31. 12. 2010

po vánoční pouti

Moc děkuji všem, kdo jste mi poslali své předvánoční putování. Zatím jsem nereagovala, jen pročítám - jsou nádherná. Opravdu všechny jsou dárkem, opravdu moc si vašich prací vážím. Vím, že otázky nebyly jednoduché a že byly hodně k zamyšlení a hodně zasahovaly i do soukromí. O to více jste mi udělali radost.
Přeji vám všem hodně podobné radosti a štěstí a spokojenosti v novém roce, který již za chvíli nastane. Těším se na jednotlivá setkání s vámi - ať už při komentářích vašich zastavení, tak osobně příští sobotu.
Mějte se zatím moc pěkně,
mp

30. 12. 2010

Intermezzo jen tak

Ani nevím, co mne to popadlo, možná na mne padl smutek, ale sedla jsem si dnes ke klavíru. Jen tak.
Kanárek přestal zpívat, andulka jako by zkameněla, žebřička přestala na chvíli kvikat.
Bylo to humorné, protože to celkově šoklo i naše maltézáčky.
Pepan (to je jeden z nich) chvíli bezradně pobíhal, pak přiběhl ke mně, postavil se na zadní, předními tlapkami se opřel o mé nohy a hlavičku si položil na jednu z nich a udiveně hleděl.
Když po chvíli pochopil, že s tou divnou činností neskončím (pokoušela jsem se zahrát Pro Elišku a pak Hallelujah), tak u té druhé skladby, která zněla celkem i jo, to chuděra nevydržel a začal na mne vrčet.
Strašně mě to rozesmálo, protože náš Pepan vrčí, jen když se bojí nebo když ho něco bolí, třeba při čištění nebo česání nebo prostříhávání srsti.
A tak předčasně skončila má nově nabíhající umělecká kariéra.
Protože ani zvířata by neměla trpět...
Píšu to s přáním všeho dobrého do nového roku, který nám pozítří začne. Dělejme vše jen tak, aby tou naší činností netrpěli nejen lidé, ale aby ani zvířata nemusela divně koukat nebo přestat zpívat nebo ve strachu či bolesti na nás vrčet.
Kéž se nám to zadaří... :-)

24. 12. 2010

Putování dvacáté druhé - závěrečné

Jsou Vánoce. Takže už nejsme předvánoční, ale vánoční.
Děkuji Vám všem, kteří jste se mnou touto poutí šli. Svým způsobem je to zvláštní - zodpovídáním otázek jste nejen splnili požadavky k testu před zkouškou, ale zároveň jste mne tím i obdarovali. Protože Vaše putování jsou pro mne vlastně takovým netypickým dárkem.
A asi to je také dobrá rada pro život. Nebo spíše přání. Cokoliv děláme, i kdyby se to zdálo být povinností, bychom měli dělat tak, aby to mohlo být chápáno také jako dárek pro druhé.
Na světě by pak každý den byly Vánoce.
Ale my všichni je máme dnes. Mějte je tedy krásné, pohodové, spokojené, láskyplné - prostě takové, jaké mají být.

Otázka č. 22 závěrečná: Proč je odpuštění tím největším dárkem?

Předvánoční intermezzo 3

Tak, dárky jsou sbaleny.
Jsou to ty nejkrásnější předvánoční chvíle - chvíle setkání s Ježíškem.
Balím dárky, skládám ke každému dárku krátkou básničku, venku je už vždycky noc a brzy se rozední do Štědrého dne.
Jsou to tiché chvíle, o samotě, s dárky, s básničkami, s balicím papírem. Ve špíži už "odpočívá" bramborový salát, hrách na polévku je namočen, těsto na vánočku připraveno.
A Ježíšek, ten opravdový, láskyplný, je tiše se mnou, a těší se na své narození.
Toto už nejsou chvíle stresu, jsou to chvíle sváteční.

23. 12. 2010

Putování dvacáté první

Už vím, co by mělo v životě skutečně platit, aby se nám žilo dobře. Je to taková prastará moudrá krásná rada. Ale asi musí být odžitá zkušenostmi a vyzkoušená bolestí, že ji tak často nechápeme.
Představte si, že každý by se k Vám osobně choval pouze a jen tak, jak se k ostatním chováte Vy. Je to tak jednoduché - pokud chci, aby mě lidi měli rádi, mám je ráda, pokud chci, aby ke mně byli hodní, budu hodná -
Zní to tak mile naivně, ale funguje to. Kolikrát mne napadá, když se ke mně někdo chová tak, jak zrovna nechci, co by se stalo, kdybych se zachovala stejně...
Kdybychom se všichni tady tímto řídili - chovej se k druhému tak, jak chceš, aby se on choval k tobě,
bylo by nám na světě fajn.

Otázka č.21 jen tak: Už se těšíte na Ježíška? Co to pro Vás znamená - těšit se?
Otázka č. 21 prostá: Souvisí těšení se s filosofií výchovy?

Mikulášská zastavení

Dobrý den všem, moc se omlouvám, ale nestihla jsem vás všechny ještě okomentovat, i když pročetla jsem už všechny. Protože kromě těch prvních 40 studentů na termínu 14. 12. ostatní nevíte, zda-li mi vůbec Vaše mikulášská zastavení došla a začínáte z toho mít někteří obavy o splnění zápočtu, zapíšu dnes všem (do půlnoci to snad stihnu), od koho prokazatelně zastavení mám, zápočet s tím, že okomentované pošlu v průběhu svátečního volna. Budu ale po vás pak chtít jediné - reakci na to, že jste má okomentovaná zastavení četli :-)
moc zdravím a přeji krásné Vánoce,
mp

