Povánoční přání

Povánoční ticho a klid.

Dům plný těch nejbližších je opět, někdy až děsivě, prázdný.

Už jen poslední dny v roce, který bude nenávratně pryč.

A nový, nastávající, který již přichází.

Co si přát?

Dobrou mysl a dobré zdraví.

A ještě něco, takové zvláštní přání: abychom my samotní byli po celý další rok pro druhé tím nejlepším dárkem, 

když se s námi potkají...

4. den po pouti: Ježíšek

Těsto na vánočku už kyne, bramborový salát už "odpočívá", aby se uležel, hrách na polévku se již namáčí, aby se zítra jen uvařil. Stromeček čeká v předsíni...
a já jsem unavená jak pes :-)
Nebo ne tak. Jak po veliké namáhavé pouti.
Ale konečně nastává ten čas, kdy sesbírám na hromadu všechny dárky,
nachystám si balící papír, stuhy a nůžky a jmenovky,
pustím si koledy a začnu balit dárečky. Letos jen drobnosti. Děti už jsou velké, a čím jsou větší, tím jsou dárky menší... zajímavý to jev.
A když začnu balit dárky
znenadání přijde Ježíšek
a bude tu se mnou.
A v těch chvílích vím - je láska, je štěstí, je krása
a všechno kolem nás i v nás má smysl...

3. den po pouti: Předvánoční "dělání"

Proletěli jsme včera s manželem obchody, koupili pár dárků, stromeček a kapra.

Vánoce možná i budou.

A pak jsme se potkali s nejstarším synem na Masarykově náměstí  v Ostravě, postáli u Indiánů, prošli vánoční trhy, podívali se, jak se lije olovo, dali si vánoční punč a "kladivo" (svařák s rumem, fakt síla) a koupili si žitné placky se slaninou.

Nádhera. Vánoce jsou tady :-)

Dnes ještě dokončit poslední úklidové práce, zítra už jen zadělat na vánočku, odpoledne připravit bramborový salát, aby se uležel, večer zabalit pár těch dárečků, co máme.

Joo, a pak již jen Štědrý den.

Krásné Vánoce...

Dárek pro kočku

Máme doma dvě kočky. Jednu starou britku Lily, jednu mladou bíločernou kočku "obecnou", Mendy.
Vždy na večer jim sypu granule, aby měly do rána nějakou zásobu :-))
A tak si tak jdu, vezmu sáček s granulemi, a sypu do mističky, když tu - ejhle! Myšička!
Vysypala jsem ji kočkám do misky zároveň s granulema.
Kočky to neočekávaly. Že by jim až takový servis panička obstarala? Myšičku až pod nosánek?
Lily vykulila oči nad tím, co viděla, ale bleskurychle zareagovala a okamžitě myš chytila jako svou kořist.
Kotě Mendy se na mne vyčítavě podívalo, jako by se ptalo: A co já? Pro mě nic?
No není člověk ten, aby se zavděčil kočkám všem.

A takto hezky u nás započaly Vánoce.
Nevítaným, ale přesto s radostí "přijatým" dárkem pro kočku...

2. den po pouti: Samota a Vánoce

Samota a Vánoce.
Ano, ano, na Vánoce by nikdo neměl být sám.
Proč?
Protože samota, osamělost, hodně tíží.
Člověk už ze své podstaty potřebuje k životu druhého člověka.
Hezky řečeno, ale někdy přijdou i okamžiky, kdy není odkud ho vzít... prostě nejsou lidi...
A také (ale nejen o tom) jsou  Vánoce. O tom, že máme jeden toho druhého a ten druhý má nás.
Ne vždy tomu tak bývá. Tak proto před tímto svátkem zavíráme někdy oči a odmítáme Vánoce. Protože něco být má a není.
Protože něco kdysi bylo, v době, kdy jsme byli dětmi (důkazem je to, že žijeme, protože bez péče druhých bychom nepřežili), a teď to už není.
Před stromečkem, stejně jako před sebou samotnými, můžeme být sami. Sami na světě. Osamocení. Osamělí.
A do očí to vhání slzy...
nejen vzpomínek

Druhé vánoční otázky pro radost jen tak:
Jak asi tráví Vánoce lidé osamocení, bez domova?
A jaké jsou, jaké by byly nejkrásnější Vánoce Vašich snů?

1.den po pouti: tajuplné Vánoce?

Magické, krásné, tajuplné. Prostě Vánoce.
U nás to zatím tak nevypadá.
Ježíšek asi nepřijde.
Nemáme ještě uklizeno, napečeno, ani nakoupeno.
Nemáme ani stromeček.
Potřebovala bych, aby Vánoce byly aspoň tak o týden později.
Ale nebudou. Neptají se. Přijdou si samy, protože je jejich čas.

Tak jako láska. Tak jako štěstí. Tak jako radost.
Hmm. Tak jako smrt.

Není ten život divný a zvláštní?
Ne. Je jen: magický, krásný, tajuplný.
Tak jako Vánoce...

Vánoční otázky jen tak pro radost: 
Čím jsou pro Vás Vánoce? Co na nich máte nejraději?

25. den: u cíle

Tak jsme u cíle našeho putování. Ani nevím, jaké bylo. Uteklo tak strašlivě, až strašidelně rychle.
Jako ostatně celý život.
Kolikrát jdeme, a ani nevíme kam a proč.
Kolikrát jdeme a ani nevíme, že stále ještě jdeme. A hodně krát se přestáváme ptát. Vlastně nevím, co je lepší. Možná je lepší jít bez otázek, prostě jen jít...
Nevím.
Ale napadlo mne - jedna moje kamarádka mi jednou řekla, že je jí vlastně jedno, kam v životě jde. A doplnila to slovy Karla Čapka z jedné jeho povídek, kde ovce, jdoucí na popravu, říká: Ať si mne zabijou, jen když mne vedou.
Tak to tedy ne...
Ať si mne třeba zabijou, ale na popraviště si dojdu zcela svobodně a sama:-)

Zvláštní závěr našeho putování, že?
Pro dnešek tedy končíme s otázkami. Další putování až do Štědrého dne (možná déle:-) bude už jen takové setrvačné, už bez "povinných" otázek, už pouze jen tak, pro zájemce.
Ještě se mi totiž nechce naši cestu opouštět. Ale otázkami Vás již trápit před Vánocemi nehodlám.
Takže těm, pro které dnešní pouť končí s tím, že už si od těchto stránek a otázek oddechnou, přeji radostné a šťastné Vánoce.
A s těmi, kdo si tyto stránky s radostí otevřou jen tak, se loučím slovy: na shledanou....

P.S. Těším se na Vaše odpovědi...

24. den: štědrovečerní lidé

Přesně za týden bude Štědrý den.
Budou z nás "vánoční" lidé.
Takoví štědrovečerní.
Tak tedy nejen štědrovečerní večeře, štědrovečerní bramborový salát, štědrovečerní kapr, ale také štědrovečerní "člověk", štědrovečerní lidé.
A k tomu Dítě v jesličkách.


 24. otázka pro pedagogy: 
Jak se liší dětské prožívání od prožívání dospělého člověka?

24. otázka pro filosofy výchovy:
Co Vás nejvíce zaujalo na pojetí dítěte?

23. den : pohádka bratří Grimmů

Pohádka bratří Grimmů o věku člověka, a tudíž o životním smyslu

Pán Bůh stvořil nebe i zemi a všechny rostliny a živočichy a hvězdy a člověka. A když se to všechno již veselo množilo a rostlo a pracovalo, uvědomil si najednou, že zapomněl na to nejdůležitější – určit, kolik let života si každý jednotlivý živočich vlastně přeje na zemi žít.     A protože to nechtěl sám rozhodnout, řekl si, že si zavolá jednotlivé zástupce živočichů a zeptá se jich přímo, kolik let tady na zemi chtějí žít.

Jak první zástupce živočichů přišel osel.

Tobě, osle, jsem vyměřil 30 let života. Líbí se ti to? Souhlasíš?

Třicet let, Pane bože, třicet let života? To je tak strašně hodně, prosím tě, smiluj se a dej mi míň!

Ale třicet let není žádná dlouhá doba, uplyne ti rychle, tak jako voda v řece. Ani se nenaděješ a bude to pryč…co vlastně, oslíku, v životě děláš, že se ti to zdá dlouho?

Co dělám? Zamyslel se oslík. Nosím na svých bedrech těžký náklad, a kolikrát pod ním klesám k zemi, kolikrát dokonce padnu k zemi. Místo nějaké pomoci dostávám jen samé rány a kopance. To Pane Bože těch 30 dlouhých let, které mi dáváš, opravdu nevydržím!

Pán Bůh chvíli přemýšlel a pak řekl? Dobře tedy, přesvědčil jsi mě. Dám ti tedy 18 let života. Líbí se ti to? Jsi spokojený?

A oslík spokojeně zahýkal, poděkoval a s vděčností v srdci odešel.

Jako druhý zástupce živočichů přišel k Pánu bohu pes. Tady si Bůh pomyslel – pes žádné těžké náklady na svých bedrech nenosí, ten bude jistě spokojený s tím, co mu nabízím. A rovnou se psa zeptal:

Tobě pse, jsem vyměřil 30 let života. Líbí se ti to? Jsi spokojený?

A pes se na pána Boha podíval a řekl: Pane Bože, tolik let? Prosím tě, smiluj se a dej mi míň!

Ale vždyť ty přece žádnou těžkou práci neděláš, jaký máš problém, že ta má léta odmítáš? Co vlastně v životě děláš?

Co dělám? Odpověděl pes. Po celý den hlídám majetek svého pána, bohatství svého pána a nakonec i pána samotného. Musím být neustále zdravý a ve formě, musím neustále dobře vidět, dobře slyšet, dobře se koncentrovat. S léty na mne přicházejí nemoce, nejsem už tolik zdráv, síly mne opouštějí a někdy ležím v koutě a nikdo mne už nepotřebuje. To Pane Bože nevydržím ani 18 let, které jsi dal oslíkovi, natož těch 30 let, které mi dáváš! Prosím, dej mi míň!

I zamyslel se Bůh a řekl: dobře tedy, dávám ti 12 let života. Jsi spokojený? Líbí se ti to?

A pejsek šťastně zaštěkal, zamával ohonem, poděkoval a s vděčností v srdci odběhl.

Do třetice přišla za Pánem Bohem opice. Tady si Bůh řkl – opice nevykonává žádnou práci ani nikoho nehlídá, ta bude určitě spokojená, ta nebude mít žádný problém!

A hned se opice zeptal: Tobě, opice, dávám třicet let života. Líbí se ti to a jsi spokojená, že ano?

