Osmé pedagogické zastavení

Tři zlaté vlasy děda Vševěda.
Čuchám, čuchám, člověčinu!
Ráno pachole, v poledne zralý muž, večer stařec.
Ví, proč nekvete jabloň a nenese jablka, proč ze studnice neprýská živá voda, kdy přívozníkovi skončí jeho robota...
Poutníček Plaváček slibuje za radu, kudy se dát, jakou cestou k dědovi Vševědovi jít, že se děda Vševěda na všechno toto zeptá.
Proč vlastně?

Otázky osmé, z tří vlasů děda Vševěda:
Proč nemají také učitelé zlaté vlasy jako děd Vševěd? Vždyť přece také všechno vědí :-))?
Jaké typy učitelů - dědů "Vševědů" - znáte?
Potkali jste na své pouti povinnou školní docházkou nějakého děda Vševěda? A do které typologie učitelů zapadal?
A otázka navíc: Jsou studenti "plaváčci?"

Sedmé pedagogické zastavení

Sůl nad zlato.
Hmm.
Mám tě ráda jako, jako ….. sůl!!
Protože sůl je potřebná. Potřebná k ochucení jídel, aby se dala jíst. Tedy potřebná k životu jako takovému. Bez jídla bychom nepřežili.
Mám tě ráda jako sůl, protože tě potřebuji - tak jako to, co je nejvíce potřebné v základních potřebách k přežití.
A přesto to zní tak divně. I o tom je ta pohádka. Taková obyčejná sůl, které je všude dost. Mít někoho rád tak primitivně, divně, obvykle, malicherně, neoriginálně, možná hloupě...
Když řekneme, že milujeme, pak by to chtělo už nějakou tu poetickou romantiku.
Ale sůl... ta má k ní opravdu hooodně daleko :-))


Otázka sedmá, na potřeby zaměřená:
Dokázali byste nakreslit náš domeček potřeb, inspirovaný A. Maslowem? 
Dokázali? Dokažte! :-) a nakreslete i s podrobným popiskem.
Co nejvíce potřebujeme k životu? 
Ha - co nejvíce potřebuje učitel?

Šesté pedagogické zastavení

S čerty nejsou žerty.
A nejen v pohádkách.
Od toho, abychom je zvládli, máme své metody, tedy způsoby, cesty, jak dosáhnout ke svým cílům. Ne sice tak, jako v pohádce... I když někdy pohádkové jsou :-))
Ale i v pohádkách se do pekla dostávají ti nevinní, a zlé Doroty neustále běhají po světě a škodí, kde můžou. Ale nakonec vše dobře dopadne, protože v pohádce je vždy po-hádce. V životě to však tak často nebývá a ani použité metody nám kolikrát nepomohou.



Otázky šesté, metod se týkajících:
Se kterou z metod výuky dle J. Maňáka jste se ve svých letech školou povinných setkávali nejčastěji?
A se kterou z metod jste se nesetkali vůbec?
V čem spočívá rozdíl při stanovení metod výuky dle J. Maňáka a Lernera?
A poslední otázka, jen tak navíc na zamyšlení (pokud tuto pohádku znáte): Kterou z metod použila Dorota Máchalová v pohádce S čerty nejsou žerty? 

Páté pedagogické zastavení

Saxana. Aneb dívka na koštěti.
Raději být žačkou pozemskou, než čarodějnickou. Tou v říši kouzel.
Mít tak Lexikon kouzel a přát si... Názornou pomůcku v podobě zubů hlodavce. Nebo bílé černopruhované králíky.
Nebo zůstat na zemi a být s tím, koho máme rádi. Třeba k tomu však babské ucho.
A vidíte - kdyby se dobře učili, nebo dnes jen kdyby uměli hledat na internetu, mohli si vygooglit, že to je šalvej přeslenitá, salvia verticillata.
Ušetřili by si tak mnoho trápení...


Otázky páté, kouzelnické:
Ještě se vraťme k cílům výuky:  které cíle výuky uplatňovala učitelka v čarodějnické škole a které učitelka pozemská v rámci výuky biologie?
Našli byste nějaké jiné příměry k výukovým cílům v pohádce o Saxaně?
A co na to pan Bloom?

K vánočnímu putování pro pedagogy

Protože se mi množí dotazy na vánoční putování, opakuji:

Jak jsem slíbila, putujícím, kteří obstojí :-) na naší pouti, bude "odpuštěn" vědomostní test, seminární práce, recenze a zkouška ne! Své odpovědi můžete posílat buď průběžně každým dnem na adresu tohu-vabohu@seznam.cz nebo souhrnně, a to do večera 7. 1. 2019.

Filosofům výchovy :-))))

Dobrý večer všem, 
moc děkuji za Vaše odpovědi, a ráda bych vás některé uklidnila - platí termín konečného odevzdání putování, který jsme si řekli na začátku, tedy do 31. 12. 2018, nenechte se stresovat.
Naše putování jsme ukončili, momentální aktuální pouť je určena studentům základů pedagogiky. Omlouvám se, že se teď zdá, že se obojí překrývá...
Opravdu hodně se na vás na všechny těším v sobotu 5. 1. 2019.
Termíny našeho setkání, kde si s putujícími popovídáme nad jejich putováním (ostatní odzkouším) si dohodneme až při našem setkání na přednášce.
Mějte se všichni moc krásně a přeji pohodové poslední dny v roce a vše jen dobré v roce novém, 
mp

Čtvrté pedagogické zastavení

Mrazík.
Pohádka Mrazík je ryze pedagogická. Všimli jste si toho někdy?
Máme tady Marfuš. Jinými slovy nevychovaného, rozmazleného, lenivého, nepřejícného spratka. Ještě že ty ořechy uměla louskat :-))
Pak tady máme Ivánka. Namyšleného, nafoukaného, rozmařilého, nafintěného, metrosexuálního namachrovaného týpka.
A nezapomeňme ani na matku - macechu. Zlou, pyšnou, toužící po bohatství a prospěchu. Nemilosrdnou, milující jen svou vlastní dcerku. Opičí láskou. A k ní ušlápnutého muže, otce Nastěnky (i Marfušky?), skutečného ustrašeného podpantofláka.
A Mrazíka. Nezodpovědného trošku naivního starce.
A zlomyslnou, nešťastnou? ježibabu.
A celou škálu loupežníků a dalších postav... typu Nastěnku chci za ženu!
A nakonec Nastěnku. Že by konečně ideál dobra, lásky, štědrosti, ohleduplnosti?
A skřítečka všudybylka, který něco způsobil, a pak se už téměř neobjevil...
Kolikrát se s prototypy těchto lidí setkáváme i v životě?


