28. 2. 2008

Poslední únorové setkání

Jak to tak vypadá, tak únor odchází, a jaro přichází. A s ním možná i plno touhy :-), když slunce snilo sen tak dlouhý (už nevím, jak ta básnička přesně je, ach, ta skleróza).To ale znamená, že začne práce na zahrádce a nebude už tolik času na jinou práci. Trošku mne to děsí, protože jsem ještě nestačila odpovědět na všechny adventní kalendáře, jak jsem slíbila, a sliby se mají plnit prý nejen o Vánocích. A ono už to je zase skoro dávno a slib je možná už i odpuštěn, že zůstal nesplněn. Ale přesto, měla bych... protože některé byly tak krásně zpracované, že si prostě odpověď zaslouží.
Jenže na zahrádce už kvetou krokusy a sněženky a bledule a žluté úpolínky a kromě té krásy to volá i po práci...
takže uvidíme.
Dneska bude taky takový hezký prosluněný den.
Na světě je prostě krásně.
Tak nic, je třeba končit a odebrat se do práce...

24. 2. 2008

Únorová setkání - 3. neděle postní KÝCHAVNÁ

Je krátce po půlnoci, a my tady máme již vzpomínanou Kýchavnou neděli (Oculi). Takže nezapomeňte - pro zdraví a štěstí byste dnes měli třikrát po sobě kýchnout.
Ale samovolně, nenuceně. Což se moc dobře nedá jen tak naplánovat, ledaže byste si přičichli k pepři, ale to pak už asi není to pravé "ořechové" kýchání pro zdraví.
Hodina duchů se pomaličku posouvá a z okenního parapetu na mne přes sklo kouká naše černá kočka. Asi ji ruší světlo z pokoje a nemůže spát, chuděrka malá. Teď zamňaukla a prosebně se na mě podívala, - asi ji vpustím dovnitř, ať tam není tak sama.
Ale vraťme se k tomu kýchání. Kdysi to byl příznak moru. Dneska už při kýchání na mor asi ani nevzpomeneme, máme tady ale jiný problém - alergie. Možná to je takový novodobý mor... jen zdánlivě méně nebezpečný.
Tak se držte a vlastně raději ani nekýchejte.
Kočka se v křesle zrovna spokojeně protáhla, zavrněla, položila si hlavičku a chystá se ke spánku.

Půjdu to zkusit taky....

23. 2. 2008

Bez nadpisu, jen tak mimochodem

Moje maminka by měla v těchto dnech narozeniny. 74 let. Už dávno je nemá, jen ve vzpomínkách... už dlouhých 24 let.
Myslím si ale, že to, co bylo, pořád zůstává a přetrvává, že pořád nějakým způsobem nějak ještě prostě je. Že nikdy nic nevymizí. A pokud jsme někoho milovali, milujeme jej stále.
Marcel Proust, (jehož několikadílný román Hledání ztraceného času mám momentálně v polici u počítače pod stropem někde nad hlavou), píše o své již dávno nežíjící milé, že neustále v zahradě i po letech slyší zvonění zvonků, se kterými tam v mládí právě ona kdysi zvonívala. A protože on i po letech toto zvonění ve své mysli slyší, znamená to, že neustále tam někde je i ona, jeho dávná láska a zvoní - protože čas je trvání, ne pomíjení. Všechno neustále trvá a je a to co bylo, nemůže nebýt.
Takže Ti maminko přeji krásné narozeniny tam někde, kde přetrváváš...

Únorová setkání v Tohu vabohu - zdraví a kýchání

Dobré sobotní ránko. Dneska se zeptám asi na věc, do které mi asi nic moc není a sice: Jste nachlazení, máte rýmu, kašlete a kýcháte?
Nic si z toho nedělejte, pro toto roční období to je asi typické. Nepřímo to dosvědčuje také název zítřejší neděle. Naši předkové jí totiž říkali Kýchavná, latinsky Oculi.
V tento den se konala prosebná bohoslužba za odvrácení moru. Prvním příznakem tohoto onemocnění nebylo nic jiného, než nadměrné kýchání. Když dnes někomu, kdo si kýchne, řekneme "zdravíčko", tak mu tímto slovíčkem přejeme, aby se mu tato ošklivá nemoc pokud možno vyhla. Ale i naprosto zdraví lidé by se měli v tuto neděli snažit, aby kýchali, protože platila pověra, že kolikrát v tento den kdo kýchne, tolik let bude ještě živ. Ale pro budoucí zdraví na celý předcházející rok prý stačí kýchnout třikrát po sobě, a každá choroba, tělesná i duševní, se tomuto třikrát kýchnoucímu člověku prostě vyhne.
Tak vám to píšu už dnes, abyste si to kýchání stihli do zítřka nacvičit.
Pozor - kýchat musíte samovolně, nenuceně, v podstatě nechtíc, aby ta pověra platila :-)
Takže přeji i bez kýchání pevné zdraví...

