V cíli

 Štědrý večer nastal...

zdravím vás všechny v cíli naší poutě. Je Štědrý večer. V jesličkách v Betlémě spí malé narozené děťátko. Ještě neví, co jej v životě čeká. Neví nic o bolesti, utrpení, smrti na kříži... Spinká a odpočívá u maminky. Bezmocné malé dítě - Bůh. Pán všeho. Země i nekonečného Vesmíru. V jeslích mezi dobytčaty, protože nikde pro rodičku nebylo místo. A toto dítě - Láska - jednou umře hrozným utrpením na kříži, aby všechny lidi vysvobodilo od věčné smrti.

I kdyby toto byla jen smyšlená pohádka, jen mýtus, i tak by byla nádherná. Plná naděje.

Přeji vám všem z celého svého srdce, duše, nitra, i rozumu veškerou tu naději k životu, ke štěstí, k lásce, ke zdraví.

Mějte se dobře, zdravě a krásně nyní i na všech svých dalších skutečných životních nebo jen virtuálních poutích, 

Vaše průvodkyně M.

Už skoro, ale ještě ne...

 Probudit se do Štědrého dne. Už za chvíli.

Moc děkuji všem těm, kdož jste se mnou putovali. Vážím si Vašeho času, Vašeho odhodlání, Vaší vytrvalosti - prostě toho, že jste se nenechali otrávit.

Ono je to totiž i v životě velice důležité - vydržet, začínat třeba pokaždé znova a znova, nenechat se otrávit. Ničím. Ani životem :))

Protože už pravděpodobně do štědrovečerní večeře nestihnu - a moc se za to omlouvám, - reagovat individuálně na Vaše odpovědi a na e-maily, které mi přicházejí, a nestihnu ani poděkovat všem jednotlivě za krásná přání k Vánocům, použiji tento  blog a možnost poděkovat vám všem najednou a popřát vám, svým poutníkům, radostné, pokojné, krásné Vánoce plné štěstí, lásky a naděje.

Krásně je na světě. 

Zastavení deváté - intermezzo

Tentokrát ne mé vlastní (najdete na netu, já děkuji za i inspiraci také jedné z vás), ale nejde mi to sem nepřidat:  

Hořely čtyři svíčky na adventním věnci. Tak tiše, že bylo slyšet, jak svíčky začaly hovořit. 

První svíčka vzdychla a řekla: „Jmenuji se POKOJ. Moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují.“ Její světélko bylo čím dál menší, až docela zhaslo. 

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA. Jsem ale zbytečná, lidstvo nechce nic o Bohu vědět. Nemá tedy cenu, abych svítila.“ Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla. 

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA. Už nemám sílu, abych hořela. Lidé mě odstavili na stranu. Vidí jen sami sebe a nikoho dalšího, koho by mohli mít rádi.“ A s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo. 

Vtom vešlo do místnosti dítě. Podívalo se na svíčky a řeklo: „Vy musíte přece svítit, a ne být zhaslé!“ A skoro začalo plakat. Konečně se ke slovu přihlásila i čtvrtá svíčka: „Neboj se! Dokud já svítím, můžeme i ostatní svíčky znovu zapálit. Jmenuji se NADĚJE.“

Skoro u cíle 4

 "…lidé přicházejí na svět a nevědí odkud, žijí v něm a nevědí proč, odcházejí z něho a nevědí kam…

Vymýšlejí si marnosti, zabývají se marnostmi, radují se z marností… stále se potácejí od jedné marnosti ke druhé, až nakonec se sami do marnosti propadnou..."

Vzkázal světu Komenský. 

Změnilo se něco od té doby, kdy psal tato slova?

Jsou Vánoce. To znamená, že žijeme a víme proč, nevymýšlíme si marnosti, nepropadáme se do marností, nepotácíme se od jedné marnosti k druhé.... protože víme. Máme smysl, máme naději. 

Narodilo se děťátko.

Ten největší dar, jaké kdy lidstvo kdy dostalo.

A chce se mi nepateticky dodat, že nejen tam kdysi v Betlémě, ale pokaždé, při každém narození dítěte. Filosoficky řečeno: při každém novém vpádu (lásky) do celku jsoucího.

I při tom našem vlastním...

I my samotní, i Vy, každý z nás, každý z vás jsme, jste dárkem :-)

Otázky téměř na konci cesty, tedy dvacáté osmé: 

Nač se zeptat téměř u cíle? Ptávám se někdy, jaká ta cesta pro Vás osobně byla, co Vám přinesla, ale i když se tentokrát nechci takto ptát, přesto se zeptám, protože mě to zajímá:

1. Které otázky Vám osobně "seděly" nejvíce a které naopak Vám daly nejvíce práce?

2. Co si z filosofie výchovy odnesete do svého vlastního života? Jinými slovy: byla Vám naše pouť prakticky k něčemu?

3. Ach jo....? chtěla bych Vás závěrem o něco moc poprosit. Znám u některých z vás pouze Vaše jména. Mohli byste mi prosím, kdo můžete a nevadí Vám to, poslat i svou fotografii? (Nemusí být v dárkovém balení:-)) Znám Vás už z hlediska odpovědí, ale ať mám i představu fyzicky živé bytosti... moc děkuji :-))

Osmé zastavení - intermezzo

 Někteří lidé - a nebylo jich letos málo - kteří v loňském roce, ať už v jakékoliv podobě, slavili Vánoce, už nikdy tyto krásné svátky lásky a naděje slavit nebudou. Jejich místa u štědrovečerního stolu zůstanou prázdná. 

Přáli jsme si navzájem koncem minulého roku a počátkem toho nového hodně štěstí, zdraví, spokojenosti... aniž jsme tušili, co nás čeká. Ať už příčiny byly a jsou jakékoliv, mnozí lidé tohoto světa se toho štěstí, zdraví, spokojenosti nedočkali. Nebo možná ano, možná tam někde jinde, v jiné, nám nepřístupné podobě...  Kdo ví. Ale že nějak něco je, v tomto zůstává naděje jako poslední...

Pokud ano, přeji tam někam, vysoko nad oblaka, nebo nepředstavitelně jinde, všem těm lidem, a i tomu mému srdci jedinému a blízkému, krásné Vánoce, možná i mnohem krásnější než ty pozemské. A snad se i my tady na zemi budeme snažit, abychom nikdy neztráceli tu naději, 

že vše, co je, bylo a bude, má svůj smysl.

Skoro u cíle 3

 Dítě. Dítě a jeho výchova.

Mé děti by možná mohly vyprávět... i o Vánocích. O dárkách pod stromečkem, které dnes pro ně nejsou až tak důležité jako to být spolu. O pečení cukroví, o stromečku, který se stavěl a zdobil vždycky dopoledne na Štědrý den, o starodávném dřevěném Betlému, jehož figurky rok od roku odpadávají buď zcela nebo jen po částech (Panně Marii už třeba chybí levá ruka), o vánočních kaprech, bramborovém salátu i o povidlové kaši s rozinkami, s rumem a s ořechy, tzv. brii (teď nevím, jestli měkké nebo tvrdé y), o zlatém prasátku z citrónu, který nesměl nikdy chybět na štědrovečerním stole, o štědro-odpolední návštěvě hřbitova a babiny, která pekla skvělý jablečný závin... o první hvězdě na obloze a o večeři s pěti chody, o penězích pod talíři, o zpívání koled, o krájení jablíček a házení papučí, a následném zvonění zvonečku, že Ježíšek přišel!!! A pak o návštěvě půlnoční mše svaté...

Bylo toho hodně... co se dalo předávat jako štědrodenní, štědroodpolední, štědrovečerní, štědronoční tradice. Nevím, co vše se podařilo předat, které tradice se propojily s tradicemi nově příchozích partnerů z jiných rodin... Nevím. Snad něco ano, snad něco zůstalo a zůstane.

Otázky ale ještě nekončí: tak tedy, otázky dvacáté sedmé, už!

1. Slyšeli jste někdy o bílé a černé legendě z hlediska přístupů k dítěti v minulosti? (Nemám na mysli španělskou legendu). 

2. V čem se dítě a dětství liší od dospělého člověka?

3. A co děti, mají si kde hrát?

Skoro u cíle 2

 ¨Svět se probouzí do pondělí vánočního týdne. Aspoň náš svět tady v tomto místě, čase, zemi, zeměpisné poloze. Naše bimbací hodiny odbíjejí zrovna sedm hodin ráno... Agapuris Kokiko na mě pokřikuje, žebřička poskakuje na bidýlku a kočky za oknem na mne koukají, kdy už jako otevřu ty dveře s nějakou tou potravou... jako kdyby myšiček venku nebylo dost...

Vše je tak, jak má být. Popíjím svou ranní kávu a za chvíli hurá, hurá.... práce? volá? Zkontroluji ještě koním vodu a ranní rituály budeme mít za sebou. Někdy si říkám, co těm zvířátkům asi jde hlavou... když mě vidí :-) Můj muž by řekl: Co by, žrádlo... Filosof R. Descartes tvrdil, že nic, že i když např. pes skučí, je to jako kdybyste šlapali do pedál varhan. No, nevím, nevím... Varhany znějí přece jenom drobet jinak. Děti to myslím také vidí jinak.

Je ráno. Pouliční lampy za chvíli zhasnou a začne nový den. Vítejte v něm:-)

Otázky dvacáté šesté, dětinské: 

1.Dítě. Znáte nějaká pojetí dítěte? (Musíte znát, sama jsem je vymyslela :-), tož nápověda vizte skripta..)

2. A nějaké současné přístupy k výchově dětí? (pro prezenční studenty vizte přednášky, pro studenty DPS bez nápovědy, opět Vaše vlastní schopnost hledat a nalézat...)

Skoro u cíle 1

 Znáte ten příběh? 

Jde muž krajem a zastaví se před rozestavěnou stavbou katedrály. Vidí tři dělníky, jak čistí a otesávají kameny, i jde k prvnímu z nich a zeptá se: Člověče, co to děláš? Copak nevidíš, otesávám kámen... podiví se a zakroutí nechápavě hlavou. Tedy jde k tomu druhému a ptá se jej: A co ty děláš? Dělník se na něj zadívá a rovněž překvapeně řekne: Copak nevidíš? Vydělávám peníze! I jde k tomu třetímu a položí mu stejnou otázku: A ty člověče, co děláš ty? A on se na něj zadívá a hrdě odpoví: Copak nevidíš, stavím katedrálu!

Co ve svých životech "děláme" my? Otesáváme jen kameny, vyděláváme jen peníze, nebo jsme hrdí stavitelé katedrál?

Dnešní poslední předvánoční neděle zůstane bez otázek. Proč?

Protože dnešní, čtvrtá adventní svíčka je někdy zvaná andělská, a znamená pokoj a mír. Pokoj v našich duších a mír v srdci i s našimi nejbližšími... i v celém světě. Mír začíná v chrámu našich srdcí. Takže skoro před cílem si dovolíme načerpat pokoj, mír, jinými slovy Lásku. A ta je bez otázek :-) Láska je. 

Sedmé zastavení - intermezzo

 Aj, omlouvám se předem za úvod k tomuto zastavení, ale nejde to jinak... ale prý v okamžiku umírání se nám vrátí některé důležité okamžiky našich životů. Bude to úžasné - pokud tomu tak skutečně je. A bude to úžasné i v tom, že:

Opět bude prosincové ráno, a já budu opět malá holčička. Venku budou závěje sněhu a mrznout bude, až do morku kostí. A maminka - ach Bože, moje maminka! mi navleče rukavice a šálu a čepici a půjdeme spolu tou zasněženou a ještě neprobuzenou, spící krajinou naší ulicí, budeme se brodit sněhem, tváře budou pálet od mrazu, ruce zebnout, prsty nohou nebudou cítit, ale na světě bude krásně, překrásně.

Ruku v ruce půjdu s maminkou přes náš most směrem do našeho kostela, a tam pan varhaník zanotuje to svoje Ejhle Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním i bude v onen den světlo velké....

A babky v lavicích, celé zkřehlé, budou zpívat... Allelujah

To bývaly roráty. Nezapomenutelné, nádherné okamžiky v životě. V tom dětském.

Snad se jednou vrátí...

Do kopce 7

 Naděje. Ta prý umírá poslední.

A nebo: A přesto říct životu ano. Viktor E. Frankl. Přežít koncentrační tábor, vidět umírání - nesmyslné umírání z nějaké podivné nadřazenosti a nenávisti člověka k člověku, a přesto říct životu ano. Je to na zimomravky. 