Opice na Pána Boha vytřeštila oči a řekla: Pane bože, dlouhých třicet, třicet let? To je tak dlouhatááánská doba! Prosím, smiluj se a dej mi míň!

Ale vždyť co ty vlastně v životě děláš? Nedřeš se jako osel, nic nehlídáš jako pes, vždyť ty jen rozveseluješ a bavíš lidi? A to je nějaký problém?

Opice chvíli v úžasu stála, než se zmohla na odpověď: A ty Pane Bože, nevíš, ty skutečně nevíš, ž rozveselovat a bavit lidi je ta nejtěžší věc na světě? To nemůžu vydržet ani 12 let psa, ani 18 let osla, natož 30 let, které mi dáváš! Prosím tě, prosím, smiluj se a dej mi míň!

A tak se pán bůh hluboce zamyslel a po chvíli říká: dobře opice, dám ti tedy 8 let, líbí se ti to, jsi spokojená?

A opice šťastně zavýskla, poděkovala a s vděčností v srdci odešla.

Jako poslední ze zástupců živočichů nešel za Pánem Bohem nikdo jiný než – člověk.

A to si Pán bůh už jen pomyslel: Když jsem to neodhadl ani u osla, psa či opice, tady u tohoto tvora se raději nechám sám překvapit.

I řekl: tobě, člověče, jsem vyměřil 30 let života. Líbí se ti to? Jsi spokojený?

A člověk se na Pána boha podíval a v úžasu řekl: Pane Bože, jenom, jenom 30 let? Vždyť to sotva vyrostu, sotva se někým stanu, sotva zasadím strom, postavím dům, přivedu na svět děti… a ty chceš, abych už odešel? Vždyť stojím na začátku své cesty! Prosím tě, smiluj se, a dej mi víc!

Tak ti dám 18 let osla, odvětil Bůh.

Ano, to už je lepší číslo, ale nebylo by ještě?

Pokud chceš, můžu ti dát ještě 12 let psa.

No dobře, Pane Bože, je to už lepší číslo, je to jednou tolik, ale prosím, nebylo by ještě?

Tak pokud chceš, mám tady ještě 8 let opice.

A člověk znovu přepočítává. Víš, Pane Bože, je to pěkné, ale pořád to je hodně málo. Nebylo by ještě?

Ne, odvětil Pán Bůh. Osm let opice a dost. Už dále nesmlouvej!

Pane Bože, prosím…

Ne, už jsem řekl, nedal se přemluvit Bůh.

A tak člověk jen pokrčil rameny a řekl: Tak ti teda pěkně děkuji, a odešel, aniž by pocítil vděčnost v srdci.

Od té doby máme my lidé to, co jsme chtěli. 30 let života, který nám patří. Vyrůstáme, prožíváme své první, druhé, třetí lásky… někým se stáváme, sadíme stromy, stavíme domy, přivádíme na svět potomky. Všechny problémy a tíhu života zvládáme ještě s jakž takž vztyčenou hlavou. Pak přijdou léta oslí. To kolikrát klesáme pod tíhou svých starostí, pracovních i soukromých. Kolikrát skutečně dopadneme až k zemi a místo pomoci dostáváme jen samé rány a kopance. To nám ale nestačilo. Přijdou léta psí. Síly nám pomalu odcházejí, už se neumíme tak dobře soustředit, přicházejí různé nemoci a kolikrát ležíme někde v koutku zesláblí a bezmocní a k nepotřebě a nikdo si nás nevšímá.  To nám ale nestačilo. Nakonec přijdou léta opičí. Opice rozveselovala a bavila lidi. My jsem ale kolikrát k smíchu ostatním ne svou moudrostí a humorným nadhledem, ale právě naopak tím, jak jsme vztahovační, nepoučitelní, jak jsou s léty naše nepěkné vlastnosti patrnější i tím, že je neumím ovládat…

A tak každý z nás žije ten svůj život. Žijeme tak jak umíme nebo neumíme, jak chceme nebo nechceme, jak zvládáme nebo nezvládáme, jak se nám daří nebo nedaří… prostě každý podle svého.

A Pán Bůh se odněkud shora na nás dívá, pokyvuje hlavou a říká: Jo jo, člověče, jo jo. Když už jsi po mně tolik let chtěl, a já ti je dal, žij je tak, aby až jednou budeš na jejich konci, tak aby ses mohl podívat zpět a s klidným srdcem a mírem v duši si mohl říct: přes všechna ta léta, která mi patřila, ale i přes všechna ta léta oslí, psí a opičí, přes všechno to, co bylo krásné, ale i přes všechno to, co někdy hodně bolelo, můžu si dnes říct: bylo to nádherné a mělo to smysl. A já ti Pane Bože za vše s vděčností v srdci děkuji!

Otázky společné: 
Nepletly se Vám někdy otázky? Zvládali jste stíhat.co je pro pedagogy a filosofy a nebylo Vám někdy líto, že máte jiné otázky? Lákalo Vás přemýšlet o otázkách té druhé skupiny?
Uměli byste dnešní pohádku ilustrovat? :-))

Den 22.: Třetí neděle adventní

Třetí adventní neděle je nedělí zvanou stříbrná. Tento název je svým způsobem odpovídající symbolice třetí svíce, kterou je radost. Svíce nese název „pastýřská.“

Byli to pastýři, kterým byla zvěstována radost převeliká. Byli to chudí pastýři, kteří jako první lidé slyšeli o narození Ježíška. A byli patrně první, kteří kromě Josefa a Marie byli schopni v tom okamžiku pochopit, jak veliká věc nás lidstvo potkala. A měli radost.

Radost je jako stříbro. Všimněte si, radostný smích je smích „stříbrný“, vesele klokotá, tříští se…

Radost je podle E. Fromma neuhasínající žár v našich srdcích. Není to jen chvilková záležitost, okamžitá emoce. Skutečná radost neuhasíná… tak jako ani lásku nezastaví ani velké vody a řeky ji nezaplaví, tak ani radost není uhasitelná. 

Radovat se máme vždy, tedy nejen tehdy, pokud máme k radosti důvod. Přes­tože třeba nejsou peníze na ban­kov­ním účtu, přes­tože se naše nemoci zhor­šují a bolest pře­tr­vává, přes­tože lidé kolem nás jsou jací jsou. Naši vnitřní radost to neuhasí. 

Radost je jako sněhové vločky. Bílá, poletující vzduchem, dopadající na zem, někdy hodně chladivá, ale tvořící sněhovou pokrývku, která chrání vše, co je pod ní, i zem, která odpočívá. Jako sněhové vločky se třpytí smíchem. Je čistá a běloskvoucí jako sníh…

Toto je radost třetí neděle adventní. Lehce se říká, těžko se někdy koná :-))

Putujícím naší pouti dnes můžu udělat radost nenáročnými společnými dvacátými druhými otázkami:

Máte radost? Co Vám v životě dělá radost? Co si představujete pod tímto slovem?

21. den: hra na lásku?

Sobotní ráno.
O Vánocích se mluví snad skoro všude. Odevšad na mne padají. Jako kdyby se celý svět zbláznil.
Už více let mě to v tomto období napadá. Hrajeme si takovou velkou celosvětovou hru. Na lásku. Na Vánoce. Není na tom nic zlého a je to svým způsobem krásné.
Ale já si nechci na lásku a na štěstí jen hrát...

Máme novou kočičku. Takové malé černobílé koťátko. Skočilo mi teď na rameno a usadilo se mi na paži a vrní a lísá se. Je spokojené. A je mu zcela jedno, že nemám jak psát.
KL                                               jhuuuuuuuu
toto je jeho dílo:-)))
Venku je vítr a chladno, tak se obléknu a půjdu nakrmit naše koně.
A připravovat Vánoce.
Jsou někde tam nahoře, nad oblaky
někde v mém nitru v srdci a v duši
někde v minulosti v dětství...
Být zase tou malou holčičkou, hrající si s kočičkou :-)

Otázky dvacáté první dnes opačné pro pedagogy i filosofy?
Na co byste se rádi zeptali Vy? 
Která podstatná otázka Vám v putování chyběla?
Mělo to pro Vás nějaký smysl?

20.den: běh času

Semestr máme za sebou. Teď už zbývá jen zápočtový týden, a pak už jen zkouškové.

Asi se opakuji, ale mne opravdu šokuje, jak to rychle utíká. 

Vidíme to i tady na naší pouti. Před chvílí jsme začali, a už tady máme dvacátý den. A přitom mám pocit, že jsem se Vás vlastně na nic podstatného ani nezeptala. 

Ten neustálý běh času mě opravdu děsí. Všechno trvá jen chvíli. A nevstoupíme dvakrát do jedné řeky. 

Co s tím dělat ve výchově?

A ve filosofii výchovy?

Otázky dvacáté pedagogické: 

Co je ve výchově nejdůležitější? Slyšeli jste někdy pojem furor paedagogicus?(nápověda - že by zde na blogu?)

Je facka výchovná? Jak to je s kázní a s tělesnými tresty?

A co alternativní školy a tresty?  Jsou tam přípustné?Jaké alternativní školy znáte?

Otázky dvacáté filosofické:

Jak rozumíte výroku, že: Každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí?

Může odpuštění porazit zlo?

A co na to logika srdce? Souvisí s tím?

19. den: hajdrláček

Tak jakpak se nám jde?
Zazpívejte si prosím se mnou:
Já s písničkou jdu jak ten ptáček...
i když padám na čumáček
vím, má to jen jeden háček
jak se dostat na obláček
a létat si jak ten ptáček.
Já s písničkou jdu, nejsem ptáček
protože jsem
hajdrláček
laláček. ....


Otázky veselé písničkové pedagogické:

Může být píseň a smích pedagogickou metodou výuky?
Nebo patří spíše mezi zásady? Principy?
Kdo je podle Vás hajdrláček?
Jaká byla Vaše nejoblíbenější pohádková postava? Proč děti potřebují pohádky? A potřebují je i v této naší době?

Otázky filosofické:

Může být hajdrláček zlý, když zažije neúspěch?
Jaké jsou příčiny zlého a podle koho?
A co na to teorie chuti žít?

18. den: smutek a malá mořská víla

Malá mořská víla
prý lásce lidské uvěřila.
Jsme na lásku lidskou odkázáni. Od narození, po celé dětství, po celý život. A je jedno, kým nebo čím jsme.
Chováme se vždy tak, že je na nás znát, že to víme?
Kolikrát máme vlastní pravdu, vlastní neshody a konflikty, vlastní sobectví, vlastní hněv na druhého, protože neuznává ty naše názory.
Je to mezi lidmi někdy hodně těžké.
A kdyby jenom to - celkově nepochopitelné.
A hodně smutné.