Otázky čtvrté, Mrazíkově laděné:
Byl Ivánek životně zdatný? Pokud ano, vysvětlete proč, taktéž pokud ne...
Do kategorie kterých cílů (obecně) byste zařadili jednání macechy?
A jaké cíle ztělesňovala postava Nastěnky?
A co měl s cíli společného Ivánek a proč se proměnil v medvěda?
A co na to všechno ubohá?Marfuška?
A otázka poslední: Kterou postavou byste chtěli být Vy samotní z hlediska stanovených cílů?

Třetí pedagogické zastavení

Tři oříšky pro....
Setkáváme se nad pedagogikou potřetí :-)
A hned s (údajně) nejoblíbenější pohádkou o třech oříšcích. Nebo jen o Popelce? Nebo o princi se ztraceným střevíčkem? Nebo o zlé maceše a jejich dvou dcerách a jedné vyvdané? Nebo o otci, muži pod pantoflem (je tam vůbec nějaký?) Nebo o postavě služebného, který ty tři oříšky přiveze? Nebo o sově, zvířátcích pomocníčních?
O kom, o čem, je vlastně tato pohádka? Jaký je její vnitřní smysl? Poselství?
Nastínila jsem teď množství různých přístupů. A množství různých odpovědí. Ale neptám se na toto, mé otázky dnes budou jiné....


Otázky třetí, zdánlivě pohádkové a dvě dobrovolné:
Jaké znáte disciplíny pedagogiky? Najděte minimálně trojí rozdělení dle tří autorů.
A co na to Popelka? Do které z pedagogických disciplín by spadala?
Dobrovolně: pokud chcete, můžete odpovědět i na otázky v textu....
A další dobrovolná: nakreslete Popelku s popiskem jako pedagogickou disciplínu :-)

Druhé pedagogické zastavení

A kdo je vlastně ten Fantomas? Tato podivná otázka zazněla u dnešního zhlédnutí filmu, který běžel v televizi.
Fantomas se zlobí. Takový docela milý film.
Ale kdo je vlastně ten Fantomas s modrou tváří?
Znám ten film a celou sérii filmů o Fantomasovi snad od dětství, ale nikdy jsem si tuto otázku nepoložila.
Jak časté... nezeptat se, neptat se na podstatu.


Druhé otázky, podstatné:
Jak bychom mohli definovat výchovu, vzdělávání, edukaci?
Zkuste najít ke každému pojmu ne jednu, ale hned několik definic podle různých, nejméně tří autorů.
A co na to Fantomas? Má v současné době nějakou svou "modernější" obdobu? Jakou? A proč?

Sny v období od Vánoc do Tří králů

Jen tak mimochodem: víte, že naši předkové věřili, že sny v období od Štědrého dne do Tří králů jsou pravdivé a že se splní? 

Ale tak mě napadá, že raději nevědět, neboť kdo ví, co se nám v těchto dnech bude v noci zdát...

Kdyby to bylo Lennonovo Imagine…

Hmm.

Přeji tedy všem krásné, nádherné, pohodové, klidné sny, jejichž splnění se nebudeme muset bát, naopak...

První pedagogické zastavení

Pais - ago, agere. Paidagogos.
Výchova a vzdělávání.
K čemu to v našich životech? Je výchova důležitá?
A proč musíme chodit do školy? Nenaučí nás všemu nakonec život sám?
A potřebujeme pedagogiku? Nestačí nám naše vlastní zkušenost a naše vlastní intuice? Naše láska?
Rodíme se učiteli, je to něco, co je nám dáno, nebo se naopak tomuto umění učit můžeme pomocí druhých naučit?
Nebojte toto ještě nejsou otázky, ty teprve přijdou....


Otázky první, vztahující se k pojetí pedagogiky:
Jak byste mohli charakterizovat pedagogiku jako vědu?
Jaké znáte přístupy k pedagogice (podle j. Průchy?)
Co je předmětem pedagogiky? A jaký je význam tohoto slova?
Kdo je považován za zakladatele pedagogiky jako vědy? 
A co na to J. A. Komenský? Nepláče?
Která dvě slova v předcházejícím textu jsou přejata od J. A. Komenského?

Vánoční putování 2018/2019

Dobrý podvečer,
milí studenti základů pedagogiky, nabízím vám naše vánoční putování :-)) Nemáme na naši pouť příliš hodně času, takže si držte klobouky, pojedeme ne z kopce, ale do kopce našich znalostí a vědomostí.
Jak jsem slíbila, putujícím, kteří obstojí :-) na naší pouti, bude "odpuštěn" vědomostní test, seminární práce, recenze a zkouška ne!
Začínáme dnes, a konec je naplánován na 7. 1. 2019. Máme tedy jen 12 dnů do prvního termínu vědomostního testu a zkoušky.
Přeji krásné, i když rychlé, trošku zhuštěné putování, a šťastnou cestu.
Své odpovědi můžete posílat buď průběžně každým dnem na adresu tohu-vabohu@seznam.cz nebo souhrnně, a to do večera 7. 1. 2019.
Odpovídejte na všechny položené otázky. Kdo chce, může přidat svou fotografii, ať vím, s kým kráčím :-)
Takže začínáme!

Štědrovečerní

Krásná štědrovečerní noc.
Venku mrzne. Chvílemi padal i sníh.
Ježíšek přišel.
Narodila se Láska, která je důvodem k radosti.
Na světě je krásně.
Přeji vám všem krásný závěr našeho putování. Krásný závěr roku a vše jen dobré v tom novém.
Těším se.
Na vás. Na nový rok, na vše, co život ještě přinese.
Na další putování :-)))
Tady na webu
 i na to ve skutečném životě.

Mějme se všichni krásně a šťastně.
Nejen v tuto noc, ale každým dnem.
Protože každý další den v životě je štědrým. Už jen tím, že je.

Podivná otázka

I položil mi můj muž podivnou, prapodivnou otázku.
Ono není čemu se divit, muži pokládají prapodivné otázky neustále,
ale tentokrát mě opravdu jeho tázání drobet zarazilo.
Zrovinka když jsem dokončovala úklid jednoho z našich ne pokojů, ale koutů :-) (nevím jak vy, ale já uklízím po koutech),
podíval se na mě a zcela nečekaně se zeptal:
Ono k nám přijde hygiena?
Hygiena? Proč? Ono přijde hygiena? Kdy??
Naprosto jsem se vyděsila.
Podíval se na mě jako na nepříčetnou a spokojeně odkráčel.