Hledat životní smysl. Nějaký smysl to už asi mít bude, když už tady jsme. I ty Vánoce určitě nějaký smysl mají. Smysl, ukrytý v dítěti. V Osvětimi tisícero dětských botiček...

A přesto říct životu ano... A nejen to. Milovat. Věřit, že člověk je dobrý. Že zlo je pouze nedostatek dobra. Nejsme tak trochu šílení, když tomu věříme?

I ti největší nositelé zla v dějinách byli kdysi dítětem...  

Otázky dvacáté páté: 

1. Komenský ve svém Informatoriu školy mateřské řekl, že děti jsou perličky Boží... Myslíte si, že dnešní děti jsou jiné než ty v předchozích staletích?

2. Moudrost nás vrací zpátky do dětství.... propána, proč? 

3. Jak se máte v tomto předvánočním čase? Vánočně-dětsky-svátečně?

Do kopce 6

 Dnes mám na vás na všechny takovou malou prosbu. Kdo ví, možná někdo budete vědět 😍. Dokončuji takovou malou práci o Komenském, a nemůžu najít zdroj jedné z citací o manželkách. Údajně ve své Vševědě píše, že: Manželka budiž vybírána s třemi P. To je pobožná, počestná, prozíravá, a je-li možno, též pěkná a peněžitá. 

I prošla jsem celou tu Vševědu, tedy Pansofii, a nic. Možná to je v Pampaedii, ale tu k dispozici nemám :-( Tak hledám na netu, a nic. Jen to, že toto je citace z Komenského Vševědy. Že by se někdo namáhal doložit zdroj citace, to nikoliv. Všichni to po sobě asi jen opisují... No a já nechci vypustit něco do světa bez odkazu na zdroj citací... achich ouvej.

Takže: kdybyste náhodou někdo věděli... možná jenom špatně hledám, možná nemám bystré očko...

Ale byl to fiškus, ten Komenský, že jo?

A otázka dvacátá čtvrtá:

Na co byste se rádi zeptali Vy mne?

Všimla jsem si, že v tomto týdnu vaše odpovědi prořídly - úměrně tomu, jak jsem nezvládala průběžně odpovídat? Zrovinka nad vašimi odpověďmi sedím, snad do večera všechny za celý týden zvládnu...., a moc se omlouvám za to zpoždění...

Šesté zastavení - intermezzo

Pohádka. Pohádky. Vždy po-hádkách, po hádce. Znáte nějakou pohádku o čase? O tom, jak si plyne, bezohledně na nás, bere nám všechno, co nám kdy bylo milé a drahé, a nezastaví se, nesedne si, nezapláče...

Ach jo, čas. Jeden z velkých filosofů řekl, že člověk je nejen vpádem do celku jsoucího, ale také ke své smrti předbíhající se. A další z jeho blízkých přátel říkával, že filosofovat znamená učit se umírat. Takže jdeme touto cestou, cestou za nadějí, a učíme se... naději ztratit?

Umírat prý znamená zalykat se vzlykotem dítěte. Je to návrat k původnímu vzlykotu, povýšený životem. Kruh počínající nezodpovědností, posléze pokračující životní zodpovědností a končící dobrovolným odevzdáním se do opětovné nezodpovědnosti.

Zvláštní. Není lepší gruntovat byt před Vánocemi, shánět dárky, péct cukroví, poslouchat vánoční písničky, zdobit své okolí světýlky, než takto přemýšlet? Nejsou samotné Vánoce nakonec jen velikááánskou pohádkou pro nás pro lidstvo, pro nás pro všechny?

Běžím vyndat z trouby vanilkové rohlíčky...

Do kopce 5

Sedím a přemýšlím. Vlastně ne, cestou do kopce vydýchávám. Prošli jsme spolu už kus cesty. Je na čase zase si na chvíli odpočinout, vydechnout, nabrat novou sílu a energii. Ale nezastavovat se, znáte to, zastavit se někdy znamená ztratit rychlost a směr...

Přitom čas neúprosně utíká. No utíká, line se. Prostě tak nějak je. Nezachytitelný, jen tak proklouzávající mezi prsty, nezastavitelný. Vždycky mě tento spád času hodně udivoval a zneklidňoval. To tolik známé v životě: až mi bude tolik, až mi bude o tolik více, až mi bude vůbec více... A najednou to je. Zajímavé, vždycky něco, co očekáváme s nadějí - i bez naděje - nakonec tak nějak je, aniž víme, jak...

Otázky dvacáté třetí, pohádkově-smutně laděné:

1. Vzpomínáte si ještě na svůj nejkrásnější dárek, který jste kdy našli pod stromečkem?

2. A vzpomínáte ještě na svou nejoblíbenější pohádku z dětství? Která to byla? A proč?

Do kopce 4

 Chuť žít.

Štěstí, růstu, štěstí lásky, štěstí adorace. (Teilhard de Chardin).

Vše prý je jen na naší svobodné vůli. Naše štěstí, naše životní spokojenost, náš pohled na svět, náš pohled na lásku, na druhé, na život. Prý záleží jen na nás samotných. Protože jsme svobodní. A když jsme svobodní, jsme si za všechno i sami zodpovědní.

A bylas u toho? Řekla mi jednou maminka, když jsem k ní běžela - pokolikáté už? - s rozbitými koleny, uplakaná, pro útěchu a pohlazení. A místo toho téměř až krutá slova z úst nejmilovanějšího člověka: bylas u toho?

Byla. Jak jinak. Takže jinými slovy: pokud ano, pak si za to můžeš. Dlouho, dlouhá léta mi trvalo, než jsem ta maminčina slova skutečně úplně pochopila. A když se mi někdy chce spouštět slzy skutečné i domnělé, když se mi chce zoufat nad nespravedlností všeho, slovy Komenského omnes, omnia, omnino (ten by asi koukal, při jaké příležitosti jsem toto jeho všechno, všem a veskrze použila😃), pak slyším odněkud z dálky, z dalekého dětství, ten nejmilejší hlas maminky a svou odpověď: Ano, mami, byla jsem.

Jenže, jenže... kolikrát to vůbec nefunguje. Jsem si u všeho, a ono jako kdybych "u toho" kolikrát jako ani nebyla... 

Otázky dvacáté prvé (vlastně už dvacáté druhé, holt neumím počítat :-) provokující:

1. Do jakých typů můžeme rozdělit člověka podle chuti žít? (Nápověda: skripta filosofie výchovy)

2. A co na to Vaše vzpomínky na dětství?

Do kopce 3

 Jen si tak trochu písknout, nebo si zazpívat, jen si tak trochu hvízdnout, a z ničeho si nic nedělat... chtělo by se říct. Děláme si kolikrát starosti i tam, kde se věci (možná) vyřeší samy sebou. Ale jsme prý svobodné bytosti, které rozhodují o svých vlastních životech. Jaké si to prý uděláme, takové to máme.

Nad naší zahradou dnes opět létala spousta vran - havranů - i se svým děsivým krákáním. Vypadalo to jako scéna z nějakého děsivého filmu. Ale jsou tady pravidelně takto každým rokem... už není ani proč a čemu se divit, patří sem, stejně jako sýček, který tam někde ve stromech zrovna teď úpěnlivě (a docela strašidelně) houká. Do krásného období adventu patří i tito zvláštní poslové smrti. Tak zvláštně je všechno propojeno, den a noc, život a smrt, světlo a tma, láska a její protipól...

Je noc, ale zase přijde den. Jak říkávala moje babička - ešče něbylo takej noci, aby po ni něpřišlo ráno. Jednou však k tomuto rčení v zamyšlení dodala: pokud něumřeš...

Tož tak... 😃

Otázky dvacáté první, zadumané:

1. Souhlasíte s tím, že jaký si to uděláme, takový to máme? 

2. Jak vnímáte svobodu Vy samotní?

3. Kteří z filosofů kladli důraz na to, že člověk je především svobodná bytost? (Vyberte si jednoho z nich). 

Do kopce 2

 Má duše spí. Čas ji zastavil. Jen si tak tiše bloumá životem a světem. Ztratila se v dálce. Vztahuji k ní ruce, ale nikde není. Není k nalezení...

Otázky dvacáté:

1. Podle starých Hebrejů je duše květinkou, zvaná nefeš. Jak toto pojetí chápete?

2. A co na to Rudolf Steiner? 

Páté zastavení - intermezzo

 Ráda a často, jak jste si patrně už asi všimli, pokládám otázky. Ptám se s oblibou sebe i druhých... a hledám odpovědi. Když už jsem vzpomněla toho Komenského, tak zrovinka on ve své Pansofii píše, že kdybychom se uměli dobře zeptat sedmiletého pacholete, odpovědělo by nám na všechny otázky filosofů.... I zkusila jsem to jednou a zeptala se pacholat ze třetí třídy, jak by odpověděly na dotaz, co je dobro a co je zlo.

I jedno pachole na dotaz po podstatě zla odpovědělo takto: Zlo je jako bílá mlha nebo černá tma. A proč to? Zeptala jsem se. I podívalo se na mne udiveně, to pachole, a odpovědělo: protože ani v bílé mlze ani ve tmě nevidíš světýlko... a očividně nechápalo, co na tom nechápu...

Tož tak nějak. Možná měl Komenský pravdu. Ale dost možná, že přírodovědec, fyzik, by to viděl jinak... (?)

Do kopce 1

 Třetí adventní neděle. Neděle radostná. Svátek všech Lucií, světlonošek :-) Dlužno říct, že jméno Lucie je v naší rodině tak nějak oblíbené. S mojí maminkou jeu nás těch Lucinek více než pět. Včetně mé dcery a snach.

Být nositelem světla a nositelem radosti. To už znamená stoupání do kopce. Toho životního. Jenže před takovou cestou je nutné si chvíli odpočinout. Dle Komenského však láska nevnímá námahu. tudíž ji nevnímá ani filosofie, založená na lásce. 

A když už jsme u Komenského, napadá mě jeden jeho krásný citát: "Pro koho světlo není světlem, pro toho ani rozum není rozumem, a ani Bůh nemluví, když mluví."

Otázky devatenácté, oduševnělé:

1. Znáte trojí pojetí světla podle Komenského? Pokud ano, vysvětlete.

2. A otázka, která mě občas trápí: co duše? Čím je, kde je, proč je? Je?

Čtvrté zastavení - intermezzo

 Léta mě trápí podivná otázka. A s těmi léty stoupá její naléhavost, ne že by klesala. Je to pořád dokola, dokolečka. Přichází to kdo ví odkud, usedá, chce být asi tady s námi, ten nezvaný host. Nemilý host. Nechtěný host. O koho jde?

Jde o prach. 

Setřu jej, někdy i namokro. Tam, kde padne, vyleštím. Denně pak beru do rukou tu úžasnou věc jménem koště, metla, smeták - jak chcete, a vymetám všechny kouty, nejen plochy. Ale je to jako perpetuum mobile. Nevím, proč lidé pořád nevěří v jeho možnost existence. Zkuste máchat koštětem, pořád je do čeho. Jen co jej vezmete do rukou, odněkud vždycky spadne něco, co lze zametat.

I zvědavý to člověk, pátrala jsem. Co je příčinou. A zjistila jsem. Nejen prach padající z nás samotných, nejen ze zvířátek, která máme, nejen z možného přítomného v domácnosti... s údivem sobě vlastním jsem zjistila, že nejvíce prachu a nečistot k nám prý padá z Vesmíru. Jde o vesmírný prach. Naplňuje mě to úctou, že něco z dalekých dálek, něco z nekonečna a z věčnosti, se takto prozaicky usadí na naší podlaze. Je to slastný, všeobjímající pocit. Dokazuje to, že jsme všichni jeden převeliký celek, propojený s Vesmírem. I naše podlaha má co do činění s dalekým nekonečným nedozírným prostorem.

Naplňuje mě to pocitem sounáležitosti všeho a všech. Slovy Komenského: omnes, omnia, omnino. Ale proč tomu tak, ta otázka mě trápit nepřestává...

Otázky osmnácté, čaro-dějnické: 

1. Co to znamená v naší filosofii prolétávat se na koštěti čarodějnic? (nápověda vizte přednášky, ve skriptech není)

A co na to F. Guattari a G. Deleuze? (nápověda: rovněž přednášky...)