22. 12. 2010

Putování dvacáté

Někdy bych si přála být bohatým člověkem. Ne pro sebe, ale pro jiné. Musí to být fajn pocit, mít tolik peněz, že je můžete rozdávat druhým. A bez problémů.
Druhým lidem se ale dá rozdávat i něco jiného. Třeba dobrá nálada, úsměv. Pravda, když někomu chybí finance na přežití, tak mu dobrá nálada a úsměv moc nepomůže. Ale jsou lidé, kteří mají hodně, a přesto mají málo.
Kolikrát na to myslím, proč tomu tak je. A že to je někdy asi i projev úzkosti. A strachu. Že prostě může nastat situace, kdy nebude z čeho dál žít.
Je mi takových lidí, kteří jen úzkostlivě počítají, někdy docela i líto. Nemyslím si totiž, že mají šťastný život.
Štěstí je jít si světem volní jako ptáci, s pocitem svobody, nespoutanosti. A nikomu "kolemjdoucímu" přitom neublížit.
Ach jo.
Otázka č. 20 k zamyšlení: Jak zní první tzv. nutný postulát I. Kanta? A co so i tom sami myslíte?
Otázka č. 20 k zamyšlení ještě více: Jak zní tzv. druhý nutný postulát I. Kanta? A opět - co Vy sami na to?
Otázka č. 20 nejzamyšlenější: A třetí postulát? A co s ním? Věříte, že tomu tak skutečně je?

21. 12. 2010

Putování devatenácté

.... a na zemi pokoj lidem dobré vůle...
Byli jsme dneska nakupovat a všude ve městě bylo tolik lidí, že jsem chvílemi myslela nepokorně na to, že bych možná i zrušila Vánoce. Že se to prostě nedá, být v tom téměř davovém nákupním šílenství. a že proč to vlastně všichni děláme. Ale pak mi manžel koupil na Masarykově náměstí u jednoho ze stánků vánoční punč - a hned bylo na světě veseleji. Nevím, jestli těmi lidmi kolem, nebo tím punčem :-), ale bylo líp. Ale i tak se mi v mozku zachytila ta myšlenka o pokoji lidem dobré vůle... a koho se to vlastně týká.
Jsme lidmi dobré vůle? A pokud ano, jak se to pozná?


Otázka č. 19 vtíravá: Souvisí pojem dvojí naivita s pokojem pro lidi dobré vůle? Pokud ano, jak?
Otázka č. 19 zádumčivá: Myslíte si, že každá facka skutečně letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí?
Otázka č. 19: Souvisí vánoce s pojetím postmoderní doby? pokuste se vysvětlit, pokud to jde :-)

20. 12. 2010

Putování osmnácté

"Strom o své ubohosti neví, a proto je ubohý. Člověk o své ubohosti ví, a proto je vznešený," řekl jeden slavný filosof.
Víme o své ubohosti? A co to znamená - o ní vědět? a proč je člověk tím, že o ní ví, vznešený?
Někdy si při pohledu na lidi kolem sebe nemyslím, že by zase až tak vznešení byli. A že by věděli, že jsou ubozí. Spíše se někteří tváří, že jsou pány tvorstva. Jedineční a jediní.
A nevím, co je lepší si o sobě jako o člověku myslet. Jestli to první nebo to druhé.
Ale pomalu nastává doba vánoční... a mně se o Vánocích zdají být lidé ani ne ubozí, ani ne vznešení, ale prostě a jednoduše se mi zdají být lidmi vánočními.
O vánocích jsou všude vánoční lidé.
A takové je mám ráda.

Otázka č. 18 opakovací: Kdo řekl onu úvodní slavnou větu? A jak byla myšlena? Jak jí rozumíte?
Otázka č. 18 záludná: Co si myslíte, že si představuji pod pojmem "vánoční" lidé?

Předvánoční intermezzo 2

Již jen to samotné slovo – Vánoce - je slovo kouzelné.
A voní dětstvím. Dětstvím, které už bylo.
Mám ráda Vánoce. Sníh. Cukroví. Kostel vyzdobený vánočními stromky a Betlémem.
A vánoční písně a koledy.
A dárky. Nebudu si nic namlouvat – mám tuto dobu ráda.
Ale už dávno není taková, jakou bývala kdysi. Od určité doby to není doba bezstarostná. A už vůbec ne doba odpočinku. A už vůbec ne doba pohádek.
Některé pohádky, které běží v televizi, vlastně v době jen o Vánocích, jsem nikdy neviděla celé. Jen úryvky. Tak, jak mi dozněly z obývacího pokoje směrem do kuchyně.
Každým rokem si říkám, že to bude jinak. Že nepadnu pod stromeček v ten krásný štědrovečerní večer únavou, po několika probděných nocích a po prožité úzkosti, že nebude všechno tak, jak být má. Že nebudu koukat na stromek jen jakoby z dáli a náš starý Betlém mi nebude připadat cizí a ještě cizejší. Že prostě o Vánocích budu mít skutečné Vánoce. Někdy je ale stěží vnímám i na půlnoční.
A tak mám velké přání, tajné, ukryté, smutné zároveň – chtěla bych, aby Vánoce byly opět Vánocemi.
Tichými, klidnými, spokojenými, pomalými, meditativními, zamyšlené u jesliček, s koledou někde hluboko v srdci.
Takové, jaké bývaly Vánoce kdysi dávno.
Vánoce dítěte.

19. 12. 2010

Putování sedmnácté

Zbývá už jen krátký čas. Nemyslím tím jen dnes do půlnoci, ale také do Štědrého dne.
Přiznám se, že každým rokem počítám, kolikery Vánoce to už jsou, které mám možnost prožívat. A kolik jich možná ještě bude.
Protože vždy je nám jen všechno dáno - a tak je to i s Vánocemi. Jsou nám "dány."
Je to zvláštní, jak málo si někdy vážíme a uvědomujeme tuto "danost.". Že věci nejsou samo sebou. Že to, kým jsme, není samo sebou. Že to, co a jak je kolem nás, a hlavně - že lidé, které potkáváme, nemusí být a nejsou samo sebou. Že nám jsou dáni, že je nám dáno je potkávat.
V tom předvánočním shonu, nákupech, úklidu, dohánění posledních termínů, ale také těšení se a příprav na to, že budou Vánoce, na to kolikrát zapomínáme.
Na to, že i náš čas je nám pouze dán.
I čas našeho putování...
Otázka č. 17 přemýšlivě nadčasová: Co znamená pojem circumambulantio? A jak jej můžeme chápat v souvislosti s pojetím času?
Otázka č. 17 pohádkově laděná: Znáte nějaké rčení, pověst či pohádku na téma "čas"? Pokud ano, napište jakou....
Otázka č. 17 víceméně provokující: Jak jste na tom se svým časem? :-)