Nechám ten vesmírný prach prostě žít, co naplat.
Neb hygieny jen tak po domácnostech nechodí...
Nebo ano?

P.S. Hygiena nepřijde, přijde Ježíšek :-)

kolikrát ještě

Blíží se předštědrovečerní den.
Kolikrát už byl a kolikrát ještě bude?
Předvánoční den a vánoční lidé.
V tom ruchu v obchodech mi už tak "vánočně" ani nepřipadají.
Ale "sešli jsme se" opět s Ježíškem a balili jsme dárky. U dědy, mého tatínka v kuchyni. Tak jako každým rokem už více než třicet let. I když - chtěla jsem to dnes změnit a protože jsme s manželem sami doma, tak mě napadlo, že je budu tentokrát balit u nás.
Ale naštěstí jsem si v dědově kuchyni všimla připraveného stolu i s nůžkami, izolepou... Budeš balit?  Zeptal se mě tatínek.
Úplně mě bodlo u srdce z té myšlenky, že jsem to zamýšlela tentokrát udělat jinak.
Zvyk je železná košile.
A jistota.
Snad nejsou i Vánoce jen o zvyku….
Určitě ne.
Ztratilo by se tím naše dětství...


Otázky nevím kolikáté  :-)
Putujete rádi? 
Proč je dítě "bytost putující" a bytost věčného návratu?
Máme čas o tom ve svých životech vůbec přemýšlet?
Je filosofie potřebná pro život?
Ach jo...?

Čekání

Blíží se ta chvíle.
Život je vlastně neustálé čekání.
Nebo ne?
Je čekání o životě, nebo naopak o tom, jak nám život utíká?

Čas

Mít čas a mít svůj příběh.
Taková zcela prostá definice života.
Na co máme čas a na co čas nemáme?
Na to, co je pro nás nějakým způsobem hodnotné. Co máme rádi. Za co cítíme zodpovědnost.
Na to, co pro nás nic neznamená, co není ničím důležitým, si čas uděláme jen velmi těžko nebo vůbec.
Proto mě děsí slova: Nemám čas. Děsí mě ta slova, pokud jsou určena druhému člověku. Pokud jsou určena dítěti.
Ta věta vypovídá mnohem více o našem vztahu k druhým, než víme.
A náš čas a naše vztahy vytvářejí také náš příběh....
Často i ten životní.


Otázky dvacáté páté: 
Co vlastně "nabízíme" v současné době a v této společnosti našim dětem?

P.S. Děkuji všem, kteří mi píšete a posíláte své odpovědi. Vážím si toho, že i v tomto hektickém předvánočním období si uděláte na naše putování čas...

dárečky po druhé :-))

Ach jo, dárečky.
Jsem momentálně v období, kdy dárečky raději dávám, než dostávám.
Hmmm. A ani vlastně nevím, co bych chtěla.
Ale vždy tomu tak nebylo.
Kdysi dávno, jako dítě školkou povinné, jsem měla jedno veliké přání. Chtěla jsem takového toho velikého plyšového medvěda. Ve školce jsme ho měli....
Teď procházím prodejnami hraček a jde mi z toho hlava kolem. Až tak, že mě napadá, že bych nechtěla být dnešní dítě a koukat na ten výběr. A ani nevím, jestli mezi tou spoustou hraček ještě vůbec někde je ten velikááánský medvěd z mého dětství. Zda se ještě vůbec dá koupit.
Ach jo.
Nikdy jsem ho nedostala. Nikdy jsem ho neměla.
Pod stromečkem byla tenkrát místo medvěda "jen" rezavá opice.
Skončila v popelnici asi až po dvaceti letech... celá potrhaná a zničená.
Ale medvěd je medvěd.
Promiň, opičko...
:-)


Otázky dvacáté šesté: 
Jak rozumíte pojetí dítěte chápané jako věčný návrat a touha po lásce?
Nejsou také o tomto Vánoce?

Dostávám vaše odpovědi - moc děkuji, každý den se na ně těším:-)), ale moc se omlouvám, že nestíhám a nestačím na ně momentálně odpovídat.
Ale za všechny moooc děkuji :-))

Pravda

Dárečky.

Dítě je dar. 

Dáreček.

Malé dítě - malá starost, velké dítě - velká. 

Když to naše maminka říkávala, nikdy jsem jí to nevěřila. 

Proč jako by to měla být pravda?

Vlastně - téměř nikdy jsem až tak nevěřila tomu, co se  říkávalo. O životě, a tak.

A s odstupem času musím uznat to nepochopitelné zvláštní tajemství - maminky mívají pravdu.

Téměř vždycky.

Jak to dělají, nevím...

Otázky dvacáté páté: 

Dítě je ens amans. Jak tomu rozumíte?

A co to má společného s resiliencí?

Proč mají maminky vždycky pravdu?

Otázka dárečková jen tak

Dnes jedna otázka jen tak navíc: 

Vzpomínáte si ještě nebo pamatujete si na své největší dětské přání k Vánocům? Co jste toužebně chtěli pod stromeček od Ježíška? (a splnilo se či nesplnilo?)

Černá a bílá legenda

Nebojte, nevracím se k pojetí dobra a zla. To už máme za sebou...
I když - i tato černá a bílá legenda se tohoto vlastně rovněž dotýká.
Podle tzv. černé legendy bylo dětství v historii vnímáno jako období vůči dítěti kruté, nelítostné, bezohledné. A dělo se tak prý po mnohá staletí. Nejen v antickém Řecku a Římě byly děti nemilosrdně zabíjeny, ale např. i sv. Augustin přiznává, že by raději umřel, než kdyby měl být znovu dítětem, chodícím do školy...
A bílá legenda hovoří o tom, že to zase až tak zlé nebylo. Že dítě bylo opečováváno s láskou, milováno, hýčkáno.
Pravda je možná někde uprostřed. Ani bílá, ani černá, jen nějaké to pepito...


Otázky dvacáté čtvrté:
Znáte nějaké současné teorie, týkající se výchovy dítěte? 
A jak Vy sami ve výchově dětí (pokud nějaké máte): čím se řídíte? Nebo čím jste se "řídili"? 
Máte nějakou dobrou knihu, kterou byste k výchově dítěte doporučili?

Gaudete

Třetí adventní neděle. Růžová. Radostná. Gaudete.
Tři svíčky si už vesele, radostně hoří. Jejich plamen připomíná - radost se blíží.
Narodí se děťátko.
Celý svět a celý život, celé lidstvo je postaveno na tomto.
Na dítěti, které jednou bude dospělým.
Věčný koloběh života.
Narození - život - smrt.
Pouhý okamžik, jen zavanutí větru,
a věčnost zároveň.
Gaudete.



