Zastavení dvacáté šesté - letní radování už je tady

Letní radování je tady.
Možná jsem na některé věci pozapomněla, možná mé otázky a povídání tentokrát nebylo ani veselé, ani moudré, ani poučné, prostě jen tak samo plynulo a vyplývalo jen z daného kontextu okruhů otázek k filosofii výchovy.
Někdy to jde lépe, někdy hůře - stejně jako v životě.
Snad byla ta cesta aspoň trošku a aspoň pro někoho z vás příjemná.


Otázky dvacáté šesté, poslední:
Prozradím, že jsou pojmy, na které se u zkoušky vždy ptám, když váhám se známkou či s bodováním. Určitě budu ráda, když budete umět vysvětlit pojem logika srdce, dvojí naivita, oběti boha molocha a prométheovský spád, chuť žít a typologii lidí podle chuti žít a příčiny zlého...
a kdy zkouška? Napíšu teď termín na pondělí 24. 6....? Schválně, kolik se vás tam zapíše :-))
a pak někdy na pátek odpoledne...

Zastavení dvacáté páté - únava

Někdy přijde i únava.
Svět je zahalen v mlžném oparu, a vše vypadá horší, než je.
Cestou necestou, světlem i tmou.
Jen tak si jít a nic neřešit. A na mnohé věci se raději ani neptat.
Protože vědět je někdy bolestivější
než se zdá.

Ale láska prý, podle Komenského, nezná únavu.

Otázky dvacáté páté:
Jak rozlišil příčiny zlého P. Teilhard de Chardin?
Kdo řekl: chtěl jsem poznat moudrost i pošetilost, ale shledal jsem, že vše je jen honička za větrem?
A jak tomu rozumíte?

Intermezzo - voda živá

Léto, léto mý....
Zalévám květiny, které postupně v tom vedru chřadnou.
Jde takto "zalít" i chřadnoucího člověka?
Třeba slovy, písní, básní, knihou, filmem, prostě uměním...
Nebo i filosofií?
Kytičku zaliju a ona opět pozvedne svou hlavičku :-))
S lidmi to je jinak.
S lidmi je potíž....

Jít si tak světem a najít tak vodu živou
nejen pro sebe, ale pro vás, pro všechny

Zastavení dvacáté čtvrté - je to jinak?

Hmm.
Takový krásný zážitek.
Náš malý vnouček utíkal tam, kam i císař pán chodí pěšky. Babí, babíí, honem! Musím čurat!
A když už to krásně stíhá, postaví se a říká: Táta mě už učí čurat ve stoje, víš? Tak se snažím!
Stojím mezi dveřmi a pozoruji ho.
Ty se taky snažíš, babi? Doslova mě umrtví touto svou otázkou.
Co na to říct?
Zmůžu se jen na nesmělé: ne, víš, ono holčičky čůrají jinak...


Otázky dvacáté čtvrté, příslovečné:
Co si myslíte, je dobré čůrat proti větru? Nebo je lepší držet krok?
Jak poznáme, co, kdy a jak ve svém životě rozhodnout?
Nebo je to všechno jinak?

Zastavení dvacáté třetí - otázky?

Každá facka prý letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.
Odpustit facce znamená... co to vlastně znamená?
A jak je to s dobrem a se zlem? Odpustit zlu a dovolit mu, aby dále působilo?
Ale rozpoznáme skutečně dobro od zlého?

Dnešní dvacáté třetí otázky vizte přímo v textu :-))

Zastavení dvacáté druhé - má cizí duše

Potkala jsem svou duši.
Seděla u cesty mezi květinami a podivně se na mě smála.
Bála jsem se jí.
Vypadala cize a nevlídně.
Nepoznávala jsem ji.
Utekla jsem domů, schovala se pod peřinu
a s pláčem jsem usnula.

A pak - pak jsem potkala Tebe.
Byl jsi jiný než má duše.
Tvé oči byly jako dotek nebe.


Otázky dvacáté druhé, ztracené v sobě:
Co znamená hebrejské nefeš?
A jak to myslel Komenský s fascinací očima?

Zastavení dvacáté první - tahání duše

Léto se už blíží.
A s ním konce našeho putování. Což je zvláštní, protože léto je - ehm - takové dovolenkově putovní.
Třeba já osobně putuji a cestuji ráda.
Až tak, že si někdy až říkám, kam že to zase až tak tahám tu svoji duši...

Otázky dvacáté první, dušičkové:
Jaká znáte pojetí duše?
Máte duši? Věříte, že ji máte?:-)

Zastavení dvacáté - naivita

Pomaloučku, polehoučku.
Cesty jsou někdy příliš zaprášené a až příliš slunečné.
A někdy zase naopak.
Jde o to, abychom neustávali, nerezignovali, nepřešlapovali na místě.
Někdy je to těžší, než se na první pohled(y) zdá.
?
Nepřestávat věřit ve smysl a v dobro jako takové.


Otázky dvacáté, naivitou prodchnuté:
Říká Vám něco pojem dvojí naivita?
Znáte z historie nebo i z naší současnosti nějaké osobnosti, které byly v dobrém slova smyslu naivní?