18. 12. 2010

Putování šestnácté

Jaký je rozdíl mezi putováním a zastavením?
Když putujeme, tak odněkud někam jdeme. Světem, životem, vzpomínkami. Putujeme přes krajinu svého dětství, svých lásek, svého dobrého i zlého. Svých vědomostí a zamyšlení.
Když se zastavujeme, tak v tomto putování úmyslně chvíli přetrváváme. Zastavení znamená nejít chvíli dál, odpočinout si, nabrat znovu sílu, čerpat z toho, kým jsme a co jsme a čím jsme si už prošli.
Někdy se mi to plete. Před chvílí jsem opravila "nadpisy" dvou našich posledních "putování", protože jsem je z ničeho nic a bezmyšlenkovitě nazvala zastaveními.
My bychom se však měli po každém zastavení opět odhodlat putovat dál. Malá předvánoční pouť je o tomto. O tom putování s vědomím, že zastavení už byla. Že máme sílu jít dál.
No a právě také filosofie výchovy je o tomto putování. Přes pojetí světa, člověka, dítěte, lásky, duše, dobrého i zlého bychom měli dojít k tomu podstatnému - k moudrosti z lásky. Ne filo-sofia, ale sofo-filia.
Přeji nám všem v tom závěrečném putování k "sofo-filii" hodně odhodlání a trpělivosti.

Otázka č. 16 z předvánočního shonu: Spěcháte? Víte kdo řekl, že: "všelikéť kvaltování toliko pro hovada dobré jest?"
Otázka č. 16 poněkud těžší (pojmová): Co znamená pojem dvojí naivita?
Otázka č. 16 moje oblíbená (a co bych opravdu chtěla, abyste věděli): Co znamená pojem životní zdatnost?

17. 12. 2010

předvánoční intermezzo 1

V pokoji voní vanilkové rohlíčky. A linecká kolečka.
Maminka stojí v kuchyni u dřezu a myje nádobí.
Venku tiše - jak jinak než tiše - padá sníh.
Je večer, a svět už je celý ztemnělý. Možná někde vysoko na nebi svítí hvězdy. Ale z okna mého pokoje to není vidět.
Ležím ve své postýlce a listuji si v nějaké obrázkové knížce. Ještě neumím číst...
Za týden budou Vánoce. Štědrý den. Přijde Ježíšek a přinese nám dárky. Vím, co bych chtěla. Velkého hnědého plyšového medvěda, jakého máme ve školce. Tak strašně moc se mi líbí. Tak strašně moc bych ho chtěla mít i doma. Ale nebudu to říkat mamince. Vždyť dárky nosí Ježíšek, a Ježíšek o mém přání ví. Určitě mi toho medvěda přinese...
Listuji si ve své obrázkové knížce, z kuchyně slyším maminku a pomalu usínám. Za týden budou Vánoce.
A také že byly. Protože ony vždycky nakonec jsou.
Ale - toho tenkrát tolik vytouženého medvěda mi Ježíšek ten večer nepřinesl.
Vlastně - nepřinesl ho nikdy.
Asi na mé přání zapomněl...
kdo ví

Putování patnácté

Zkroušené srdce.
J. A. Komenský píše v Labyrintu světa a ráji srdce o tom, že Bůh bydlí na dvou místech. Na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném.
Proč bydlí Bůh, zde na zemi, v srdci zkroušeného člověka? Copak musíme být nešťastní, smutní, zkroušení, musíme mít srdce obepnuté tesknotou a smutkem, aby v nás bydlel Bůh - chápaný jako láska?
Pokud máme srdce naplněné láskou k ostatním lidem, pak se nás bolest a neštěstí, utrpení a smutek druhých lidí dotýká. Můžeme být veselí a šťastní, ale z bolesti druhých máme srdce zkroušená a teprve z této zkroušenosti v nás vyrůstá touha jim pomoci. Jen milující lidé žijí pro druhé, ne pro sebe. Je třeba mít zkroušená srdce, abychom pochopili, o čem je tento svět. A pomohli, aby byl jiný.
A proto v těchto lidech bydlí Bůh.
Otázka č. 15 zjišťující: Jak chápete pojmy bytostná a podmíněná láska?
Otázka č. 15 znepokojující: Proč potřebujeme k životu oba tyto typy lásky?
Otázka č. 15 navazující: Souvisí tyto typy lásky s Vánocemi? Jak?

16. 12. 2010

Putování čtrnácté

Třináctka je prý šťastné číslo. No nevím, no :-)
Jestli se má a dá věřit číslům. Mnoho filosofů si myslelo, že ano.
Číslo je ale velkou abstrakcí. Už jste někdy viděli číslo? Jako číslo jako takové?
Já ne. Jen jeho symbol.
A tak mne napadá, že to tak je mnohdy s mnohými věcmi kolem nás. Jsou, a vlastně nejsou. Máme jen symboly, symbolická vyjádření, a v podstatě nic víc pod těmi symboly, jen představu toho symbolu.
Třeba - třeba jako zlo, které je chápáno často jen jako nedostatek dobrého. A jen a pouze symbolicky vyjádřitelné.
Takže možná je třináctka číslem ne šťastným, ale nešťastným. Záleží jen na úhlu pohledu.
To jsem Vám to teď všechno hezky a srozumitelně vysvětlila, že jo?
Otázka č. 14 zapeklitá: Co jsem tímto svým článečkem asi chtěla říct? :-)
Otázka č. 14 milá a pěkná: Jak to je s těmi střípky lásky podle Empedokla?
Otázka č. 14 shrnující: Ä jak to je spojetím lásky vůbec (podle M. Schelera?)
a otázka č. 14 rozmarná: Vidíte souvislost toho všeho?