A co na to Popelka? (nápověda: vizte vlastní úsudek :-)

Pozvolné putování 7

 Když tak stoupáme cestou vzhůru k těm Vánocům, pak nesmíme zapomenout také na jedno důležité - na úklid. 

Úklid? Ptá se mé zdivočelé srdce. Úklid? Ptají se mé znavené ruce. Úklid, k čemu to? - ptá se můj zmátožený rozum.

Jojo, je třeba uklidit.

V domě, na zahradě, ve své duši. Připravit se na velikááánský dárek. Dárek Lásky.

Uff, taková nabubřelá slova.

Ale tak či onak, nabubřele nenabubřele, ten dárek by měl přijít do svátečně čistého, uklizeného, voňavého. Bytu, zahrady, i srdce.

 V opačném případě možná ani nepřijde...

Pozvolné stoupání 6

Stoupáme, stoupáme. Je třeba si na chvíli odpočinout, nabrat dech. Třeba nějakým krátkým příběhem. Líbí se mi ten o starém indiánovi, který vyprávěl svému vnoučkovi příběh o veliké bitvě, která probíhá v nitru každého z nás. 

Je to bitva mezi dvěma vlky. Ten jeden vlk je zlý. Co to je být zlý, ptá se dítě. 

A odpověď? Hochu, být zlý, to znamená nosit v sobě vztek, žárlivost, závist, sobectví, namyšlenost, hrubost, nenávist, sebestřednost a falešnost. 

A ten druhý vlk? Ten druhý vlk je dobrý. Nosí v sobě lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, naději, empatii, štědrost, věrnost, soucit, důvěru a víru." 

Vnuk o tom chvílí přemýšlí a posléze se zeptá: „A který vlk vyhraje?"

A starý indián odpoví: „No přeci ten vyhraje, kterého pravidelně dennodenně krmíš..." 

Otázky sedmnácté, údivné :-) :

1. Kdo řekl, že dvě věci jej naplňují neskonalým údivem? A které dvě věci to byly?

2. Co Vás na tomto světě naplňuje neskonalým údivem? Které otázky Vám osobně tzv. nedávají spát (máte-li takové?)

Pozvolné stoupání 5

 Už se to opět vrátilo. 

Vždycky v předvánoční době mám pocit, že lidé jsou jiní. Takoví nějací svátečnější. Prostě vánoční.

Přiznám se, pro mne jsou Vánoce především svátky "vánočních" lidí. Když slyším o nějakém neštěstí, nějakém zpřetrhání pout, napadá mě, jak šťastní spolu možná byli o Vánocích, a že to najednou není. Je to pro mne symbol pospolitosti, symbol blízkosti, symbol vzájemného vztahu, symbol lásky mezi lidmi. Cítím to tak, a pak to i vidím v tvářích lidí a hledám - hledám ty lidi vánoční... Představuji si je u štědrovečerního stolu, spokojené, šťastné... protože jsou spolu.

Hmm. A možná tomu tak u mnoha lidí ani není. Nevím ale ani proč, ale věřím, věřím, že ano...

Už jsem se bála, že to letos ani nepřijde. Ten pocit. To zvláštní vidění světa. Vzhledem k těm všem okolnostem, že to bude letos po mnoha letech jiné. Ale ano. Po roce, i přesto, jaký tento rok byl, i přesto, co všechno nejen dobrého přinesl, se "to" vrátilo...

Děkuji.

P.S. Byli jsme dnes s manželem nakupovat dárky. V jednom momentě při nákupu pro vnoučata jsem si uvědomila, jaký dárek bych vlastně chtěla i já a v duchu si řekla, že to řeknu svým dětem, kteří se mě na to pořád ptají... Než jsme ale došli s dárky do auta, tak jsem na to zapomněla a ne a ne si vzpomenout, co že to asi bylo...

Otázky už šestnácté, to to letí.... dnes dějinně filosoficky zaměřené:

1. S pojetím dobra (a lásky) souvisí pojem dvojí naivita. V čem spočívá? (Neptala jsem se na to už náhodou?)

2. Jak vnímáte dobro? Podle čeho poznáte, že "něco" je dobré a naopak ne-dobré?

3. A jak rozpoznávání dobra a zla chápal Sokrates?

4. A co na to Aristoteles?

Pozvolné stoupání 4

Nelogická logika srdce.

Toho dětského. 

Toto téma je hodně choulostivé. Svým způsobem velice smutné. Dítě zcela kolikrát nelogicky pro nás dospělé miluje nebo potřebuje milovat oba své rodiče. I ty, kdož jej týrají, zanedbávají, chcete-li nemilují. Dítě zcela přirozeně i v těchto případech miluje, aniž by mělo důvod...

Vzhledem k minulému tématu mě napadá - je nenávist opakem lásky? Není, je pouze jejím nedostatkem, je to jiná forma lásky, jinými slovy: tam, kde nebyla "láska", proměnila se v tento stav mysli (duše, srdce)? R. Descartes hovořil o tom, že nelze nenávidět, protože s nenávistí zavrhujeme i to dobré, co je v člověku. A každý člověk je svým způsobem dobrý.... jinak by nebyl člověkem. Nic není pouze bílé ani pouze černé. Jsme takové pepito :-)

Stoupáme do kopečka a přitom jsme vstoupili na velice tenký led. I přesto, že to vím, vedu vás touto ne zcela bezpečnou cestou nad možnou propastí. Omlouvám se. 

Ne, není snadné putování. Ani svou myslí, ani v každodenním životě...

Otázky patnácté, láskyplně bolestné:

1. Jak vnímáte onu "logiku srdce" Vy samotní?

2. Souvisí logika srdce s prací smutku a vzpomínek?

3. A opatrně si dovolím velice osobní otázku, na kterou nemusíte odpovídat: A Vaše dětství? Souvisí s logikou srdce?

Pozvolné stoupání 3 - dodatek

Chtěla bych k tomuto tématu ještě připojit mou oblíbenou báseň Vladimíra Holana z básnické sbírky Bolest (1965)

Jde o báseň Miluj: 

Nerovnost země, a tedy i nerovnost lidí
jen na kolenou ucítíš.
Miluj však obě a věru jen tím spíš,
že není lásek, že je jen jedna láska,
tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž.

Pozvolné stoupání 3

Musím se tohoto dotknout. Ať chci nebo ne... Jde o pojetí B-love a D-love, hlavně tedy té lásky, která je chápána jako něčím podmíněná. Není dobré milovat podmíněně - jestliže budeš takový, taková, teprve pak tě budu mít rád, ráda. A my chceme lásku bez těchto podmínek. Opravdu tomu tak je?

Zvolila bych tady dvojí přístup, podmíněnou lásku zavrhující a podmíněnou lásku motivující, podporující. Ta první je podmínkou k lásce jako takové - a pokud podmínky nesplňuješ, nebudu tě mít ráda, nebudu milovat. Tato je zavrženíhodná, aplikovaná směrem k dítěti bych řekla, že dokonce trestná. Ale pak je tady ten "druhý" podmíněný přístup - mám tě ráda za všech okolností, ale budu ráda, pokud toto nebo tamto příště třeba neuděláš, pokud.... se budeš snažit být ještě lepší, než jsi teď... protože vždy je "co" vylepšovat.

Láska being, bez podmínek, ta nás k práci na sobě nevede. Jsem jaká jsem a takovou mě prostě miluješ. Není třeba na sobě nic měnit, není třeba růst, není třeba být motivován... Je to skvělé, krásné, šťastné, tak jako ta láska, která prostě je. 

Obojí lásky je v našem životě více než potřeba. Jsou si navzájem plnohodnotné, doplňující.

Howgh !

Souhlasíte se mnou?

Aha, aha, a teď jsem vám takřka prozradila odpověď na jednu ze svých otázek.. co teď?

Pozvolné stoupání 2

Uléhám do své postele u okna, odkud krásně vidím hvězdné nebe nad našimi stromy za zahradou. Vesmír, hvězdy, bezlisté větve stromů, vztahující se k noční obloze. Ticho a tma všude kolem. Ale ne tak zcela. V těch dalekých dálkách i v nás samotných prý přebývá a je...

Láska.

To pouhé slovo, které nijak nezachytíme, neuchopíme, nepochopíme. Neuvěřitelná síla, která hory přenáší. A nejen hory. Nebo - kdyby jen hory... Celý nekonečně nepochopitelný Vesmír.

Schoulím se do deky a ukryji se v bezpečí...

Otázky čtrnácté:

Nechci "lásku" nijak zprofanovat, je na to příliš posvátná, proto se příliš nezdržíme všetečnými otázkami...

1. Láska se dá podle E. Fromma vnímat jak mateřská nebo otcovská. On sám ji přirovnává k lásce B - being a D - dependent love, tedy k lásce nepodmíněné a podmíněné. Jak je to chápáno?

2. A otázka všetečná: je nutné se před láskou ukrývat?

Pozvolné stoupání 1

 Už stoupáme.

Neřekla jsem vám na začátku cesty, že půjdeme do kopce? Že naše putování není cestou po rovince?

Tak to se  moc omlouvám. Stoupáme, protože se dotýkáme tématu, naznačeném už v předminulých otázkách. Týkaly se dvou mytických, pohádkových postav - Rusalky a Malé mořské víly. Jejich příběhy jsou oba smutné, nekončící zcela šťastně... Jejich příběhy jsou o lásce. 

My nyní začínáme naším putováním stoupat vzhůru.... kde láska je příčinou...

Otázky třinácté, láskyplné:

1. Znáte rozdělení "typů" lásky podle M. Schelera? Prosím, rozepište.

2. Jaký je Váš nejoblíbenější citát o lásce? Pokud žádný takový nemáte, vymyslete prosím vlastní :-))

Třetí zastavení - intermezzo

 Tajemná noc. Ta mikulášská.

Jsem opět malou holčičkou a dávám před spaním spolu s mými sourozenci prázdný talíř se svým jménem na okenní parapet, vedoucí do zahrady. Je to zvláštní večer, kdy se ani nechce jít spát. 

Ráno pak na talířích nacházíme jablka, ořechy, pomeranče, arašídy, perníčky a další sladkosti. Mezi tím také pár kousků černého uhlí a bramboru. Proč to uhlí a brambora, mami? No zlobilas taky, ne?

Dnes sedím u počítače a už dávno vím, že Mikuláš není. A že ani Ježíšek, který teprve přijde a na kterého čekáme, že ani ten dárky nenosí. Je to jen jako dětská hra, iluze, krásná pohádka na dobro, štěstí, na lásku...

Sedím v tichu pokoje, jen počítač trošičku vrní, vše kolem a všichni doma už spí. I ptáčci na bidýlku... 

Najednou jsem vstala a dala na okenní parapet, na ten stejný okenní parapet mého dětství, prázdný talíř se svou jmenovkou.

Už není maminka, není tatínek, nic z toho, co bylo, už není... Ale tam z oblak se zrovna v této chvíli tiše snáší pan Mikuláš, a za chvíli přistane u našeho okénka, kouzelnou rukou vloží ty dávné sladkosti na můj talíř, před chvílí tam vložený...

A maminka s tatínkem tomu přihlížejí a těší se, až to ráno všechno najdu

zase najdu jako kdysi, tenkrát, dávno, kdy jsem byla holčičkou, jejich holčičkou

a možná i to uhlí s bramborou tam bude...

Již na cestě 7: Mikulášovo

 Mikuláš. 

Od dětství mám tento svátek velice ráda. 

Mám doposud v očích Mikuláše tenkrát z mého dětství v naší školce. Ještě dnes cítím atmosféru toho večera, té tzv. mikulášské besídky. Mikulášem byla naše paní ředitelka... Dostaly jsme všechny děti balíčky a pak se společně na památku všichni vyfotili. Vůni toho posvátného večera, vůni sněhu v naší ulici a maminčinu přítomnost si vybavuji i dnes. 

Jinak ale - k nám domů Mikuláš s čertem a s andělem nikdy nechodil. Zavinil to můj starší bratr, který se této trojice natolik vyděsil, že už to pak naši rodiče nikdy nezopakovali a nikdy už je k nám nepozvali. Jako děti jsme dávaly na okenní parapet talíře, a ráno 6. prosince se těšily, co nám v noci Mikuláš přinesl. Aplikovala jsem totéž také u našich dětí...

Dnes večer se nad Ostravou na obloze objevila červenalá záře. Viděli jste ji? Když už nemůže Mikuláš a spol. chodit kvůli covidu po domech jako obvykle, pak aspoň ten skutečný nebeský to vzal do svých rukou a pekl o sto šest, až celá obloha zčervenala.