Otázky dvacáté třetí:
Až teď se dostáváme - vzhledem k období, které máme - k pojetí dítěte.  Všimli jste si? Neustále jsme se kolem dětství tak nějak "točili", ale přímo tématu dítěte jsme se tak nějak vyhýbali. Úmyslně. Teď již nastal ten čas... tak tedy:
Jak bylo dítě a dětství chápáno z hlediska historie? Aby otázka nebyla příliš široká: jakým přelomem bylo chápání dítěte a dětství díky myšlení J. J. Rousseau?

Facka

Každá facka prý letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.

Krásná věta.

Facky kolem nás létají, sviští vzduchem, a hledají tu odpouštějící tvář, aby si aspoň na chvíli odpočaly a pak aby zase letěly dál. Protože facek je hodně.

Svět je jich naprosto plný, přeplněný.

A někteří lidé jdou zfackovaní tímto světem, ale odpouštějící, na tváři jednu facku vedle druhé, přesto zvesela jdou...

Někdy mě napadá, zda facka a následné odpouštění je totéž co spravedlivost.

Na každou svini se přece někde už vaří voda, ale my bychom neměli být nikdy těmi, kdo pod tím kotlíkem ten oheň zapálí, aby voda skutečně vařila.

Ale co spravedlivost? Je spravedlivé mlčet k nespravedlivosti jiných? Je dobré mlčet k očividnému zlu? Nebo nemlčet a jít hlavou proti zdi, s vědomím, že si ji rozbijeme? Ale není to pak nenastavení té druhé tváře? Neschopnost odpustit?

Otázky dvacáté druhé: vizte dnes v textu.

Vesmírný prach

Už jsem to tady jednou psala někdy v předchozích putováních. Ale tak mi to leží v hlavě, že se budu - ráda - opakovat.
Prach je prý vesmírného původu.
To, co pořád utíráme, stíráme, leštíme, aby nebylo, zametáme, vytíráme, prostě likvidujeme, je samotný Vesmír, který k nám do domácností přichází, padá shůry. Tedy je to něco vzácného, které padá z nekonečna,
a my se k tomu chováme až tak neuctivě, s mokrým hadrem v ruce.
Ano, vím, není to jen ten vesmírný prach. Jsou to také nečistoty z našeho těla, nebo ze zvířat, nebo z květin, má to tedy i ryze pozemský původ,
ale většina je prý onen Vesmír.
Taková krása, poselství hvězd, dotek věčnosti.
Budou ale Vánoce, tož je třeba uklízet :-)
Doma, venku,
i v duši.

Otázky dvacáté první: 
Čím je možné překonávat zlo?Jak vnímáte výrok: kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem?
Nebo: kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou … Co si o tom myslíte?
A co s tím má vesmírný prach společného?

Pořádek

Pořádek.
Něco, co… je někdy nad mé - lidské - síly.
Bojuji s tím, protože u mne prý převládá chaos.
Fyzik by řekl entropie.
Přitom o ten pořádek neustále usiluji. Občas marně.
Dnes byla u nás má malinká vnučka, a protože když uklízím, tak všechno najednou, takže v jednu chvíli to u nás vypadá fakt  děsivě, tak ta malá při pohledu na tu spoušť konstatovala: Ty uklízíš? A opravdu, nebo jen jako? A zcela mě nakonec dorazila tím, jak zvedla svůj malý prstíček a ukázala na ještě nevyčištěnou část podlahy v předsíni, která byla zrovinka ušpiněná botami, ve kterých jsem byla u koní a musela se přebrodit přes tu prasaty rozrytou zem, tedy bahno, a káravě řekla: A kdy uklidíš tohle?
Bylo to kouzelné.


Otázky dvacáté: 
Dotkli jsme se již pojetí světa, člověka, duše, lásky, dobra a zla, chutě žít, dvojí naivity. Které téma se vám osobně prozatím nejvíce líbilo a proč?
Které z těchto témat je podle Vás nejvíce k životu potřebné, myslím pro pedagogickou praxi?
Na co byste se rádi zeptali Vy mne?

Ještě o kočce a myších

Nedá mi to. Ještě o kočce a myších.
Nevím, jestli jste to někdy viděli, co ta kočka, to krásné, milé zvíře, s tou myší dělá, než ji úplně zabije a sežere. Jak krutá "hra" o život to  je.
Nechtěla bych být tou myší, kterou chytila kočka.
Prý jsou různé možnosti, jak se myší zbavit - od pastí, otrávených granulí, nebo dokonce nějakého lepidla, ze kterého se už pak nedostane, nebo nakonec ta kočka, která si s ní krutě pohrává, než nastane její konec.
Mám kočky ráda. Takto chytat je jejich instinktivní, přirozená věc. Nakonec nevím, jak skončila ta naše koťata, do čích drápů se dostala, jak krutá smrt to také byla.
Koloběh života.
Zabíjíme se navzájem. Zvířata i lidé.
Divný to svět.

Dnes bez otázek.

Těšení

V poslední době, ha, tak třicet, 40 let zpět :-) se neustále na něco těším.
Těším se na Vánoce - ale o to více se těším na čas adventu, na to očekávání.
Těším se na společnou kávu s manželem, na ty chvíle rodinného zklidnění, které zažíváme jen tam, kde jsme "doma."
Těším se na ranní vstávání a na naše dvě (zbylé) kočky přede dveřmi, čekající na svou ranní snídani.
Těším se na procházku se svým 92letým otcem.
Těším se na tu budovu na Fráni Šrámka a na studenty ve výuce (pokud přijdou).
Těším se na otázky pro vás, které mne napadnou a těším se na vaše odpovědi. Dívám se i několikrát za den na tohu-vabohu…
Těším se na lednové setkání s vámi se všemi.
Těším se na svá vnoučata a na to jejich: pojď si hrát.
Těším se na dnešní oběd i na dnešní večer.
Prostě se těším.
Těším se na všechno, co bude a co teprve přijde.
Také se takto těšíváte?


Otázky devatenácté: 
Patří těšení se mezi to, čemu P. Teilhard de Chardin říkal chuť žít?
Poněkud těžká otázka: Do které kategorie lidí patříte vy samotní? A proč?

