30. 4. 2008

Čarodějnický let - 11. létání: ZELINKA PŘIĎKUMĚ

Tak se nám to konečně podařilo. Už nevzlétáváme, už letíme. Podle středověkého pisatele Tomáše Kempenského "ten, kdo miluje, letí." A my už jsme na ten let po předchozích vzlétnutích přece jen trošičku připraveni, však už bylo načase :-)
Tady u nás, na tzv. prajzské, se tradovalo, že dnešní noc je tak tajemná a magická, že dokonce všechny květiny mají kouzelnou a čarovnou moc. Mezi všemi květinami však vyniká "zelinka přiďkumě". Dívky ji měly v noci čarodějnic a ohňů natrhat na mezích a stráních ještě před východem slunce. Ta kytička byla tak čarovná, že každá dívka, která ji pak při sobě nosila, přivábila každého "synka", hlavně toho svého milovaného, a určitě se pak do roka za něj i vdala.
Ta kytka však měla a má jedinou chybu, sice maličkou, ale podstatnou. Nehledejte ji, protože ji nenajdete. Je vymyšlená, smyšlená, neexistuje.
Bohužel.
Ani kouzelná, magická, čarovná noc ji nevydá.
A kdo ví, jak to je nakonec i s láskou...

11. otázka:
Dnes taková odlehčující, vlastně ani ne otázka, ale maličký úkol - dokázali byste si zelinku Přiďkumě představit a jen tak pro radost ji nakreslit?

A teď mne napadlo - pokud budete chtít, můžete mi představu kytičky poslat mailem a můžeme si tady udělat jen tak pro radost malou galerii... (třeba i anonymní :-))

29. 4. 2008

Čarodějnický let - 10. vzlétnutí: LÁSKA

S blížícím se 1. májem se kromě pálení čarodějnic, stavění májek a jiných pěkných zvyků blíží také nejen bývalý svátek práce, ale také svátek lásky.
Co je láska? Zeptala jsem se jednou žáků 6. třídy, přesněji řečeno studentů osmiletého gymnázia, tedy asi 11.-12. letých dětí. Odpovídali všelijak. Jedna odpověď mi však utkvěla navždycky v paměti. To když jeden z těch studentů odpověděl:
"Láska? Má inteligence na to nestačí."
Protože na lásku inteligence, ať už ji rozdělujeme do jakýchkoliv kategorií, např. i na emoční, prostě nestačí. Vše v životě se přitom kolem ní točí, skutečně definovat ji však neumíme. Ale filosofové se o to, chce se říct odjakživa, urputně snaží.
Mně samotné se moc líbí citát M. Bubera, ve kterém tvrdí, že "láska je zodpovědnost" za toho druhého. Podobně jako věta A. de Saint -Exupéryho, že navždy jsme zodpovědni za to, co jsme k sobě připoutali. Nebo slavná věta B. Pascala o lásce, kterou poznáváme jedině srdcem, nikdy ne rozumem...

10. otázka:
Který citát, rčení nebo mínění o lásce se nejvíce líbí Vám samotným? A jaké znáte pojetí lásky podle filosofů a které z nich Vás nejvíce oslovilo?

Ochrana před čarodějnicemi v noci z 30. dubna na 1. května

Úkolem každé správné hospodyně i hospodáře bylo připravit se na tuto noc tak, aby mohl být ochráněn nejen všechen jejich majetek, tedy dům, dobytek i hospodářství, ale také oni samotní. Dveře domu měly být označeny křížem, dům měl být vykropen svěcenou vodou. Ochrana mohla být i prozaická, tak např. před vrata domu i chlévu bylo dobré nasypat řezanku a položit narýpané drny, pod které se dávala vejce. Čarodějnice před svým vstupem do domu či chléva musela chuděra všechna stébla přepočítat, což jí mohlo trvat až do rána, kdy její moc pominula. Také se před vrata a na dvůr zapichovaly pruty a pichlavé trní, o které by se mohla čarodějnice poranit nebo se na ochranu před nimi také zapichovaly vidle a košťata. Z domu se nesměl odnést žádný předmět, protože by do něj mohla vstoupit temná magická moc. To nebylo vše. Aby byly čarodějnice skutečně zahnány, práskali muži na návsi bičem a stříleli z pušek. Mladíci při večerních a nočních ohních zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky nejen proto, aby viděli čarodějnice v povětří, létající na svých košťatech, ale aby je také případně mohli srazit k zemi.
Faktem je, že dnešní pálení čarodějnic není až tak zcela přesné. Čarodějnice totiž nejde upálit, pouze odehnat - tak jako zlo nelze nikdy zlikvidovat zcela, pouze minimalizovat...