Zastavení devatenácté - chuť žít

Hmm. Chuť žít.
Když jsou kruté mrazy a venku padá sníh a mrzne, tak se chce žít snad jen kvůli tomu, že budou Vánoce. A pak jaro, léto, podzim....
Když jsou jarní plískanice, všude rozmrzlé bahno a probouzející se příroda, tak se chce žít jen proto, že rozkvetou stromy, a květiny, a budou Velikonoce :-) a že na světě je vůbec fajn.
Když přijdou letní vedra, tak se chce jen líně někde přečkávat, nebo se osvěžovat studenou vodou, nejen pitím, ale třeba i koupáním. A žít se chce proto, protože je přece léto, a kdo by léto a prázdniny neměl rád.
A když přijdou podzimní stíny a vlhka, mlhy, a listí pod nohama a nostalgie s tím vším spojená, komu by se nechtělo žít v té nádheře barev, babího léta.
Tož tak...


Otázky devatenácté: 
Co víte o teorii chuti žít a kdo je jejím autorem?
Jakou typologii člověka si můžeme podle typů chuti žít stanovit?
A co Vy? Do které "kategorie" patříte?

Zastavení osmnácté - nelogická logika

Logika srdce.
Nebo jinak - nelogická logika dětského srdce. Logika lásky spojená s důvěrou.
Je natolik silná, až z toho mrazí.
Je natolik závažná, že až v této souvislosti je zřejmé, proč A. P. Čechov v jedné své povídce hovoří o tom, že s láskou nejsou žádné žerty.
Nebo že smích končí tam, kde jsou emoce.
A přitom je nadhled a smích emocím tolik potřebný.
Rozum a cit, intuice a ratio.
Odvěké otázky filosofů, co vlastně v životě s tímto...


Otázky osmnácté, nelogické:
Kdo řekl, že srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec nic neví?
A měl pravdu?
A co s tím má společného nelogická logika dítěte?

Zastavení sedmnácté - zmrzlina

Koupíš mi zmrzlinku, babi?
jo, jo... a sotva se v tom horku za ní vleču.
Poskakuje vedle mě, chce ať poskakuju taky,
smějeme se, a zmrzka jí kape na tričko.
Nakláním se k ní a ušpiním se taky.
Jdeme spolu ruku v ruce, ubabrané od zmrzliny.
Ta malá čtyřletá najednou říká:
My jsme dvě malé holky, babi, že jo?
Jojo, souhlasím.

Může být na světě něco ještě krásnějšího?


Otázky sedmnácté:
Jaká pojetí dítěte znáte?
A proč byla babička šťastná to žena?

Zastavení šestnácté - být dítětem

Být dítětem.
Vnímat svět dětskýma očima.
Jaké by to asi bylo?
Být znovu dítětem. Nebýt zatížení tím, co víme, známe, svými zkušenostmi.
Mít radost z maličkostí.
Milovat.
Důvěřovat.
Těšit se.

Už ani nevím, jaké to bylo. Jaké by to bylo - být tak znovu dítětem...


Otázky šestnácté, smutně? dětsky nostalgické:
Jaké by to bylo - být tak znovu dítětem? 
Jaké dítě byste byli? Jakým dítětem jste byli? Vzpomínáte ještě?
Chtěli byste být znovu dítětem?

Zastavení patnácté - ens amans?

Ens amans.
Bytost milující.
My lidé prý jsme bytosti milující. Jsme lidé, naplněni láskou. A dobrem.
Děti, přicházející na svět, jsou oním dobrem a láskou. Až životem se to někdy tak nějak zvrhne.
Hmm...
Výchovou?


Otázky patnácté:
Kdo řekl, že člověk je bytostí ens amans a jak to bylo myšleno?
A co na to A. Maslow?

Zastavení čtrnácté - co hledáme?

Co celý život hledáme?

Nebo si to jen tak namlouváme, že to hledáme, aby  to všechno kolem nás mělo nějaký smysl?

Aby aspoň "něco"?

Aby bylo o čem zpívat, psát knihy, točit filmy,

ronit slzy...

Kdo ví...

Otázky čtrnácté: 

Jaká znáte pojetí lásky?

Je láska jen slovo?

Zastavení třinácté - bloumat, ale nebloudit

Jen si tak jít, v tichosti, zlehounka...
Nedbát na déšť ani na ostré slunce nad hlavou.
Jít si svým krokem, nespěchat, bloumat,
ale nebloudit.
Prostě jít si cestou necestou
a snít


Otázky třinácté, takové člověčí: 
Které pojetí člověka se Vám osobně nejvíce zamlouvá a proč?
Co myslíte, je rozdíl mezi bloumáním a blouděním?
Jako děti - bloudili jste nebo jste více bloumali? :-)