Oštěp a myš ne-domácí

Toto nejde nenapsat.
Pustila jsem si teď televizi a tam na nějakém programu paní Dana Zátopková. A prý: tímhle oštěpem jsem vyhrála olympiádu. Hmm. A teď je z něho smeták. Z toho vidíte, kam spěje světská sláva....
Krása.
Z vítězného olympijského oštěpu si udělat násadu na domácí práce... :-)))

Vše má svůj užitek a místo. A svůj čas.
A platí to pro oštěp i pro smeták.
Tím spíše pro lidi :-))
Možná to platí i pro myši.
Dcera má z nich fobii. A ejhle, zrovinka před hodinkou, v naší kuchyni, myšička!

Dcera v mžiku na židli, já se smetákem v ruce. Abych ji zahnala. Taková ta hnědá, malá, s černým proužkem na hřbetě. Po chvíli zklidnění jsem vpustila dovnitř jednu z našich koček. Ve vteřině to nebožátko měla.
Vše na světě má svůj čas.
Pokud jí neutekla...


P.s. Vím, že to píšu mimo jiné i přírodovědcům. A že hnědá myš s černým proužkem není až tak myš, a že myš kočce nikde neuteče...
Nebo ano?

Druhá adventní neděle

Zapalujeme dnes druhou svíčku na adventním věnci.
Symbolizuje lásku, a říká se jí svíčka betlémská.
Hoří svorně i se svíčkou z minulého týdne, s tou prorockou.
Proroctví lásky...

Kruh

Tak nějak se točíme v kruhu. Šlapeme do toho pomyslného kopečka a klopýtáme o kameny a  pařezy, stojící nám v cestě.
A tam někde vysoko nad námi je slunce.
My se ale nějak zasekli na světýlkách a na tmě, na mlze a na noci,
a ne a ne se prošlápnout dále.
Létají kolem nás svatojanské mušky, a přitom venku mrzne (už ano?)
A Mikuláš se snáší odněkud z vysokého nebe k zemi, aby obdaroval hodné děti.
A co ty nehodné? Ty stojí smutně opodál?


Otázky druhé adventní neděle: 
Proč se někdy chováme ne-dobře? 
Jaké mohou být příčiny ne-dobrého, tedy zlého - nápověda: podle Pierre Teilharda de Chardina?
Pomohou nám tyto příčiny nalézt cestu k druhému, křehkému, tedy chybujícímu člověku?

Naivita

"To jste vážně tak naivní?" Zeptal se mě jeden student na přednášce poté, kdy jsem řekla, že člověk je a priori dobrý. Že dobro je jeho podstatou. "To nevidíte ty lidi kolem nás? Kde žijete?"
Ano, jsem tak naivní - tak jak bylo takto naivních hodně filosofů již od dob starověké Číny, přes antické Řecko až po současnost... Takže skutečně nejsem sama, kdo si to myslí.
Ale častokrát - často si to sama pro sebe  musím opakovat a tuto svou naivitu si připomínat. Že lidé jsou dobří..., a že jejich podstata, i když se to někdy tak skutečně zdá, nespočívá ve zlu.
Někdy to jde jen velice těžko.

Otázky osmnácté: 
Jak rozumíte pojmu dvojí naivita?  A k čemu to?

Světelná bytost

Podle Komenského je člověk bytostí nejen jednoho, ale rovnou tří světel.
Světla duše, světla těla a světla Božího, neboli světla poznání.
Líbí se mi toto jeho pojetí.
Světlo duše z nás "vyvěrá" na povrch a je příčinou světla tělesného. A obojí světlo je prozářeno světlem poznání, které umožňuje vnímat, chápat a porozumět.
Porozumět sobě, druhým lidem, světu.
Všechna světla jsou důležitá. A navzájem se bez sebe neobejdou.


Otázky sedmnácté: 
Jak podle Vás tato světla spolu navzájem souvisí?
A svatojanská muška, má s tím něco společného?

Talíře

Dávaly jsme, my děti, k večeru talíře na okno, celí natěšení a zvědaví, co tam ráno 6. prosince bude.

Pomeranče, perníčky, ořechy, banány, jablka, ale také brambora a někdy i kousky uhlí. To poslední dneska už asi jen tak neseženete - a přitom to bylo znamení, že jsme zlobili. Dnes naprosto úzkoprofilové zboží :-))

A tak to, co bylo symbolem zla, se dnes stává něčím normálně běžně nedostupným.

A Mikulášů a čertů a andělů je všude až milo - nemilo. A přitom kdysi, za dávných časů (které zase až tak dávné nejsou), byl jen jeden. Ten skutečný, který v noci, když už všechny děti spaly, se tiše přikradl k okenním parapetům a nadělil na přichystané talíře "výslužku."

Když to teď píšu, připadám si, jako kdyby to bylo z dob snad samotné Boženy Němcové, a přitom tomu skutečně není zase až tak dávno.

A tak mě jen tak mimochodem napadá: Jaký asi bude jednou Mikuláš našich prapravnuků? O čem budou jednou vyprávět dnešní děti? Bude to o "talířích?"

Otázky šestnácté: 

Proč Mikuláš naděluje hodným dětem dobroty? 
Má to podle Vás nějaký výchovný účinek? Napomůže to dětem k rozpoznání dobrého od zlého?
Zkuste se přenést do budoucnosti - jak asi bude vypadat "Mikuláš" za takových 100 let? 

Rozhovor

Co je zlo?
Zlo je jako bílá mlha nebo černá tma, odpovědělo dítě.
Proč bílá mlha nebo černá tma?
Protože ani v bílé mlze nebo v černé tmě nevidíš světýlko...


Otázky:
Zlo. Je podle Vás skutečně pouhým privatio boni?
A co na to Mikuláš s čerty a s anděly?

Nocenka

Je noc.
Normální lidé, tedy kromě těch, kteří pracují na směny, v této době asi spí. Nebo měli by.
Noci jsou tajemné. Tiché. Tmavé. Neočekávané.
Jako ti divočáci či divočák u nás na zahradě.
Jako smutek.
Jako netrpělivé čekání na rozednění. Také Komenský to znával...
Aby myšlenky noci neovládly den...nebo tak nějak to napsal.