21. 2. 2008

Únorová setkání v Tohu vabohu - let čarodějnic

Končí teprve druhý týden výuky, ale mám pocit, jako kdyby semestr trval už snad celý měsíc. Tolik věcí se "událo", několik z toho se i podařilo, něco zase ne, něco zamrzelo a něco naopak zase potěšilo. A tak je to pořád dokola. Ještě, že jsou ty přednášky a semináře a studenti... bez nich - bez vás - by to bylo prostě k nevydržení.
Občas je ale v životě i veselo. Byla jsem si dneska objednat brýle, a byl to pro mne nadlidský úkon vybrat si a pochopit, jaká skla vlastně chtít. Vypadala jsem asi hodně vyjukaně a ta prodávající se na mne dívala taky docela zmateně, myslící si něco asi nic moc o mé inteligenci. Pak jsem potkala paní, která mi nabízela kosmetiku a měla divné otázky po značkách krémů a tak a byla dotčená, že jí nechci odpovídat. A pak jsem přijela domů a potěšilo mě, že včas, že stihnu celou Ulici. A tak si tak sedím a popíjím čaj před vyplým televizorem a čekám na daný čas, až se ozval hlas - ty se dneska nedíváš na Ulici? A já, že na ni čekám... že začíná v 19.30. Tak jsem ji opět neviděla.
A to je teprve začátek semestru a už takové blbnutí.
Tak nevím. A toto učí. Hrůza.
Ale možná je to tím, utěšuju se, že jeden je prostě nucený hodně pořád přemýšlet. A myšlení se prý podobá letu čarodějnic. A nasednout na koště, přemýšlet a pořád někde lítat - uznejte - to musí být hodně náročné. Hmmm.
Ale co, vždyť mě to baví a vlastně lítám hrozně ráda :-)
Tak dobře mi tak.

17. 2. 2008

Únorová setkání v Tohu vabohu - neděle PRAŽNÁ

Jak jste mě někteří upozornili, tak minulá neděle pučálka byla spojená nejen s typickým postním jídlem, připraveným z předem naklíčeného hrachu, který se rychle opražil na sádle či oleji a dochucoval se medem, cukrem nebo solí či pepřem, ale také s typickými preclíky, které se pekly v noci a které pak hospodyňky věšely navléknuté na vrbovém proutku do zahrady. Děti pak věřily, že je přinesla liška, odsud také název Liščí neděle. A také se této neděli někde říkalo Černá. Černá neděle však byla především ta dnešní, tedy již druhá postní. Nejčastěji se jí však říkalo Pražná nebo Samometná neděle, latinsky Reminiscere. Typická byla opět připravovaným jídlem – vařívala se polévka praženka a jídlo zvané pražma. Nešlo již o hrášek, ale o nejstarší způsob přípravy obilí – pražily se ještě nedozrálé klasy. Z rozetřeného nebo rozemletého upraženého obilí se pak mohla vařit buď polévka nebo již zmiňované pražma, typické postní jídlo (a údajně také nejstarší připravovaný pokrm na světě).
A proč neděle Černá? Ženy si v postní době v minulosti oblékaly tmavé, černé šaty a černé šátky, aby také svým oblečením vyjádřily neveselou postní dobu.
A proč Samometná?
Nechám Vás o tom přemýšlet.
Je čas oběda, jdu pražit obilí...

13. 2. 2008

Únorová setkání v Tohu vabohu - 14. únor a Valentýn

Za chvíli bude půlnoc a nastane 14. únor - svátek všech zamilovaných. Jak tak pátrám po názvech různých svátků a jejich původu, pak musím říct, že tento svátek Valentýna mě nějak až tak nezaujal. Asi že není u nás tradicí, že je v podstatě importovaný, a že máme i vlastní a možná i hezčí svátky než je tento. Ale zase na druhou stranu, být zamilovaný je - nevím jak to říct, ať to nezní moc nabubřele, no prostě je to fajn... :-) , ale navíc je to takové tajemné, magické a křehké, že se člověk až bojí, aby slovíčkem nenarazil a tu krásu neponičil, a naopak, jen potichoučku a po špičkách aby procházel kolem tohoto tajemství a nic tak nenarušil. A halasné oslavy sv. Valentýna se mi na tu něžnost a křehkost zamilovanosti zdají přece jen trošku hlučné a neobratné, trošku moc okaté a netajemné tam, kde tajemství vznikající lásky přece jenom je...
Tak nic. Jste-li zamilovaní, tak ať Vám to vydrží - na dlouho, do nekonečna... a nejen v tento den.