Bylo to nádherné.

Otázka už dvanáctá, mikulášská: 

Jaký býval (je) ten Váš z dětství Mikuláš?

Již na cestě 6

Mít takový ten normální den. Takový ten den, kdy jsme, jak zpívá Václav Neckář v jedné ze svých písní: Mezi svými.

Ale - kdy jsme mezi svými?

Cesta ode mne k druhému vede mými vlastními hlubinami, řekl jednou jeden francouzský filosof. Jmenoval se Gabriel Marcel. Takže nejprve se ponořit do svých vlastních hlubin, a teprve pak až potkat toho druhého člověka. Ty naše své. Nebo jak to vlastně asi myslel?

Nikdy nedojdeme až k hranicím své duše, tak široké má určení, tvrdil již dávno před ním temný filosof Herakleitos. A k hranicím těch druhých dojít lze? Jde vůbec být "mezi svými"?

Tož pojďme... dalekouť tou cestou, marným voláním :-))

Otázky desátá,  jedenácté (chybička se vloudila) jednoduché, normálním dnem laděné:

1. Co nám nejvíce umožnuje být "mezi svými?"

2. Nápovědná otázka: Rusalka nebo malá mořská víla mezi svými byla?

Jsem moc zvědavá na vaše odpovědi :-)) Snad vás od dalšího putování příliš neodradí...

Již na cestě 5

Musím se hluboce zamyslet. Patrně dávám příliš lehounké otázky - vaše odpovědi jsou tak svěží, jasné, bezproblémové... Asi bych měla přitvrdit :-)

Protože věřte nebo ne, filosofie není procházka růžovým sadem. I růžový sad je plný trnů, které působí bolest. Někdy i krveprolití :-)) A my si tady jdeme zlehounka jako vánky naplněné vědomostmi, jen si vzlétáme a vesele se nadnášíme... jako by nic.

Ale nebojte, na naší cestě, v našem putování, začneme pomalu i stoupat. Snad se i zadýcháme (jak už vás znám, tak asi jen nepatrně...)

Otázky desáté, dotazníkově, opět osobně laděné:

1. Kým jste profesně? A kým byste být chtěli? Jaké byly Vaše dětské sny? Naplnily se?

2. A má s tím něco společného výchova? A pyramida potřeb A. Maslowa? 

3. A otázka taková divná: Může být vánek naplněn? :-)) a vědomostmi k tomu? Nadnášíte se i přesto, nebo právě proto, zvesela?

Za některé příliš osobně laděné otázky se moc omlouvám; pokud by měly způsobit bolest, nemusíte na ně odpovídat...

Druhé zastavení - intermezzo

 Jsem mýtus, utápím se ve snění svých krásných příběhů. Jsem rozumný živočich, naplněný logem; naslouchám a nabízím své porozumění světu. Jsem obraz Boha; neskutečně a s obrovskou důvěrou věřím v dobro a v lásku; ještě pořád, ještě stále neztrácím naději. A jsem myslící já, mechanicky se opakující, vznešená transcendence i hluboký pád, počítačový člověk i bytost křehká svými vzpomínkami....

Babičko, nejdeš spinkat? Zavolá náš malý vnouček. Už pojď!

A najednou vím: nejsem nic víc, nic míň, než tím, jak mě oslovil...

Již na cestě 4

 A vzhůru k výškám...

Opustíme vítr, baťůžky, botičky... a projděme k filosofické antropologii. Ta má s filosofií jako vědou mnohem více společného. Řekl by pozitivisticky zaměřený filosof. 

S filosofií jako vědou... (?) Uff. S filosofií jako matkou všech věd, jako zrození myšlenky, jako umění, jako mýtus, jako... vánek a botičky a baťůžky. Marná sláva.

Venku dneska krásně mrzlo. Možná opravdu přijdou Vánoce. Trošku mě sice mate ta předčasná výzdoba, která tak nějak smývá ono čekání, ale budiž. 

Ježíšku, go :-)

Otázky deváté, antropologicko-filosoficky zaměřené:

1. Jaká znáte pojetí člověka podle paradigmat?

2. O kterých paradigmatech hovoříme a podle koho je takto dělíme?

3. Které období, které pojetí člověka "si sedlo" na Vás samotné?

Již na cestě 3

 "Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud. Hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne. A tak jakou mám naději, Panovníku?... (Starý zákon, Žalm 39, 4-7))

Moje oblíbená charakteristika člověka. Pouhý vánek, větříček... a co hluku (a odpadu) nadělá, ten pouhý vánek. A že stojí pevně, to je jen zdání... Jsme jen přeludy. A přelud nezachytíte, neobejmete, nevlastníte, nemáte, neustále uniká... Je a není, není a je. Jen kolem provane.

Provaneme kolem sebe a pak zmizíme druhým i sobě. 

Otázky osmé, pohádkově přírodovědně větrné: 

1. Být jen pouhým vánkem. Znáte nějaké pohádky nebo říkánky, ve kterých vystupuje vítr? Jakou úlohu vítr v pohádkách většinou má?

2. Země, vzduch, oheň a voda. Proč v tomto výčtu vítr chybí?

3. A abych se zeptala na něco fakt filosofizujícího - proč je člověk chápán jen jako pouhý vánek? Souhlasíte s tímto výrokem?

Již na cestě 2

 Botičky.

Musím se usmívat. Kam se asi ztrácejí? 

Usmívat, protože plakat nad vší tou ztrátou nejde. Slovy básníka, každého dne se něco končí, něco překrásného se končí, každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná. Ale - jak nepromarnit tento čas nám daný? Své konce a své počátky?

Tak tedy na cestu bereme ještě i své baťůžky. Baťůžky z dětství. Někdo kufry, kabelky, tašky, krosny, malinké příruční kabelky ....jak se jim to jen říká? - psaníčka? Co v nich asi z dětství máme? Vzpomínky, zážitky, bolesti, svá traumata, své radosti, své slzičky i smích, svou úzkost a strachy. To vše si s sebou bereme na cestu. Někdy i ta příruční malá kabelka, i to psaníčko, bývá velice těžké... k neunesení. A je třeba mít někoho, kdo nám pomůže je nést, chceme-li jít dál...

No jo. Kdo tedy jsme? Bytosti obtěžkané baťůžky a obuté do botiček... na cestě.

Otázky sedmé, baťůžkové:

1. Opět velice osobní, k zamyšlení hlavně pro Vás samotné: co se skrývá ve Vašem baťůžku? :-))

2. Po velké radosti bývají starosti. Myslíte si, že toto rčení platí, že je pravdivé?

3. A jen tak pro uvolnění: uměli byste tu obtěžkanou bytůstku nakreslit? (Pokud ano, prosím nakreslete :-))

4. O kterém básníkovi a o kterou báseň v našem povídání jde?

Již na cestě 1

První adventní neděle. A první svíčka na adventním věci. A nevím jak u vás, ale u nás také první sníh. No sníh, takové bílé něco, co se po dopadu na zem mění v mokré vlezlé cosi. Ale i tak, atmosféra odpovídající tomuto dni. A v televizi běží Kameňák 3. A za dveřmi prosinec. A barborky, Mikuláš, Lucie a Vánoce. A.. a... a ...čekají nás samé hezké dny. Jen v duši tak trošku nedovoleno a smutno. 

Otázky šesté, adventně laděné: 

1. Kdo jsme? Kdo jste? 
2. Otázka možná až příliš osobní: Na co v životě čekáte? Čekáte-li vůbec na něco? 
3. A otázka reminiscentní, nejoblíbenější z loňského putování: Kam se ztrácejí naše botičky?

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ke komentáři k tomuto textu a k otázkám: Ano, dnešní první adventní svíčka, zvaná svíčka proroků, je svíčkou naděje, svíčkou očekávání. Proto už jsme na cestě, nejen na jejím počátku :-)) Už jdeme s nadějí, se zapálenou svící v nás samotných. Už nemáme jen botky samochodky, už jdeme po svých, ve svých botičkách...

K lepšímu uchopení otázky o botičkách vizte text z loňského roku:

A nejen na tlumok, ale také na boty, na boty nesmíme zapomenout.
Sbalím si na cestu své stařičké, ošoupané botky.
Vzpomínám, kdysi dávno - ach, dávno, dávno již tomu - smutně podotýkám s Boženou Němcovou,
v naší kůlně na zahradě, kde měl strejda svou dílnu, visely na zdi malé bílé dětské botičky.
To jsou tvoje, když jsi byla maličká, tvoje první botičky, - říkával někdy, když bafal z fajfky.
Takové malé bílé capajdy.
Vzal je čas, nebo nevím vlastně co, asi se už dávno rozpadly v prach.
Dnes vodívám svou vnučku do školky, a najednou, zrovna dneska, jsem tam u ní v šatní skříňce takové botičky viděla.
Co je to? zeptala jsem se.
A ta malá ani ne pětiletá střapulena mi odpověděla, no přeci moje botičky, když jsem byla maličká. Nechceš si je zkusit?
A pak rozvážně dodala: asi ne, už jsi stará, že, babičko.
Stará? Ne, nejsem stará, jen mi trošku jako tobě povyrostla nožička...

První zastavení - intermezzo

 Ztichl celý svět. Zahalil se do závoje tajemna. Tajemného příchodu.

Možná to ono přijde. Možná přijde to nepojmenovatelné, záhadné, nezachytitelné. To nevyslovitelné a vymykající se rozumu vezme na sebe podobu člověka. Podobu dítěte.

Lidé se zastaví, zpomalí, nadechnou. Budou v očekávání. V očekávání tajemného příchodu. Všechno se roztočí v tajemném circumambulantio. Hvězdné nebe nad námi a všechny možné i nemožné světy zpomalí svůj dech a tep. A pak se opět rozjedou naplno.

Je advent. Doba čekání. Doba čekání na příchod smyslu všeho. Na čí příchod? 

 Ano, víme. Jméno toho smyslu je láska.

Sedám si na koště čarodějnic, a prolétávám chaosem

a marně hledám odpověď, kdo jsme my lidé, 

kdo vlastně jsem

Na počátku 5

Život venkovních koček je zvláštní. Nikdy nevíte, jestli druhý den ještě budou. Aspoň u nás tomu tak je. 

Ráno vždy počítám, jestli doběhnou všechny čtyři, večer opět přepočítávám. A když jsou všechny, svět je v pořádku. Když nejsou, něco je jinak...

Někdy večer, když na ně zapomenu, drápou se do venkovních dveří a věší se na jejich okénko. Nebo skáčou ze stříšky s ohlušující ránou na náš okenní parapet. Co je to? Ptá se malý vnouček. Ale, jen kočička. A znovu prásk! prásk! Kočička? Zeptá se klouček, malý to vnouček. Asi ano, doufám, že na okenní parapet neskočil třeba slon. Protože i tak to někdy zní.

V kuchyni pod nohami proběhla myšička. I jdu pro ty dravce, aby s tím něco udělaly. Kočka si lehne, opře hlavičku o packy a dělá, že něco dělá. Ale výsledek je nulový. A když jí zpitomělá nevědoucí a nic netušící myšička proběhne kolem paciček, jen lenivě jednu z nich vztáhne směrem k ní a udiveně se na mne zakouká, co to jako má být. Ale když zavřu dveře, a nechám ji samotnou, je patrně náhle pánem situace ona, a i s myší se dere ven.

Nechtěla bych být myšičkou v prackách koček ani za nic. I když - někdy si tak v prackách světa i připadám. 

Tož takové to je. 

Myšička? Zeptá se vnouček. Ano. 

Kočička a myšička. 

Je dobře, že o tom, co dělají, nemá ještě tušení... napadne mě. Je občas dobré být dítětem.

Otázky páté, na skripta zaměřené: 

1. Jak chápete postmoderní svět a jeho symptomy circumambulantio a panem et circences?

2. Kdo řekl, že bloudíme dnes domem světa? Že jsme bezdomovci ve svých vlastních domovech? 

3. A proč to?

Na počátku 4

 Náš svět. Ten lidský... protože jsou světy různé...

Ten současný je prý postmoderní. Dle profesora Palouše žijeme ve světověku. Dle jiných autorů žijeme v informační společnosti s prvky udržitelného rozvoje.

Uff.