Temnota, tma je opakem světla.
A to co rozpoznáváme, je prosvětleno. Co ne, je temné. Jako zlo.

prosba k putujícím

Dobrý večer všem putujícím
prosím, napadlo mne, že jsme se v podstatě na přednášce viděli jen jednou a když mi odpovídáte na mé otázky, nedokážu si představit za Vaším jménem a číslem :-) tu tvář, člověka, který za tím je. Mohla bych proto poprosit - ale nemusíte mi vyhovět, samozřejmě že ne, ale mohla bych poprosit, jestli byste mi s Vaší odpovědí neposlali také nějakou svou fotografii? Ať mám aspoň nějakou představu, s kým komunikuji :-)))
Moc děkuji a omlouvám se za tuto troufalost, mp

V Ostravě na Masarykově náměstí

Naděje

Na-děje se nám mít naději.
Tuto větu jsem napsala v jedné ze svých knih. Že mít naději se nám prostě děje. Na-děje.
Dnešní první svíčka na adventním věnci je prý svíčkou proroků, kteří očekávali příchod Ježíše - Spasitele. Svíčka naděje, že se nám na-děje mít se dobře, ať již to chápeme jakkoliv. Jde o to dobro, vítězící nad zlem.
Když se podíváte na seznam na webu, všude to na vás vykoukne - adventní věnce, symbolika svíček, jejich barvy, výroba, prostě před-vánoce. Rozsvícení vánočních stromů na náměstích, pečení cukroví, perníčků. nakupování dárků..., vánoční písničky a vánoční trhy.
Vždycky mě to svým způsobem pohltí. Ne tím vším vyjmenovaným, ale tou atmosférou. Těmi světýlky nejen navenek, ale možná i v duši, v srdcích.
Byli jsme včera s manželem nakupovat v Karolině  a přecházel mě z toho všeho zrak... Lidé, děti, plno zboží, - život.
Už je to zase tady.
Přeji vám všem poklidný, pohodový, krásný advent se světýlky v duši.


Otázky patnácté: 
Symbolika světla. K čemu to?

včera a dnes

Přišla kamarádka. Jako každým rokem na začátku období, kterému říkáme advent.
Vždy v tuto dobu vyrábíme adventní věnce. Píšu to v množném čísle, ale už je tradicí, že si dáme kafíčko a něco k tomu,
kamarádka vybalí své náčiní a vše potřebné k výrobě adventního věnce a začne tvořit, zatímco já sedím a jen koukám.
Prostě koukám. Vyrábíme adventní věnce, aniž hnu prstem. Hýbe jen ona.
Říká se tomu cizíma rukama hady chytat.
U mne to občas funguje :-))
Jednou za rok při této příležitosti určitě.
A kamarádka nic nenamítá. Asi si zvykla. Že jsem jí dobrá jen na koukání.
A na povídání o všem a o ničem.
Ženy kdysi draly peří a povídaly, vyprávěly strašidelné příběhy či klebetily, možná i na pohádky došlo. Muselo to mít zvláštní kouzlo a neopakovatelnou romantiku. My dnes "vijem" věnce. A povídáme si. Také to má své romanticky - pohádkové kouzlo.
Pro mne sedící a jen koukající, jak adventní věnec vzniká, zcela určitě.

Otázky čtrnácté:
Včera jsme to předběžně jen náznakově nakousli, dnes se na to zeptám přímo:
Která byla Vaše nejoblíbenější knížka či pohádka z doby dětství?
Otázka dobrovolná: Dokázali byste nakreslit svého pohádkového či knižního hrdinu? Nebo jinak ztvárnit?
(Nestačí odpověď, že ano, ráda bych hmatatelně papírový či skenovaný důkaz:-))

prasátka

Poslední listopadový večer.
Procházela jsem naší zahradou, zcela porytou divokými prasaty. Jedním nebo povícero? Vypadá to tam, jako kdyby zešílela celá jejich smečka. Hrůza pohledět.
Asi se jim u nás líbí.
Co naděláme.
Prasata jedna divoká.
Jojojo, co vlastně v životě vůbec naděláme s tím, co neumíme, nedokážeme, nemáme jak změnit?
Jediná možnost je - naladit se na veselú notečku :-)
A co se týče zahrady, no co, tak bude krásně přírodně - jak by řekla má dcera - bio - zrytá, porytá.
A to se cení, ne?



Dnes večer bez otázek. Poděkujte za to divokým prasatům....:-)
Ale jedna mě přece jen napadá: Co na to tři malá prasátka? Nebo prasátko Pepa?

Duše

Duše je čistá jako bublina
duše je špinavá jak popel z komínů
duše je veliká otázka, zda je či není
a kde vlastně je...?
Kdo odpoví?

Zajímavě - a dodnes velice podnětně - "řešili" duši staří řečtí filosofové, např. Platon a Aristoteles. Jejich pojetí se prolíná dějinami lidstva až do dnešní doby.
A co je nejzajímavější? Že se, i přestože jejich myšlenky dobře známe, nepřestáváme neustále ptát. Proč?

Otázky třinácté: 
Jaká pojetí duše znáte?
A co na to nefeš? Ta Vaše?

Vůně

Konečně mrazivo. Po tak parném létě.
V posledních letech mě to ale vždycky překvapí. V hlavě mám ještě léto, a ono už je opět zima :-)
Sice sníh ještě (aspoň u nás) chybí, ale zimní vůně už je tady.
Vůně.
Může zima vonět?
Hmmm....


Otázky dvanácté:
Čím nejvíce voní Vaše vzpomínky, pohádky, dětství ; čím je "provoněná" Vaše duše? 
Není to tak trošku nesmyslná otázka?

Hlubiny

"Cesta, která vede ode mne k druhému, prochází mými vlastními hlubinami". Toto je výrok francouzského filosofa Gabriela Marcela.

"Nikdy nedojdeme až na hranice své duše", prohlásil pro změnu a mnoho let před ním řecký filosof Herakleitos. 

Přiznám se, drobet jsem z těch pánů mimo.

Mé vlastní hlubiny, přičemž nikdy nedojdu na jejich hranice...

A až se tou hrůzou v sobě "přebrodím", dojdu k tomu druhému člověku.

Uff. 

Možná jen rychle prolítnu nad hlubinou, možná si tam jen postavím most, možná se té hlubiny ani nedotknu, možná se naopak stanu potápěčem,
než řeknu Ty,

hele Ty tam, 

wo co go?

Otázky jedenácté: 

Brodíte se, brodíte? A jde to? :-)

A co na to Vaše duše? Máte duši?

Nebýt ztracená

Někdy mám pocit, že jsem ztracená. Ztracená mezi lidmi. Motám se mezi nimi, koukám do jejich tváří, chci se zachytit, ale nic. Těch tváří je tak nějak hodně, nějak moc.

A žádná není až tak blízko...

Možná to je jen pocit.

A pak, umořená z toho davu, si sednu ke stolu s vnoučátkem

 a svět je plný krásných dobrých lidí.