10. 2. 2008

Únorová setkání v Tohu vabohu - divný sen

Přežili jste tedy neděli Pučálku?
Mně se zdál už podruhé za poslední týdny hodně zvláštní sen - byl konec roku, Silvestr r. 2008. Všichni kolem slavili, jen já se divila, proč se tak brzy zase slaví, vždyť jsme teprve v únoru, tedy vlastně na začátku roku. Ale všichni se na mě divně koukali a tvrdili, že rok už je za námi - a já si nemohla vzpomenout, co se tedy událo v únoru, v březnu a pak na jaře, v létě - čas se mi prostě zastavil v těchto dnech a víc nic... Bylo to divné a děsivé. Už se mi zdálo ledacos, ale něco takového ještě nikdy. Leží to na mně jako podivná můra - a tak Vám to píšu (a omlouvám se za to), ať s tím zvláštním pocitem nejsem tak sama.
A zítra začíná nový semestr.
Snad si z něj budu na jeho konci něco pamatovat :-)
Pokud tady někdo jste, přeji krásné, neděsivé sny (o tom, že něco je, ne že není) a pohodový "pučálkový" týden.

9. 2. 2008

Únorová setkání - první neděle postní: PUČÁLKA

Takže, ty selky, které si sedaly v Popeleční středu na ošatku s vejci a kvokaly, byly vlastně takovou předzvěstí první postní neděle, které se nejčastěji říkalo Pučálka. V tuto neděli se nasazovala pod slepice vejce, a aby to mělo ten pravý účinek, tak to mělo být právě v tu chvíli, kdy lidé vycházeli z kostela. Mělo to zaručit, že nový život spolehlivě včas vypučí a bude dále pučet (odsud i název Pučálka). Tato neděle, jejíž latinský název zněl Invocabit, měla i jiné hezké české názvy - např. Pytlová nebo Liščí. A ve středověku byla známa jako Slaměná či Víchová. A čím se kromě nasazování vajec tato neděle především ještě vyznačovala? Ohněm a průvody. Protože podobně jako na Hromnice se také v tuto první postní neděli zapalovaly ohně a konaly průvody se zapálenými pochodněmi.
Měli to ti naši předkové ale zajímavý život, plný různých zábav a událostí, nezdá se Vám? Asi to nebyla žádná nuda a pořád se bylo na co těšit.
Hmm, ale o takovou volbu Miss nebo o volbu prezidenta v přímém přenosu, o to asi chudáci přišli.
Ale když se filozoficky zamyslím - postní doba začíná nedělí, která symbolizuje nový život a nové zrození (a asi nejen slepic). Možná je to i pro dnešní dobu a dění více než symbolické.
Prostě jinými slovy - skutečně není proč ztrácet optimismus a dobrou náladu, i bez ohňů a průvodů a vajec v ošatkách.
Ale s nimi by možná bylo na světě ještě veseleji než momentálně je.
Takže zítra - přeji pěknou Pučálku :-)
P.S. Jen tak na okraj - Pučálka má své jméno od "napučeného", tedy naklíčeného hrachu, z kterého se pak připravovala kaše nebo polévka...

6. 2. 2008

Únorová setkání v Tohu vabohu

Jé - zjistila jsem teď, že dneska byla Popeleční středa! Takže už jsme na počátku postního období, (a my máme doma ještě sem tam vánoční výzdobu). To to letí. Sotva jsme slavili narození Ježíška, už se nám připomíná blížící se smrt, jeho i naše. Jsme prach a v prach se obrátíme...
Čekají nás (kromě smrti jednou někdy) teď samé pěkně nazvané neděle. Naši předkové si totiž neděle v postní době různě pojmenovávali a také je různě slavili. Uvidíte, bude to zábavné a zajímavé.
Mě však nejvíce pobavila jedna starodávná zvyklost, odehrávající se prý právě na Popeleční středu tady u nás ve Slezsku. V tento den si údajně přičinlivé selky sedaly na ošatku s vejci a kvokaly. A to proto, aby se jim skutečně vydařila kuřata a housata a kachňata a bůhví co ještě.
Škoda, že už tenhle zvyk neexistuje. Představte si to jako volnou disciplínu třeba na takové Miss - to by bylo něco! To by byla podívaná!
Stejně by mě zajímalo, jak to dělaly. Sedly si ty selky s ošatkami na náves a kvovaly všechny najednou nebo každá o samotě doma někde v koutě nebo v kurníku nebo jak vlastně?
Nikde jsem se to však nedočetla.
Jdu si uvařit zelený čaj s příchutí broskve, aby se mi v hlavě rozsvítilo... a budu přemýšlet...