Žijeme s nebem hlavou, s nohama na zemi, s láskou. Co chtít více? Možná pořád sluníčko, pořád radost, pořád štěstí, pořád spokojenost, pořád zdraví. Ale tak nějak takto to ne vždy funguje. To slunce je kolikrát zakryto mraky, z nebe místo slunečních paprsků padají proudy deště, v srdci - v srdcích - je místo radosti smutek, stesk. Neveselo, truchlivo. Něco končí, něco začíná, a my žijeme v tomto kolotoči dnů, dokud se ten náš kolotoč nezastaví. Zvláštní to věc. 

Otázky č. 4.: mýtické, postmoderní, těžké: 

1. Co si myslíte o Prométheovi v souvislosti s postmoderním světem?

2. Co míníme sdělením, že děti jsou oběti boha Molocha?

3. Kterou starověkou báj máte od dětství nejraději? A proč? Souvisí báje a mýty s pojetím současného světa?

Na počátku 3

 Svět, ve kterém žijeme.

Tradiční, moderní, postmoderní.

Smutný, veselý, nebezpečný, relativní, bez jistot; plný bolesti a utrpení. Slzavé to údolí...

Plný nádhery a krásy. Krásy přírody, i té civilizační. Plný radosti. Avšak pamatujme na jedno staré přísloví: po každé radosti přichází starosti. Učili se to již děti ve škole Jana Vlastimíra Svobody v první polovině 19. století. Jinými slovy to říkal již sv. Augustin:  nešťastný touží po štěstí, šťastný se bojí, že o své štěstí přijde... nepokojná jsou naše srdce.

Nepokojný je tento svět. Ale nemůžeme vzít naději jiným. Nemůžeme vzít naději dětem. Ono se nám možná i na-děje být spokojeným a šťastným, a to v jakýchkoliv podmínkách. Aneb: člověk si zvykne i na šibenici. Tím se liší od ostatních živočichů. Mírou své adaptace...

Jaký je tento svět? Ne jaký si ho uděláš, takový ho máš. To ne. Ale je prostě a jednoduše "náš."

Nad naší zahradou létají hejna havranů. Všude je slyšet to jejich téměř zlověstné krá, krá, krá... Malé černé kotě seskočilo ze zídky a zmizelo v okrasných keřích naší zahrady. V kbelících s vodou pro koně je vidět námraza. Udivená magnolie vyrašila do světa s pupeny. Brzy umrznou..., prostě c´est la vie...

Otázky třetí, "našovní":-)

1. Jaký je svět, ve kterém žijeme?

2. Znáte nějaké "teorie" současného světa?

3. Pokud ano, pak: jaké, které, čí? 

4. A otázka navíc, jen tak: Víte, kdo řekl, že : svět je v tlapkách koček?

Na počátku 2

Obula jsem si botky samochodky, setřásla ze sebe prach každodennosti, nadechla se, utřela slzy beznaděje a dala se na pouť - za nadějí.

Uff.

Filosofie. Čím je? Kdy jsem se s ní setkala? S takovou tou paní v bílém, v průsvitném závoji, který mění barvy, paní, která se volně vznáší v oblacích a pak chvílemi prudce padá k zemi... A rozbíjí si o ní svá krásná ústa, plná moudrosti a lásky.

A my lidé, diváci (?), se ji snažíme zachytit, zachránit, uchopit, pofoukat bolístka? Nebo ji pozorujeme jen z dálky, jen s úšklebkem, co to jako má být...?

Filosofie. Údiv nad nesamozřejmostí samozřejmého. Láska k moudrosti, moudrost z lásky. Pohádka pro děti?

Obujme si botky samochodky, nebo naskočme na koště čarodějnic a vydejme se pěšky, krok za krokem, létajíce vzhůru a padajíce na zem

za nadějí...

Otázky druhé, vzdušně se vznášející:

1. Je filosofie vědou?

2. Je život vědou?

3. A co na to brouk Pytlík? (a vůbec všichni broučci?)

Na počátku - 1

 Na počátku.

Kolikrát jsme v životě na novém počátku, v nových začátcích? Někdy nám dny plynou tak docela stejně, beze změn, den za dnem. Bez nových počátků. A někdy jsou plné překotných událostí, že je ani zaznamenat do paměti přímo nejde...

Samozřejmé se prolíná s nesamozřejmým. A jen v některých chvílích nám náhle dojde, že ty samozřejmé věci, lidé, děje kolem nás vlastně vůbec samozřejmé nejsou. A o tomto (prý) je filosofie. O tom údivu - že jsme, že jste, že žijeme tady a teď, že... vše je tak, jak má být, ve své nesamozřejmosti samozřejmého. 

Buďte vítáni na naší samozřejmě nesamozřejmé cestě. Nazvala jsem jí cestou, putováním s nadějí. Protože naděje je tou, co umírá poslední?

Otázky první, počátkové: 

1. Jste na počátku s filosofií nebo jste se s ní už někdy setkali? A jaké to Vaše setkání bylo?

2. Čím je pro Vás samotné filosofie? Je podle Vás v dnešním světě potřebná?

Putování s nadějí 2020

 Podzim je opět tady. Podzim 2020.

A s ní - s každým putováním, s každým obdobím jak v životě, tak i v tom ročním, je uchována naděje.

Naděje na to, že bude... vše dobré, co bylo, co je, i v budoucnosti.

Je to naše životní pouť. 

Vítám vás všechny, snad nám naše společné putování, znamenající jen malý úsek života v současné době, bude příjemné.

Takže od zítřka 😊, vzhůru na cestu...

Už jen pro radost, zastavení 2

Záhady filosofie, aneb nezodpověditelné otázky.
V souvislosti s časem: podle M. Heideggera žijeme na špičce okamžiku. Jsme vpádem do celku jsoucího. Nejsme Bytím jako takovým.
Neexistuje přítomnost, je jen minulost a vlastně ani není budoucnost, ta se vždy přetavuje v minulost.
Být na špičce okamžiku znamená tam ani nebýt.
Takže jsme stále na nějaké špičce, mizející do minulosti. Ale neznamená to, že nejsme. I přesto prostě tak nějak jako jsoucno jsme. Jako spolu-bytí s ostatními v prostoru a v čase, který vlastně není.
Radost, láska, štěstí je vždy tím, co už bylo. A my se to jen marně snažíme zachytit. A proto pořád po tom tolik toužíme.
Proto láska, štěstí a vše s tím spojené mnohdy tolik bolí. Bylo, je a není. A přesto je.
I přesto, že špičku nezachytíte... Nejde zachytit čas.
Náš život je podle M. Heideggera ke své smrti předbíhající se. Vlastně jsme stále na počátku a zároveň na konci.
No rozumíte tomu?
Prý na tom nic až tak moc záhadného a nepochopitelného není :-)

Den čtyřicátý první - už jen pro radost nad záhadami filosofie, zastavení I.

Je takové smutné končit.
Mám to odmalička. Konce mi připadají smutné vždycky.
Konce čehokoliv.
Bývávalo mi dokonce smutno i z toho, když jsem dočetla nějakou knížku. Že skončila...
Kdysi na dovolené s rodinou u moře se mi najednou na pláži spustily slzy lítostí nad tím, že umřel Freud. To už tak asi u životopisných knih mami bývá, ne? Komentoval to jeden ze synů. A další dodal: Vždyť už to bylo dávno!
Slzám to bylo jedno.
Čas je vůbec podivná veličina. Filosofové tvrdí, že vlastně ani není.
Je to jedna ze záhad, kterou nepochopím. Tedy nejen nekonečnost Vesmíru :-)) Ale i čas je nepochopitelně tajemný a s Vesmírem spjatý v podobě věčnosti.
A proto se nedá zastavit.
Jak byste také chtěli zastavit to, co vlastně není?
Je jen trvání... přítomnost v nepřítomnosti...

Den čtyřicátý

Čtyřicet dní jsme na společné cestě.
Někteří z vás jsou tady se mnou denně po celou tuto dlouhou cestu. Moc vám za to děkuji a moc si toho vážím.
Ani ale sama nevím, jaká tato cesta měla být. Chtěla jsem - přála jsem si v hloubi duše - aby byla dobrou zprávou v dobách nelehkých. Nemám ale vůbec tušení, jestli se to podařilo. Přiznám se, že mi první dny, týdny a vlastně ani celý ten měsíc do smíchu vůbec nebylo. Možná jste to někteří poznali z textů - a tudíž nevím, zda ve chvílích, kdy vám osobně není zrovna nejlíp, můžete druhým předávat "dobré zprávy."
Co vím, je to, že mi budete chybět. Ale zároveň je mi zřejmé, že cesta už je dlouhá a v nejlepším se má končit a nemůžu toto putování přetáhnout, navíc, když máte spoustu jiných povinností do jiných předmětů.
Jak jsem slíbila - putujeme ke konci. Čtyřicet dní je prostě čtyřicet dní.
Děkuji za krásné obrázky čarodějnic :-))) Vnímám to jako dárek od vás, poutníků, na závěr cesty.
Slova nestačí, děkuji mooooc :-)))

Den třicátý devátý - mít to za sebou

Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři.
Pracujeme na zahrádce, a tak na ty hady dnes čekám... :-))
A na čarodějnice :-)))
Hmm.
Dočkávám se však jen našich zvířátek.
Naše stará kobylka si klidně zvědavě ňufne do kávy, kterou jsem nechala na provizorním zahradním stolečku v ohradě. A protože zřejmě neseznala, že by to bylo k pití, tak mi to kafe prostě otráveně nozdrami shodí na zem.
Kočka se plete mezi nohama a asistuje mi při plení mezi květinami. Prostě mi ten plevel pacičkami chytá a diví se, co že to jako dělám.
A ptáčci k tomu vesele cvrlikají.
Na světě je krásně, no neříkejte, že ne.
A naše stará vrba odpočívá. V noci z ní určitě vystupují víly, které v ní přes den odpočívají a tančí své měsíční tance...
mezi koňmi...
a čarodějnicemi

Otázky třicáté páté: 
Uměli byste nakreslit čarodějnici? Nebo něco jiného na některé z témat našeho putování? (Pokud ano, zkuste....) 
A otázka, která mě napadla při pohledu na jednu z fotografií vás poutníků: chtěli byste být ještě dětmi? Nebo jste rádi, že "to" už máte za sebou? :-)) 

Jen tak pro zlepšení nálady (XV.)

https://www.youtube.com/watch?v=Dz49SEqSkls

Den třicátý osmý - ach jo

Na naší zahradě žije spousta ptáků. Mimo jiné také hrdličky.
A k tomu naše kočky. Moc to nejde s těmi ptáčky dohromady.
Ale zatím to jakž takž prochází a jde. Myslím ten společný život, to společné nažívání.
Až na dnešní ráno.
Přichystám denní ranní dávku snídaně pro kočky, které se už vždycky vzpínají po dveřích a jejichž prosklenou částí vidím vždycky dvě hlavy, když už netrpělivě v očekávání visí na těch dveřích...
 A co nevidím?
Na schodech jednu z těch hrdliček, s ukousnutou hlavičkou...
Asi dárek...
A dvě poskakující kočky, vrhající se na masíčko z kočičí konzervy. Ne, že by sežraly tu hrdličku, když už ji zabily. Asi by to dalo hodně práce s její přípravou... A to prý zvířata nezabíjejí zbytečně, z kratochvíle, ale jen pro potravu, z hladu.
Ach jo.
Očividně kočky to mají jinak.
C´est la vie.


Otázky třicáté čtvrté, dneska zvláštní:
Napadlo mě, že vlastně nevím, jak  vy jednotliví poutníci vypadáte. Byl by pro Vás problém poslat mi Vaše foto? Se souhlasem, s povolením GDPR :-)) Ať i z pohledu vím, s kým putuji...
Chystám se totiž k ukončení této pouti, tohoto putování, a ráda bych už i s hodnocením a s uzavřením tohoto předmětu všem těm, kteří jste se mnou pravidelně kráčeli...
Budete to mít jako dárek k nastávajícímu dni všech čarodějnic :-))

Den třicátý sedmý - hvězdy nad hlavou

Hvězdy nad hlavou.
Vesmír nad hlavou.
Vesmír v nás samotných.
Věčnost a nekonečnost.
Miroslav Horníček kdysi řekl, že se už smířil s tím, že některé věci prostě nepochopí. Jako například nekonečnost Vesmíru.
Pro mě je nepochopitelné i to, že v tom nekonečném Vesmíru jsou i nekonečné hvězdy.
Ty a já jsme jedné krve, napsal o hvězdách (hvězdě) český filosof Emanuel Rádl.
Všichni jsme součástí všeho, i hvězd, i Vesmíru, i věčnosti a nekonečnosti.
Malý tvor, tvoreček, kterého zabíjí i tak malilinkatá věc, jakou je nějaký prťavý, běžným okem neviditelný virus.
I on je naší součástí, naší jedné krve.
Virus (viry a bakterie) kolem nás (a v nás) a hvězdy nad námi (a v nás).
Jak to kdysi řekl B. Pascal: Člověk je slávou i odpadem Vesmíru... Svou myslí může obsáhnout celý svět, i Vesmír, ale zabít ho může kapka vody.
A kdyby jen ta.
I přesto, tak nějak k sobě patříme...
A neustále hledíme do nekonečnosti a do věčnosti nad námi i v nás samotných.
Dalekým dálkám vstříc.