Otázky společné pro pedagogy i filosofy výchovy:
Co myslel S. Freud svou prací smutku a prací vzpomínek?(nápověda tuším zde na blogu?)
Z čeho "vzniká" smutek podle teorie S. Freuda?
Co znamená dvojí naivita a k čemu je učiteli "dobrá"? 
A co na to malá mořská víla? (Uměli byste ji nakreslit?)

17. den:

Tak už stoupáme hezky do kopce.
Konec semestru se blíží, příští týden už bude zápočtový. Tak nějak to uteklo strašně rychle, nezdá se vám?
Mně ano.
A přesně za 14 dnů budou Vánoce. Štědrovečerní noc.
Těšíte se?
Ale k dnešním otázkám.

Otázka sedmnáctá pedagogická i filosofická odpočinková (když ty včerejší byly teoretické až hrůza):                                                         

                                          Dětská mravouka

1. Nežádej si všeho, co vidíš.

2. Nevěř všemu, co slyšíš.

3. Neříkej všechno, co víš.

4. Nedělej všechno, co můžeš.

5. Nebuď důvěrný se všemi, s nimiž se náhodou seznámíš.

6. Věř, ale viz, komu.

7. Co tam, to tam, s tím si hlavy nelam.

8. Co bylo, tím se nevyrušuj a nemuč.

9. Oči měj vpředu, ne na patách.

10. Nedělej, co je uděláno, nýbrž co se má udělat.

                                              A budeš moudrý.


Víte, kdo je autorem této Mravouky?
Která rada se Vám zdá pro dnešní svět a výchovu nejdůležitější a proč?
Daly by se tyto rady shrnout do nějaké zkrácené poučky? 

Chybí zde nějaká rada, kterou byste z vlastní životní zkušenosti přidali?

16. den: O duši a tváři

Dívám se do tváří lidí.
Vidím cizí tváře,
tu svou nevidím.
"Vidím" duše jiných lidí,
o své nic netuším.
Nevím, kde je.
V těchto slovech?
V myšlenkách?
V úsměvu nebo v pláči?

Hledám sebe,
ale stále nacházím
jen Tebe...


Otázky šestnácté pedagogické:
Čím se zabývá pedagogická diagnostika?
Může nám při hodnocení pomoci Bloomova taxonomie výukových cílů?
Co při hodnocení žáků, studentů hodnotíme? Můžeme hodnotit i jejich duši?
A co na to Golem, Halo a Pygmalion?

Otázky šestnácté pro filosofy výchovy:
Jaká známe pojetí duše? A které je Vaši duši nejbližší?
Čím se liší duše od ducha?
Jak toto řeší J. A. Komenský? (nápověda - pojetí trojího světla)
A co s tím vším má společného výchova?

15. den - doplnění: děvčátko s copánky

Děvčátko s copánky
za rohem ulice
mizí tam za obzor
tiše a neslyšně

nikdy se nevrátí
cestu však neztratí

15. den - pohádková neděle

Dnes je druhá adventní neděle. Svíčka na adventním věnci nese název betlémská. Její symbolikou je láska.
Taková pohádková neděle.
V noci ze soboty trošku nasněžilo. Ráno bylo hned bělejší a veselejší.
Takové předvánoční.
Někdy se divím, proč lidé v tom předvánočním čase pociťují jen shon a napětí a konzum a nákupy a nevím co všechno, co je negativní.
Vánoční výzdoba všude kolem nás je romanticky příjemná. Lidé jsou takoví nějací jiní. Dívám se na ně zevnitř, ne zvenčí :-))
A vidím tu touhu po lásce, po blízkosti, po tajuplném světě, po dárcích, po dětství....
Být tak ještě někdy znovu dítětem
a koukat na ty stromečky, i Mikuláše s čerty a s anděly dětskýma očima
kdy svět ještě nebyl tímto světem...
kdy ještě byl světem kouzelným...


Otázky patnácté pedagogické a filosoficko - výchovné zároveň:
Jaké bylo to dítě, kterým jste kdysi byli? Máte to dítě rádi? Nebo už není?(Kam se ztratilo?)
A co vaše logika srdce?
A co na to paní Trůda?
(nápověda: velmi těžce stoupáme do kopce naší poutě...)

Mezihra třetí: pohádka bratří Grimmů o paní Trůdě

O paní Trůdě

Byla jednou jedna dědinka uprostřed hlubokých lesů. V tom lese stál kamenný hrad, ve kterém žila paní Trůda. Kdokoliv kdy v tento směr zabloudil, ten se nikdy domů nevrátil. A tak všichni rodiče neustále říkávali svým dětem – nechoďte do toho hlubokého lesa, tam stojí děsivý hrad a v něm žije zlá paní Trůda. Ještě nikdo nikdy se odtamtud nevrátil…

Po dlouhá léta žili obyvatelé dědinky spokojeně a šťastně, protože nikdo v tu stranu, kde měl stát hrad, nechodil a ani se do lesa tím směrem neodvážil vstoupit.

Jednoho dne však jedna zvědavá holčička, která si hrála venku s ostatními dětmi, neovládla svou zvídavost, která s neustálými zákazy jen rostla, a řekla si, že když se jen malinký kousíček do lesa podívá, nic se jí nemůže stát. "Vždyť budu opatrná a cestu si uhlídám, abych nezabloudila“, řekla si a beze strachu do zakázaného lesa vstoupila.

Krása lesa ji naprosto okouzlila. Aniž si to uvědomovala, šla stále hlouběji a hlouběji a ani nezpozorovala, že večerní soumrak se proměňuje ve večerní stíny… Náhle se setmělo a holčička si uvědomila, že je čas vrátit se domů. Ale ouha – cesta zpět se zahalila do večerní tmy a holčička cestu zpět nenašla, začala bloudit. Dala se do běhu a do pláče, ale cestu zpět nenašla. Noční les se změnil ve strašidelné bludiště, odevšad se k ní vztahovaly větve stromů a oči nočních zvířat a ptáků ji pozorovaly odevšad. I přesto se uklidnila a utěšila tím, že ráno bude moudřejší, a že v noci cestu nenajde; najde si tedy místečko k odpočinku a pak se vrátí domů.

Když již jakž takž uklidněná hledala místečko, na kterém by si na chvíli odpočinula, přišla najednou na mýtinku a spatřila před sebou stát veliký a temný kamenný hrad.  

„Že by hrad paní Trůdy?“ Pomyslela si. Ale únava ji přemáhala natolik, a už si tak hodně chtěla odpočinout, a nebylo kde, že si řekla, že přece někde v tom hradě nějaké vhodné místečko k odpočinku být musí. Opřela se tedy o těžkou bránu, která se jí po určitém úsilí přece jen otevřela, a vešla do krásné zahrady, kde svítila spousta světýlek a zurčela tam spousta malinkých vodopádů a vodotrysků a všude kvetly a voněly různé druhy květin a keřů… Na tak krásném místě přece nemůže být nic zlého, pomyslela si holčička, tady paní Trůda přece žít nemůže. Možná tady najdu i nějaké místečko k odpočinku. A beze strachu vešla do prostor zahrady, až přišla k samotnému vstupu na hradní schodiště, vedoucí někam vzhůru.

Vystoupala několik schodů, když se najednou před ní objevila obrovská temná postava. Z očí jí šlehaly plameny. Holčička se velice vyděsila a v hrůze zůstala stát. Postava však kolem ní prošla téměř bez povšimnutí a nijak holčičce neublížila. Ta se po chvíli úděsu vzpamatovala. „Nevím, co jsem viděla, ale neublížilo mi to.“ A rozhodla se jít dále. Došla až na podestu mezi schody, kde byla veliká okna, vedoucí do hradního nádvoří. Holčička se podívala ven a uviděla spoustu podivných draků a hadů a dalších nestvůr, které ječely a létaly a z očí a z tlam jim šlehaly plameny, podobně jako temné postavě na schodech. Spatřily holčičku a na chvíli ustaly ve své podivné činnosti. Posléze si jí však přestaly všímat. Holčička odvrátila od nádvoří tvář a řekla si – nevím, co jsem viděla, ale neublížilo mi to. A šla dále, až vystoupala zcela nahoru k místu, kde schody končily. Před ní se objevila veliká místnost. V jednom rohu stál velikánský krb, ve kterém plápolal oheň, v druhém rohu místnosti seděla na houpacím křesle babička a něco pletla. Holčička, která byla slušně vychovaná, přišla až k babičce a pozdravila: „Dobrý večer, babičko!“

„Dobrý večer, holčičko!“ Odpověděla babička. „Copak tady děláš?“

„Ale, šla jsem jen náhodou kolem…“

„A nikoho jsi cestou nepotkala?“

„Ano, nějaké divného pána, z očí mu šlehaly plameny.“

„Ohó, tak to jsi potkala samotného vládce pekel!“

„Ale nic mi neudělal!“

„A nikoho dalšího jsi nepotkala?“

„Nepotkala, jen jsem se dívala z okna na nádvoří, a tam byla spousta podivných draků a hadů…“

„Tak to jsi viděla samotné peklo!“ Řekla babička.

„Ale nic mi neudělalo… A Ty nejsi paní Trůda, že ne? Ty babičko, ty mi taky neublížíš, že ne?“

„Když myslíš?“ Ušklíbla se babička – paní Trůda, a zvedla se ze svého křesla, uchopila holčičku za ruku a společně prošly místností až ke krbu.

Chvíli stály, 
když najednou paní Trůda uchopila dívku do náruče, ta se změnila v poleno, hodila ji do ohně, zamnula si ruce a řekla:

„Ale jak ta holka hezky pálí a svítí!“

Druhá mezihra: štěstí

Štěstí.
Takové malé kulaťoučké nic, co se světem kutálí. Jen občas se zastaví.
Štěstíčko. Malinkaté, jen tak do dlaně.
Mihotavý pocit v srdci
a dlouhodobý žár.
Štěstí ve vzpomínkách
i v každém okamžiku.
To, co nevyslovím.

Ráda se o něj podělím, ráda vám také kousíček dám :-))

14.den: štěstí

Jít světem s radostí a vždycky vesel, zpívá se v jedné písničce.

Mít radost, těšit se a obdarovávat tím druhé.

Jinými slovy - nebýt mrzutý, pořád se mračit a otravovat tím druhé:-)

J. S. Mill údajně řekl, že člověk by měl být vychováván k tomu, aby uměl najít své vlastní štěstí, protože jen šťastný člověk má druhým lidem co nabídnout. A jen šťastný člověk rozdává své štěstí dál....

Otázky čtrnácté pedagogické:

Jste šťastní?

