůstává. Mou opičku, kterou jsem si vlastně ani nepřála, vzal čas. 

Občas dostáváme nejen od lidí, tedy od těch nejbližších, ale také od života to, co jsme si nepřáli. A ti druzí ano. Ale zvykneme si na to. A provází nás to pak po celý další život. Někdy až do smrti. Ale možná namítnete, že ne vždy je tomu tak.

Zvláštní to svět... plný panenek, medvídků, opiček, autíček a dalších hraček, které udělají nesmírnou radost (než skončí na smetišti). 

Už na cestě - čas

Šťastná třináctka. Třinácté budou naše dnešní sobotní otázky.

Už třinácté. Všímáte si, jak to letí? Myslím čas. Letí-li vůbec. Je-li vůbec. Prý jsme si ho vymysleli jen my lidé, ale jinak je vše jen trvání. No jo, je to tak.

Vše neustále je, vše neustále trvá. Štěstí, láska, ale také bolest, smutek. Radost. Žijeme v ne-čase, ale naplnili jsme si ho časem, ve kterém se vše střídá. Noc a den, jaro, léto, podzim, zima...

Mám ráda tyto filosofické úvahy. Ale občas v nich "časově" tápu. Ale když myslím na ty, kteří mi byli blízcí, které jsem milovala, a kteří už nejsou, pak cítím, že neustále jsou tak nějak přítomni. A pak najednou chápu i to trvání...

Otázky třinácté: 

1.  A. de Saint Exupéry řekl: Jsem se svého dětství. Máte někdy také tento pocit?

2. Kterou hračku z dětství jste měli - máte - nejraději? Vzpomínáte?

Intermezzo II

Ledoví mužíci. Zatím bych řekla - v této podivné době - že jsou tak trochu deštiví. Uplakaní. Ufňukaní.

Jako tento svět. Ale prý máme vše, co nám přináší, přijímat s radostí. Někdy si myslím, že ten Komenský byl ale divný podivín. Možná ledového srdce, když tohle takto dokázal hlásat. Žádný ufňukanec. 

Možná ale jen nečetl noviny, nekoukal do seznamu na netu, nevěděl o všech hrůzách a neštěstích, dějících se na tomto světě. Tak se klidně mohl i radovat. Holomek.

Nebo právě naopak. Věděl až moc dobře. Až příliš mnoho, příliš moc toho věděl. Vždyť sám říkal - kdo nic nezakusil, málo ví.

Proč ale máme vědět? Nestačí jen být, žít, radovat se, milovat? Tak jako ti ledoví mužíci? Vždyť asi právě oni měli otevřená, milující srdce, když byli svatí. A být svatý znamená být milující a dobrý.

A třeba i ledový. Nebo i uplakaný, ufňukaný, deštivý.

Vždyť krásně je na světě. A možná i mimo něj. A proto je možné se možná i radovat...

Už na cestě - ens amans

Takový zvláštní pojem - logika srdce. Nebo lépe řečeno: nelogická logika dětského srdce.

Někdy se nad touto nelogickou logikou srdce nejen zachvěje, ale i sevře. Když vidí, jak je dětské srdce neúprosné v tom, jak potřebuje milovat. Nejen být milováno. A jak málo my už dospělí o tom víme.

Je nádherné prožívat dětství v milující se rodině. A jak opět řekl - napsal - Komenský: je obtížné, co je krásné. A přitom k tomu někdy stačí tak málo. Prostě "jen" milovat.

Málo? Vlastně je to to nejvíc, co v životě můžeme udělat. Být ens amans - milující bytosti. Jak by bylo na světě krásně, kdyby tomu tak bylo, kdybychom oněmi milujícími se bytostmi skutečně byli.

Nebo tomu tak je? Jsme?

Otázky dvanácté: 

1. Jak rozumíte pojmu logika srdce?

2. Která pohádka o lásce je Vám osobně nejbližší? (Znáte, máte vůbec nějakou takovou?)

Už na cestě - zmrzlíci

A už je máme opět tady. Koho? No přece zmrzlíky! 