3. 2. 2008

Odpovědi na některé adventní otázky: 2. odpověď - co na to Božena Němcová?

V jedné z adventních otázek, týkající se vlivů jiných myšlenkových směrů na pedagogiku, jsem se bezprostředně po otázce na pozitivní psychologii zeptala, co na to Božena Němcová. Vaše odpovědi byly hodně různé, asi nebylo moc zřejmé, proč se vlastně ptám a odkud mi při této příležitosti tato paní vlastně vytanula na mysli.
Božena Němcová napsala svou Babičku v těch údajně nejtěžších chvílích svého života. Zemřel jí nejstarší syn, byla navíc úplně bez peněz, zoufalá, se svým smutkem a beznadějí - a v těchto chvílích začala psát knihu, která začíná známými slovy: „Dávno, dávno již tomu, co jsem hleděla do té milé tváře…“ a vrací se zpět do svého dětství, idylicky popisuje tehdejší dobu, včetně tragédií , vnímaných dětskýma očima a dětství, které, ať bylo jakékoliv, tak bylo jejím pohledem krásné… Radost prožitá v tomto období v nás zůstává po celý život a i drobné události se mohou stát jakýmsi štítem proti budoucí úzkosti a vzpomínání tak může plnit psychoterapeutickou funkci.
Co když nemáme krásné a spokojené dětství, ale právě naopak? Ani v této situaci filosofie výchovy neztrácí svůj optimismus. Dítě má totiž jeden výjimečně pozitivní dar – to krásné, pozitivní a radostné je schopno si najít i za těch nejhorších podmínek. Je schopno pozitivně vnímat i maličkosti, které se pak v tom dobrém vryjí hluboce do paměti. Vždy prostě je čeho se zachytit.
Tak tedy co na to Božena Němcová? Sedla a psala knihu, která svým prototypem milující a moudré babičky pomohla přežít nejen jí, ale také mnoha ostatním lidem, kteří si ji dodnes čtou.
A co na to my? Jednoduše – nikdy přece není tak zle, aby nemohlo být lépe (což, jak mi došlo, je mé vlastní vysvětlení pozitivní psychologie, ne pana Seligmana – tož jen tak na okraj).
A tak tedy ne dávno, dávno již tomu, kdy jsme byli šťastní,
protože my jsme šťastni právě teď, v této chvíli - záleží jen na nás, jestli si my sami své štěstí k sobě připustíme...

2. 2. 2008

Únorová setkání v Tohu vabohu

Tak první únorové setkání,
a hned na Hromnice a o hodinu více... nebo půl píce... Nebo na Hromnice zima s létem potkala se, říkají pranostiky. Hmm. Tak už je tady máme. Zimu s létem dohromady. Podívejte se z okna - připadá Vám to tak?
Ale jinak. Občas mě zarazila myšlenka, co vlastně ty Hromnice jsou, co to vlastně znamená a proč. Únor je měsíc, kdy do jara je ještě daleko a krásné zimní období očekávání Vánoc je pryč. Únor je takový smutný, prostě rychle ho přečkat a mít za sebou, brr. Prostě bezútěšný měsíc, kdy na člověka padá smutek a nostalgie. A pak jsem jednou zjistila, že takové pocity už asi měli lidé i v minulosti. Třeba zrovna v tento hromniční den se ve středověku hrály hry, kterým se říkalo „žalostné“ (chandeleur). K hlavním zvyklostem tohoto svátku patřilo zapalování svíček, kterým se říkalo hromničky. A co více - konala se také procesí, v jejichž čele kráčela místní smetánka, tedy významné osobnosti, a navzájem se všichni předháněli, kdo bude míc krásnější a kvalitnější svíci. Tu svíci, která shoří a nezbyde z ní nic, ani ten knot. No nebylo to, no není to skutečně žalostné? Nakonec nezbude nic...
A tak mě napadá "žalostná" myšlenka - půjdu do supermarketu, koupím si svíci, zapálím ji a s nějakým smutným nápěvem typu "jaro, kde jsi a živote, vrať se k nám, sluníčko zasviť" se několikrát projdu po Masarykově náměstí v Ostravě nebo napříč shopping parkem.
To bude krása...
do té doby, než mě zabásnou policajti. To pak teprve budu žalostná a smutná :-)
Přeji tedy nežalostný a nesmutný únor, plný zapálených svící - symbolu to života - někde tam v hloubce našich srdcí... To je možná ta zima s létem. Zima a chlad navenek, ale vevnitř žár, plný slunce.
Protože takoví jsme možná my lidé, obojí zároveň, a nejen na Hromnice.