Uměli byste nakreslit nebo jinak (třeba básničkou, pohádkou) vyjádřit své štěstí? 

Může být štěstí lékem proti efektu vyhoření? Znáte jeho fáze (myslím toho vyhoření?)

Co je štěstí? Muž-ka nebo muš-ka jenom zlatá?

Otázky čtrnácté pro filosofy výchovy:

Souvisí štěstí s chutí žít? Jaké znáte "typy" této "chuti"?

Uměli byste nakreslit nebo jinak (třeba básničkou, pohádkou) vyjádřit své štěstí? 

Víte, co je dvojí naivita?

Co je štěstí? Muž-ka nebo muš-ka jenom zlatá?

 

13. den Komenský by smutnil

Jací vlastně jsme? Jaká jsem?
Přiznám se, je to má častá otázka. I tady na stránkách tohu-vabohu. I v životě.
Neznám svůj sebeobraz.
Komenský by se ze mne chytil za hlavu. Možná by i zesmutněl. Nevím, kdo jsem, kam jdu a odkud jsem přišla.... On to patrně věděl, když psal o podobných lidech, jací že to jsou nešťastníci. On nebyl. I přes svá životní neštěstí věděl, kdo je, odkud jde, kam jde a proč.
Kdo jsem a jaká je pravda o nás samotných?
Pro mne jsou toto všechno jen těžko zodpověditelné otázky.
Zeptám se tedy vás ostatních...Snad na tom budete líp.


Otázky třinácté pedagogické:
Jaké znáte typy negativních - konfliktních - učitelů? (nápověda zde na blogu).
Jaké znáte "typy" hlav podle Komenského?
Máte nějaký oblíbený citát, týkající se učitelů, žáků, prostě školy? Mohli byste ho napsat?
A co Mikuláš, přišel?


Otázky třinácté pro filosofii výchovy: 
Jaké znáte příčiny zla a podle kterého autora? (nápověda - ve skriptech, i na poslední přednášce)
Proč mluví Komenský o zkroušených srdcích a co to podle něj znamená? (nápověda zde na blogu)
Víte, kdo jste? Ke kterému pojetí člověka byste se přiřadili? Proč Komenský věděl, kdo je? (Že by to byla snad jen výsada mužů?)
Proč chodí s Mikulášem i andělé a čerti?

12. den: světýlka

Dobro a zlo. Odvěký protipól.
Co je dobré a co je zlé, špatné?
Odvěká otázka....
Špatné a zlé je to, v čem nevidíme naději.
Tak jak mi jednou odpovědělo jedno dítě - zlo je jako bílá mlha nebo černá tma.
Proč?
Nevidíš světýlko....

Nám dnešní večer krouží světem čerti a andělé a Mikuláši.
A ptají se dětí, jestli byly hodné

a dobro a zlo je tak jednoduché....

Otázky pedagogické dvanácté:
Proč si učitelé mají myslet, že děti jsou ve své podstatě dobré?
Co zjistily výzkumy, týkající se Pygmalion nebo Golem efektu?
Víte, co je kolektivní hloupost?
V čem spočívají Vaše světýlka?

Otázky dvanácté pro filosofy výchovy:
Mohou se k sobě dobro a zlo mít jako jednovaječná dvojčata? A jak je to myšleno?
Podle Komenského je člověk bytostí tří světel. Souvisí světlo s dobrem? Mělo to dítě  v mém "povídání" pravdu?
Co znamená výraz privatio boni?
V čem spočívají Vaše světýlka?

11. den: O zvířátkách u nás doma

Mezi naše zvířátka přibyla černobílá kočička. Kotě. Mandy.
Je zajímavé pozorovat, jak se seznamuje s prostředím. Jak proleze vším a všude. A jak se snaží skamarádit s ostatním zvířectvem u nás doma.
Maltézáček Pepa je z ní nadšený, ňuchá k ní a vrtí ocáskem.
Stařenka britská kočka Lily na ni kouká jako na vetřelce a ježí chlupy, když ji vidí.
Bílý boxer Beďa si asi myslí, že jsme mu koupili novou hračku.
Ptáci jsou z ní doslova na větvi. A žebřička dokonce z ní spadla, když to hrozné zvíře skočilo na její klec.
Teď už se všechno to zvířectvo chystá ke spánku. Však je čas.
I koníci venku na zahradě již spí. Před chvílí se tam ještě pohybovali ve tmě jen jako strašidelné stíny...

To jen pro mne začíná "pracovní" doba.
Spící zvířata, spící svět, jen noc,
někde také  možná vy
 a já....

Otázky jedenácté pedagogické, na první pohled zmatené:
Souvisí chov zvířat s vývojovými teoriemi morálky?
A s výchovou? Jak se liší "výchova" zvířete od výchovy člověka?
Máte rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst?
Máte své vlastní zvířátko?


Otázky jedenácté filosofické, na první pohled méně zmatené:
Čím se liší lidé od zvířat?
Mají zvířata duši? Jak to řešil Platon a Aristoteles? 
A co na to R. Descartes?
A jakou duši máme my, lidé?

10. den: kutálení se životem

Desátý den. Je to tak zvláštní, počítat dny. Uplývají tak nějak samo sebou.
Na něco se těšíme, a zdá se nám to vzdálené, ale pak to najednou už je...
Stejně tak jako to, čeho se obáváme. Jako kdyby čas ani nebyl.
Všechno se slévá dohromady, do jednoho životního pocitu.
Někdy mne udivuje, že jsem tady.
Že jste vy... že jsme.
Aniž to víme, "kutálíme" se po světě.
Nebo jen prolétáváme?
Vzpomínkami, i současným životem...?

Otázky desáté pro pedagogy:
Pedagogické principy... - jaký pocit ve Vás vyvolávají? Jsou vůbec nějaké principy pro život potřebné? Které jsou podle Vás nejdůležitější?
Měli jste - máte - nějakou oblíbenou básničku z dětství? A mohli byste ji napsat?
Jaké jsou podle Vás dnešní děti?
A co myslíte: "Kutálíme se" nebo jen prolétáváme životem? Jaký je v tom rozdíl?:-)
A otázka bonusová: Co dělají skřítci v Avionu?

Otázky desáté pro filosofii výchovy:
Co znamená, že dítě okny své lásky vidí svět?
Hrozí dnešním dětem ztráta dětství?
Jaké jsou podle Vás dnešní děti?
A co myslíte: "Kutálíme se" nebo jen prolétáváme životem?Jaký je v tom rozdíl? :-)

A otázka bonusová: Co dělají skřítci v Avionu?

9. den: jen tak

Máme už tady devátý den poutě. Utíká to, že? Možná bychom si měli na chvíli odpočinout, nabrat dech, než půjdeme dále.
Ale - vždyť jsem se ještě v podstatě na nic podstatného nezeptala.
Nebo se mi to jen zdá?
Kdo ví....


 Otázky deváté pro pedagogy:
 Může si učitel jen tak trochu písknout? 
Co vlastně učitel může nebo měl by? (nápověda zní - kompetence)
A co na to pan Caselmann a Döring?

 Otázky deváté pro filosofii výchovy:
Jsme bezdomovci ve svých vlastních domovech? 
Ztratila se nám všem střecha nad hlavou? 
A co děti? Kde tu střechu najdou? 
A co my dospělí? Vidíme okny své lásky tento svět? (nápověda zní - M. Scheler)

8. den: adventní svíce

Přečetla jsem si teď na novinkách diskusi k článku o adventním věnci. Reakce jsou zvláštní a zajímavé :-)
Nehledě tedy na to, našla jsem ke svícím i jiné pěkné povídání a chci se s Vámi o to podělit.

Každá ze čtyř svící má nejen svou symboliku, ale i název. Věděli jste to?
Ta dnešní, první svíce, kterou rozžínáme, nese název prorocká a je symbolem světla naděje a očekávání. 
Svíce druhé adventní neděle je svící betlémskou. Její světelná symbolika je nádherná - je  nositelkou lásky.
Třetí adventní svíce, ta je pastýřská, a její světlo znamená radost.
A ta poslední, ze čtvrté neděle adventní? Ta je svící andělskou. Lidem přináší mír a pokoj.

Není to krása? Během 4 týdnů, které zbývají do Vánoc, nám bude svítit postupně naděje, láska, radost a pokoj.
Co si do života přát více (než hořící adventní svíce :-)

Otázky sedmé (už? :-) Ne, osmé!!!!

Pro pedagogy:
Jak vnímáte Vy samotní cíle výchovy a cíle výuky? Prosím, popište je a srovnejte.
Který z přístupů k pedagogice je Vám nejbližší?
A co světlo svící na adventním věnci? Zaujalo Vás? Hodi se do pedagogiky?

Pro filosofy výchovy:
Jaká znáte pojetí lásky? Které z jmenovaných se Vám nejvíce zamlouvá?
Jak se Vám líbí symbolika adventních svící? Má současnému člověku ještě co říci? :-)
A co na to počítačový člověk?
A Prométheus?

7. den: Ondřeju, Ondřeju

Dnes je poslední (ještě stále) listopadový den.
Svátek má Ondřej.
Podle starých zvyklostí byl tento svátek spojený s hledáním partnera. Tedy mimo jiné.
Vdavekchtivé slečny třásly prý v tento den plotem nebo stromem, a údajně u toho pronášely tato zvláštní slova:
Ondřeju , Ondřeju, já ti plotem chvěju...
a ze strany , od které zaštěkal pes, měl přijít její milý ... (ještě dnes).
Tak nevím, no.
Třásti plotem nebo stromem a volat u toho svého budoucího milého....
Podivná to věc...

Otázky sedmé společné, odpočinkové:
Je dnešní doba podivná? Jaká vlastně je?
Co byste nejraději jako první změnili, kdybyste měli tu možnost zatřásti stromem a změnit svět?
Je láska "změnou" světa?

6.den - o čekání

Na co vlastně v životě čekáme?
A záleží na tom?
Momentálně čekáme na dobu čekání, tedy na očekávání příchodu, tedy na advent.
Je to krásné období.
Adventní věnce, pečení cukroví, louskání ořechů... achich jo.
Víte, že každá ze čtyř svící na adventním věnci má své jméno a svou symboliku?
Prorocká svíce (naděje), betlémská (láska), pastýřská (radost), andělská (pokoj a mír).
Jedna hezčí než druhá :-)))
A každou z nich v tomto světě potřebujeme "zapálit", aby hořely nejen na adventním věnci, ale také v našich srdcích....


Otázky šesté:
Pro pedagogy:
Máte nějaké oblíbené tradice, které byste chtěli uchovat i pro své potomky?
Mohou být tradice výchovnou metodou?
A co na to pan Bloom?