První zmrzlík Servác je zde. Přišel s včerejší u nás aspoň první jarní bouřkou. Tráva na zahradě je ještě mokrá, napitá deštěm. I našim koníkům docela chutná. Ale ptáčci v keřích zrána poněkud umlkli. Možná údivem... Popíjím svou ranní kávu a pročítám si vaše včerejší odpovědi. A přiznám se, ani nevím, co mě včera napadlo ptát se, jestli láska je tou, která někdy ublíží. Tuto otázku jsem tady na tohu-vabohu ještě nikdy nepoložila. Jste první :-)

Ale co na to všichni ti, kteří o lásce krásně filosofují? Co na to třeba sv. Augustin se svou větou: Miluj, a dělej, co chceš?

A co na to "unavená" srdce? Zmrzlá srdce? Nejsme někdy ve vztahů k jiným lidem právě my samotní oni zmrzlíci? Ne Servác, Pankrác, Bonifác, ale já, ty, on, ona....?

Mít unavené, mít zmrzlé srdce. Někdy se to stává. 

Otázky jedenácté, nesouvisející, ale o to zvídavější: 

1. Kdo to vlastně byli, ten Servác, Pankrác, Bonifác a proč jsou "zmrzlíky?"

2. Dokázali byste zmrzlíky nakreslit? (třeba dětem?)

3. A vymyslet k tomu krátkou pohádku? (Pokud už neexistují...)

Už na cestě - láska prý

Láska prý podle nejnovějších psychologických výzkumů vlastně ani není emoce. Spíše to je "jen" nějaký program v mozku. 

Vidím ji: tajemnou, zasněnou, smutnou. Takovou postavu, v průsvitném hávu, zničenou lidmi, kteří jí neustále ubližují a klamou. Prostě láska.

Tak prý už není ani emocí, jen nějakým podivným programem v mozku.

Achich jo... 

Otázky desáté:

1. "Milovati dítky přirozené jest; ale nezjevovati jim celé lásky opatrnost jest",

napsal Komenský ve svém Informatoriu školy mateřské. Co tím asi myslel? Může zjevování lásky nějakým způsobem ublížit? Pokud ne, co myslí tou opatrností? Proč tato slova?

2. Může láska ublížit?

3. A co na to opičky?

Už na cestě - hmm, s láskou?

 Ano, hmm, s láskou...

ono se to někdy jen tak pěkně říká. Putovat, jít dál, být naplněni láskou, radovat se, usmívat... A to i tehdy, kdy i přes teploučké sluníčko a světlo všude kolem je v srdci spíše tma. Nebo v duši. Nebo v nitru. Nebo někde prostě tam - kdekoli někde uvnitř nás. 

Nad naší zahradou létají čápi - ti čápi, které měl můj tatínek tolik rád (a už je nikdy neuvidí). Na zahrádce kvetou tulipány a rododendrony, jejichž fotky jsem vždycky s hrdostí posílala své sestře (a už není kam je poslat). Tož tak. S láskou, která smrtí nekončí, ale přesto tak nějak přetrhává společnou nit. Nit života.

Možná, možná nebýt této podivné doby, podivné nemoci, všechno mohlo být jinak. Vloni o této době byl jen strach - ale bylo dobře. Byli jsme živí.

A tak jdeme s láskou...

Otázky deváté:

1. Znáte nějaká pojetí lásky? Prosím, vypište...

Už na cestě - s láskou

Tak už jsme na cestě. Jdeme s láskou. Nebo za láskou? Ale, když toto řekneme, co to vlastně znamená? Láska je všude kolem nás, ale pochopit, zachytit se nedá. Píše se o ní, zpívá se o ní, je hlavním tématem našich životů, ale...

Čím je, kým je a jak ji vlastně poznáme? Jak poznáme, že jsme se s ní setkali? Taková ta naše lidská láska. Mezilidská. Nebo jak to vlastně je.

Jak to vlastně je?

Možná by nám na to odpověděl včerejší svátek maminek. I když, kdo ví...

Omlouvám se dnes za toto téma. A zároveň děkuji za to, že něco takového jako láska prostě tak nějak je... tajemné, neuchopitelné, přesto všudypřítomné všechno

Otázky osmé - vizte v textu

Na začátku cesty - maminkám

Krása, krása, krása.

Čtu si vaše odpovědi, a toto jsou slova, která mne při čtení napadají. 