Rostliny, které zaručeně odhánějí čarodějnice

Proti zlému působení čarodějnic se lidé mohli bránit také magickým působením některých rostlin. Asi už se málo ví, že mezi nejpoužívanější ochrannou rostlinu patřil šeřík (Syringa vulgaris). Věřilo se, že celý keř nebo jen jeho snítky odhání zlo. Květy šeříku je možné vyzdobit dům, ve kterém straší, a tak ho zbavit negativních sil. Původně byl šeřík před stavení a na zahrady vysazován právě proto, aby ochránil majetek před zlými silami.
Pokud nemáte možnost získat šeřík a neroste vám před domem, nemusíte se trápit. Podobnou magickou moc má totiž také cibule kuchyňská (Allium cepa), která se podobně jako šeřík používala jako zaručená ochrana proti zlým silám. Jak? Pokud do menší bílé cibule napícháte špendlíčky s černými hlavičkami a položíte ji na okno, zabráníte tak přístupu zla. Rozpůlená cibule ponechaná v domě pohlcuje špatnou energii, zlo a nemoci. Při nemoci potírejte poškozenou část těla rozkrojenou cibulí, vysaje nemoc z těla. Pozor, slupky z cibule neházejte na zem, odeženete tím od sebe úspěch. A co navíc, cibule položená pod polštář může přivolat prorocké sny. A nenechte se mýlit nelibou vůní při pojídání cibule. Její pojídání prý vyvolává vášeň.

Nejmagičtějším stromem v souvislosti s touto nocí však je bříza (Betula pendula), která je sama o sobě očistnou rostlinou. Březovými metlami se vyháněli zlí duchové z lidí i ze zvířat. Ochraňuje i před bleskem. A co více – také tradiční košťata čarodějnic se dělala z březového proutí. Z břízy se navíc vyráběly i kolébky – dítě tak bylo chráněno před všemi zlými silami.
Z břízy se odedávna stavěl také symbol plodnosti (jde dokonce o falický symbol), nám tolik známé Májky...

Filipojakubská noc

Blíží se nám filipojakubská noc. To je noc z 30. 4. na 1. 5., u nás známá jako pálení čarodějnic. Tato noc má však dávnověkou tradici - staří Keltové ji slavili jako svátek ohně Beltain, tedy života a životní síly, podle boha Belena. Pak se jí také říká Valpuržina noc podle germánské světice, která získala sílu nad čarodějnicemi. U nás filipojakubská podle apoštolů Filipa a Jakuba, kteří utíkali před Židy a schovali se v nějakém stavení, a Židé je tam v noci našli, ale nechtěli je budit a poznačili si onen dům zelenou ratolestí... ale přišel anděl a zelenou ratolest dal ke každému stavení a tak pronásledovatelé byli ráno zmateni a Filipa a Jakuba nenašli.
Čarodějnický slet
Podle pověstí se v této noci shromažďují na rozcestích a návrších ke svému sletu čarodějnice, ježibaby, strigy, bosorky a jiné ženštiny obdařené magickou mocí. Poté se rozletí na košťatech po okolí, aby škodily nejen lidem, ale také dobytku i mladé zeleni, a tím i budoucí úrodě. Mnoho lidových obyčejů, spojených s posledním dubnovým dnem je vedeno snahou ochránit nejen sebe, ale také svůj majetek a dobytek před jejich nekalými rejdy. Jak vypadal takový čarodějnický slet? Čarodějnice samotné se prý natíraly kouzelnými mastmi, které pomáhaly jejich letu na koštěti. Ze svého středu si zvolily čarodějnickou královnu sletu, která vládla hostině a „čarodějnickému kolu“, které se tančilo pozpátku. Hostina byla připravena nejen z lákavě vypadajících jídel, která však byla bez chuti a nezahnala hlad, ale nechyběl ani kotel plný žab a hadů stejně jako nádoby s jedy. Čarodějnice se o svém reji libovolně proměňovaly v různá zvířata, např. ve vlky a psy.