Zastavení dvanácté - kým jsem

Ano, kým jsem.
?
Podivná otázka.
Prý ji lidé začali řešit právě díky R. Descartovi. Tím, že nás uvrhl do samoty, každého do svého subjektu, vydělil z res extensa a upozornil na res cogitans. Od té chvíle je si člověk sám sobě tou největší otázkou.
Tvrdil to nakonec i sám S. Freud, když řekl, že největší otázkou pro Freuda je Freud sám.
Věřím mu to.
Ostatně mám s Freudem zajímavou zkušenost :-) Před léty, když naše děti ještě byly malé, jsem si na dovolené někde ve Španělsku na pláži četla jeho životopis. A jak to v životopisech bývá, tak na konci hlavní postava - tedy S. Freud - umřel. Hmm. Bylo mi to líto a začaly mi téct slzy. A opět ta otázka: Mamí, proč brečíš?
Aale, umřel Freud, snažila jsem se vysvětlit.
Nejstarší syn k tomu dodal: - ale to už dávno, ne? A zvedl se z deky a šel si zaplavat do moře.
Chudák Freud, řekl ten nejmladší, tak už nebreč, mami...
Svět byl bez Freuda i přesto najednou podivně pustý a prázdný...

Otázky dvanácté, freudovské: 
Co myslel S. Freud prací smutku a prací vzpomínek?
Jaká by byla Vaše vzpomínka na dětství? Krásná nebo smutná? 
Souhlasíte s výrokem M. Pagnola, že život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutlnými žaly?

Zastavení jedenácté - smutky

Smutek a vzpomínky.
Jsme prý bytosti, utkané ze svých smutků a vzpomínek.
Ze smutku, vyvěrající nejen z toho negativního, ale také ze ztráty lásky, kterou je dětství obklopeno.
Složitá to věc.
Jsme svými vzpomínkami a svými smutky.
Pročítala jsem jednou seminární práce svých studentů na téma vzpomínky z dětství a rozbrečela se u toho. Můj tenkrát ani ne jedenáctiletý syn se mě starostlivě zeptal, proč jako brečím, a na mou odpověď, že u těch seminárek, zareagoval: A to tam mají tolik chyb? Ne, ale prožili tolik nepěkných věcí, a mi je to líto, chtěla bych je před tím ochránit...
A ten můj malý rozumbrada mě uzemnil otázkou: A ty myslíš, mami, že by to chtěli? Vždyť by nebyli tím, kým jsou!
K čemu filosofové, stačí děti....


Otázka jedenáctá, možná dotěrná: 
Kým jste?

Zastavení desáté - hlubina

Jsme ego cogitans. Myslící poznávající subjekty.
Jsme uzavření sami v sobě a k druhému člověku - dle slov G. Marcela  - procházíme jen vlastními hlubinami. Přebrodíme-li je.
Marně tam někde v hlubinách chytám tvůj obraz. Marně se snažím zachytit a neutopit se.

A vím - jsi mou hlubinou, do které se bojím ponořit,
a proto se patrně
jen zbaběle
plácám na mělčině


Otázky desáté, descartovské:
O všem je možné pochybovat. O čem podle R. Descarta pochybovat nemůžeme?
Co tím R. Descartes způsobil?
Co s tím má společného mýtická tanečnice Mája?
A  co na to slavná včelka?

Zastavení deváté - imago Dei

Imago Dei.
Boží obraz.
Celý náš svět je Božím obrazem. Té krásy všude kolem...
Někdy není možné ji - tu krásu - pohledem ani ničím jiným zachytit. Uniká nám.
A tak putujeme tímto světem, jsoucí pouze odrazem toho obrazu, který nás nekonečně přesahuje.
Umět tak zastavit čas a dosyta načerpat sílu z toho všeho, co je kolem nás...


Otázky deváté, putující:
Kdo je homo viator a homo adoremus? Jak těmto výrazům rozumíte?
Jak se vám jde na vaší pouti?
Co si myslíte o výroku, že moudrý rozumí své cestě? 

Zastavení osmé - animal rationale

Rozumný živočich.
Rozhlédněte se kolem sebe - vidíte v lidech rozumné živočichy?
Občas mi to tak nepřipadá :-)
Hledám ty rozumné živočichy, a kolikrát nic.
Koukám do zrcadla a ...
taky nic.
Ach jo....

Otázky osmé, o rozumném usuzování:
Co znamená pojem zoon logon echon a zoon politicon?
Jak tomu rozumíte? 
Jste rozumní?

Zastavení sedmé - člověk mýtický

Jsem člověk mýtický. Podléhám iracionalitě. Nepotřebuji rozumové vysvětlení světa. Stačí mi i to ne zcela logicky racionálně podložené.
Je tomu skutečně tak?
Asi ne, protože mě trápí otázka proč.
Údajně Dostojevský prý jednou napsal, že se ptá na všechno, kudy chodí. A že člověk je člověkem, dokud se ptá. Takže to asi požaduje naše ratio.
Nevím, prostě, no.
Ale každý žijeme svůj příběh, svůj mýtus. A ten je tolikrát tak iracionální!!!! Až to bolí...


Otázky sedmé, smutně mýtické:
Je období současného dětství stále ještě obdobím mýtickým?
Jaká byla - je - Vaše oblíbená pohádková postava či hrdina/hrdinka z dětství?
Dokázali byste ji nakreslit nebo jinak ztvárnit? Pokud ano, dokažte :-)