Pro filosofii výchovy:
Proč a jak Gilgameš o nesmrtelnost přišel?
Souvisejí paradigmata s tradicemi?
A s pojetím člověka?

5. den: kde život náš se půlí se svou poutí...

Kde život náš je půlí se svou poutí - napsal Josef Jedlička. Aspoň tak se jmenuje jedna jeho kniha.

Nevím, o čem je. Jen ten nápis již více než 30 let vidím na obalu jedné z knih v naší velké knihovně. Přiznám se - nikdy jsem ji nečetla. Jen ten název a autora....

Kolikrát to máme tak i se vším, co v životě prožíváme a s čím se setkáváme. Známe jen "obal", jen jsme třeba tím vším rychle prolistovali, a nic víc.

Někdy mi takový připadá celý život. Že jen listujeme a ani nevíme, kde a kdy se nebo je život půlí své poutě...

Pro vás, poutníky, ale něco dnes skutečně vím. Půlíme se na své cestě. 

A to na "pedagogy" a "filosofy výchovy". Protože co naplat, ani tyto dva předměty se nekryjí, a není možné použít stejné otázky. 

Snad to ze zadání otázek pochopíte :-.)

5. den poutě: 
otázky pro pedagogy: 
Včera jsme zavzpomínali na své dávné učitele. Které pojetí učitele je Vám osobně nejbližší? Prosím popište a charakterizujte.
A otázka navazující: Proč?

otázky pro filosofii výchovy:
Včera jsme se zamýšleli nad tím, jestli jsme neustále poutníci za láskou světlicí...
Které pojetí člověka je Vám nejbližší?Prosím popište a charakterizujte.
A otázka navazující: Proč?

4. den: příběh o setkávání

Když jsme na začátku naší vánoční poutě, ráda bych se jen několika slovy zmínila o putování jako takovém.

Každý si jdeme svou životní poutí. Každý žijeme svůj vlastní životní příběh. A je jedno, jestli mu rozumíme nebo ne. Obvykle spíše ne...

Vzpomínám někdy na lidi, které jsem zatím potkala na té "své" pouti. A nejen na ty, které jsem potkala, ale také na ty, kteří se stali součástí mého osobního příběhu.

Asi už tušíte, čeho se budou týkat dnešní otázky, že ano?

Na některé "poutníky" na společné cestě vzpomínám opravdu ráda....

Otázky čtvrté, vzpomínkové:

1. Určitě jste se v životě potkali s mnoha učiteli, kteří na Vás nějak zapůsobili. Jaké jsou Vaše vzpomínky? Který(á) z té řady učitelů se Vám jako první vybaví v paměti?

2. Můžu poprosit o převyprávění Vašeho "vzpomínkového" příběhu na některého z Vašich učitelů?

3. Jsme stále ještě "pouzí poutníci za láskou světlicí"? Nebo již putujeme někam jinam a za něčím jiným? Uvědomujeme si, kudy vedou naše cesty? Máme ještě čas takto přemýšlet? A vůbec - chce se nám přemýšlet o tom, kam a za čím jdeme? Jak jste na tom Vy? (Nemusíte odpovídat, pokud nechcete, tato odpověď je zcela dobrovolná).

První "mezihra" - naše pravidla

Dnes tedy ještě jednou.

Vánoční putování je pro všechny ty, kdo chtějí tuto pouť projít společně a hlavně dobrovolně. Týká se studentů základů pedagogiky, obecné pedagogiky a filosofie výchovy. První dny kráčíme společně, po pěti prvních dnech se rozdělíme na dvě skupiny - skupinu pedagogickou a filosofickou. Pochopíte to podle názvu na štítku, to je dole pod příspěvkem, protože tam to bude rozlišeno.

Putování nahrazuje vědomostní test před zápočtem nebo před zkoušením, s tím, že na termín zkoušky se musí zapsat i každý putující. Ty, kdo putovat nebudou, bude čekat klasický vědomostní test a následná zkouška (pokud je u předmětu předepsaná). Seminární práce platí ve všech případech.   

Na otázky můžete odpovídat a odesílat je na můj e-mail podle svých možností, tzn. každodenně, průběžně, vcelku najednou, jedině, co požaduji, je to, aby byly odeslány nejpozději 3 dny před termínem zápočtu nebo zkoušky. Nad jednotlivými seminárními pracemi a odpověďmi si společně popovídáme. Prosím, neočekávejte mé písemné komentáře k Vašemu putování, není v lidských silách to zvládnout a nechci slibovat nemožné. Rozprava se uskuteční při našem setkání v daném termínu.

Celkové hodnocení bude záležet na úrovni odpovědí a na osobním setkání v termínu vypsané zkoušky. 

Jak dlouho budeme putovat není přesně určeno, bude záležet na okolnostech, počasí, náladě, tempu :-)))

Tak tedy šťastnou cestu, snad jsem na nic důležitého nezapomněla....

3.den: vědomí souvislostí

Tak už jsme vykročili. Máme za sebou první krůčky.
Vzali jsme si s sebou všechno, co potřebujeme?
Sbalili jsme si vše potřebné?
Ne ještě tak zcela. Zapomněli jsme na pravidla.
Neurčili jsme si přesně co a jak.

I v životě to tak bývá. Občas hrajeme - bez pravidel. Ne však zcela a jen naší vinou...

Otázky třetí plíživě zákeřné:
Souvisí naše životní potřeby s výchovou?
Pokud ano, jak? Umíte vysvětlit?
A co se týká pravidel - neseme si je do života vždy s sebou? Kdo a kdy nám ukazuje, jak máme žít?
Víme, jak máme žít?

Pomůcky vědomostní: Maslowova hierarchie potřeb (námi přetvořená na domeček), sociální učení, životní zdatnost

2. den: náš svět

Připadám si zpomalená. Nebo naopak až příliš zrychlená?

Tak jako celý náš současný svět.

Cirkumambulujeme a akcelerujeme své bytí, aniž to postřehneme
a zachytíme.

Téééda, to je ale věta :-)

Někdy ale závidím naším předkům.

Drali peří po zimních večerech, v kachlových kamnech praskal oheň, když si vyprávěli strašidelné historky třeba o vodnících nebo meluzíně za oknem, děti se hřály za pecí a venku štěkali psi.... a na seně si lebedily kočky... A hospodyně se chystaly nejen na advent, ale také na svátky sv. Kateřiny a Ondřeje a Barbory a Mikuláše a Lucie, a to se všemi tradicemi a zvyklostmi, které k těm svatým patřily. A do toho z nebe tiše a vznešeně padal běloučký sníh, krásně pokrývající odpočívající zem...

Jo, bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.

Ale dobře je i dnes.

Jen  místo toho máme Ulici, a Ordinaci, a Gympl, a PanMámu, a Cesty domů a Sanitku a já nevím co všechno (třeba Vyvolené a manželky vyměněné...)

Ach jo...

Otázky druhé humorně laděné:

1. Co je myšleno tou větou: Cirkumambulujeme a akcelerujeme své bytí, aniž to postřehneme a zachytíme?

2. Vyberte si jednoho z mnou jmenovaného svatého a najděte, s jakými zvyklostmi se jejich svátky pojily.... a stručně to popište :-))

3. Který z jmenovaných seriálů a pořadů byste nabídli svým potomkům jako ukázku života dnešního světa a proč? A pokud žádný, co jednou řeknete svým vnukům o tom, jaký byl náš svět, když jsme ještě měli málo let?

Vědomostní pomůcka (pro strýčka Googla): cirkumambulujeme je ze slova circumambulantio

První týden putování: na začátku cesty: 1. s chutí, mile

"Co kdo dělá s chutí, mile, práce je mu kratochvíle."
Řekl kdysi dávno Komenský. Prý.
Takže dobrá rada pro nás pro všechny.
Dělat všechno s chutí, mile a ani nepostřehneme, jak ten čas ubíhá a letí. Za krátký čas je hotovo.
Někdy mám ale pocit, že pro dnešní dobu to až tak moc neplatí. Čas jako kdyby utíkal sám a jako kdyby se nám chtělo spíše naplnit opak - to, co děláme s chutí a mile, dělat co nejdéle... co nejvíce si to užít, vstřebat, vychutnat. Nepotřebujeme "kratochvíli", ale naopak - dlouhou chvíli, pokud je nám něco jó po chuti a milé.
Jo jo. Přece jen, pan Komenský žil jindy a v jiném čase. A asi hodně spěchal, aby všechno stihl. A svět ještě necirkuloval tak rychle jako dnes. My také hodně spěcháme, ale nestíháme...
Takže pojďme, vykročme. S chutí, mile, pomaloučku, beze spěchu...               s radostí :-)

1. otázky první, zahřívací:
Jak vnímáte výchovu v rámci pedagogiky a jak v souvislosti s filosofií?
Co Vám o výchově nejvíce z přednášek utkvělo v paměti?
Co od této pouti očekáváte? :-) Putujete rádi?
Je pro Vás to, co děláte, kratochvíle (neboli souhlasíte s Komenským?)

Přípravy na putování

Připravme se na cestu.
Každý v životě někam nějak putujeme. Zítra začneme - ti, kdo budou chtít - společné vánoční putování.
Jak se tedy připravit a co si "sbalit" s sebou?
Nic moc. Bude stačit málo.
Připravte si vzpomínky na všechno krásné, co jste kdy prožili.
Připravte si své vědomosti, zkušenosti,
všechny své lásky,
všechny své smutky i bolesti
a hlavně všechnu svou radost.
Protože Vánoce jsou svátky radosti. Půjdeme tedy společně vánočním putováním, jinými slovy radostnou poutí, jejímž cílem bude naše společné setkání v těch nejkrásnějších dnech v roce. To setkání nebude ledajaké, ale bude to setkání s otevřeným srdcem, které je tím nejkrásnějším dárkem pro ostatní.
Takže vydechněte, naberte sílu, a zítra
na shledanou při prvním vykročení na naší pouti...

Pondělní ráno

Takové to pondělní ráno.
Probudíte se do nového dne, do nového týdne.
Probudíte se - a  nic. Jako kdyby život ani nebyl.
Všechny ranní úkony uděláte tak nějak automaticky.
S pocitem zbytečnosti a marnosti, který už ani nevnímáte.
S množstvím práce, která se vykonat musí.
S horou starostí, která narůstá.

Prostě takové to pondělní ráno.
S radostí, která se někde ukrývá
a která se ještě ze svého spánku
neprobudila...

Světýlka

Také jsme jeli na hřbitov.
Místo plné světýlek.
Místo plné ztrát a bolestí, smutku.
Tváře na náhrobcích, nápisy,
věčnost - je-li nějaká...
Konec života.
A květiny, svíčky, světýlka.