Otázky třicáté třetí:
Jsme s hvězdami jedné krve? Už jste někdy zažili ten zvláštní pocit sounáležitosti všeho a všech?
Víte, kdo a kde řekl, že: hrana zvoní tobě....? A jak tomu rozumíte?

Den třicátý šestý - úkol

To bylo ráno!!!
Přišla mi zoufalá SMS od syna. Pominu-li to oslovení (ty brďo:-), pak text zněl v tom smyslu, že vnuk dělá češtinu pro 5. ročník a on vůbec neví :-)))
Jejda.
Rodiče se učí doma se svými dětmi a teď snad mnozí pochopili, k čemu jim ty jejich znalosti ze školy jsou... a jak je podivné je nemít....
To jsem si myslela, dokud mi neposlal to zadání.
Ach ouvej.
Čeština je krásný jazyk.
Ale úkoly z ní jsou mnohdy hodně, hoooodně těžké...


Otázky třicáté druhé: 
Hmm. Škola bývávala super věc. I když zrovinka já patřila mezi ty, kdo do ní chodí nerady - nechápala jsem, proč tam musím. Od malilinkata jsem to chápala spíše jako omezování osobní svobody. Z oken třídy jsem viděla na náš dům a dvorek, kde byla maminka, kočky, pejsek, slepice, králíci, ovečky ve chlívku a na pastvě a vlaštovky na drátě a vůbec.... ostatní lidé a zvířátka, jen já tam nemohla být s nimi...
Takže má dnešní otázka: Chodili jste rádi do školy? A jak na ta raná školní léta vzpomínáte Vy?

Den třicátý pátý - jako stroje?

Lidé tak nějak od starověku věřili, že zvířata duši mají.
Změnil to až názor jednoho velikého filosofa v 17. století.
Nebyl to nikdo jiný, než můj oblíbený René Descartes, který prohlásil, že zvířata žádnou duši nemají, že jsou jen jako stroje. A jejich nářek, pláč, to je jen jako kdybyste šlapali do pedálů varhan... nic více.
Další můj oblíbenec, J. A. Komenský, to viděl poněkud jinak. Poznání je světlo. A také zvířetem toto světlo prochází, ale na rozdíl od člověka se v něm nezachytí, neukotví, jen jím projde a zase zmizí.
Líbí se mi tento názor. Hodně toho vysvětluje.
A možná se to světlo v tom zvířeti někdy i zachytí...
Kdo ví.

Otázky přetrvávají z minulého dne :-)))
Jen začínám mít pocit, že po přečtení všech Vašich zážitků se zvířátky se ze mě stane faktický, zapřisáhlý vegetarián...

Den třicátý čtvrtý - definitivum?

Zvířata.
Takoví ti věrní a věční průvodci našimi životy.
Vždycky se bojím nějaké mít, protože obyčejně (a doposud tomu tak vždycky bylo) umře dříve než já.
A to znamená velikou bolest. Ztrátu.
Až mě jednou napadlo, že pokud odejde zvířátko, je to o to bolestivější, že shledání někde někdy není až tak jisté. Že kdo ví, jestli na věčnosti budou...(?)
Nebo je to až tak definitivní?
Všechno je definitivní?

Už víte, proč je lepší létat chaosem na koštěti čarodějnic? :-))

Otázky třicáté první:
Najděte ve skriptech "povídání" o zvířatech a napište, které je Vám osobně nejbližší...
Zvířata prý nemyslí a nevnímají svět tak jako my lidé a nemají duši. Máte nějaké vlastní zkušenosti s milovaným zvířátkem, které téměř svědčí o něčem jiném?

Jen tak pro zlepšení nálady (XIX.)

Být tak znovu dítětem
malou holčičkou
a hrát si s panenkami

Na našem dvorku
skákat přes švihadlo
snít o dalekých krajích

a s vlaštovkami na drátě
si nahlas povídat

vrátí se někdy
co měl člověk kdysi dávno (?)
ještě včera
tolik rád?

Den třicátý třetí - co dospělí netuší

Pojetí dítěte.
Moje oblíbené, nejoblíbenější téma.
Je to jak s láskou, jako se životem. Jako s lidmi.
Čím více o nich vím, tím, zdá se, vím méně.
Naplňují mě údivem.
Má vlastní zkušenost jako kdyby už ani nebyla zkušeností.
Pamatuji si ale zcela jasně na to, jak jsem se těšila, až budu dospělá. To zázračné až mi bude.... tolik a tolik... a už aby to bylo...
A ještě jednu vzpomínku mám dokonale vrytou v paměti. Pamatuji si ty pocity úzkosti a strachu z prázdna a ze smrti.
A to je prý dětství naplněné jen bezstarostností a štěstím.
Uff.
Dítě prožívá ve svém dětství více, mnohem více,
než dospělí tuší a vědí...


Otázky třicáté:
Které z pojetí dítěte je Vám osobně nejbližší? (Nápověda ve skriptech)

Den třicátý druhý - rekapitulace?

Pokusím se o rekapitulaci našeho putování a otázek.
Dotkli jsme se: pojetí filosofie, pojetí světa (moderní x postmoderní), pojetí člověka, pojetí lásky, pojetí dobra a zla, pojetí duše. Od každého trošku.
Zbývá nám - zbývá nám ona "kostka", o které jsem psala v jednom zastavení.
Tou "kostkou", chcete-li "jádrem" filosofie výchovy je
no hádejte?
Pojetí dítěte.
Jestli jste si povšimli, toto jsme prozatím vynechali.
Nabírám dech pod a před vysokým kopcem... našeho putování


Otázky dvacáté deváté: 
Dokázali byste sami pro sebe (a vlastně i pro mě) shrnout nejdůležitější myšlenky, které nám - vám - prozatím z filosofie výchovy utkvěly v paměti? Jinými slovy: co si prozatím z filosofie výchovy do života odnesete? (Pokud vůbec něco....)

Den třicátý první - jak o duši

Napadlo mě - téma může být nejen "o" duši, ale také v jiném slova smyslu.
Žít život jak "o" duši.
Nevím jak Vy, ale já teď tak nějak žiju.
Vzhledem k tomu neplánovanému volnu, které volno ve své podstatě vůbec není, žiju jak "o" dušu.
Je ráno, je poledne, Bože, už je zase večer!!!
A práce jako kdyby rostla pod rukama a neubývala.
A požadavky se zvyšují. Furt někdo něco chce... :-))
Vůbec nechápu, jak jsem stíhala, když jsem ještě stíhala.
Podivný to svět.


Otázky třicáté první: aneb otázky dvacáté osmé (jsem holt popleta poplantaná :-)) 
Jak jste na tom Vy? Stíháte?
(Neberte tento dotaz prosím jako provokaci... :-))
Stíhá Vaše tělo, duše i duch? A když už jsme u toho, jaký je rozdíl mezi duší a duchem?
A kde a jak vnímáme věci a život kolem nás? Ve své duši, ve svém srdci nebo ve svém nitru? (Mám v tom někdy chaos...) 

Den třicátý - o duši

Líbí se mi ta představa duše jako oživujícího principu, vycházející z našeho těla při posledním výdechu v okamžiku smrti.
Líbí se mi ta představa duše jako osobního átmanu, který je součástí veškerého brahma, kde átman je brahma v nás.
Líbí se mi ta představa světového ducha, kdy my jako jedinci jsme pouze, ale přesto důležitou, nezbytnou součástí - toho celého světového ducha.
Kdy jsme všichni v podstatě jedno společné.¨
Sice to moc nechápu (prakticky), ale teoreticky se mi to líbí. Být součástí všeho a přitom sama sebou.
Současný svět to tak nějak i ukazuje.
Najednou jsme všichni tak nějak spolu. Globálně.
Jak málo stačilo :-(((

Otázky dvacáté sedmé: 
Které pojetí duše se Vám osobně nejvíce zamlouvá? Řecké, hebrejské, slovanské?
A co na to G. W. F. Hegel?

Jen tak pro zlepšení nálady? (XIII.)

Má duše je jak balónek
poletujíce ve vánku
sem a tam
jéé, já se mám

Má duše je jak kámen
hraniční
mezi mnou a tebou
jako vítr

nechytím ji
i tak
ruce mě z ní zebou

Den dvacátý devátý

Duše.
To něco, co patrně je.
Dušička maličká, veliká, otevřená, zavřená, stísněná, ustrašená, statečná, odvážná, upřímná, milující...
Prostě duše.
Cosi tam ve mně, co asi mám (e) a co prý přetrvá.
Duši láska sluší...


Otázky dvacáté šesté v den dvacátý devátý: 
Co Vy a Vaše duše?
Jaká pojetí duše znáte? 

Den dvacátý osmý - povzdech?

To bývávala rána!
U vchodu do domku se od rána téměř nezavřely dveře.
Koledníků bylo více, než byste na prstech obou rukou spočítali.
Doslova "táhli" naší ulicí... a my s kamarádkou jsme počítaly, kdo jich měl za to dopoledne více, protože to byla otázka prestiže a oblíbenosti. U koho? No přece u kluků.
To byly časy...
Jak psala Božena Němcová v úvodu své Babičky: Dávno, dávno již tomu ....

Den dvacátý sedmý - svátečně nedělní

Nedělní ráno, nedělní dopoledne. To po Veliké noci.
Zdravím vás všechny poutníky.
Homo viator i homo adoremus :-))

Velikonoční beránek už odpočívá nazdobený na stole.
Ale v oknech jídelny máme ještě vánoční záclonku :-)
Však baňky jako vajíčka, ne?
Vždyť přece hodně záleží na výzdobě. Vajíčka, zajíčci, beránci, mazance, plecovníky...
Nazdobený keř, zvaný zlatý déšť.
Nazdobené srdce.
Nazdobená duše.
Nazdobený velikonoční svět.
Nad naší zahradou proletěl čáp.

K obědu bude moravské uzené s knedlíkem a se zelím.
Nechci se opakovat, ale na světě je krásně.

Den dvacátý šestý - bílo

Bílá sobota.
Vejděte na zahradu, některé stromy již naplno kvetou.
Je "bílo."
Zima - ticho, chlad a smrt je pryč. Život zvítězil.
A děje se tak od věků do věků. Po klidu, zdánlivé smrti, přichází život.
A tyto svátky poukazují na totéž - smrt je jen zdánlivá...

V korunách stromů zpívají ptáci, je jaro, a některé stromy jsou již obsypány bílými květy. 
I v našich srdcích by mohlo být obdobně: krásně, zpěvavě, radostně bílo...

Jen tak pro zlepšení nálady (XII.)

Den dvacátý pátý - velkopáteční

Velký pátek. A už dvacáté páté zastavení.
Obyčejně končívám naše putování s dosažením tohoto dne.
Tentokrát se mi však zdá, že jsme jakoby na začátku. Na začátku skutečně filosofických otázek :-))
Však samotná filosofie ve své podstatě je neustálým návratem k počátkům.
To umění divit se a klást otázky tyto počátky a návrat k nim předpokládá.

Také dnešní velkopáteční den je počátkem. Končí sice smrtí, ale vyústí v nesmrtelnost, v popření smrti jako takové.
Počátek nového života, ale je nutné projít "údolím smrti."

Ach jo.

Dvacáté páté otázky: 
Nechcete si přes velikonoční svátky od otázek trošku odpočinout? Užívejte si krásných dnů....
Jen: které otázky byly prozatím pro vás nejsložitější a na které se vám odpovídalo nejlépe?