15. 12. 2010

Putování třinácté

S tím putováním je ale někdy i potíž.
Třeba dnes.
Venku krásně bílo, klouzavo, a já běžela (jestli se té rychlé chůzi tak dá říct, ehm, jestli se tomu, jak jsem šla, dá říkat rychlá chůze) do výuky z ulice Fráni Šrámka na ulici Varenskou. Do nedávna jsem se "pohybovala" spíše v centru města, z Reální na Mlýnskou, ale co naplat, od chvíle, kdy se filosofické fakultě podařilo vyšoupnout nás jinam (což cítím jako křivdu, protože původní budovy patřily pedagogické fakultě a rozříštěná tak po celé Ostravě měla být ona, ne my), tedy co jsem se tak pohybovala z místa na místo, ruply mi asi měsíc staré kozačky. Podélně z obou stran a obě najednou.
Šla jsem tak nějak v tom dnešním sněhu v podstatě v ponožkách. S myšlenkou, že postupně umrznu od noh směrem k mozku.
I vzpomněla jsem si na to naše malé předvánoční putování. A že teď to mám doslova a že to mám za to.
A hned mi bylo hřejivo u srdce i na duši a vůbec kromě nohou mě to zahřálo po celém těle.
Na světě je krásně.
I kdyby boty praskaly.

Otázka č. 13 smířlivá: Myslíte si, že je člověk homo viator - člověk putující - s botama i bez nich?
Otázka č. 13 jen tak: A co na to kocour Mikeš - kocour v botách?
Otázka č. 13 konečně vážná: Co víte o trojnosti člověka?

14. 12. 2010

Putování dvanácté

Venku je ještě tma, den se terpve probouzí ze svého spánku.
Z chodby je už cítit vůně ranní kávy, kterou mi po léta, den co den, vařívá můj otec. Je to takové každodenní a první zastavení - společná snídaně, společná ranní káva, a s tím spojené povídání o tom, co nás tento den čeká.
Můj otec se ve svých 84 letech každé ráno po naší společné snídani vypraví na obchůzku za svými nákupy. Ať je jakékoliv počasí, zima, léto, jaro, podzim, déšť, mráz, sníh, vedro, prostě kdykoliv. Prostě se oblékne a jde.
Kolikrát bych to sama na jeho místě vzdala a nechodila vůbec nikam.
Ale někam chodit je prý zdravé a udržuje to člověka při životě.
Tak i my putujeme. A je to zdravé a života "dajné." I když se někdy zdá, že spíše padáme, putováním stoupáme :-)
Tož pojďme...
Otázka č. 12 jen tak: Putujete rádi?
Otázka č. 12 závažnější: Co si myslíte, je pravdivá věta, že nemusíme být jinde, ale jiní?
Otázka č. 12 filosofická: Jak je Vám na té naší pouti?

13. 12. 2010

ještě k zápočtu 14.12.2010

dobrý večer, je vás zítra zapsáno 40, stihla jsem pročíst všechny, ale zatím jsem okomentovala jen 16, ale všichni máte splněno... prosím, sedím nad tím, čtu a odpovídám, Vy, kteří jste se nedočkali, mějte prosím trpělivost. Nechci nikoho odbýt a tak to chvíli trvá...
zdravím, mp

Pro všechny z Mikulášské pouti

dobrý den, množí se dotazy, jakým způsobem zápočet proběhne. Momentálně pročítám jednotlivá zastavení, a to v pořadí podle toho, jak jste vypsáni na zápočet v Portálu. Všem průběžně odpovím, ale zítra je vás celkem 40, tak nevím, jestli všechny stihnu zrovinka do zítřejšího dne. Zápočet je napsán na místnost D 202 na Reální ulici, ale už tam nejsem, před 14 dny jsme se odstěhovali a momentálně sídlím na Fráni Šrámka, dveře č. 326, 3. patro, ale nenašla jsem tuto místnost ještě v systému, a zápočtové termíny jsem už vložit musela, tak jsem to dala na tu momentálně již neexistující. Vy osobně nemusíte nikam chodit, pokud jste psali Mikulášskou pouť, zápočet pouze zapíšu do elektronického systému. Budu u sebe dnes, ve středu kolem 15.00 přijďte vy, kdo jste nepsali, na Fráni Šrámka test. A pak budu u sebe také ve čtvrtek kolem poledne, kdybyste to chtěli zaspat i do indexu.
Moc zdravím,
mp

Putování jedenácté

Dnes máme svátek svaté Lucie.
Mám ráda to jméno. Nejen proto, co významově znamená, ale tak nějak celkově.
Venku už prosvítají světýlka. Ta souřčasná i ta budoucí. Už není jen sino, ale den a čas a život už "prosvítá." Souvisí to prý i s názvem prosinec, který jsme si v Čechcách uchovali. Nemáme desátý měsíc (december) jak mnozí naší sousedé, ale máme prosinec, který může mít údajně více významů - buď od slova prase a zabíjaček (prasata se zabíjela před Vánocemi), nebo od slova prosit - advent je čas proseb o příchod Mesiáše, nebo od staročeského slova siniti, prosinění, čili prosvětlení toho, co je siné, neboli prosvětlování tmy...
No a dnešní svátek nám už na toto poukazuje. Doba prosvětlení už je pomalu tady.
Takže všem Lucinkám všechno dobré k jejich krásnému svátku, protože prosvětlují nejen samy sebe, ale také všechno a všechny ostatní.

Otázka č. 11 zvídavá: Víte něco o zvyklostech, které v minulosti doprovázely tento svátek?
Otázka č. 11 méně světélková: Jaké znáte "typy" příčin zla? A podle koho?
Otázka č. 11 možná trochu záludná: Co je tím světlem, které má sílu protnout tmu zlého?

12. 12. 2010

putování desáté

Když vzpomínám na Vánoce svého dětství, vybaví se mi zároveň s nimi také pečení vánočního cukroví a ranní mše svaté, nazvané roráty. Dodnes cítím vůni těch dnů, ještě nerozedněných mrazivých rán, kdy jsme s maminkou vycházely z teplé místnosti do ještě ranní tmy a přecházely přes most směrem do hrušovského kostela. A na cestu zpět, kdy se již pomalu rozednívalo, a den již voněl cukrovím a očekáváním blízkých Vánoc.
Měla jsem ty dny ráda.
Někdy na ně vzpomínám se smutkem. S tím smutkem, při kterém víme, že nic z toho se už nikdy nevrátí.
Ale co, člověk prý je křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek.
Do toho tkaniva patří také Vánoce...