"Babičko, my jsme dvě malé holky, že?" Řekne úplně bezelstně. Netuší, neví, jak obrovská, jak velikánská pocta to je

být malou holčičkou,

být s ní znovu a opět tou malou holčičkou

a nebýt tak ztracená v davu světa

Otázky desáté:
1. Když už si tak povídáme o lásce, tak mne napadají další otázky. Hledáme ve svých životech toho druhého, tu svou platonovskou pomyslnou polovičku, nebo nám jde spíše o nás samotné?
2. Oč nám v tomto světě, v životě jde? O nalezení sebe sama, nebo těch druhých?
3. A co na to androgyn?

Žije - nežije?

Utíká, to, utíká.
Už jsme spolu ušli nemalý kus cesty, ale ta opravdová nás teprve čeká. Cesta očekávání. Ad veniro - adventní.
Připravili jsme se na cestu - ale jsme skutečně připraveni stoupat na vysokou, blízkou horu, která se tyčí před námi? Vysoká je až do nebe.
Jaká hora? Hora poznání.
Koho? Čeho?
Sebe samotných?
A tak mne napadá: O čem je vlastně filosofie?


Otázky deváté: 
Pojetí lásky podle starých Indů a Řeků - v čem se navzájem liší? 
A co si myslíte Vy - roste láska s poznáním nebo naopak, čím více poznáváme, tím více milujeme?
Těžké otázky :-))) ?


Ps.S.
Sedím na své hoře,
dobře v srdci je,
jen mě stále trápí
že láska, láska
žije - nežije?

Láska. Tiše si šeptám tvé jméno.
Nezachytitelná, jako obláček, silná jako smrt.
Nepochopitelná. Neuchopitelná.
Zvláštní a podivná.
Tajemná.
Láska.
Ta naše...


Otázky osmé: 
Láska? 

Pondělní ráno

Krásné podzimní pondělní ráno.
Jdu se svým otcem, kterému na konci tohoto měsíce bude 92 let, na každodenní ranní procházku.
Naše kočka (kočky zbyly) nás doprovází.
Na to, že je 12. listopadu, je skutečně krásný den. Sníh se na Martina nekonal. Nepřijel na svém bílém koni.
Sestra už louská ořechy na vánoční cukroví.
A nad naší zahradou létají vrány (nebo havrani? - nepoznám ten rozdíl) a krákorají v jednom kuse.
U nás totiž po celý podzim a zimu nad zahradou krákorají ti černí ptáci.

Takový je svět.
Jaký?
Podivně, zadumaně, zádumčivě, ukrákoraně
Krá
Krásný...


Otázky již sedmé:
Jak rozumíte pojetí člověka, podle kterého je "křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek"?
A co na to S. Freud?

Sedím a jen tak
si bloumám
koukám

bez myšlenek

vzdálená sobě,
světu,
vzdálená Tobě

v mém srdci je ticho
jak
v hrobě

Pravda.

Pravda.
Co je pravda?
A pokud jsme přesvědčeni o své pravdě, je dobré za ní jít a dokonce bojovat?
Jak to vůbec je?
V posledních dnech se mi toto zcela konkrétně honí hlavou. Jestli jít za svou pravdou a rozbít si tím třeba i hlavu o zeď, nebo jestli být raději zticha, mlčet, přejít to, nešlapat do vosího hnízda... a mít tak svůj klid.
Je to odvěká otázka, hlavně filosofů - co je vlastně pravda? Je má pravda opravdu pravdou? Co když ne?


Otázky šesté, není-liž pravda?
Měli pravdu filosofové tzv. moderního období v dějinách nebo spíše až v postmoderní době? Co si myslíte Vy samotní?
A otázka zdánlivě vzdálená - jsou Vaše vzpomínky na dětství pravdivé?
A pokud to je pro vás možné - mohli byste mi zaručeně nějakou vzpomínku ze svého dětství povyprávět jako příběh? (dobrovolná prosba, záleží jen na Vás, zda ano)

Nečekaná koleda

Přišly včera.
Zvonily na zvonek u dveří jak na lesy.
Takové dvě podivné holčiny.
K mému údivu to byla - halloweenská koleda.
Poslala jsem je o dům dál....

Opravdu, opravdu nechci slavit halloween, když máme tak nádherné svátky všech svatých a všech zemřelých. Když máme své dušičky.
Štve mě to, že na toto se možná zapomíná a pro naši nejmladší generaci už možná bude toto období svátkem něčeho zcela jiného. Dýní  a strašidel a nějakých prapodivných koled.
Asi už jsem stará.
A nevrlá.
A vůbec...

Otázky páté, dušičkové: 
Žijeme v postmoderním či moderním světě?
Padáme s Prométheem někam - kam? 
A co na to vaše dušičky? Také posílají jiné nečekanosti o dům dál?

bez nadpisu

Tak to tady máme znova.
Vzpomínka. Květiny. Svíčky.
Maminko!!! Vbíhám do kuchyně, ty stojíš u plotny, otáčíš se, usmíváš se...
Maminko!!
Ležíš bezmocná, nemluvíš, neodpovídáš.
Maminko!
Studená v rakvi jako hrob bez svíček a bez květin.

Je to již dlouhých 33 let. A jako kdyby to bylo včera.
Jsi stále se mnou, stále má, stále živá.

C´est la vie

Takový je život.
Měli jsme krásná koťátka. Měla jsem z nich velikou radost.
Ale náš dům, naše zahrada je místem, ve kterém se nachází patrně bermudský trojúhelník koťat. Mizí v něm pravidelně, a to ať dělám, co dělám.
Prý nějací dravci. Orlové, káňata či co.
Nebo liška.
Měli jsme těch koťat letos od května do října celkově devět.
Ráno byly, večer už ne.
Večer byly, ráno už ne. Nemizely najednou, ale postupně.
Zhotovila jsem jim domeček z dřevěných krabic u vchodu do našeho domku s tím, že přece jen tady budou v bezpečí. Jenže koťata neuvážete.
Minulé pondělí jsem to ráno, než jsem odešla do práce, viděla ta poslední dvě koťata naposledy. Večer už nebyly.
A tak - čekám. Možná, že se najdou. Možná, že jednoho dne přece jen přijdou. Kočky to tak prý dělávají. Někdy se prý i vracejí.
A naše zahrada bude plná ztracených koťat....

Cést la vie....

Otázky čtvrté: 
1. Jsou ztrácející se koťata součástí paradigmatu Mythos, Logos, Theos nebo Mechanos? Pokud ano, proč?

2. Vzpomínáte? Znáte?:

Kocourku milej, čerte můj,
já pro tebe pláču...