Den dvacátý čtvrtý - zelený čtvrtek

Zelený čtvrtek.
Nastávají dny Velikonoc.
Poprvé v našich životech asi jiné, než kdykoliv předtím.
Ono všechno může být jednou - všechno je jednou - prostě a jednoduše jiné.
Aspoň pro nás, pro lidi.
Jinakost. Jiné až na kost.
Stromy kvetou, květinky taky. Prozatím. Některé věci jsou pořád stejné. Aspoň zdánlivě. I když ani příroda není neměnná. Jen se tak možná (prozatím) tváří.


Otázky dvacáté čtvrté:
Dnes otázky s filosofií zdánlivě nesouvisející:
Jaké tradice spojené se zeleným čtvrtkem znáte? a které se Vám nejvíce líbí?
A jak jste toto někdy (pokud vůbec) prožívali v době svého dětství? Jaké bejvávaly Vaše Velikonoce?

Den dvacátý třetí - nemračit se

Škaredá středa.
Nemáme se v tento den, ve kterém Jidáš zradil za 30 stříbrných, na nikoho mračit. Protože pak se budeme mračit na všechny kolem sebe po celý další rok.
Jidáš zradil do nejvyšších možných lidských a Božích sfér.
Hmm.
Každá, i ta nejmenší naše zrada druhého člověka, jde v jeho stopách....

A přitom by stačilo tak málo. Nedělej druhému, co nechceš, aby on dělal tobě. Jak by bylo krásně v našich vztazích, kdybychom se tímto řídili.
A nemračili se :-)


Otázky dvacáté třetí: 
Nečiň druhému... znáte autora, autory těchto myšlenek?
Čí hvězdné nebe nutilo k neskonalému údivu?

Nápověda: hvězdné nebe nad hlavou z místa, kde dotyčný filosof žil (schválně jsme tam, když to ještě šlo, jeli, abychom toto viděli):

Kam jsme to jeli? Ve kterém městě nad hlavou byly vidět tyto hvězdy?

Den dvacátý druhý - vlk

Dnes použiji pohádku - příběh, který jsem dostala jako odpověď na mou otázku v minulém putování v předvánočním čase roku 2019 (jako kdyby to bylo před mnoha lety...) a včera od jedné z vás. Je to tak krásný příběh, že se o něj musím podělit.
Tak tady:

"Jednou vyprávěl indián svému vnukovi o velké bitvě, která probíhá v nitru každého člověka.

Řekl mu: „Chlapče, ta bitva v každém z nás je bitvou mezi dvěma vlky. Jeden je zlý. Je to vztek, žárlivost, závist, smutek, sobectví, namyšlenost, hrubost, nenávist, sebestřednost a falešnost. Ten druhý je dobrý. Je to láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, naděje, empatie, štědrost, věrnost, soucit, důvěra a víra.“ Vnuk o tom chvíli přemýšlel a potom se zeptal: „A který vlk vyhraje?“

Starý indián odpověděl: „Ten, kterého pravidelně dennodenně krmíš...“ 

Otázky dvacáté druhé: Setkali jste se někdy s pojmem Luciferův efekt? A co na to pan P. Zimbardo? (ve skriptech nápověda není, omlouvám se...)

Jen tak pro zlepšení nálady (XI).

Hala, halalí
usmějem se potají
hala halala
jako za mlada

Hajá hajinká
nemoc malinká
halilinkatá
zavřem jí vrata

Hala halalila
zase bude krásně,
prima

kluci i holčičky
držme si pěstičky

Den dvacátý první - příčiny

Už dvacet jedna dní!? To jsou celkově tři týdny. Už tři týdny jsme tady spolu.
Utíká to, že ano?
Co to ale znamená, to "být spolu"?
Navíc, když prý není dobře člověku samotnému...
A co znamená to "není dobře"?
Achich, achich jo.

A máme tzv. velikonoční týden. Pondělí po Květné neděli. Dav lidí, který provolával slávu, už za několik dní volal ukřižuj.
Odkud se v těch lidech náhle vzalo tolik zlého?
Člověk nepochopí...
Člověk prý nepochopí zlo,
ani to zlo, které je v něm samotném....


Otázky dvacáté první: 
Pierre Teilhard de Chardin sepsal svou teorii o příčinách zlého. Znáte? Které příčiny to podle něj jsou?
A co s tím my v našich životech?

Den dvacátý - naivita

Člověk je dobrý. Prostě všichni jsme takzvaně dobráci od kosti.
A zlo je pouhý nedostatek toho dobrého.
Učím - přednáším to takto - už poměrně dlouho.
A nejsem sama. Tento předpoklad toho dobrého v člověku jako jeho nejpodstatnější vlastnosti se v podstatě line od starých čínských filosofů až po současnost.
Hmm.
Jste až tak naivní nebo tomu opravdu věříte? Zeptal se mě jednou jeden student, který toto tvrzení tak nějak nevydržel. Nežijete tady? V této době? A mezi těmito lidmi? Vy si fakt myslíte, že věřit v dobro lidí není naivní?
Asi ano. Možná.
Už ani nevím, co jsem tenkrát odpověděla.
Ale na příští přednášku jsem přišla vítězoslavně. Znala jsem totiž odpověď :-))

Otázka dvacátá:
Co znamená pojem dvojí naivita a kdo je jeho autorem?
A znáte nějaké argumenty - kdo např. tvrdil, že člověk je dobrý - i z hlediska dějin filosofie? (Když už se to jako line celou historií filosofie...?)

Den devatenáctý - na čem záleží

Na čem v životě záleží? Teda, pokud bychom chtěli být ve svých rodinách spokojení a šťastní?
Vzpomínám na pana profesora Zdeňka Matějčka. Na tuto otázku, která zazněla při jedné z jeho přednášek, odpověděl bez rozmýšlení: Dobře se zamilovat.
A hned k tomu dodal: Což až tak rozumem neovlivníme.
Jak už víme i z výroku B. Pascala, a nakonec nejen jeho.
Pokud chceme mít šťastné a pohodové manželství a rodinu, je třeba, aby ten, koho milujeme, stál za to. Nejen pro nás, ale především i pro naše děti. Aby měli proč ho milovat, uctívat...
Když si tedy "vybíráme" budoucího rodiče našich dětí, měli bychom myslet na toto. Jaký to je - bude - člověk pro naše budoucí dítě, děti.
I o tomto je logika srdce.
Naprosto nelogická.
Protože srdce má své důvody...

Otázky devatenácté:
Na co byste se rádi zeptali vy mne?

Den devatenáctý - vláček

Jede vláček motoráček,
kolik vozů asi má?
Čína, Itálie, svět,
USA,
zatáčky už nevybírá.

Jede vláček motoráček,
jede, jede do zatáček.
Hú a hú a hú
vláček svět je tu.

Bortí se a padá,
zatáčky nezvládá,
hú a hú a hú,
i tak jede dál
tradá, tradá
dá

K putování malé intermezzo

Nejste už, milí poutníci, drobet unavení a znavení? Tím vším, tou podivnou dobou, i těmi neustálými otázkami, které v podstatě neberou konce?
Je to náročné, ano. Chápu a vím.
Těžko se jde v této podivné, nejisté, ne zrovna dobré době. Prosím, netrapte se tím, když nestačíte odpovídat. Nemějte pocit, že něco zanedbáváte. Nebojte se, že to bude mít vliv na ukončení tohoto předmětu. Jsou důležitější věci. Toto putování je maximálně dobrovolné.
Ach jo.
A ani mi se nejde přetvařovat, že by bylo nějak vesele či veseleji. Omlouvám se za to.
A ani se mi nechce nijak moc přemýšlet o tom, co dobrého jiného může toto období přinést. Tak nějak se mi to příčí, pokud umírají lidé. Nějak to nejde.
I když ano, bude zase líp, to určitě bude. (Možná. Ale asi ne až tak pro všechny).
Ale i přesto prosím hlavy vzhůru.

Uff. Tak nějak se i některá slova velikých filosofů začínají vnímat jinak.
Třeba opět Komenský a jeho závěr z Labyrintu světa a z ráje srdce: Stůj v losu svém až do skonání svého a cokoliv ti připravil, přijímej s radostí.
Docela hrůza.
Ale zrovinka on patrně věděl, o čem mluví...

Jen tak pro zlepšení nálady (X.)

Padá, padá únava,
z otázek
vyřčených i nevyřčených
z obav i z čekání
na vyčerpání
před stoupáním

I tak - dobře je ještě na světě,
mami

Den osmnáctý - nelogická logika

Těším se vždycky na toto téma.
Na nelogickou logiku srdce.
Už Blaise Pascal prohlásil, že: srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec nic neví. A že to poznáváme z tisícerých věcí.
Ale dětské srdce to má úplně jinak. Nepotřebuje k tomu těch "tisícero věcí." Zcela nelogickou logikou svého srdce miluje oba své rodiče. Potřebuje je milovat.
Tato logika je pro dítě nezpochybnitelá. Miluje touto ne-logikou i ty, které byste logicky nemilovali. Miluje i ty, kteří mu ubližují, likvidují, ničí, kteří se k němu chovají nehezky, nedobře, zle.
Neptá se proč ano a proč ne, prostě miluje.
A ááno, vím, je to hodně kontroverzní a diskutabilní.
Jde milovat domácího násilníka? Agresora?
Pro dospělého logicky ne. Ne tak pro dítě.
A co nenávisit? Možná namítnete.
Ta je jen jinou podobou lásky.... Kdyby dítě - člověk - my - kdybychom nemilovali, nemuseli bychom ani nenávidět.
Ale tam, kde nepřijde láska, která být má, může přijít tento její "protiklad", ale pouze jako jiná obměna lásky...
Ale někdy se dostaví i  osvobozující lhostejnost.
Je to prostě složité....


Otázky osmnácté: 
Odi et amo... ano?
Pěkně o tomto hovoří  (o odi et amo) také J. A. Komenský ve své Dílně citů... víte jak? (nápověda na tomto blogu...)

Den sedmnáctý - žal a radost

Takže něco pozitivnějšího?

Marcel Pagnol tvrdí ve svém krásném románu, vzpomínce na dětství v Provence, česky vyšlo pod názvem Jak voní tymián, že život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutelnými žaly. Že však není třeba říkat to dětem.

Tak se mi to líbilo, - ten román i ten výrok, že jsem si to přepsala na kus papíru a pověsila na ledničku, ať to pořád vidím...

A v mých úvahách jsem najednou - najednou!!! pochopila, že ač krásně řečeno, pravda to není.

Život je několik radostí, které žádné, žádné žaly, smutky, trápení, z tohoto našeho života nikdy, nikdy nevymažou! Protože nemají tu sílu!

Každá prožitá radost se stává dokonce tím, co nás před přemožitelnými žaly chrání: radost je štítem proti úzkosti. I té budoucí...

Otázky sedmnácté: 

Můj výrok potvrzuje např. dílo B. Němcové Babička. Proč a čím?

Co je resilience a jak působí (a to nejen v dětství?)?

A co na to F. M. Dostojevský? (doufám, že je ve skriptech nápověda...) 

Den šestnáctý - nesamozřejmost

Omlouvám se. Vždycky se snažím putování protknout tak trochu i humorem, i humornými otázkami, ale humor mi tentokrát tak nějak nejde. Nejde mi zpod ruky směrem do klávesnic, či jak bych to řekla...
A humor je prý tolik zapotřebí....
Stejně jako práce. Která v těchto dnech jde doslova jak psovi pastva.
Takže vůbec nevím, jestli toto putování plní vůbec nějak svou funkci.
Ale nezlomím to přes koleno. Navíc, když se ukazuje, že celá ta filosofie je tak strašlivě pravdivá.
Nesamozřejmost samozřejmého.

A k tomu všemu nám dnes ráno umřel kanárek. Prostě jen tak, z ničeho nic. Každé ráno mě při příchodu vítal, dnes jen ležel na dně klece, bezhybně schoulený v koutečku.
Nevím, proč kanárci umírají.
A nejen oni.

Otázky šestnácté:
Kdo řekl, že je člověk ens amans a co tím bylo myšleno?

Jen tak pro zlepšení nálady (IX.)

Půlnoc.
Hodina duchů...
Procházejí se pokojem jako stíny.
Šeptají, neboj se, neboj,
náš svět duchů
nebude jiný.

Raději se schoulím do peřiny.
Nebojím se. I bez duchů
možná bude svět
zase normální, krásný,
i když možná jiný....