28. 4. 2008

BAREVNÝ SVĚT

Přichystala jsem si pro Vás novou rubriku s názvem Barevný svět. Nepatří do Čaro-dějného letu, je jen doplněním a jen tak pro radost. Ale asi bych měla vysvětlit, proč barevný svět?
Nebojte se, nevěřím v čarodějnice na košťatech, létajících nad našimi hlavami. Ale baví mě to. Naši předkové věřili v plno různých jiných bytostí všude kolem nás, ve skřítky a ve víly a v rusalky a ve vodníky a v ježibaby a v čarodějnice a v jejich slety. A také věřili nejen jejich dobrému vlivu, ale především škodám a zlu, které působily. Měli takový skoro bych řekla barevnější čarovný svět.
Teď v období před posledním dnem v měsíci dubnu a před prvním májem se naši předkové chystali na svátek ohně, nejen na pálení čarodějnic, nebo na filipojakubskou noc. Nebo jí říkali - té noci - také noc Valpuržina. A vše mělo své vysvětlení, svůj příběh, svá kouzla a své rituály.
Tak Vás tedy chci pozvat -postupně - do tohoto barevného světa starých zvyků a kouzel.
Prostě jen tak....

Čarodějnický let - 9. vzlétnutí: HLEDÁNÍ

Tak abychom nezůstali jen u toho depresivního tématu o smrti a podobných věcech, řekneme si něco o hledání štěstí. Líbí se mi rčení, že cesta ke štěstí je velice krátká, - vede údajně jen od mozku k srdci a od srdce k mozku, tedy žádná velká dálka. Nemusíme "jít za štěstím světa kraj", ale hledat ho v sobě samotných, ve svém nitru. A pokud štěstí a lásku, která je s ním spojena, nenajdeme v sobě, nenajdeme je nikde jinde na světě, i kdybychom si boty ušoupali a oči vykoukali.
Stejně tak je neustále v nás i to malé dítě, kterým jsme kdysi byli. Jsme neustále tím malým dítětem, a toužíme, aby se o nás někdo staral a pečoval a měl nás rád, tak jako možná kdysi dávno, kdy jsme to rozumem ještě nechápali. A i kdybychom měli pocit, že jsme byli opečováváni a milováni málo, pak pravděpodobně i tak se o nás někdo staral, jinak bychom tady nebyli, protože bychom to asi ani nepřežili.
Toužíme prý ve svých životech po štěstí a po ráji, ale jak říkal už moudrý F. M. Dostojevský - ráj je ukryt v každém z nás. Jen ho tak nějak v sobě umět najít. Nebo jak je psáno již ve Starém zákoně - Naše poklady jsou tam, kde je naše srdce.
Jen tak vědět, kde ta naše srdce vlastně jsou...
Otázka č. 9:
Čím se liší dětství od dospělosti? Pokuste se to vyjádřit pokud možno co nejstručněji a nejvýstižněji :-)
A jak se má to malé dítě ve Vás samotných?

27. 4. 2008

Čarodějnický let - 8. vzlétnutí: CESTA

Život je prý cesta od narození (početí) ke smrti. Ráda na přednáškách vždycky říkám, že je to vlastně předem prohraná hra - hrajeme hru se smrtí, kterou nemůžeme vyhrát. A když se nad tím zamyslíme, je to absurdní, myslet na předem prohranou hru, vlastně spíše boj. Asi to říkávám jen tak jakoby nic, protože hodně věcí jsem si už možná i zvykla říkat nahlas jen tak jakoby nic...
Ten triumfální konec je prý smrt. Francouzský filosof E. Lévinas říká, že zemřít znamená vrátit se do původního stavu nezodpovědnosti (vše už pouštíme z rukou, už nerozhodujeme, nejsme už toho ani schopni). A tato nezodpovědnost znamená "otřásat se dětskými vzlyky". Vždycky k tomu dodávám, že tato nezodpovědnost už není nijak podobná té původní bezmocnosti dítěte. Je to nezodpovědnost ne bezmocná, ale naopak velice mocná, vědomá - umocněná celým předešlým životem. Proto triumfální.
Venku začíná nový den, ptáci v keřích už zpívají, sluníčko dokonce už i trochu hřeje. Uvařila jsem si ranní kávu a půjdu si sednout na zahrádku, vzlykot nevzlykot, smrt nesmrt; na světě je přece tak krásně...