Otázka č. 10 smuténkově čistá: Kdo hovoří o smutcích a vzpomínkách a jak tomu rozumíte?
Otázka č. 10 nedělní odpočinková: Jaká je dnes neděle a proč?

11. 12. 2010

Putování deváté

Už se nám to blíží.
Advent je takové zvláštní období. Období čekání.
Celý život je vlastně takové velké čekání.
Nevím jak vy, ale já osobně pořád jako by na něco čekám.
A sama vlastně nevím na co.
Že by na to, až zmoudřím? Hm, někdy mám pocit, že "moudrá" jsem už byla. Teď už jen klesám.
Nebo že by na štěstí? To mám dojem, že také už jednou bylo a že se jen tak prošlo líně kolem.
Nebo že by na lásku? Té prý mám habakuk... jen vědět, co to je, to "kuk" a haba k tomu.
Na co čekám? Na co čekáme? Na co čekáte?
I v tom je doba předvánoční milá. Dává odpověď sama sebou. Proč se takto téměř přihlouple ptát?
Čekáme přece všichni na jedno jediné - na Vánoce.
A my, co tady jsme, k nim dokonce společně dnes a denně putujeme.
Tak pěknou cestu...

Otázka č. 9 sobotní večerní osobní: Jaký byl Váš nejmilejší dárek k Vánocům?
Otázka č. 9 s celosvětovou působností: Kdybyste byli kouzelnými dědečky, babičkami, a měli obdarovat pokud možno co nejvíce lidí, co byste jim dali?
Otázka č. 9 z dnešní přednášky: Co Vás osobně dnes dopoledne z přednášky nejvíce zaujalo? Která myšlenka, teorie, pojetí (čeho)?

Některé starodávné pověry ve výchově - 2.

Výchova ke kázni bývala přísná a strohá, jak je zřejmé i z citace Jana z Lobkovic: „Událiť se míti syny, tresci je za mladu a nedávej jim vůle, mrskej metlou, bičem za času, aby dada jim příliš vůli nad nimi, potom žalosti své neuzřel a nedočkal. Udá-liť se míti dcery, opatruj jich pilně jak oka svého a mátě i s tebou buďte nad nimi jako ostřížové. Ať se vás bojí, a mrskejte, bijte, nelitujte metly, když toho zaslouží...“ Neboť prý „metla vyhání děti z pekla“. Vedle metly a prutu se však používalo také mocné slovo poesie a pověry.
Například plačtivé dítě se uklidňuje: „Mlč, děťátko, neplakej, sic by příšel rohatej, nabral by tě na rohy a bylo bys ubohy“.
Hněvivému vzteklounkovi maminka zpívala: „Nehněvaj sa, hněvušku, povezem tě na vuzku, zavezem tě pod mezu, tam tě žáby rozvezu“.
Když chtělo dítě neustále jíst a dožadovalo se jídla, maminka říkala: „Ešče máš tvrdé čelo, nemosíš jest“, nebo „Co máme k snídani? Prase píchaný! Co máme k obědu? Hrnek od medu! Co máme k svačině? Saze v komíně! Co máme k večeři? Hrnek od peří!“
Bědovalo-li dítě, že je mu zima, matka namítala:„Jdi do Říma, je tam teplá peřina“. Na všetečnou otázku „Co je to?“ zní odpověď: „Z raka klepeto“.
Ptá-li se dítě před obědem, kolik je hodin, odpověď zní: „plný komín“.
Bralo-li dítě nůž, bylo okřiknuto výstrahou: „Od noža bolí koža!“
Pravidla o slušnosti a zdvořilosti byly zdůvodňovány vyššími příčinami. „Kdo mnoho jí, hloupne, kdo jí příliš mastné, oslepne“.
Sedí-li dítě a klátí nohama, kope rodičům hrob.
Když děvče hvízdá, Panna Maria pláče.
Ušpiněnému dítěti se říkalo, že „zobalo s vranami“.
Neposlušné děti se také různě strašívaly. Nejobecnějším strašákem byl bubák, v ženském rodě bobača. Chtělo-li dítě tam, kam nemělo, strašívalo se Magou, která chodívala jen za tmy. Klekánice chodívala po klekání, ale jen večer na návsi, do stavení nechodila. V noci strašila nocula.
Nejhroznějším strašákem býval slepičí duch na telecích nohách. Byl všude, kam děti nesměly - u řeky, u studny a na jiných nebezpečných místech.

Některé starodávné pověry ve výchově - 1.

Samotné narození dítěte bývalo opředeno mnoha pověrami. Připomeňme si na základě knihy Naše děti F. Bartoše (1949) pouze ty nejzajímavější a nejpoetičtější pověry, spjaté s narozením dítěte. Tedy - jak přijde dítě na svět? Na východní Moravě je babka uloví ve vodě, např. ve studánce, v potoce, v rybníce, jinde je přinese vrána komínem. Hned po narození jej zavine bába do zástěry a položí pod stůl, lehce je přitom plácne po zadečku, aby bylo poslušné. Pod stůl je položí proto, aby si vážilo chléb, který je přitom na stole, nebo proto, aby mělo dobrou paměť, aby se netoulalo, aby nebylo plačtivé atd. Bába přitom říká: „Ze země jsme pošli, do ní se vrátíme, budiž k něčemu...“ Narodí-li se dítě v neděli, bude šťastné až do smrti. Veliké štěstí čeká na děti narozené na Velký pátek. Padá-li sníh nebo kvetou-li stromy, budou dítěti brzy vlasy prokvétati. Když kvetou v době narození růže, bude dítě zdravé a červených tváří. Když se dítě narodí na Smrtelnou neděli (5. neděle postní), do roka zemře. Narodí-li se v košuli - v bláně - bude mít nadpřirozenou sílu. Otevírá-li dítě po narození ruce, bude štědré, zavírá-li je, bude skoupé.
Plenky se nemají věšet na vítr, aby větry dítě nenadýmaly. Do roka, někde až do sedmi let, se dětem nemají stříhat vlasy, aby se nezkrátil rozum. Ani nehty nemá matka stříhat, nýbrž je jen okusovat, jinak by se prý dítě mohlo stát zlodějem. Rostou-li první zoubky shora, dítě roste do země, umře, když rostou zdola, tak vyroste. První vypadlý zoubek má matka snísti ve chlebě, dítě pak nebudou bolívat zuby.
[1] F. Bartoš. Naše děti. Praha, 1949. Volně upraveno, str. 13, 14, 16, 47-52.