Světýlka někde mimo nás?
Nebo už jen v nás?
Láska prý smrtí nekončí.
Neustále v nás svítí
jako svíčka na hrobech těch, které jsme milovali
a milujeme

Já na tom dělám...:-)

Stala se mi divná věc.

Pracuju.

Ne, že bych nikdy nepracovala a začala s tím až na staré roky teď. Ale nějak se mi to zvrtlo v práci neustálou. A že mne přerůstá. A že na mne kouká odevšad.

Kdybych teď ráno vyběhla na zahradu a začala tam, mám co dělat celý měsíc.

Kdybych se vrhla na úklid domku, a začala gruntovat, mám co dělat nejen měsíc, ale až do Vánoc.

Kdybych si sedla k počítači a snažila se zlikvidovat resty, které mám v odpovědích na e-maily, neodlepím se od počítače nejméně týden.

Kdybych si sedla k počítači a začala psát to, co vše chci ještě napsat, sedím tady do jara.

Pracuju a dělám a pořád to nemám. A ono ne a ne a ne, jak zpívají bratři Ebenové.

Tak jsem vlastně šťastný člověk.

Protože štěstí má mnoho podob....

Přeji ho i vám.

S podzimem přicházím i já :-)))

Musím se usmívat.
Píšete mi někteří, kde jsem a co se mnou je a že Vám dokonce i chybím :-))) Tak krásně to pohladí zanedbané ego...
Takže s uplynulým létem  a nastávajícím podzimem přicházím i já, jak hlásám v nadpisku.
Vítejte  tedy zpět i vy, čtenáři.
A začneme hned pozvánkou - zítra, tj. 21. září 2013 pořádáme benefiční koncert v katedrále Božského Spasitele. Na harfu zahraje světově proslulá harfenistka paní Jana Boušková. Kdo můžete a nechcete si ujít krásnou příležitost pro nevšední zážitek, přijďte...
Vstupné na místě, 200,- Kč...
Těším se na paní Bouškovou, i na všechny, kdo přijdou.

Lásku nezaplaví

Neporučíme větru, ani dešti.
Ani slunci.
V podstatě jsme proti vodě, vzduchu, ohni a zemi bezmocní.
Zcela nepřístojně k povodňové situaci mne však napadají slova ze Starého zákona o lásce, kterou nezastaví ani velké vody a řeky ji nezaplaví...
Při pohledu na rozvodněné řeky
a jejich ničivý proud
a v úzkosti
to je zvláštní přirovnání...

rozvodněné řeky

Prší. A voda v řekách a v potocích stoupá.
A možná to nemusí být ani vlastní zkušenost se stoupající vodou,
která v nás vyvolává pocit úzkosti.
Připadám si podivně.
Proč to nikdo nezastaví? Napadá mne dnes, stejně jako před lety,
kdy se řeka vylila i k nám.

Létáme do Vesmíru,
ale s rozvodněnými řekami si poradit neumíme...

Den dětí

Přeji všem krásný den dětí. I když krásný - při pohledu ven nijak krásný, slunečný není, spíše naopak, aspoň tady u nás.
Však ale nemusí být pořád jen slunečno. I déšť a mlha a zamračené počasí do života patří.
Ale dnes máme den dětí - a už samotný tento den (slaví se na světě od r. 1924, jak jsem se dočetla na Wikipedii :-)) ) by měl být radostný. Protože dítě radost je...
Hmm.
Kéž by tomu tak vždy bylo. Kéž by všechny děti byly jen zdravé, a šťastné a spokojené. A radostné.
Víme, že tomu tak není. Víme, že nejsou. Víme, že někde umírají hlady, jinde nemocemi, jinde chudobou, jinde jsou týrány, zanedbávány, jinde jsou nešťastné a bezmocné a není jim pomoci, protože to ani nikdo neví.
Ach jo.
I přesto nebo právě proto. Vše jen dobré ke dni dětí.
Nám všem.

Nebe, peklo, ráj

Nebe, peklo, ráj
počítej si se mnou
ráj, peklo, nebe
všude chci jen tebe
peklo, nebe, ráj
se slůvky si hraj.

Hraj si i se mnou
v nebi, v pekle, v ráji
láska
i tak
neustále hoří
plane, pálí

v mém pekle
i v tvém ráji

Několik poznámek ke zkoušce, zápočtu a k naší pouti

Množí se mi dotazy, tak asi je třeba více informovat.
Takže - všichni, kdo šli poutí, se musí zapsat na nějaký termín, ať mám pak kam zapsat známku nebo zápočet. Odevzdání odpovědí není dáno jedním datem. Protože nechci, abyste se stresovali a abyste odpovědi psali pod časovým tlakem, stačí, když mi odpovědi odešlete nejpozději 3 dny před termínem zkoušky. To proto, abych si všechny materiály od vás jednotlivě stihla přečíst (odpovědi, seminárky) a byla na vás připravena. Podle toho, jak odpovědi zhodnotím a jak budou "vnímatelné", vám napíšu, zda je nutné ke zkoušce přijít osobně. Ale ráda bych, aby ano, i když bude pouť naprosto skvělá, chci vidět osobně pisatele, už i proto, abych se s vámi osobně potkala. Zkouška u těch, kdo prošli putováním, bude na úrovni popovídání si o některých odpovědích :-))
Zapomněla jsem na něco?
Ti, kdo nepsali pouť, přijdou na termín s tím, že budou psát vědomostní test a pak je bude čekat ústní zkoušení.
A pak mám několik studentů, se kterými jsem specificky domluvená v rámci přednášky (a ti, kterých se to týká, o tom ví).
A pak - od každého, kdo psal pouť, jsem chtěla poslat i fotografie, ať vidím obličej. Na přednáškách mělo být více než 180 lidí... Takže velkou spoustu studentů neznám (chodilo vás tak dohromady ke stovce), a ti, kteří na přednášky nechodili, se tudíž mají u zkoušky nač těšit :-)) Protože mám filosofii výchovy prostě ráda...

smítko na vodě

Někdy si tak život jenom tiše plyne kolem nás, a vy nestačíte ani koukat.
Nebo prostě jen tak koukáme, aniž vnímáme.
Někdy je to jako na nějakých vlnách. Zhoupne vás nahoru, zhoupne vás dolů.
Jako smítko na vodě.
Jenže ta naše smítka mají rozum, cit, vůli,
mají duši.
A naší duši ne vždy to zmítání se
na vlnách
ve vzduchoprázdnu
sluší....

Za branou snů

Nevím jak vaše, ale mé cíle jsou někde daleko, někdy až za branou snů...
Cíl našeho putování je v tohu-vabohu. Pokud si domyslíme, čím tohu -vabohu je, tak to zrovna moc optimistické a pozitivní není. Brána snů zní lákavěji.
Ale pojďme ke konkrétnějším dotazům. Tentokrát z vaší strany. A to - do kdy je termín odeslání odpovědí?
Na jedné z přednášek jsem se se studenty domluvila, že tentokrát žádný jednotný konečný termín odevzdání odpovědí nebude, ale že to uděláme podobně jako se seminárními pracemi. Nejpozději své odpovědi budete mít možnost odeslat 3 dny před termínem zkoušky.
Ano, vím, ještě jsem žádné nevypsala, ale slibuji, do pátku budou na Portále všechny :-))
A není to Portál - Brána snů, ale ten náš opravdový, univerzitní, kolikrát konkrétní až příliš...

V cíli

Tak, a došli jsme do cíle.
Mám pocit, že jsme tentokrát tím putováním jen tak proletěli.
A že jsem se vás vlastně na nic "pořádného" nezeptala.
A že z té filosofie výchovy stejně nic nevíte...
Ach jo....
Omlouvám se :-))


Otázky č. 25 konečné:
Co Vás z filosofie výchovy nejvíce zaujalo?
Co si podle Vás samotných určitě budete už poamatovat napořád?
A nemůžu si odpustit otázku: jak se Vám šlo naší pouti? Která otázka se Vám líbila nejvíce a která nejméně?

Pod vrcholkem

Blížíme se k cíli našeho putování. Název Pod vrcholkem jsem napsala téměř automaticky, bez delšího přemýšlení.
Je to zajímavé, že tak často míváme cestu odněkud někam spojovanou s nějakým vrcholem, kam chceme dojít. Jako kdyby cesta musela vždy vést jen vzhůru.
Ale není tomu tak.
Někdy přece můžeme jít i po rovině. A cíl také často v rovině bývá. Ne vždy se přece k cíli musíme drápat do kopce.
Nebo ano?

Otázky č. 24 vrcholové:
Co znamená odpustit?
Je odpouštění spojeno s opouštěním?
Proč říkáváme, že odpouštění je božské?

odpočinkový den:-))

Takže opět odpočinková neděle.
Co to znamená - odpočívat?
Mám někdy, přiznám se, během soboty a neděle zvláštní pocit. Jako kdybych se v těch dnech ukryla, byla neviděna, byla chráněna... Mívávám pocit, že v těch dnech na mne nikdo nemůže. Že jsem nedosažitelná.
Ach jo.
Často jde jen o pocity...


Otázka č. (ať se zase nespletu?:-), že by 22? tak tedy č. 23, spletla jsem se...
Jak nejraději odpočíváte? Tedy myslím, jakým způsobem? Jakou činností?

Intermezzo : o zítřku...?

Co je vlastně život?
Je to to, co je teď, nebo to, co bylo, nebo to, co bude zítra?
Kudy a jak nám proplouvá čas?
A proplouvá nebo stojí?
Jak to všechno, myslím jako ten život, nakonec jednou dopadne? Měl Pascal pravdu?
Bude jednou konec navždy?
To by byl už teď, protože věčnost je bezčasá.
Ach jo. Raději nepřemýšlet. A o zítřku už vůbec ne.
Už jsem se ptala na chuť žít?
Ale co se týká mne samotné, nevím, jakou chuť do života budu mít zítra já. Jsem totiž zvědavá, jak konkrétně ten zítřejší zítřek dopadne. Přijede totiž herec Přeučil a houslista Svěcený s tím svým představením. Udělala jsem pro reklamu co jsem mohla... tak uvidíme, jestli něco uvidíme v davu nebo o samotě... :-)
a jestli tam zůstaneme jako kůl v plotě

Pře - myšlení

Přemýšlím.
A to je někdy vzácnost v dnešní době.
A myslím si, že někdy přemýšlím - přemýšlíme - málo.
A je nám to vůbec k něčemu?
K čemu to všechno?
Slovy B. Pascala - a nahážou hlínu na hlavu a pak je konec navždy...
Tož přejděme na jiný pesimismus...