Otázka č. 8:
Jak souvisí "cesta" životem s Maslowovou hierarchií (pyramidou) potřeb (tedy s naším krásným českým domečkem s komínkem? :-)

26. 4. 2008

Čarodějnický let - 7. vzlétnutí: ENS AMANS

Ens amans je bytost milující, tedy dítě. Podle M. Schelera ta bytost, která okny své lásky vidí svět. A je jen na nás, nakolik ta okna otevřeme či přibouchneme na petlice. Ale i když to uděláme, ani pak není řečeno, že takové dítě lásku nikdy nenajde, protože ona sama je v něm ukrytá a zavinutá a může se rozvíjet, sice za stížených podmínek, ale může. A odtud pak plyne ona resilience, tedy schopnost zdárně se rozvíjet i za nepříznivých podmínek... Dítě je bytost na cestě, a svou cestu začíná obrazně na onom pomyslném prahu Platónovy jeskyně, tedy na prahu samotné nejvyšší ideje dobra. Ale protože se musí stát součástí společnosti, nemůže na tom prahu zůstat, je výchovou stahováno dolů do tmy jeskyně, k ostatním připoutaným lidem, koukajícím jen jedním směrem. Dobro je silné jako slunce a dítě na prahu by "spálilo", nepřežilo by... zůstalo by tam osamoceno, bez lidské společnosti, kterou k životu každý z nás potřebuje. A pokud by se Vám to zdálo málo složité, pak vzpomeňte na definici dítěte podle C.G. Junga - dítě je všechno opuštěné, pohozené, ale v podstatě božsky mocné - bezvýznamný, pochybný počátek a triumfální konec.
Tož tak nějak.
Otázka č. 7:
Co je myšleno tím triumfálním koncem? A jak byste to vysvětlili? A je toto všechno spojeno s bezmocným vzlykotem dítěte?

25. 4. 2008

Čarodějnický let - 6. vzlétnutí: ZVLÁŚTNÍ BABKY

Dobrý večer, vlastně už pošesté. Všem těm, kteří jste se přidali, bych ráda napsala ještě pár slov k otázkám - své odpovědi můžete zpracovat podle toho, jak sami uznáte za vhodné, není tady žádné omezení nebo přesná zadání, můžete postupovat prostě jen tak podle sebe. Pokud na některé otázky nebudete znát odpověď a ani je nikde nebudete moci najít, napište jen, co si sami myslíte, že by to být mohlo. Odevzdat své odpovědi můžete mailem na mou oficiální adresu nebo "fyzicky" vytištěné, prostě podle vlastního uvážení. "Poletíme" tuším do 10. května - a ten, kdo bude chtít "odměnu", měl by svůj let odevzdat do termínu zkoušky... prostě tak, abych to mohla nějakým způsobem vzít v úvahu.
Jinak, proč čarodějnice a proč čarodějnický let? A kdo to vlastně jsou, ty čarodějnice? Podle mých představ jsou čarodějnice takové zvláštní babky. Nejsou to ani Baby Jagy ani zlé ježibaby. Jsou čaro-dějné, což znamená, že se s jejich pomocí dějí čáry, tedy něco neobvyklého, nezvyklého, nesamozřejmého. A to nejen někdy a občas, ale možná dnes a denně, tedy každým dnem, pořád... Proto si i my dáváme otázku každý den, abychom ani v nejmenším nenarušili jejich let.
Otázka č. 6:
Víte, kdo řekl, že "tajemně a nepoznán, básnicky žije člověk na této zemi"? A co ta slova podle Vás asi znamenají?

24. 4. 2008

Čarodějnický let - 5. vzlétnutí: LIDÉ

Jedno přísloví tady ze Slezska říká, že jsou ludě - ludiska. Hmm. To ve filosofii je pojetí člověka - a tedy i lidí, poněkud složitější. Např. člověk, který umí naslouchat nejen druhým, ale i světu a přírodě a snad i "hudbě" Vesmíru nebo člověk, který je politicus, tedy společenský ve smyslu zodpovědnosti za svět, - to je prý člověk rozumný, říkával snad ve svých dlouhých chvílích Aristoteles. Kdyby věděl, že ani za dva tisíce let a něco staletí navrch je toto pro člověka někdy i neřešitelný problém a že snad ani rozumný není, asi by se hodně divil. Asi by možná ještě i více z toho divení se filosofoval, kdo ví. A to nemluvím o člověku jako o obrazu Božím, když se zdá, že častěji je spíše "pod obraz"... A vznešená transcendence se také někam poděla, je někde v nedohlednu. Koukněme jen na dnešní politiky a spojme si je v představách s touto transcendencí :-) To spíše bytost s nedostatky, ta je pro nás výstižná. Nebo výraz tohu vabohu, pustá propast - ale to je zase až moc děsivá představa. Tak možná to ludě-ludiska se nakonec pro nás hodí jako všeobecná charakteristika tak nějak nejvíce...
Asi bych to ale neměla vidět zase až tak pesimisticky. Vždyť i ty ludiska jsou nakonec i fajn.
Otázka č. 5:
Jaká znáte pojetí člověka? A které z nic se Vám zdá nejvýstižnější? A proč?