A doba se mi s takovými skvělými poutníky, jakými jste, už nezdá být až tak podivná. Moc za to děkuji:-))

Ale jinak, dnes je první květnová neděle. Svátek matek. Přiznám se, neznám historii tohoto svátku (však za chvíli to bude v otázkách pro vás 😉, ale, ale, trošku to koresponduje s předchozí otázkou o andělích, nemyslíte?

Maminko moje tam někde, která jsi už dávno mimo tento svět, ještě stále cítím Tvou blízkost. I když přiznám se, bolest z Tvého odchodu překlenuly bolesti další, čerstvější..., smutek po tobě stále zůstává. Kolikrát přemýšlím, co bys řekla tomu a tamtomu, jakou radost nebo naopak smutek bys v očích měla. Jak by ses zachovala Ty, co bys řekla tomuto dnešnímu světu. Jak by se Ti tady teď líbilo...

Děkujeme dnes maminkám... Může být krásnější svátek?

Přeji všem pokojnou, klidnou, neděli. Všem maminkám. Těm minulým, současným i budoucím...

Otázka sedmá, maminkovská: 

1. Odkud se vzal svátek matek?

2. Pamatujete si z dětství nějakou básničku, věnovanou maminkám? Pokud ano, která to byla?

Na začátku cesty - andělíčci

Ne, nemyslím tím nějaká nebeská stvoření. I když, možná i ano.

Spatřila jsem před chvílí všechny andělíčky i se zástupem všech svatých k tomu. Ne, nebyl to žádný posvátný zážitek, žádná mystická extáze. To jsem si jen tady doma v zamyšlení před chviličkou ukopla o štokrle kousek prstu u nohy. Andělíčci snad i krátce zapěli. Taková bolest to byla.

Prý - řekl někdo moudrý - v životě je nutné, aby občas něco zabolelo. Pozvedá nás to. Učí nás to žít. A nakonec, bez bolesti by nebylo ani té radosti... (?)

Uff. Ať si pánové klidně filosofujou, ale ať se z toho pozvedání vynechá můj nebohý prstíček. A nakonec i ti andělíčci...

Otázky šesté, odpočinkově relaxační:

1. Patří andělíčci do postmoderního světa? 

2. A co na to Anděl Páně? Měl by radost?

3. A do třetice: Znáte nějaká výchovná rčení o andělích? (Nápověda - že by např. Komenský?)

Na začátku cesty - kdo jsme

Pojetí člověka.

Taková všetečná otázka: co jsme, kdo jsme, jací jsme, proč jsme?

Máme vůbec čas si v této době klást podobné otázky? A není to zbytečné se takto ptát? Proč vlastně?

Člověk se ve filosofii stal tou "zásadní" otázkou teprve přičiněním R. Descarta. Do jeho doby to lidi, ani ty filosofy, prý zase až tak nepálilo a netrápilo. A najednou - kdo vlastně je, ten ego cogitans?

Krásně to vyjádřil S. Freud, když řekl, že největší otázkou pro Freuda je Freud sám.

No jo, no. 

Jsme si tou největší otázkou. 

Otázky páté: 

1. Které pojetí člověka je Vám osobně nejbližší? Iratio, animal rationale, imago Dei nebo ego cogitans?

2. Můžete zdůvodnit proč?

intermezzo první

Nasadit si botky, které nejsou samochodky, a vydat se na cestu.

Není to vždy jednoduché. Navíc, když nevíme, co nás cestou čeká. A přesto jdeme. Každý tou svou poutí. 

Někdy je obdivuhodná ta odvaha, se kterou jdeme cestou necestou. 

Přes hory, přes doly, přes řeky a údolí. 

S ranečkem svých zkušeností na zádech a v botkách, které nás prozatím nikde netlačí. 

A se smutkem, který ještě nebolí. 

Nebo s radostí?

Možné je věřit v obojí.  

Na začátku cesty - ranní káva

Krásné ráno. 

Ranní káva voní pokojem, venku zpívají ptáci, kočky čekají na zápraží na ranní příděl stravy, jako kdyby myší venku nebylo dost, slunce už nakukuje okny a rozprostírá své paprsky po zahradě, prostě svět se probouzí do nového rána.