Otázky č. 22 smuténkové:
Proč je člověk smutně-křehkou bytostí?
Končí láska smrtí?
Čím se liší věčnost od nekonečnosti? A je člověk věčný a nekonečný?
A co na to Gilgameš?

cestou - necestou

Chápete, jak si to pěkně šlapkáme cestou - necestou, a to dokonce tak, že už za chvíli budeme v cíli naší poutě?
Vždycky to všechno tak rychle uteče. A vždy, když se rozhodnu "putovat", utíkají pak dny ještě rychleji.
Ani nevím jak, a divím se, že se blížíme ke konci. K čemuž se při otázkách nad dvacet vždy už blížíme :-)
Kolik tak asi máme za sebou kilometrů? A jaká byla naše cesta? Šli jsme si to pořád po rovince, nebo také do kopce, z kopce...? Kráčeli jsme si zvolna a pomalu, nebo také někdy běželi? Nebo dokonce utíkali? A svítilo nám do toho vždy jen sluníčko, nebo také pršelo? Nebo bylo i větrno? A bouřka? A průtrž mračen? Byla cestou taky?
Pokud ano, máme to téměř za sebou. Sedneme si do trávy a spočineme. Zavřeme oči,
a zamyslíme se nad svou poutí....


Otázky č. 21 vzpomínkové:
Už víte, co je tohu-vabohu?
Jak rozumíte výroku, že člověk je propast propastí?
Myslíte si také, že tam, kde jsou naše poklady, tam je i naše srdce?
Dokázali byste uvést, které otázky na vás působily volněji a pomaleji, které byly poněkud větrné, bouřkové, u kterých jste měli pocit, že se vlečete udýcháni do kopce a při kterých jste poskakovali z kopce dolů?

Dno mé duše

Sedám si až na dno své duše.
Poslouchám bušení srdce
a ticho kolem.
Dno mé duše
je plné jiných lidí.
Je plné Tebe -

jsem šťastný člověk.
V srdci mám nebe.


Otázky č. 20 hezké a dobré:

Myslíte si, že svět patří optimistům?
A že pesimisté jsou jen diváci?
A svoboda je pouhý sen?
Máme nebe v svých srdcích? A jak se to projevuje?

Vlahá noc

Taková krásná květnová vlahá noc.
Naše zahrada je úplně temná.
A někde v dálce houká sýček.
Procházím se - zahradou a nocí - pokud možno neslyšně.
"Zlo je jako černá tma nebo bílá mlha", odpovědělo mi jednou jedno dítě na mou otázku, jak si představuje zlo.
"Proč?" Zeptala jsem se dítěte.
"Protože nevidíš světýlko", odpovědělo mi dítě svou dětskou moudrostí.
Nevidět světýlko v černé nebo bílé tmě je zlé.

A napadá mne - my kolikrát ve svých životech světýlka nevidíme...
ale to neznamená, že někde nesvítí, že nejsou...


Otázky č. 19 zamyšlené:
Máte ve svých životech svá světýlka?
Souvisí světýlka s křehkou bytostí?
Mají podle vás zvířata duši?

Intermezzo o dobrém konci

Na světě je prý dobře. Milo a veselo. Kdyby nebylo tak smutno, i nádherně by bylo.
Není třeba ale zoufat, stěžovat si, bortit se nad neúspěchem. Plakat a naříkat.
Řekl mi onehdy jeden dobrý známý - a kamarád k tomu - že si mám pamatovat, že:
"Všechno jednou skončí dobře. A pokud dobře není, znamená to, že to ještě není konec."
Nevím jak vy, ale já kamarádům věřím.

Dobro v člověku

Podstatou člověka je dobro. Zní to naivně a možná i divně. A mnozí lidé nevěří, že je tomu skutečně tak.
Já ano.
Jenže, má to "háček." Dobro je sice podstatou, ale neznamená, že by neexistovalo zlo.
Zlo, které je chápáno buď jako nedostatek dobra nebo jako rovnocenný princip dobra nebo jako protiklad dobra, který se může vzájemně proměňovat. Zlo v dobro  a dobro ve zlo...
Co bychom však neměli? Neměli bychom při víře v dobro zlo podceňovat.
Tak tedy - člověk je dobrý, není zlý. Zlé bývají jen jeho činy, které občas vědomě? nevědomě? udělá a kterými ublíží sobě, nebo druhému člověku, nebo světu....
a někdy současně všem.


Otázky č. 18 velice závažné:
Jaké znáte příčiny zla? Dovedete je vysvětlit?
Je člověk schopen zvítězit nad zlem?
A co pohádky? Jsou po-hádce?
Jaká je Vaše nejoblíbenější pohádka z dětství?
Uměli byste sami vymyslet krátkou pohádku na jakékoliv námi probírané filosofické téma?

Okna naší lásky

Okny své lásky prý vidíme svět.
Ti, kdo nás vedou životem, nám ta okna možná otevírají dokořán;nebo jen do půlky. Nebo jen pootevřou.
Někdy je zabouchnou.
A tak je láska někdy ukrytá - zabouchnutá - udusaná, skrytá, nerozvíjející se
někde v hloubce nás samotných.
ale ani ta hloubka neznamená,
že není...

Otázky č. 17 dětinsky hravé a vážné zároveň:

Je život "jenom" hra?
Je hra svobodná? Je láska svobodou?
A co na to I. Kant a jeho kategorický imperativ?

Ale

nemělo by se fňukat... že jo. Však nějak bylo, nějak bude.
Dívám se zrovinka na statistiky blogu, - a bylo nás tady včera přes 300 lidí.
A tak by bylo asi na místě poděkovat vám, že tu jste.
A také těm, kteří nejsou přímo z naší země. Děkuji a zdravím také čtenáře z Velké Británie, z USA, z  Francie, z Dánska, z Německa, z Ruska, z Polska, ze Slovenska, z Turecka, a také z Číny a z Jižní Koreje, z Itálie, Švédska, Rakouska, z Nizozemska a z dalších míst...
Přiznám se, že mě to docela šokuje, když vidím ty statistiky odjinud. Je to takový zvláštní pocit.
Zvláštně krásný.
Děkuji :-))

To se to píše :-)

To se to píše o pádu, když člověk ještě stojí a ani neví, že padá.
Já to momentálně patrně - asi - možná - o sobě vím.
Jak můžete vidět v předchozích příspěvcích na blogu, i v tomto putování, organizuji různé akce. Tentokrát divadelní představení.
Myslela jsem si, že bude velký zájem, že se vstupenky na neděli 12. května hned vyprodají, že....
ale ono spíše - hmmmn.
Možná mi zůstanou oči jen pro pláč
z pádu, který mě asi čeká...

Pád ke hvězdám

Takový krásný den. Odpočinkový.
Umět odpočívat je prý umění. A umět odpočívat je prý i potřebné.
Nevím, no, já se spíše odpočinku bojím. Tedy toho, kdy není co dělat, kdy nastane takové to sváteční nicnedělající prázdno.
Protože prázdno je děsivé. A někde na jeho dně je úzkost. A úzkost je neznámé nic.
Propast nicoty.
Ale my jdeme naší poutí, občas se zastavíme, občas popojdeme dále, občas stojíme.
Nebo také padáme?
I pády patří k putování...

Otázka č. 16 nedělně odpočinková:
Co podle Vás znamená padat vzhůru ke hvězdám? 

Sobotní otázkové intermezzo

Tak si tak projíždím naši pouť...
a je celá "otázková."
Pořád se jen ptám a ptám, i v těch krátkých zamyšleních.
Tedy nejen v otázkách pod příspěvkem, ale i v těch příspěvcích. Prostě otázka za otázkou.
A tak se vám omlouvám, asi mám tázací období :-))
A to ještě není zkouškové...

A víte, kdo řekl: Ptám se na všechnno, kudy chodím?

Zastavení

Je třeba se zastavit.
Protože někdy je cesta příliš rychlá, příliš překotná, příliš dlouhá, příliš namáhavá.
I poutníci mají svá odpočinková místa.
I život to tak má.
Jsme homo viator a homo adoremus (člověk poutník a člověk kajícník, děkující za každé nové ráno).
Homo absconditus (člověk skrytý, nepoznaný).
A naše cesta je cesta vedoucí - kam? Do neznáma?
A kdo nás vede? Jdeme jen tak, kam nás nohy vedou?
Je to vše jen náhoda?

Otázky č. 16 bloumající:
Je rozdíl mezi blouděním a hledáním?
Ztracíte se často na své cestě?
Vyznáte se v mapách? I v těch životních?
Kdo řekl nebo kde je psáno, že: "člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud." ?
a kam mám dát ten otazník, když citát s otazníkem není?

O duši

Někdy říkáme, že něco "má duši."
My lidé ji prý máme určitě.
Jak asi vypadá? Stejně jako my? Liší se duše od sebe navzájem podobou - tak jako se např. liší naše tváře?
A co dělají naše duše, když spíme? Spí také? Nebo v nás, s námi, nebo nad námi tak nějak bdí?
A máme ji vůbec?
Úsměvné otázky, že ano.
Jediné, co mě na nich těší, je to, že nejsem jediná,
která se ptá...


Otázky č. 15 oduševnělé:
Jaká znáte pojetí duše?
Pečujete o svou nefeš?
A co Vaše duše? Spí nebo bdí?
Uměli byste nakreslit svou duši? (pokud ano, prosím, nakreslete...:-))

možná by to chtělo

... něco veselého. Když už máme ten máj.
Ach jo, ale když zrovna tak drobet smutním nad životem. Ne svým, ale kočičím.
Kočičí život je totiž hodně křehký a vůbec není pravda, že kočka má kdo ví kolik životů. Třeba ty naše mají patrně jen jeden.
A nejvíce mi vadí ta nevypočitatelnost života koček venkovních.
Jednoho rána se prostě neobjeví...
někdy se vrátí
někdy už nikdy....
Nikdy prostě nevíte, kdy je vidíte naposled.
Takže něco veselého,
když už máme ten máj ...

Otázky č. 14 o životě:
Co znamená chuť žít a jaké znáte jeho "dělení" a podle koho?
Je naivní být naivní?
Víte, kdo řekl větu: Svět je v tlapkách koček?

Prvomájový večer

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj
ach jo....
lásky čas

Co to vlastně ta láska je? Jak se pozná? Čím se projevuje?
Kolik krásných vět, teorií, pojetí, citátů... na toto téma.
Vše se kolem ní točí.
A přitom ona sama tak strašně moc bolí
nebo ne?

Prý navždy nás bude víc o lásku, kterou prožíváme, a proto milovat není nikdy marné a zbytečné.
Kdo ví?
Když nikdo pořádně neví,
čím ta láska vlastně je?