23. 4. 2008

Čarodějnický let - 4. vzlétnutí: NOMEN OMEN?

Všecko prý má své jméno. a to, co pojmenujeme, to prý také je. No a pro mnoho věcí a významů nám to pojmenovávání chybí - kolikrát nám schází slova pro vyjádření toho, co třeba cítíme... spousta věcí je nevyslovitelných, nepojmenovatelných, neznamená to však, že by nebyly.
V obodobí mýtů a pohádek teprve hledáme slova. Mýty jsou někdy jako hudba, někde hluboko pod slovy, stejně jako pod tóny, je "cítit" význam...
Hmm. Přišla jsem teď ze zahrady, kde jsem venčila psy, a musela jsem se zasmát zvláštní situaci. Psi se mi rozeběhli za kočkama pod keře a tak jsem postupně vyvolávala jejich jména, jako např. Xeničko, Pepane! A co čert nechtěl, tak u protějšího domku vyšla na zápraží sousedka a svolávala zase svoje kočky: Mišo, Lenine! Lenine! a další jména létala vzduchem. A keře se pohly a zpoza nich a z jejich šera a tmy vyběhli všichni jmenovaní, i ten Lenin, jinak krásný velký kocour s drzýma očima. A taky náš malý, proti němu téměř tříčtvrteční Acher, celým jménem Sinacherib. Odkud to divné jméno? Staroakkadskému panovníkovi téhož jména zemřeli všichni bratři, tak jako tomu našemu kocourkovi, a to zvláštní jméno znamená Ó bože Síne, nahraď mi bratry! Tak jsme mu to jméno dali taky. Ať přežije a ať má mnoho svých blízkých (koček).
Protože i jména mají svůj význam. A co pojmenujeme, to i určuje, že to známe. Z mýtu se tak stává logos.
Otázka č. 4:
Jaká známe další tzv. paradigmata, určující různá období?
A jak souvisí s vývojem dítěte? A s námi se všemi?

22. 4. 2008

Čarodějnický let - 3. vzlétnutí: RELATIVITA

Prý je všechno jen relativní. Nic není doopravdy pravda, všechno je jen jako, nic není jisté, že je tak, jak je. Můžeme pochybovat o všem, jen ne o tom, že jsme to my, kdo takto pochybujeme. Nemáme se ve svých životech čeho chytit, protože neexistuje žádný pevný bod. A člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně - ale on stejně nikdy pevnou půdu pod nohama nemá. Kolem poznání a podstaty prý jen jakoby kroužíme, ale nikdy se jí nedotkneme, nikdy se netrefíme takříkajíc do černého, protože ten "černý" bod ani není, snad jen černé díry, ty jsou - a čekají, až nás pohltí.
Ale - na zahrádce už nádherně kvetou tulipány, modřence taky, pivoňky a šeříky už mají poupata a třešňové stromy jsou již posety bílými květy. A Charlie, náš vodník, bafá z dýmky, a i když ji má nechtěně "vyzdobenou" ptačím trusem, vypadá spokojeně, stejně jako nedaleký trpaslík, čtoucí knihu a zarůstající tou žlutou plevelnou kytkou, co vypadá jako blatouch a pryskyřník to není. A vodník i ten trpaslík jsou pevným bodem, ať chcete či ne, a solární svíčka svítí v lucerně jako opravdová, tak jakápak relativita... a psi na ně v měsíčním světle štěkají, jako kdyby byli opravdoví; protože oni prostě opravdoví jsou... a ani hvězdná obloha není černou dírou, ale plná světýlek. Tak co.
Otázka č. 3:
A co na to moderní a postmoderní pojetí světa?
A circumambulantio? A vy? Máte svůj pevný bod?
A co ta žlutá kytka, nevíte náhodou, jak se jmenuje? :-)