10. 12. 2010

Dílna citů J.A. Komenského

Slíbila jsem na úterním (nebo pondělním?) semináři, že sem na blog dodám Dílnu citů J. A. Komenského. Tak tady to je:
V Pansofii, v oddíle Dílna citů (str. 487) hovoří J. A. Komenský o sedmi základních citech; rozděluje 3 city pozitivní, 3 city negativní a jeden je podle něj souhrnem citů minulých.
Tři první city vycházejí z „dobrého“:
pokud očekáváme dobré Þ pociťujeme naději (budoucnost)
pokud prožíváme dobro Þ pociťujeme veselí a jsme šťastní (přítomnost)
pokud dobro bylo Þ pociťujeme radost (minulost)

Tři další pak z prožívání zlého:
pokud očekáváme zlé Þ pociťujeme strach či zahanbení (budoucnost)
pokud prožíváme zlé Þ pociťujeme zármutek a zmatek (přítomnost)
pokud jsme prožili zlo Þ pociťujeme lítost, bolest, soucit (minulost)

Střetne-li se však a promísí pocit z radosti (z dobra, které bylo) a z bolesti (prožité zlo), pak se v člověku probudí hněv a touha po pomstě (např. opustí-li nás milovaná osoba, prožitá krása a radost zanechává bolest; z obojího se pak může v člověku probudit hněv a touha po pomstě).

Osobně si myslím, že to docela vystihl...

Putování osmé

Někdy je velice těžké rozpoznat, co je dobré a co je zlé. My lidé se prý v tom velmi často mýlíme. Chceme dobro - a působíme spíše zlé, aniž to víme, aniž to tušíme.
Zeptala jsem se jednou malých dětí ze 3. třídy základní školy, jak by popsali to, co není dobré, co je zlé.
Jeden malý klučina mi odpověděl, že zlo je jako černá tma a bílá mlha.
Byla jsem z toho docela zmatená a zeptala se ho, proč. Proč jako černá tma a proč jako bílá mlha?
"Protože ani v černé tmě, ani v bílé mlze nevidíš žádné světýlko," zněla jeho jednoduchá, logická, upřímná odpověď.
Kolikrát na to myslím - nevidět světýlko, světýlko naděje tam někdy a někde vepředu před námi, v životě, to je tma a mlha, to je zlé.
Proto možná Vánoce jsou svátky světýlek, svící, - svátky naděje. Zahánějí tmu. Tmu zla.
Takže co si přát? Ať na tom našem putování je prosvětleno... třeba jen malilinkatými světýlky, ale i přesto ukazujícími směr v temnotách.
Otázka č. 8 dobře míněná: Znáte nějakou (třeba i vlastní) definici dobrého a zlého?
Otázka č. 8 zjišťující: Co znamená výraz privatio boni?

9. 12. 2010

Několik technických poznámek

dobrý večer všem - zapsala jsem teď několik termínů k zápočtům z OBEC a z 3ZPD1 na 14. 12., 16. 12. a 17. 12. 2010. V poznámce je uvedeno, že se týkají studentů mikulášských zastavení. zápočtový test se bude psát podle předchozí domluvy 15.12. od 15.00 hod, ale místnost prozatím nemám, nějakou najdeme, sejdeme se na vrátnici na Fráni Šrámka. Všem zapsaným studentům do uvedeného data zápočtu odpovím na jejich zastavení a přepošlu e-mailem svůj komentář. Studentům z filosofie výchovy jsem prozatím termíny nezapsala - domluvíme se na přednášce teď v sobotu (sobotní studenti) a ve středu večer (středeční andragogika)
Moc děkuji a zdravím,
mp

Putování sedmé

Mám předvánoční náladu na té naší malé předvánoční pouti.
Není to však způsobeno vánoční výzdobou v ulicích nebo stánky na náměstích. Je to v něčem úplně jiném.
Máme u nás doma ve stodole ne už jednoho, ale dva koně. Jeden je krásnější než druhý. Ale v tom ta předvánoční nálada také není, i když pravda, koně by mohli zvonit rolničkama a Vánoce tak přivolat.
Ale ani v rolničkách to není, protože je nemají. A tak jsem ne a nemohla na to přijít, proč mi ti dva koníci probouzejí představu Vánoc. Vždyť v Betlémě byl vůl a oslík (? - nebo ne?)
Až včera večer, když jsme od nich odcházeli, a venku bylo nádherně mlhavo a tajemno a sino (mami nerozplývej se, to je smog, řekl mi syn), a vánoční atmosféra na spadnutí, tak mi to došlo.
Vánoce - to není nic jiného, než ta pravá vůně sena. Opravdového, skutečného sena, tak, jak si ho pamatuji z dětství. A najednou to je opět tady - ta vůně chléva, hnoje, sena, zvířat... a zamrzlého sněhu. A kdesi v dálce maminka...
Toto je dětství, toto jsou Vánoce,
které se po létech vrátily v té své pravé podobě.

Otázka č. 7 světélková: Člověk je podle Komenského bytostí tří světel. Víte, jakých?
Otázka č. 7 světélkově humorná: Jsme - jste -učitelé. Svítíme?
Otázka č. 7 jen tak humorně doplňková: Máme čím?