Prosím tě vrať se. Vezmu si tě s sebou.
Co se tě člověk všude nahledá!

Kocourku drahý!
Čerte škaredá.

3. Vzpomínáte si ještě na některá říkadla či básně ze svého dětství? Pokud ano, na která?

Chvíle slávy

Hmm, musím se pochlubit. Zažila jsem chvíle slávy. Jeli jsme s manželem v limuzíně a zdravili lidi stojící na chodníku a mávající... Taky jsem jim mávala.
A nebyl to sen. Byla to skutečnost.
Chvíle slávy, která však nebyla moje a nepatřila mi. Jen jsem se k tomu tak nějak přichomejtla. Vzala jsem si člověka, který je pravnukem jiného slavného člověka. Tak ani jeho, ani moje zásluha. Slavný byl tamten předek kdysi před sto lety.
Ale ten pocit jásajícího davu byl superní.
Už dávno, vlastně nikdy ještě, jsem nezažila tento pocit.
Škoda jen, že mi ta "sláva" vlastně nepatřila...


Otázky třetí: 
Kdo jsme vlastně my, lidé?
Co chceme, kam jdeme, na čem nám záleží? Víte to?
Kdo jste?

Lízátko aneb nesamozřejmost samozřejmého

Hlídala jsem svou vnučku a vnuka.
A lízátko.
Bylo jen jedno. Nejprve si ho vzal starší vnuk, ale malá se rozbrečela, že je její. Tak jí ho vrátil.
Seděl ale celý smutný. Aby nebyl, nabídla jsem mu jiné lízátko, které bylo k mání. Ale ne. Předpubertální kluk chtěl zrovinka to, které spokojeně cucala ta malá (v předškolním věku).
A ta malá na má slova, že ten větší je smutný, mu to své lízátko prostě dala.
Řekli byste, koloběh života, koloběh lízátka.
Až na to, že se hned poté, co dobrovolně to lízátko oželela, aby bráška nebyl smutný, usilovně rozplakala.
Proč brečíš?
Já chci to lízátko....!
Tak proč jsi mu ho dávala?
No proto! Ale já ho chci!

Složitá jsou tajemství života. A lízátek.



Otázky druhé: 
Jak byste z vlastního pohledu a zkušeností vysvětlili onu nesamozřejmost samozřejmého? Má to nějakou souvislost s lízátkem?
Žijeme v samozřejmém nebo v nesamozřejmém světě? Jaký je svět, ve kterém žijeme?
Bloudíme dnes domem světa? (Čí je to výrok?). 
Znáte nějaké jiné výroky, charakterizující současný svět? Pokud se Vám nějaký obzvláště líbí, prosím, napište.

Na startu

Bavka - nebavka :-))
Takže neutíkejte, půjdeme si hrát :-)
Protože život je vlastně také taková veliká hra.
Hra, kterou jen tak rychle prolítneme, aniž to vnímáme.

Nabízím vám tedy také takovou "hru."
Už jsem od některých z vás k mé převeliké radosti dostala na své předchozí otázky odpovědi. Moc, moc děkuji!!!

Tak tedy:
své odpovědi mi prosím zasílejte na tuto e-mailovou adresu: tohu-vabohu.seznam.cz. Z této adresy vám také budu schopna okamžitě odpovídat (z profesní to nejde, tu mám pořád přeplněnou :-(
Pravidla našeho putování jsou následující:
Do půlky listopadu se budeme setkávat jen několikrát týdně, ne každým dnem. Od 26. listopadu do vánoc to pak již každý den bude. Odpovídat můžete v závislosti na tom, jak budete chtít vy samotní, buď průběžně nebo až pak najednou na všechny otázky, ale s termínem do 31.12. 2018.
Uvidíme se tuším hned v první sobotu v novém roce 2019.

Tak tedy otázka startovní: 
1. Jak to máte s filosofií? Je podle Vás filein sofia nebo sofein filia?
2. Máte ve svém životě ještě možnost divit se? A pokud ano, co Vás samotné nejvíce přivádí k údivu?
3. A co na to Immanuel Kant?

Bavka - nebavka?

Máme krásný podzimní den.
Slunce dokonce ještě hřeje, sice už jen tak tak, ale přesto ještě ano.
Za chvíli se to přehoupne do sychravých dnů. A přijde chlad a zima.
Někdy se to tak stává i ve vztazích.
Sedím na lavičce na dětském hřišti, a opravdu, je to nenápadná škola života.
Má téměř čtyřletá vnučka si hraje se svým téměř čtyřletým kamarádem. Houpají se, sjíždějí ze skluzavky, smějí se, drží se za ruku a po chvíli na sebe křičí: Bavka?
Nebavka!!!
A kluk skloní hlavu a běží jinam. A holka se rozbrečí a křičí na něj: bavka, bavka!!
Bavíme se, bavíme, neutíkej! Pojď si hrát!

Na světě je krásně.
Jen občas je trochu zima.

Co vlastně má v životě smysl?
Hodně toho vědět, hodně znát,
milovat,
být

znát svou cestu
a po ní jít
?

Hmmm - volby

Hmmm.... za několik dní budou opět volby. Taky kandiduji. Několik studentů vidělo můj předvolební leták v tramvaji. Píšu tam, že věřím v dobro.
Prý - není to moc naivní?
Prý - to vám hlasy určitě nepřidá....
Prý - proč kandidujete?
Hmm, do města z nevolitelného sedmého místa... Musel by se stát zázrak, abych překročila ty, co jsou přede mnou. Jsem tam vlastně jen tak, do počtu.
Prý slušný člověk do politiky nejde.
Naivní, co věří v dobro, ano (?)
Proč?
Protože, jak říkal už Aristoteles, nelze sedět s rukama založenýma a nic pro tuto společnost neudělat. Nebo se o to aspoň nesnažit.
Člověk prostě má být zoon politicon.
Achich jo...

Podzimní putování 2018

Tak jsem zase tady. Tentokrát po větší odmlce než je zvykem :-))
Ale venku je krásný podzim, a slíbila jsem, že se sem vrátím, tak tedy ano. I když je doba poněkud hektická. Aspoň pro mne.
Nějak není jasné, co dříve..., však to určitě sami znáte. Ale o tom je přece život.
Uděláme si tedy tady takovou "oddechovou" chvilku s filosofií a výchovou tím spojenou. Začneme naše putování, nejprve jen pomaloučku, polehoučku, vlastně jen tak, abychom se porozhlédli.
Vítejte tedy všichni vy, kdož se chcete zúčastnit naší podzimní poutě :-))