21. 4. 2008

Čarodějnický let - 2. vzlétnutí: MÁJA

Jaký je svět kolem nás? Vidíme věci tak, jak skutečně jsou? Jsme nějak omezeni svým smyslovým vnímáním a liší se navzájem vnímání každého z nás?
Jeden z velkých filosofů v 17. století chtěl z dnešního pohledu "strhnout závoj mýtické tanečnici Máji". Nešlo o včelku Máju, ale o dávnou představu, že svět jako takový je zahalen závojem a my vnímáme věci jen tak, jak se nám samotným jeví (a každému z nás se podle našich smyslů může jevit jinak). A nepomůže nám v našem vidění a jevení ani to, když závoj odhalíme. Svůj stín prostě nepřekročíme, protože stíníme sami sobě... A podstata tak zůstane vždy jen zahalena a skryta nebo jen mírně poodhalena.
Otázka č. 2:
O kterém z velkých filozofů je zde řeč? A co o něm dále víte?

20. 4. 2008

Čarodějnický let - 1. vzlétnutí: CO JE FILOSOFIE ?

Co je filosofie?
Je láskou k moudrosti nebo moudrostí těch, kteří milují.
Co však milují? Koho milují? Moudrost? A když ano, tak proč? Nebo milují sebe, svůj život nebo druhé lidi? A není tato „láska“, toto „milování“ nakonec jen důsledkem toho, že ten, kdo miluje, nerozumí sobě, svému životu a nakonec ani druhým lidem? Jak to vlastně je?

Filosofie je údivem nad nesamozřejmostí toho, co se nám zdá být samozřejmé.
Co ale znamená být udiven? Co znamená divit se? Jde o údiv z nepochopení či údiv nad tím, co je pochopitelné a že to pochopitelné je? Divit se znamená klást si otázky. Proč si je klademe? Nebo jsou nám spíše „kladeny?“ Neklade nám život samotný ty největší otázky? A k čemu nám jsou odpovědi? (ovlivní náš život i život druhých lidí nebo dokonce lidstva jako takového?)

Východiskem veškerého filosofování je zkušenost.
A zkušenost je, jak známo, nepřenosná. A někdy hodně bolí. Vlastní zkušenost bývá často těžce získávána, a z ní vycházející poznání bývá doprovázeno bolestí. I tato bolest je však nepřenosná. A každý člověk si jí musí procházet vždy znovu a znovu. Filosofuje tedy především jen ten, kdo má těžce bolestivě nabyté zkušenosti?
Filosofie je odpovídáním na výzvu života,
je tedy odpovědí životu, je zodpovědným odpovídáním (Heidegger) na položené otázky po důvodech každodenní zkušenosti (proč jsou věci tak, jak jsou?) Filosofie se neptá jen po důvodech, ale snaží se odpovědět také na podmínky a předpoklady možností každodenních zkušeností, celého zkušenostního světa. A co když se mi nechce o této výzvě přemýšlet a co když se mi nechce o takových věcech vůbec přemýšlet? Přece ne každý musí být filosofem... Není lepší jen normálně si žít bez přemýšlení o těchto a jiných věcech?
Otázka č. 1 :
Proč "myslet" může znamenat sledování letu čarodějnic? A jak to dát do souvislosti s odpovědí na to, co to je filosofie? A co je filosofie pro Vás samotné? Jak ji chápete a vnímáte?

Čarodějnický let pro studenty filosofie výchovy (a nejen pro ně)

Dobrý den, takže jsem se konečně odhodlala. Začneme náš čarodějný let :-)
Proč čarodějný? Protože myslet podle francouzských filozofů F. Guattariho a G. Deleuze prostě a jednoduše znamená "vždy sledovat let čarodějnic" a "vracet se s červenýma očima ducha".... Mně se ten výrok strašně moc líbí, a proto bych vás všechny, kdo budete mít zájem, pozvala na tento společný čarodějnický let.
Jaké budou jeho podmínky a trasy?
Každý den uletíme kus cesty na koštěti naším myšlením. Najdete na tomto blogu vždy malý komentář a k tomu připojenou otázku či úkol. Kdo na tyto otázky odpoví a odevzdá je do 15. května písemně zpracované, bude se vracet "s červenýma očima ducha" a bude mu to připočítáno k dobru :-))) na sletu čarodějnic (jinak řečeno u zkoušky).
Takže příjemný let...