8. 12. 2010

Putování šesté

"Kdo miluje, letí...",
řekl prý Tomáš Kempenský.
Tak si tedy my, kteří milujeme, prostě a jednoduše létáme.
Ale možná to není ten nám už známý let na koštěti. Protože, když letíme na koštěti, tak myslíme. A láska prý s myšlením a rozumem nemá nic moc společného.
Takže, že by to bylo jen na nás, který let si vybereme?
Nevím jak vy, ale asi jsem náročná. Ráda bych obojí. Je smutné nemilovat a nelétat si, a nemyslet je smutné stejně tak.
Takže - co si přát?
Příjemný let. Hmm- ale co ty zarudlé oči? Oči ducha? Tady jsou možná i pochopitelnější, než při letu čarodějnic...
Nebo ne?

Otázka č. 6 úsměvná: "Létám, létáš, létáme, lásce tím pokoj nedáme?" Napadají Vás podobné rýmy na naše téma?
Otázka č. 6 odlehčující: A znáte nějaké veselé rýmovačky, spojené s láskou?
Otázka č. 6 vážnější než předešlé: Láska je vážná věc. Máte nějaký oblíbený citát o lásce (a jste ochotni se o něj se mnou podělit?)

7. 12. 2010

Putování páté

Nevím jak vy, ale já putuji ráda. Tak nějak doslova. Boty mám toulavé... a nejen zeměmi, krajinami, městy a přírodou, ale také se ráda potuluji v myšlenkách a v představách. Svých i jiných.
O tomto a podobném putování je myslím i filosofie. Krásně to vyjádřil F. Guattari a G. Deleuze, když napsali, že "myslet znamená vždy sledovat let čarodějnice."
Tak my, když myslíme, sedáme na pomyslná košťata a prolétáváme se světem poznaného i nepoznaného, a vracíme se zpět do reality se zarudlýma očima... (tak nějak končí citát dvou výše uvedených pánů).
Jen nevím, proč ty zarudlé oči. Jestli z toho letu, nebo z toho myšlení, nebo z toho náhlého poznání nepoznaného a nepoznatelného.
Nebo možná jen tak z radostného pláče...
Kdo ví...?
Otázka č. 5 aby řeč nestála: Co Vy a čarodějnice? Respektive jejich let?
Otázka č. 5 vážná: Myslíte si, že je člověk spíše bytost transcendentní nebo naopak s nedostatky nebo - křehká bytost utkaná ze svých smutků a vzpomínek? A když, tak proč?
Otázka č. 5 ještě vážnější: Může být radostný pláč?

6. 12. 2010

mikulášská zastavení

Pročítám si Vaše Mikulášská zastavení. Moc, moc děkuji. Ale musím se přiznat, že některé odpovědi mě naprosto šokují. Hádejte které? Vaše říkánky z dětství. Pane jo, to je někdy síla :-))) A říkám si, že to snad ani není možné, co nám v hlavách z dětství uvízlo. A jestli z toho dodnes nemíváme trauma :-)))
Každopádně moc děkuji, je to super počteníčko.
A taky děkuji za obrázky Mikulášů, u některých "novodobých" mi téměř vylezly oči z důlků. Tolik Mikulášů jsem ještě v životě neměla....
Přeji všem krásný den,
mp
A ještě - pověry ve výchově dodám, skoro nikdo z vás žádnou nezná, a přitom je jich tolik...

Putování čtvrté

Toužíme po lásce. Vlastně ani nevím - obyčejně se to tak říká. Možná je to skutečně tak.
Nebo toužíme po štěstí. Nebo po čem vlastně? Přiznám, se, ne vždy na to mám odpověď.
Nebo že bychom toužili pouze a jen po uznání?
Včera mi jeden moudrý pán napsal, že "neokolonalizmus, Haiti a miliarda lidí o hladu" o tom, že hledáme lásku a štěstí, nesvědčí.
Tak se vám tady všem přiznávám - nevím. Nevím, o čem my lidé v současné době dohromady jsme a jestli jsme někdy byli o něčem jiném.
Ale chci věřit, že ano. Že ten Mikuláš, jehož svátek dnes slavíme, v podobě lásky v lidech, - tak jak jsem psala včera, - skutečně přišel a že ta láska je v nás.
Ale vůbec nevím, co to vlastně je...

Otázka č. 4 smuténkově prosebná: Dokázali byste na mé otázky - po lásce a o lásce a o lidech - odpovědět? Po čem toužíme? Co vlastně od života a od ostatních lidí chceme?
Pokud jsou tyto otázky příliš osobní, nemusíte odpovídat.
Otázka č. 4 doufám, že normální: Co znamenalo paradigma, v němž byl člověk chápán jako imago Dei?

5. 12. 2010

Mikulášovo intermezzo - poslední

Mikuláš přichází.
Venku mrzne a všude je krásně bílo. Tak, jak na Mikuláše být má.
Nebe je poseté hvězdami.
Na zemi se potuluje spousta čertů a andělů, a převlečených Mikulášů.
Jen jedna jediná podoba Mikuláše je však ta pravá.
Nemá vousy, berli, ani biskupskou mitru na hlavě.
Nerozdává dárky do punčošek ani na talíře na okenních parapetech, ani nijak jinak.
Ten skutečný "Mikuláš" je totiž ukrytý v každém z nás.
Je to naše vlastní láska, kterou rozdáváme ostatním lidem.
Svítí v nás jako hvězda, je to celý vesmír v nás samotných.
Mikuláš tedy přichází - a doufejme, že v podobě lásky od nás,
ani od ostatních lidí
již nikdy neodejde.

Putování třetí

Všichni žijeme ve světě, který je nám nějakým způsobem předem daný. Ať se nám to prý líbí nebo ne, jsme vždy ovlivněni dobou, prostředím, místem, společností, ve které žijeme.
Jen někteří z lidí zvládnou tuto danost nějakým způsobem překročit. Ostatní lidé je mají obyčejně za tiché, někdy i hlasité blázny a podivíny. Ale jsou to paradoxně oni, kdo posouvají svět tak nějak kupředu. Lidé, kteří překročí nejen svůj stín, ale stín doby, ve které žijí. Slávy a uznání se dočkají obyčejně až po smrti. A možná někdy ani to ne.
Je to prostě takový zvláštní svět, ve kterém žijeme.
Ani se o tom někdy nechce moc přemýšlet.
Otázka č. 3 teoretická: Jaká znáte paradigmata?
Otázka č. 3 osobní: Máte nějakého takového oblíbeného "podivína", který překročil stín své doby? Co Vás na něm nejvíce udivuje?