Den patnáctý: kostka

Den patnáctý a den poslední tohoto letošního březnového.
Čas strašně, strašidelně letí.
Nedávno byly Vánoce.
Nedávno bylo to všechno, co bylo.
Ve vnímání lásky to je také tak - celý život údajně (tvrdím to aspoň já) hledáme tu lásku, kterou jsme kdysi dávno byli i my samotní.
Dítě je láska. Člověk, přicházející do tohoto světa, je láska. Ale protože tento život, tento svět není a ani nemůže být dokonalý, a všichni v sobě máme zárodky toho nedokonalého, tak se to potom všechno nějak zvrtne... a nastává čas výchovy :-))
A tak celý život hledáme tu lásku, která nám ani nemusela být dávána, ale kterou jsme my samotní prostě a jednoduše byli.
V okamžiku smrti ji opět najdeme (?)
Hmm. Moje vlastní filosofie v kostce.
Nebo v kouli?

Otázky patnácté: 
Jaká je nebo jaké jsou ty vaše kostky? :-))
Souhlasíte s tou mou?
A chcete další zapeklitou otázku s (marným i nemarným) hledáním autora? :-)😇 Tak tady je: "Svět jest kolo, jež se točí, prudce chvěje, hlučí, zvučí. Kdo mu v centrum neusedne, zamotá se a vypadne..."

Jen tak pro zlepšení nálady (VIII.)

Polámal se mraveneček 
(Josef Kožíšek)

Polámal se mraveneček,
ví to celá obora,
o půlnoci zavolali
mravenčího doktora.

Doktor klepe na srdíčko,
potom píše recepis,
třikrát denně prášek cukru,
bude chlapík jako rys.

Dali prášku podle rady,
mraveneček stůně dál,
celý den byl jako v ohni,
celou noc jim proplakal.

Čtyři stáli u postýlky,
pátý těšil neplakej,
pofoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej.

Pofoukal mu na bolístku,
pohladil ho po čele,
hop a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele.


P.S.   Omlouvám se, asi to pro zlepšení nálady moc není v době, kdy je potřeba mít roušky..., tedy pofoukat, ani pohladit nelze a navíc nemáme zatím ani ten "prášek."

Nemám tu říkanku raději odstranit? :-(((

Den čtrnáctý - mraveniště

Dlužím vám všem odpověď a vysvětlení ze včerejška. Let čarodějnice a chaos jste v mých skriptech nenašli - omlouvám se těm, kdož jste marně hledali.
G. Deleuze a F. Guattari toto píšou ve své publikaci Co je filosofie, která u nás vyšla v Oikumené v roce 2001. Tam na straně 41 se dočteme, že:        "V rovině imanence směřujeme za obraz a vracíme se odtud s červenýma očima, i když jsou to jen oči ducha... Myslet znamená vždy sledovat let čarodějnice..."
Koště jsem už přidala já - na něčem přece ta čarodějnice letět přece musí:-))
A rovina imanence a chaos? Oba filosofové o tom píšou ve své publikaci. To, co o světě víme, je jen naše rovina poznání (rovina imanence). To, co nevíme, je tím "chaosem", ale ne neuspořádaným, je to tzv entropie...
Představme si, že náš svět je jedno veliké, uspořádané mraveniště... To mraveniště si lebedí a žije někde třeba pod Eiffelovkou. Co ví takový mraveneček o Eiffelově věži? O Francii? O Evropě? O světě? Je to pro něj jeden veliký, nepoznaný a hlavně pro něj nepoznatelný chaos.
Tak jsme na tom i my. Naše vědění, poznání, je jen malá imanentní rovinka, protínající nekonečný a nepoznatelný chaos - tedy tajemství, svět, který je nad tím naším lidským mraveništěm...


Otázky čtrnácté: 
Kdo řekl, že naše poznání je pouze omylem dneška? Znáte nějaké jiné podobné výroky? (Opět - ve skriptech tuším nenajdete, nebo když, tak jen náznakem...)

Jen tak pro zlepšení filosofické nálady (VII.)???

Sedám si na koště
a letím!!!!
Nad světem,
nad lesy.
Prolétám temnotou
nad horami
koště se zmítá
padám k zemi

chvěji se
ptám se
ztratila ses, Lásko?
kde jsi

https://www.youtube.com/watch?v=zqejK0j66xw

Den třináctý: průlet chaosem

Chtěla bych pochopit. Znát jednou odpověď na otázku proč.
Ne konkrétně, ale tak nějak celkově.
Sednout si na to pomyslné koště čarodějnic, jak říkal G. Deleuze a F. Guattari, a proletět se na tom koštěti veškerým myšlením, chaosem. Tedy vším poznáním. Chápat, vidět, vnímat... a pak přiletět zpět se zarudlýma očima.
Možná se to teď světu, nám všem děje.
Myslíme.
Ptáme se.
A celkově v tom (aspoň někteří určitě) máme chaos.


Otázky třinácté, nedělní, odpočinkové:
Líbí se Vám představa, že myšlení spočívá v průletu chaosem na koštěti čarodějnic?
(Fakt jsem na některé Vaše odpovědi zvědavá :-)) Let čarodějnic není ve skriptech, na to jsem přišla až později :-))

Den dvanáctý: ticho

Láska je ticho.
Ticho před bouří.
Vzpomínám na svého starého strýce kdysi v mém dětství a na jeho ženu, která trpěla Alzheimerem.
Neopustil ji. Nechtěl ji dát do LDN-ky. Naopak - pečoval o ni, česal ji, krmil ji - to už v těch nejtěžších, posledních týdnech a dnech. I přesto, že ona ho nepoznávala a křičela na něj, co je to za chlapa. Zůstal s ní. Do té poslední chvíle.
A pak, že prý láska mezi lidmi není.
Láska je.
I kdyby byla již jen pouhým zvykem, i kdyby byla jen léty danou povinností.
I zvyk, i povinnost je láska.

Otázky dvanácté: 
Znáte nějaký vlastní příklad being a dependent love?
Proč jsou si obě rovné, stejně důležité?
A co na to Erich Fromm?

Jen tak pro zlepšení nálady (VI.)

Šla jsem naprosto ztichlou ulicí.
Nikde nikdo.
Utichly obchody, kina, veškeré prodejny, kavárny, divadla. Všude pusto prázdno.
Nepotkala jsem člověka.

Sedla jsem si na lavičku na zcela ztichlém, opuštěném náměstí.
Údivem nad tou samotou mi začaly pomalu stékat z očí slzy.

Když jsem je najednou zvedla, uviděla jsem před sebou krásnou bílou postavu, celou prosvětlenou sluncem.
To ticho, ta prázdnota, ten svět bez lidí, to byla Láska.

Láska k těm druhým...

Den jedenáctý: láska nezná...

Láska (prý) nezná únavu.
Domníval se, řekl, napsal J. A. Komenský.
Zažívám zvláštní stav.
Nestíhám :-))
Nechodím do práce, nejezdím nikam, nemám přednášky, semináře, konzultace, sedím doma a na naší veliké zahradě; zdálo by se, že spousta času a prostoru pro práci, ale já - nestíhám!!!
Máte to někdo také tak?
Vůbec to nechápu.
A najednou si říkám a sama sebe se ptám, jak že jsem to jako dělala, že a když jsem chodící do práce všechno stíhala?
Záhada...
Ale láska prý nezná únavu....
Ale čas, ten ano?


Otázky jedenácté:
Jaké to bylo za Vašeho dětství? Také máte ten pocit, že vše bylo jiné, i ten čas utíkal tak nějak pomaleji?
Jak asi budou naše děti a vnoučátka jednou vzpomínat na toto dnešní období? (Láska lidí navzájem neznala únavu...)
Pamatujete si na nějakou oblíbenou říkánku nebo leporelo ze svého dětství? Která to byla? Víte ještě?

Co bude zapotřebí k absolvování tohoto předmětu

Ptáte se mě někteří, co vlastně k absolvování tohoto předmětu bude zapotřebí.
Přiznám se - zaskočilo mě to, co se momentálně děje, a nějak mi absolvování předmětu nepřipadá až tak důležité...  Však uvidíme, co bude.
Náš starý strýc, vždycky, když něco plánoval, tak k tomu dodával: jestli dožijem a zdrávi budem...

Tak ano. Ten, kdo se zúčasťňuje putování a odpovídá průběžně - nebo je pak možnost i najednou - na mnou pokládané otázky, bude mít (ostatně jako vždycky při putování) písemnou část zkoušky splněnou. A nad odpověďmi si jen popovídáme, což v podstatě již děláme formou e-mailových odpovědí.
V tohu-vabohu, v tom putování však nejde primárně o nějakou známku, o nějaké splnění "úkolu" a zadání, ale o tu cestu samotnou, o ten samotný proces putování, zastavení se, zamyšlení... Ne vždy je všechno změřitelné, spočitatelné, zhodnotitelné. Však naše současnost nám to dnes ukazuje více než kdy jindy.
Ne-putující pak nějakým způsobem vyřešíme...
Však ještě není konec světa.
Doufám...

Aha, ještě k aplikaci, kterou jsem včera zaslala na hromadné e-maily tohoto předmětu. Pátrám po možnostech, snad se nám to zprovozní, spolupracuji s počítačovým technikem, tak uvidíme. Ale pokud vám to nepůjde, nezoufejte, pracuje se na tom.
Ty termíny odevzdávání seminárních prací prozatím přesně nevíme, vůbec si s tím nedělejte těžkou hlavu... V žádném případě vás nijak nebudu uhánět, deptat, likvidovat... Hlavně se všichni opatrujme, mysleme na své blízké i na sebe a buďme zdrávi...

Den desátý: filein

Jsme tady už deset dnů.
Tak dlouho tuším trvá i karanténa.
V našich skriptech bychom se měli přesunout - jak hezky to zní - přesunout k dalším možným pojetím.
Přemýšlím....
Že by k pojetí lásky?
Hmm.
Asi ano. Pojetí lásky je v současné době opravdu více než aktuální.
A stále je velikou, velikánskou, velikááááánskou otázkou...


Otázky desáté: 
Které pojetí lásky (podle M. Schelera) se Vám osobně nejvíce zamlouvá? Indické, řecké, křesťanské?

Den devátý: vědomí bloudi?

Kdo jsme?
Filosofická antropologie, Immanuel Kant, Max Scheler a mnozí jiní na to docela trefně odpovídají nebo alespoň hledají odpověď.
Jo jo.
Momentálně se zdá, že jsme ale všichni tak nějak a trochu vědomými bloudy.
Nevíme.
Bloudíme.
Svými životy, svými příběhy, sami v sobě.
Nebo se to jen tak říká  a vůbec, ale vůbec to není pravda?
A v dnešní situaci se naopak ukazuje, že bloudění máme dávno za sebou?
Nebo: před sebou?

Mysleme pozitivně.
Nebo si na pozitivum aspoň jen hrajme. Když už nic jiného, pomáhá to :-))
Prý...

Náš kanárek nezpívá. Protože prý zpívají jen samečci a to naše je asi samička. Prý ani zkušení ornitologové nepoznají ten rozdíl mezi nimi.
Nezpívá, za to hodně chytře kouká. Taky dobrý.


Otázka devátá:
Co si myslíte vy? Jsme vědomí bloudi? A o kom se to takto říká a proč?
A co na to kanárci a jiní ptáci? :-))

Den osmý - kdo jsme?

Kdo jsem?
Řeknu po pravdě - momentálně člověk, který se snaží nebát a nemít ne-dobré myšlenky.
Člověk, který si uvědomuje, jak krásně a dobře bylo a který věří, že zase bude. Že možná dokonce bude líp.
I když... (snad to není planý optimismus).
A jsem člověk, který si přeje, aby všem ostatním bylo zase dobře. A také do budoucna - aby pohodový, spokojený svět měli také naše děti a vnoučata.
Když už teď najednou možná i vím(e), co to je a bylo "mít se dobře."
A všimli jste si? Některé ostatní věci jako kdyby pozbyly svého významu. To, co bylo důležité, zase až tak důležité najednou není.
A pořád mám pocit, že tato celosvětová situace se mi jen zdá. A těším se, až se z toho snu probudím...
Možná nejen já, ale všichni jsme parafrázovanými slovy Herakleita jen součástí světa "bdících, kteří mají společný svět", ale zároveň jsme ti "spící, kteří žijí jen v tom svém vlastním světě..."
Kdo ví.

P.S. Delfíni v Benátkách prý byl podvrh....

Otázky osmé, filosoficko-nefilosofické:
Otázka filosofická: Kdo a kým jste? 
Otázka nefilosofická: Kdo a kým jste ve svém životě? (myslím profesně)....