Svět? Čí svět? Hmm. Vzpomínáte na tu básničku ze školy, kterou napsal stejný autor jako o koucourkovi, který se ztratil, jak končí dotazem k dítěti: copak je Tvůj ten svět? A dítě odpovídá: A není?

Tož tak. Žijeme všichni - každý - ve svých světech. Mezi spoustou lidí, a v podstatě sami. 

Ta ranní káva opravdu krásně voní...

Otázky čtvrté: 

1. Na začátku jakékoliv cesty se obvykle "legitimujeme". Mohla bych poprosit o Vaše představení se? Kdo jste, kde pracujete, proč studujete...? Co očekáváte?

2. O kom z velkých filosofů tvrdíme, že nás uvrhl do samoty našeho vlastního nitra, tedy do našeho ego cogitans?

3. A co na to včelka Maya?

4. A další vtěrklá otázka: o kterých básních a o kterém autorovi je v textu řeč?

Na začátku cesty - před poutí

 Žijeme prý v postmoderní, v postfaktické době. 

Někdy přemýšlím o tom termínu post-fakt. Že jako už nás nezajímají fakta? A když, tak jaká? Ta skutečná? A co jsou ta skutečná fakta? Když v postmoderně je vše relativní?

Stačí si k ranní kávě otevřít noviny. A napadá nás otázka Pilátova: Co je pravda? Post-faktické na tom je možná i to, že se jednomu už ani nechce o tom přemýšlet 😙😙

Hmm. Otevřela jsem si před chvílí svou e-mailovou adresu tohu-vabohu@seznam.cz s tím, že se podívám, jestli "už" putujeme a zda-li o této adrese víte, když jsem vám ji tady zapomněla napsat -

a ejhle! Už zvesela kráčíme!!!!

Tak tedy moc děkuji, že jsme spolu, že už vcházíme do světa podivné-nepodivné filosofie. 

Otázky třetí: 

1. Který ze tří "našich" přístupů k filosofii se Vám osobně nejvíce zamlouvá? (Nápověda z přednášky, ve skriptech nenajdete: údiv, zodpovědnost, let)

2. Které symptomy postmoderního světa se Vám zdají být nejzáludnější? (Nápověda přednáška a skripta)

3. A co na to mraveneček pod Eiffelovkou?

Na začátku cesty

 Prý podivná doba.

Podivná doba v podivném světě.

Jinými slovy, doba nesamozřejmosti samozřejmého. Co je vlastně samozřejmé?

Já, Ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona a zvratné se, které nemá tvar pro první pád. Pamatuji ze školy :-)

Co je ještě samozřejmé? No přece svět kolem nás. Příroda. Život. A co není samozřejmé? No přece to všechno výše jmenované. Divná to doba, divný to svět, kdy vše je jeden velký propletenec.

Hmm. Procházím se naší zahradou, krásně kvetou narcisky i tulipány. Nejkrásněji si však poradila sama příroda. Vyrostl zde nádherný koberec pomněnek, protkaný pampeliškami. Jen tak sobě si. Že chtěl. Nádherná samozřejmost v nesamozřejmosti. Však posuďte sami. 

Otázky druhé: 

1. Kladete si ještě otázky? Nebo jsem Vás kladením otázek tak trochu "zaskočila?"

2. A myslíte si také, že žijeme v divné době divného světa?

Májové putování v podivné době

Dobrý den, 

vítám vás všechny na našem májovém putování. Nazvala jsem jej Májové putování v podivné době. Takto totiž na mne tato doba působí...

Půjdeme společně dne za dnem nejen tímto životem v podivné době, ale hlavně filosofií výchovy. 

Čím je filosofie? Potřebujeme ji ještě v této době? A pokud ano, proč?

Má to všechno kolem nás vůbec nějaký smysl?

A pokud ano, jaký? A k čemu si vůbec klást nějaké tyto i jiné podivné otázky?

Všimli jste si? Venku jsou již v plné kráse rozkvetlé stromy, hlavně třešinky.... Tráva se zelená a jarní květiny už některé dokonce odkvétají. Krásně je na světě. Na naší zahradě rozkvetly temně červené tulipány, a mezi nimi se skví jeden úplně bílý. A pak že svět není podivný...?

První otázky našeho putování vizte přímo v textu :-)))