4. 12. 2010

Putování druhé

Venku je krásně bílo.
Tak nějak pohádkově, až se tají dech. Tak nějak vánočně. A přitom dnes bylo "teprve" Barborky. A Vánoce jsou už i tak jakoby přímo za dveřmi.
Hmm.
Co všechno je asi - kromě Vánoc - za dveřmi?
Je na co se těšit? Nebo je třeba se spíše bát?
Když jdu naši sněhobílou zahradou, když se bořím do sněhu, když vidím všude kolem tu nádheru, tak se nebojím. Ničeho.
Protože na světě je krásně.
A i v té zimě je v té mrazivé kráse milo a teploučko.
Otázka č. 2 mírně mrazivá: Co znamená, že jsou dnešní děti oběťmi boha Molocha?
Otázka č. 2 rozmrzající: Pokud ano, jde tomu ještě nějak zabránit?
Otázka č. 2 zamrzlá: A co my sami? My těmi oběťmi nejsme?

3. 12. 2010

Putování první

Vítám vás všechny na naší malé předvánoční pouti.
Doba před Vánocemi je taková zvláštně tajemná a kouzelná. Svět je jakoby jiný, takový pohádkovější, laskavější, svátečnější. Pokud napadne sníh, tak také pohádkově bílý a romanticky mrazivý.
A někdy taky hodně smutný.
Možná naše pouť bude tímto tak trochu podbarvena. Možná bude trochu smutná, protože také krása Vánoc je také tak trochu smutná.
Tak jako život i svět kolem nás.
První putování bude tedy ve znamení tohoto vědomě nevědomého smutku, ve kterém je zároveň spousta krásy.
Takže buďte všichni vítáni..
Otázka č. 1 zjišťující: Jaký je podle Vás náš současný svět?
Otázka č. 1 zvídavá: Ve kterém pojetí člověka je podmínkou rozumného živočicha umění "naslouchat"?
Otázka č. 1 nostalgická: Připadají Vám Vánoce také částečně hodně smutné?

Zastavení dvacáté šesté

Tak jsme došli do cíle. Včerejší otázky byly poslední, teď už jen zbývá stihnout odeslat odpovědi do daného termínu, tedy do půlnoci 6. 12. 2010.
Moc vám všem děkuji za společně strávený čas. A za vaše odpovědi - od některých už mám všechny, včetně obrázků Mikuláše, a jsem hodně spokojená.
Dnes večer začneme Malou předvánoční pouť - je určena sobotním studentům filosofie výchovy. Tak se prosím vy, kteří jste z jiných skupin a na otázky jste už odpovídali, nevyděste. Dneska také konečně vypíšu termíny zápočtů a zkoušek. Jak už jsem psala a říkala, seminární práce platí, že nejpozději dva dny před termínem a na termín se musíte zapsat všichni, ať mám KAM zapsat splnění zápočtu a u některých (filosofie výchovy) posléze i zkoušky.
Všechny vás moc zdravím, všem se postupně individuálně ozvu, mějte se krásně, předvánočně, odpočinkově i v tom shonu,
mp

2. 12. 2010

Zastavení dvacáté páté

Ne všechno se dá výchovou předat. Ne vždy to umíme, zvládáme, ne vždy k tomu máme třeba sílu. Ale o jedné velmi důležité věci skutečně přesvědčena jsem, že ji ovlivňujeme z pozice těch, kteří vychovávají.
Je to chuť k životu.
To, jakým způsobem my sami "zvládáme" život, to je možné přenést i na ty, kteří jsou v naší blízkosti. Můj pozitivní pohled na svět může působit na probuzení pozitivního pohledu toho, kdo je v mé blízkosti. Můj vlastní styl humoru může ovlivnit ty, které vychovávám, k podobnému stylu humoru. Podobně mé úzkostlivé vnímání světa může vyvolávat obdobné úzkostné vnímání světa mých blízkých. Můj pesimismus a skepse taktéž...
Nejhorší na tom je, že si to často vůbec, ale ani trošku neuvědomujeme.
Otázka č. 25 zvídavá: Byla pro Vás osobně naše zastavení aspoň v něčem přínosem?
Otázka č. 25 zvídavá ještě víc: Myslím především v rámci pedagogiky jako takové?
Otázka č. 25 doplňková: Která otázka se Vám líbila nejvíce a která naopak nejméně?
A úkol na závěr: Prosím, nakreslili byste mi "svého" Mikuláše?

1. 12. 2010

zastavení dvacáté čtvrté - výchova a víra v dobro

Tak jsem se dočetla, že bez víry není ani výchova. Pak tedy vychovávat druhého člověka i sebe není nejen o tom, snít si, jaký by ten náš svět kolem nás a lidi v něm měli být, ale je to také o víře v to, že to lepší bude.
Hmm. Možná bych to vyjádřila dvojí naivitou - tou první, které se nesmíme dopustit, protože je z hlouposti a tou druhou naivitou, které se i přesto, že víme, o čem a jací lidé jsou, odvážíme. Odvážíme se věřit, že lidé jsou v jádru a v podstatě dobří, protože by jinak ani lidmi nebyli. A možná právě toto je ta víra, o které píšu v té první větě. Víra v dobro. Bez ní pak není ani výchova...
Otázka č. 24 záludná: Věříte, že svět a lidi kolem nás jsou ve své podstatě dobří?
Otázka č. 24 přemýšlivá: Souhlasíte s tím, že bez víry není ani výchova? A jak to je v současném světě? Co dnešní rodiče, matky, otcové? Věří ve "výchovu"?
Otázka č. 24 jen tak: Co Vy a svatý Mikuláš? Vzpomínáte na to, kdy jste v něj věřili?