Prvomájové ráno

První máj už přišel sem, vesele mu zatancujem...

Ale venku je pod mrakem, drobet chladno a zimněji, na to krásné prvomájové ráno to vůbec nevypadá.

A ani nikde žádná výzdoba v oknech a nikde žádná mávátka :-))

A žádný prvomájový průvod...

Má maminka by se divila, kdyby toto viděla - nebo spíše neviděla.

Bývávala to taková krásná typická rána. Zvláštní svou atmosférou a sváteční.

Dnes jsme to vyměnili za noc pálení čarodějnic a dnešní večer za polibky pod třešní.

Dobře nám tak :-))

Otázky č. 13 láskyplné:
Jaká znáte pojetí lásky a které se Vám osobně nejvíce líbí? Se kterým se tzv. ztotožňujete?
Když se řekne mateřská a otcovská láska, co se Vám vybaví?
A proč podle Hegela žádná láska není marná a zbytečná?
Máte nějaký svůj oblíbený citát o lásce? Pokud ano, mohli byste jej napsat?

Zelinka Přiďkumě

Zelinku Přiďkumě
na pouti
nekoupíš

Na Filipa Jakuba
otevře se brána
k tajemství
k pozvání
do Neznáma

Bylinka Přiďkumě
ta mi tě dá
tu když si natrhám
o půlnoci
budeš pak
navždy jen
v mé láskyplné
chtivé moci
bez pomoci

Přiďkumě já mám
napít z plného šálku
ti ji dám

Abys na mě
nikdy nezapomněl
kdo je tvá jediná milá
provždy
na mysli měl

Však žel
Zelinka Přiďkumě
je jenom snová
pouhý výmysl
Takže můžeš
jít kam chceš

Měla jsem však s Tebou
jen čistý úmysl
Věrná láska
vím
je holý nesmysl

tak nemysli na smysl

Přiďkumě zas
v lásky své čas

intermezzo k dnešní noci - jen pro zájemce :-))

Filipojakubská noc nebo-li Valpuržina noc (nebo také keltský Beltaine) je noc plná kouzel a čar. Dnes ji vnímáme především jako „pálení čarodějnic“ v noci před prvním májem. Tato noc je však spojena i s mnohými jinými pradávnými čarovnými rituály, podobně jako noc svatojanská.

Vykuřování čarodějnic

Noc před prvním májem je známa také jako Valpuržina noc, kdy byla moc čarodějnic velice silná. Lidé se čarodějnic samozřejmě báli, protože mohly škodit nejen jim, ale také dobytku, a proto je chtěli vyhnat a jejich moc oslabit. Rituály této noci nebyly spojeny s jejich pálením, jak tomu říkáme dnes, ale zaháněním, přesněji s tzv. „vykuřováním čarodějnic“. Nejednalo se však pouze o tuto noc, vykuřování se připravovalo již několik dní, nejčastěji tři dny předem. Všechny domy byly vykuřovány jalovcem a routou a pořádně vyčištěny. Účinnou „zbraní“ byla svěcená voda, kouř kadidla a hlasité zvuky všeho druhu, především řinčení kovových nástrojů. Vykuřování před čarovnou nocí se provádělo pomocí černě a červeně kropenatého bolehlavu, jalovce, rozmarýny a větviček trnky, které se uschovávaly a prvního května pak zapálily. Muži a chlapci v podvečer práskali na křižovatkách cest biči, zvonili zvonky, rámusili hrnci s pánvemi, ženy nosily kadidelnice. Po rozezvučení kostelních zvonů se zapálily větve připevněné na kůlech a kadidla. Lidé ještě museli nakonec několikrát oběhnout kolem svých stavení, dvorů i vesnice v magickém kruhu. Tak byly čarodějnice vykouřeny a vyhnány ze svých skrýší a nikdo se jejich rejů již nemusel obávat.

Noc před prvním májem a čarovná moc rostlin

Šeřík

Ochranou proti zlému působení čarodějnic byla také snítka střemchy, jak se také někde lidově říkalo šeříku. Věřilo se totiž, že šeřík odhání zlo. Květy šeříku je možné vyzdobit dům, ve kterém straší, a tak ho zbavit negativních sil. Původně byl šeřík před stavení a na zahrady vysazován právě proto, aby ochránil majetek před zlými silami čarodějnic.

Přiďkumě

Na Hlučínsku v okolí Ostravy se věřilo, že v noci filipojakubské mají všechny „zelinky“ natrhané před východem slunce zázračnou moc. Dívky hledaly na mezích a stráních „zelinku přiďkumě“, která přivábí každého „synka“ a každá „děvucha“, i kdyby pěkná nebyla, nosí-li ji u sebe, pak se určitě do roka vdá. Zelinka „Přiďkumě“ – přijď ke mně, je pomyslná květina se zázračnou mocí, která kvete pouze o filipojakubské noci. Na filipojakubskou noc si děvčata dělala z dřívek křížečky a pouštěla je po vodě. Podle toho, kam dopluly, se dozvěděla, zda se vdají v místě bydliště nebo tzv. přes pole.

Proč filipojakubská noc?

Této noci se říkávalo také filipojakubská noc podle církevních svátků sv. Filipa a Jakuba. Večer před sv. Filipem a Jakubem se zdobívají na Hlučínsku vrata zelenými haluzkami, a to podle staré pověsti, kdy byli sv. Filip a sv. Jakub na svých cestách chyceni za noci v jednom domě Židy, kteří si ten dům poznačili zelenou větvičkou, aby jej ráno poznali. Ještě téže noci však přišel anděl a stejnou větévku položil za vrata každého stavení. Židé tak ráno nepoznali, ve kterém domě se oba apoštolové ukrývají a tak se jim šťastně podařilo utéct.

Proč Valpuržina noc?

Valpurga byla podle některých tvrzení saská bohyně, které tradice připisuje patronství nad čarodějnicemi. Zajímavé je, že slovo Valpurga je také jeden ze staročeských výrazů pro čarodějnici. Údajně to však byla především křesťanská světice z 8. st., která v německých lidových pověrách vystupovala jako ochránkyně před čarodějnicemi a jejich kouzly a nahradila starogermánský svátek příchodu jara a probuzení přírody, slavený v noci z 30. dubna na 1. května. Psal o tom také J. W. Goethe ve Faustovi.

Více k tomuto najdete také zde na blogu v Barevném světě ze dne 30. 4. 2011. Tam jsem to vypsala ještě více!!! :-) a lépe!

čarodějky

Mám ráda čarodějky. Čarodějnice. Ježibaby, baby Jagy. I paní Trudu bratří Grimmů.
Lety na koštěti.
Pálení čarodějnic.
Ohně.
Valpuržinu noc a keltský svátek ohně Beltaine a vše s tím spojené.
Čarodějnická kouzla a tajuplná tajemství probouzejícího se života.
Otvírání pokladů země o půlnoci
a sbírání bylinek za svitu měsíce.
Mám to všechno ráda.

A vlastně ani nevím proč...

Otázky č. 12 ohnivé:
Jsou čarodějné děje svátků jara spojeny s dítětem? Probouzí se "dítě v nás" nebo spíše utajené kouty zla?
Je oheň spojen s pojetím duše? Pokud ano, jak a proč?
Jaká znáte pojetí duše a proč o nich hovoříme ve filosofii výchovy?
Proč se lidé báli čarodějnic?

Noc a strašidla

Noc je...
tajemná.
Nerada putuji v noci a nerada putuji nocí.
Ale někdy to nejde jinak. Navíc, když jsem tzv. "noční pták", kterému se nejlépe právě v noci pracuje. A to i přesto, že ji vlastně nemám ráda a že se jí bojím.
Bojím se tmy. A strašidel.
Maminka vždycky říkávala: neboj se duchů, ale boj se lidí. Protože ti bývají někdy hodně zlí. Strašidla už ani ne...
Tak nevím.
Někdy mám zvláštní pocit. Pokud žiji mezi strašidly, nemusím se ničeho bát.
Pokud žiji mezi lidmi, bát bych se měla.
Je to v pořádku?

Otázky č. 11, skutečně vážné:
Co si myslíte, jsou lidé spíše dobří nebo spíše zlí?
Jsou duchové strašidla?
Jsou lidé strašidla?
A co děti? S kým si mají hrát?

Nedělní přepych bytí

Neděle. Den, kdy i Pán Bůh odpočíval...
To my, lidé, kolikrát ani neodpočíváme.
Ženeme se bůhví (?, nebo ani on ne?) za čím, spěcháme, nemáme čas. Proč?
Protože už chceme být na konci cesty?
Ale které? A jaké? Té naší? Životní?
Sedněme si tedy dnes v klidu a nechme myšlenky plynout jen tak.
Nebo ani ne myšlenky. Ty jsou samy o sobě namáhavé a někdy i bolí. Nenuťme se do nich.
Prostě buďme jen tak...
a rádi, že někdy "jen tak" tak nějak jsme....
a že si ten přepych bytí sami sobě dopřejeme.


Nedělní ne-otázky č. 10:
Znáte autora výroku: Nechme vše volně plynout, nečiňme věcem násilí?
A jak tomu rozumíte?

Pozvání na představení Gala pro Gogola

Srdečně všechny zveme

na jedinečné představení

herce Jana Přeučila a houslisty Jaroslava Svěceného

na motivy Gogolových

Bláznových zápisků:

GALA PRO GOGOLA





      v kostele sv. Františka a Viktora

v Ostravě-Hrušově

  v neděli 12.5. 2013 od 16.00 hod

cena 350,-Kč

možnosti prodeje vstupenek na č. mob.: 777 982 902, 737 189 610

možné dotazy také na e-mailu: mia.proki@seznam.cz

Jaroslav Svěcený, jako mistr houslí, jehož pojetí hry by šlo charakterizovat verši Jana Skácela: Neboj se, ničeho se neboj, a třeba bylo nejvíc zle, vždycky se najde někde člověk, který se vejde na housle.

Jan Přeučil, jako mistr slova, s jehož pojetím herectví býváme svědky kouzel přesné výslovnosti, jež nám pomáhá chránit bohatství mateřštiny, její noblesu proklouzávající tak často lidem mezi prsty.

Gogolovy Bláznovy zápisky tak oblékají nový netradiční šat, který přes komorné ztvárnění rozhodně nenudí. Naopak, prolíná se zde rovina humorná a směšná s hranicí anekdoty, satiry, absurdity, vystupňována někdy až do poloh zoufalství a pláče. To vše, umocněné procítěným houslovým doprovodem, slibuje nezapomenutelný zážitek.

Režisérsky se pod toto netradiční a působivé zpracování podepsala manželka Jana Přeučila,

Eva Hrušková.